„Jasně že nežerou!“ Stevie Rae do těch slov vložila patřičnou dávku rozhořčení – takovou, že sestra Marie Anděla zvedla oči od počítače, podívala se na nás a zamračila se.
Zamávaly jsme jí s hračkami v ruce. Pěkně nás sjela pohledem, ale její obličej se hned zase rozzářil hřejivým úsměvem a otočila se zpátky k monitoru.
„Stevie Rae, jak na tom tvoje mláďata doopravdy jsou?“ zeptala jsem se šeptem a s novou vervou se pustila do načítání fialových příšerek.
Až moc lhostejně pokrčila rameny. „Jenom mají hlad, nic víc. Znáš puberťáky, pořád by jen jedli.“
„A kde přesně berete jídlo?“
„Hlavně od kluků, co roznášejí pizzu,“ odpověděla.
„Oni vysávají poslíčky?“ vypískla jsem vyděšeně.
„Ne! Vždycky zavoláme z mobilu a dáme jim adresu některé budovy, která je blízko nádraží a vchodu do našich tunelů. Obvykle řekneme, že děláme přesčas v Uměleckém centru nebo že bydlíme v tom novém loftovém komplexu, a potom čekáme, až dorazí.“ Zaváhala.
„A pak?“ pobídla jsem ji netrpělivě.
„Pak ho zastavíme, než dojde ke vchodu, sebereme mu pizzy, já zařídím, aby si nás nepamatoval, a on v pohodě odejde. Takže jíme pizzu, ne poslíčky,“ vychrlila ze sebe na jeden nádech.
„Vy kradete pizzu?“
„No jo, ale pořád je to lepší než zakusovat kluky, co ji nosí, ne?“
„To asi ano.“ Protočila jsem oči. „A k tomu ještě vykrádáš tu krevní banku v centru?“
„Jak jsem říkala. Lepší než žrát poslíčky.“
„Vidíš, další důvod, proč byste se měli ukázat světu.“
„Protože krademe pizzu a krev? Musíme o tom dospělým vůbec říkat? Beztak to bude parádní rodeo, není nutné do toho tahat ještě naši drobnou kriminalitu.“
„Nejde o to, že krást se nemá, ale o to, že nemáte žádné peníze ani žádnou možnost si legálně,“ přísně jsem ji probodla pohledem, „zajistit obživu.“
„Skoro si přeju, aby se ke mně zase přidala Afrodita. Má spoustu prachů a slušnou sbírku zlatých kreditek,“ zamumlala Stevie Rae.
„Jenže to bys musela snášet její kecy,“ připomněla jsem jí.
Zamračila se. „Je fakticky škoda, že se jí nemůžu pohrabat v hlavě jako těm klukům s pizzou. Nařídila bych jí, že už má být navždycky hodná, a všem by se nám ulevilo.“
„Stevie Rae, v těch tunelech vážně nemůžete zůstat.“
„Mně se tam líbí,“ prohlásila zarputile.
„Jsou hnusné, vlhké a špinavé.“
„Vypadají mnohem líp, než když jsi tam tenkrát byla, a daly by se s nimi udělat zázraky, kdyby se ještě sem tam něco předělalo.“
Zůstala jsem na ni zírat.
„No dobře, zázraky asi úplně ne.“
„To je fuk. Pořád tvrdím, že potřebujete peníze, vliv a ochranu, a to vám může poskytnout jedině škola.“
Stevie Rae se na mě zpříma zahleděla a zčistajasna vypadala mnohem starší a dospělejší, než jsem ji kdy viděla. „Profesorce Nolanové, Lorenu Blakeovi ani tomu tvému Starkovi peníze, vliv a ochrana školy moc nepomohly.“
Na to jsem argument nenašla. Měla pravdu, ale hluboko v duši jsem stejně cítila jistotu, že všichni, zvlášť upíři, by o ní a jejích červených mláďatech měli vědět. Povzdychla jsem si. „Hele, já vím, že to není zrovna neprůstřelný plán, ale jsem absolutně přesvědčená, že se o vás svět musí dozvědět.“
„Tím absolutně chceš naznačit, že ti to říká ten instinkt, kterým ti napovídá Nyx?“
„Jo,“ přisvědčila jsem.
Vzdychla si ještě ustaraněji a vyčerpaněji než já. (Ty bláho, a já myslela, že to snad ani nejde!) „Tak dobře. Zítra se mnou počítej. Spoléhám na tebe, že to vyjde, Zoey.“
„O to se postarám.“ V duchu jsem se pomodlila k Nyktě: Ona spoléhá na mě a já na tebe…
Když jsme se Stevie Rae zanesly do inventáře poslední hračku ze zdánlivě bezedné bedny, podívala jsem se na hodiny a došlo mi, že jestli nepohneme, přijdeme pozdě do školy. A Stevie Rae se zase potřebovala vrátit ke svojí partě mláďat dřív, než spáchají nějaký horší zločin než krádež pizzy. Rychle jsme se rozloučily a já jí naposled připomněla, že se uvidíme další den při rituálu. Byla kapku pobledlá, ale objala mě a slíbila, že přijde. Potom jsem nakoukla do kanceláře sestry Marie Anděly.
„Promiňte, paní.“ Netušila jsem, jak má člověk správně oslovit jeptišku, když chce být dokonale zdvořilý a odpoutat její pozornost od laptopu, kde právě naprosto evidentně chatuje přes ICQ.
Paní posloužilo dobře, protože vzhlédla a usmála se na mě. „Už máš všechno v databázi, Zoey?“
„Ano, a musíme zpátky do školy.“
Koukla se na hodiny a překvapeně vykulila oči. „Ty má dobroto! Vůbec jsem si nevšimla, že už je takhle pozdě. A zapomněla jsem, že máte trochu přehozený denní režim.“
Přikývla jsem. „Určitě vám to připadá divné.“
„Prostě to budu brát tak, že jste noční tvorové – podobně jako naše milé kočkovité šelmy. Ty přece taky dávají přednost noci. To mi připomíná: vyhovovalo by vám, kdybychom prodloužili sobotní otevírací dobu a vy jste měly večerní služby?“
„To by bylo bezva. Ale ještě to musí schválit naše kněžka, takže jí o tom povím a pak vám zavolám. A co říkáte tomu nápadu, že uspořádáme bazar? Můžu ho začít organizovat?“
„Ano. Mluvila jsem telefonicky s radou církevních představitelů a po kratší diskuzi jsme se shodli, že to je dobrý nápad.“
Všimla jsem si, že se do jejího hlasu vkradl chlad a ještě víc narovnala už tak vzpřímená záda. „Všem se spolupráce s mláďaty nezamlouvá, co?“ podotkla jsem.
Přestala se mračit. „Tím se nemusíš trápit, Zoey. Mnohokrát jsem si už musela prošlapat vlastní cestu, chopit se mačety a prosekat se plevelem i jinými nepříjemnými překážkami.“
Vyvalila jsem oči. Ani na vteřinu jsem nezapochybovala, že tahle drsná jeptiška to vůbec nemyslí obrazně. Něco v jejích slovech mě zarazilo a přimělo se zeptat: „Ta rada církevních představitelů, se kterou jste mluvila, to jsou jenom lidé z vaší církve, nebo i z jiných?“
„Benediktinky nejsou samostatná církev, jsme řeholní řád a naše opatství neslouží jako farnost. Církevní radu tvoří několik předních členů místních náboženských obcí.“
„Třeba církve věřících?“
Zamračila se. „Ano. Věřící mají v radě poměrně silné zastoupení, protože jejich náboženská obec je velice početná.“
„Vsadím se, že ten plevel, co jste prosekávala, byli právě oni,“ zamumlala jsem.
„Promiň, Zoey, přeslechla jsem, co jsi říkala.“ Rošťácky přimhouřila oči a bezúspěšně se snažila potlačit úsměv.
„Ale nic. Jen jsem nahlas přemýšlela.“
„Hrozný zlozvyk. Může ti způsobit spoustu nepříjemností, když si na něj nedáš pozor,“ poznamenala a nakonec se přece jen naplno usmála.
„Jako bych to nevěděla,“ řekla jsem. „Takže s tím bazarem fakticky nebude žádný problém? Kdyby s tím přece jen bylo moc starostí, vymyslíme nějaký jiný způsob, jak…“
Sestra Marie Anděla zvedla ruku a já sklapla. Bez okolků prohlásila: „Domluv se s vaší velekněžkou, který den v příštím měsíci by vám vyhovoval. My se vám přizpůsobíme.“
„Fajn, dobře.“ Byla jsem pyšná na to, že se můj dobrovolnický projekt takhle pěkně rozjíždí. „Teď už ale musím dojít pro Afroditu a rozloučit se. Dostaly jsme volno jen na dopoledne a musíme se vrátit.“
„Myslím, že tvoji přátelé jsou už celkem dlouho hotoví, ačkoli je po celou dobu něco trochu…“ Odmlčela se a v očích jí zase zahrály jiskry, „…rozptylovalo.“
„Co?“ Tohle se mnou dost zamávalo. Moc se mi líbilo, že sestra Marie Anděla si nic nedělá z mláďat a upírů, ale tenhle blahosklonný přístup k Afroditiným hrátkám s Dariem mi připadal snad až moc svobodomyslný.
Jeptiška mi asi vyčetla z tváře, co se mi honí hlavou, protože se rozesmála, položila mi ruce na ramena, otočila mě čelem vzad a postrčila k útulku. „Běž tam a uvidíš,“ řekla.
Naprosto zmateně jsem přešla chodbou k místnosti, kde bydlely kočky určené k adopci. Jeptišky jsem nikde neviděla, ale Afrodita s Dariem seděli vedle sebe v „herním koutku“, otočení zády ke vchodu a namáčklí na sebe jako milenci. Dělali něco rukama (fuj). Vlastně to vypadalo, že mají vysloveně plné ruce práce (fuj na druhou). Teatrálně jsem si odkašlala. Místo aby od sebe provinile ucukli, Darius se ohlédl a široce se na mě usmál. Afrodita (běhna jedna) se ani neotočila, aby se podívala, kdo je přistihl v nejlepším. Ty jo, vždyť jsem to nemusela být já, ale jeptiška nebo něčí máma!
„Ehm, moc nerada vám kazím tuhletu hezkou chvilku, ale už musíme jet,“ řekla jsem sarkasticky.
Afrodita si otráveně povzdychla, konečně se uráčila otočit a prohlásila: „Dobře, vyrazíme. Ale ona jede se mnou.“ V tu chvíli jsem zjistila, co to těma rukama doopravdy dělali.
„To je kočka!“ vyhrkla jsem.
„Čau, blesku. To by člověk v kočičím útulku nečekal.“
„Je děsně ošklivá,“ pokračovala jsem.
„Takhle o ní nemluv,“ ohradila se Afrodita uraženě a pokusila se vstát, náruč plnou mamutí bílé kočky. Darius ji přidržel za loket, aby si nekecla zpátky na zadek. „Vůbec není ošklivá, je jedinečná a určitě stojí spoustu peněz.“
„Tady mají jen toulavé kočky,“ namítla jsem. „Za všechny se platí stejná symbolická suma.“
Afrodita kočku mimoděk pořád hladila a ta příšera s neskutečně rozpláclým čumákem zavřela pichlavé oči a začala příst. Sem tam se zadrhla jako porouchaný motor, což určitě znamenalo, že má střeva ucpaná tunou chlupů. Afrodita si jejích výpadků z rytmu vůbec nevšímala a s láskyplným úsměvem se zadívala do jejího rozplesklého obličeje. „Maleficent je zcela jistě čistokrevná peršanka a v těchhle hrozných podmínkách se ocitla, protože jako jediná přežila nějakou strašlivou tragédii.“ Nakrčila dokonalý nosánek a povýšeně se rozhlédla po čisťounkých klecích s kočkami všech tvarů a velikostí. „Na takovém ordinérním místě nemá co pohledávat.“
„Jak že jsi říkala, že se jmenuje? Maleficent? Není to ta zlá čarodějnice z Disneyho Šípkové Růženky?“
„Ano. A ta je mimochodem mnohem zajímavější než nechutně přeslazená blbá princezna Jitřenka. Mně se to jméno líbí. Má zvuk.“
Váhavě jsem k obří kouli bílých chlupů natáhla ruku a chtěla si ji pohladit. Maleficent pootevřela oči a výhružně na mě zavrčela. „Víš, že to v překladu znamená zloba?“ zeptala jsem se a rychle ucukla z dosahu drápů.
„No právě, zloba je přece ohromně úderné slovo,“ prohlásila Afrodita a zamilovaně na kočku zamlaskala.
„Má ostříhané drápy?“
„Kdepak,“ řekla šťastně. „Jsou jako břitvy, vyškrábla by ti oko raz dva.“
„Paráda,“ odvětila jsem.
„Podle mého názoru je stejně jedinečná a krásná jako její nová majitelka,“ ozval se Darius. Všimla jsem si, že Maleficent se od něj nechá hladit, a i když při tom nebezpečně mhouří oči, nevrčí.
„Podle mého názoru vám oběma kape na maják. Ale jak chcete. Jedeme. Umírám hlady. Nesnídala jsem a oběd už jsme taky prošvihli, budeme si muset koupit něco po cestě.“
„Vezmu Maleficent věci,“ řekl Darius a došel pro hezkou tašku, která měla vepředu nápis Pro vaši novou kočičku vyvedený v ozdobné kurzívě.
„Už jsi za ni zaplatila?“ zeptala jsem se.
„A kolik,“ ozval se od dveří uznalý hlas sestry Marie Anděly. Všimla jsem si, že Afroditu s Maleficent obchází velice opatrně a obloukem, přesně mimo dosah bílých pracek. „Je úžasné, že se tyhle dvě našly.“
„Chcete říct, že nikdo jiný se k té kočce nedokázal přiblížit?“ zeptala jsem se.
„Vůbec nikdo,“ odpověděla sestra s širokým úsměvem. „Až do okamžiku, kdy do dveří tohoto útulku vstoupila krásná Afrodita. Sestra Bianca i sestra Fátima povídaly, že to byl hotový zázrak, jak se k ní Maleficent hned měla.“
Afroditin úsměv byl na sto procent pravý a nelíčený. Vypadala díky němu mladší a tak jí slušel, až to bralo u srdce. „Čekala na mě,“ prohlásila.
„Ano,“ souhlasila jeptiška. „To tedy čekala. Hodíte se k sobě.“ Podívala se na mě a Daria a dál mluvila k nám všem. „Myslím, že Tulačky a Škola noci také vytvoří dobrý tým. Mám tušení, že společně v budoucnu dokážeme velké věci.“ Vztáhla k nám pravou ruku a řekla: „Ať vaše kroky střeží zrak naší požehnané matky.“
Zamumlali jsme díky. Měla jsem nepochopitelné nutkání ji obejmout, ale její oblečení – závoj a takové to černé roucho, šaty nebo co to je – od takových projevů emocí odrazovalo. Tak jsem se na ni místo toho usmívala jako blbeček a celou cestu k autu jí mávala.
„Šklebila ses a mávala jako cvok,“ řekla Afrodita, když čekala, až jí Darius otevře dveře a pomůže jí usadit se s ploskonosou Maleficent na přední sedadlo lexusu. Kočka vztekle škubala ocasem.
„To bylo zdvořilé loučení. A navíc je mi sympatická,“ bránila jsem se a svoje dveře si otevřela sama. Vklouzla jsem na zadní sedadlo, zapnula si pás, a když jsem zvedla oči, ocitla jsem se tváří v tvář s Maleficent, která se rozvalovala Afroditě na prsou a opírala se jí předními packami o rameno, takže mohla pohodlně koukat přes opěrku a hypnotizovat mě. „Ehm, Afrodito, neměla bys ji dát do přepravky nebo něco?“
„Proboha! Jak můžeš být tak zlá a bezohledná? Ji do žádné přepravky nikdo cpát nebude.“ Afrodita to monstrum pohladila a po autě se rozletěla mračna bílých chlupů, které se na nás vzápětí snesly jako odporný sníh.
„Kristova noho, nerozčiluj se hned. Myslela jsem jen, aby se jí nic nestalo,“ zalhala jsem. Ve skutečnosti jsem nechtěla, aby se něco stalo mně. Maleficent koukalo z očí, že by si k obědu dala pořádný kusanec Zoey. To mi něco připomnělo. „Poslyš, mám děsný hlad,“ obrátila jsem se na Daria ve chvíli, kdy nastartoval. „Měli bychom se někde stavit, dám si jenom něco rychlého.“
„V pohodě. Na co máš chuť?“ zeptal se.
Podívala jsem se na hodiny na palubní desce. Bylo neuvěřitelných jedenáct večer. „No, touhle dobou už budou mít otevřeno málokde.“ Afrodita zabrblala svojí kočce do ucha něco o „pitomých lidech, co chodí spát trapně brzo“, ale to jsem radši nechala bez komentáře. Rozhlédla jsem se a snažila se vzpomenout si, jaké jsou tady v okolí slušné fastfoody (jako že všechno, jen ne McDonald). A pak se ke mně pootevřeným okýnkem donesla nádherná povědomá vůně. V puse se mi seběhly sliny a vzápětí jsem si všimla velkého žluto-červeného neonového nápisu na sousední budově. „Mňam! Jdeme do Charlie’s Chicken!“
„Tam je všechno hrozně mastné,“ namítla Afrodita.
„V tom je právě to kouzlo. S Heathem jsme sem chodili každou chvíli. Mají tu všechny základní stavební kameny zdravé životosprávy: omastek, bramborovou kaši a colu.“
„Dělá se mi z tebe zle,“ řekla.
„Platím já.“
„Tak to jo,“ přisvědčila okamžitě.
2024 ©