Všichni mlčeli. To ticho mi připadalo dlouhé, ale ve skutečnosti nemohlo trvat víc než pár nesnesitelných vteřin. Vidět Neferet v takovém stavu bylo dost zvláštní, a i když jsem věděla, že se zřekla Nykty a chystá něco zatraceně zlého, stejně mě polekalo, že se takhle sesypala.
Zcvokla se? Dělá to všechno, protože je blázen? Když mě Nyx varovala před „temnotou“, myslela tím temnotu v Neferetině pomatené mysli?
„Vaši velekněžku v posledních dnech postihly těžké rány,“ promluvila Shekina. „Její neuvážené jednání to neomlouvá, ale chápu ji. Její bolest zmírní čas a výsledky, které jistě přinese policejní vyšetřování.“ Pohlédla na gigantického bojovníka. „Ate, přeji si, abys místním detektivům poskytl veškerou možnou pomoc. Většina důkazů byla bohužel zřejmě zničena, ale moderní vědecké metody by snad mohly ještě něco odhalit.“ Ate vážně přikývl a Shekininy tmavé oči sklouzly ke mně. „Zoey, jak se jmenuje ten poctivý lidský policista, kterého znáš?“
„Kevin Marx,“ odpověděla jsem.
„Obrátíme se na něj,“ řekl Ate.
Velekněžka se pochvalně usmála a potom pokračovala: „My ostatní…“ Zarazila se a její nebeský úsměv se ještě rozšířil. „Ano, my. Rozhodla jsem se zde zůstat, dokud se Neferet nezotaví.“
Rychle jsem se rozhlédla po sále, protože mě zajímalo, jak na její nečekané oznámení zareagují profesoři. V jejich tvářích se zračila celá škála pocitů od šoku přes mírný údiv až po neskrývanou radost. Myslím, že v mojí převládalo to posledně jmenované. No uznejte, co by mohla Neferet provést, když tu s námi bude velekněžka všech upírů?
„Já i Nyktina nejvyšší rada se domníváme, že by život na zdejší škole měl pokračovat pokud možno obvyklým způsobem. Zítra proto opět začne normální vyučování.“
Pár učitelů se zatvářilo rozpačitě, ale nahlas se odvážila promluvit zase jen Lenobia. „Kněžko, všichni se rádi vrátíme ke své práci, ale schází nám dva klíčoví členové sboru.“
„To je pravda, a další důvod, proč zde chci alespoň krátce zůstat. Převezmu po Lorenu Blakeovi semináře poezie.“
Ani jsem se nemusela dívat na absolutně nepoetická dvojčata a bylo mi jasné, že se snaží nedat najevo zklamání. Potlačila jsem úsměv, ale za okamžik už nebyl důvod, protože Shekinina další slova moje veselí spolehlivě vymazala.
„A naštěstí se mi podařilo na letišti ještě zastihnout Erika Nighta. Uvědomuji si, že čerstvě proměnění dospělí obvykle profesorská místa nezastávají, ale jedná se pouze o dočasné řešení nouzové situace. Mláďata mimoto Erika dobře znají, a tak nebudou ztrátu oblíbené profesorky pociťovat tak bolestně, jako kdyby ji nahradil někdo cizí.“
Proboha, Erik se vrací a bude učit předmět, na který chodím. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli mám jásat, nebo vyklopit oběd, a tak jsem radši zůstala zticha a hlídala si rozbouřený žaludek.
„Co se týče magické bariéry, kterou Neferet vztyčila, už ji neobnovíme. Souhlasím, že to v prvním okamžiku bylo adekvátní opatření – došlo zde k vraždě a v areálu školy nebyl k dispozici žádný Erebův syn – ale nyní už nejsou takové nouzové prostředky na místě. Odříznout takto školu od světa by se v podstatě rovnalo vyhlášení stavu obležení a to rozhodně nechceme. Navíc jsou tu Erebovi synové, a tudíž jsme v naprostém bezpečí.“ Kývla na Ateho a ten zareagoval mírnou úklonou. „Byla bych zkrátka ráda, kdyby zdejší život pokračoval v zajetých kolejích. Ti, kdo mají vazby k lidské komunitě, nemusejí své styky s blízkými nijak omezovat. Pamatujte, co se naši předkové často za cenu vlastní krve naučili: Strach a fanatismus se rodí z omezenosti a nevědomosti.“
Nevím, co to do mě v tu chvíli vjelo, ale najednou mě prostě cosi popadlo a ruka mi bez sebemenší účasti mozku sama od sebe vystřelila nahoru, jako bych byla šprt, který právě přišel na geniální řešení slovní úlohy.
„Zoey, chceš k tomu něco dodat?“ vyzvala mě Shekina.
Správně jsem měla říct Kdepak, vůbec nic! Z pusy mi ale úplně samo vyletělo: „Kněžko, možná bychom teď mohli zrealizovat jeden můj nápad. Chtěla jsem, aby Dcery temnoty začaly pomáhat jedné lidské charitativní organizaci.“
„Pokračuj, mladá dámo, to mě zajímá.“
Ztěžka jsem polkla. „No, napadlo mě, že by Dcery temnoty mohly nabídnout spolupráci Tulačkám. To je, ehm, charitativní útulek, který se stará o opuštěné kočky a hledá pro ně nový domov. Myslela jsem, no, že by to byl dobrý způsob, jak se sblížit s místními lidmi,“ vypravila jsem ze sebe klopýtavě.
Shekina se zářivě usmála. „Útulek pro kočky – to je přesně ono! Opravdu, Zoey, podle mě je to vynikající myšlenka. Můžeš s nimi navázat kontakt hned zítra, jsi omluvena z dopoledního vyučování.“
„Kněžko, nepřipustím, aby to děvče chodilo mezi lidi úplně samo,“ namítl okamžitě Ate. „Alespoň do té doby, než vypátráme osoby zodpovědné za vraždu našich soukmenovce“
„Lidi přece nepoznají, že jsme mláďata,“ řekla Afrodita.
Všichni se na ni zadívali. Okamžitě narovnala záda a zvedla bradu.
„Kdo jsi?“ zeptala se jí Shekina.
„Jmenuju se Afrodita, paní,“ odpověděla.
Pozorně jsem velekněžku sledovala. Zajímalo mě, jestli se k ní donesly pomluvy, které o Afroditě rozšířila Neferet – že se k ní Nyx obrátila zády, odňala jí nadání a tak dále. Shekinin výraz se ale nezměnil, vyjadřoval jen zvědavost. „Jaké máš nadání, Afrodito?“ otázala se přímo.
Ztuhla jsem. Krucinál! Vždyť ona už žádné nemá!
„Nyx mě obdařila nadáním pro zemi,“ pronesla. „Ale kromě toho mi dala ještě důležitější schopnost: mám vize, které předznamenávají budoucí nebezpečí.“
Shekina přikývla. „Ano, o tvých vizích jsem slyšela, Afrodito. Mluv dál. Co jsi chtěla říct?“
Hrozně se mi ulevilo. Afrodita to skvěle zahrála do autu, a protože použila minulý čas, vlastně ani nelhala.
„Jenom to, že lidé nás mimo školu stejně nepoznají, protože si zakrýváme znamení. Když bude pro Tulačky dobrovolně pracovat skupina mláďat, budou o tom vědět jenom lidé z útulku, a nepřipadá mi moc pravděpodobné, že by ty vraždy spáchali zrovna oni.“ Pokrčila rameny. „Nemělo by nám nic hrozit.“
„Na tom něco je, Ate,“ podotkla Shekina.
„I tak si myslím, že by je měl vždy doprovázet bojovník,“ trval na svém velitel.
„Jenom by budil pozornost,“ namítla Afrodita.
„Kdyby si rovněž zakryl znamení, tak ne,“ ozval se Darius.
Všichni se otočili pro změnu k němu. Pořád stál u dveří jako obrovská sexy socha.
„Jak se jmenuješ, bojovníku?“
„Darius, kněžko.“ Přitiskl si pěst k srdci a uklonil se.
„Ty bys byl ochoten zakrýt si znamení, Darie?“ zeptala se Shekina. Evidentně byla stejně překvapená jako já. Mláďata si musejí zalíčit znamení, když jdou ven ze školy – taková jsou u nás prostě pravidla. Má to dobrý důvod. Všichni víme, že pubertální mládež (zvlášť kluci) někdy vyvádí pěkné pitomosti, a kdyby se náhodou nějaká parta rozjívených mláďat (zvlášť kluků) porvala s lidskými puberťáky (nebo ještě hůř, s jejich přehnaně úzkostlivými rodiči nebo s policií), byl by z toho hrozný průšvih. Ale jakmile upír dokončí proměnu a jeho znamení se rozšíří a vybarví, nic ho nepřinutí ho schovávat. Prostě jde o hrdost, solidaritu, dospělost a tak. A teď tady před námi stál Darius, který se na první pohled musel proměnit teprve nedávno, a chtěl dobrovolně udělat něco, co by většina dospělých (zvlášť chlapů) rozhodně odmítla.
Znovu uctivě zasalutoval. „Ano, kněžko, udělám to, abych mohl mláďata doprovázet a ochránit je. Jsem Erebův syn a bezpečí mých svěřenců je pro mě důležitější než nemístná hrdost.“
Shekina se obrátila zpátky k Atemu a pousmála se. „Jak svému bojovníkovi odpovíš?“
Upír nezaváhal ani vteřinu. „Odpovím, že někdy se můžeme od mládí lecčemus přiučit.“
„Pak tedy ano. Zoey, zítra představíš svůj záměr lidem z Tulaček, ale vezmeš si s sebou jedno další mládě jako doprovod. Zatím byste měli pro jistotu pracovat ve dvojicích. Darie, ty si zakryješ znamení a doprovodíš je.“
Všichni jsme úklonou přisvědčili.
„A nyní, pokud už nikdo nemá žádné další otázky,“ odmlčela se a přejela pohledem Lenobii, Afroditu, Daria a mě, „nebo připomínky, prohlašuji tuto schůzi rady za skončenou. V nejbližších dnech uspořádám celoškolní očistný rituál. Jakmile jsem dnes vkročila do těchto zdí, vycítila jsem zde žal a strach, a takovou tíhu dokáže sejmout pouze Nyktino požehnání.“ Pár členů rady souhlasně přikývlo.
„Zoey, než zítra odejdeš, přijď prosím za mnou a oznam mi, koho vezmeš s sebou.“
„Jistě,“ odpověděla jsem.
„Buďte požehnáni,“ rozloučila se formálně.
„Buď požehnána,“ odvětili jsme.
Znovu se usmála. Gestem vyzvala Lenobii a Ateho, aby šli s ní, a spolu s nimi vykročila ze sálu.
„Páni,“ vzdychl Damien. Ve tváři měl výraz zbožného obdivu. „Shekina! Toho bych se nikdy nenadál. Je ještě distingovanější, než jsem si představoval. Taky mě napadlo pár věcí, které bych mohl navrhnout, ale zmocnila se mě čirá afázie.“
Stáli jsme na chodbě, kde na nás čekal Jack. Ze sálu pořád ještě vycházeli členové rady a bojovníci, takže kamarád ztlumil hlas do vzrušeného šepotu.
„Damiene, pro jednou necháme tu tvoji příšernou posedlost cizími slovy bez komentáře,“ řekla Shaunee.
„Jo, protože na Shekinu obyčejná slova fakticky nestačí,“ přisvědčila Erin.
Afrodita protočila oči a obrátila se ke mně. „Zatím čau. Jdu zkontrolovat, jestli se Daria náhodou taky nezmocnila nějaká afázie.“
„Cože?“ zamumlala jsem popleteně.
„Evidentně nevíš, co to slovo znamená,“ pronesl Damien.
„Daria se afázie hned tak nezmocní, ať už je to, co chce,“ řekla Erin.
„Tomu hrozí něco úplně jiného. A taky to začíná na AF,“ doplnila Shaunee.
„Jeden má místo mozku slovník a tyhle dvě jsou telepatky. To je na mě moc. Jděte se laskavě bodnout.“ Vykročila chodbou směrem, kterým odešel Darius. „Jé, a ne abyste se urazili, až vám Zoey řekne, že zítra s sebou do města bere mě,“ dodala ještě a věnovala mi pohled, který jasně říkal, že pro to má svoje důvody a nebudeme o tom diskutovat. Pak pohodila vlasy a odvlnila se.
„Nemůžu ji…“ začala Erin.
„…ani cítit,“ dokončila Shaunee.
Povzdychla jsem si. Moje upřímná snaha dokázat kámošům, že Afrodita není tak špatná, zatím k ničemu nevedla. Jak by řekla babička, jeden krok kupředu, dva zpátky. Jak bych řekla já, celé to jde do háje.
„Je otravná jak opice, ale něco mi říká, že s sebou do Tulaček vážně vezmeš právě ji, viď?“ zeptal se Damien.
„Správný odhad,“ připustila jsem zdráhavě. Nechtěla jsem je zase naštvat, ale i když jsem netušila, co má Afrodita v plánu, určitě to bylo něco důležitého. Třeba chce nějak setřást Daria a jít za Stevie Rae.
„Mohlas nám o tom čtení myšlenek povědět dřív,“ pokračoval, když jsme vyšli z hlavní budovy a zamířili ke kolejím.
„To asi jo, ale říkala jsem si, že čím míň toho budete vědět, tím míň o tom budete přemýšlet a trápit se, co před vámi asi tajím.“
„Teď už to chápu,“ řekla Shaunee.
„Já taky,“ připojila se Erin.
„Jsem rád, že jsi to nemyslela špatně,“ ozval se Jack.
„Ale o Lorenovi jsi nám stejně povědět mohla,“ řekla Erin.
„Když jsme u toho… Až tě to přebolí a tak, moc rády si poslechneme všechny šťavnaté detaily,“ prohlásila Shaunee.
Holky na mě upřely zvědavé pohledy, ale já jen zvedla obočí. „S tím nepočítejte.“
Zatvářily se zklamaně.
„Nepleťte se do jejího soukromí,“ okřikl je Damien. „Ta záležitost s Lorenem pro ni znamenala velké trauma. Otisk, ztráta panenství, Erik!“
Poslední slovo jeho přednášky znělo spíš jako hodně divné zakvičení. Už jsem se ho chtěla zeptat, jestli se mu něco nestalo, jenže pak jsem si všimla, že třeští oči přes moje levé rameno, a zaslechla za sebou zřetelné klapnutí, jak někdo zavřel postranní dveře hlavní budovy. V břiše se mi usadila hrozná tíha. Zároveň s dvojčaty a Jackem jsem se otočila a spatřila, jak z nejbližšího křídla, kde se nachází učebna dramatické výchovy, vychází Erik.
„Čau, Damiene. Ahoj, Jacku.“ Přátelsky se na svého bývalého spolubydlícího usmál. Jack se úplně zatetelil radostí a nadšeně ho pozdravil.
Můj žaludek se okamžitě pokusil obrátit naruby. Tahle scénka mi totiž připomněla, proč mám Erika tak moc ráda. Je oblíbený a hezký, až to bolí, ale hlavně je doopravdy milý.
„Shaunee, Erin, jak se máte?“ pokračoval a kývl na ně. Holky se usmály, zamávaly řasami a jednohlasně pronesly „fajn“. Nakonec se podíval na mě. „Ahoj, Zoey.“ Neřekl to vesele a kamarádsky, jako když mluvil s ostatními. Neznělo to ale ani naštvaně, spíš chladně a zdvořile. Nejdřív mě napadlo, že to je celkem příjemná změna, ale pak jsem si vzpomněla, jak dobrý je herec.
„Čau.“ Na víc jsem se nezmohla. Na rozdíl od něj dobrá herečka rozhodně nejsem a bála jsem se, že mi pozná na hlase, jak moc jsem nervózní.
„Zrovna jsme se dozvěděli, že budeš učit dramaťák,“ řekl Damien.
„Jo, moc se na to sice necítím, ale poprosila mě o to Shekina a jí se nedá dost dobře něco odepřít.“
„Profesorka Nolanová by podle mě byla ráda, že za ni nastoupíš právě ty,“ vyletělo mi z pusy úplně automaticky.
Zadíval se na mě. Jeho modré oči byly naprosto bezvýrazné, což působilo hrozně divně. Dřív jsem v nich vídala radost, touhu, něhu a možná i první náznaky lásky. Pak pro změnu bolest a hněv. A teď najednou nic? To přece není možné.
„Máš nové nadání?“ Neřekl to vyloženě hnusně, ale i tak to vyznělo stroze a studeně. „Dokážeš mluvit s mrtvými?“
Zrudla jsem. „N-ne,“ zakoktala jsem. „Jenom… No, jenom jsem myslela, že profesorka Nolanová by byla ráda, že se ujmeš jejích studentů.“
Otevřel pusu a já zahlédla v jeho očích záblesk zlosti, ale nakonec zůstal zticha, jenom se ode mě odvrátil a zahleděl se do tmy. Stiskl rty a prohrábl si husté tmavé vlasy. To gesto jsem znala, dělal to vždycky, když ho něco znejistělo.
„Doufám, že z toho má doopravdy radost. Byla to moje oblíbená učitelka,“ řekl konečně. Nepodíval se na mě při tom.
„Budeme spolu zase bydlet, Eriku?“ zeptal se ostýchavě Jack, když následné ticho začalo být nesnesitelné.
Erik dlouze vydechl a blýskl po něm pohodovým úsměvem. „Bohužel ne. Nastěhovali mě do ubytovny pro učitele.“
„No jasně. Vždycky zapomenu, že už ses proměnil.“ Jack se nervózně zahihňal.
„Mně to taky občas úplně vypadne,“ řekl Erik. „Hele, už musím jít do svého nového bytu, vybalit si a udělat přípravy. Určitě se zas někdy uvidíme.“ Střelil po mně pohledem. „Měj se, Zoey.“
Ty taky. Rty jsem pohnula, ale hlas mi úplně selhal.
„Ahoj, Eriku!“ zavolali za ním ostatní. On už se ale otočil a zamířil zpátky k budově, kde bydlí učitelé.
2024 ©