„Heathe, neodbíhej od tématu.“ Horko, které se mi rozlilo po těle, jen umocnilo moji netrpělivost. „Podzemí. Chtěla jsem, abys mi pověděl, co si pamatuješ.“
„No jo vlastně.“ Věnoval mi svůj nejsladší rošťácký úsměv. „Já si nic moc nepamatuju, proto jsem se tě na to ptal. Jenom zuby, drápy, oči a tak, a potom tebe. Trochu jako zlej sen. Teda až na tu část, kde seš ty, ta se mi líbí. Hele, Zo, tys mě zachránila?“
Obrátila jsem oči v sloup a znovu vyrazila vpřed. Heatha jsem táhla za sebou. „Jasně že jo, ty troubo.“
„Před čím?“
„Kristepane, ty nečteš noviny? Bylo to hned na druhé straně.“ Udělali z toho moc pěkný, i když v podstatě úplně vymyšlený článek. Citovali v něm detektiva Marxe a jeho stručné, naprosto nepravdivé prohlášení.
„Četl jsem to, ale moc jsem se z toho nedozvěděl. Tak co se doopravdy stalo?“
Kousla jsem se do rtu a honem se snažila něco vymyslet. Evidentně si na Stevie Rae a její smečku nemrtvých příšer skoro vůbec nevzpomínal. Neferetino paměťové kouzlo pořád působilo. A já si v tu chvíli uvědomila, že to tak musí zůstat. Čím míň toho Heath bude vědět, tím má větší šanci, že mu Neferet podruhé, vlastně ne, potřetí nevymyje mozek. Mohlo by mu to ublížit. Bude pro něj lepší, když všechno prostě hodí za hlavu a bude dát žít svůj život. Lidský život. A přestane myslet na mě a upíří záhady.
„Vlastně v těch novinách napsali skoro všechno. Nevím, kdo ten chlap byl, asi nějaký bláznivý bezdomovec. Zabil taky Chrise a Brada. Našla jsem tě a díky síle, kterou mi dávají živly, jsem tě odtamtud dostala, ale byl jsi na tom dost špatně. Pořezal tě, ztratil si spoustu krve a tak. Proto se ti asi vybavujou takové divné přeludy.“ Pokrčila jsem rameny. „Být tebou, tak už se k tomu nevracím. Ničím se netrap. Je to za námi.“ Nadechl se, že něco namítne, ale zrovna jsme došli k zadnímu vchodu do parku a já honem ukázala na lavičku hned na kraji pod vysokým stromem. „Sedneme si tamhle?“
„Jak chceš, Zo.“ Objal mě paží a zamířili jsme tam.
Když jsme si sedli, podařilo se mi z jeho objetí vyklouznout a natočit se tak, že by mi musel přelézt přes kolena, aby se ke mně dostal blíž. Pořádně jsem se nadechla a přinutila se pohlédnout mu do očí. To zvládnu. To zvládnu.
„Heathe, už se dál nemůžeme scházet.“
Svraštil čelo. Vypadalo to, jako když se snaží vyřešit těžký matematický příklad. „Co to povídáš, Zo? Jasně že můžeme.“
„Ne. Není to pro tebe dobré. Musíme se rozejít.“ Začal protestovat, ale já rychle pokračovala: „Vím, že ti to připadá hrozně těžké, ale za to může ten otisk. Fakticky. Hodně jsem o tom přečetla. Když se přestaneme scházet, otisk vymizí.“ Nebyla to tak docela pravda. Psali tam, že otisk někdy vymizí, když se dotyční přestanou stýkat. Prostě jsem doufala, že v našem případě právě na to někdy dojde. „A bude po problému. Zapomeneš na mě a začneš zase žít normální život.“
V Heathově tváři se objevil doopravdy vážný výraz a celé tělo mu podivně znehybnělo. Vnímala jsem i jeho tep, taky zpomalil. Když konečně promluvil, jeho hlas jako by patřil někomu staršímu. Mnohem staršímu. Někomu, kdo prožil už tisíc let a znal věci, o kterých mně se může leda zdát.
„Nezapomenu na tebe. Dokud budu naživu, a ani potom ne. Tohle je pro mě normální život – milovat tě.“
„Jenže ty mě nemiluješ, jenom jsme se otiskli,“ namítla jsem.
„Blbost!“ zařval. „Nesnaž se mi namluvit, že tě nemiluju. Miluju tě od svejch devíti let. Tenhle otisk je jenom další fáze toho, co mezi náma je už odmalička.“
„Musíme se ho zbavit,“ řekla jsem klidně a zadívala se mu do očí.
„Proč? Už jsem ti řekl, že se mi to líbí. A dobře víš, že mi dva k sobě patříme, Zo. Musíš tomu jenom dát šanci.“
Prosebně na mě pohlédl a ve mně se všechno sevřelo. V hodně věcech měl pravdu. Patřili jsme k sobě už dlouho… A kdyby mě neoznačili, asi bychom šli na stejnou vysokou a hned po ní se vzali. Měli bychom děti, dům na předměstí a psa. Občas bychom se pohádali, hlavně kvůli jeho sportovní posedlosti, a potom se zase usmířili, až by mi přinesl kytky a plyšáka, jak to dělal už na základce.
Jenomže já jsem označená a toho dne, kdy se narodila nová Zoey, ta stará umřela. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím mi bylo jasnější, že se s Heathem musím rozejít. Jinak prožije celý svůj život jako nějaký můj Renfield. A moje sladká dětská láska si zaslouží něco mnohem lepšího. Došlo mi, co musím udělat a jak.
„Heathe, tobě se to možná líbí, ale mně ne.“ Znělo to chladně a bezcitně. „Už k sobě nepatříme. Mám kluka. Opravdového kluka. Je jako já. Není člověk. Teď chci jeho.“ Nevěděla jsem jistě, jestli mluvím o Erikovi, nebo o Lorenovi, zato bolest v Heathových očích jsem si splést nemohla.
„Jestli chceš kromě mě ještě někoho jinýho, můžeš ho mít. Mě to nebude vadit.“ Jeho hlas zeslábl v šepot. Odvrátil se ode mě, jako by se mi styděl podívat do očí. „Udělám všecko, jen když tě neztratím.“
V tom okamžiku se ve mně něco zlomilo, ale přinutila jsem se pohrdavě zasmát. „Posloucháš se vůbec? Jsi fakt dojemný. Víš, jací jsou upíří chlapi?“
„Ne,“ řekl hlasitěji a znovu se na mě podíval. „Nevím. Určitě jsou fakt skvělý a umějí spoustu báječnejch věcí. Jsou velký, zlý a tak. Ale já dokážu něco, co oni ne. Tohle.“
Než jsem si stačila uvědomit, co dělá, vytáhl z kapsy džínů žiletku a řízl se do krku. Bylo to tak rychlé, že jsem tomu nedokázala zabránit. Rána byla dlouhá a hluboká, ale hned jsem poznala, že nezasáhl tepnu ani nic podobného. Rozhodně na to nemohl umřít. Krvácelo to ale dost. Na rameno mu stékaly potůčky horké, sladké, čerstvé krve. Heathovy krve! Krve, jejíž vůně mě vinou otisku přitahovala víc, než cokoli jiného na světě. Její sladkost mě omámila, horce mě šimrala po těle.
Nedokázala jsem tomu odolat. Nahnula jsem se dopředu. Heath naklonil hlavu ke straně, abych měla tu překrásnou lesklou ránu přímo před očima.
„Zbav nás oba tý bolesti, Zoey. Nedá se to vydržet, víš? Napij se, pak to přestane.“
Bolest. Působím mu bolest. Četla jsem o tom v učebnici upíří sociologie pro pokročilé. Upozorňovali v ní, že otisk může být nebezpečný a krevní pouto může způsobit, že lidský partner pociťuje bolest, když z něj upír dlouho nepije.
Napiju se z něj… naposledy… jen protentokrát, aby ho už nic nebolelo…
Naklonila jsem se ještě blíž a položila mu ruku na rameno. Celá jsem se třásla. Pak jsem mu z krku slízla vlhkou rudou stružku.
„Jo, Zoey!“ zasténal. „Hned je to lepší. Pojď ke mně blíž, miláčku. Napij se pořádně.“
Zajel mi rukou do vlasů, sevřel je v pěsti, přitiskl si moji hlavu ke krku a já začala sát. Jeho krev byla jako smršť. Necítila jsem ji jenom v puse, zaplavila mě až ke konečkům prstů. Přečetla jsem hodně o tom, co způsobuje fyziologické reakce mezi člověkem a upírem v okamžiku ukojení touhy po krvi. Nic na tom není. Prostě jen instinkt, kterým nás obdařila Nyx, abychom z aktu, který by jinak mohl být brutální a smrtící, oba získali potěšení. Jenomže holá slova racionální učebnice nemohla ani vzdáleně vystihnout, co se s námi dělo, když jsem sála krev z Heathovy rány. Sedla jsem si mu obkročmo na klín a přitiskla jsem se nejintimnější částí těla na bouli v jeho kalhotách. Přestal mi hladit vlasy, místo toho mě chytil za boky a začal mě rytmicky přirážet k sobě, sténal, lapal po dechu a šeptal, ať nepřestávám. A mě to ani nenapadlo. Chtěla jsem to dělat věčně. Moje tělo žhnulo stejně jako jeho. Sžírala mě intenzivní, ale sladká, horká a lahodná bolest. Pochopila jsem, že Heath měl pravdu. Erik je jako já a mám ho ráda. Loren je skutečný muž, silný a neuvěřitelně tajemný. Ale ani jeden z nich by tohle nedokázal. S žádným z nich nemůžu zažít tenhle pocit… tuhle touhu… vášeň…
„Hezky! Vojeď ho, ty děvko! Udělej mu to!“
„S tim bílým prckem si hovno užiješ. Poď ke mně a já ti ukážu, jak to dělaj chlapi!“
Prsty, které mi svíraly boky, mě uchopily pevněji. Heath se mě pokusil zaštítit před výsměšným pokřikováním vlastním tělem, ale mě se zmocnil tak strašný vztek, že se mi udělalo černo před očima. Hněv přebil všechno ostatní a moje reakce byla blesková. Odtáhla jsem se od Heathova krku a ohlédla se. Mířili k nám dva černí chlapi. Už byli jen kousek od nás a pořád se blížili. Měli na sobě typické pytlovité kalhoty a směšně velké prošívané bundy. Když jsem na ně vycenila zuby a zasyčela, jejich provokativní škleby vystřídal nevěřícný šok.
„Padejte odsud, nebo vás zabiju,“ zavrčela jsem na ně tak pronikavě, že jsem nepoznala vlastní hlas.
„Ta píča je upírka!“ řekl menší z nich.
Druhý zafrkal. „Hovno, dyť nemá kérku. Ale jestli ráda něco vocucává, hlasim se dobrovolně.“
„Jo, a já hned po tobě. Prcek se může koukat a učit se vod mistrů.“ Hnusně se zasmáli a pokračovali k nám.
Zůstala jsem sedět Heathovi na klíně, ale jednu ruku jsem napřáhla nad hlavu a hřbetem druhé si z čela a tváří setřela krycí krém. Chlapi okamžitě strnuli na místě. Vztáhla jsem i druhou paži. Zavolat živly byla hračka. Po takové dávce Heathovy krve jsem si připadala všemocná, silná a neskutečně nakrknutá.
„Vzduchu, přijď,“ rozkázala jsem. Kolem mě zakroužil třepotavý vánek a rozcuchal mi vlasy. „Odnes ty parchanty pryč!“ Máchla jsem rukama k oběma chlápkům a vložila do těch slov všechen svůj vztek. Vítr okamžitě poslechl. Opřel se do nich takovou silou, že je oba za řevu a nadávání odhodil až k silnici. S nezúčastněným zájmem jsem se dívala, jak je vláčí dál a dál, dokud neskončili přímo uprostřed Jednadvacáté ulice.
Když do nich narazil náklaďák, nehnula jsem ani brvou.
„Zoey, cos to udělala?“
Otočila jsem se zpátky k Heathovi. Rána na krku mu pořád krvácela, byl bledý a oči měl vytřeštěné.
„Chtěli ti ublížit.“ Když jsem se teď zbavila vzteku, cítila jsem se divně, otupěle a zmateně.
„Zabilas je?“ Ten hlas jako by mu vůbec nepatřil, byl plný strachu a výčitek.
Zamračila jsem se. „Ne. Jenom jsem je odhodila, dorazil je až ten náklaďák. A možná to přežili.“ Ohlédla jsem se k silnici. Náklaďák smykem zastavil, až mu zakvílely gumy, a ostatní auta taky. Slyšela jsem, jak se tam lidé překřikují. „Nemocnice svatého Jana je odsud jen kilometr nebo tak.“ Jako na povel se poblíž rozhoukala siréna. „Slyšíš? Už jede sanitka. Určitě budou v pořádku.“
Heath mě odstrčil z klína, odtáhl se a přitiskl si na ránu na krku rukáv svetru. „Musíš pryč. Za chvíli přijedou policajti. Nesmějí tě tady najít.“
„Heathe?“ Natáhla jsem k němu ruku, ale zase ji hned spustila, protože ucukl. Otupělost ze mě pomalu vyprchala a já se začala třást. Proboha, co jsem to provedla? „Ty se mě bojíš?“
Váhavě mě vzal za ruku, přitáhl mě k sobě a objal paží. „Nebojím se tě. Bojím se o tebe. Kdyby lidi zjistili, co všecko dokážeš, nevím… nevím, co by se mohlo stát.“ Trochu se odtáhl, aby se mi mohl podívat do očí, ale nepustil mě. „Změnila ses, Zoey. A já si teď nejsem úplně jistej, co se z tebe stalo.“
Do očí mi vhrkly slzy. „Stává se ze mě upírka, Heathe. Proto se měním.“
Pohladil mě po tváři, potom mi palcem setřel ze znamení zbytky krycího krému a políbil měsíční srpek na mém čele. „Mně nevadí, že budeš upírka. Ale chtěl bych, abys nezapomněla, že jseš taky Zoey. Moje Zoey. A ta není zlá.“
„Nemohla jsem je nechat, aby ti ublížili,“ zašeptala jsem. Celá jsem se klepala, protože mi naplno došlo, jakou bezcitnou a hroznou věc jsem udělala. Možná jsem právě způsobila smrt dvou lidí.
„No tak, Zoey, podívej se na mě.“ Heath mě vzal za bradu a natočil si mě, abych se na něj dívala přímo. „Mám skoro metr osmdesát pět. Jsem jeden z nejlepších útočníků na naší škole, a ta je pořádně velká. Oklahomská univerzita mi nabídla plný fotbalový stipendium. Propříště si pamatuj, že se o sebe dokážu postarat sám, dobře?“ Pustil mě a znovu mě pohladil. To, co říkal, znělo tak vážně a dospěle, že mi hrozně připomněl svého tátu. „Když jsem byl s našima na dovolený, četl jsem si o vaší bohyni, Nyktě. O upírech tam psali spoustu všelijakejch věcí, Zo, ale nikde jsem nenašel, že by vaše bohyně byl zlá. Na to bys neměla zapomínat. Nyx ti dala úžasný schopnosti, ale asi by se jí moc nelíbilo, kdybys je používala špatně.“ Zadíval se přes moje rameno na příšernou scénu, která se odehrávala za mnou na ulici. „Nebuď zlá, Zo. Nic ti za to nestojí.“
„Kdy jsi takhle dospěl?“
Usmál se. „Už před dvěma měsíci.“ Lehce mě políbil na rty, vstal a vytáhl mě s sebou. „Musíš odsud zmizet. Já se vrátím stejnou cestou, kudy jsme přišli. Ty to vezmi přes růžovej sad a běž rovnou zpátky do školy. Jestli to ti chlapi přežili, všechno řeknou policajtům a to bude pro Školu noci průšvih.“
Přikývla jsem. „Dobře, fajn. Vrátím se rovnou do školy.“ Pak jsem s povzdechem dodala: „Chtěla jsem ti dát kopačky.“
Jeho úsměv se rozšířil. „Nemáš šanci, Zo. Patříme k sobě, brouku!“ Vlepil mi pořádnou pusu a postrčil mě k městskému růžovému sadu, který sousedí s Woodwardovým parkem. „Brnkni mi a sejdem se zas příští týden, jo?“
„Jo,“ zamumlala jsem.
Vykročil ode mě, ale pozadu, takže se na mě pořád díval. Otočila jsem se a zamířila k sadu. Automaticky, jako bych měla desítky let praxe, jsem přivolala mlhu, noc, magii a tmu.
„Ty bláho, to je hustý, Zo!“ zahulákal za mnou. „Miluju tě, zlato!“
„Já tě taky miluju, Heathe.“ Neobrátila jsem se, ale poslala za ním ta slova po větru, který poslušně udělal, co jsem chtěla.
2024 ©