ŠN (3) 22. kapitola

Na rozdíl od chvíle, kdy umírala Stevie Rae, jsem neztuhla ani nezaváhala.

„Ne!“ vykřikla jsem, rozběhla se k němu a klekla si. Opíral se rukama o zem, sténal bolestí a hlavu skláněl skoro k podlaze. Neviděla jsem mu do obličeje, ale všimla jsem si, že mu košile vlhne potem – možná i krví, i když jsem zatím žádnou necítila. Věděla jsem, co bude následovat: z očí, nosu a pusy mu začne proudem téct krev a on se doslova utopí ve vlastních tělesných tekutinách. A bude to přesně tak strašné, jak to zní. Nic to nedokáže zastavit. Nic to nedokáže změnit. Nemůžu pro něj nic udělat, jenom zůstat s ním a doufat, že vstane z mrtvých jako Stevie Rae a zachová si aspoň špetku lidskosti.

Položila jsem mu ruku na chvějící se rameno. Přes košili jsem ucítila horko, jako by mu pod kůží šlehaly plameny. Zoufale jsem se rozhlédla a hledala pomoc. Stál tam Damien – jako vždycky, když ho doopravdy potřebuju. „Sežeň ručníky a přiveď Neferet,“ řekla jsem. Kamarád okamžitě vyrazil a Jack mu byl v patách.

Otočila jsem se zpátky k Erikovi, ale než jsem ho stačila vzít do náruče, mezi jeho steny a vyděšeným mumláním přihlížejících spolužáků se ozval Afroditin hlas.

„Zoey, on neumírá.“ Vzhlédla jsem k ní, ale vůbec jsem nechápala, o čem mluví. Popadla mě za ruku a odtáhla mě od něj. Snažila jsem se jí vytrhnout, ale její další slova mě dokonale uzemnila. „Poslouchej mě přece! Neumírá. Mění se.“

Erik najednou vykřikl a v křeči se stočil do klubíčka, jako by se mu něco pokoušelo vydrápat z hrudi. Zakryl si dlaněmi tvář. Pořád se příšerně třásl. Evidentně trpěl velkými bolestmi a něco se s ním dělo. Ale po krvi nikde ani stopa.

Afrodita měla pravdu. Erik se měnil v dospělého upíra.

Vtom ke mně přiběhl Jack a vrazil mi do rukou štos ručníků. Zvedla jsem k němu oči. Ten kluk brečel jako želva a celý obličej měl mokrý a napuchlý. Vyskočila jsem a objala ho.

„Neumírá. Mění se,“ zopakovala jsem Afroditina slova. Můj hlas zněl divně, ochraptěle a zastřeně.

Potom do místnosti vrazila Neferet s Damienem a několika bojovníky. Rozběhla se k Erikovi. Pozorně jsem sledovala její výraz, a když napětí a obavy rázem vystřídala radost, zaplavila mě omamná vlna úlevy. Velekněžka ladně poklekla na podlahu, něco zašeptala tak tiše, že jsem jí nerozuměla, a jemně se dotkla Erikova ramene. Jeho tělem projela poslední křeč, pak se uvolnil a přestal se třást. Utichlo i příšerné bolestné úpění. Zvolna se narovnal a zvedl na všechny čtyři, ale hlavu pořád skláněl k zemi, takže jsem mu neviděla do obličeje.

Neferet mu zase něco pošeptala a on kývl. Pak vstala a obrátila se k nám. Zářivě se usmívala a její tvář žhnula radostí a skoro oslepující krásou. „Radujte se, mláďata! Erik Night dokončil proměnu. Vstaň, Eriku, a následuj mě. Provedu očistný rituál, po němž začne tvůj nový život!“

Erik vstal a zvedl hlavu. Stejně jako ostatní jsem zalapala po dechu. Obličej mu zářil. Jako by uvnitř jeho těla někdo rozsvítil žárovku. Už dřív byl moc hezký, ale teď každý jeho rys ještě zvýrazněl. Oči měl modřejší, drsně rozcuchané vlasy mu padaly v hustých černých pramenech do obličeje, dokonce vypadal vyšší. A jeho znamení získalo konečnou podobu. Safírový srpek se vybarvil a kolem Erikových očí, od obočí až k nádherně tvarovaným lícním kostem, se utvořil fantastický vzor propletených uzlů ve tvaru masky. Hned se mi vybavilo krásné tetování profesorky Nolanové. Tak to má být, napadlo mě a málem jsem se pod tíhou toho pocitu zapotácela.

Naše oči se na chvilku setkaly. Jeho plné rty se zavlnily v úsměvu, který patřil jen a jen mně. Myslela jsem, že mi pukne srdce. Pak zvedl paži nad hlavu a znělým, radostným hlasem zvolal: „Proměnil jsem se!“

Všichni začali jásat, ale nikdo kromě Neferet a bojovníků se k němu neodvážil přiblížit. Než vlna vzrušení a rámusu utichla, dospělí ho vzali mezi sebe a odvedli pryč.

Já tam stála, otupělá, otřesená, a bylo mi hrozně mizerně.

„Teď proběhne jeho zasvěcení bohyni,“ řekla Afrodita. Stála vedle mě a její hlas zněl stejně prázdně, jak jsem se já právě cítila. „Nikdo z mláďat přesně neví, co se při něm děje. Dospělí to drží v přísné tajnosti, nesmějí nám o tom nic povědět.“ Pokrčila rameny. „No co. Jednou to zažijeme na vlastní kůži.“

„Nebo umřeme,“ odvětila jsem ztuhle.

„Nebo umřeme,“ přisvědčila a otočila se ke mně. „Jsi v pohodě?“

„Jo, je mi fajn,“ řekla jsem mechanicky.

„Červenko! To bylo něco, vid?“ ozval se Jack.

„Páni, neuvěřitelné. Připadal jsem si úplně extaticky!“ provětral Damien svoji zásobu cizích slov.

„Bomba! Erik Night se teď připojí k nejkrásnějším upířím chlapům na světě hned vedle Brandona Routha, Joshe Hartnetta a Jakea Gyllenhaala.“

„A Lorena Blakea, ségra. Toho mezi ně taky musíš počítat,“ řekla Erin.

„Samozřejmě, nevynechala bych ho ani za nic,“ prohlásila Shaunee.

„To je prostě super, že Zoey teď chodí s opravdickým upírem. Jako že s dospělým,“ poznamenal Jack.

Damien se nadechl a chystal se něco říct, ale hned pusu zase zavřel a zatvářil se rozpačitě.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„No, já jen že… no… že…“ Zarazil se.

„Ježíši, tak co? Vymáčkni se konečně!“ vyjela jsem na něj.

Trhl sebou a ve mně se ozvalo špatné svědomí, že na něj takhle štěkám. Konečně ale odpověděl. „No, já o tom sice moc nevím, ale myslel jsem, že jakmile mládě dokončí proměnu, odejde ze Školy noci a začne žít dospělý život podle svých představ.“

„Takže on odsud odejde?“ užasl Jack.

„Vztah na dálku, Červenko,“ ozvala se rychle Erin.

„Jo, vy dva to zvládnete levou zadní,“ přidala se Shaunee.

Sjela jsem pohledem z dvojčat na Damiena s Jackem a nakonec na Afroditu.

„Špatná zpráva,“ řekla Afrodita. „Teda aspoň pro tebe.“ Zvedla obočí a pokrčila rameny. „Teď jsem ráda, že mi dal kopačky.“ Pohodila vlasy a zamířila ke stolu s jídlem v sousední místnosti.

„Když jí nesmíme říkat hnusná ježibaba, můžeme jí říkat mrcha?“ zeptala se Shaunee.

„Já bych to upřesnila, ségra. Odporná mrcha,“ řekla Erin.

„Neposlouchej ji,“ vmísil se do toho Damien důrazně. „Erik bude pořád tvůj kluk, i když je teď dospělý a odejde odsud.“

Všichni na mě viseli očima, a tak jsem se pokusila o úsměv. „Já vím. Bude to v pohodě. Jenom… Přišlo to hrozně nečekaně, musím se s tím srovnat. Pojďte si dát něco k jídlu.“ Než mě stačili zahrnout dalšími slovy útěchy, vyrazila jsem k bufetu. Následovali mě v zástupu jako kachňata.

Připadalo mi, že uběhla celá věčnost, než Dcery a Synové temnoty dojedli a odešli, ale když jsem se koukla na hodiny, zjistila jsem, že ve skutečnosti to zabalili dřív než obvykle. Všichni nadšeně rozebírali, co se stalo Erikovi, a já přikyvovala a vydávala všelijaké souhlasné zvuky, aby to vypadalo, že poslouchám, a nikdo nepoznal, jak jsem mimo. Ten předčasný rozchod byl jasným důkazem toho, že se mi to moc nepovedlo. Za nějakou dobu jsem si překvapeně uvědomila, že v místnosti zůstali jen Jack s Damienem a dvojčata. V tichosti sklízeli zbytky a sbírali odpadky do pytlů.

„Jé, počkejte, já to udělám,“ vyhrkla jsem.

„Už to máme skoro hotové, Červenko,“ řekl Damien. „Vlastně potřebujeme jen sklidit Nyktin stůl v kruhu.“

„O to se už postarám,“ prohlásila jsem. Snažila jsem se o pohodový tón, ale z jejich výrazů bylo jasné, že mi moc nevyšel.

„Zoey, není ti…“

Zvedla jsem ruku a Damien zmlkl v půli věty. „Jsem utahaná. Taky dost rozhozená z toho, co se stalo Erikovi. A upřímně řečeno bych teď radši byla sama.“ Nechtěla jsem, aby to vyznělo takhle hnusně, ale už jsem dál nedokázala udržet na tváři veselý výraz. Bude lepší, když si moje parta bude myslet, že trpím premenstruačním syndromem, než aby poznali, že jsem na dně. Učednice velekněžky nejsou nikdy na dně. Se vším si vědí rady. Fakticky hrozně moc jsem před nimi chtěla utajit, že s tímhle vším už si absolutně poradit nedokážu. „Mohli byste mě na chvilku nechat samotnou? Prosím?“

„Jasně,“ pronesly jednohlasně holky. „Tak zatím, Červenko.“

„Dobře. Uvidíme se, no, potom,“ zamumlal Damien.

„Ahoj, Zoey,“ řekl Jack.

Počkala jsem, až se za nimi zavřou dveře, a odvlekla se do sousední místnosti, která se používá jako taneční studio a cvičebna jógy. Klesla jsem na hromadu měkkých podložek, které tam ležely v koutě, a roztřesenýma rukama jsem vytáhla z kapsy šatů mobil.

Všechno OK?

Poslala jsem tuhle krátkou zprávu na telefon, co jsem koupila Stevie Rae. Trvalo zdánlivě strašně dlouho, než odpověděla.

V pohodě

Drž se, odpověděla jsem.

Pospěš si, odepsala.

Snažím se

Mobil jsem zaklapla, opřela se o stěnu a s pocitem, že se na mě všechno hroutí, se zoufale rozbrečela.

Vzlykala jsem, popotahovala, naříkala a třásla se. Přitáhla jsem si kolena k bradě a kolébala se dopředu a dozadu. Věděla jsem, co se děje. Nechápala jsem, jaktože to nikomu jinému, dokonce ani mým kamarádům nedošlo.

Myslela jsem, že Erik umírá, a připomnělo mi to ten večer, kdy mi v náručí zemřela Stevie Rae. Zase se mi to všechno vybavilo, jako bych to prožívala znovu – krev, žal, hrůza. Zasáhlo mě to jako blesk. Tak nějak se mi zdálo, že jsem se přes to jednou provždycky přenesla. Koneckonců, Stevie Rae není ani doopravdy mrtvá.

Jen jsem si něco nalhávala.

Brečela jsem tak, že jsem si ho vůbec nevšimla, dokud mi nepoložil ruku na rameno. Zvedla jsem hlavu, otřela si oči a honem se snažila vymyslet nějakou chlácholivou výmluvu, aby si o mě dotyčný nedělal starosti.

„Cítil jsem, že mě potřebuješ,“ řekl Loren.

Vzlykla jsem a vrhla se mu do náruče. Sedl si ke mně a přitáhl si mě na klín. Sevřel mě v objetí a začal mumlat něžné nesmysly, že bude všechno v pořádku a že mě už nikdy nepustí. Když jsem se konečně vybrečela a jenom sem tam škytla, podal mi jeden ze svých staromódních látkových kapesníků.

„Děkuju,“ zamumlala jsem, vysmrkala se a otřela si tváře. Vyhnula jsem se pohledu do zrcadlové stěny naproti, ale stejně jsem koutkem oka zachytila odraz napuchlých očí a rudého nosu. „Bezva, vypadám jako strašidlo.“

Loren se zachechtal, otočil mě k sobě a jemně mi odhrnul vlasy za uši. „Vypadáš jako bohyně klesající pod tíhou strastí a útrap.“

Z hrudi mi začala stoupat bublinka hysterického smíchu. „Bohyním určitě netečou z nosu nudle.“

Usmál se. „No, co my víme.“ Potom zvážněl. „Když se Erik začal měnit, myslela jsi, že umírá, viď?“

Přikývla jsem. Bála jsem se, že jestli otevřu pusu, zase se rozbrečím.

Loren rozmrzele zatnul zuby. „Pořád Neferet říkám, že všechna mláďata mají vědět, jak probíhá poslední fáze proměny, ne jenom kvintáni a sextáni. Takhle se zbytečně vyděsí.“

„Bolí to tak moc, jak to vypadalo?“

„Bolí to hodně, ale není to nepříjemné, jestli víš, jak to myslím. Něco jako když tě bolí svaly po cvičení. Cítíš to, ale nevadí ti to.“

„Mně to připadalo daleko horší než namožené svaly,“ namítla jsem.

„Vážně to není zas tak hrozné – nepříjemné je spíš to, že nechápeš, co se s tebou děje. Celé tělo ti zaplaví neznámé pocity a máš hrozně přecitlivělé smysly.“ Pohladil mě po tváři a prstem jemně obkreslil moje znamení. „Jednou to zažiješ taky.“

„To doufám.“

Chvilku jsme oba mlčeli. Pořád mě hladil a sklouzl až k tetování, které mám ze strany na krku. Jeho doteky mě uklidňovaly a zároveň vzrušovaly.

„Ale tebe trápí ještě něco jiného, viď?“ promluvil nakonec tiše. Jeho hlas byl hluboký, melodický a hypnoticky krásný. „Je v tom něco víc než jen to, že ti Erikova proměna připomněla smrt kamarádky.“

Když jsem neodpověděla, sklonil se a políbil mě na čelo. Jakmile se jeho rty dotkly měsíčního srpku, zachvěla jsem se.

„Mně se můžeš svěřit, Zoey. Už jsme toho spolu tolik prožili… Víš přece, že mi můžeš důvěřovat.“

Naše rty se lehce dotkly. Vážně by se mi ulevilo, kdybych mu mohla říct o Stevie Rae. Určitě by mi pomohl a ví bůh, že by se mi každá pomoc hodila. Zvlášť teď, když jsem se rozhodla poprosit Nyx, aby Stevie Rae uzdravila. To by znamenalo vyvolat kruh, což zase vyžaduje, abych buď šla s Damienem, dvojčaty a Afroditou za ní, nebo aby Stevie Rae přišla za námi. Obojí nám bohužel zatrhla Neferet svým ochranným kouzlem, ale Loren třeba bude znát nějaký dospělý způsob, jak ho obejít. Pokusila jsem se zeptat svého instinktu, zjistit, jestli mi pořád přísně zakazuje cokoli prozradit, ale cítila jsem jen Lorenovy ruce a rty.

„Pověz mi to,“ zašeptal se rty jen kousíček od mých.

„Já… chtěla bych…“ odpověděla jsem zadýchaně. „Jenže ono je to složité.“

„Dovol mi, abych ti pomohl, lásko. Společně přece dokážeme všechno.“ Jeho polibky byly delší a vášnivější.

Chtěla jsem mu o všem říct, ale točila se mi hlava a sotva jsem mohla myslet, natož mluvit.

„Ukážu ti, jak blízcí si můžeme být… co všechno můžeme sdílet,“ řekl.

Přestal se mi probírat ve vlasech a škubl límcem své košile, až na ní povolilo pár knoflíků. Pak si nehtem palce přejel po levé straně odhalené hrudi. Za ním zůstala dokonalá rudá linie. Zaplavila mě vůně jeho krve.

„Napij se,“ vyzval mě,

Nedokázala jsem odolat. Naklonila jsem se k němu a ochutnala ho. Krev ve mně vyvolala nával síly. Byla jiná než Heathova – ani tak horká, ani tak hustá – zato mocnější. Rozbušila mi srdce a vzbudila ve mně žhavou, naléhavou touhu. Prohnula jsem se jako luk, chtěla jsem víc.

„Teď já. Chci tě taky ochutnat,“ zamumlal Loren.

Než jsem si uvědomila, co se chystá udělat, sundal mi šaty. Ani jsem se nestačila zastydět, že mě vidí jen v kalhotkách a podprsence, protože mě nehtem škrábl do prsa. Zasykla jsem bolestí, ale pak se k ráně přisála jeho ústa. Jakmile se napil mojí krve, bolest okamžitě vystřídala fantastická rozkoš, tak intenzivní, že jsem se zmohla jen na sten. Aniž přestal pít, začal ze sebe strhávat oblečení a já mu pomáhala, jak to šlo. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než že ho chci. Ostatní myšlenky vymazal příval horka, smyslových vjemů a touhy. Jeho ruce i rty byly všude a já stejně neměla dost.

Pak se to stalo. Tep jeho srdce jako by mi pronikl pod kůži a naše krev začala pulzovat ve stejném rytmu. Zároveň se svou rozkoší jsem ucítila i tu jeho a hlava se mi zatočila jeho touhou.

Vtom se někde v zapomenutém koutku mé mysli ozval Heathův výkřik: „Zoey! Ne!“

Trhla jsem sebou a pak ztuhla. „Ššš,“ zašeptal Loren. „To nic. Takhle je to lepší, miláčku, mnohem lepší. S lidským otiskem jsou jen problémy, hrozně tě omezoval.“

Nemohla jsem popadnout dech. „Zrušil si ho? Tys zrušil můj otisk s Heathem?“

„Ano. Nahradil ho náš otisk.“ Převalil se a uvěznil mě pod sebou. „Teď můžeme zajít dál. Chci se s tebou milovat, lásko.“

„Dobře,“ zašeptala jsem. Znovu jsem přitiskla rty k jeho hrudi, začala pít a pak celý svět kolem nás explodoval ve smršti krve a vášně.