Budík jsem měla nařízený na pátou odpoledne (pro mě je to ráno – nezapomeňte, že mláďata mají prohozené noc a den a škola nám začíná v osm večer a končí ve tři ráno), ale vlastně to bylo zbytečné. Tou dobou už jsem byla dávno vzhůru. Když začal zvonit, zrovna jsem hladila Nalu a snažila se nemyslet na Starka, Erika ani Heatha.
Jen napůl při vědomí jsem se začala ploužit po pokoji. Oblékla jsem si džíny a černou mikinu. Chvíli jsem na sebe zírala do zrcadla. No nazdar. Fuj. Už jsem se potřebovala pořádně vyspat, i moje kruhy pod očima měly kruhy pod očima.
Nala se nahrbila a zasyčela. Vzápětí někdo zabouchal na dveře.
„Zoey! Pohni sebou, sakra!“
Otevřela jsem a spatřila velice mrzutou Afroditu v kraťoučké (a ohromně hezké) černé vlněné sukýnce, tmavě fialovém svetříku a fantastických černých kozačkách. Netrpělivě podupávala.
„Co je?“ zeptala jsem se.
„Už jsem tohle přirovnání jednou použila, ale udělám to znovu. Jsi pomalá jak tlustoprd na berlích,“ odvětila.
„Afrodito, jsi hnusná. A taky to neříkám poprvé,“ zamumlala jsem, ospale zamrkala a snažila se trochu probrat. „Náhodou nejsem pomalá, už jsem hotová,“ dodala jsem.
„To teda nejsi. Nemáš ani zakryté znamení.“
„Ježíši. Úplně jsem zapomněla…“ Automaticky jsem se jí podívala na čelo, na kterém nebyla po znamení ani stopa.
„Ano, to je jedna z mála předností toho, že předstírám, že jsem mládě. Nemusím si nic patlat na čelo, když jdu do města.“ Řekla to kousavě, ale v očích se jí kmitla bolest.
„No tak, vzpomeň si, co říkala Nyx. Pro ni jsi pořád výjimečná.“
Protočila oči. „Jasně, výjimečná. To je fuk. Mohla bys laskavě pohnout? Čeká na nás Darius a ještě musíš zajít za Shekinou a říct jí, že s sebou bereš mě.“
„Taky potřebuju svoje cereálie,“ doplnila jsem a rychle si naplácala přes složité tetování na obličeji krycí krém.
„Na to není čas,“ řekla Afrodita. To už jsme sbíhaly schody. „Musíme dorazit do Tulaček dřív, než ti pitomí lidé zavřou a rozejdou se do svých trapných typicky středostavovských domečků.“
„Ty jsi taky pitomý člověk,“ zašeptala jsem.
„Já jsem výjimečný člověk,“ opravila mě a stejně tiše jako já pokračovala: „Kdy za námi přijde Stevie Rae? Nezblázní se, když budeme mít chvilku zpoždění, viď?“
„Do pytle!“ sykla jsem. „Včera jsem se jí nedovolala.“
„To mě nepřekvapuje. Tam dole v podzemí je mizerný signál. Hele, já Dariovi nějak vysvětlím, proč přijdeš pozdě, a ty jí zkus brnknout znova. Snad ti to zvedne.“
„No jo, no jo,“ zabručela jsem.
„Nazdar, Červenko!“ zavolala na mě Shaunee, když jsme šly kolem kuchyně.
„Jak ti je? Je to po ránu lepší?“ zeptala se Erin.
„Je, díky, holky,“ odpověděla jsem s úsměvem. S dvojčaty jen tak něco nehne. Na ně by někdo musel vytáhnout mnohem těžší kalibr než blízké setkání se smrtí, kdyby s nimi chtěl doopravdy zacloumat.
„Bezva. Přichystaly jsme ti tvého Hraběte Čokulu,“ řekla Erin.
„Čau, siamky, co takhle se večer sejít, že byste mi udělaly tu slíbenou pedikúru? Mohly bychom se líp poznat, než mě zbavíte toho hnusného kuřího oka, co mám na pravé noze.“ Afrodita zvedla pravou botu s jehlovým podpatkem a tvářila se, jako že si ji chce rozepnout.
„Tobě jsme taky připravily snídani, Afrodito,“ řekla Erin.
„Jo, máme pro tebe tvého Hraběte Čubkulu,“ rozvedla to Shaunee.
„Vy nemáte vůbec smysl pro humor. Zoey, já dojdu pro Daria a sejdeme se na parkovišti. A necourej se.“ Pohodila vlasy a odvlnila se.
„My ji tak nenávidíme,“ pronesly jednohlasně holky.
„Já vím,“ povzdychla jsem si. „Ale včera na mě byla fakt milá.“
„To vypadá na nějakou vážnou duševní poruchu,“ usoudila Erin.
„Jo, podle mě trpí klasickým rozštěpem osobnosti,“ řekla Shaunee. „Páni, třeba ji brzo zavřou do ústavu pro duševně choré!“
„To je vynikající nápad, ségra. Na tobě se mi líbí, že se vždycky na všechno díváš z té lepší stránky.“
„Na, Červenko. Dej si trochu cereálií,“ pobídla mě Shaunee.
S povzdechem jsem se zadívala na lákavou krabici. „Nemám na jídlo čas. Musím jet do Tulaček a spustit náš charitativní projekt.“
„Navrhni jim, ať uspořádají bazar,“ ozvala se Erin.
„Moje slova. Potřebujeme před novou sezonou pořádně probrat šatník a udělat si místo na nové kousky, tak bychom mohly ty staré zrovna střelit,“ přidala se Shaunee.
„Hele, to vůbec není špatný nápad. Mohlo by se to udělat přímo v sídle Tulaček, abychom nemuseli být někde na slunci,“ řekla jsem.
„Ségra, pojď, probereme naše boty,“ rozpálila se Shaunee.
„Jo, nesmíme ztratit ani minutu,“ souhlasila Erin. „Slyšela jsem, že příští sezonu budou in metalické odstíny.“
Začaly nadšeně diskutovat o botách a já se nenápadně vytratila.
Před vchodem stál na stráži Erebův syn, ne Darius, ale někdo stejně velký a zlověstný. Řízně a uctivě mi zasalutoval. Taky jsem ho pozdravila a vyrazila po chodníku k hlavní školní budově. Cestou jsem míjela další mláďata, ale jen jsem na ně kývla. Otevřela jsem mobil a vyťukala číslo kreditního telefonu, který jsem před pár dny koupila Stevie Rae. Tentokrát to naštěstí zvedla hned po prvním zazvonění.
„Ahojky, Zoey!“
„Díkybohu.“ Neoslovila jsem ji jménem, ale stejně jsem radši mluvila potichu. „Snažila jsem se ti dovolat už večer, ale nebrala jsi to.“
„Promiň, Červenko. Máme tady v tunelech špatný signál.“
Povzdychla jsem si. S tím budeme muset něco udělat, ale teď není čas to řešit. „To nevadí. Mohla by ses se mnou za chvíli sejít v Tulačkách? Je to důležité.“
„V Tulačkách? Kde to je?“
„Na křižovatce Šedesáté a Sheridanovy, taková hezká cihlová budova. Hned vedle restaurace Charlie’s Chicken. Dostaneš se tam?“
„Snad jo. Budu muset jet autobusem, takže tam asi nedorazím hned. Hele, nemůžeš mě vyzvednout po cestě?“
Chtěla jsem jí vysvětlit, proč se pro ni nemůžu stavit a proč s ní musím tak nutně mluvit, jenomže vtom jsem v pozadí zaslechla výkřik následovaný hrůzostrašným smíchem.
„Ehm, Zoey, musím končit,“ vyhrkla Stevie Rae.
„Stevie Rae, co se tam děje?“
„Nic,“ odvětila podezřele rychle.
„Stevie Rae…“ spustila jsem, ale skočila mi do řeči.
„Oni nikoho nežerou. Fakticky. Jenom se budu muset postarat, aby si poslíček s pizzou tuhle donášku úplně nepamatoval. Uvidíme se v Tulačkách, čau!“
Zamáčkla mi to. Zavřela jsem telefon (a usilovně si přála, abych mohla zavřít taky oči, stočit se do klubíčka a zase usnout). Místo toho jsem velkými dřevěnými dveřmi připomínajícími hradní bránu vstoupila do hlavní budovy. Nemáme klasický sekretariát, ale něco jako recepci, kde je k dispozici hezká mladá upírská slečna jménem Taylorová. Není to žádná sekretářka, ale Nyktina novicka. Damien mi vysvětlil, že součástí jejího učení na kněžku je práce pro některou Školu noci – což znamená, že celý den zvedá telefony, kopíruje, zařizuje všechno možné pro profesory a k tomu navíc připravuje v kapli rituály a tak.
„Ahoj, Zoey,“ pozdravila mě s milým úsměvem.
„Dobrý den, slečno Taylorová. Slíbila jsem Shekině, že jí řeknu, kdo se mnou jde do Tulaček, ale nevím, kde bych ji našla.“
„Udělala si kancelář ze zasedacího sálu, a když zrovna neučí, je tam. Výuka ještě nezačala, takže ji tam určitě zastihneš.“
„Děkuju,“ zavolala jsem a rozběhla se chodbou doleva. Pak jsem po točitém schodišti vyšla do poschodí, kde je knihovna a naproti ní zasedací sál. Nevěděla jsem, jestli mám rovnou jít dovnitř, a zrovna jsem se chystala zaklepat, když se ozval Shekinin jasný hlas. „Pojď dál, Zoey.“
Ach jo, dospělí jsou hrozní. Určitě vždycky vědí, kdo jim volá, ještě než zvednou sluchátko. Narovnala jsem se a vstoupila.
Shekina byla oblečená v šatech z něčeho, co vypadalo jako černý samet, a na prsou měla vyšitý znak bohyně, siluetu ženy se vzpaženýma rukama, která drží v dlaních měsíc. Usmála se na mě a já znovu užasla nad její exotickou krásou a aurou věkovitosti a moudrosti, která ji obklopovala.
„Vítej, Zoey,“ řekla.
„Vítejte i vy,“ odpověděla jsem automaticky.
„Jak se dnes cítíš? Slyšela jsem, že včera večer zemřelo jedno mládě a tys byla u toho.“
Polkla jsem. „Ano, zůstala jsem se Starkem, když umíral. A cítím se dnes tak dobře, jak je to jen možné.“
„Nechceš tu návštěvu útulku přesunout na jindy? Možná to bude náročné.“
„Já vím, ale stejně tam chci jet dneska. Když mám něco na práci, zvládám všechno líp.“
„Dobře. Ty víš jistě nejlépe, co je pro tebe dobré.“
„Ráda bych s sebou vzala Afroditu, pokud s tím souhlasíte.“
„To je to mládě s nadáním pro zemi, že?“
Nervózně jsem přikývla. „Ano, Nyx jí svěřila zemi.“ Technicky vzato jsem nelhala.
„Země přináší klid. Ti, kdo jsou obdařeni nadáním pro ni, bývají většinou vyrovnaní a spolehliví. Vybrala sis velice správně, mladá kněžko.“
Snažila jsem se netvářit provinile. Vyrovnaná a spolehlivá? Afrodita? Jak by řekla dvojčata – ale prosím vás. „Ona a Darius už na mě čekají, musím jít.“
„Jen okamžik.“ Shekina se zadívala do papíru, který držela v ruce, a pak mi ho podala. „Toto je tvůj nový rozvrh. Neferet tě s mým souhlasem přesunula z upíří sociologie pro začátečníky mezi sextány.“ Významně pohlédla tam, kde mám své neobvyklé znamení, které je plně vybarvené, ačkoli jsem pořád ještě mládě. A k tomu mám samozřejmě další tetování na krku, ramenou, zádech a kolem pasu, jaká žádný jiný dospělý ani mládě nikdy neměli. Shekina je sice nemohla vidět, ale její oči říkaly, že o nich moc dobře ví. „Tvá proměna postupuje neobvykle překotným tempem a základní úroveň výuky tohoto předmětu je pro tebe zcela nedostačující. Jsem toho názoru, a vaše velekněžka se mnou souhlasí, že potřebuješ o životě dospělých vědět podrobnosti, které se běžného terciána ještě netýkají.“
„Ano, paní.“ Na nic lepšího jsem se nezmohla.
„Kvůli přestupu mezi pokročilé se ti trochu změnil rozvrh. Z dopoledního vyučování jsem tě pro dnešek omluvila. Až se vrátíš na odpolední hodiny, řiď se už podle nového rozvrhu.“
„Dobře. Mohla byste prosím omluvit i Afroditu?“
„Už se stalo,“ odpověděla.
Zase jsem ztěžka polkla. „Fajn, díky. Teda děkuju.“ Tohle dospělé čarování mě příšerně znervózňuje. „Ehm, chci lidem v Tulačkách navrhnout, aby uspořádali bazar, na který Dcery temnoty věnují svoje věci. Celý výtěžek by šel na jejich konto. Myslíte, že to půjde?“
„Podle mě je to vynikající nápad. Dcery i Synové temnoty jistě mohou nabídnout k prodeji mnoho zajímavých věcí.“
Vybavila jsem si dvojčecí sbírku značkových bot, Erikovu kolekci figurek z Hvězdných válek (kdo ví, třeba už z nich vyrostl, když je teď „dospělý“) a Damienovu posedlost náhrdelníky pletenými z konopí a musela jsem s ní souhlasit. „Ano, zajímavý je asi to pravé slovo.“
„Dávám ti naprostou volnost v rozhodování o tom, jak svůj dobročinný projekt povedeš. Stejně jako ty jsem toho názoru, že větší propojení s místní komunitou bude užitečné. Segregace plodí nevědomost a ta zase strach. Co se týče těch vražd, už jsem navázala spolupráci s tulskou policií a shodli jsme se, že to musela provést nějaká velice malá skupina silně narušených lidí. I když jsem ti dovolila navázat právě v této době bližší kontakt s lidmi, mám stále jisté obavy, ale věřím, že dobro, které tvůj nápad přinese, za ten risk stojí.“
„Já taky.“
„Pod Dariovou ochranou budete v bezpečí.“
„To jo, je to fakticky chlap jako hora,“ plácla jsem, než jsem si to stačila rozmyslet. Hned jsem zrudla, že jsem řekla takovou blbost.
Shekina se ale usmála. „Ano, skutečně připomíná horu.“
„Fajn, tak já vám dám potom vědět, jak to dopadlo.“
„Přijď mi podat zprávu hned zítra, prosím. A když už mluvíme o zítřku: rozhodla jsem se uspořádat zvláštní novoroční rituál, který očistí školu od negativní energie. Zemřeli dva učitelé a nyní ještě ten ubohý chlapec, a proto musíme celý areál důkladně zbavit zlé moci. Slyšela jsem, že se v očistných obřadech výborně vyznáš, jelikož jsi byla vychována v tradicích svých předků, původních Američanů.“
„Ano!“ Na mém hlase bylo jasně znát, že mě to překvapilo. „Babička se odjakživa drží čerokézské víry a zvyků.“
„Dobře. Byla bych ráda, kdybys očistný rituál vykonala ty a tvoje skupina nadaných spolužáků. Zítra je Silvestr, takže bychom mohli začít přesně o půlnoci. Přivítáme nový rok celoškolním očistným shromážděním u východní zdi.“
„U východní zdi? Ale tam…“ Odmlčela jsem se a trochu se mi zvedl žaludek.
„Ano, tam vrazi zanechali tělo profesorky Nolanové. Je to zároveň velmi mocné místo, a tudíž by se právě tam náš obřad měl odehrávat.“
„Vždyť Neferet už tam jeden rituál vykonala, copak nestačil?“ Velekněžka uspořádala na místě, kde se našla mrtvola profesorky Nolanové, něco jako pohřeb. Během něj vyčarovala kolem školy bariéru, která by ji upozornila na každého, kdo by prošel dovnitř nebo vyšel ven.
„Očista a ochrana jsou dvě zcela odlišné věci, Zoey. Neferet se tehdy soustředila na ochranu, což je v případě takové tragédie naprosto pochopitelná a správná reakce.
Teď jsme však už získali odstup a musíme hledět do budoucnosti. Proto je nutné očistit se od tíhy minulosti. Rozumíš?“
„Myslím, že ano,“ odpověděla jsem.
„Těším se na tvůj kruh,“ řekla.
„Já taky,“ zalhala jsem.
„Buď dnes ostražitá a moudrá, Zoey.“
„Vynasnažím se,“ slíbila jsem jí. Pak jsem ji uctivě pozdravila, mírně se uklonila a odešla.
Takže já mám zítra vykonat před očima celé školy očistný rituál a chybí mi představitelka země, i když si každý myslí, že nadání pro ni má Afrodita. A všichni taky mají za to, že Afrodita je pořád mládě. Do háje. Už zase lítám v děsném průšvihu.
2024 ©