Šly jsme se s Afroditou najíst. Darius dobrovolně zůstal v autě s Maleficent, což podle mě dalekosáhle překračovalo jeho služební povinnosti.
„Vůbec si ho nezasloužíš,“ řekla jsem jí. Na to, jak bylo pozdě, bylo v Charlie’s narváno, takže jsme se chvíli postrkovaly s ostatními ve stádě jako ovce, až jsme vybojovaly místo ve frontě za obézní ženskou se zkaženými zuby a vyplešlým chlapem, který smrděl jako zapařené nohy.
„Jasně že si ho nezasloužím,“ odvětila Afrodita.
Překvapeně jsem na ni zamrkala. „Pardon, můžeš to zopakovat? Asi jsem se přeslechla.“
Zafrkala. „Myslíš, že nevím, jak jsem na svoje kluky hnusná? Prosím tebe. Jsem sebestředná, ne blbá. Daria ty moje manýry za pár měsíců přestanou bavit a já mu dám kopačky těsně předtím, než by mi je dal sám, ale do té doby si bezvadně užijeme.“
„Napadlo tě, že by sis mohla ty manýry odpustit a být na něj hodná?“
Podívala se mi do očí. „Vlastně napadlo. Možná to s Dariem zkusím jinak.“ Po chvilce dodala: „Vybrala si mě.“
„Kdo?“
„Maleficent.“
„Jo, to jo. Je to tvoje kočka. Vybrala si tě jako Nala mě a Daria ta jeho kočka, jak se jmenuje… no…“
„Nefertiti,“ pomohla mi.
„Jasně, Nefertiti. Co je na tom tak zvláštního? Je to normální. Kočky si vybírají svoje mláďata nebo dospělé. Skoro každý upír má…“
V tom okamžiku mi došlo, proč je z toho Afrodita tak rozhozená.
„Dokazuje to, že patřím mezi vás,“ řekla tlumeně. „Pořád jsem součást všeho, co…“ Zarazila se. Mluvila tak tiše, že jsem se k ní musela naklonit. „Součást upířího světa. Nejsem úplný outsider.“
„To by přece ani nešlo,“ odvětila jsem šeptem. „Jsi členka Dcer temnoty. Chodíš do Školy noci. A hlavně jsi součástí Nykty.“
„Jenže od chvíle, co se mi stalo tohle,“ dotkla se čela, na němž už neměla žádné znamení, které by si musela zakrývat, „jsem měla pocit, že doopravdy nepatřím nikam. Díky Maleficent vím, že to není pravda.“
„Hm,“ zahučela jsem. Její upřímnost mě dost zaskočila.
Hned se naštěstí vzpamatovala, pokrčila rameny a pokračovala zas jako naše stará známá děsná Afrodita. „Ale žádný zázrak to taky není. Můj život pořád stojí za prd. A až sním tohle laciné mastné svinstvo, určitě se mi ke všemu udělá spousta uhrů.“
„Tuky jsou náhodou dobré pro zdraví vlasů a nehtů. Jako vitamin E.“ Šťouchla jsem ji do ramene. „Řekni, co chceš, a já objednám pro obě.“
„Mají tady něco dietního?“
„Neblbni. V Charlie’s tohle slovo neznají.“
„Mají colu light,“ namítla.
Zadívala jsem se na její dokonalou postavu velikosti 36 a ušklíbla se. „Jako bys ji zrovna ty potřebovala.“
Tenhle fast food dělá svému názvu čest, a tak jsme za chvíli už seděly u jakž takž čistého stolku a cpaly se mastným smaženým kuřetem a hranolky se spoustou kečupu.
Ale nemyslete si, že jsem to brala jako nějakou nouzovku. Sice jsem to do sebe házela nadzvukovou rychlostí, protože jsme musely zpátky do školy a protože by nebylo zdvořilé nechávat Daria trčet v autě s kočičí variantou ďábla, ale i tak jsem si každé sousto báječně užívala. Po pár měsících výživného luxusního stravování ve školní jídelně moje chuťové buňky doslova šílely po něčem ohavně dobrém a absolutně nezdravém. Mňam.
„Hele,“ řekla jsem mezi dvěma sousty, „mluvila jsem se Stevie Rae.“
„Já vím, zaslechla jsem ten její příšerný buranský přízvuk.“ Afrodita vychovaně obírala kuřecí paličku, a když jsem si přisolila už tak přesolené hranolky, nakrčila nos. „Budeš nafouklá jako chcíplá ryba.“
„No a co? Tak budu chvíli nosit volné mikiny, než to organismus vyloučí.“ Ukousla jsem si obrovský kus kuřete a zakřenila se na ni.
Otřásla se. „Jsi nechutná. Vůbec nechápu, proč s tebou kamarádím. Zjevně procházím krizí identity. Tak co dělá Stevie Rae a její zoo?“
„My jsme o ní a jejích mláďatech ani moc nemluvily,“ odvětila jsem. Nechtěla jsem před ní přiznat, že Stevie Rae vážně není úplně jako dřív a ani to nepopírá.
„Když jste se nebavily o těch magorech, tak byl hlavní téma asi Stark, co?“
„Jo. Nevypadá to s ním moc nadějně.“
„Samozřejmě, vždyť je mrtvý. Nebo nemrtvý. Ani jedno z toho není zrovna výhra. Dozvěděla ses, za jak dlouho by se tak mohl probudit? Nebo budeme prostě čekat, a vzdáme to, až když začne smrdět?“
„Takhle nemluv!“
„Sorry, vždycky zapomenu, že se ti líbil. Co Stevie Rae povídala?“
„Bohužel mi nic moc konkrétního neřekla. Z toho, co se dělo před její proměnou, si skoro nic nepamatuje. Prý by bylo nejlepší ukrást jeho tělo a pak čekat, jestli se probudí. Jestli jo, bude hned potřebovat potravu.“
„Potravu? Jako že hamburger s hranolky, nebo otevřenou žílu?“
„To druhé.“
„Tfuj. Hele, já vím, že tebe to vzájemné vysávání docela bere, ale mně se z toho pořád dělá zle.“
„Mně taky, ale nemůžu popřít, že je to zážitek,“ zamumlala jsem rozpačitě.
Dlouze, pátravě se na mě zadívala. „V učebnici sociologie jsem četla, že to hodně připomíná sex. Že je to možná i lepší.“
Pokrčila jsem rameny.
„S tímhle na mě nechoď. Chci detaily.“
„No dobře, tak jo. Fakticky se to podobá sexu.“
Rozšířily se jí zorničky. „Dobrému sexu?“
„Jo. Ale má to vedlejší účinky a ty už tak skvělé nejsou.“ Vzpomněla jsem si na Heatha a usoudila, že je nejvyšší čas změnit téma. „Koukni, musím vymyslet nějaký způsob, jak ukrást z márnice Starkovu dočasnou mrtvolu, a pak ji schovat někde, kde ji budeme moct sledovat. A jestli se probudí, budeme ho muset nakrmit…“
„Počkej, to je snad tvoje věc, ne? Já se od žádného kluka vysávat nenechám, ani za zlaté prase!“
„Dobře, oprava, já ho budu muset nakrmit.“ Ta představa mi vůbec nepřipadala odpudivá, ale Afroditě jsem to vykládat nehodlala. „Ale nemám páru, jak ho ukrást a kde ho potom schovat.“
„Podle mě ho nemůžeš jen tak někam odtáhnout. Neferet ho určitě hlídá jako ostříž.“
„To máš pravdu – Stevie Rae to říkala taky.“ Pořádně jsem si lokla coly.
„Měla by sis pořídit chůvičku.“
„Co?“
„Takovou tu mrňavou kameru, kterou používají bohaté paničky na mateřské. Sledují přes ni svoje zlatíčka, když v jedenáct dopoledne vysedávají v klubu a nasávají martini.“
„Afrodito, ty jsi z úplně jiné planety než já.“
„Díky za pochvalu,“ odvětila. „Ale já to myslím vážně, bylo by to řešení. Stavíme se v RadioShacku a já ti jednu koupím. Ten Damienův kluk, Jack, to s elektronikou celkem umí, ne?“
„Jo, to umí.“
„Může ji nainstalovat přímo do márnice a obrazovku dáme k tobě do pokoje. Anebo vezmeme rovnou ten typ s přenosným monitorem, který můžeš mít pořád u sebe. Já na něj mám, tak co.“
„Myslíš to vážně?“
„Jasně.“
„Paráda! Představa, že budu mít ve skříni mrtvého Starka, mě upřímně řečeno moc nebrala.“
„Ble, nech toho.“ Chvilku jsme se spokojeně ládovaly, než Afrodita znovu spustila. „Říkala kovbojka ještě něco?“
„Jasně, mluvily jsme o tobě,“ řekla jsem provokativně.
„O mně?“ Zatvářila se naštvaně.
„No, vlastně doopravdy ani ne. Probíraly jsme hlavně to, že zítra při očistném rituálu bude představovat zemi.“
„Jako že se schová za mě, aby to vypadalo, že ji ztělesňuju já?“
„Ehm, ne tak docela. Spíš jako že ty ve správnou chvíli ustoupíš a Stevie Rae to vezme za tebe.“
„Před celou školou?“
„Jasně.“
„Děláš si srandu, že jo?“
„Ne.“
„A ona s tím souhlasila?“
„Jo,“ řekla jsem s větší jistotou, než jsem ve skutečnosti cítila.
Afrodita chvíli zamyšleně žvýkala a nakonec přikývla. „Už rozumím. Spoléháš na to, že když vypukne kravál, Shekina tě zachrání.“
„Přesněji řečeno nás všechny. Tebe, mě, Stevie Rae, červená mláďata a Starka, jestli vstane z mrtvých. Myslím, že když se o nich všichni dozvědí, Neferet je nebude moct tak snadno zneužít ke svým temným rejdům.“
„To zní jak z nějakého pitomého béčkového filmu.“
„Možná, ale já to myslím smrtelně vážně. A měli bychom to tak brát všichni. Neferet je nebezpečná. Chtěla rozpoutat válku proti lidem a podle mě to bude zkoušet dál.“ Po chvilce jsem váhavě dodala: „A já z ní mám špatný pocit.“
„Do hajzlu. Jaký konkrétně?“
„No, já se ho vlastně nejdřív snažila ignorovat, ale mám ho od chvíle, co se nám zjevila Nyx.“
„Neblbni, Zoey. Vždyť tě před ní instinkt varuje už pár měsíců.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Tohle je něco jiného. Horšího. A Stevie Rae to cítí taky.“ Zase jsem se zarazila a pak pokračovala: „A po tom včerejším útoku se bojím noci.“
„Noci?“
„Noci,“ zopakovala jsem.
„Zoey, my jsme přece noční tvorové. Jak se můžeš noci bát?“
„Já nevím! Prostě mám pořád pocit, že po mně něco jde. Co cítíš ty?“
Povzdychla si. „V jakém smyslu přesně?“
„No, jaký máš pocit z noci nebo z Neferet nebo prostě z čehokoli! Zaregistrovala jsi nějaké nové negativní vlny nebo tak?“
„Nevím. Já jsem o žádných vlnách poslední dobou nepřemýšlela, mám svých problémů dost.“
Naštěstí jsem měla plné ruce kuřete a hranolků, takže jsem ji nemohla uškrtit. „No, tak co kdyby sis na to udělala trochu času? Nechci tě obtěžovat, ale je to celkem důležité, víš?“ Ztlumila jsem hlas, i když všichni kolem se věnovali svým porcím mastnoty a my jsme jim byly vcelku ukradené. „Měla jsi přece vize mojí smrti. Dvě vize a v jedné z nich Neferet stoprocentně byla.“
„To možná vysvětluje, proč z ní najednou máš špatný pocit.“ U posledních dvou slov nakreslila do vzduchu uvozovky. „A třeba vidíš strašidla, protože jsi vedle z toho, že jsem tě viděla umřít.“
„Určitě je to něco víc. Za posledních pár týdnů jsem prošla vším možným, ale strach jsem nikdy neměla. Teda myslím takovýhle hrozný strach, že se mi z něj chce brečet. Já…“ Odmlčela jsem se. Zaslechla jsem totiž známý smích. Podívala jsem se k pultu a najednou zaboha nemohla popadnout dech, jako kdyby mě někdo praštil do žaludku.
Nesl tác se svojí oblíbenou kombinací (menu číslo 3 s extra velkými hranolky) a miniaturním boxem pro děti. Znáte to, holky si tyhle dětské porce vždycky objednávají na rande, aby to vypadalo, že toho moc nesnědí, a jakmile se potom vrátí domů, vyluxujou ledničku odshora dolů. Vedle něj šla holka. Nic nenesla, zato mu strkala ruku do přední kapsy džínů (do přední kapsy!) a snažila se mu tam nacpat ruličku bankovek. On je ale hrozně lechtivý, a proto se smál jako blázen, i když jinak byl nepřirozeně bledý a pod očima měl kruhy připomínající modřiny. Ona se na něj koketně usmívala.
„Co je?“ zeptala se Afrodita.
Dál jsem jenom seděla a zírala, a tak se otočila a podívala se, na co civím.
„Hele, není to ten tamten? Cos s ním chodila, když jsi ještě byla člověk?“
„Heath,“ vypravila jsem ze sebe skoro neslyšně.
Bylo to naprosto nemožné. Dělila nás celá délka místnosti a tím pádem mě nemohl slyšet, ale jakmile jsem vyslovila jeho jméno, prudce zvedl hlavu a zadíval se přímo na mě. Smích se mu z tváře okamžitě vytratil. Celý se zachvěl – doopravdy zachvěl, jako by mu pohled na mě způsobil bolest. Holka vedle něj si přestala hrát s jeho kapsou. Podívala se stejným směrem jako on, uviděla mě a vykulila oči. Heath se k ní rychle otočil a já mu odečetla ze rtů, jak říká: „Potřebuju si s ní promluvit.“ Vážně přikývla, vzala mu tác a odnesla ho ke stolku, který byl co nejdál od našeho. Heath pomalu zamířil ke mně.
„Ahoj, Zoey,“ řekl a jeho hlas byl tak přiškrcený, že jsem ho skoro nepoznávala.
„Čau,“ odpověděla jsem. Rty jsem měla úplně ztuhlé a v obličeji cítila horko a mráz zároveň.
„Takže se ti nic nestalo? Nejsi zraněná nebo něco?“ zeptal se tiše s intenzitou, která by spíš seděla na někoho staršího než na osmnáctiletého kluka.
„Jsem v pohodě,“ vypravila jsem ze sebe.
Dlouze vydechl, jako by už celé dny zadržoval dech, odtrhl ode mě oči a zadíval se do prázdna, jako by mě nemohl ani vidět. Za chvilku se ale vzchopil a obrátil se zpátky. „Tenkrát v noci se něco stalo…“ začal, ale zarazil se a významně pohlédl na Afroditu.
„Hm, ehm, Heathe, tohle je moje, ehm, kamarádka z ehm, Školy noci, Afrodita,“ vykoktala jsem. Sotva jsem dokázala mluvit.
Heath se na mě tázavě podíval.
Nic jsem neříkala a Afrodita s povzdechem a svým obvyklým sarkastickým netrpělivým tónem prohlásila: „Zoey se snaží vyjádřit, že o otiscích a podobných věcech můžeš přede mnou klidně mluvit.“ Odmlčela se a zvedla obočí. Když jsem se pořád nezmohla na slovo, napověděla mi. „Nemusí přede mnou nic tajit, viď, že ne, Zoey?“ Nepomohlo to, a tak pokrčila rameny a pokračovala: „Ale třeba si s ním chceš promluvit o samotě. To vůbec nevadí. Počkám v autě a…“
Konečně se mi podařilo prorazit přehradu bolesti, která mi blokovala hlasivky. „Ne! Zůstaň. Heathe, před Afroditou můžeš v pohodě mluvit.“
Přikývl a rychle odvrátil pohled, ale záblesk dotčenosti a zklamání, který mu na chviličku zakalil teplé hnědé oči, mi neunikl.
Jasně, chtěl si se mnou popovídat o samotě.
Jenže to nešlo. Nezvládla bych ocitnout se s ním a jeho raněnými city sama. Ještě ne. Ne tak brzo potom, co jsem ztratila Lorena, Erika i Starka. Nerozdýchala bych, až by mi řekl, jak moc mě nenávidí a jak lituje, že se mnou kdy chodil. Před Afroditou nic takového nevysloví. Já Heatha znám. Ano, rozejde se se mnou, ale (na rozdíl od Erika) mi nebude před ostatními nadávat a dělat hnusné scény. Rodiče ho vychovali fakticky dobře. Je skrz naskrz džentlmen a to se nikdy nezmění.
Když se na mě zase podíval, měl ve tváři přísně neutrální výraz. „Fajn. Tak dál. Tehdy v noci se něco stalo. Myslím, že náš otisk je přerušenej.“
Kývla jsem, ale dalo mi to hodně práce.
„Takže je pryč. Doopravdy?“
„Ano. Je úplně pryč.“
„Proč?“ zeptal se.
Zhluboka jsem se nadechla. „Nahradil ho otisk s někým jiným.“
Měl sklopenou hlavu, ale teď ji prudce zvedl, jako bych mu dala facku. „Tys byla s jiným člověkem?“
„Ne!“
Zatnul čelist a zase ji povolil. „Tak s tím upířím klukem, jaks mi o něm povídala? S Erikem?“
„Ne,“ odpověděla jsem tiše.
Tentokrát se neodvrátil. Vůbec se nesnažil maskovat bolest v očích ani v hlase. „Ty máš ještě někoho jinýho? Kromě toho, cos mi o něm říkala?“
Chtěla jsem mu vysvětlit, že jsem někoho měla, ale že už není naživu a že to byl obrovský omyl, ale nepustil mě ke slovu.
„Tys to s ním dělala.“
Neformuloval to jako otázku, ale já stejně přikývla. Beztak to už věděl. Náš otisk byl hodně silný, a i kdyby jeho prostřednictvím náhodou necítil, co jsme s Lorenem dělali, domyslel by si, že se určitě stalo něco zásadního, když to rozbilo naše pouto.
„Jak jsi mohla, Zo? Jak jsi mi to mohla udělat? Nám všem?“
„Promiň, Heathe. Nechtěla jsem ti ublížit. Prostě jsem…“
„Ne!“ Zvedl ruku, jako by mohl moje slova zarazit fyzicky. „Nevykládej mi tady hovadiny. Miloval jsem tě od základky. Když ses vyspala s jiným, ublížilas mi. Pro to neexistuje omluva.“
„Ty jsi tady taky s někým jiným,“ vmísila se do toho ostře Afrodita a její slova jako by rozsekla hustou atmosféru mezi námi třemi.
Heath se k ní obrátil a v očích mu vztekle blýsklo. „Kamarádka mě přemluvila, abych poprvý po spoustě dní vyšel z domu. Kamarádka,“ zdůraznil ještě jednou. Otočil se zas ke mně a já si uvědomila, že vypadá pobledle a nemocně. „To je Casey Youngová. Pamatuješ se na ni? Taky jste spolu dřív kamarádily.“
Zadívala jsem se ke stolu, kde Casey seděla, sama a evidentně hodně v rozpacích. Nějak jsem ji nepoznala, když přišli, ale teď se mi při pohledu na husté kaštanové vlasy, hezké medově zlaté oči a roztomilé pihy všechno vybavilo. Heath měl pravdu, kamarádily jsme se. Nebyla moje nejlepší kámoška jako Kayla, ale občas jsme spolu někam zašly a bavily se. Heath se k ní vždycky choval jako k mladší ségře. Ona ho měla ráda, ale nikdy jsem z ní neměla pocit, že by mi ho chtěla přebrat, na rozdíl od té falešné mrchy Kayly. Casey si všimla, že se na ni dívám, váhavě zvedla ruku a smutně na mě zamávala. Zmohla jsem se na zatřepotání prstů.
„Víš, co se stane člověku, když se přeruší jeho otisk s upírem?“ Heathova slova mě rázem přiměla podívat se zas na něj. Už nemluvil chladně ani smutně, ale ostře, jako by si s každým slovem odsekl kousíček duše.
„Hodně… hodně to bolí,“ odpověděla jsem.
„Bolí? To je slabý slovo, Zoey. Nejdřív jsem myslel, žes umřela. A v tu chvíli jsem strašně moc chtěl bejt taky mrtvej. Vlastně ve mně v tu chvíli doopravdy něco umřelo.“
„Heathe,“ zašeptala jsem, naprosto šokovaná tím, jakou příšernou věc jsem způsobila. „Já se tak moc o…“
Jenže on ještě neskončil. „Potom jsem ale pochopil, že jseš naživu, protože jsem pořád trochu cítil, co se s tebou děje.“ Zkřivil rty. „Co s tebou dělá on. A pak už jsem jenom věděl, že mám v duši prázdno tam, kdes dřív bejvala ty. Pořád mám pocit, že mě kus schází. Velkej kus. A pořád to bolí. Každej den.“ Zavřel před tou bolestí oči a zavrtěl hlavou. „Ani jsi mi nezavolala.“
„Chtěla jsem,“ řekla jsem provinile.
„No jo vlastně, počkej. Dneska ráno jsi mi poslala esemesku. Děkuju mockrát,“ vyštěkl kousavě.
„Heathe, já si s tebou o tom chtěla promluvit, ale nešlo to. Stalo se…“ Odmlčela jsem se a snažila se přijít na nějaký způsob, jak mu v pár větách říct všechno o Lorenovi. Jenomže to bylo zbytečné. Prostě jsem to nedokázala vysvětlit, ne takhle bez přípravy, ne tady. Nakonec jsem řekla jen: „Udělala jsem chybu. Mrzí mě to.“
Znovu zavrtěl hlavou. „To nestačí, Zoey. V tomhle případě ne. Víš, jak jsi mi tvrdila, že tě tak moc miluju a chci jen kvůli tomu otisku?“
„Ano.“ Obrnila jsem se a čekala, že to na mě vybalí – jak mě nikdy nemiloval a nikdy doopravdy nechtěl, jak je rád, že se mě zbavil a se mnou i bolesti a toho pitomého pouta.
„Tenkrát jsem řekl, že se pleteš. A to pořád platí. Zamiloval jsem se do tebe už ve třetí třídě a miluju tě i teď. Chci tě i teď. Asi o tebe budu vždycky stát.“ Oči se mu leskly potlačovanými slzami. „Ale už tě nikdy nechci vidět. Milovat tě strašně bolí, Zoey.“
Pomalu se vrátil ke Casey. Když došel k jejímu stolu, něco mu řekla, ale moc tiše, takže jsem ji neslyšela. Přikývl. Už si mě dál nevšímali. Nechali jídlo netknuté ležet, Casey vzala Heatha v podpaží a jednou provždycky ho odvedla z mého života.
2024 ©