„Jo, moje narozky stojí prostě za houby,“ řekla jsem svojí kočce Nale.
(I když ona vlastně není moje, spíš já jsem její. Znáte kočky. Nemají páníčky, ale obsluhu. Většinu času se tenhle fakt snažím ignorovat.)
Pokračovala jsem, jako by Nala hltala každé moje slovo (kéž by…). „Už sedmnáct let trpělivě snáším, že jsem se narodila čtyřiadvacátého prosince, a vlastně jsem si zvykla. Vůbec mi to nevadí.“ Samozřejmě jsem se akorát tak snažila přesvědčit samu sebe, že je to pravda. Nala „mňaufla“ tónem naštvané důchodkyně a začala si poklidně olizovat zadek, čímž mi patrně dala najevo, kam si svoje lži můžu strčit.
„Vím přesně, co se stane,“ nedala jsem se a namalovala si decentní linky. (Vážně decentní! Když vyplácám polovinu tužky a začerním si víčka až po obočí, vypadám jako mýval po výbuchu. A vlastně tak vypadá úplně každý.) „Dostanu spoustu dárků, se kterými si lidi dali strašně práce, ale žádné opravdické narozeninové dárky to nebudou, protože na nich budou stromečky, vločky a bůhvíco ještě. Všichni mají pocit, že moje narozky musí spojit s Vánocemi, jenže to absolutně nefunguje. Prostě to nejde.“ Zachytila jsem v zrcadle pohled Naliných zelených očí. „Ale my se budeme usmívat a předstírat, že nám pitomé vánoční motivy vůbec nevadí, protože ani od nejlepších kámošů nemůžeš čekat, že to pochopí.“
Nala kýchla.
„Přesně to si myslím taky, ale my na sobě nedáme nic znát, protože když se náhodou prořeknu, je to vždycky ještě horší. Mám pak hromadu nemožných dárků a ještě k tomu hromadu naštvaných gratulantů.“
Nala se netvářila, jako že se mnou zrovna souhlasí, a tak jsem radši obrátila pozornost zpátky ke své tváři v zrcadle. Chviličku jsem myslela, že jsem to s těmi linkami kapku přehnala, ale potom jsem se naklonila k zrcadlu blíž a uvědomila si, že moje oči vypadají tak nezvykle velké a tmavé kvůli něčemu úplně jinému. Už je to sice dva měsíce, co mě označili, ale safírově modrý srpek měsíce na čele a jemný krajkový vzor, který mi rámuje obličej, mě občas ještě zaskočí. Špičkou prstu jsem přejela jednu sytě modrou spirálu. Pak jsem skoro mimoděk sjela k širokému výstřihu černého svetříku, stáhla si ho z levého ramene, setřásla dozadu dlouhé tmavé vlasy a odhalila neobvyklé tetování, které se mi táhne od zátylku na rameno a odtamtud podél páteře až ke kostrči. Jako obvykle mnou při tom pohledu projel záchvěv, v němž se mísil úžas a strach.
„Nikdo jiný na světě není jako ty,“ zašeptala jsem. Pak jsem si odkašlala a nepřirozeně vesele dodala: „A na tom, že je někdo jiný než ostatní, není vůbec nic špatného.“ Obrátila jsem oči v sloup. „Kecy.“ Jak jsem se tak dívala do stropu, napadlo mě, že bych ho správně měla vidět. Myslím ten obrovský černý mrak, který nade mnou už měsíc visí. „Zatraceně, divím se, že kolem mě neustále neprší. To bych měla super vlasy!“ oslovila jsem sarkasticky svůj zrcadlový odraz. Potom jsem s povzdechem vzala ze stolku obálku, která tam ležela. Nad ozdobnou zpáteční adresou se skvěl ve zlatě vyvedený nápis Rodina Hefferova. „A když už mluvíme o černých myšlenkách…“ zamumlala jsem.
Nala zase kýchla.
„Máš pravdu. Aspoň to budu mít za sebou.“ Bez velkého nadšení jsem obálku rozlepila a vytáhla z ní přání. „Do háje. To je horší, než jsem čekala.“ Na přední straně se vyjímal obrázek velkého dřevěného kříže, uprostřed kterého byl zkrvaveným hřebem přitlučený roztažený svitek pergamenu. Na něm stálo (pochopitelně krví): Vy slavíte, ale narozeniny má ON. Vevnitř jsem našla rudý nápis Veselé Vánoce a pod tím máminou rukou připsaný vzkaz: Doufám, že v tomto svátečním čase myslíš na svou rodinu. Všechno nejlepší k narozeninám ti s láskou přejí táta a máma.
„To je naprosto typické,“ sdělila jsem Nale. Rozbolelo mě břicho. „A on není žádný můj táta.“ Roztrhla jsem přání vejpůl, hodila oba kusy do odpadkového koše a chvíli se na ně dívala. „Když mě rodiče zrovna neignorují, snaží se mě urazit. To první mi vyhovuje víc.“
Nadskočila jsem, protože v tu chvíli někdo zaťukal.
„Zoey, všichni se po tobě ptají,“ ozval se za dveřmi Damienův zřetelný hlas.
„Vydrž, už jsem skoro hotová!“ křikla jsem, narovnala záda a naposled se mrkla na svůj odraz. Vzpurně jsem se rozhodla, že rameno nechám odhalené. „Taková znamení kromě mě nikdo nemá. Tak ať se na ně všichni kouknou, aby měli o čem mluvit.“
Povzdychla jsem si. Normálně takhle mrzutá nebývám, jenomže když máte pitomé narozky a pitomé rodiče…
Ne. Sobě lhát nebudu.
„Kdyby tu tak byla Stevie Rae,“ zašeptala jsem.
A jsme u toho. To proto se už měsíc straním svých kamarádů (i svých kluků – mám jaksi dva) a připomínám velký ohavný nacucaný mrak. Stýská se mi po nejlepší kámošce a bývalé spolubydlící, kterou sice před měsícem všichni viděli umřít, ale která se ve skutečnosti proměnila v nemrtvou noční příšeru. Zní to melodramaticky, jako něco z mizerného béčkového filmu, ale bohužel je to tak. Místo aby Stevie Rae teď byla dole s ostatními a snažila se vyšperkovat moje příšerné narozeniny, plíží se starými tunely pod Tulsou s tlupou dalších odporných nemrtvých příšer, které jsou fakticky zlé a k tomu ještě hnusně smrdí.
„Červenko? Děje se něco?“ ozval se zase Damienův hlas a vytrhl mě z nesmyslných ponurých úvah. Popadla jsem naštvanou Nalu, nechala jsem za sebou děsné blahopřání od rodičů a vyběhla na chodbu. Málem jsem chudáka Damiena porazila.
„Sorry… promiň…“ zahučela jsem. Hned se mnou srovnal krok a rozpačitě po mě střelil pohledem.
„Neznám nikoho, kdo by se na svoje narozeniny tvářil tak kysele jako ty,“ poznamenal.
Pustila jsem Nalu, která se mi snažila vykroutit z náruče, pokrčila rameny a pokusila se o nonšalantní úsměv. „Trénuju na dobu, až budu fakt stará – až mi bude třicet nebo tak – a budu muset svůj opravdický věk zapírat.“
Zastavil a otočil se ke mně. „No jasněěě,“ protáhl. „Oba víme, že upírky ve třiceti vypadají a dvacet a jsou to parádní kočky. A totéž platí, i když je jim sto třicet. Tak mi tady nevykládej o nějakém tréninku na horší časy. Co tě doopravdy trápí?“
Zaváhala jsem a začala přemýšlet, co mu mám, nebo spíše co mu můžu říct. Damien zvedl jedno pečlivě vytrhané obočí a svým nejvěrnějším učitelským tónem prohlásil: „Víš přece, že kluci jako já jsou na emoce jako radar. Radši to rovnou vzdej a pověz mi pravdu.“
„Vy gayové máte neuvěřitelnou intuici,“ povzdychla jsem si.
„To jsme celí my teplouši – jsme sice v menšině, ale zato máme hrdost a šestý smysl na city.“
„Není slovo teplouš náhodou urážka?“
„Není, když ho používají jen teplouši. A neodbíhej od tématu, děláš to moc nápadně a nikdo ti to nespolkne.“ Založil si ruce v bok a dupl. Fakt.
Usmála jsem se, ale bylo mi jasné, že z očí mi pořád kouká smutek. Zničehonic jsem zoufale zatoužila říct Damienovi pravdu a intenzita toho pocitu mě zaskočila.
„Stýská se mi po Stevie Rae,“ vyhrkla jsem, než jsem se stačila ovládnout.
Nezaváhal ani vteřinu. „Já vím.“ Podezřele se mu zaleskly oči.
A bylo to venku. Najednou se ze mě vyřinul vodopád slov, jako by někdo vytáhl stavidla. „Měla by být tady! Pobíhala by jako splašená, rozvěšovala ozdoby a určitě by upekla dort.“
„Úplně nepoživatelný,“ připojil se Damien a popotáhl.
„Jasně, ale byl by podle mámina nejlepčího receptu.“ Napodobila jsem kamarádčinu příšernou výslovnost, jak jsem nejlíp uměla, a musela se usmát skrz slzy. Bylo to zvláštní. Teprve teď, když jsem damienovi přiznala, jak jsem doopravdy smutná a proč, jsem se dokázala usmát naplno.
„A já i dvojčata bychom byli děsně otrávení, protože by nás přinutila dát si na hlavu takové ty příšerné narozeninové kloboučky s gumičkou, co tě řeže do brady.“ Otřásl se a asi to ani moc nehrál. „Skutečně neznám nikoho, komu by slušely.“
Zahihňala jsem se a tlak na prsou trochu povolil. „Nevím proč, ale Stevie Rae mě vždycky dokáže rozesmát.“ Vůbec jsem si nevšimla, že mluvím v přítomném čase. Došlo mi to, až když Damienův úsměv zničehonic povadl.
„Jo, byla skvělá.“ Na slovo byla položil zvláštní důraz a zadíval se na mě, jako by pochyboval o mém duševním zdraví.
Kdyby tak znal celou pravdu. Kdybych se mu směla se vším svěřit…
Jenže to nešlo. Něco takového by Stevie Rae, mě nebo nás obě stálo život. A tentokrát už bychom umřely doopravdy.
Radši jsem popadla zjevně ustaraného kamaráda za ruku a táhla ho ke schodům do přízemí, kde na nás ve společenské místnosti čekali ostatní přátelé (a jejich nemožné dárky).
„Jdeme. Mám chuť něco rozbalovat,“ zalhala jsem statečně.
„No konečně! Už se absolutně nemůžu dočkat, až rozbalíš můj dárek!“ zajásal. „Sháněl jsem ho celé dny!“
S úsměvem jsem vyslechla detailní líčení jeho hrdinské výpravy za dokonalým dárkem a ve vhodných okamžicích přikyvovala. Obvykle se takhle typicky homosexuálně nechová. Samozřejmě netvrdím, že náš báječný Damien Maslin není gay. Je, a jaký. Jenomže k tomu je taky vysoký, hnědovlasý, má nádherné velké oči, prostě přesně typ, se kterým byste chtěli chodit (a taky vám nikdo nebrání, pokud jste kluk). Skoro nikdy není přehnaně afektovaný, ale zkuste s ním zapříst hovor o nakupování a jeho dívčí stránka okamžitě vypluje na povrch. Mně se to ale líbí. Když začne smrtelně vážně rozebírat, jak je důležité kupovat opravdu kvalitní boty, vypadá hrozně roztomile a mě to úžasně uklidňuje. Což se mi právě hodilo, protože jsem se mohla aspoň psychicky připravit na všechny ty mizerné dárky, které na mě (bohužel) čekaly.
Škoda že na moje opravdické problémy to nezabíralo.
Když jsme došli ke společenské místnosti, Damien pořád mlel o své nákupní křížové výpravě. Zamávala jsem na holky, které v hloučcích posedávaly kolem velkoplošných televizí, a pak ho následovala do menší boční místnosti, která slouží jako počítačová pracovna a knihovna. Damien otevřel dveře a všichni mí kamarádi příšerně falešně spustili „Hodně štěstí, zdraví.“ Nala zasyčela a já koutkem oka zahlédla, jak couvá ven a uraženě odchází na chodbu. Zbabělče, pomyslela jsem si a litovala, že nemůžu zdrhnout taky.
Jakmile moje parta dozpívala, všichni se na mě sesypali.
„Všechno nej nej!“ vyhrkla jednohlasně dvojčata. No, v genetickém smyslu slova dvojčata nejsou. Erin Batesová je sněhobílá holka z Tulsy a Shaunee Coleová karamelová krasavice s jamajskými kořeny, která vyrostla v Connecticutu, ale jsou tak neuvěřitelně stejné, že barva pleti a místo narození nehrají žádnou roli. Jsou spřízněné duše a to je víc než obyčejná biologie.
„Všechno nejlepší, Červenko,“ ozval se hluboký sexy hlas, který jsem okamžitě poznala. Vysmekla jsem se z dvojčecího sendviče a vrhla se do náruče svého kluka Erika. No, technicky vzato mám kluky dva, ale ten druhý je člověk. S Heathem jsem chodila, než mě označili, a teď už bych s ním správně chodit neměla, jenže jsem se tak nějak náhodou napila jeho krve, otiskli jsme se a to z něj dělá mého kluka automaticky. Ano, je to komplikované. Ano, Erikovi se to ani trochu nelíbí. A ano, předpokládám, že se kvůli tomu se mnou co nevidět rozejde.
„Děkuju,“ zamumlala jsem, vzhlédla k němu a jako obvykle se začala topit v jeho fantastických očích. Erik je vysoký a hrozně hezký, má černé vlasy jako Superman a neuvěřitelně modré oči. Přitulila jsem se blíž a na chvilku si blaženě vychutnávala jeho vůni a pocit bezpečí, který ve mně jeho blízkost vyvolává. Tuhle radost jsem si v uplynulých čtyřech týdnech moc často nedopřávala. Taky se na mě zadíval a najednou všichni okolo zmizeli a byli jsme tam jen my dva, jako ve filmu. Když jsem v jeho náruči zůstala, nejistě a trochu překvapeně se usmál. Bodlo mě u srdce. Ten kluk to se mnou vážně nemá jednoduché a ani netuší, proč jsem na něj taková. Impulzivně jsem se vytáhla na špičky a k velkému potěšení svých přátel mu dala pusu.
„Jé, Eriku, co takhle se o to narozeninové cukrování podělit?“ podotkla Shaunee a významně na mého kluka zvedla obočí.
„Jo, fešáku,“ přidala se Erin a jako správné dvojče trik s obočím přesně napodobila. „Já si chci v rámci oslav taky užít trochu líbání.“
Obrátila jsem oči v sloup. „Narozeniny nemá on a pusy smí rozdávat jen oslavenec.“
„Sakra,“ řekla Shaunee. „Mám tě fakticky ráda, Červenko, ale ocucávat tě nechci.“
„To si vyprošuju. Osoby stejného pohlaví nelíbám,“ ohradila se Erin a zazubila se na Damiena, který zasněně hleděl na Erika. „Nechám to tady Damienovi.“
„Cože?“ zamumlal, ale evidentně dvojčata vůbec neposlouchal.
„Nerada ti kazím radost, ale tenhle…“ nakousla Shaunee.
„… za tvůj tým nekope,“ dokončila Erin.
Erik se dobrosrdečně zachechtal, chlapsky Damiena praštil do ramene a prohlásil: „Ale jestli někdy změním názor, budeš první, kdo se o tom dozví.“ (Další důvod, proč ho zbožňuju. Je skvělý a šíleně oblíbený, ale bere lidi takové, jací jsou, a nikdy se nad nikoho nepovyšuje.)
„Ehm, tak trochu jsem doufala, že první bych se o tom dozvěděla já,“ podotkla jsem.
Erik mě se smíchem objal a zašeptal mi do ucha: „S tímhle si fakt starosti dělat nemusíš.“
Uvažovala jsem, že mu dám ještě jednu pusu, ale vtom se do místnosti vřítilo menší tornádo v podobě Damienova kluka Jacka Twista.
„Hurá, ještě nerozbaluje! Všechno nejlepší k narozeninám, Zoey!“ Rozpřáhl paže, vrhl se ke mně a cestou smetl i Damiena, takže jsme skončili ve skupinovém objetí.
„Říkal jsem ti, že už není čas,“ pokáral ho Damien, jakmile jsme se z toho propletence vymanili.
„Já vím, ale chtěl jsem, aby to bylo zabalené naprosto dokonale,“ odvětil Jack. S půvabem, jaký projde fakticky jedině homosexuálovi, vytáhl ze svojí pánské kabelky krabičku zabalenou v červené fólii a ozdobenou třpytivou zelenou mašlí, která byla tak velká, že se pod ní dárek skoro ztrácel. „Tu mašli jsem vyrobil sám.“
„Jack je na tyhle věci vážně machr,“ poznamenal Erik. „Jen škoda že do nich nepočítá taky úklid.“
„Promiň,“ řekl Jack mile. „Slibuju, že hned po oslavě dám všechno do pořádku.“
Erik s Jackem spolu bydlí, což je jen další důkaz toho, že Erik je frajer. Chodí do kvinty (na normální střední by to byl třeťák) a je bezkonkurenčně nejoblíbenější kluk na škole. Jack je tercián (takže prvák), přestoupil teprve nedávno, je rozkošný, i když kapku infantilní, a gay jako poleno. Erik mohl udělat scénu, že s buzerantem bydlet nebude, a úplně Jacka před všemi spolužáky znemožnit. Místo toho ho vzal pod ochranná křídla a chová se k němu jako k mladšímu bráchovi. Vlastně se tak chová i k Damienovi, který s Jackem už dva a půl týdne oficiálně chodí. (Všichni to víme na den přesně, protože Damien je beznadějný romantik a kromě kulatých týdenních výročí slaví i ta půltýdenní. Jasně že se nám z toho zvedá žaludek, ale jen v tom nejlepším smyslu slova.)
„Když už jsme u těch dárků…“ řekla významně Shaunee.
„Jo, polož tu přerostlou mašli tady na stůl, ať může Zoey začít rozbalovat,“ ozvala se Erin.
Zaslechla jsem, jak Jack šeptá Damienovi: „Přerostlou?“ Kamarád ke mně vyslal prosebný pohled a ujistil ho: „Kdepak, je dokonalá.“
„Ne, Jacku, dej mi ten svůj rovnou, chci ho otevřít jako první.“ Chňapla jsem po dárku, rychle s ním zamířila ke stolu a začala tu obrovitánskou lesklou zelenou věc opatrně odlupovat od červené fólie. „Myslím, že si tuhle mašli schovám, je fantastická,“ dodala jsem.
Damien na mě vděčně mrkl. Erin se Shaunee se začaly hihňat, a tak jsem jednu z nich nakopla, což umlčelo obě. Dala jsem mašli stranou, rozbalila jsem krabičku, otevřela ji a vytáhla…
Kristova noho.
„Těžítko se sněhem.“ Snažila jsem se, aby to znělo nadšeně. „A je tam i sněhulák.“ Nechci být hnusná, ale těžítko se sněhem a sněhulákem není dárek k narozeninám. Je to vánoční ozdoba. Kýčovitá vánoční ozdoba, mám-li být přesná.
„No právě! A poslechni si, co hraje!“ vyhrkl Jack. Skoro nadskakoval vzrušením. Vzal mi těžítko z ruky a natáhl klíček v podstavci. Zvonkohra uvnitř začala falešně vyhrávat „Rolničky, rolničky“.
„Děkuju, Jacku. Moc se mi líbí,“ zalhala jsem.
„To jsem rád,“ odvětil. „Všechny naše dárky spolu ladí, víš?“ Střelil pohledem po Erikovi a Damienovi a všichni tři se na sebe zašklebili jako malí rošťáci.
Roztáhla jsem rty v nuceném úsměvu. „Aha, to zní zajímavě. Asi bych měla otevřít další.“
„Teď můj!“ Damien mi předal dlouhý měkký balíček.
Pevně jsem úsměv ukotvila, aby neodplul, a pomalu dárek rozbalila. Ze všeho nejvíc jsem si v tu chvíli přála proměnit se v kočku, zasyčet a utéct odsud pryč.
2024 ©