V sobotu večer (což je pro nás vlastně sobota ráno) se všichni jen tak poflakují. Holky scházejí do společenské místnosti neučesané a v pyžamu, rozespale pojídají cereálie nebo studený popcorn a koukají se v televizi na seriály, které už každý stokrát viděl. Proto jsem se Shaunee a Erin vůbec nedivila, že se na mě nechápavě zamračily, když jsem vběhla dovnitř, popadla müsli tyčinku a plechovku coly (samozřejmě pořádné coly se spoustou cukru) a zaclonila jim výhled na obrazovku.
„Co je?“ zabručela Erin.
“Červenko, proč jsi tak aktivní?“ zeptala se Shaunee.
„Jo, to není vůbec zdravé,“ chytila se toho blonďatá půlka dvojčat.
„Přesně, ségra. Každý má v sobě na den jen určitou dávku aktivity, a když si ji vyplácáš hned po ránu, budeš potom akorát mrzutá,“ vysvětlila Shaunee.
„Já nejsem aktivní. Mám něco na práci.“ To naštěstí jejich přednášku zarazilo. „Jdu si do knihovny najít nějaké věci k rituálům.“ Náhodou jsem nelhala. Až na to, že ony automaticky usoudily, že mluvím o úplňkovém rituálu, kdežto já chtěla najít nějaký, který by chudince nemrtvé Stevie Rae vrátil opravdický život. „Zaskočte prosím vás mezitím za Damienem a Erikem a povězte jim, že se sejdeme pod stromem u zdi v -“ koukla jsem na hodinky. „Teď je půl šesté, takže bych kolem sedmé měla být v knihovně hotová. Sejdeme se ve čtvrt na osm, dobře?“
„Dobře,“ odpověděly obě.
„Ale proč se vlastně máme sejít?“ zeptala se Erin.
„Jé, sorry. Erik bude zítra zastupovat zemi.“ Najednou se mi v krku udělal knedlík. Dvojčata taky zesmutněla. Evidentně jsem nebyla sama, kdo se přes smrt Stevie Rae ještě nepřenesl, a to ani nevěděly, že ve skutečnosti mrtvá není.
„Radši by si to před rituálem zkusil, když my ostatní máme nadání pro živly a on ne. Přišlo mi to jako dobrý nápad.“
„Jasně… dobrý nápad…“ zamumlala dvojčata.
„Stevie Rae by se pěkně naštvala, kdybychom pokazili rituál jen proto, že se nám po ní stýská,“ řekla jsem. „Už ji slyším. Neseďte tady a dělejte něco, lidiii, jinak se děsně ztrapníte.“ Můj chabý pokus o buranský přízvuk dvojčata rozesmál.
„Budeme tam, Červenko,“ řekla Shaunee.
„Fajn, a pak půjdeme na 300,“ dodala jsem.
To už úplně zářily.
„Jo, a mohly byste přinést obřadní svíčky?“
„Provedu!“ řekla Erin.
„Dík, holky.“
„Zoey?“ zavolala na mě ještě Shaunee, když už jsem byla skoro u dveří. Zastavila jsem se a ohlédla se.
„Hezké boty,“ křikla Erin.
Vesele jsem se ušklíbla, zvedla nohu a zavrtěla špičkou. Měla jsem na sobě džíny, ale vyrolované až ke kolenům, aby byly dobře vidět blýskavé vánoční stromečky vyšité po stranách mých nových kozaček. Kolem krku jsem si navíc omotala šálu se sněhuláky od Damiena. Byla fakticky měkoučká jako kašmírový sen. Dvě spolužačky, které seděly na pohovce u dveří, obdivně vzdychly a holky se na sebe spokojeně podívaly.
„Ty jsem dostala k narozeninám od dvojčat,“ řekla jsem dost nahlas, aby to kámošky slyšely. Okamžitě mi začaly posílat vzdušné polibky.
Vyšla jsem ze dveří, zakousla se do müsli tyčinky a zamířila do mediálního centra v hlavní budově. Kupodivu mi úplňkový rituál nedělal žádné starosti. Bude samozřejmě nezvyk, že zemi bude zastupovat někdo jiný než Stevie Rae, ale sejdou se tam všichni mí přátelé. Pořád jsme parta, i když jsme o jednu kamarádku přišli.
Škola byla ještě vylidněnější, než je o prázdninách obvyklé, ale na tom nebylo o Vánocích nic divného. Mláďata sice musí být neustále ve fyzické blízkosti dospělých upírů, ale na jeden den z areálu školy odjet můžeme. (Upíři vydávají nějaký zvláštní feromon, který ovlivňuje naši tělesnou proměnu a umožňuje nám ji úspěšně dokončit. Teda aspoň většina z nás ji dokončí úspěšně. Ostatní umřou.) Hodně spolužáků na Štědrý večer odjelo k rodinám.
Knihovna byla prázdná, přesně jak jsem čekala. Nemusela jsem se bát, že bude zamčená nebo že spustím alarm, což by se mi určitě stalo na normální škole. Upíři díky svým telepatickým a fyzickým schopnostem nepotřebují zámky, aby udrželi mezi studenty disciplínu. Vlastně ani nevím, co se stane někomu, kdo provede něco typicky pubertálního a pitomého. Povídá se, že upíři případného provinilce (ha ha, tohle slovo by se Damienovi moc líbilo) na nějakou dobu vyloučí a zakážou mu přístup do areálu. Pro mládě to znamená, že může opravdu vážně onemocnět – přesněji řečeno se začne topit ve vlastní rozkládající se tkáni a nakonec umře.
Sečteno a podtrženo, je lepší upíry ničím nenaštvat. To jenom já musím všechno dělat obráceně, a proto jsem si znepřátelila nejmocnější velekněžku na škole. Někdy je fajn být Zoey (třeba když se líbám s Erikem nebo se bavím s kamarády), ale většinu času to znamená být až po krk zavalená problémy a trápením.
Začala jsem prohlížet zaprášené staré knihy v oddělení metafyzické literatury (určitě si dovedete představit, jak je tahle sekce u nás velká). Šlo to pomalu, protože jsem se rozhodla, že nebudu používat počítačový katalog. Vážně jsem za sebou nechtěla zanechat elektronickou stopu, ze které by i slepý poznal, že Zoey Redbirdová hledá informace o mláďatech, která umřela, potom vstala z mrtvých a proměnila se v krvelačné netvory, to vše za přispění velekněžky, která touží ovládnout svět a kuje nějaké blíže neurčené pikle! Ne. Dokonce i mně došlo, že by z toho byl průšvih.
Po hodině mi moje šnečí tempo už začínalo jít pěkně na nervy. Nejradši bych poprosila o pomoc Damiena, on je totiž hrozně chytrý, sečtělý a najít nějakou informaci pro něj není problém. Zrovna jsem svírala v jedné ruce Ozdravné rituály pro tělo i duši a natahovala se do nejvyšší police pro prastarou, v kůži vázanou knihu jménem Kouzlem či rituálem proti zlu, když se náhle odněkud vynořila silná ruka a bez námahy ji vytáhla z řady. Otočila jsem se a málem to naprala přímo do Lorena Blakea.
„Kouzlem či rituálem proti zlu? Neobvyklý studijní materiál.“
Jeho blízkost zrovna nepřispěla k tomu, abych zůstala klidná. „Znáte mě.“ (No, právě že nezná.) „Vždy připravena.“
Zmateně svraštil čelo. „Čekáš snad, že budeš někdy v blízké době muset bojovat se zlem?“
„Ne!“ vyhrkla jsem až moc rychle. Pokusila jsem se to zamaskovat bezstarostným smíchem, ale určitě vyzněl naprosto falešně. „Víte, před pár měsíci by nikoho ani ve snu nenapadlo, že Afrodita ztratí kontrolu nad smečkou hladových upířích duchů, ale stalo se to. Tak jsem si říkala, že se radši pojistím.“ Kristepane, tohle by mi nespolklo ani děcko.
„To máš asi pravdu. Takže se nechystáš na nic konkrétního?“
Trochu mě zarazilo, že ho to evidentně hodně zajímá. „Kdepak,“ odvětila jsem blazeovaně. „Jenom se snažím být opravdu dobrá předsedkyně Dcer temnoty.“
Zadíval se na knihu, kterou jsem držela v ruce. „Uvědomuješ si, že tyhle rituály působí jen na dospělé upíry? Když onemocní mládě, má to bohužel jenom jednu příčinu. Jeho tělo odmítá proměnu a to znamená smrt.“ Laskavějším tónem dodal: „Není ti špatně, viď že ne?“
„Jé, vůbec ne!“ odpověděla jsem. „Jsem v pohodě. Já, no, víte…“ Zarazila jsem se a zoufale vymýšlela nějakou výmluvu. Vtom mě něco napadlo. „Je to asi trapné, ale chtěla jsem si načíst co nejvíc knížek, ještě než se stanu velekněžkou.“
Usmál se. „Proč by to mělo být trapné? Ty přece nepatříš k ženám, které si myslí, že být sečtělá a vzdělaná je něco, za co se musí stydět.“
Zapálily se mi tváře – řekl o mě, že jsem žena! To je daleko lepší slovo než „mládě“ nebo „holka“. Vedle něj jsem si vždycky připadala dospělá a ženská. „Ne, tak jsem to nemyslela. Přišlo mi to trapné, protože to zní dost namyšleně, automaticky předpokládat, že se jednou stanu velekněžkou.“
„Podle mě to spíš svědčí o zdravém rozumu a oprávněné sebedůvěře.“ Jeho úsměv byl tak hřejivý, že jsem ho úplně cítila na kůži. „Mě sebevědomé ženy odjakživa přitahují.“
Páni, úplně se mi protočily palce u nohou.
„Ty si vůbec neuvědomuješ, jak jsi výjimečná, viď, Zoey? Jsi jedinečná, žádné obyčejné mládě. Jsi bohyně mezi těmi, kdo se považují za polobohy.“ Pohladil mě po tváři a přejel prsty po tetování nad očima. Měla jsem pocit, že se rozpustím a vsáknu do regálu za sebou. „Nechci znát pravdu, pořád vedu svou: že krásná jsi a že jsi moje světlo, když jsi jak noc a černější než peklo.“
„Z čeho to je?“ Z jeho doteku mě svědilo celé tělo a točila se mi hlava, ale přesto jsem poznala hypnotický rytmus, který propůjčoval svému čarovnému hlasu, když recitoval poezii.
„Ze Shakespeara,“ zamumlal a palcem lehounce přejel po vzoru, který se mi táhl po lícní kosti. „Z jednoho sonetu pro černou dámu, jeho jedinou pravou lásku. Určitě víš, že Shakespeare byl upír. Říká se, že největší láskou jeho života byla mladá dívka, kterou označili, ale nedokončila proměnu a zemřela.“
„Já myslela, že dospělí upíři nesmějí s mláďaty nic mít.“ Stáli jsme tak blízko, že mi stačilo šeptat.
„Nesmíme. Není to správné. Jenže někdy k sobě dvě osoby cítí tak silnou přitažlivost, že před ní neobstojí ani tradiční bariéra mezi mláďaty a dospělými, ani věkový rozdíl. Věříš, že taková přitažlivost může existovat, Zoey?“
On mluví o nás dvou! Dívali jsme se jeden druhému do očí a já byla ztracená. Jeho tetování tvořily čáry připomínající blesky. Dokonale ladily s jeho tmavými vlasy a očima. Byl tak šíleně krásný a o tolik starší, že mě na jednu stranu neodolatelně přitahoval a na druhou děsil. Zahrávala jsem si s něčím, co se naprosto vymykalo mojí dosavadní zkušenosti a mohla jsem nad tím každou chvíli ztratit kontrolu. Jenomže tu přitažlivost jsme nemohli popřít, a tradiční bariéra mezi mládětem a dospělým se pod jejím tlakem opravdu hroutila, přesně jak říkal. Vždyť i Erik si všiml, jak se na mě Loren dívá.
Erik… Zmocnil se mě provinilý pocit. Kdyby viděl, co tady s Lorenem dělám, ranila by ho mrtvice. Zároveň mi ale hlavou prolétla ošklivá myšlenka. Erik tady přece není. Rozechvěle, ale zhluboka jsem se nadechla a jakoby zdálky zaslechla svůj hlas: „Ano. Věřím, že taková přitažlivost existuje. Co vy?“
„Teď už v ni věřím.“ Smutně se usmál. Zničehonic vypadal mladě, sladce a zranitelně. Veškeré myšlenky na Erika se mi rázem vykouřily z hlavy. Zatoužila jsem vzít Lorena do náruče a ujistit ho, že se to všechno nějak spraví. Už jsem k němu málem přistoupila blíž, když zase promluvil a svými slovy mě tak vyvedl z rovnováhy, že jsem na jeho bezbranný chlapecký úsměv zapomněla. „Vrátil jsem se už včera, protože jsem věděl, že máš narozeniny.“
Nevěřícně jsem zamrkala. „Opravdu?“
Kývl a zase mi pohladil prstem tvář. „Hledal jsem tě a našel tě s Erikem.“ Ztmavly mu oči a hlas mu zhrubl. „Vůbec se mi nelíbilo, jak tě osahával.“
Nevěděla jsem, co na to mám odpovědět. Přišlo mi děsně trapné, že nás viděl – když vás někdo přistihne při muchlování, není to nic příjemného. Ale na druhou stranu jsme nedělali nic zakázaného. Erik je můj kluk a do toho, co spolu děláme, Lorenovi vůbec nic není. Jenže jakmile jsem se mu zadívala do očí, napadlo mě, že možná chci, aby do toho měl co mluvit.
Jako by mi četl myšlenky, spustil ruku dolů a odvrátil ode mě pohled. „Já vím. Nemám právo ti vyčítat, že s Erikem chodíš. Není to moje věc.“
Váhavě jsem ho vzala za bradu a otočila mu obličej zpátky, abych se mu mohla dívat do očí. „Chceš, aby to byla tvoje věc?“
„Víc než dovedu vyjádřit slovy,“ řekl. Potom upustil knížku, kterou do té doby pořád držel, a vzal moji tvář do dlaní. Palci se skoro dotýkal mých rtů a ostatní prsty se mi zanořily do vlasů. „Myslím, že jsem na řadě, abych dal oslavenkyni pusu.“
Zmocnil se mých úst a mně připadalo, jako by se v ten okamžik zmocnil i mého těla a duše. Neříkám, že Erik líbá špatně. A s Heathem jsme si občas dali pusu, už když jsem chodila do třetí třídy a on do čtvrté, takže mi jeho polibky připadaly důvěrně známé a fajn. Jenže Loren byl muž. V jeho polibku jsem necítila ani stopu po neobratné váhavosti, na kterou jsem byla zvyklá. Jeho rty i jazyk jasně říkaly, že ví přesně, co chce a jak to získat. Zapůsobilo to na mě jako nějaké nepochopitelné kouzlo. Když jsem mu polibek oplatila, nebyla jsem už malá holka. Stala se ze mě žena, zralá a mocná. Taky jsem najednou věděla, co chci a jak to dostat.
Když jsme se od sebe odtrhli, oba jsme lapali po dechu. Loren pořád svíral můj obličej v dlaních, ale odtáhl se aspoň tak daleko, abychom si mohli hledět do očí.
„Tohle jsem neměl dělat,“ řekl.
„Já vím,“ odvětila jsem, ale stejně jsem na něm dál visela pohledem. Pořád jsem v jedné ruce držela tu pitomou knížku o ozdravných rituálech, ale druhou jsem se mu opírala o hruď. Zvolna jsem roztáhla prsty, až vklouzly do výstřihu jeho košile a dotkly se nahé kůže. Zachvěl se a já pocítila ozvěnu kdesi hluboko v sobě.
„Bude to složité,“ zamumlal.
„Já vím,“ zopakovala jsem.
„Ale nechci, aby to tímhle skončilo.“
„Ani já ne.“
„Nikdo o nás nesmí vědět. Aspoň zatím.“
„Fajn.“ Přikývla jsem, i když mi nebylo úplně jasné, co všechno se pod tím „o nás“ skrývá. Ale když jsem si uvědomila, že mě vlastně žádá, abych se s ním potají scházela, divně se mi stáhl žaludek.
Znovu mě políbil. Tentokrát to bylo sladké, hřejivé a fakticky něžné. Křeč v břiše povolila. „Málem bych zapomněl,“ zašeptal. „Něco pro tebe mám.“ Vtiskl mi ještě jednu rychlou pusu a pak zalovil v kapse černých kalhot. S úsměvem vytáhl malou zlatou krabičku na šperky. Podal mi ji. „Všechno nejlepší, Zoey.“
Otevřela jsem ji a srdce se mi bláznivě zatřepotalo. Zalapala jsem po dechu. „Páni! Ty jsou super!“ Třpytily se tam diamantové náušnice, krásné jako polapený sen. Nebyly to žádné obrovské nevkusné šutry, ale drobné kamínky, které jiskřily, až mě z toho skoro bolely oči. Na vteřinu se mi vybavilo, jak se Erik rozkošně usmíval, když mi předával řetízek se sněhulákem, a pak mi moje svědomí babiččiným hlasem připomnělo, že tak drahý dárek nesmím od muže v žádném případě přijmout, ale Lorenův hlas to všecko přebil.
„Když jsem je uviděl, vzpomněl jsem si na tebe. Jsou jako ty – dokonalé, výjimečné a zářící.“
„Ach Lorene! Nikdy v životě jsem nedostala něco tak nádherného.“ Opřela jsem se o něj, on se sklonil, objal mě a líbal mě a líbal, až mi připadalo, že vybuchnu a rozletím se na kousíčky.
„Nasaď si je,“ šeptl, když jsem se pak marně snažila popadnout dech.
Ráno jsem si náušnice nevzala, takže jsem je za vteřinku měla na sobě.
„Tamhle ve čtenářském koutku je staré falzetové zrcadlo. Pojď se na sebe podívat.“ Vrátili jsme knížky do regálů, Loren mě vzal za ruku a společně jsme zamířili do útulného kouta mediálního centra, kde stála velká polstrovaná pohovka a dvě pohodlná křesla. Na stěně mezi nimi viselo velké, evidentně hodně staré broušené zrcadlo ve zlaté rámu. Loren zůstal stát za mnou a položil mi ruce na ramena, takže jsme se v něm odráželi oba. Odhrnula jsem si husté vlasy za uši a otočila hlavu ze strany na stranu, aby se plošky diamantů v mihotavém světle plynových lamp zatřpytily.
„Jsou překrásné,“ řekla jsem.
Loren mi stiskl ramena a přitáhl si mě blíž. „Ty jsi překrásná,“ zamumlal. Aniž spustil oči z mého odrazu, dotkl se rty jednoho lalůčku ozdobeného diamantem a zašeptal: „Pro dnešek už jsi toho přečetla dost. Pojď se mnou ke mně.“
Zlíbal mi tetování od zátylku až k rameni a já v zrcadle viděla, jak se mi přivírají víčka. Pak mi došlo, o co mě právě požádal, a příšerně jsem se vyděsila. On chce, abych šla k němu a vyspala se s ním! Ale já nechci! Teda vlastně možná nechci. Teoreticky. Jenže doopravdy přijít o panenství s tímhle sexy a daleko zkušenějším chlapem – a teď hned? Dneska? Namáhavě jsem polkla a trochu nešikovně se mu vyvinula z náruče. „To… to nejde.“ Zoufale jsem pátrala po něčem, co bych mohla ještě dodat na vysvětlenou, aby to neznělo hloupě a dětinsky, když vtom sloupkové hodiny za pohovkou důstojným tónem odbily sedmou a mě se děsně ulevilo. „To nejde, protože mám ve čtvrt s Shaunee, Erin a zbytkem rady prefektů domluvený sraz. Chceme si nacvičit zítřejší rituál.“
Loren se usmál. „Ty jsi ale svědomitá předsedkyně, co? V tom případě to necháme na jindy.“ Přistoupil zase blíž a já myslela, že mi dá další pusu, ale on se jen dotkl mojí tváře a pohladil mě po tetování. Celá jsem se rozklepala a nemohla se vůbec nadechnout. „Kdyby sis to rozmyslela, budu v básnickém apartmá. Víš, kde to je?“
Přikývla jsem, protože mluvit jsem ještě pořád nemohla. Každý ve škole ví, že oficiální básník má pro sebe celé třetí patro budovy, kde bydlí učitelé. Ani si nepamatuju, kolikrát mi dvojčata vykládala svoje fantazie o tom, jak se ovážou dárkovou stuhou a nechají se doručit do apartmá lásky (tak tomu říkají ony, ne já).
„Dobře. Kdyby ses přece jen rozhodla, že mě z tohohle trápení vysvobodíš, víš, kde mě najdeš. Budu na tebe myslet.“
Už se otočil a udělal první krok, když jsem konečně našla hlas. „Ale já fakticky nebudu mít čas, takže kdy se zase uvidíme?“
Ohlédl se a věnoval mi svůj sexy, vědoucí úsměv. „Neměj strach, moje malá velekněžko, já si tě najdu.“
Jakmile zmizel, ztěžka jsem klesla na pohovku. Nohy jsem měla jak z gumy a srdce mi bušilo tak prudce, že to bolelo. Roztřeseně jsem si sáhla na jednu diamantovou náušnici. Studila, na rozdíl od perlového sněhuláka, který se mi vyčítavě houpal na krku, a stříbrného náramku na zápěstí. Ty doslova pálily. Schovala jsem si obličej do dlaní a sklesle zamumlala: „Asi se ze mě stává běhna.“
2024 ©