Přesvědčovala jsem samu sebe, že tenhle rituál proběhne úplně v pohodě. Prostě rychle vyvolám kruh, pomodlím se za profesorku Nolanovou, oznámím, že Afrodita se vrací do Dcer temnoty (i když to bude všem jasné, jakmile prokáže svoje nadání pro zemi) a že jsem se rozhodla odložit nominaci potencionálních členů rady prefektů na konec školního roku, protože jsme teď všichni moc ve stresu a nehodí se to. Bude to úplně jednoduchý obřad, chlácholila jsem pořád dokola svůj rozbouřený žaludek. Vůbec ne jako minulý měsíc, když umřela Stevie Rae. Dneska se nic podobného nestane. Převlékla jsem se a řekla si, že líp už se stejně připravit nedokážu, a tak jsem otevřela dveře – a vrazila do Afrodity.
„Zpomal, prosím tebe,“ řekla a ustoupila mi z cesty. „Copak nevíš, že na sebe musíš nechat čekat?“
„Afrodito, tobě nikdo neřekl, že nechávat ostatní čekat je neslušné?“ odpálila jsem ji, proběhla chodbou, vzala schody po dvou a vrazila do společenské místnosti. Afrodita měla co dělat, aby mě dohonila. Kývla jsem na Daria, který stál na stráži před vchodem, a on mě uctivě pozdravil.
„Ty jo, tihle bojovníci jsou fakticky parádní,“ poznamenala Afrodita. Mohla si vykroutit krk, jak se na Daria ohlížela, dokud jí nezmizel z dohledu. Pak ohrnula nos a nafoukaným tónem rozmazlené bohaté holčičky dodala: „A máš pravdu, nikdo mi neřekl, že nechávat ostatní čekat je neslušné. Vychovali mě k tomu, abych to dělala schválně. Moje máti je skálopevně přesvědčená, že i slunce čeká na její povel, než zapadne nebo vyjde.“
Protočila jsem oči.
„Bezva. Obklopila celou školu ochranným závojem, takže okamžitě pozná, když se někdo pokusí dostat dovnitř nebo ven. Všem se hrozně ulevilo, samozřejmě kromě mě.“
Sice jsme byly samy, ale Afrodita stejně ztlumila hlas. „Pořád do sebe tu krev hází takovým tempem?“
„Je na tom hodně zle. Musíme co nejdřív něco podniknout.“
„To teda sakra nevím, co jako podle tebe my podnikneme. Ty máš megasuperschopnosti. Já se jen vezu.“ Odmlčela se a potom ještě tišeji pokračovala: „Navíc nevím, co s tím chceš dělat. Je absolutně hnusná a mám z ní celkem dost strach.“
„Je to moje nejlepší kámoška,“ sykla jsem.
„Ne. Bývala tvoje nejlepší kámoška. Teď je z ní děsivá nemrtvá holka, co pije krev jako limonádu.“
„Pořád je moje nejlepší kámoška,“ trvala jsem zarytě na svém.
„Dobře, jak chceš. Tak požádej Nyx, aby ji uzdravila.“
„Hele, to není tak jednoduché.“
„Jak to víš? Už jsi to zkusila?“
V tu ránu jsem zůstala stát jako přimrazená. „Cos to říkala?“
Podívala se na mě se zdviženým obočím, pokrčila rameny a zatvářila se znuděně. „Jestli si to už zkusila.“
„Kurfix! Co když to fakticky je takhle jednoduché? Celou dobu hledám nějaké kouzlo, rituál nebo… nebo… prostě něco konkrétního, ohromujícího a totálně kouzelného, ale možná jsem vážně měla prostě požádat Nyx, aby ji uzdravila.“ Pořád jsem se z toho úžasného momentu prozření nevzpamatovala, když mi hlavou prolétla vzpomínka na to, co mi bohyně pověděla, než jsem před měsícem silou živlů zrušila Neferetino paměťové kouzlo: Jenom jsem ti chtěla připomenout, že živly sice dovedou ničit, ale také navracet do původního stavu.
„Kurfix? Tys řekla kurfix? Ještě jedna slabika a bylo by to sprosté slovo! Ta tvoje nevymáchaná pusa mě začíná pohoršovat.“
Připadala jsem si v tu chvíli tak šťastná a plná naděje, že mě ani Afrodita nemohla vyvést z míry. Rozesmála jsem se. „Dělej, pojď! Pohoršovat se můžeš jindy.“ Vyrazila jsem vpřed tak rychle, že jsem skoro běžela.
Před rekreačním pavilonem stál další bojovník, nabušený černý upír, který by mohl od minuty dělat profesionálního wrestlera. Afrodita na něj zavrněla a on k ní na oplátku vyslal sexy, ale pořád skrznaskrz drsňácký úsměv. Zastavila se a rozbalila to na něj ještě trochu víc.
„Ne abys přišla pozdě!“ sykla jsem na ni.
„Jenom se nezblázni. Za vteřinku jsem tam.“ Netrpělivě na mě mávla a její pohled jasně naznačoval, že nás spolu nikdo nesmí vidět. Přikývla jsem a šla dovnitř.
„Zoey! Tady jsi.“ Vrhl se ke mně Jack s Damienem v těsném závěsu.
„Promiň, rychleji to nešlo,“ omluvila jsem se.
Damien se usmál. „Nic se nestalo. Všechno je připravené.“ Pak jeho úsměv trochu zvadl. „Jenom Afrodita ještě nepřišla. Nikdo ji neviděl.“
„Já jo, už jde. Nedělej si s ničím hlavu a běž na svoje místo.“
Přikývl a zamířil ke kruhu. Jack se přesunul k zvukařské aparatuře (ten kluk je fakt machr na všechno, co má něco společného s elektronikou).
„Dej znamení, až budeš připravená,“ křikl na mě ještě.
Usmála jsem se na něj a pak se otočila zpátky ke kruhu. Dvojčata na mě mávala ze svých pozic na jihu a západě. Erik postával u prázdného místa za zelenou svíčkou. Zachytil můj pohled a mrkl na mě. Věnovala jsem mu rychlý úsměv, ale vrtalo mi hlavou, proč stojí tak blízko, když ví, že to je Afroditina pozice.
A když už o ní mluvíme… Podívala jsem se ke dveřím zrovna v okamžiku, kdy se vevlnila dovnitř. Trochu mě vytočilo, že mě na sebe nechala čekat, ale všimla jsem si, že když spatřila kolo Dcer a Dynů temnoty, zarazila se a maličko zbledla. Pak zvedla hlavu, pohodila blond hřívou, sebevědomě vykročila přímo k nejsevernějšímu bodu kruhu a zastavila se až u zelené svíce. Jakmile ji ostatní uviděli, zmlkli, jako by je někdo vypnul. Pár vteřin nikdo nevydal ani hlásku a potom si všichni začali mezi sebou šeptat. Afrodita prostě jen stála u své svíčky a tvářila se nevzrušeně, půvabně a hrozně namyšleně.
„Radši už začni, než vypukne vzpoura.“
Tentokrát jsem sebou neškubla, když se blízko za mnou ozval Lorenův hluboký sexy hlas. Otočila jsem se, hlavně proto, aby ostatní (Erik) neviděli uchvácený výraz mojí tváře, který se pro veřejnou produkci určitě nehodil.
„Nepřipadám si moc v pohodě, ale lepší to už asi nebude,“ řekla jsem.
„Existuje nějaký konkrétní důvod, proč stojí tam, kde stojí?“ Ukázal bradou na Afroditu.
„Bohužel jo,“ odvětila jsem.
„To vypadá zajímavě.“
„Zajímavý, to je slovo, které dokonale vystihuje celý můj život. Ve smyslu „ta hromadná bouračka je ale zajímavá“.“
Loren se zachechtal. „Zlom vaz.“
„Jak se znám, splní se mi to doslova,“ povzdychla jsem si, nasadila normální výraz a otočila se zpátky ke kruhu.
„Můžeme jet.“
„Dám signál hudbě, začnu recitovat a ty se chyť rytmu,“ řekl Loren.
Přikývla jsem a soustředila se na pravidelné nádechy, abych se uklidnila. Jakmile zazněla hudba, šepot umlkl. Všichni se na mě zadívali. Tu skladbu jsem neznala, ale měla pravidelný, zvučný rytmus, který mi připomněl tlukot srdce. Moje tělo se s ním automaticky sladilo a já začala tančit po vnějším obvodu kruhu.
Lorenův hlas hudbu perfektně doplnil.
„Já, ten, kdo noc už dávno dobře znal,
vyšel jsem v dešti – v dešti zpět se vlek...“
Slova klasické básně vystihla správnou náladu. Vyvolávala přesně ten nadpozemský pocit, který jsem poznala při svých samotářských výpravách do města a který se mi čím dál víc líbil.
„Nahlíd jsem do nejpustších uliček,
minul jsem na obchůzce strážníka,
a sklopil oči, nic jsem neprořek.“
Úplně jsem cítila temnotu minulé noci, která jako by se mi vsákla do kůže, a znovu jsem bytostně vnímala, že je mi mnohem bližší než lidský svět kolem mě. Vkročila jsem do kruhu a zachvěla se. Zaslechla jsem, jak Damien udiveně zalapal po dechu, a došlo mi, že moje tělo halí magická mlha.
„V nadzemské výši se tu vypínal
světelný ciferník, jak znamení
že čas svým krokem něco dal i vzal.
Já s nocí dávno důvěrně se znal.“
Lorenův hlas dozněl, já udělala poslední otočku a rozpustila kouzelný opar, takže jsem zase byla stoprocentně viditelná. Magie noci mi ale pořád kolovala celým tělem. Vzala jsem z vrchovatého stolu ve středu kruhu obřadní zapalovač a uvědomila si, že si možná úplně poprvé připadám jako skutečná Nyktina velekněžka, prodchnutá magií a s dokonalou vládou nad svou mocí. Všechny problémy, které mě trápily, v tu chvíli spláchl příval čirého štěstí. Lehkým krokem jsem přistoupila k Damienovi.
„To bylo vážně něco!“ zašeptal s úsměvem.
Taky jsem se usmála a pozvedla zapalovač. Ze rtů mi začala samovolně splývat slova, která mi musela našeptávat sama Nyx. Já takhle poetická nebývám. „Mírný ševelivý vánku z dálav, zdravím tě. V Nyktině jménu vyzývám tvou čistotu a volnost a volám tě k nám!“ Přiblížila jsem plamen ke knotu Damienovy žluté svíčky a ucítila pohlazení svěžího větříku.
Rychle jsem postoupila k Shaunee a její červené svíčce. Rozhodla jsem se poslechnout, co mi radí ta zvláštní kouzelná aura, a ani jsem zapalovač nezvedla. „Hřejivý zářivý ohni z dálav, v Nyktině jménu vzývám tvé životadárné teplo, zdravím tě a volám k nám!“ Luskla jsem nad knotem prsty a svíce vzplála překrásným plamenem. Široce jsme se na sebe s Shaunee zazubily a já zamířila k Erin.
„Chladivá vodo jezer a řek z dálav, buď pozdravena. Cítím tvou kouzelnou přítomnost, proudíš bystře mezi námi. V Nyktině jménu se zjev, když tě teď volám k nám!“ Zapálila jsem Erininu modrou svíci a vychutnala si, jak se kluci a holky blízko nás začali nadšeně smát, když se kolem nohou mé kamarádky zavlnila vodní hladina. Byla jasně viditelná, ale nikoho jiného se nedotkla.
„Levou zadní,“ šeptla Erin.
S veselým šklebem jsem postoupila po směru hodinových ručiček k Afroditě a její zelené svíčce. Tichý smích i uchvácený šepot diváků rázem utichly. Afroditin obličej ztuhl v bezvýraznou masku. Jen z očí jsem jí vyčetla nervozitu a strach. Prolétlo mi hlavou, jak dlouho už asi skrývá svoje emoce. Když uvážím, jak děsné má rodiče, zřejmě už to bude pěkných pár let.
„Bude to v pohodě, uvidíš,“ sykla jsem, téměř aniž jsem pohnula rty.
„Asi budu zvracet,“ šeptla.
„Ale houby.“ Vesele jsem se ušklíbla, potom jsem zesílila hlas a vyslovila krásné zaříkadlo, které se mi dralo na jazyk. „Daleké země a místa, kam nevkročila lidská noha, zdravím vás. Povstaňte z mechového lože a přineste nám hojnost, krásu a jistotu. Země, v Nyktině jménu tě volám k nám!“ Zapálila jsem Afroditinu svíci a celý pavilon zaplavila výrazná vůně čerstvě posečené louky. Všude kolem nás se rozezpívali ptáci. Pronikavá sladkost šeříkových květů nás všechny obklopila jako nejlehčí a nejdokonalejší parfém na světě. Zadívala jsem se do Afroditiných rozzářených očí a pak se rozhlédla po ostatních v kruhu. Všichni na ni zírali jako opaření a nikdo ani nehlesl.
„Ano,“ řekla jsem jednoduše, abych odpověděla na všechny ty otázky, které se jim určitě honily hlavou, a (doufejme) rozptýlila jejich pochybnosti. Nemusí ji mít rádi, nemusí jí věřit, ale musí přijmout jako fakt, že jí Nyx požehnala. „Afrodita byla obdařena nadáním pro zemi.“ Zamířila jsem do středu kruhu a pozvedla svoji fialovou svíci. „Duchu magie a noci, šepotající v srdci bohyně, příteli, cizinče, tajemství, poznání, v Nyktině jménu tě volám k nám!“ Knot mojí svíčky vzplál a já zůstala chvilku bez hnutí stát, než se v mém těle a nitru utišila známá kakofonie pětice živlů.
Bylo to tak úžasné, že jsem skoro zapomněla dýchat.
Když jsem se uklidnila, zapálila jsem pletenec sušeného eukalyptu a šalvěje a pak ho udusila. Zhluboka jsem vdechla voňavý bylinný dým a soustředila se na vlastnosti, pro které si babiččini předkové právě těchhle rostlin cenili – eukalyptu pro schopnost uzdravovat, chránit a očišťovat, bílé šalvěje pro schopnost odpuzovat negativní duchy, síly a vlivy. Obrátila jsem se k divákům. Jasně jsem cítila jejich pohledy, byly stejně hmatatelné jako třpytivá stříbrná linie, která spojovala zástupce živlů v mém kruhu. „Vítejte!“ zvolala jsem a shromáždění odpovědělo: „Vítej i ty!“ Napětí ze mě vyprchalo. Promluvila jsem k nim. „Všichni už víte, že včera zavraždili profesorku Nolanovou. Bylo to přesně tak příšerné, jak se povídá. Prosím vás teď, abyste se připojili k mé modlitbě a požádali Nyx, ať dá klid nejen její duši, ale i nám.“ Odmlčela jsem se a vyhledala pohledem Iana Bowsera. „Jsem ve škole teprve pár měsíců. Přesto vím, že hodně z vás mělo k profesorce Nolanové opravdu blízko.“ Ian se pokusil o úsměv, ale zármutek mu nedovolil zvednout ani koutky. Prudce zamrkal ve snaze zarazit slzy, které se mu leskly v modrých očích. „Byla to dobrá učitelka a hodná žena. Bude se nám po ní stýskat. Rozlučme se s ní proto posledním: „Buď pozdravena!““ Spolužáci zareagovali sborovým procítěným: „Buď pozdravena!“
Počkala jsem, až se zase utišili, a pokračovala dál. „Vím, že jsem měla oznámit nominace na zbývající místa v radě prefektů, ale v minulém měsíci se přihodila spousta věcí, a proto jsem se to rozhodla odložit až na konec školního roku. Sejdu se potom s celou dosavadní radou a společně vám předložíme k volbě několik jmen. Mezitím jsem ale přijala mezi prefekty jedno mládě automaticky.“ Snažila jsem se to říct naprosto věcně, abych zakryla skutečnost, že to většině z nich bude připadat jako výplod choré mysli. „Jak jste sami mohli vidět, Afrodita byla obdařena nadáním pro zemi. To jí podobně jako dřív Stevie Rae dává právo na místo v radě. A stejně jako Stevie Rae i Afrodita slíbila, že bude dodržovat nová pravidla Dcer temnoty.“ Otočila jsem se k ní, abych jí viděla do očí. Ulevilo se mi, protože se na mě nervózně, ztuhle usmála a přikývla. Nedala jsem divákům prostor k diskuzi. Vzala jsem z Nyktina stolu pohár sladkého červeného vína a pustila se do samotné úplňkové modlitby.
„Tento měsíc znovu vidíme, že úplněk provázejí nové začátky. Minule to byla nová pravidla pro Dcery i Syny temnoty. Dnes vítáme do rady prefektů čerstvou členku a se zármutkem se loučíme s profesorkou, která umřela. Jsem vaší předsedkyní teprve měsíc, ale vím jistě, že můžu…“ Hned jsem se opravila. „...že můžeme věřit naší bohyni. Nyx nás miluje a je stále s námi, i když se dějí opravdu strašné věci.“ Pozvedla jsem pohár a začala obcházet kruh. Recitovala jsem přitom krásnou starou báseň, kterou jsem se naučila před měsícem.
„Jiskrné měsíční světlo,
tajemství zemských hlubin,
sílo vodního proudu,
záře žhnoucího plamene,
Nyktiným jménem vás voláme!“
Každému jsem po řadě nabídla doušek vína a na každý úsměv odpověděla kývnutím. Snažila jsem se působit jako někdo, s kým můžou počítat. Komu můžou věřit.
„V konec zla,
nápravu křivd,
návrat k čistotě,
touhu po pravdě,
v Nyktině jméně věříme!“
Potěšilo mě, že každý, kdo se napil, zamumlal „buď požehnána“ a nikdo se netvářil nějak zvlášť naštvaně.
„O kočičí zrak,
delfíní sluch,
mrštnost hada
a tajemnost fénixe
Nyktiným jménem žádáme,
abychom byli požehnáni!“
Poslední, kdo se napil přede mnou, byla Afrodita. Tak tiše, že jsem ji málem neslyšela, zašeptala: „Dobrá práce, Zoey,“ potom usrkla víno, vrátila mi pohár a hlasitě, aby ji všichni slyšeli, vyslovila obvyklé: „Buď požehnána.“
Ulevilo se mi a pocítila jsem nával pýchy. Vypila jsem zbytek vína a postavila pohár zpátky na stůl. V opačném pořadí jsem poděkovala jednotlivým živlům a rozloučila se s nimi, zatímco Afrodita, Erin, Shaunee a Damien postupně sfoukli svoje svíčky. Obřad jsem zakončila slovy: „Tento úplňkový rituál je u konce. Rozcházíme se, ale brzy se opět šťastně sejdeme!“
Mláďata jako ozvěna zopakovala: „Rozcházíme se, ale brzy se opět šťastně sejdeme!“
Pamatuju si, že jsem se usmívala jako blbeček, když vtom Erik vykřikl bolestí a klesl na kolena.
2024 ©