Když se ozvaly kroky, myslela jsem, že se vrací Darius, aby mě zkontroloval. Pokusila jsem se trochu ovládnout, otřela si rukávem oči a potlačila slzy, jak jen to šlo.
„A sakra, měla jsi pravdu, Afrodito. Fakticky vypadá jako troska,“ zazněl najednou hlas Shaunee.
Zvedla jsem hlavu. Mířila ke mně dvojčata. Těsně za nimi se držela Afrodita s Damienem.
„Červenko, rozmazala sis po obličeji nudle,“ oznámila mi Erin, pak zavrtěla hlavou a obrátila se k Shaunee. „Bohužel musím taky uznat, že Afrodita nekecala.“
„Já vám to říkala,“ odvětila Afrodita povýšeně.
„Nepřipadá mi zvlášť vhodné považovat Afroditinu pravdomluvnost za pozitivum, když se ukázalo, že Zoey je opravdu tak špatně, jak nám tvrdila.“
„Damiene, vážně…“ začala Erin.
„...nás s těmihle nesrozumitelnými větami štveš,“ dořekla Shaunee.
„Kdybyste si místo planých protestů radši pořídily mluvnici,“ ohradil se Damien uraženě.
Bude to znít divně, ale jejich rýpání mi najednou připadalo bezva.
„Vy teda umíte kamaráda utěšit,“ zafrkala Afrodita. „Na.“ Podala mi zmuchlaný (doufejme že čistý) papírový kapesník. „Chovám se k ní s větším pochopením než vy tři a to je zatracená ostuda.“
Damien rozzlobeně zafuněl, odstrčil dvojčata a dřepl si ke mně. Vysmrkala jsem se, otřela si obličej a pak se na něj podívala.
„Stalo se něco hrozného, viď?“ zeptal se.
Kývla jsem.
„A do háje. Zase někdo umřel?“ přidala se Erin.
„Ne.“ Zlomil se mi hlas. Musela jsem si odkašlat a pak to teprve zkusit znovu. Tentokrát to sice znělo huhňavě, ale trochu normálněji. „Nikdo neumřel. O to nejde.“
„Tak povídej.“ Damien mě lehce pohladil po rameni.
„Jasně, vždyť víš, že společně zvládneme všechno,“ řekla Shaunee.
„Moje slova,“ přisvědčila Erin.
„Vy jste takoví pakoně, že se mi dělá šoufl,“ vzdychla Afrodita.
„Sklapni!“ štěkly holky jednohlasně.
Upřeně jsem se na kamarády zadívala. Sice se mi do toho vůbec nechtělo, ale nezbývalo mi, než jim o Lorenovi povědět. A taky o Stevie Rae. Dřív než se vyplní, co říkala Neferet – než přijdou na to, jak jsem jim lhala, naštvou se a přestanou se mnou mluvit.
„Je to strašně zamotané, složité a dost ošklivé,“ zamumlala jsem.
„Něco jako Afrodita?“ nadhodila Erin.
„Sem s tím. Už si začínáme zvykat,“ dodala Shaunee.
„Jděte se bodnout, siamky,“ zavrčela Afrodita.
„Kdybyste vy tři na chvilku zmlkly, Zoey by nám třeba konečně mohla říct, co se stalo,“ pronesl Damien falešně trpělivým tónem.
„Sorry,“ pípla dvojčata.
Afrodita jen obrátila oči v sloup.
Zhluboka jsem se nadechla a otevřela pusu, ale než jsem stačila svoji zpověď začít, ozval se Jackův dychtivý hlas.
„Úkol splněn! Našel jsem ho!“
Damienův kluk se přihnal až k nám, a jakmile mě uviděl, jeho rozjásaný výraz povadl. Evidentně jsem vypadala přesně tak, jak jsem se cítila. Děsně. Jack si rychle sedl vedle Damiena, ale Erik zůstal stát nade mnou.
„Do toho, zlatíčko,“ řekl Damien a zase mě pohladil po rameni. „Všichni jsme tady s tebou. Pověz nám, co se ti stalo.“
Nezmohla jsem se na slovo, jen jsem zírala na Erika. Jeho tvář připomínala krásnou prázdnou masku. Vlastně byla prázdná jen do chvíle, kdy promluvil, protože pak se zatvářil absolutně zhnuseně. Z jeho hlubokého hlasu čišelo pohrdání.
„Povíš jim to sama, zlatíčko, nebo jim to mám říct já?“
Chtěla jsem se ozvat. Chtěla jsem na něj zaječet, ať toho nechá, ať mi odpustí, že měl pravdu, že jsem se šeredně spletla a je mi z toho nanic. Ale zmohla jsem se jen na tichounké „ne“, které nemohl slyšet ani Damien. Hned mi ale došlo, že i kdybych dokázala zakřičet, k ničemu by mi to nebylo. Erik si přišel vyrovnat účty a nic ho nemohlo zastavit.
„Dobře, povím jim to sám.“ Přejel moji partu pohledem. „Naše Zoey si to rozdává s Lorenem Blakem.“
„Co?“ vyjekla dvojčata.
„To není možné,“ řekl Damien.
„N-ne!“ zadrhl se Jack.
Afrodita zůstala zticha.
„Vážně. Já je viděl. Dneska V rekreačce. Jak jste si mysleli, že je rozrušená z mojí proměny. To jsem teda koukal, jak jsi rozrušená, Zoey. Až si z toho musela Blakeovi vycucnout kapku krve a zarajtovat si na něm jako na rodeu.“
„S Lorenem Blakem?“ vypravila ze sebe úplně otřesená Shaunee.
„S naším miláčkem? O kterém už půl roku všem vykládáme, že ho samou láskou sníme jako kus čokolády?“ Erin si se Shaunee v ničem nezadala, vypadala šokovaně a rozpačitě. „To jsme ti asi připadaly hodně ubohé, viď?“
„Jo, proč si něco neřekla,“ pokračovala Shaunee.
„Ona se vám přece se svojí láskou nemohla svěřit. Jak by mě potom mohla využívat a předstírat, že spolu chodíme, aby se mohla potají slejzat s Blakem? A vsadím se, že se vám v duchu srdečně smála, holky,“ vychrlil ze sebe nenávistně Erik.
„Já tě nevyužívala,“ bránila jsem se a překvapilo mě, jak mám najednou silný hlas. „A nikdy jsem se vám nesmála, čestně,“ obrátila jsem se k dvojčatům.
„Ty máš nějakou čest? To je novinka,“ zasyčel Erik. „Je to prolhaná děvka. Všechny vás využívala, stejně jako mě.“
„Fajn, už jsi řekl dost. Teď drž chvíli hubu,“ ozvala se najednou Afrodita.
Erik se zachechtal. „Paráda. Jedna děvka se zastává druhé.“
Afrodita zlověstně přimhouřila oči a zvedla pravou ruku. Větve nejbližšího dubu se sklonily k Erikovi a výhružně zapraskaly. „Být tebou, tak si na mě nedovoluju,“ řekla. „To bylo pořád, jak ti na Zoey záleží a jak ji máš rád, a najednou jí sprostě nadáváš jako buran, protože ranila tvoje ubohé malé ego. A já můžu veřejně dosvědčit, že je fakticky hodně malé. Takže vztek sis už vybil, můžeš vysmahnout.“
Erikovy zářivě modré oči na okamžik sklouzly zpátky ke mně a já na vteřinu zas viděla toho báječného kluka, který do mě začínal být zamilovaný, ale potom poslední zbytky něhy vymazala bolest. „Klid, už jdu,“ řekl a odkráčel.
Podívala jsem se na Afroditu. „Díky,“ hlesla jsem.
„Není zač. Vím, jaké to je, když něco strašně poděláš a lidi to ještě rozmáznou.“
„Tys opravdu byla s profesorem Blakem?“ zeptal se Damien.
Přikývla jsem.
„No to mě…“ nakousla Shaunee.
„...podrž,“ dokončila Erin.
„On je fakticky strašně hezký,“ pípl Jack.
Zase jsem se pořadně nadechla a vyhrkla: „Loren Blake je kurevník, sviňák a hajzl.“
„Páni, tři sprostá slova,“ řekla Afrodita.
„Chtěl se s tebou jen vyspat?“ vyptával se mě dál Damien. Pořád mě hladil po rameni.
„Ne tak docela.“ Odmlčela jsem se a přejela si dlaní obličej, jako by mi to mohlo zázračně pomoct najít správná slova. Nastal čas povědět jim o Stevie Rae. Litovala jsem, že jsem si ten proslov nemohla předem nazkoušet. Všimla jsem si, že Afrodita ze mě nespouští oči, a najednou jsem byla nepochopitelně ráda, že je tu se mnou. Aspoň potvrdí, že mluvím pravdu, a třeba mi pomůže to ostatním vysvětlit.
Vtom se vzadu u zdi ozval divný zvuk. Nejdřív jsem myslela, že se mi to zdálo, ale Damien se ohlédl a vyhrkl: „Co to bylo?“
„Tajný vchod,“ řekla Afrodita. „Někdo ho otevřel.“
V zádech mě zamrazila zlá předtucha. Vyskočila jsem. Nala si hlasitě postěžovala a dvojčata na mě zůstala nechápavě koukat, ale pak od dveří zazněl hlas Stevie Rae.
„Zoey? To jsem já.“
Rozběhla jsem se tam a zařvala: „Stevie Rae, ne! Zůstaň…“
Jenomže kámoška už prošla dovnitř. „Zoey? Já…“ spustila, jenže pak uviděla, kdo stojí za mnou, a ztuhla jako solný sloup.
Nala vedle mě vyrazila vzteklý skřek, nahrbila se, začala syčet a prskat a vrhla se na Stevie Rae. Díky proměně mám rychlejší reflexy, a tak jsem ji naštěstí stačila drapnout ve skoku. „Nalo, nech ji! To je přece Stevie Rae,“ okřikla jsem ji, pevně ji sevřela a snažila se uhnout jejím drápům. Stevie Rae v okamžiku útoku bleskově ucouvla a teď se krčila ve stínu zdi, připravená bránit se zuby nehty. Jasně jsem viděla jenom její žhnoucí rudé oči.
„Stevie Rae?“ vypravil ze sebe přiškrceně Damien.
„Nezlob, Nalo!“ řekla jsem přísně kočce a pustila ji na zem, abych se mohla soustředit na svoji partu, ale nejdřív jsem došla ke Stevie Rae. Neutekla přede mnou, ale evidentně se připravila na rychlý ústup. Vypadala hrozně. Obličej měla bledší a vyhublejší. Kudrnaté blond vlasy neměla učesané, byly zplihlé a bez lesku. Jediné, co na ní zářilo zdravím, byly rudé zornice – a to podle mých zkušeností nevěstilo nic dobrého.
„Jak se máš?“ zeptala jsem se tlumeně a klidně.
„Moc dobře ne,“ odpověděla. Zadívala se mi přes rameno a schoulila se do sebe. „Je to šok, zase je vidět, zvlášť teď, když mám pocit, že už to dál nevydržím.“
„Ale vydržíš,“ prohlásila jsem pevně. „Seber se. Oni nevědí, co se ti stalo.“
„Tys jim to neřekla?“ Trhla sebou, jako bych jí dala facku.
„To by bylo na dlouho,“ zamluvila jsem to rychle. „Co tady vlastně děláš?“
Zmateně se zamračila. „Napsalas mi přece esemesku, že sem sám za tebou přijít.“
Zasáhl mě další osten bolesti a já zavřela oči. Loren. Vzal mi mobil. To on Stevie Rae napsal. Přesněji řečeno jí asi napsala sama Neferet. Sice nemohla tušit, že půjdu zrovna sem, ale Loren jí určitě prozradil, že jsem kámošům o Stevie Rae ještě nic neřekla. Taky na rozdíl ode mě věděla, že Loren Erikovi nezakáže o nás dvou mluvit, a počítala s tím, že můj bývalý ve vzteku celé škole (nebo aspoň mojí partě) všechno vyžvaní. Tím se provalí jedna moje lež, a až se v areálu objeví Stevie Rae, bude to poslední hřebík do rakve. Úplně jsem slyšela, jak kamarádům letí hlavou: Teď už nemůžeme Zoey nikdy nic věřit. Cítila jsem, jak se mi pořád víc vzdalují.
Neferet: Zoey 2:0.
Chytila jsem Stevie Rae za studenou tuhou ruku, a i když jsem ji v podstatě táhla, společně jsme došly k Damienovi, dvojčatům, Afroditě a Jackovi. Čtyři z těch pěti na moji nejlepší kámošku zírali s otevřenou pusou. Nezbývalo mi, než všecko hezky popravdě vyklopit, než se sem přiřítí zásahová jednotka upířích bojovníků, celá škola se všechno dozví a můj život se sesype jako domeček z karet.
„Stevie Rae neumřela,“ řekla jsem.
„Ale umřela,“ zaprotestovala.
„Stevie Rae.“ Povzdychla jsem si. „O tomhle už se prostě dohadovat nebudeme. Chodíš a mluvíš. A máš opravdické tělo.“ Na důkaz svého tvrzení jsem zvedla naše spojené ruce. „Tím pádem nejsi mrtvá.“
Asi tak v polovině naší hádky se ozval vzlykot. Byla to dvojčata. Obě holky se objaly a rozbrečely jako mimina. Chtěla jsem je nějak utěšit, ale Damien mě nepustil ke slovu.
„Jak to?“ Byl bílý jako stěna, ve tvářích mu nezůstala ani špetka barvy. Váhavě postoupil o krok blíž. „Jak je to možné?“
„Umřela jsem.“ Hlas Stevie Rae byl stejně bezbarvý a prázdný jako jeho obličej. „Pak jsem se probrala a bylo ze mě tohle, což je, pokud jste si toho náhodou nevšimli, něco úplně jiného než dřív.“
„Divně smrdíš,“ poznamenal Jack.
Upřela na něj planoucí oči. „Zato ty voníš moc hezky. Jako večeře.“
„Nech toho!“ Prudce jsem ji zatahala za ruku. „Jsou to tvoji kámoši. Nesmíš je strašit.“
Vytrhla se mi. „Tohle se ti celou dobu snažím vysvětlit, Zoey. Nejsou to mí kámoši. Ty nejsi moje kamarádka. Už ne. Všechno se změnilo. Vím, že si myslíš, že mě můžeš uzdravit, ale já ti přišla říct, že je to teď, nebo nikdy. Buď mě okamžitě uzdrav, nebo mě nech na pokoji, ať se ze mě může v klidu stát hnusná příšera, kterou jsem měla správně být už od začátku.“
„To nestihneme. Neferet seslala kolem školy kouzlo a pozná, když někdo projde dovnitř nebo ven, ať už je to člověk, upír nebo mládě. Narušila jsi hranici, takže se sem za chvíli přiženou Erebovi synové. Měla bys jít pryč. Přijdu za tebou, co nejdřív to půjde, a pak s tím něco uděláme.“
„Hele, Zoey, nerada to říkám, když máš takový den blbec, ale podle mě se pleteš. Žádní bojovníci nedorazí, protože Neferet neví, že Stevie Rae přišla,“ ozvala se Afrodita.
„Ehe?“ zeptala jsem se.
„Afrodita má pravdu,“ řekl Damien pomalu, jako by mu teprve rozmrzal mozek. „Neferet očarovala hranice školního areálu tak, že pozná, jestli je nenarušil člověk, mládě nebo dospělý upír. Stevie Rae není ani jedno. Kouzlo na ni nefunguje.“
„Co tady dělá ona?“ Stevie Rae obrátila rudé oči k Afroditě.
Afrodita ohrnula nos, ale já si všimla, že ustoupila o kus dál, aby mezi nimi byla větší mezera.
A najednou před Stevie Rae stála dvojčata. Shaunee i Erin pořád tekly slzy, ale možná o tom ani nevěděly, protože přestaly vzlykat.
„Ty jsi naživu,“ hlesla Shaunee.
„Hrozně se nám po tobě stýskalo,“ pronesla Erin.
Pak ji pevně objaly. Stevie Rae zůstala stát bez hnutí, jako socha. Za okamžik se k objetí přidal Damien. Kamarádka se dál nehýbala, ruce nechala volně svěšené. Prostě jen stála se zavřenýma očima. Všimla jsem si, že jí po tváři stéká jedna jediná krvavá slza.
2024 ©