Kdyby mě nezarazilo Skylarovo syčení a vrčení, vůbec bych si Afrodity schoulené ve výklenku kousek od Neferetina pokoje nevšimla.
„Copak, Skylare?“ Pomaličku jsem k němu natáhla ruku, protože jsem si dobře pamatovala, že údajně kouše. Byla jsem z duše ráda, že Nala se pro změnu trochu zatoulala – Skylar by si moji ubohou malinkatou kočičku určitě dal k snídani. „Čičičí!“ Zrzavý kocour se na mě zkoumavě zahleděl (asi uvažoval, jak velký kus masa mi má uhryznout). Konečně dospěl k rozhodnutí, přestal se ježit a vydal se ke mně. Otřel se mi o nohy, pro jistotu ještě naposledy zuřivě zasyčel na výklenek a pak zamířil chodbou k Neferetině pokoji.
„Co to do něj sakra vjelo?“ Nejistě jsem do výklenku nakoukla. Netušila jsem, co mohlo známého rváče, jako je Skylar, přimět k takové reakci, ale pak jsem spatřila Afroditu a hrozně se lekla. Seděla na podlaze ve stínu pod římsou, na které stála hezká soška Nykty. Měla zakloněnou hlavu a z očí jí byla vidět jen bělma. Příšerně mě vyděsila. Ztuhla jsem jako přimrazená a čekala, že se jí po tváři každou chvíli začne řinout krev. Ale pak zasténala, něco zamumlala a zavřela oči. I přes víčka bylo patrné, že se pohybují, jako by něco sledovala. Vtom mi došlo, co se děje. Měla vizi. Asi cítila, že to na ni jde, a schovala se tady ve výklenku, aby ji nikdo nenašel a nevypáčil z ní informace, které by pomohly zabránit nějakému strašnému neštěstí a zachránit spoustu lidí před smrtí. Kráva jedna. Ježibaba.
Jenže já už jsem měla jejích hnusáren tak akorát. Popadla jsem ji v podpaží a vytáhla ji na nohy. (Řeknu vám, že je mnoho těžší, než se na pohled zdá.)
„Hni sebou,“ zavrčela jsem na ni a ona se slepě pohnula směrem, kterým jsem ji strkala. Stejně jsem ji ale napůl nesla. „Teď se hezky projdeme k Neferet a ta z tebe vymáčkne, jakou katastrofu před námi zase tajíš.“
Velekněžčin pokoj naštěstí nebyl daleko. Vpotácely jsme se dovnitř. Neferet vyskočila od psacího stolu a přispěchala k nám.
„Zoey! Afrodito! Co je?“ Ale jakmile se na blondýnu pořádně podívala, rozrušení vystřídal klid. „Pomoz mi s ní tady do toho křesla, bude pro ni nejpohodlnější.“
Odvedly jsme ji k velkému koženému křeslu a já ji do něj složila. Neferet si dřepla vedle ní a vzala ji za ruku.
„Afrodito, jménem bohyně tě žádám, řekni své kněžce, co vidíš.“ Mluvila laskavě, ale nesmlouvavě. I já jsem cítila sílu jejího rozkazu.
Afroditě se hned zachvěla víčka a hlasitě se nadechla. Pak najednou otevřela oči. Měla skelný pohled a rozšířené zorničky.
„Tolik krve! Teče z něj hrozně moc krve!“
„Z koho, Afrodito? Soustřeď se. Zkoncentruj se na vizi a pročisti ji,“ poručila jí Neferet.
Afrodita se znovu syčivě nadechla. „Jsou mrtví! Ne. Ne. To není možné! To není správné! Přirozené! Nechápu… já ne…“ Ještě jednou zamrkala a už vypadala trochu příčetněji. Rozhlédla se po místnosti, jako když to tam vůbec nepoznává. Pak jí pohled padl na mě. „Ty…“ šeptla tichounce. „Ty to víš.“
„Jo.“ To teda vím, že se snažila utajit vizi. Ale nahlas jsem řekla jen: „Našla jsem tě na chodbě a…“
Neferet zvedla ruku a zarazila mě. „Ne, tohle není konec. Neměla by se probrat takhle brzo, její vize je pořád ještě příliš abstraktní,“ vysvětlila mi rychle a pak znovu nasadila ten nesmlouvavý, velitelský tón. „Vrať se zpátky, Afrodito. Zjisti, co ti bylo dáno spatřit a změnit.“
Ha! To máš za to. Měla jsem z toho tak trochu škodolibou radost. Koneckonců, včera se mi pokusila vyškrábat oči.
„Mrtví…“ bylo jí pořád hůř rozumět, mumlala něco jako: „Podzemní chodby… vraždí… někoho tam zavraždí… já nevím… nemůžu…“ Chrlila to ze sebe páté přes deváté a evidentně byla k smrti vyděšená. Bylo mi jí skoro líto. Asi viděla něco doopravdy příšerného. Pak její neklidný pohled utkvěl na velekněžce a zjevně ji poznala. Ulevilo se mi. Přichází k sobě a celá tahle strašidelná scéna se za chvilku vysvětlí.
Jen jsem si tohle pomyslela, Afrodita na Neferet vytřeštila oči. Ve tváři se jí objevil výraz čiré hrůzy a začala křičet.
Velekněžka jí pevně sevřela chvějící se ramena. „Vzbuď se!“ Střelila p mně pohledem. „Běž pryč, Zoey. Její vize je zakalená. Elliottova smrt ji rozrušila. Potřebuju ji prohlédnout, jestli je v pořádku a opravdu se vrátila.“
Nemusela mě prosit dvakrát. Na Heathovu posedlost jsem úplně zapomněla. Vystřelila jsem odtamtud a zdrhla rovnou na španělštinu.
Na výuku jsem se vůbec nedokázala soustředit. Pořád jsem si přehrávala tu šílenou scénu s Neferet a Afroditou. Zjevně měla vizi o nějakých umírajících lidech, ale z Neferetiny reakce bylo jasně poznat, že to neprobíhalo jako normálně (pokud teda něco jako vize vůbec může probíhat normálně). Stevie Rae říkala, že Afroditiny vize jsou tak zřetelné, že dokáže lidi nasměrovat na správné letiště a dokonce přesně na letadlo, které má spadnout. A dneska najednou nevidí jasně nic. Vlastně viděla jenom mě, pak blábolila nějaké nesmysly a nakonec se při pohledu na Neferet rozječela jako siréna. Absolutně to nedávalo smysl. Docela jsem se těšila, jak se večer bude chovat. Ale fakt jenom docela.
Uložila jsem Persefonina hřebla a vzala do náruče Nalu, která mě celou dobu pozorovala z vršku jeslí na seno a broukala to svoje divné „mňauf“. Pomalu jsem se vydala zpátky na kolej. Tentokrát se na mě ze zálohy nevrhla Afrodita, zato když jsem se ocitla u starého dubu, uviděla jsem Stevie Rae, Damiena a dvojčata. Nakláněli se k sobě, o něčem se s velkým zájmem bavili – a jakmile mě uviděli, hned zmlkli. Všichni se tvářili provinile. Nebylo těžké uhodnout, o kom se bavili.
„Co je?“ zeptala jsem se.
„Čekáme tady na tebe,“ zamumlala Stevie Rae. Po její obvyklé veselosti nebylo ani stopy.
„Co je ti?“
„Má o tebe strach,“ řekla Shaunee.
„Všichni o tebe máme strach,“ řekla Erin.
„Co máš za problém se svým bývalým?“ zeptal se Damien.
„Vyšiluje. Kdyby nevyšiloval, možná bych s ním ještě chodila.“ Pokusila jsem se o lehkovážný tón, ale nikomu z nich jsem se nepodívala přímo do očí. (Nikdy jsem moc neuměla lhát.)
„Myslíme, že bych s tebou večer měla jít,“ řekla Stevie Rae.
„Přesněji řečeno myslíme, že bychom s tebou večer měli jít všichni,“ opravil ji Damien.
Zamračila jsem se na ně. Ani náhodou nebudu riskovat, že mě všichni čtyři uvidí, jak se nalévám krví nějakého mouly, kterou zase určitě namíchají do vína.
„Ne.“
„Zoey, dnešek byl fakticky hrozný. Všichni jsou vystresovaní. A Afrodita ti jde po krku. Bude nejrozumnější, když se budeme držet pohromadě,“ argumentoval Damien logicky.
Logické to možná bylo, ale oni nevědí všechno. A já jsem nechtěla, aby věděli všechno. Zatím. Když mám být upřímná, moc mi na nich záleželo. Díky nim jsem měla pocit, že mě má někdo rád a nic se mi nemůže stát. Připadalo mi, že sem patřím. O to jsem za žádnou cenu nechtěla přijít, zvlášť teď, když tady pro mě všechno bylo ještě nové a strašidelné. A tak jsem udělala to, co jsem měla naučené z domova – když se bojíš, jsi rozčilená a nevíš si s něčím rady, naštvi se a přejdi do defenzivy.
„Vážně si myslíte, že mám obrovskou moc, která ze mě jednou udělá velekněžku?“ Nadšeně a s úsměvem přikývli. Sevřelo se mi srdce. Zatnula jsem zuby a nasadila ledový tón. „Tak si zapište za uši, že když říkám ne, myslím tím ne. Dneska vás tam nechci. Musím to vyřídit já. Sama. A už se o tom nehodlám dál bavit.“
Pak jsem odkráčela.
Za půl hodiny už mě samozřejmě hrozně mrzelo, že jsem byla tak hnusná. Pochodovala jsem tam a zpátky pod velkým dubem, který jsem nějak začala považovat za svoje útočiště, vytáčela jsem tím Nalu a doufala, že za mnou přijde Stevie Rae a já se jí budu moct omluvit. Oni přece nemůžou vědět, proč je na rituálu nechci. Jen mi chtějí pomoct. Třeba… třeba by celému tomu průšvihu s krví rozuměli. Erik to pochopil. Já vím, že už je v kvintě, ale stejně. Musíme tím přece projít všichni. Všichni jednou začneme mít chuť na krev – a kdo ne, ten umře. To mě trochu rozveselilo. Podrbala jsem Nalu za ušima.
„Když máš na vybranou mezi smrtí a pitím krve, najednou ti ta druhá možnost nepřipadá tak hrozná. Nemám pravdu?“
Zapředla a já si to vyložila jako souhlas. Podívala jsem se na hodinky. Do háje. Musím se jít převléknout a vyrazit na rituál Dcer temnoty. Sklíčeně jsem se vydala podél zdi. Zase bylo zataženo, ale tma mi nevadila. Vlastně jsem začínala mít noc ráda, což bylo jedině dobře, protože v ní strávím hodně dlouhou dobu. Pokud zůstanu naživu. Nala jako by vycítila moje chmury, protože najednou mrzutě „mňaufla“.
„No jo, já vím. Měla bych se na to dívat z lepší stránky. Zapracuju na tom, jen co…“
Vtom mě zarazilo Nalino hrdelní zavrčení. Zastavila se. Nahrbila hřbet a naježila se, takže připomínala kartáč, ale mhouřila oči způsobem, který nevypadal zrovna moc legračně. A legrační nebylo ani to, jak vzápětí zuřivě zasyčela. „Nalo, co…“
Po páteři mi přejel mráz a pomalu jsem se otočila směrem, kterým se moje kočka dívala. Netuším, jak je možné, že jsem nezačala ječet. Vzpomínám si, že jsem otevřela pusu a chraptivě se nadechla, ale nevydala jsem ani hlásku. Připadala jsem si úplně znecitlivělá, až na to, že mnou doslova cloumala šílená hrůza.
V temnotě při zdi, ani ne tři metry ode mě stál Elliott. Musel jít stejným směrem jako já s Nalou. Pak uslyšel kočku a napůl se otočil. Znovu na něj zasyčela a on se děsivě rychle obrátil, až jsme stáli tváří v tvář.
Nemohla jsem dýchat. Byl to duch – musel to být duch, jenomže působil hrozně reálně a hmotně. Kdybych na vlastní oči neviděla, jak jeho tělo odmítlo proměnu, připadal by mi prostě jen kapku bledý… a… a divný. Byl abnormálně bílý, ale tím to zdaleka nekončilo. Měl jiné oči. Odrážely i sebemenší částečky světla a děsivě rudě zářily. Byla to taková narezlá rudá, jako zaschlá krev.
Přesně takhle zářily i oči Elizabethina ducha.
A ještě něco se na něm změnilo. Jeho tělo nevypadalo jako dřív, bylo štíhlejší. Jak je to možné? Potom jsem ucítila ten zápach. Zatuchlý, jako skříň, kterou už léta nikdo neotevřel, anebo strašidelný sklep. Ten samý zápach jsem cítila těsně předtím, ne jsem spatřila Elizabeth.
Nala zavrčela a Elliott se zvláštně přikrčil a zasyčel na ni. Pak vycenil zuby a já uviděla, že má dlouhé špičáky! Vykročil k Nale, jako by se na ni chystal vrhnout. Vůbec jsem nepřemýšlela. Prostě jsem jen zareagovala.
„Nech ji být, sakra, a padej odsud!“ K mému značnému údivu to znělo celkem sebevědomě, jako bych jen odháněla zlého psa. Přitom jsem byla vyděšená k smrti.
Otočil se a ty žhnoucí oči se poprvé upřely přímo na mě. Tohle je špatné! zakřičel můj nový instinkt, který už jsem teď neomylně poznala. Zvrácené!
„Ty…“ Měl ohavný hlas, chraptivý a hrdelní, jako by mu něco rozdrásalo krk. „Dostanu tě!“ Pohnul se ke mně.
Jako řezavý vítr mě obklopil čirý strach.
Nala se na Elliottova ducha vrhla a noční vzduch prořízl její bojový jekot. Šokovaně jsem zírala, jak na něj s vytaženými drápy skáče, a čekala, že prolétne skrz. Jenomže ona mu přistála na stehně a začala ho drásat s příšernými zvuky, které by se mnohem spíš hodily ke zvířeti třikrát většímu než ona. Zařval, popadl ji za kůži na krku a odhodil. Pak s neuvěřitelnou rychlostí a silou doslova vyskočil na vršek zdi a zmizel ve tmě.
Třásla jsem se tak hrozně, že jsem ztratila rovnováhu a málem upadla. „Nalo!“ zanaříkala jsem. „Kde jsi, maličká?“
Přiběhla ke mně celá rozježená, vztekle vrčela a přimhouřené oči pořád upírala na zeď. Dřepla jsem si k ní a rozklepanýma rukama ji prohmatala, jestli se jí něco nestalo. Nic neobvyklého jsem nenašla, a tak jsem ji vzala do náruče a rozběhla se odtamtud, jak nejrychleji jsem uměla.
„Je to dobré. Nic se nám nestalo. Už je pryč. Byla jsi ohromně statečná,“ chrlila jsem na ni. Vyšplhala se mi na rameno, aby viděla za mě, a pořád vrčela.
Jakmile jsem doběhla k první plynové lampě, kousek od rekreačního pavilonu, zastavila jsem a přendala si Nalu tak, abych ji mohla pořádně prohlédnout. Uviděla jsem něco, z čeho se mi sevřel žaludek, až jsem se málem pozvracela. Měla na tlapkách krev. Ale ne svoji. A nevoněla nádherně. Cítila jsem z ní suchou plíseň, smrad starého sklepa. Potlačila jsem dávivý reflex a otřela jí tlapky o trávu. Potom jsem ji znovu zvedla a vydala se rychle po chodníku ke koleji. Nala se mi pořád dívala přes rameno a ani na chvilku nepřestala vrčet.
Stevie Rae, dvojčata a Damien ve společenské místnosti nebyli, což mi přišlo podezřelé. Nedívali se na televizi, nebyli v počítačové místnosti, v knihovně ani v kuchyni. Vyrazila jsem nahoru a úpěnlivě doufala, že Stevie Rae bude aspoň v ložnici. Smůla.
Sedla jsem si na postel a začala hladit rozčilenou kočku. Mám jít kamarády hledat? Nebo tady mám zůstat? Stevie Rae sem přece jednou dorazit musí. Podívala jsem se na její hodinky – figurku Elvise, který odpočítával vteřiny vlněním boků. Zbývalo mi nějakých deset minut, abych se převlékla a doběhla k rekreačce. Ale jak mám jít na rituál po tom, co se právě stalo?
A co se to vlastně stalo?
Málem se na mě vrhl duch. Ne. Špatně. Duchové přece nekrvácejí. Ale byla to vůbec krev? Nevonělo to tak. Neměla jsem ani ponětí, co se děje.
Měla bych jít rovnou za Neferet a všechno jí povědět. Měla bych vstát, rozběhnout se i se svojí vyšilující kočkou k velekněžce a říct jí o Elizabeth a o Elliottovi. Měla bych… měla bych…
Ne. Tentokrát nemusel vnitřní hlas ani křičet. Byla jsem si stoprocentně jistá. Nesmím Neferet nic říct, přinejmenším ne hned.
„Musím jít na ten rituál,“ vyslovila jsem nahlas to, co se mi ozývalo v hlavě. „Musím tam být.“
Oblékla jsem si černé šaty, začala ve skříni pátrat po černých balerínkách a najednou jsem se úplně uklidnila. Tady se nehraje podle pravidel, která platila v mém starém světě, ve starém životě. Je načase to uznat a začít si na to zvykat.
Mám nadání pro pět živlů a to znamená, že mě pradávná bohyně obdařila neuvěřitelnou mocí. A přesně jak říkala babička, s velkou mocí souvisí i velká zodpovědnost. Třeba existuje nějaký dobrý důvod, proč vidím zvláštní věci – jako například duchy, kteří se nechovají jako duchové, nevypadají tak a ani tak nevoní. Jenom prostě ještě nevím proč. Vlastně toho vůbec moc nevím, kromě dvou věcí – a těmi jsem si naprosto jistá. Nesmím nic říct Neferet a musím jít na ten rituál.
Rychle jsem vyrazila k rekreačnímu pavilonu a snažila se myslet pozitivně. Třeba Afrodita nepřijde. Anebo přijde, a nechá mě na pokoji.
K mé smůle se ukázalo, že obojí bylo jen zbožné přání.
2024 ©