Kdybych zbytečně přemýšlela o tom očistném rituálu, asi by mi úplně povolily nervy, a tak jsem si cestou na parkoviště prohlížela nový rozvrh. Shekina nelhala – přesun do pokročilejší skupiny upíří sociologie mi ho pěkně rozházel. První čtyři předměty jsem měla mít v jiném pořadí a dramatická výchova se přesunula ze druhé hodiny až na pátou, před jezdectví, které jako jediné zůstalo tam, kde bylo.
„Bezva,“ zamumlala jsem si pro sebe. „Takže kromě průšvihu s rituálem se můžu ještě těšit na dnešní dramaťák s Erikem.“ Snažila jsem se nějak uklidnit prázdný žaludek, který se pokoušel obrátit naruby. Pak jsem uviděla Afroditu s Dariem. Stáli u parádního černého lexusu. Mám-li být přesná, uviděla jsem jenom obrovského Daria. Afrodita byla schovaná za ním a svůdně na něj mrkala.
„Omlouvám se, že mi to tak trvalo,“ řekla jsem a sedla si dozadu. Afrodita ladně vklouzla na sedadlo spolujezdce.
„To vůbec nevadí. Žádný problém,“ pronesla.
Obrátila jsem oči v sloup. Takže teď najednou nevadí, že jsem pomalá? To je tak absolutně průhledné…
„Hele, Afrodito,“ oslovila jsem ji mile, když se Darius hladce rozjel. „Zapiš si do diáře zítřejší půlnoc.“
„Cože?“ Vrhla na mě přes rameno pohled, který mi jasně naznačoval, že bych se měla vsáknout do koženého polstrování, aby mohla být s Dariem sama.
„Zítra, půlnoc, ty, já, Damien, dvojčata, velká akce za účasti celé školy, vyvolávání kruhu a očistný rituál.“
Udiveně vytřeštila modré oči. „Tak to bude…“ vydechla s mírným náznakem hysterie.
„Super!“ skočila jsem jí do řeči, než stačila zakončit větu výrazem typu totální katastrofa.
„Už se na to těším,“ prohlásil Darius a vřele se na Afroditu usmál. „Váš kruh má jedinečnou moc.“
Afrodita se vzpamatovala, oplatila mu úsměv a svým normálním svůdným (a mírně otravným) hlasem opáčila: „No, slovo jedinečný to celkem vystihuje.“
„Nikdy jsem se nesetkal s tolika úžasně nadanými mláďaty,“ řekl.
„Zlato, já jsem nadaná v mnoha směrech,“ zabroukala, naklonila se k němu a tiše se zasmála.
To je přesně ono, běželo mi hlavou. Kousala jsem se do tváře, až mi skoro tekla krev, a panikařila, zatímco Afrodita nestoudně a příšerně průhledně flirtovala s Dariem. On ani nikdo jiný – kromě Afrodity a Stevie Rae – nemá ponětí, co se v naší partě teď děje. A tři členové zmíněné party to vlastně taky doopravdy nevědí, takže mi sotva poradí, jak mám vyvolat kruh bez jednoho z pětice živlů. Dobře jsem si vzpomínala, jak to dopadlo, když se Afrodita u sebe v pokoji pokusila oslovit zemi. Každý by okamžitě poznal, že už nadání nemá. Jak to proboha vysvětlíme?
Damien a dvojčata se na mě určitě znovu naštvou, až zjistí, že jsem před nimi zase něco tajila. Paráda.
Potřebuju, aby se během vyvolávání stalo něco strašně neobvyklého, aby se na to všichni koukali a nevšímali si nepodstatných detailů, jako že země už Afroditu neposlouchá. Vlastně ne. Potřebuju dlouhé prázdniny. Nebo extra silný ibuprofen.
Prohrábla jsem kabelku, ale žádný jsem neobjevila – prášky navíc mláďatům skoro vůbec nezabírají, takže by mi stejně nepomohl. V něco neobvyklého, co by odpoutalo pozornost davu, jsem taky doufat nemohla. Vypadalo to, že se můžu těšit akorát tak na hrozný průšvih, koňskou dávku stresu a neurotický průjem.
Darius našel sídlo Tulaček bez problémů. Byla to sympatická cihlová budova s velkými okny, ve kterých byly vystavené všelijaké věci pro kočky. V duchu jsem si poznamenala, že musím Nale koupit nějaký dárek. Moje kočka je dost mrzutá i normálně, natož kdyby si usmyslela, že jsem jí byla nevěrná (v překladu: je ze mě cítit spousta cizích koček) a ani jsem se nenamáhala jí koupit něco hezkého na usmířenou.
Darius nám podržel dveře. Vstoupili jsme do jasně osvětleného obchodu. Všichni tři jsme měli sluneční brýle, ale stejně nám to prudké světlo bylo nepříjemné. Podívala jsem se na Afroditu a vzpomněla si, že je vlastně zase člověk, a tím pádem světlo vadí jen dvěma z nás.
„Vítejte v Tulačkách. Jste tady poprvé?“
Přestala jsem koukat na Afroditu a otočila se k…
Jeptišce?
Překvapeně jsem zamžikala a potlačila nutkání protřít si oči. Jeptiška se na mě ze svého místa za pultem usmála. Její tmavohnědé oči se energicky třpytily. Na bledé tváři orámované takovou tou černobílou věcí, co jeptišky nosí na hlavě, bylo sice znát, že je stará, ale pleť měla nečekaně hladkou.
„Slečno?“ oslovila mě znovu, ale usmívat se nepřestala.
„Ehm, no, jo. Teda ano. Ještě jsem v Tulačkách nikdy nebyla,“ vykoktala jsem nepříliš inteligentně. Byla jsem úplně zmatená. Co tady dělá jeptiška? Potom jsem periferním viděním zahlédla další postavu v černém hábitu a došlo mi, že v chodbě za obchodem se pohybují další. Jeptišky? Je jich tady hodně? A neraní je mrtvice, až zjistí, že pro ně chtějí dobrovolně pracovat upíří mláďata?
„Výborně. Noví návštěvníci jsou u nás vždy vítáni. Co pro vás můžeme udělat?“
„Nevěděla jsem, že v Tulačkách pracují benediktinky,“ ozvala se k mému údivu Afrodita.
„Ach ano. Provozujeme tenhle útulek už dva roky. Kočky jsou velice duchovní stvoření, nemyslíte?“
Afrodita zafrkala. „Duchovní? Lidé je zabíjeli, protože je považovali za společnice čarodějnic a vtělení ďábla. Když vám černá kočka přeběhne přes cestu, znamená to prý smůlu. To je podle vás známka duchovnosti?“
Nejradši bych jí za takovou neúctu dala facku, ale s jeptiškou to ani nehnulo. „Možná je to tím, že kočky jsou odjakživa spojovány se ženami, co říkáte? Zvlášť s takovými, které jejich okolí obecně považovalo za moudré. Ve společnosti, kde měli moc převážně muži, jim přirozeně byla přičítána zlá moc.“
Afrodita sebou překvapeně trhla. „Přesně to si myslím. Ale udivuje mě, že si něco podobného myslíte i vy,“ řekla upřímně. Všimla jsem si, že Darius si přestal naoko prohlížet vystavené zboží a se zjevným zájmem jejich debatu poslouchá.
„Mladá dámo, to, že mám na hlavě plachetku, neznamená, že nejsem schopná myslet a samostatně uvažovat. A za svůj život jsem zaručeně narazila na mužskou dominanci častěji než vy.“ Doprovodila svoje slova úsměvem, takže nevyzněla tak stroze, jak mohla.
„Plachetka! Tak se tomu říká,“ vyletělo mi z pusy a hned mě začaly pálit tváře, jak jsem zrudla.
„Ano, přesně tak, plachetka nebo závoj.“
„Promiňte. Já… Ještě nikdy jsem žádnou jeptišku nepotkala,“ pípla jsem a začervenala se ještě víc.
„Na tom není nic divného. Je nás hodně málo. Jsem sestra Marie Anděla, abatyše našeho malého opatství a vedoucí Tulaček.“ Obrátila se k Afroditě. „Poznala jste naši řeholi, protože jste katolička, milé dítě?“
Afrodita vyprskla smíchy. „Katolička nejsem ani náhodou. Ale můj otec je Charles LaFont.“
Sestra Marie Anděla chápavě přikývla. „Aha, náš starosta. Pak pochopitelně víte o našich dobročinných aktivitách.“ Potom zvedla obočí, protože si uvědomila, co mimo jiné znamená, že Afrodita je jediná dcera tulského starosty. „Vy jste upíří mládě.“
Nezdálo se, že by ji to nějak zvlášť vyděsilo, a já si řekla, že tohle je celkem dobrá chvíle jí sdělit, že Satan dorazil v plné síle. Zhluboka jsem se nadechla, natáhla k ní ruku a vychrlila ze sebe: „Ano, Afrodita je mládě a stejně tak i já. Jmenuju se Zoey Redbirdová a jsem předsedkyně Dcer temnoty.“
Čekala jsem, že nastane kravál, ale nic takového se nestalo.
Sestra Marie Anděla si s odpovědí dala načas. Pak přijala moji ruku a pevně ji stiskla ve svojí teplé dlani. „Vítej, Zoey Redbirdová.“ Pozorně si prohlédla mě, Afroditu a nakonec Daria. Zvedla jedno šedé obočí a oslovila ho: „Vy mi připadáte na mládě trochu velký.“
Sklopil hlavu v uctivé úkloně. „Máte dobrý postřeh, kněžko. Jsem dospělý upír a Erebův syn.“
Bezva. Řekl jí kněžko. Znovu jsem se přichystala na kravál, ale zase se nic nestalo.
„Ach ano, rozumím. Vy jste jejich tělesný strážce.“ Otočila se zpátky ke mně. „To znamená, že vy dvě musíte být důležité mladé ženy, když se o vás takhle starají.“
„No, jak už jsem říkala, jsem předsedkyně Dcer temnoty a…“
„Jsme důležité,“ přerušila mě zase Afrodita, „ale to není jediný důvod, proč je s námi Darius. V posledních dnech někdo zavraždil dva upíry a naše velekněžka nám nedovolila opustit školní areál bez ochrany.“
Nevěřícně jsem se na ni zadívala. Nikdy dřív jsem si nevšimla, že by trpěla chorobnou ukecaností.
„Dva? Já slyšela jen o jedné vraždě.“
„Před třemi dny zabili našeho oficiálního básníka.“ Jeho jméno jsem vyslovit nedokázala.
Sestra Marie Anděla se zatvářila otřeseně. „To je příšerné. Přidám ho na seznam těch, za které se modlíme.“
„Vy byste se modlila za upíra?“ Ta otázka mi uklouzla úplně mimoděk a do tváří se mi vzápětí zase nahrnula krev.
„Samozřejmě, a mé sestry také.“
„Promiňte. Teď si to vůbec nevykládejte špatně, ale vy si nemyslíte, že všichni upíři přijdou do pekla, protože uctívají bohyni?“ zeptala jsem se.
„Má milá, já věřím, že vaše Nyx je pouze další vtělení naší požehnané matky Marie. Navíc se vždy řídím veršem 7:1 z Matoušova evangelia, který říká: ‚Nesuďte, abyste nebyli souzeni.‘“
„Škoda že věřící to neberou jako vy,“ poznamenala jsem.
„Někteří ano, má milá. Neházej je všechny do jednoho pytle. Nezapomínej, že to ‚nesuďte‘ platí pro obě strany. Tak, jak můžou Tulačky pomoct Škole noci?“
Pořád jsem ještě úplně nepochopila, jak je možné, že téhle jeptišce upíři vůbec nevadí, ale vzchopila jsem se a soustředila se. „Jako předsedkyně Dcer temnoty bych ráda zapojila naši studentskou organizaci do nějaké místní charitativní činnosti.“
Hřejivý úsměv sestry Marie Anděly byl zpátky. „A logicky tě napadl útulek pro kočky.“
Taky jsem se na ni usmála. „Ano. Víte, mě označili teprve nedávno a připadá mi divné, že je naše škola tak odříznutá od zbytku města, když přitom stojí přímo v centru. To podle mě není správné.“ Povídalo se mi s ní vážně příjemně a měla jsem chuť se jí se vším svěřit. „Proto jsem přišla…“ Koutkem oka jsem zaznamenala, že Afrodita se mračí, a rychle se opravila: „…jsme přišly. Moc rády bychom tady pracovaly jako dobrovolnice a získaly pro Tulačky nějaké peníze. Jako třeba že uspořádáme bazar a výtěžek vám věnujeme.“
„Peníze i zdatné dobrovolníky potřebujeme vždycky. Máš kočku, Zoey?“
Můj úsměv se rozšířil. „Nala má ve skutečnosti mě, a kdyby tady byla, důrazně by vám to vysvětlila.“
„Ano, vidím, že skutečně kočku máš,“ řekla. „A vy, bojovníku?“
„Již před šesti lety si mě vyvolila Nefertiti, nejkrásnější trojbarevná kočka na světě,“ odvětil Darius.
„A ty?“
Afrodita se najednou rozpačitě ošila a mně došlo, že jsem ji s kočkou nikdy neviděla.
„Ne, já žádnou nemám,“ řekla. Všichni tři jsme na ni zůstali zírat a ona odmítavě pokrčila rameny. „Nevím proč, žádná si mě nikdy nevybrala.“
„Nemáš je ráda?“ zeptala se jeptiška.
„Ale mám, nevadí mi nebo tak něco. Vypadá to, že ony nemají rády mě,“ přiznala.
„Hmm,“ zafuněla jsem, ale asi jsem svoje pobavení moc dobře nezamaskovala, protože Afrodita mě provrtala vražedným pohledem.
„Na tom samozřejmě nesejde,“ vložila se do toho hladce sestra Marie Anděla. „Pro každého ochotného dobrovolníka se práce najde.“
Ty bláho, ta si nedělala legraci, když říkala, že práce se najde. Jen jsem jí oznámila, že můžeme několik hodin zůstat, než budeme muset zpátky do školy, už nás začala prohánět. Afrodita automaticky utvořila dvojici s Dariem. Vzala svůj úkol, to jest „zabav ochranku, ať si Zoey může pokecat se Stevie Rae“ (která ještě nedorazila), velice vážně a očividně si to užívala. Sestra Marie Anděla je poslala dozadu do samotného útulku, aby spolu se sestrou Biankou a sestrou Fátimou, dvěma dalšími jeptiškami ve službě, čistili záchody a česali kočky. Svoje dvě kolegyně nám představila úplně poklidně, jako by na tom, že se u nich za dobrovolníky hlásí mláďata a dospělí upíři (se zakrytým znamením), nebylo nic divného. Jsem poměrně chápavá, a tak jsem se tou dobou už přestala děsit nějaké scény. Došlo mi, že tyhle zbožné ženy praktikují víru úplně jinak než můj protivný tupčím a jeho suita přisluhovačů z církve věřících. (Tušíte správně, za ta pěkná nesrozumitelná slova můžete poděkovat Damienovi.)
Mě sestra Marie Anděla bohužel poslala do pekla zvaného inventarizace zboží. Jeptiškám zrovna přišla dodávka kočičích hraček – velká dodávka, jmenovitě obrovská bedna plná asi tak dvou set načepýřených myšovitých věciček – a vedoucí mě pověřila tím, abych každou tu nesmyslnou mrsku zvlášť zaregistrovala do jejich elektronické databáze. Pak mě bleskově naučila zacházet s „ultramoderní“ (tak to nazvala ona!) počítačovou pokladnou, rázně zavelela: „Necháme dnes otevřeno až do noci a ty máš na starosti krám,“ a odkráčela do svojí kanceláře, která se nacházela vedle prodejní místnosti a přes chodbu od sekce s kočkami čekajícími na adopci.
No, vlastně mě tam nenechala úplně samotnou a bezradnou. Pořád jsem na ni viděla přes skleněnou přepážku, která zabírala skoro celou stěnu, a ona zase měla na očích mě. Sice byla evidentně dost zaměstnaná, vyřizovala telefony a dělala něco na počítači, ale každou chvíli jsem pocítila, že se na mě dívá.
Stejně mi připadalo super, že nás sestra Marie Anděla žena, která má být v podstatě provdaná za Krista – takhle skvěle přijala. Napadlo mě, že měla možná pravdu, třeba skutečně neprávem házím všechny lidi, kteří věří v boha (kromě těch, co věří v Nyx), do jednoho pytle. Když se v něčem spletu, přiznávám to dost nerada, zvlášť poslední dobou, kdy jsem to musela dělat celkem často, ale tyhle tři ženy se závojem mě rozhodně donutily se nad tím pořádně zamyslet.
Netypicky usilovně jsem dumala nad náboženstvím a byla až po lokty ponořená v kočičích hračkách, když vtom zvonek nade dveřmi vesele zacinkal a dovnitř vstoupila Stevie Rae.
Zářivě jsme se na sebe usmály. Ani nevíte, jaká je to nádhera, když vaše nejlepší kámoška už není mrtvá. Ani nemrtvá. Zas vypadala jako moje Stevie Rae: krátké kudrnaté blond vlasy, dolíčky, staré známé kovbojské džíny s košilí zastrčenou za pas (hrůza, já vím). Zbožňuju ji a je mi fuk, že se příšerně nevkusně obléká. A rozhodně jsem o ní nehodlala ani trošku pochybovat, jak se mě snažila donutit protivná Afrodita.
„Zoey! Ježkovy voči, mně se po tobě tak šíleně stýskalo! Hele, už jsi slyšela, co bude?“ vyhrkla se svým roztomilým venkovským přízvukem.
„Co bude?“
„No přece…“
Nedopověděla to, protože v tom okamžiku sestra Marie Anděla zaťukala na sklo a tázavě zvedla stříbrné obočí. Ukázala jsem na Stevie Rae a rty naznačila kamarádka. Jeptiška si na čelo prstem nakreslila měsíční srpek. Stevie Rae na ni přihlouple zírala s otevřenou pusou. Kývla jsem. Abatyše taky přikývla, usmála se a zamávala Stevie Rae na pozdrav. Pak zase zvedla sluchátko.
„Zoey!“ zašeptala kámoška. „To je jeptiška.“
„Jo,“ odvětila jsem normálně nahlas. „Já vím. Sestra Marie Anděla je tady vedoucí. Vzadu u koček jsou ještě dvě další a taky jsou tam Afrodita s jedním Erebovým synem, ale ten nás rušit nebude, protože Afrodita ho zaměstnává dost nechutným flirtováním.“
„Tfuj! Z jejího flirtování se mi vždycky zvedá kýbl. Ale počkej, k věci. Jeptišky?“ Nechápavě zamrkala. „A ony vědí, že jsme mláďata a tak?“
Usoudila jsem, že tím a tak myslí sebe, a proto jsem přikývla. (Rozhodně jsem neměla v plánu jeptiškám vysvětlovat, že existují nějací červení upíři.) „Jo. Asi jim to vůbec nevadí, protože si myslí, že Nyx je jenom jiná podoba Panny Marie. A navíc nerady někoho nespravedlivě soudí.“
„No, to s tím odsuzováním je sice moc fajn, ale Nyx a Panenka Marie? Ty brďo, něco tak divného už jsem neslyšela fakt dlouho.“
„Tak to musí trhat rekord, protože když jsi byla mrtvá a potom nemrtvá, musela jsi slyšet spoustu divných věcí.“
Stevie Rae vážně přikývla. „Jo, to byly kolikrát věci, že by to porazilo vola, jak říká taťka.“
Zavrtěla jsem hlavou, zakřenila se a nadšeně ji objala. „Stevie Rae, ty bláznivko, tys mi tak strašně chyběla!“
2024 ©