Babička se pokusila moji oslavu zachránit. Prošly jsme se po Utica Square a skončily v restauraci Stonehorse, kde jsme přece jen vzaly na milost narozeninové tradice. Lépe řečeno, babička si dala dvě sklenky červeného a já colu a obrovský kus lepkavého čokoládového ďábelského dortu. (Ano, ta ironie nám neunikla.)
Babičku ani nenapadlo chlácholit mě výmysly ve stylu, že to máma určitě tak nemyslela, že ji to časem přejde, zase se usmíříme a kdesi cosi. Na to je moc upřímná a nekonvenční.
„Tvoje máma je slaboch, který neumí být sám sebou a dokáže se realizovat jen prostřednictvím muže,“ řekla mi u vína. „Bohužel si toho muže vybrala opravdu špatně.“
„Ona se nikdy nezmění, viď?“
Babička mě něžně pohladila po tváři. „Možné je všechno, ptáčátko, ale já o tom silně pochybuju.“
„Jsem ráda, že mi nelžeš.“
„Lží se nic nevyřeší. Dokonce ti ani neusnadní život, aspoň v konečném důsledku ne. Nejlepší je vždycky přiznat pravdu, i kdyby byla sebenepříjemnější. Když už člověk udělá nějakou botu, má se tomu postavit čelem.“
Povzdychla jsem si.
„Tys snad nějakou botu udělala, zlato?“ zeptala se mě.
„Udělala. A nevím, jestli se jí dokážu postavit čelem.“ Provinile jsem se na ni usmála a pověděla jí o svojí katastrofální oslavě s kamarády.
„Podívej, tu záležitost s Heathem a Erikem musíš vyřešit co nejdřív. Ani jeden z nich ti to už moc dlouho tolerovat nebude, brzo jednomu z nich dojde trpělivost a bouchnou v něm saze.“ Nafoukla tváře a názorně výbuch předvedla.
„Chci to vyřešit, jenže Heath byl po celé té hrůze s tím sériovým vrahem, před kterým jsem ho zachránila, skoro týden v nemocnici a potom ho rodiče na vánoční prázdniny odvezli na Kajmanské ostrovy. Už měsíc jsme se neviděli a tím pádem jsem s tím zmatkem nemohla nic dělat.“ Pečlivě jsem seškrabovala zbytky čokoládové polevy z talířku, abych se babičce nemusela dívat do očí. Celá ta historka o sériovém vrahovi je totální výmysl. Sice jsem Heatha doopravdy zachránila, ale ne před obyčejným šílencem. Vysvobodila jsem ho ze spárů příšer, kterým velí moje nemrtvá nejlepší kámoška Stevie Rae. Jenomže to babičce nesmím prozradit. Nesmím to vlastně prozradit vůbec nikomu, protože za vším stojí velekněžka Školy noci Neferet, která k mojí smůle dokáže skvěle číst myšlenky. Přímo ty moje teda z nějakého záhadného důvodu ne, ale ostatních ano, a kdybych se někomu svěřila a ona toho dotyčného vyhmátla, byl by to neskutečný průšvih.
Ne, vůbec nejsem ve stresu.
„Asi by ses měla vrátit domů a dát všechno do pořádku,“ řekla babička. Zřejmě jsem se zatvářila hodně vyplašeně, protože hned dodala: „Tím myslím ten trapas s dárky, ne problém s Heathem a Erikem.“
„Už jsem se lekla. Máš pravdu, přesně to teď udělám.“ Zamyslela jsem se nad tím, co před chvílí řekla. „Víš, já si ve škole opravdu připadám jako doma.“
„Já vím.“ Usmála se. „A mám z toho radost. Našla jsi svoje místo, ptáčku, a já jsem na tebe hrdá.“
Doprovodila mě k mému veteránu Volkswagen Brouk a na rozloučenou mě objala. Ještě jednou jsem jí poděkovala za fantastické dárky. O mámě už nepadlo ani slovo. O některých věcech zkrátka nemá cenu mluvit. Řekla jsem babičce, že se vrátím rovnou do Školy noci a hned se půjdu usmířit s kamarády, a myslela jsem to vážně. Jenže místo toho jsem úplně sama od sebe zamířila do centra. A nebylo to poprvé.
Celý uplynulý měsíc jsem si hledala výmluvy, proč musím do města, a kdykoli jsem měla chvilku, vyplížila jsem se ze školy a bloumala ulicemi v centru jako nepokojný duch. Jako duch… Zafrkala jsem smíchy. Tak to se mi vážně povedlo. Lepší přirovnání jsem si pro pátrání po mojí nejlepší kámošce Stevie Rae, která před měsícem umřela a vstala z mrtvých, nemohla vybrat.
Ano, zní to uhozeně, ale je to tak.
Mláďata umírají. Od chvíle, co jsem nastoupila na Školu noci, umřeli tři moji spolužáci a dvakrát jsem byla přímo u toho. Všichni víme, že se to může stát. Úplně všichni už ale nevědí, že tahle tři mrtvá mláďata zase ožila, vstala z mrtvých nebo… zatraceně! Asi nejjednodušší způsob jak to popsat je, že se proměnila v naprostá upírská klišé: chodící mrtvoly, které sají lidem krev a nemají v sobě ani špetku lidskosti. Navíc hnusně smrdí.
Znám to z vlastní zkušenosti, protože jsem ke své smůle na ty první dva mrtvé spolužáky narazila, jenom jsem si tehdy ještě myslela, že jsou duchové. Pak někdo začal vraždit lidské kluky a zdálo se, že se to snaží hodit na upíry. Bylo to dost strašné, protože jsem oba kluky, co je zabili, osobně znala a chvíli mě kvůli tomu dokonce policie podezírala. Ještě větší hrůza ale nastala, když jako třetího unesli Heatha.
Pochopitelně jsem ho nemohla nechat umřít. Kromě jiného proto, že jsme se omylem tak trošku otiskli. S Afroditinou pomocí jsem přišla na to, jak Heatha podle otisku vystopovat. Policie si myslí, že jsem pak svého pořádně pocuchaného kluka zachránila před sériovým vrahem.
A co se stalo doopravdy?
Našla jsem svoji nemrtvou nejlepší kámošku a její hnusné nemrtvé poskoky. Podařilo se mi odtamtud Heatha dostat (pod slovem „odtamtud“ si představte staré tunely z dob prohibice pod opuštěným tulským nádražím) a promluvit si se Stevie Rae. Teda spíš s tím, co z ní zůstalo.
Problém číslo jedna je, že podle mě nepřišla o veškerou lidskost jako ta ostatní nechutná nemrtvá bývalá mláďata, která si chtěla dát Heatha k večeři.
Problém číslo dvě je Neferet. Stevie Rae tvrdí, že za tím vším stojí právě ona, a já vím, že je to pravda. Těsně předtím, než dorazila k nádraží policie, velekněžka na mě a na Heatha použila pěkně odporné kouzlo, které nám mělo z paměti vymazat všechno, co se v tunelech odehrálo. Na Heatha to zabralo. Na mě jen na chvíli, než jsem využila moc pěti živlů a kouzlo zlomila.
Radši to zkrátím. Od té doby pořád jen přemýšlím, co si počnu a) se Stevie Rae, b) s Neferet, c) s Heathem. Sice jsem od všech tří měla poslední čtyři týdny pokoj, ale to na situaci nic nezměnilo. Vlastně to bylo tím horší.
„Fajn,“ řekla jsem nahlas, „mám narozeniny a i na moje poměry stojí za houby. Takže tebe, Nyx, požádám jenom o jednu laskavost. Chci najít Stevie Rae. Prosím,“ dodala jsem spěšně. (Damien by mě určitě poučil, že když někdo mluví se svojí bohyní, měl by být co nejzdvořilejší.)
Žádnou odpověď jsem nečekala, a když mi v hlavě zazněla slova stáhni okénko, myslela jsem, že je to text nějaké písničky, co hrajou v rádiu. Až na to, že jsem rádio vůbec neměla zapnuté a neslyšela žádnou hudbu, nehledě na to, že se to ozývalo přímo v mojí hlavě, a ne z reproduktorů.
Nervózně jsem okénko stáhla.
Celý týden bylo neobvykle teplo. Dnes se teplota vyšplhala dokonce až na patnáct stupňů, což v prosinci není úplně normální, ale jsme koneckonců v Oklahomě a tady není normální počasí nikdy. Ne že by mi to vadilo. Dospělí upíři nepociťují chlad jako lidi. A není to tím, že jsou nějaké chodící studené kusy masa (brr, přesně tohle se asi stalo ze Stevie Rae!), ale tím, že mají úplně jiný metabolismus. Já jsem sice jenom mládě, ale moje proměna probíhá rychleji než u jiných, kteří jsou označení teprve pár měsíců, a tak jsem vůči mrazu mnohem odolnější. Studený průvan, který se prohnal mým broukem, mi tím pádem vůbec nevadil. Zvláštní bylo, že jsem i přesto začala kýchat a po zádech mi přeběhl mráz.
Fuj, co to tady smrdí? pomyslela jsem si. Páchlo to jako zatuchlý sklep, vaječná pomazánka, kterou někdo zapomněl dát do ledničky, a hniloba. Hnusná kombinace, a bohužel silně povědomá-
„Do háje!“ Došlo mi, co cítím, strhla jsem volant doprava, přejela tři jednosměrné pruhy a zaparkovala kousek severně od hlavního autobusového nádraží. Rychle jsem zavřela okénko a zamkla auto (asi by mě ranila mrtvice, kdyby někdo ukradl moje první vydání Draculy). Chvíli jsem zůstala stát na chodníku a větřila. Stopu jsem chytila téměř okamžitě. Ble. Takový smrad mi prostě uniknout nemohl. Nechala jsem se vést čichem a zamířila pryč od uklidňujícího světla autobusáku. Pořád jsem přitom čenichala jako nějaký praštěný pes.
Našla jsem ji v jedné postranní uličce. Nejdřív jsem myslela, že se sklání nad velkým pytlem s odpadky, a sevřelo se mi srdce. Musím ji z tohohle strašného života vysvobodit, někde ji bezpečně ukrýt, dokud se nenajde způsob, jak ji vyléčit. Nebo jí umožnit doopravdy a jednou provždycky umřít. Ne! Tuhle myšlenku jsem rázně zapudila. Už jsem Stevie Rae viděla umírat a nehodlala jsem si to víckrát zopakovat.
Jenomže než jsem k ní stačila dojít, vzít ji do náruče (se zadrženým dechem) a ujistit ji, že se o ni postarám, ten pytel odpadků zasténal a pohnul se. Došlo mi, že Stevie Rae nebufetí v popelnici, ale vysává nějakého bezdomovce!
„No to snad ne! Proboha, okamžitě toho nech!“
Bývalá spolubydlící se s nadlidskou rychlostí otočila. Bezdomovkyně se svezla na zem, ale Stevie Rae ji pořád držela za špinavé zápěstí. Vycenila zuby, oči jí zaplály příšerným rudým svitem a zasyčela na mě. Byla jsem tak zhnusená, že jsem se ani nelekla. Kromě toho jsem zrovna protrpěla vážně děsné narozky a všichni, včetně nemrtvých nejlepších kámošek, už mi šli pěkně na nervy.
„Stevie Rae, to jsem já. A syčení si strč někam, zníš jako upír v nějakém fakticky slaboduchém hororu.“
Chvíli nic neříkala a já se vyděsila, že v průběhu toho měsíce, co jsme se neviděly, možná ztratila poslední špetku lidskosti a stalo se z ní to, co z ostatních – totálně bezcitné zvíře. Stáhl se mi žaludek, ale obrnila jsem se, zadívala se jí do červených očí a nakrčila nos. „A upozorňuju tě, že smrdíš jako skunk. Vy tam dole v Zombielandu nemáte sprchy?“
Stevie Rae se zamračila, což kupodivu působilo pozitivně, protože aspoň přestala cenit tesáky. „Jdi pryč, Zoey,“ řekla. Hlas měla studený a lhostejný, takže její rozkošný venkovský přízvuk připomínal spíš hrubý tón laciné šlapky. Oslovila mě ale jménem a to mi úplně stačilo.
„Dokud si nepromluvíme, nikam nejdu. Nejdřív ze všeho pust tu ženskou – prokristáčka, beztak má vši a bůhvíco ještě.“
„Jestli si chceš povídat, budeš muset počkat, až se nakrmím.“ Naklonila hlavu ke straně a v tom pohybu bylo něco příšerně hmyzího. „Pokud si vzpomínám, ty ses otiskla s tím svým lidským kašpárkem, takže proti trošce lidské krve určitě nic nemáš. Chceš si dát taky loka?“ Usmála se a olízla si špičáky.
„Fuj! Ani mě nehne! A abys věděla, Heath není žádný kašpárek, je to můj kluk, teda jeden z mých kluků. Napila jsem se z něj omylem. Chtěla jsem ti o tom říct, jenomže tys umřela. Takže děkuju, ale nemám zájem. Kdo ví, kde ta ženská všude byla.“ Věnovala jsem té vykulené chudince s mastnými zknocenými vlasy omluvný úsměv. „Neberte si to osobně, paní.“
„Bezva. Aspoň mi neubude.“ Stevie Rae se zase sklonila ke krku bezdomovkyně.
„Nech toho!“
Podívala se na mě přes rameno. „Už jsem řekla, Zoey, běž pryč. Tady nemáš co dělat.“
„Ty taky ne,“ opáčila jsem.
„To se pleteš. Spousta věcí ti evidentně vůbec nedochází.“
Obrátila se zpátky k ženě, která se rozbrečela a pořád dokola opakovala „prosím ne, prosím ne“. Vykročila jsem k nim a zvedla ruce nad hlavu. „Povídala jsem, nech toho.“
Stevie Rae jen zasyčela, otevřela pusu a chtěla se té ženské zakousnout do krku. Zavřela jsem oči a soustředila se. „Vzduchu, přijď ke mně!“ zavelela jsem. Vlasy mi okamžitě zavlály v poryvu větru. Zakroužila jsem rukou a představila si malé tornádo. Potom jsem otevřela oči, máchla zápěstím a vrhla vzdušnou sílu k bezdomovkyni. Vír ji obklopil a odnesl o kus dál pod pouliční lampu, přesně jak jsem chtěla. Stevie Rae se přitom nepohnul ani jediný umaštěný vlásek. „Děkuju, vzduchu,“ zamumlala jsem. Než se vítr vytratil, polaskal mě po tváři.
„Lepšíš se.“
Obrátila jsem se zpátky ke kámošce. Dívala se na mě s nepokrytě ostražitým výrazem, jako by čekala, že přivolám další tornádo a pošlu ji někam do neznáma.
Pokrčila jsem rameny. „Trénovala jsem. Je to celé o koncentraci a sebedůvěře. Přišla bys na to sama, kdybys to taky dělala.“
Její vyzáblou tváří přeběhl záblesk bolesti, tak kratičký, že jsem si nebyla jistá, jestli se mi to jen nezdálo. „Já už nemám se živly nic společného.“
„Blbost. Máš nadání pro zemi. Získala jsi ho těsně před tím, než jsi umřela, nebo co se ti to vlastně stalo.“ Mluvit s oživlou mrtvolou o tom, že je mrtvá, bylo poněkud matoucí. „Taková věc se jen tak neztratí. A vzpomínáš, co se stalo v tunelech? Tam jsi svoje nadání pořád měla.“
Zavrtěla hlavou a krátké blonďaté kudrny (přesněji řečeno ty, které nebyly slepené mastnotou a špínou) se rozletěly do všech stran. Připomnělo mi to, jak vypadala dřív. „Přišla jsem o něj. Všechno, co jsem v sobě měla, umřelo spolu s tím, co ve mně bylo lidské. Musíš si to konečně přiznat a vykašlat se na mě. Já už jsem to udělala.“
„Já se na tebe nikdy nevykašlu. Jsi moje nejlepší kamarádka.“
Stevie Rae bez varování zasyčela jako vzteklá kočka a oči ji rudě zasvítily. „Vypadám snad jako tvoje nejlepší kamarádka?“
Srdce mi tlouklo jako splašené, ale já to ignorovala. Měla pravdu. Vůbec se té Stevie Rae, kterou jsem znala, nepodobala. Ale nechtěla jsem věřit, že už pro ni není cesty zpět. V tunelech v ní ještě doutnaly jiskřičky toho, jaká bývala dřív, a to pro mě znamenalo dostatečný důvod, proč nad ní nezlomit hůl. Bylo mi do breku, ale místo toho jsem se vzchopila a přinutila k normálnímu tónu.
„To teda nevypadáš, sakra. Kdy sis naposled myla vlasy? A co to máš na sobě?“ Ukázala jsem na tepláky a vytahané tričko, přes které měla oblečený špinavý dlouhý černý trenčkot, jaké nosí potrhlí gothici i ve třicetistupňových vedrech. „Taky by mě nepoznala vlastní máma, kdybych měla na sobě takovéhle hadry.“ S povzdechem jsem postoupila o pár kroků blíž. „Pojď se mnou. Propašuju tě na kolej. Bude to hračka, skoro všichni jsou pryč. I Neferet.“ Radši jsem rychle pokračovala dál (pochybuju, že některá z nás zrovna v tu chvíli toužila o velekněžce mluvit – spíš bychom o ní radši už nikdy ani necekly). „Většina učitelů na zimní prázdniny odjela a hodně spolužáků je dneska na návštěvě u rodičů. Je tam jak po vymření. Nebudou nás otravovat ani dvojčata, Damien a Erik, protože jsou na mě naštvaní. Takže by sis mohla dát dlouhou sprchu, umýt se báječně voňavým mýdlem, já bych ti sehnala nějaké fajn hadříky a popovídaly bychom si.“ Dívala jsem se jí do očí, a tak mi neunikl toužebný výraz, který v nich kmitl. Byla to jen vteřinka, ale než se odvrátila, viděla jsem ho úplně jasně.
„Nemůžu s tebou jít. Musím se nakrmit.“
„Žádný problém, přinesu ti něco z kuchyňky. Hele, možná bych pro tebe měla i misku Lucky Charms.“ Usmála jsem se. „Pamatuješ? Jsou fantasticky dobré a nemají naprosto žádnou výživovou hodnotu.“
„To si je pleteš s Hrabětem Čokulou.“
Můj úsměv se proměnil v široký veselý úšklebek. Takhle jsme se vždycky hádaly, čí oblíbené cereálie jsou lepší. „Hrabě Čokula je tak dobrý, protože v sobě má kakao, a kakaovník je rostlina, z čehož vyplývá, že Hrabě Čokula je zdravý.“
Stevie Rae zvedla oči. Už v nich nedoutnalo rudé světlo. Ani se nesnažila zamaskovat slzy, které jí stékaly po tvářích. Automaticky jsem ji chtěla obejmout, ale ucouvla přede mnou.
„Ne! Nesahej na mě, Zoey. Jsem jiná než dřív. Jsem špinavá a odporná.“
„Tak se mnou pojeď do školy a umyj se!“ naléhala jsem. „Najdeme nějaké řešení, slibuju.“
Smutně zavrtěla hlavou a otřela si oči. „Tohle žádné řešení nemá. Když jsem řekla, že jsem špinavá a odporná, nemyslela jsem navenek. Nevypadám ani z poloviny tak hnusně, jak se cítím uvnitř, Zoey. Potřebuju potravu, ale ne cereálie, sendviče nebo colu. Potřebuju krev. Lidskou krev. Když…“ Odmlčela se a celým tělem jí projel křečovitý záchvěv. „Když žádnou nemám, cítím příšerný hlad, který se nedá vydržet. A musíš pochopit, že já se chci krmit. Chci lidem prokusovat krky a pít teplou krev, co chutná po strachu, vzteku a bolesti, až se mi z toho točí hlava.“ Znovu zmlkla a ztěžka se nadechla.
„Určitě doopravdy nechceš zabíjet.“
„Omyl. Chci.“
„To jenom tak říkáš. Já vím, že v sobě pořád máš špetku mojí nejlepší kámošky, a ta nedokázala ani plácnout štěně, natož někoho zavraždit.“ Než stačila něco namítnout, vyhrkla jsem: „Co kdybych ti sehnala lidskou krev a tys už nemusela nikoho zabíjet?“
Příšerným hluchým tónem prohlásila: „Já zabíjím ráda.“
„A jsi taky ráda špinavá, smradlavá a oblečená jako strašák?“ utrhla jsem se na ni.
„Mně je úplně fuk, jak vypadám.“
„Vážně? A co když ti slíbím kovbojské džíny, kozačky a k tomu pěknou, dokonale vyžehlenou košili s dlouhými rukávy?“ V očích jí zajiskřilo. Evidentně jsem konečně probudila starou dobrou Stevie Rae a věděla jsem, že toho musím co nejrychleji využít. Zuřivě jsem přemýšlela, co mám říct, abych ji přesvědčila. „Mám pro tebe návrh. Sejdeme se zítra o půlnoci – vlastně ne, zítra je sobota, půlnoc je moc brzo. Někdo by si všiml, že jdu ven. Tak ve tři ráno v altánu u muzea Philbrook.“ Rošťácky jsem se usmála. „Pamatuješ kde to je, ne?“ Byla to řečnická otázka, já přece vím, že si to pamatuje. Už jsme tam spolu jednou v noci byly, ale to zachraňovala ona mě a ne naopak.
„Jo, pamatuju.“ Pořád mluvila chladně a úsečně. „Fajn, sejdeme se tam. Přinesu ti něco na sebe a krev. Najíš se, teda vlastně napiješ a převlékneš. Potom společně přijdeme na to, jak tě z toho dostat.“ V duchu jsem si poznamenala, že přibalím ještě mýdlo a šampon, vyčaruju vodu a přinutím ji, aby se umyla. Smrděla hůř, než vypadala. Fujtajbl.
„Nemá to vůbec cenu.“
„O tom rozhodnu sama, dobře? Navíc jsem ti ještě nevyprávěla, jaké jsem měla děsné narozky. Zažily jsme s babičkou příšernou scénu s mámou a tupčímem. Babička o něm řekla, že je podělaný opičák.“
Stevie Rae vyprskla smíchy úplně jako dřív. Do očí mi vhrkly slzy a musela jsem zuřivě zamrkat, abych zase zaostřila.
„Přijď tam, prosím.“ Můj hlas zněl ochraptěle. „Strašně se mi po tobě stýská.“
„Přijdu,“ řekla Stevie Rae. „Ale budeš toho litovat.“
2024 ©