Naše objetí přerušil nechutně zurčivý vodotrysk Afroditina chichotání, které se k nám doneslo z kočičí sekce. Obě jsme obrátily oči v sloup.
„Co že tam dělá a s kým?“
Povzdychla jsem si. „Směly jsme jít do města jen pod podmínkou, že nás doprovodí Erebův syn, a tenhle bojovník, jmenuje se Darius…“
„Musí to být parádní kus, když se kvůli němu Afrodita může takhle přetrhnout.“
„To teda je. No, Darius se nabídl, že s námi půjde. Slíbila mi, že ho zabaví, abychom si my dvě mohly pokecat.“
„Chudinka, taková dřina,“ podotkla Stevie Rae sarkasticky.
„Prosím tebe – všichni víme, že je tak trochu běhna,“ řekla jsem.
„Tak trochu?“
„Snažím se být milá.“
„Jo tak. Fajn. Já taky. Tak ona zabavuje toho sexy bojovníka, abychom si mohly popovídat.“
„Jo, a…“
Přerušilo nás ostré dvojí zaklepání na sklo. Podívaly jsme se na sestru Marii Andělu, a ta hlasitě, aby to bylo slyšet i přes přepážku, zavolala: „Mluvit se dá i při práci!“
Honem jsme přikývly, jako bychom z ní měly vítr. (No, kdo nemá z jeptišek trochu strach?)
„Víš co, vyndej z té bedny všechny tyhle šedorůžové puntíkované myšky, co jsou vycpané šantou, a podávej mi je. Já je budu načítat do inventáře,“ navrhla jsem a zamávala podivným zařízením připomínajícím pistoli, se kterým mě jeptiška naučila zacházet. „Budeme počítat hračky a povídat si u toho.“
„Jasná páka.“ Stevie Rae se začala přehrabovat v hnědé poštovní bedně.
„Tak co bude?“ zeptala jsem se a načítala myši jako střelec v nějaké staré videohře.
„Jo, to jsem ti chtěla říct hned na začátku! Podrž se! Kenny Chesney bude mít koncert v nové BOK Aréně!“
Zůstala jsem na ni zírat. Dlouho. Beze slova.
„Co je? Víš přece, že Kennyho žeru.“
„Stevie Rae,“ vypravila jsem ze sebe konečně. „Jdeme z průšvihu do průšvihu, řešíme životně důležité věci a ty vysiluješ z nějakého trapného kotlíkáře?“
„Takhle o něm nemluv, Zoey. Není žádný kotlíkář a už vůbec není trapný.“
„Dobře, odvolávám. Kotlíkář jsi ty.“
„Jak chceš,“ odvětila. „Ale až se mi podaří dolů do podzemí dostat internetovou přípojku a budu si konečně moct objednat lístky, nepočítej s tím, že vezmu jeden i pro tebe.“
Nevěřícně jsem potřásla hlavou. „Počítače? V kanále?“
„Jeptišky? V kočičím útulku?“ kontrovala.
Zhluboka jsem se nadechla. „No jo, to je fakt. Všechno je teď strašně divné. Radši změníme téma. Jak se máš? Stýskalo se mi po tobě.“
Stevie Rae se rázem přestala mračit a předvedla úsměv s dolíčky. „Mám se fajn. Co ty? Taky se mi stýskalo.“
„Samý zmatek a stres,“ odpověděla jsem. „Teď podávej ty fialové příšernosti z peří. Myslím, že šedorůžové myši už došly.“
„Fialového peří je tady spousta, to nám vydrží hezky dlouho.“ Začala mi podávat podlouhlé, dost strašidelné chumáče. (Tohle Nale rozhodně nekoupím, beztak by akorát leknutím vyletěla z kůže.) „Jaký zmatek a stres? Jako obvykle, nebo nějaké nové vzrůšo?“
„Nové vzrůšo, jak jinak.“ Podívala jsem se jí do očí a ztlumila hlas. „Včera večer mi umřel v náručí kluk jménem Stark.“ Zarazila jsem se, protože kámoška sebou trhla, jako by ji ta slova zabolela. Musela jsem ale pokračovat. „Nevíš, jestli se probudí?“
Stevie Rae chvíli mlčela a dál mi podávala hračky. Nechala jsem ji přemýšlet. Nakonec vzhlédla. „Hrozně ráda bych ti řekla, že se probudí a bude zas úplně v pořádku. Ale já prostě nevím.“
„Jak dlouho to trvá?“
Zavrtěla hlavou a zatvářila se opravdu rozčileně. „Nevím! Nepamatuju se na to. Tenkrát jsem čas vůbec nevnímala.“
„A co si pamatuješ?“ zeptala jsem se jemně.
„Že jsem se probudila a měla hlad – hrozný hlad. Bylo to příšerné, Zoey. Potřebovala jsem krev. A ona mi ji dala, byla tam.“ Zkřivila při té vzpomínce rty. „Byla to první věc, co jsem po probuzení udělala. Napila jsem se z ní.“
„Z Neferet?“ zašeptala jsem.
Přikývla.
„Kde to bylo?“
„V té ohavné márnici. Víš, tam kus od hlavní budovy u jižní zdi, kde rostou borovice. Je tam kremační pec.“
Otřásla jsem se. O školní kremační peci už jsem slyšela. Všechna mláďata o ní vědí. Tam mělo tělo Stevie Rae správně skončit.
„Co se stalo pak? Když ses nakrmila?“
„Odvedla mě do tunelů k ostatním. Hodně za námi chodila. Někdy nám přivedla k jídlu nějakého bezdomovce.“ Odvrátila pohled, ale já v jejích očích stačila postřehnout bolest a výčitky. Ona je taková citlivá duše, vážně hodná holka. Muselo být pro ni strašné vzpomínat na dobu, kdy si udržovala sotva špetku lidskosti. „Nerada na to myslím, Zoey. A ještě míň ráda o tom mluvím.“
„Já vím a mrzí mě, že to vytahuju, ale je to důležité. Potřebuju vědět, co se se Starkem bude dít, jestli se vrátí.“
Zpříma se na mě podívala a najednou promluvila úplně cizím hlasem. „Nevím, co se s ním bude dít. Kolikrát ani netuším, co se vlastně děje se mnou.“
„Ty jsi teď přece jiná. Proměnila ses.“
V jejích očích se najednou zableskl hněv. „Jo, proměnila, ale ani náhodou to není tak jednoduché jako u normálních upírů. Lidskost je pro mě pořád věc volby a spousta problémů není tak černobílá, jak to na první pohled vypadá.“ Přimhouřila oči. „Říkalas, že ten kluk se jmenoval Stark? Nikoho takového si nepamatuju.“
„Byl nový. Zrovna ten den k nám přestoupil ze Školy noci v Chicagu.“
„Jaký byl, než umřel?“
„Fajn,“ řekla jsem automaticky, ale potom se zarazila. Došlo mi, že o jeho povaze ve skutečnosti nic nevím, a poprvé jsem se zeptala sama sebe, jestli si ho nemaluju moc růžově jen proto, že mě přitahoval. Přiznal přece, že zabil svého mentora – jak jsem nad tím mohla jen tak mávnout rukou?
„Zoey? Co je?“
„Začínala jsem ho mít ráda. Doopravdy ráda, ale moc dobře jsem ho vlastně neznala,“ vysvětlila jsem nakonec. Najednou se mi nechtělo Stevie Rae vykládat podrobnosti.
Její napjatý výraz povolil a zase vypadala jako moje nej kámoška. „Jestli ti na něm záleží, dostaň ho z márnice a pryč ze školy. Někde ho na pár dní schovej a počkej, jestli se probudí. Jestli jo, bude mít hlad a asi bude dost vyšilovat. Budeš ho muset nakrmit, Zoey.“
Rozechvělou rukou jsem si přejela po čele a odhrnula si z obličeje vlasy. „Dobře… Fajn… Něco vymyslím. Nějak to přece musí jít.“
„Kdyby se vrátil, přiveď ho ke mně. Může zůstat s námi,“ nabídla mi.
„Fajn,“ zopakovala jsem. Najednou se mi z toho úplně zatočila hlava. „Na škole se teď děje taková spousta věcí… Je to tam jiné než dřív.“
„V čem? Pověz mi o tom a třeba společně na něco přijdeme.“
„No, zaprvé k nám přijela na návštěvu Shekina.“
„To zní povědomě. Není to náhodou nějaká veledůležitá osoba?“
„Přesně. Nejhlavnější velekněžka ze všech velekněžek. A v podstatě Neferet sprdla před celou školní radou.“
„Kurňa, to je škoda, že jsem u toho nebyla.“
„Jo, bylo to super, ale trochu mě to vyděsilo. Uznej, Shekina je tak mocná, že může vynadat Neferet – naskakuje mi z toho husí kůže.“
Stevie Rae přikývla. „Co přesně Shekina říkala?“
„Víš přece, jak Neferet odřízla školu od okolí, i když zrovna předčasně ukončila prázdniny a zavolala všechny zpátky.“
„Vím.“ Znovu kývla.
„Shekina školu zase otevřela.“ Naklonila jsem se k ní blíž, a i když jsem celou dobu skoro šeptala, ztlumila jsem hlas ještě víc. „A odvolala válku.“
„Týýýjovka! To muselo Neferet děsně vytočit,“ sykla Stevie Rae.
„Slabé slovo. Shekina je fajn, aspoň mi to tak zatím připadá. Ale už chápeš, proč mě její moc děsí, ne?“
„Jasně, ale taky to znamená, že máš možná na své straně někoho daleko vlivnějšího než Neferet. To je přece dobře, že tu válku zatrhla.“
„No, to je, jenomže Shekina se mimo jiné chystá uspořádat pro celou školu velký očistný rituál a já ho mám vést. Já a můj kruh fantasticky nadaných mláďat. Takže dvojčata za vodu a oheň, pán vzduchu Damien a jako hlavní hvězda programu Afrodita a její země.“
„A jéje,“ zamumlala Stevie Rae. „Ehm, má Afrodita pořád ještě nadání pro zemi?“
„Ne. Ani špetku,“ odpověděla jsem.
„Dokáže to aspoň předstírat?“
„Ne.“
„Zkusila to?“
„Jo. Svíčka jí dá ránu a vyletí jí z ruky. To není průšvih, ale vysloveně průser.“
„No, menší potíže by to způsobit mohlo,“ přisvědčila Stevie Rae.
„Spíš větší. A Neferet to určitě nějak obrátí proti mně a všem nakuká, že se mnou není něco v pořádku. Nebo ještě hůř, že něco není v pořádku s Afroditou, Damienem a dvojčaty.“
„Sakryš, to je blbý. Strašně ráda bych ti nějak pomohla.“ Zničehonic se rozzářila. „Hele, možná ti fakt pomůžu! Co kdybych se potají vplížila do školy a schovala se za Afroditou? Vsadím boty, že když přivoláš zemi a budeš se soustředit na mě a já zase na zemi, svíčka chytne a nikdo si ničeho nevšimne.“
Už jsem chtěla s díky odmítnout – bylo to moc riskantní, určitě by ji chytli a pak by se o ní všichni dozvěděli. Ale zarazila jsem se. Co by na tom vlastně bylo špatného, kdyby se objevila? Kdyby prostě přišla, žádné plížení a schovávání. Známé teplo v podbřišku mi napovídalo, že jsem možná (pro změnu) narazila na správnou žílu.
„To vůbec není špatný nápad.“
„Fakticky? Mám se schovat? Levou zadní, stačí říct kdy a kde.“
„A co kdyby ses neschovala? Nechtěla bys udělat takový malý coming out?“
„Zoey, já mám Damiena a lidi jako on ráda, ale lesba fakt nejsem. Uznávám, že už jsem hrozně dlouho s nikým nechodila, ale ještě teď jsem celá rozklepaná, když si vzpomenu na Drewa Partaina. Pamatuješ, jak jsem se mu líbila, než jsem umřela a začala šílet?“
„Kristova noho. Takže zaprvé, pamatuju si, že za tebou pálil. Zadruhé, už nejsi mrtvá ani šílená, takže by ses mu asi pořád líbila, kdyby věděl, že jsi naživu. A tím se dostávám k zatřetí. Nemyslela jsem coming out, jako že jsi homosexuální. Prostě bys přede všemi předvedla, kdo teď jsi.“ Ukázala jsem na její vybarvené znamení, které si před výletem do města pečlivě zalíčila.
Stevie Rae na mě chvíli třeštila oči. Zjevně jsem ji totálně šokovala. Když se konečně zmohla na slovo, mluvila ochraptěle. „Ale to se přece nikdo nesmí dozvědět.“
„Proč ne?“ opáčila jsem klidně.
„Protože když se dozvědí o mně, dozvědí se i o ostatních.“
„No a?“
„To by byl průšvih,“ řekla.
„Proč?“
„Zoey, už jsem ti přece vysvětlovala, že to nejsou normální mláďata.“
„Stevie Rae, copak na tom záleží?“
Zamrkala. „Ty tomu nerozumíš. Oni nejsou normální a já taky ne.“
Dlouze jsem se na ni zadívala a rovnala si v hlavě, co vím – že Stevie Rae znovu získala svoji lidskost, ale taky něco, co jsem si nechtěla za žádnou cenu připustit – že v ní i přesto zůstala temná místa, která nemůžu pochopit.
Uvědomila jsem si, že se musím rozhodnout. Buď jí věřím, nebo ne. A když jsem ten problém definovala takhle jednoduše, vlastně jsem vůbec neváhala.
„Vím, že nejsi úplně stejná jako dřív, ale věřím ti. Věřím v lidskost v tobě a nikdy v ni věřit nepřestanu.“
Stevie Rae měla evidentně slzy na krajíčku. „Doopravdy?“
„Na sto procent.“
Zhluboka se nadechla. „Fajn, tak jak zní plán?“
„No, úplně dopodrobna to ještě rozmyšlené nemám, ale jsem přesvědčená, že dospělí i mláďata by o tobě a ostatních měli vědět, zvlášť teď, když umřelo další mládě. Sice o vás nemáme ani zdaleka tolik informací, kolik by bylo potřeba, ale asi se shodneme, že vás nějak stvořila Neferet, nebo aspoň otevřela dveře něčemu, co vás stvořilo, ne?“
„Podle mě jo. Pořád mám strach, že může moje mláďata nějak ovládat, nebo na ně přinejmenším mít velký vliv, i když jsou teď jiná a ona už za námi nechodí.“
„Tím pádem je přece chyba, že o vás z dospělých ví jenom ona! Zvlášť jestli s vámi pořád dokáže nějak manipulovat a když brzo možná vstane z mrtvých další mládě!“ Potom mě napadlo ještě něco. „Stark měl zvláštní dar. Byl lukostřelec, a když na něco zamířil, nikdy neminul. Jako že absolutně nikdy.“
„Tak o toho by ona rozhodně stála,“ řekla Stevie Rae. „Než jsem se proměnila, všechny nás zneužívala, nebo se o to aspoň snažila.“ Omluvně pokrčila rameny. „Vážně mě mrzí, že si pořádně nepamatuju, co se před mojí proměnou dělo. Ostatní taky říkají, že to všechno mají úplně rozmazané. Můžu akorát tak hádat.“
„No, já jsem s vámi strávila jen chvilku, ale i slepý by poznal, že Neferet nechystá nic dobrého.“
„To mě moc nepřekvapuje, Červenko.“
„Jasně. Ale tím se dostáváme zpátky k tématu. Když o vás budou všichni vědět, pro Neferet bude logicky mnohem těžší využít vás pro ten svůj praštěný plán na ovládnutí zeměkoule, nebo co to vlastně chystá za hnusárnu.“
„Ona chce ovládnout zeměkouli?“
„Nevím. Ale připadá mi, že by to byl její styl.“
„To je fakt,“ souhlasila.
„Tak co na to říkáš?“
Na chvilku se odmlčela a já ji nechala v klidu uvažovat. Nebyla to žádná maličkost. Stevie Rae a její mláďata byli podle všeho něco úplně nového. A kdyby Stark taky vstal z mrtvých jako červené mládě, znamenalo by to, že vznikl nový druh upíra a Stevie Rae je první dospělá. A být první svého druhu s sebou nese ohromnou zodpovědnost. O tom já rozhodně vím svoje.
„Asi máš pravdu,“ pronesla nakonec hlasem sotva silnějším než šepot. „Ale já mám strach. Co když si o nás normální upíři budou myslet, že jsme zrůdy?“
„Vy nejste zrůdy,“ řekla jsem s mnohem větší jistotou, než jsem ve skutečnosti cítila. „Nedovolím, aby se tobě nebo ostatním něco stalo.“
„Čestné slovo?“
„Čestné slovo. Navíc máme ideální podmínky. Shekina je mocnější než Neferet a školu hlídají mraky Erebových synů.“
„V čem je to výhoda?“
„Když Neferet začne řádit, zvládnou ji.“
„Zoey, neměla bys to brát jako způsob, jak Neferet přede všemi znemožnit,“ řekla Stevie Rae a trochu pobledla.
To se mnou pěkně zamávalo. „Nic takového bych neudělala!“ vyhrkla jsem zbytečně nahlas a už tišeji dodala: „Nikdy bych tě takhle nezneužila.“
„Nemyslím to tak, že to chceš udělat schválně a jenom kvůli Neferet. Spíš mi nepřipadá moc rozumné vystoupit proti ní takhle otevřeně. Podle mě nám Erebovi synové ani Shekina moc nepomůžou. Neferet není jen normálně šílená, je v tom něco víc. Říká mi to instinkt. Něco o tom asi podvědomě vím, ale nemůžu si to vybavit. V každém případě je nebezpečná. Hrozně moc. Něco hluboko v ní se změnilo a rozhodně ne k lepšímu.“
„Škoda že si nepamatuješ, co všechno se s tebou dělo.“
Zkřivila tvář. „Mě to někdy taky mrzí, ale většinou jsem spíš děsně ráda. Zažila jsem ošklivé věci, Zoey.“
„Já vím,“ řekla jsem posmutněle.
Pár minut jsme mlčky počítaly hračky, ponořené v úvahách o smrti a temnotě. Proti mé vůli se mi vybavilo, jak to bylo hrozné, když mi Stevie Rae umírala v náručí, a jaká noční můra nastala potom, když jsem ji našla nemrtvou, jak se z posledních sil drží zbytku svojí lidské přirozenosti. Podívala jsem se na ni. Nervózně si kousala ret a hledala v bedně další fialové chumáče. Vypadala vyděšeně, moc mladě a navzdory novým schopnostem a zodpovědnosti až příliš zranitelně.
„No tak,“ řekla jsem tiše. „Dobře to dopadne. Slibuju. Určitě v tom svoji roli sehraje Nyx.“
„Myslíš, že je na naší straně?“
„Určitě. Zítra o půlnoci se prostě sejdeme u východní zdi a vykonáme očistný rituál.“ Jí jsem nemusela vysvětlovat, že je to mocné místo, i když je spojené se smrtí. „Dokážeš se nějak dostat do školy a schovat se někde poblíž, dokud nezačnu přivolávat zemi?“
„Jo,“ přisvědčila váhavě. Evidentně se mnou ještě úplně stoprocentně nesouhlasila. „Hele, kdybych se nakonec rozhodla přijít, měla bych s sebou vzít taky ostatní?“
„To nechám na tobě. Když se rozhodneš, že to je dobré řešení, přiveď je. Já jsem pro.“
„Musím si to rozmyslet. A prodiskutovat to s nimi.“
„Jasně, v pohodě. Ať se rozhodneš přijít nebo zůstat v utajení, a ať přivedeš svoje mláďata nebo ne, věřím, že se rozhodneš správně.“
Široce se na mě usmála. „Jsi hodná, že to bereš takhle, Zoey.“
„Myslím to úplně vážně.“ A protože pod tím úsměvem pořád vypadala hodně ustaraně a nerozhodně, na chvilku jsem změnila téma. „Hele, chceš slyšet, jaké nové vzrůšo mě ještě čeká?“
„Aby ne!“
„Až tady skončíme, musím zpátky na odpoledku, a protože se mi v tomhle pololetí změnil rozvrh, mám pátou hodinu dramaťák, který teď bude učit zbrusu nový profesor, kterého všichni žerou a který mě nemůže ani cítit. Erik Night.“
„A jéje,“ hlesla Stevie Rae.
„Přesně. Nečekám, že budu mít samá áčka.“
„No, za něco by ti přece jenom áčko dát mohl,“ opáčila a rošťácky se ušklíbla.
„Tak to ani náhodou. Se sexem jsem skončila. Provždycky. Navěky. Už jsem se spálila dost. A to je od tebe pěkně ošklivé, naznačovat, že bych se pro áčko vyspala s učitelem.“
„Ale ne, Červenko. Nemyslela jsem, že ti ho dá za sex. Spíš ti připíchne obří vyšité šarlatové áčko na tričko, jako za starých dobrých časů.“
„Ehe?“ Jako obvykle jsem neměla páru, o čem je řeč.
Vzdychla. „Jako v Šarlatovém písmenu. Hlavní hrdinka musela nosit na šatech červené A, protože zahnula manželovi a vyspala se s někým jiným. Měla bys víc číst, Zoey.“
„Bezva. A to přirovnání se ti fakt moc povedlo. Hned se cítím líp.“
„Tak se nezlob.“ Hodila po mně chuchvalec peří. „Dělala jsem si jen srandu.“
Pořád jsem se na ni mračila, když jí najednou zazvonil mobil. Podívala se na číslo a povzdychla si. Střelila pohledem po sestře Marii Anděle, která soustředěně upírala oči na monitor, a zvedla to. „Nazdar, Venuše, co se děje?“
Záměrně to řekla hodně zvesela. Chvilku poslouchala a veselost z ní rázem vyprchala. „Ne! Říkala jsem, že se hned vrátím, a potom si všichni dáme něco k jídlu.“ Další pauza – zamračení – pak se ode mě napůl odvrátila a ztlumila hlas. „Ne! Řekla jsem něco k jídlu, ne někoho. Chovejte se tam slušně, lidi. Za vteřinku tady skončím a přijedu. Čau.“
Otočila se ke mně a na ustarané tváři měla nasazený totálně falešný úsměv. „Tak, o čem jsme to mluvily?“
„Stevie Rae, prosím tě, neříkej mi, že tvoje mláďata tam někoho žerou.“
2024 ©