Po tomhle nepříliš optimistickém komentáři se Stevie Rae otočila a rozběhla uličkou, až se ztratila v páchnoucí tmě. Já se mnohem pomalejším tempem vrátila ke svému brouku. Dolehl na mě smutek a neklid, hlavou mi vířily mraky zmatených myšlenek. Došlo mi, že do školy se mi ještě nechce, a tak jsem zajela do non stop palačinkárny na Sedmdesáté první ulici na jihu Tulsy, objednala si velký čokoládový milkshake, pořádnou porci čokoládových palačinek a nad touhle kalorickou bombou si konečně všechno trochu srovnala.
Se Stevie Rae to vlastně šlo docela dobře. Minimálně mi slíbila, že se zítra sejdeme. A nepokusila se mě ani jednou zakousnout, což je rozhodně pokrok. Samozřejmě se mi vůbec nelíbilo, že chtěla vysát tu bezdomovkyni a že smrdí, jako by se sto let nemyla (což není daleko od pravdy). Ale přísahala bych, že pod tou maskou hnusné, šílené nemrtvé holky moje Stevie Rae přece jen pořád ještě je. Rozhodla jsem se, že se toho budu držet a pokusím se ji nějak přetáhnout zpátky na světlou stranu. I když s tím světlem to radši přehánět nebudu. Vsadím se, že slunce je jí ještě míň příjemné než mně nebo dospělým upírům. Jak jinak? Tihle nemrtví hnusáci evidentně naplňují všechna upírská klišé. Zajímalo by mě, jestli by na přímém slunci začala hořet. Zatraceně. To by byl fakt průšvih. Máme se přece sejít ve tři ráno a to už do úsvitu zbývá jen pár hodin. Ach jo.
Jako bych neměla dost starostí s denním světlem a tak, moje myšlenky se stočily k tomu, co si počnu, až se zanedlouho vrátí do školy učitelé (hlavně Neferet), a jestli mám pořád před všemi držet v tajnosti, že Stevie Rae neumřela, teda aspoň ne úplně… Ne. Tím se budu zabývat, teprve až ji zhygienizuju a najdu pro ni bezpečný úkryt. Musím to brát hezky krůček po krůčku a doufat, že když mě Nyx ke Stevie Rae přivedla, pomůže mi to později celé vyřešit.
Když jsem dorazila do školy, už skoro svítalo. Parkoviště bylo téměř prázdné. Zamířila jsem kolem shluku rádoby středověkých budov, v nichž Škola noci sídlí, k dívčím kolejím, které se nacházejí na opačné straně areálu. Cestou jsem nikoho nepotkala, i když jsem šla opravdu pomalu a dávala si načas. Navíc jsem chtěla ještě něco zařídit, pokud možno dřív, než někde narazím na svoje uražené kamarády. (Ach jo, já narozky fakticky nesnáším…)
Chrám naproti hlavní budově je stejně jako celá škola postavený ze zvláštní směsi starých cihel a neopracovaného kamene, ale je menší, má kulatý půdorys a stojí před ním mramorová socha naší bohyně Nyx. Ve vzpažených rukou jako by držela měsíc v úplňku. Chvilku jsem se na ni dívala. Starosvětské plynové lampy, které osvětlují areál, vydávají tlumené světlo, které nedráždí oči měnících se mláďat a navíc působí laskavě a hřejivě a krásně se mihotá. Socha v něm vypadala jako živá.
Při pohledu na bohyni jsem pocítila hlubokou úctu. Opatrně jsem položila na zem květináč s levandulí i Draculu a potom jsem zapátrala v mrazem spálené trávě u paty sochy, až jsem našla vysokou zelenou svíci, která se převrátila. Zase jsem ji postavila, zavřela oči a soustředila se na teplo a krásu plamene plynové lampy a na to, že jedna svíčka dokáže svým světlem úplně změnit atmosféru i sebetemnější místnosti.
„Volám oheň. Zapal ji, prosím,“ šeptla jsem.
Uslyšela jsem zapraskání a ucítila na tváři zášleh horka. Když jsem oči otevřela, zelená svíčka ztělesňující živel země vesele plápolala. Spokojeně jsem se usmála. To, co jsem říkala Stevie Rae, nebylo žádné prázdné vychloubání. Celý měsíc jsem se cvičila v přivolávání živlů a vážně mi to začínalo jít. (Moje uražené kamarády fantastická moc, kterou mi propůjčila bohyně, bohužel neusmíří, ale stejně je to super.)
Opatrně jsem svíci postavila k bohyniným nohám. Místo abych sklonila hlavu, zvrátila jsem ji dozadu a zadívala se na úchvatnou noční oblohu. A pak jsem se pomodlila, ale přiznávám, že moje modlení obvykle zní, jako když si prostě jenom tak s někým povídám. Nechci tím Nyx urazit. Už jsem zkrátka taková. Bohyně se mi zjevila hned ten den, kdy mě označili, a mě od té doby připadá, že k ní mám hodně blízko – že jí na mně doopravdy záleží. Není jako nějaký bezejmenný bůh na výsostech, který zachmuřeně shlíží na zem, zapisuje si do notýsku každou prkotinu a těší se, až mě pošle hezky šupem do pekla.
„Nyx, díky, žes mi dneska v noci pomohla. Jsem zmatená a hrozně nešťastná z toho, co se se Stevie Rae děje, ale vím, že s tvojí pomocí to vyřeším… vlastně vyřešíme. Dávej na ni prosím pozor a sešli mi nějaký dobrý nápad. Vím, žes mě neoznačila a nedala mi zvláštní schopnosti jen tak pro nic za nic, a připadá mi, že obojí se Stevie Rae nějak souvisí. Nebudu ti lhát – hrozně se bojím. Ale ty víš od začátku, že jsem pěkné pako.“ Usmála jsem se. Když jsem s Nyktou poprvé mluvila, argumentovala jsem, že mi přece nemůže dát žádné zvláštní znamení, když ani neumím zaparkovat u chodníku. Jenomže jí to evidentně nevadilo a na tom se zjevně nic nezměnilo. „No, to je vlastně všechno. Jenom jsem chtěla zapálit za Stevie Rae tuhle svíčku jako symbol, že na ni nezapomenu a že neuteču před ničím, co po mě budeš žádat, i když tomu třeba nebudu tak docela rozumět.“
Chtěla jsem tam ještě chvíli zůstat. Tak trochu jsem doufala, že v duchu uslyším nějakou radu ohledně zítřejšího srazu se Stevie Rae, a proto jsem se posadila u paty sochy a dál zírala na nebe. Když se za mnou zničehonic ozval Erikův hlas, málem mě leknutím klepla pepka.
„To, co se stalo Stevie Rae, s tebou fakticky zamávalo, co?“
Nadskočila jsem a trapně zakvičela. „Prokrista, Eriku! Příšerně jsi mě vyděsil, málem jsem se počůrala! Nesmíš se za mnou takhle plížit.“
„Jasně. Sorry. Nebudu rušit. Tak zatím.“ Obrátil se k odchodu.
„Počkej, nechoď pryč. Jenom jsem se tě lekla. Příště šlápni na suchý list, zakašlej nebo něco. Dobře?“
Zastavil se a otočil se zpátky ke mně. Z jeho výraz se nedal nic vyčíst, ale rezervovaně kývl. „Dobře.“
Vstala jsem a věnovala mu (snad) povzbudivý úsměv. Když na vteřinu zapomenu na nemrtvé kamarádky a otisky s lidskými kluky, vím jedno: mám Erika vážně ráda a ani za nic se s ním nechci rozejít. „Vlastně jsem ráda, že jsi tady. Musím se ti omluvit za to, co se dneska stalo.“
Erik mávl rukou. „Tím se netrap. Ten řetízek se sněhulákem nosit nemusíš, klidně ho běž do obchodu vyměnit nebo něco. Schoval jsem si účtenku.“
Bezděky jsem k perlovému sněhuláku zvedla ruku a pohladila ho. Když jsem teď stála před možností, že o něj přijdu (a zároveň taky o Erika), najednou mi připadal celkem roztomilý. (Erik je mimochodem mnohem víc než roztomilý.) „Ne! Nechci ho vyměnit.“ Silou vůle jsem se snažila uklidnit, abych nezněla jako totální zoufalec. „Podívej, řeknu ti na rovinu, jak to je. Bohužel jsem na tohle míchání narozenin s Vánocemi dost přecitlivělá, ale v každém případě jsem vás na to měla včas upozornit. Jenomže za ty roky už jsem si na všechny ty nepovedené oslavy tak zvykla, že mě ani nenapadlo o tom přemýšlet. Uvědomila jsem si to až těsně předtím, a to už bylo pozdě. Nechtěla jsem vám zkazit radost, a nebýt toho vzkazu od Heatha, o ničem byste nevěděli.“ Vzpomněla jsem si, že mám pořád na ruce ten boží náramek, a tak jsem přitiskla paži co nejvíc k tělu a modlila jsem se, aby ta sladká srdíčka přestala tak vesele cinkat. Pak jsem celý proslov poněkud chabě zakončila: „A máš pravdu. Stevie Rae se mnou fakticky mává.“ Hned jsem sklapla pusu, ale už se stalo. Zase jsem promluvila o Stevie Rae v přítomném čase, i když je mrtvá, teda nemrtvá. Hlavně že jsem nechtěla vypadat jako zoufalec.
Měla jsem pocit, že mi Erik vidí až do žaludku. „Bylo by ti líp, kdybych se na čas stáhl a nechal tě na pokoji?“
„Ne!“ Bodlo mě v břiše. „To by mi teda líp nebylo, ani trochu.“
„Od té doby, co Stevie Rae umřela, jsi… prostě mimo. Jestli potřebuješ být sama, pochopím to.“
„Eriku, tady vůbec nejde jenom o Stevie Rae. Mám spoustu dalších problémů, o kterých se mi těžko mluví.“
Přistoupil blíž, vzal mě za ruku a propletl si prsty s mými. „Ani se mnou si o nich nechceš popovídat? Problémy jsou moje specialita. Třeba bych ti pomohl, v tom jsem vážně dobrý.“
Vzhlédla jsem k němu, zadívala se mu do očí a najednou jsem měla příšernou chuť mu všechno vyklopit, o Stevie Rae, o Neferet, dokonce i o Heathovi. Udělalo se mi z toho až slabo a bezděky jsem se k němu naklonila. Udělal poslední krok a já mu s povzdechem padla do náruče. Jako vždycky báječně voněl a připadal mi neskutečně silný a spolehlivý.
Opřela jsem se tváří o jeho hruď. „Jasně že bys mi pomohl. Ty jsi totiž dobrý ve všem. Občas mě až děsí, jak blízko máš k dokonalosti.“
Uslyšela jsem, jak mu v prsou zadunělo smíchy. „Říkáš to, jako by to snad byla nějaká vada.“
„Vada ne – ale připadám si vedle tebe hrozně nemožná,“ zamumlala jsem.
„Nemožná?“ Odtáhl se a zadíval se na mě. „To si snad děláš srandu!“ Zase se zasmál.
Zamračila jsem se. „Co je tady k smíchu?“
Objal mě a řekl: „Červenko, víš vůbec, jaké to je chodit s holkou, která je nejmocnější mládě v celé upíří historii?“
„Nevím. Já s holkama nechodím.“ Ne že bych měla něco proti lesbám.
Vzal mě za bradu. „Někdy mě děsíš, Zoey. Ovládáš živly, všechny. Žádnou přítelkyni si kluk nesmí naštvat, ale u tebe to platí dvojnásob.“
„Ale prosím tě, neblbni. Dala jsem ti snad někdy ránu nebo něco?“ Radši jsem si nechala pro sebe, že už jsem pár lidem ránu dala, jmenovitě pár nemrtvým. A vlastně taky jeho bývalce Afroditě (která je tak hnusná a otravná, že na ni ani oživlé mrtvoly nemají). To rozhodně nebylo vhodné téma ke konverzaci.
„Jen jsem chtěl říct, že nemáš důvod připadat si nemožná. Jsi úžasná, Zoey. Copak ti to nedochází?“
„Evidentně ne. Poslední dobou mi to nějak hůř myslí.“
Zase se odtáhl a zadíval se mi do očí. „Stačí říct a já s tebou všechno rád proberu.“
Topila jsem se v jeho modrých očích. Třeba se mu můžu svěřit. Chodí do kvinty a na Škole noci je už tři a půl roku. Je mu skoro devatenáct a má fantastický herecký talent (a taky moc pěkně zpívá). Jestli někdo dokáže udržet tajemství, pak právě on. Jenomže jakmile jsem otevřela pusu, že mu vyklopím všechno o nemrtvé Stevie Rae, žaludek se mi stáhl v děsné křeči a slova mi zamrzla na rtech. Ten pocit jsem znala až moc dobře. Je to takový divný instinkt, který mi říká, kdy mám držet klapačku, vzít nohy na ramena nebo se třeba jen zastavit a něco si rozmyslet. Zrovna teď mi naprosto zřetelně radil, ať nechám pusu na zámek. Erikova další slova vzápětí dokázala, že měl pravdu.
„Já vím, že by sis radši promluvila s Neferet, ale ta se vrátí nejdřív za týden, takže zatím mě můžeš použít jako náhradní řešení.“
Jestli je na světě člověk nebo upír, se kterým si o tomhle fakticky promluvit nechci, pak je to právě Neferet. To kvůli ní a jejímu otravnému nadání pro čtení myšlenek nesmím o Stevie Rae mluvit ani s Erikem, ani s ostatními kamarády.
„Dík, Eriku.“ Automaticky jsem se mu vyvlékla z objetí. „Ale s tímhle si musím poradit sama.“
Zničehonic mě pustil a já málem upadla. „Jde o něj, co?“
„O něj?“
„O toho lidského kluka. O Heatha. Co jsi s ním dřív chodila. Za dva dny se vrací, a proto se chováš divně.“
„Já se nechovám divně. Jenom trochu.“
„Tak proč na tebe nesmím ani sáhnout?“
„O čem to mluvíš? Vždyť na mě smíš sahat. Zrovna jsme se objímali.“
„Jo, asi tak dvě vteřiny. Pak ses odtáhla, jako vždycky v poslední době. Hele, jestli jsem udělal něco špatně, řekni mi to na rovinu a...“
„Tys nic špatně neudělal!“
Chvíli na to nic neřekl, a když konečně promluvil, znělo to, jako kdyby mu bylo daleko víc než skoro devatenáct a jako by ho tížil smutek. „S otiskem nemůžu soupeřit. Vím to. Ani se o to nesnažím. Ale myslel jsem, že mezi námi dvěma je něco víc. My spolu můžeme zůstat dlouho, daleko déle než bys byla s obyčejným člověkem, se kterým tě pojí jen nějaká biologická vazba. My dva jsme stejní, kdežto ty a Heath každý patříte k jinému druhu. Už nikdy to mezi vámi nebude jako dřív.“
„Eriku, tady nejde o to, že bys měl s Heathem soupeřit.“
„Něco jsem si o otisku přečetl. Jde tam jenom o sex.“
Zahořely mi tváře. Má naprostou pravdu. Otisk má sexuální charakter, protože když upír saje člověku krev, stimuluje to v mozku obou stejný receptor, který spouští orgasmus. O tom se ale s Erikem rozhodně bavit nechci. Radši jsem do toho moc nezabředávala a vybrala si neškodnější úhel pohledu. „Nejde tam o sex, ale o krev.“
Jasně jsem mu viděla na očích, že jsem ho neoblafla. Bohužel toho asi přečetl dost.
Tím mě samozřejmě zahnal do defenzivy. „Jsem pořád panna, Eriku, a zatím na tom nechci nic měnit.“
„Neříkal jsem nic o...“
„Připadá mi, že si mě pleteš se svojí bývalou,“ přerušila jsem ho. „S tou, kterou jsem na vlastní oči viděla, jak před tebou klečí a chystá se ti ho vykouřit. A rozhodně ne poprvé.“ No, uznávám, že nebylo zrovna fér vytahovat na něj tu trapnou scénu mezi ním a Afroditou, ke které jsem se náhodou přichomýtla. Tenkrát jsem Erika ještě ani neznala. Ale přišlo mi snazší se s ním pohádat než mu vysvětlovat touhu, kterou ve mně vyvolává Heathova krev.
„Já si tě s Afroditou nepletu,“ procedil skrz zaťaté zuby.
„Víš, třeba ti nevadí, že se chovám divně. Třeba jenom chceš víc, než jsem ti právě teď ochotná dát.“
„To není pravda, Zoey. Zatraceně dobře víš, že na tebe ohledně sexu vůbec netlačím. Nechci další Afroditu. Chci tebe. Ale líbilo by se mi, kdybych se tě mohl dotknout, aniž by ses ode mě odtáhla, jako bych byl malomocný.“
Vážně tohle dělám? Do háje. Asi jo. Zhluboka jsem se nadechla. Hádat se s Erikem je hloupost, a jestli hned nepřijdu na nějaký způsob, jak si ho pustit k tělu a přitom před ním dál utajit věci, které by mohl nechtěně vyzradit Neferet, navždycky ho ztratím. Zadívala jsem se do země a rozmyslela si, co můžu říct a co ne. „Jasně že nejsi malomocný. Podle mě jsi nejnádhernější kluk na téhle škole.“
Erik si zhluboka povzdechl. „No, sama jsi před chvílí řekla, že s holkama nechodíš, takže by se ti logicky mělo líbit, když se tě dotýkám.“
Zadívala jsem se na něj. „Líbí. Vážně.“ Rozhodla jsem se, že mu povím pravdu. Aspoň tolik pravdy, kolik můžu. „ale je těžké pustit si tě k tělu, když mě trápí všelijaké, ehm, no, věci.“ No nazdar. Věci, jak výstižné… Jsem úplně blbá. Proč o mě tenhle kluk vůbec stojí?
„Červenko, tyhle věci, mají něco společného s tím, že si nevíš rady se svojí mocí nad živly?“
„Ano.“ Jasně, to byla v podstatě lež, ale zas ne úplně. Všechny ty věci (tj. Stevie Rae, Neferet, Heath) mi vstoupily do života kvůli mému nadání a musím se s nimi vyrovnat, i když mi to zatím zjevně moc nejde. Stejně jsem ale měla pocit, že mi tu lež Erik okamžitě pozná na nose.
Přistoupil znovu až ke mně. „Takže nejde o to, že se ti nelíbí, když se tě dotýkám?“
„O to nejde ani náhodou. Rozhodně ne.“ Taky jsem udělala krok dopředu.
Usmál se a najednou mě zase držel v náručí, ale tentokrát se sklonil a políbil mě. Chutná ještě líp, než voní, takže se mi to pochopitelně líbilo a najednou jsem si uvědomila, že už je to zatraceně dlouho, co jsme se naposled pořádně pomuchlovali. Nejsem běhna jako Afrodita, ale tak žádná jeptiška. A vážně se mi moc líbí, když se mě Erik dotýká. Objala jsem jeho široká ramena a přitiskla se k němu ještě blíž. Skvěle k sobě pasujeme. On je hodně vysoký, ale mně se to líbí. Připadám si vedle něj jako malá holčička a naprosto v bezpečí, což je taky fajn. Začala jsem ho hladit po hustých vlasech na zátylku. Má je tam skoro kudrnaté. Přejela jsem po hebké kůži nehty, ucítila, jak se zachvěl, a zaslechla tichounký sten.
„Jsi fantastická,“ zašeptal mi do rtů.
„Ty taky,“ odpověděla jsem, přimáčkla se k němu a políbila ho ještě s větší vervou. Úplně bezděčně (asi ve mně ta běhna přece jen někde dřímá) jsem ho vzala za ruku a přesunula ji ze svých zad trochu výš, až k prsům. Znovu zasténal a jeho polibek nabral na intenzitě. Zajel mi rukou pod svetr a začal mě hladit přes černou krajkovou podprsenku.
No, nebudu vám lhát. Moc se mi to líbilo. Byl to skvělý pocit. A nejlepší na tom bylo, že jsem tak zároveň Erikovi dávala najevo, že o něj fakticky stojím. Zavrtěla jsem se, aby měl lepší přístup, jenomže při tom nevinném (teda skoro nevinném) pohybu jsem mu omylem zavadila zuby o dolní ret.
Chuť jeho krve mě zasáhla jako rána pěstí. Zajíkla jsem se. Byla hustá, teplá a nepopsatelně slaně sladká. Vím, že to nezní moc lákavě, ale mě to absolutně dostalo, nemohla jsem si pomoct. Sevřela jsem Erikův obličej v dlaních a polapila jeho ret mezi svoje. Olízla jsem ho a krev začala prýštit víc.
„Jo, napij se,“ řekl ochraptěle. Vtáhla jsem jeho ret do pusy a začala si vychutnávat zázračně božskou krev. Byla jiná než Heathova. Necítila jsem rozkoš, která hraničí s bolestí a smete všechny zábrany. Erikova krev ve mně nevyvolala zášleh žhavé vášně, spíš připomínala hezký malý táborák, hřejivý, bezpečný a vytrvalý. Pomalu mě plnila vlahým teplem, které se mi rozlilo až do prstů u nohou. Chtěla jsem víc – víc Erika a víc jeho krve.
„Hm-ehm!“
Jakmile se za námi ozvalo tohle ostentativní (a hlasité) odkašlání, odskočili jsme od sebe, jako by do nás pustil elektřinu. Erik překvapeně vykulil oči, ale pak se usmál. Vypadal úplně jako malý kluk, kterého máma přistihla, jak ve špajzu ujídá marmeládu (v tomhle případě jsem marmeládu představovala já).
„Promiňte, profesore Blakeu. Mysleli jsme, že tady nikdo není.“
2024 ©