Když jsem přiběhla, všichni už na mě čekali. Dokonce i Nala. Přísahala bych, že se na mě podívala, jako by naprosto přesně věděla, co jsem před chvilkou v knihovně prováděla. Potom na mě mrzutě mňaufla, kýchla a odcapkala pryč. Panebože, ještě že neumí mluvit.
Vtom jsem se ocitla v Erikově objetí. Letmo mě políbil, přimáčkl mě k sobě a pošeptal mi do ucha: „Těšil jsem se na tebe celý den.“
„No jo, byla jsem v knihovně.“ Hned jsem si uvědomila, že to vyznělo příkře a hnusně (aneb hlas špatného svědomí), protože se odtáhl a mile, ale nechápavě se usmál.
„Dvojčata říkala něco takového.“
Zadívala jsem se mu do očí a připadala si jako strašná mrcha. Proč proboha riskuju, že ho ztratím? Neměla jsem Lorenovi dovolit, aby mě líbal. Bylo to špatné, a já to od začátku moc dobře věděla…
„Hezká šála, Červenko,“ poznamenal Damien a zatahal za jednoho sněhuláka na jejím lemu. Vytrhl mě tak ze sebemrskačského vnitřního monologu.
„Díky, tu mám od přítele,“ zavtipkovala jsem chabě, ale určitě to vyznělo uhozeně a falešně.
„Přítel, zde ve smyslu kamarád,“ ozvala se Shaunee a obrátila oči v sloup.
„Jo, nestraš chudáčka Jacka,“ řekla Erin. „Damien kvůli tobě měnit orientaci nebude.“
„Vystrašený bych měl být spíš já, ne?“ nadhodil z legrace Erik.
„Jestli tě Červenka nechá kvůli komtese Damienové, s námi překonáš žal jedna dvě,“ prohlásila Shaunee a obě dvojčata na důkaz svého tvrzení provokativně zavrtěla boky. Svědomí mě sice hryzalo dál, ale stejně jsem se rozesmála a zakryla Erikovi oči.
Damien se na holky výmluvně zamračil a odkašlal si. „Vy dvě jste hotové povětrnice.“
„Ségra, co to prosím tebe je povětrnice?“ zeptala se Shaunee.
„To je žena či dívka, která na čerstvém povětří vypadá ještě líp než vevnitř,“ prohlásila Erin a pokračovala v břišním tanci.
„Jste husy, to znamená ženy či dívky mdlého rozumu,“ odsekl Damien, ale taky se neubránil smíchu, zvlášť když se k vrtění zadkem připojil i Jack. „Já to vzdávám,“ řekl a obrátil se ke mně. „Chtěl jsem jít za tebou do knihovny, ale pak jsme s Jackem začali koukat na staré díly Willa a Grace a úplně jsme ztratili pojem o čase. Ale až budeš příště něco hledat, stačí říct a já ti pomůžu.“
„On by pořád jen čučel do knížek,“ vzdychl Jack a laškovně ho šťouchl do ramene.
Damien se začervenal. Dvojčata začala vydávat dávivé zvuky. Erik se rozchechtal. Ve mně by se krve nedořezal.
„To nevadí,“ vypravila jsem ze sebe. „Jenom jsem se koukala, ehm, na nějaké věci.“
„Už zase ty tvoje věci?“ Erik se široce zazubil.
Ničilo mě, jak chápavě a povzbudivě se tváří. Kdyby věděl, že ty moje věci tentokrát zahrnovaly cicmání s Lorenem Blakem… Ach bože. Ne. Nikdy se to nesmí dozvědět.
Ano, uvědomuju si, že jsem pěkně povrchní mrcha, když se v jednu chvíli nažhaveně líbám s Lorenem a teď se najednou můžu zalknout pocitem viny.
Zjevně by mi prospěla terapie.
Rozhodla jsem se, že o celé té zamotané situaci budu přemýšlet až jindy. „Přinesly jste svíčky?“ zeptala jsem se dvojčat.
„Jasně,“ řekla Erin.
„Prosím tebe, to přece není nic těžkého,“ poznamenala Shaunee. „Dokonce už jsme je postavily, kam patří.“ Ukázala na pěkné rovné místo pod rozložitým dubem. Ve správném pořadí tam stály čtyři svíce reprezentující živly a pátá, která zastupuje ducha, tvořila střed kruhu.
„Já vzal sirky!“ vyhrkl nadšeně Jack.
„Bezva. Dobře. Tak jdeme na to.“ Naše pětice vykročila ke svíčkám. Damien zůstal k mému údivu trochu pozadu a pošeptal mi: „Jestli tady Jacka nechceš, stačí říct a já ho pošlu pryč.“
„Ne,“ odpověděla jsem bezmyšlenkovitě, ale hned mi došlo, že by si to mohl špatně vyložit. „Ne, Damiene, ať tu zůstane. Patří k nám.“
Damien se na mě vděčně usmál a gestem Jackovi naznačil, ať mi podá sirky. Doslova ke mně přihopsal.
„Původně jsem chtěl vzít zapalovač, ale nějak mi to nesedělo,“ vysvětlil hrozně vážným tónem. „Podle mě je skutečné dřevo lepší. Jako že opravdické sirky. Ke starodávnému rituálu se zapalovač nehodí, je takový studený a moc moderní. Tak jsem přinesl tohle.“ Pyšně mi podal něco ve tvaru válce. Zůstala jsem na to koukat jako husa, a tak sundal víčko a spodek mi vrazil do ruky. „Krbové zápalky. Přesně to pravé. Vzal jsem je z naší společenské místnosti, víš, máme tam krb.“
Sirky byly dlouhé, tenké, měly hezkou fialovou barvu a červené hlavičky. „To je perfektní,“ řekla jsem a zahřálo mě u srdce, že můžu aspoň někomu udělat radost. „Určitě je přines i na zítřejší oficiální rituál, použiju je místo zapalovače.“
„Bezva!“ zajásal, široce se usmál na Damiena a rychle vyběhl z kruhu. Usadil se u paty stromu a opřel se o kmen.
„Fajn, všichni připravení?“
Tři kamarádi a jeden přítel (naštěstí jen jeden, všechny bych je tady fakt nechtěla) sborově přisvědčili.
„Tak si to projdeme. Nebudeme to komplikovat a dělat z toho velkou show. Vy budete stát na svých místech v kruhu mezi ostatními Dcerami a Syny temnoty. Potom Jack pustí hudbu a já vejdu.“
„Bude profesor Blake zase něco recitovat jako minule?“ zeptal se Damien.
„Doufám, že jo,“ vzdychla toužebně Shaunee.
„Ten chlap je fááákt kus. S ním je i poezie skoro zajímavá,“ řekla Erin.
„Ne!“ vyštěkla jsem. Všichni se na mě divně koukli (aspoň myslím, že všichni – dvojčata a Damiena jsem viděla, ale na Erika jsem se schválně nepodívala). Trochu jsem ubrala na hysterii a pokračovala: „Ne, tentokrát asi žádná recitace nebude. Aspoň mi nic neříkal. Vlastně je to jedno.“ Vložila jsem do té věty maximální nezájem. „Takže vstoupím já a v rytmu hudby obejdu kruh, ať už někdo bude recitovat nebo ne. Skončím veprostřed. Přivolám všech pět živlů, požádám Nyx, aby nám požehnala do nového roku, nabídnu všem víno, rozloučím se s živly a půjdeme se najíst.“ Otočila jsem se k Damienovi. „Zařídil jsi jídlo, viď?“
„Ano, hlavní kuchařka už se vrátila z dovolené a včera jsme spolu vymysleli menu. Udělá nám chilli na všechny možné způsoby. A k tomu,“ jeho tón naznačoval, že máme čekat něco vážně zásadního, „opravdické pivo z Evropy.“
„To zní dobře.“ Uznale jsem se na něj usmála. Vím, zdá se to divné a trošku nezákonné, že nezletilí smějí na schůzi školní organizace pít pivo. Jenže díky fyziologickým změnám, které probíhají v tělech mláďat, na nás alkohol skoro nepůsobí – rozhodně ne natolik, abychom se pod jeho vlivem chovali jako typická pubertální mládež (jinými slovy se nezkárujeme pod obraz a nepoužijeme to jako záminku k sexu).
„Hele, Červenko, nechtěla jsi při tomhle rituálu oznámit, koho pro příští rok nominuješ do rady prefektů?“ ozval se Erik.
„Máš pravdu. Na to jsem úplně zapomněla.“ Povzdychla jsem si. „Jo, takže než rozpustím kruh, oznámím jména dvou nominovaných.“
„Kdo to bude?“ zajímal se Damien.
„Hm, no, mám pár kandidátů, ale ještě jsem se naplno nerozhodla. Večer si to rozmyslím.“ To byla lež. Žádné kandidáty jsem připravené neměla a vůbec se mi o tom nechtělo přemýšlet, protože jeden z těch dvou nových nahradí v radě Stevie Rae. Vtom mi došlo, že ostatní prefekti by vlastně do nominace taky měli mít co mluvit. „No, když jsme u toho, co kdybychom se zítra před rituálem sešli a probrali to společně?“
„S tím si nedělej hlavu,“ řekl Erik. „Prostě někoho vyber sama, my ti věříme.“
Hrozně se mi ulevilo. „Vážně?“
Ozvalo se jednohlasné „jasně“. Všichni ve mně zjevně měli absolutní důvěru. Ach jo.
„Dobře, fajn. Takže nějaké otázky k průběhu rituálu?“ zeptala jsem se.
Zavrtěli hlavou.
„Bezva. Teď si zkusíme vyvolat kruh.“ Naštěstí je úplně jedno, kolik průšvihů a problémů se na mě hrne. Když přijde na vyvolávání kruhu a přivolávání pěti živlů, pro které mám zvláštní cit nebo jinými slovy nadání, cítím jen radostné vzrušení, které nedokáže nic přebít. Vykročila jsem k Damienovi a zaznamenala, jak se mi zlepšuje nálada a nervozita ustupuje. Vytáhla jsem jednu dlouhou sirku a škrtla hlavičkou o drsný papír na vnitřní straně víčka. Vyskočil plamínek a já řekla: „Volám do našeho kruhu vzduch. Když přijdeme na svět, nejprve se nadechneme, a proto volám vzduch jako první. Vzduchu, přijď!“ Přiložila jsem sirku ke knotu Damienovy žluté svíčky a zapálila ho. Plamen nezhasl, ani když kolem nás zavál divoký poryv větru. Jako bychom se na chvíli ocitli ve středu krotkého a hravého minitornáda.
Vesele jsme se na sebe s Damienem ušklíbli. „To je tak úžasný pocit, že mi nikdy nezevšední,“ řekl kamarád tiše.
„Mně taky ne,“ odpověděla jsem a sfoukla sirku. Pak jsem postoupila dál po směru hodinových ručiček, nebo jak my říkáme „po slunci“, k Shaunee s červenou svíčkou. Zaslechla jsem, že si něco brouká. Vytáhla jsem další sirku a vtom mi došlo, že tu písničku znám. Byl to „Light My Fire“ od Jima Morrisona. Usmála jsem se na ni. „Oheň nás zahřívá plamenem vášně. Volám ho do našeho kruhu!“ Jako obvykle jsem se ani nemusela namáhat se zapalováním knotu, protože sám vzplál a zalil nás světlem a teplem.
„Jsem tak nažhavená, že ode mě brzo něco chytne,“ zapředla Shaunee.
„Nyx ti dala nadání pro správný živel,“ podotkla jsem a zamířila k Erin, která se chvěla nedočkavostí. Sirka v mé ruce pořád hořela, a tak jsem jen s úsměvem řekla: „Voda je dokonalá protiváha ohně, stejně jako Erin je dokonalé dvojče pro Shaunee. Volám do našeho kruhu vodu!“ Přiložila jsem plamínek k modré svíci a okamžitě mě zaplavily vůně a zvuky oceánu. Úplně jsem cítila, jak mi kolem nohou šplouchá teplá voda tropického moře a chladí mou kůži rozehřátou plamenem ohně.
„Voda, to je moje,“ řekla Erin spokojeně.
Potom jsem se zhluboka nadechla, záměrně nasadila uklidňující úsměv a vykročila k Erikovi, který svíral zelenou svíčku reprezentující čtvrtý živel, zemi.
„Připravený?“ zeptala jsem se.
Byl trošku pobledlý, ale přikývl a silným, sebejistým hlasem řekl: „Ano, jsem připravený.“
Zvedla jsem sirku, která ještě pořád hořela, a – „Jau! Sakra!“ Nevšimla jsem si, že plamínek mezitím dospěl až skoro na konec dřívka, a spálila si o něj prsty. V tu chvíli jsem si připadala spíš jako úplná káča a ne jako učednice velekněžky a jediné mládě v dějinách, co má nadání pro všech pět živlů. Omluvně jsem se koukla na Erika a pak na ostatní v téměř dokončeném kruhu. „Sorry.“
Jenom nad mojí nešikovností dobrosrdečně pokrčili rameny. Už jsem se obracela zpátky k Erikovi a chtěla vylovit z dózy další zápalku, když mi došlo, co vidím – vlastně spíš nevidím.
Damiena, Shaunee a Erin nespojovala světelná linie. Jejich svíce hořely. Jejich živly se zhmotnily. Ale pouto, které jsme cítili už při prvním společném vyvolávání a viditelně se projevovalo jako krásné třpytivé vlákno vyznačující obvod kruhu, najednou scházelo. Netušila jsem, co mám dělat. V duchu jsem se obrátila na Nyx. Bohyně, prosím, ukaž mi, jak mám vytvořit kruh bez Stevie Rae! Pak jsem zapálila sirku a povzbudivě se usmála na Erika.
„Země nás živí a dává nám domov. Jako čtvrtý živel volám právě ji!“
Přiložila jsem zápalku ke knotu zelené svíčky a účinek na sebe nenechal dlouho čekat. Erik vyjekl bolestí a svíce mu vyletěla z ruky někam do temných stínů za stromem. Začal si třít dlaň a mumlal něco v tom smyslu, že to bylo jako vosí žihadlo. V tu chvíli se ze tmy ozval proud nadávek a někdo evidentně hodně vytočený se začal drát naším směrem.
„Do hajzlu! Au! Sakra! Kdo to…“
Zpoza stromu se vynořila Afrodita, v ruce držela zhaslou zelenou svíčku a třela si červený flek na čele, který se rychle měnil v bouli.
„No nazdar. Že mě to nenapadlo hned, do háje. Nařídí mi, abych šla ven do...“ Zarazila se, rozhlédla se po okolních stromech a trávě a ohrnula dokonalý nosánek. „...do téhle džungle, kde je to samá příroda, a jako by nestačilo, že je tady plno hmyzu a špíny, ještě po mě pakoňové házejí nějaký bordel.“
„Škoda, že nemáme po ruce ještě něco,“ zašvitořila sladce Erin.
„Afrodito, ty jsi fakt hnusná ježibaba,“ pronesla stejně sladce Shaunee.
„No ne, odkdy umí pakoňové mluvit?“
Nevěnovala jsem jejich přestřelce pozornost a zeptala se jí: „Kdo ti nařídil, abys sem šla?“
Afrodita se mi zadívala přímo do očí. „Nyx,“ odpověděla.
„No jasně!“
„To určitě!“
„Leda ve snu!“
Damien s dvojčaty promluvili najednou, ale Erik byl podezřele zticha. Zarazila jsem je zdviženou rukou. „Dost!“ okřikla jsem je ostře a oni okamžitě sklapli.
„Proč Nyx chtěla, abys sem šla?“ zeptala jsem se Afrodity.
Popošla blíž a nespouštěla ze mě oči. Na Erika se ani nepodívala, jen řekla: „Uhni, ubožáku.“ K mému nesmírnému údivu doopravdy ustoupil a ona se postavila na jeho místo. „Přivolej zemi, zapal svíčku a uvidíš sama.“
Než někdo stačil něco namítnout, udělala jsem, co mi napovídal instinkt. Už dopředu jsem ale věděla, co se stane. „Země nás živí a dává nám domov. Jako čtvrtý živel volám právě ji!“ zopakovala jsem, škrtla novou sirkou a přidržela ji u zelené svíčky. Knot okamžitě vzplál a mě i Afroditu obklopila vůně rozkvetlé letní louky.
Afrodita tiše řekla: „Nyx se rozhodla, že potřebuju ve svém už tak dost zmrveném životě další průšvih, a dala mi nadání pro zemi. To je ale náhoda, co?“
2024 ©