Jako první ke mně doběhla Afrodita. Vytáhla mě na nohy a Starkovo mrtvé tělo mi bezvládně sklouzlo z klína. „Máš na puse krev,“ šeptla, vytáhla z kabelky papírový kapesník a podala mi ho.
Otřela jsem si rty a oči. Pak se ke mně vrhl Damien.
„Pojď odsud. Odvedeme tě na kolej, aby ses mohla převléknout,“ řekl. Pevně mě uchopil za jeden loket a Afrodita mě popadla za druhý. Dvojčata se objímala a polykala slzy.
Přiběhlo pár Erebových synů s tmavými nosítky a dekou. Afrodita s Damienem se mě snažili odvést, ale já se nedala. Dál jsem tiše plakala a dívala se, jak bojovníci opatrně zvedají Starkovu zakrvácenou mrtvolu a pokládají ji na nosítka. Potom přes něj přehodili deku a přetáhli mu ji přes obličej.
V tom okamžiku Hraběnka zvedla hlavu a začala výt.
Byl to příšerný zvuk. Krvavou noc zahltil žal, osamělost a zármutek. Dvojčata se rozvzlykala. Afrodita řekla: „Ach bohyně, to je hrůza.“ Damien zašeptal: „Chudinka…“ a pak se taky rozbrečel. Nala se k truchlícímu psovi přitulila a dívala se na něj velkýma smutnýma očima, jako by nevěděla, co si počít.
Já to taky nevěděla. Zmocnila se mě zvláštní otupělost, i když jsem pořád nedokázala zarazit slzy. Už jsem se chtěla kamarádům vytrhnout, rozběhnout se k Hraběnce a něco s tím udělat, když se dovnitř vřítil Jack. Prudce se zastavil, div se nepřerazil. Šokovaně otevřel pusu, sáhl si na krk a druhou ruku si přitiskl na ústa, ale vyděšený výkřik nezarazil. Chvíli zíral na zahalené tělo na nosítkách, pak mu pohled sklouzl na krvavý písek a nakonec k naříkajícímu psovi. Damien popotáhl, stiskl mi ruku a vykročil ke svému klukovi, jenomže Jack se dlouho nerozhlížel. Rozběhl se k Běnce a klekl si k ní.
„Ty můj pejsánku! Přestaň, než mi to utrhne srdce!“ zaprosil.
Hraběnka sklopila hlavu a dlouze, pátravě se na něj zadívala. Nevěděla jsem, že psi umějí plakat, ale přísahám, že Hraběnka plakala. Z koutků očí se jí valily slzy, stékaly jí po tlamě a nechávaly za sebou tmavé vlhké cestičky.
Jack brečel taky, ale dál k ní něžně, konejšivě mluvil. „Když půjdeš se mnou, slibuju, že tě nenechám samotnou.“
Obrovská zlatá labradorka váhavě vykročila, jako by za těch posledních pár minut zestárla o deset let, a položila mu hlavu na rameno.
Skrz slzy jsem sledovala, jak Jackovi lehce klepe na záda Drak Lankford. „Odveď ji k sobě do pokoje. Zavolám veterináře a ten jí dá něco na spaní. Buď pořád s ní, truchlí stejně jako kočky, kterým umřel jejich upíří partner. Je to věrná holka,“ zakončil smutně. „Nesmíří se s tím snadno.“
„Z-zůstanu u ní,“ prohlásil Jack rozechvěle, jednou rukou si otřel oči a druhou dál hladil Běnku. Potom ji objal kolem krku a bojovníci vynesli Starkovo tělo ven.
Než vyšli ze dveří, objevila se Neferet. Byla celá rudá a zadýchaná. „Ach ne! Kdo je to?“
„To nové mládě, James Stark,“ odpověděl Drak.
Neferet přistoupila k nosítkám a odhrnula přikrývku. Všichni se zadívali na Starka, ale já ho vidět nechtěla, a tak jsem dál upírala oči na velekněžku. Jako jediná jsem tedy zahlédla záblesk vítězného nadšení a čiré radosti, který jí přelétl po tváři. Hned se ale zhluboka nadechla a nasadila ustaranou masku velekněžky truchlící pro zemřelé mládě.
Chtělo se mi zvracet.
„Odneste ho do márnice. Postarám se o něj,“ řekla a pak, aniž na mě pohlédla, štěkla: „Zoey, vezmi si na starost jeho psa.“ Pokynula bojovníkům a vyšla s nimi ven.
Pár vteřin jsem se nezmohla na slovo. Její bezcitnost mě zasáhla stejně tvrdě jako Starkova smrt. Zvlášť v takovýchhle momentech, kdy se dělo něco nevýslovně strašného, jsem si pořád v koutku duše přála, aby byla taková, jakou jsem ji viděla, když jsem sem přišla – náhradní matka, která mě bude mít ráda bez výhrad a se vším všudy.
Dívala jsem se, jak odnášejí Starkovo tělo, a hřbetem ruky si osušila slzy. Byli tu jiní, o které jsem se musela postarat. Lidi, kterým jsem se zavázala slibem. Bylo načase přiznat si, že Neferet je zlá, a přestat fňukat.
Obrátila jsem se k Damienovi. „Běž za Jackem a zůstaň s ním. Potřebuje tě víc než já.“
„Vážně to zvládneš?“ zeptal se.
„Já se o ni postarám,“ řekla Afrodita.
„My s ní taky zůstaneme,“ pronesly unisono holky.
Damien kývl, pevně mě sevřel v náručí a pak zamířil k Jackovi. Dřepl si vedle něj a začal Hraběnku taky hladit, zprvu trochu nešikovně, ale postupně získával jistotu a uvolnil se.
„Jsi celá od krve, víš to?“ oslovila mě Afrodita.
Odvrátila jsem se od srdcervoucího pohledu na kluky utěšující Starkova psa a podívala se na sebe. Když jsem dala Starkovi pusu, úplně jsem vůči vůni jeho krve otupěla, protože jinak by mě její sladkost asi dohnala k šílenství. Proto jsem se na svoje nasáklé, lepkavé oblečení zahleděla trochu udiveně.
„Musím se převléknout,“ vyhrkla jsem mnohem rozčileněji, než jsem chtěla. „A potřebuju sprchu.“
„Tak pojď. Vezmu tě do lázní,“ řekla Afrodita.
„Do jakých lázní?“ opáčila jsem připitoměle. Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví. Stark mi zrovna umřel v náručí a ona mě chce táhnout někam do města?
„Tys neslyšela, že mám v pokoji speciálně upravenou sprchu?“
„Zoey by se asi radši umyla u sebe,“ ozvala se Shaunee.
„Jo, určitě teď chce mít kolem sebe svoje věci a soukromí,“ přisadila si Erin.
„To je moc hezké, ale možná si nechce připomínat, že naposled si sama u sebe v koupelně smývala krev, když jí umřela nejlepší kámoška,“ odpálila je Afrodita a povýšeně pokračovala: „Navíc se vsadím, o co chcete, že nemá mramorový hydromasážní box jako já. Udělali mi ho na zakázku, je jediný na celé škole.“
„Hydromasážní box?“ pípla jsem. Připadala jsem si trochu jako ve zlém snu.
Shaunee vzdychla. „To je takový malý vodní ráj.“
Erin vrhla na Afroditu uznalý pohled. „A ty ho máš u sebe v koupelně?“
„Jedna z výhod toho, když je člověk nechutně bohatý a rozmazlený až hanba,“ odvětila.
„No, víš, Červenko,“ řekla Erin zamyšleně a otočila se ke mně, „asi bys ty její lázně měla prubnout. Hydromasážní sprcha dokonale uvolňuje stres.“
Shaunee si otřela oči a naposled popotáhla. „A jestli je dneska večer někdo z nás ve stresu, tak ty.“
„Fajn, tak jo. Půjdu se umýt k ní.“ Ztuhle jsem vykročila ke dveřím, Afroditu z jedné strany a dvojčata z druhé.
Celou cestu jsem cítila na rtech Starkův polibek a noční tmou se neslo přízračné skřehotání krkavců.
***
Ukázalo se, že hydromasážní box je mramorový sprchový kout se čtyřmi obřími hlavicemi (dvěma na stropě a dvěma na stěnách), ze kterých tryskají hektolitry báječně teplé vody a omývají člověku tělo za všech stran. Stačilo tam prostě stát a voda ze mě postupně splachovala Starkovu krev. Sledovala jsem, jak se rudé potůčky mění v růžové, až nakonec zůstaly úplně čiré. Z nějakého důvodu to ve mně vyvolalo ještě silnější pocit ztráty a znovu jsem se rozbrečela.
Zdálo se to absurdní, vždyť jsem ho znala prakticky teprve pár hodin, ale Starkův odchod mi zanechal v srdci prázdno. Jak to? Proč se mi po něm tolik stýská, když jsem ho doopravdy vůbec neznala? Ale právě že jsem ho možná znala – třeba se občas lidé setkají a okamžitě si porozumí nějakým zvláštním instinktem, který neuznává ani čas, ani společenské konvence. Těch několik minut ve sportovní hale nám možná stačilo, aby se naše duše poznaly.
Spřízněné duše? Existuje vůbec něco takového?
Když mě z pláče rozbolela hlava a došly mi slzy, zničeně jsem se vypotácela ze sprchy. Afrodita měla na dveřích pověšený velký bílý župan, a tak jsem si ho oblékla a vyšla do jejího milionářského pokoje. Dvojčata už odešla, ale to mě nijak nepřekvapilo.
„Na, vypij to.“ Afrodita mi podala sklenici červeného vína.
Zavrtěla jsem hlavou. „Díky, ale mně alkohol moc nechutná.“
„Jen to vypij. Není to obyčejné víno.“
„Aha…“ Opatrně jsem usrkla, jako bych čekala, že sklenice vybuchne. Výbuch ovšem nastal úplně jinde – v mém těle. „V tom je krev.“ Neřekla jsem to vyčítavě. Obě jsme dobře věděly, co ta její poznámka o „obyčejném víně“ znamenala.
„Udělá ti to dobře,“ řekla. „A tohle taky.“ Na stolku u lenošky ležela otevřená polystyrenová krabice a v ní obrovský mastný cheeseburger z Goldie’s. Vedle stál talíř s velkými hranolky a láhev coly, nabitá báječným kofeinem a cukrem.
Hodila jsem do sebe zbytek vína s krví a s udivující chutí se začala ládovat hamburgerem. „Jak víš, že miluju jídlo z Goldie’s?“
„Jejich burgery miluje každý. Jsou příšerně nezdravé, tak mě napadlo, že by ti jeden určitě prospěl.“
„Děkuju,“ zahuhlala jsem s plnou pusou.
Afrodita štítivě ohrnula nos, elegantním pohybem mi šlohla z talíře hranolek a pak se posadila na postel. Chvíli mě nechala v klidu jíst, ale nakonec se neobvykle váhavým tónem zeptala: „Takže tys mu dala pusu, než umřel?“
Nemohla jsem se na ni podívat a burger se mi na jazyku najednou proměnil v kus kartonu. „Jo, dala.“
„Jsi v pohodě?“
„Ne,“ odpověděla jsem tiše. „Byli jsme na jedné vlně a…“ Odmlčela jsem se, protože jsem nedokázala najít správná slova.
„Co teď ohledně něj podnikneš?“
To už jsem vzhlédla. „Je mrtvý. Těžko můžu něco…“ Zarazila jsem se. Jak jsem na to mohla zapomenout? Starkovou smrtí přece všechno nemusí skončit, aspoň na téhle Škole noci a v těchhle dnech ne. Vzápětí se mi vybavila další věc. „Řekla jsem mu o tom,“ vyhrkla jsem.
„O čem?“
„Že možná neumře napořád. Než ztratil vědomí, pověděla jsem mu, že poslední dobou tady mláďata po smrti vstávají z mrtvých a pokračují v trochu jiné proměně.“
„Takže jestli se probudí, první, na co pomyslí, bude, žes mu říkala, že neumře napořád. Doufejme, že tam nebude Neferet a nevyčte mu to z hlavy.“
Stáhl se mi žaludek, jednak nadějí a jednak strachem.
„Hele, co bys na mém místě dělala ty? Nechala si ho umřít v náručí a nic mu neřekla?“
Vzdychla. „Nevím. To asi ne. Tobě na něm dost záleží, co?“
„Jo. Vlastně ani nevím proč. Jasně že je, teda byl fakticky pěkný, ale hlavně mi o sobě před smrtí vyprávěl a tak nějak jsme si rozuměli.“ Pokusila jsem si přesně vybavit, co mi Stark všechno vykládal, ale po tom, co jsem mu dala pusu a on následně vykrvácel, jsem v tom měla trochu zmatek. Otřásla jsem se a pořádně se napila coly.
„Takže znova, co ohledně něj podnikneš?“ vrátila se k původní otázce.
„Já nevím, Afrodito! Mám snad napochodovat do márnice a říct Erebovým synům, ať mě pustí dovnitř, že si ke Starkovi jen sednu a počkám, jestli náhodou nevstane z mrtvých?“ Uvědomila jsem si, že přesně to bych nejradši doopravdy udělala.
„To mi nepřijde jako dobrý nápad,“ poznamenala.
„Netušíme, co to způsobuje, jak dlouho to trvá, ani jestli se to stane pokaždé.“ Zamyslela jsem se. „Počkej, tys Starka viděla v jedné té vizi mojí smrti, viď?“
„Jo.“
„Co měl na obličeji? Modrý srpek, červený srpek nebo dospělé červené tetování?“
Zaváhala. „Já nevím.“
„Jak to? Přece jsi ho jasně poznala.“
„To ano. Pamatovala jsem si jeho oči a tu svůdnou sexy pusu.“
„Takhle o něm nemluv,“ vyštěkla jsem.
Kupodivu se zatvářila provinile. „Promiň, nemyslela jsem to zle. On tě fakticky bere, co?“
„Jo, bere. Tak se snaž vzpomenout, jak v té vizi vypadal.“
Kousla se do rtu. „Nic moc se mi nevybavuje. Zahlédla jsem ho jenom na chviličku.“
Srdce mi bušilo jako šílené a z toho nečekaného přívalu naděje se mi úplně zatočila hlava. „To ale přece znamená, že není doopravdy mrtvý. Ne docela. Viděla jsi ho v budoucnosti, tím pádem v ní musí být. Vrátí se!“
„Může, ale nemusí,“ opravila mě jemně. „Zoey, budoucnost není pevně daná – neustále se mění. Jen si to vezmi, tebe jsem viděla umřít dvakrát. Jednou kvůli tomu, že tě opustili kamarádi. No, a teď už máš svoje vytuplé tři mušketýry zase zpátky.“ Zarazila se. „Promiň. Vím, že sis dneska večer užila pěkné peklo. Nechtěla jsem, aby to vyznělo takhle hnusně. Ale zpátky k tématu. Tvoje stádo pa… chci říct, už nejsi opuštěná, takže ta vize, kde jsi sama a někdo tě vraždí, od té chvíle nejspíš neplatí. Budoucnost se změnila. Když jsem měla tu druhou, ve které byl Stark, měl třeba ještě zůstat naživu. To se mezitím mohlo změnit.“
„Ale taky nemuselo.“
„To ne,“ připustila neochotně. „Ale nedělej si falešné naděje. Jsem věštkyně, žádná expertka na vstávání z mrtvých.“
„To znamená, že potřebujeme někoho, kdo se v nemrtvých mláďatech dokonale vyzná.“ Snažila jsem se nedávat najevo, jak moc optimisticky to vidím, ale Afrodita se na mě smutně zadívala a mně došlo, že mi vidí až do žaludku.
„Jasně. Nerada to přiznávám, ale máš pravdu. Musíš to probrat se Stevie Rae.“
„Půjdu k sobě a zavolám jí, že se sejdeme zítra v Tulačkách. Dokážeš nějak odvést Dariovu pozornost, abych si s ní mohla popovídat?“
„To je ale pitomá otázka. Odvedu jeho pozornost tak, že zapomene, jak se jmenuje,“ zapředla.
„Fuj. Podrobnosti vynech. Hlavně když se na to nebudu muset dívat. Nebo to poslouchat.“ Dál jsem plula na vlně optimismu. Popadla jsem svoji colu.
„Neměj strach. Takové věci dělám jedině v soukromí.“
„Už jsem říkala, že o detaily nestojím.“ Zamířila jsem ke dveřím. „Hele, jak ses vlastně zbavila dvojčat? Čeká mě zítra další usmiřování?“
„Úplně jednoduše. Řekla jsem jim, že když zůstanou, můžeme si vzájemně udělat pedikúru a já jsem první na řadě.“
„Tak to chápu, proč zdrhly.“
Afrodita najednou zvážněla. „Zoey, já to myslím vážně. Nedělej si velké naděje, pokud jde o Starka. Víš přece, že i kdyby se vrátil, nemusí být úplně stejný. Stevie Rae tvrdí, že červená mláďata se už chovají líp, ale rozhodně nejsou normální a ona taky ne.“
„To všechno vím, Afrodito, a stejně jsem přesvědčená, že Stevie Rae je naprosto v pohodě.“
„A já říkám, že na tom se prostě nikdy neshodneme. Jenom chci, abys byla opatrná. Stark už…“
„Mlč!“ Zvedla jsem ruku a zarazila ji. „Nech mi aspoň špetku naděje. Chci věřit, že má ještě šanci.“
Pomalu kývla. „Já vím a to mě právě nejvíc děsí.“
„Jsem hrozně unavená, už se o tom nechci dál bavit.“
„Fajn, to chápu. Jen o tom přemýšlej.“ Už jsem otevírala dveře, když dodala: „Nechceš tady přespat? Abys nebyla sama.“
„Ne, ale díky za nabídku. Koneckonců, tahle kolej je plná holek, doopravdy sama tady nejsem.“ S rukou na klice jsem se ohlédla. „Díky za péči. Je mi fakt líp. Mnohem líp.“
Rozpačitě to odmávla. Pak se jí podařilo jakž takž nasadit obvyklou pózu. „Vůbec není za co. Ber to takhle: až to tady povedeš, budeš mi dlužit spoustu laskavostí.“
Stevie Rae nezvedala telefon. Dovolala jsem se jen do hlasové schránky, kde mě přivítal její veselý hlas s venkovským přízvukem. Žádný vzkaz jsem nenechala. Co bych jako asi řekla? „Čau, Stevie Rae, tady Zoey. Hele, dneska večer mi v náručí vykrvácel jeden kluk a mě by zajímalo, co se s ním teď bude dít. Probudí se jako krvelačná nemrtvá příšera, bude jen tak trochu divný jako tvoje mláďata, nebo zůstane mrtvý už navždycky? Vážně bych to ráda věděla, protože mě děsně bral, i když jsme se poznali teprve dneska. Fajn, tak se mi ozvi!“ Hm, radši ne. Znělo by to praštěně.
Unaveně jsem sebou plácla do postele a zrovna mě napadlo, že bych tu hrozně chtěla mít Nalu, když se otevřela kočičí dvířka a moje mrzutá číča vťapkala do pokoje. Mňaufla, vyskočila ke mně, uvelebila se mi na prsou, přitiskla mi hlavu ke krku a začala nadšeně příst.
„Jsem strašně ráda, žes přišla.“ Pošimrala jsem ji za ušima a políbila bílý flíček nad jejím čumáčkem. „Jak je Běnce?“ Zamrkala, kýchla, zase mi zavrtala hlavu do krku a pokračovala v předení. Vyložila jsem si to tak, že Jack s Damienem se o ni dobře starají.
Nalina kočičí magie způsobila, že mi najednou bylo líp, a tak jsem se pokusila začíst do knížky od své nejoblíbenější upíří autorky Melissy Marrové, ale ani její sexy víly nedokázaly udržet moji pozornost nadlouho.
O čem jsem přemýšlela? Jak jinak, o Starkovi. Sáhla jsem si na rty, kde jsem pořád cítila jeho polibek. Co se to se mnou děje? Proč mám Starka plnou hlavu? No jasně, umřel mi v náručí a bylo to hrozné, opravdu příšerné. Jenomže mezi námi bylo ještě něco víc, nebo spíš mohlo být, aspoň jsem si to myslela. S povzdechem jsem zavřela oči. Fakticky nepřicházelo v úvahu, abych se zapletla s dalším klukem. Ještě jsem se nevzpamatovala ani z toho, jak jsem chodila s Erikem a Heathem.
I když upřímně řečeno, nevzpamatovala jsem se hlavně z Lorena.
Ne, zamilovaná už jsem do něj nebyla. Problém byl, že mi ublížil a pořád to bolelo. Ještě jsem nebyla připravená otevřít srdce někomu dalšímu.
Vzpomněla jsem si, jak mě Stark vzal za ruku, propletl si se mnou prsty a jak se jeho rty dotkly mojí kůže.
„Do háje. Nejsem připravená, ale mému srdci to asi někdo zapomněl sdělit,“ zašeptala jsem.
Co když se Stark opravdu vrátí?
A co by bylo horší – co když ne?
Už jsem nechtěla nikoho ztratit. Z koutku oka se mi vykutálela slza, a tak jsem ji setřela. Lehla jsem si na bok, stočila se do klubíčka a zabořila obličej do Nalina hebkého kožíšku. Byla jsem prostě unavená. Prožila jsem děsný den. Zítra se mi všechno bude zdát lepší. Promluvím si se Stevie Rae a ona mi poradí, co mám se Starkem dělat.
Stejně jsem ale nemohla usnout. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky, hlavně vzpomínky na moje omyly a na lidi, kterým jsem ublížila. Je Starkova smrt trest za to, že jsem zradila Erika a Heatha?
Ne! okřikla mě racionální část mojí mysli. To je blbost! Nyx takové věci nedělá. Jenže špatné svědomí mi našeptávalo temnější úvahy. Když se k někomu zachováš tak hnusně, jako ses zachovala k Erikovi a Heathovi, vymstí se ti to.
Nech toho! přemlouvala jsem se. Erik přece dneska nepůsobil nijak zvlášť zničeně. Vlastně se choval jako pitomec, rozhodně ne jako někdo se zlomeným srdcem.
Jenže to taky nebyla tak docela pravda. Když jsem se zbláznila do Lorena, byli jsme do sebe s Erikem skoro zamilovaní. Co jsem čekala, že udělá – s brekem bude žadonit, abych se k němu vrátila? To sotva. Ublížila jsem mu a on se nechová jako pitomec. Prostě se jen chrání, abych mu už nepůsobila další bolest.
To Heatha jsem ani vidět nemusela a bylo mi jasné, že jemu jsem srdce stoprocentně zlomila. Znala jsem ho až moc dobře a věděla jsem přesně, jak hluboce se ho to dotklo. Patřil do mého života už od naší první dětské zamilovanosti. Vždycky o mě stál – nejdřív to byla štěněcí láska, pak takové to nezávazné chození na druhém stupni a „vážný vztah“ na střední a nakonec fáze, kdy jsem se s ním otiskla a šíleně toužila po jeho krvi a dalších věcech. Těmi dalšími věcmi myslím konkrétně to, že otisk a sání lidské krve stimulují u mláděte i člověka sexuální receptory, a tudíž jsem od něj chtěla mnohem víc než pár doušků krve. No jo, zní to pěkně nadrženě, ale aspoň jsem k sobě upřímná.
Takže jsme se s Heathem otiskli, ale já se pak vyspala s Lorenem a přímo během zmíněné akce se otiskla pro změnu s ním (pořád si nemůžu zvyknout, že už nejsem panna – jsem z toho na nervy a trochu mě to děsí). To můj otisk s Heathem zrušilo. Což prý hrozně bolí, aspoň to tvrdil Loren. S Heathem jsem od té doby nemluvila.
A Stark si myslel, že je zbabělec, protože se chce vyhnout bolesti? Ve srovnání se mnou je vyloženě hrdina. Napadlo mě, jestli by to zvláštní pouto, které nás k sobě táhlo, vydrželo, kdyby se dozvěděl o všech těch hloupostech, které jsem provedla. On mi řekl všechno na rovinu, zato já mu o sobě neprozradila vůbec nic.
A že by bylo o čem povídat. Nemluvě o problémech, které jsem nechala jen tak viset ve vzduchu a ani se je nepokusila vyřešit.
Nesnažila jsem se Heatha zkontaktovat, protože jsem mu hrozně ublížila. A když jsem byla v té upřímné náladě, přiznala jsem si, že se rozhovoru s ním vyhýbám i kvůli tomu, že se bojím jeho reakce.
Heath pro mě představoval úžasnou jistotu. Vždycky jsem se mohla spolehnout na to, že je do mě blázen, i na to, že se mnou chodí už od třetí třídy (někdy i ve chvílích, kdy jsem o to vůbec nestála). A taky že mi pomůže, kdykoli budu potřebovat.
Najednou mi došlo, že Heatha potřebuju. Byla jsem rozbolavělá, skleslá, zmatená a potřebovala jsem vědět, že jsem neztratila úplně všechny… že aspoň jeden z nich mě doopravdy miloval, i když jsem si to nezasloužila.
Můj mobil stál v nabíječce na nočním stolku. Otevřela jsem ho a rychle vyťukala zprávu, než jsem ztratila odvahu.
Jak se mas?
Začnu prostě obyčejnou krátkou textovkou. Až odpoví, teda jestli odpoví, přejdu k zásadnějším věcem.
Stulila jsem se zpátky k Nale a snažila se usnout.
Po nějaké době, připadalo mi to jako celá věčnost, jsem se koukla na hodiny. Bylo skoro půl deváté ráno. Jasně, Heath spí. Pořád má zimní prázdniny, a když nemusí vstávat do školy, vždycky vyspává až do oběda. Doslova. Prostě spí, opakovala jsem si v duchu úporně.
To by nikdy dřív nevadilo, ozval se vnitřní hlas vyčítavě. Dřív by mi Heath okamžitě odepsal a prosil, abych se s ním někde sešla. Nikdy by esemesku ode mě nezaspal.
Možná bych mu měla zavolat.
Aby mi mohl říct, že už mě nikdy v životě nechce vidět? Kousla jsem se do rtu a píchlo mě v břiše. Ne. To nedokážu. Ne po tom, co se dneska stalo. Nesnesla bych, kdyby na mě byl ošklivý. Stačí, že mi určitě něco ošklivého odepíše.
Pokud vůbec odepíše.
Přitáhla jsem si Nalu ještě blíž a zaposlouchala se do jejího předení, abych nemusela myslet na mlčící telefon.
Zítra, řekla jsem si, když se mě začala zmocňovat neklidná dřímota. Jestli se mi zítra neozve, zavolám mu.
Než jsem doopravdy usnula, něco jsem zvenčí zaslechla. Přísahala bych, že to bylo strašidelné krkavčí skřehotání.
2024 ©