„To bylo nejmonumentálnější vyvolávání kruhu, jaké jsem kdy zažil!“ rozplýval se Damien, když jsem se rozloučila se živly a začali jsme sbírat ze země svíčky a ohořelý svazek bylin.
„Já myslela, že monumentální můžou být jenom paláce a tak,“ řekla Shaunee.
„Znamená to ,mocný, velkolepě působící‘ a v tomhle smyslu můžeš tím výrazem označit cokoli,“ objasnil jí to.
„V tom případě se s tebou projednou nebudu hádat,“ odvětila a všichni kromě Erin na ni zůstali udiveně koukat.
„Jo, tenhle kruh byl monumentální,“ řeklo její dvojče.
„Víte, že jsem doopravdy cítila zemi, když ji Zoey přivolala?“ poznamenala Stevie Rae. „Bylo to, jako bych se najednou ocitla v zeleném osení. Vlastně ne, neocitla jsem se v něm, spíš jako bych já sama byla to osení.“
„Já vím přesně, jak to myslíš. Když přivolala oheň, cítila jsem, jak hořím,“ řekla Shaunee.
Zatímco si ti čtyři vesele povídali, já se snažila porozumět vlastním pocitům. Nepopiratelně jsem byla šťastná, ale taky dost vyvedená z míry a hrozně zmatená. Nakonec je to pravda. Mám nadání pro všech pět živlů.
Proč?
Jen proto, abych sesadila Afroditu? (Mimochodem, pořád jsem ještě neměla páru, jak to udělám.) Ne, to sotva. Nyx by mě stěží obdařila takovou neobyčejnou mocí jen proto, abych vykopla z předsednického místa školního klubu zlou rozmazlenou holku.
Dobře, Dcery temnoty nejsou jen tak nějaký normální studentský kroužek, ale to na věci nic nemění.
„Zoey, není ti nic?“
V Damienově hlase zazněl opravdu upřímný ustaraný tón, a tak jsem zvedla hlavu a uvědomila si, že sedím uprostřed zrušeného kruhu s kočkou na klíně, šimrám ji za ušima a vůbec nevnímám, co se kolem mě děje.
„Ne, jsem v pohodě. Promiň, jenom jsem se trochu zamyslela.“
„Měli bychom se vrátit na kolej, už je pozdě,“ podotkla Stevie Rae.
„Jasně, máš pravdu.“ Vyhrabala jsem se na nohy s Nalou pořád v náručí, ale když ostatní zamířili ke škole, nějak jsem se nedokázala přimět jít s nimi.
„Zoey?“
První si mého zaváhání všiml Damien, zastavil se a zavolal na mě. Holky se taky zarazily a v jejich očích se zračily obavy a zmatek.
„Hele, co kdybyste šli napřed? Já tady ještě chvilku zůstanu.“
„Klidně tady zůstaneme s tebou a…“ spustil Damien, ale Stevie Rae (to děvče má doopravdy srdce ze zlata!) mu skočila do řeči.
„Zoey potřebuje v klidu přemýšlet. Kdybys zrovna zjistil, že jsi jediné mládě v celé upíří historii s nadáním pro všech pět živlů, taky by ses s tím musel chvíli srovnávat, ne?“
„To asi ano,“ připustil neochotně.
„Ale nezapomeň, že se už brzo rozední,“ řekla mi Erin.
Usmála jsem se, aby si přestali dělat starosti. „Neboj. Za chvilku přijdu.“
„Udělám ti sendvič a zkusím někde vyhrabat nějaké chipsy, ty se k té tvé nedietní cole hodí nejvíc. Každá velekněžka se po obřadu musí hlavně pořádně najíst,“ prohlásila Stevie Rae s úsměvem, zamávala mi a odtáhla zbytek čtveřice pryč.
Než zmizeli ve tmě, zavolala jsem za Stevie Rae, že děkuju. Pak jsem šla ke stromu, sedla si a opřela se zády o kmen. Zavřela jsem oči a začala hladit Nalu. Její předení bylo obyčejné, známé a neuvěřitelně uklidňující. Tak nějak mě vrátilo zpátky do reality.
„Jsem pořád stejná,“ pošeptala jsem jí. „Přesně jak říkala babička. I kdyby se všechno změnilo, ta opravdová Zoey, kterou znám už šestnáct let, zůstane stejná.“
Když si to budu dostatečně dlouho opakovat, možná tomu doopravdy uvěřím… Opřela jsem si hlavu o dlaň, druhou rukou drbala kočku a snažila se vsugerovat si, že jsem pořád stejná… pořád stejná… pořád stejná…
„Jak opírá si rukou tvář! Kéž bych byl rukavicí na té její ruce a dotýkal se jí!“
Nala mrzutě „mňaufla“ a já sebou polekaně trhla.
„To je zvláštní, že se vždycky potkáme zrovna pod tímhle stromem,“ řekl Erik a božsky se na mě usmál.
Zase mě zašimralo v břiše, ale tentokrát to zdaleka nebylo všechno. Proč sem za mnou sakra pořád chodí? A jak dlouho už mě pozoruje?
„Co tady děláš, Eriku?“
„Ahoj, taky tě hrozně rád vidím. A díky, to víš, že si sednu.“ Opravdu se chystal sednout si vedle mě, a tak jsem se honem zvedla. Nala si okamžitě začala stěžovat.
„Vlastně se zrovna chci vrátit na kolej.“
„Koukni, nechtěl jsem se vtírat nebo něco. Prostě jsem se nedokázal soustředit na domácí úkoly, tak jsem se šel projít a nohy mě sem tak nějak samy zanesly. Najednou koukám a ty tady zase sedíš. Vážně tě nešpehuju. Čestné slovo.“
Strčil si ruce do kapes a z jeho výrazu bylo jasné, že je mu hrozně trapně. I tak mu to ale slušelo. Vzpomněla jsem si, jak mě pozval, abych se s ním dívala na Hvězdné války, a jak moc mě mrzelo, že jsem musela odmítnout. A teď jsem na něj hnusná a on si kvůli mně připadá jako blbec. Je zázrak, že se mnou vůbec ještě mluví. Evidentně se mnou to moje velekněžství pěkně mává.
„Tak co kdybys mě zase doprovodil?“
„To nezní špatně.“
Nala se pro změnu nechtěla nechat nést, radši šla za námi po svých. Vykročili jsme s Erikem ke škole a hned mezi námi zase zavládla pohoda. Chvíli jsme oba mlčeli. Chtěla jsem se ho zeptat na Afroditu nebo mu aspoň říct, co mi o něm vykládala, ale nenapadal mě žádný inteligentní způsob, jak začít. Neměla jsem koneckonců žádné právo šťourat se v jeho soukromých věcech.
„Cos tady dělala dneska?“ zeptal se.
„Přemýšlela.“ Technicky vzato to nebyla lež. Opravdu jsem přemýšlela, dokonce hodně. Před, během i po vyvolání kruhu, což je ovšem nepodstatný detail a můžu ho vynechat.
„Aha. Dělá ti starosti Heath?“
Popravdě mi Heath i Kayla úplně vypadli z hlavy v okamžiku, kdy jsem si o nich promluvila s Neferet, ale jenom jsem pokrčila rameny. Nehodlala jsem téma svých myšlenek rozvádět.
„Musí to být těžké, rozejít se s někým jen proto, že tě označili,“ řekl.
„Já se s ním nerozešla kvůli tomu, že mě označili. Mezi námi už byl vlastně nějakou dobu konec, znamení to jen dorazilo.“ Zvedla jsem oči a sebrala odvahu. „Co ty a Afrodita?“
Překvapeně zamrkal.
„Jak to myslíš?“
„Dneska mi řekla, že nejsi žádný její bývalý a nikdy nebudeš, protože jí patříš.“
Přimhouřil vztekle oči. „Afrodita by se měla naučit říkat pravdu.“
„No, samozřejmě to není moje věc, ale…“
„Je to tvoje věc,“ přerušil mě prudce. A pak mě k mému naprostému údivu vzal za ruku. „Teda aspoň bych byl moc rád, kdyby byla.“
„Aha,“ řekla jsem. „Fajn, no, to je fajn.“ Už zase musel doslova žasnout nad mou duchaplností.
„Takže ses mi dneska večer nechtěla vyhnout? Vážně jsi potřebovala o něčem přemýšlet?“ otázal se nejistě.
„Já se ti nevyhýbám. Jenom…“ Zaváhala jsem. Netušila jsem, jak mu mám do háje vysvětlit něco, o čem bych měla především držet zobák. „Je toho teď na mě hodně. Všechny ty věci spojené s proměnou… Mám z toho v hlavě pěkný guláš.“
„To přejde.“ Stiskl mi ruku.
„Řekla bych, že mě ne,“ zamumlala jsem.
Zasmál se a poklepal mi prstem na znamení. „Jsi prostě trochu napřed. Nejdřív to je těžké, ale věř mi, postupně si na to zvykneš a už tě to nebude tak trápit.“
„Naděje umírá poslední,“ povzdychla jsem si, ale dost jsem o tom pochybovala.
Zastavili jsme se před vchodem a on se ke mně zničehonic otočil a promluvil tichým a hrozně vážným hlasem: „Červenko, těm Afroditiným kecům nesmíš věřit. Už spolu nechodíme celé měsíce.“
„Ale chodil jsi s ní.“
Přikývl a zatvářil se zkroušeně.
„Ona není zrovna moc milá a hodná, Eriku.“
„Já vím.“
Vtom mi došlo, co mě doopravdy nejvíc trápí, a tak jsem si řekla: A co, vždyť je to fuk, prostě to na něj vybalím.
„Vadí mi, že jsi chodil s někým takovým. Pak si připadám divně, že s tebou chci být.“ Otevřel pusu, ale já se nenechala přerušit. Neměla jsem náladu poslouchat výmluvy, kterým bych asi stejně nevěřila. „Děkuju za doprovod. Jsem ráda, že sis mě zase našel.“
„Já jsem taky rád,“ řekl. „A chtěl bych se s tebou ještě někdy sejít, Červenko, a ne jenom náhodou.“
Zaváhala jsem. A pak jsem se podivila, proč si to vlastně rozmýšlím. Taky se s ním chci sejít. Afroditu musím pustit z hlavy. No uznejte, ona je fakticky moc hezká a on je prostě kluk. Než se stačil vzpamatovat, určitě do něj zaťala ty svoje ježibabí (a zatraceně sexy) drápy. Vážně mi hodně připomíná pavouka. Můžu být ráda, že mu neukousla hlavu. Měla bych tomu chudáčkovi dát šanci.
„Dobře, co kdybychom spolu zkoukli ty Hvězdné války v sobotu?“ vyhrkla jsem, než jsem si to stačila rozmyslet. To by byl přece vrchol pitomosti, nejít na rande s nejúžasnějším klukem na celé škole!
„Domluveno,“ řekl.
Naklonil se ke mně, schválně hodně pomalu, abych případně stačila uhnout, a políbil mě. Jeho rty hřály a vážně moc hezky voněl. Byla to něžná a úplně kouzelná pusa. Měla jsem sto chutí si to ještě párkrát zopakovat. Odtáhl se na můj vkus zbytečně brzo, ale nepustil mě. Stáli jsme těsně u sebe a já si uvědomila, že se mu dlaněmi opírám o prsa. Jeho ruce zlehka spočívaly na mých ramenou. Usmála jsem se na něj.
„Jsem ráda, žes mě pozval ještě jednou,“ řekla jsem.
„Já jsem rád, žes konečně souhlasila.“
Pak mě políbil znovu, ale tentokrát už bez váhání. Bylo to intenzivnější, objala jsem ho kolem krku. Zasténal, spíš jsem to cítila, než slyšela, a najednou jako by stiskl nějaké tlačítko – celým tělem mi projel záchvěv žhavé, sladké touhy. Bylo to bláznivé a senzační. S nikým jiným jsem se při líbání ještě takhle necítila. Fascinovalo mě, jak dokonale do sebe zapadáme, pevné svaly proti měkkým křivkám. Přitiskla jsem se k němu a zapomněla na Afroditu, na kruh, který jsem před chvílí vyvolala, i na všechno ostatní na světě. Když jsme se od sebe odtáhli, oba jsme lapali po dechu a vpíjeli se do sebe očima. Konečně jsem se trochu vzpamatovala a uvědomila si, že jsem na něm totálně nalepená, stojím před vchodem koleje a že ho ocucávám jako nějaká běhna. Pokusila jsem se vymanit z jeho sevření.
„Co se stalo? Proč se najednou tváříš takhle?“ ohradil se a stiskl mě pevněji.
„Eriku, já nejsem jako Afrodita.“ Opřela jsem se do jeho paží větší silou, a tak mě pustil.
„To přece vím. Nelíbila by ses mi, kdybys byla jako ona.“
„Nemyslím jen povahově. Takhle se cicmat všem na očích, to prostě běžně nedělám.“
„Dobře.“ Vztáhl ke mně ruku, jako by si mě chtěl přitáhnout zpátky, ale pak si to evidentně rozmyslel a nechal ji zase klesnout. „Zoey, s tebou se cítím úplně jinak než se všemi ostatními.“
Do tváře mi stoupla krev, nedokázala jsem rozpoznat, jestli ze vzteku, nebo z rozpaků. „Nehraj to na mě, Eriku. Viděla jsem tě na chodbě s Afroditou. Je jasné, že už jsi něco takového cítil, dokonce mnohem víc.“
Zavrtěl hlavou a zatvářil se ublíženě. „S Afroditou to celé bylo o fyzických pocitech. Ty ses mi dostala až k srdci. Poznám, jaký je v tom rozdíl, a myslel jsem, že ty taky.“
Zůstala jsem na něj zírat. Dívala jsem se do těch úžasných modrých očí, které se mě doslova dotkly, už když jsme se viděli poprvé. „Promiň,“ řekla jsem tiše. „To ode mě bylo hnusné. Taky ten rozdíl poznám.“
„Slib mi, že Afroditě nedovolíš, aby nám to zkazila.“
„Slibuju.“ Trochu mě to děsilo, ale myslela jsem to vážně.
„Dobře.“
Ze tmy se vyloupla Nala, začala se mi motat pod nohama a stěžovat si. „Měla bych jít dovnitř a dát ji spát.“
„Fajn.“ Usmál se a vtiskl mi rychlou pusu. „Uvidíme se v sobotu, Červenko.“
Celou cestu do pokoje mě šimralo na rtech.
2024 ©