Když se všichni vzpamatovali, seděli a povídali si až do rána. Noční stíny bledly, jak se blížil úsvit, na trávu padla rosa a ptačí zpěv přivítal nový den.
Sol zvažovala, že by pár dní zůstala se svými nově nalezenými přáteli, ale protože jí řekli, že ji někdo potřebuje v Norsku, začala mít pochyby. A nesmí zapomenout na Metu, která na ni čeká. Nakrátko se jí úplně vykouřilo z hlavy, že musí dohlédnout, aby tohle ubohé dítě našlo řádné místo – nejlépe ve Fulltofta.
Pak se sejde s Jacobem Skillem, jak bylo v plánu. Na to se těšila.
Přesto dřív, než udělala kteroukoli z těchto věcí, byla odhodlaná uskutečnit svůj let na Blåkullu. Teď měla všechny byliny potřebné k umíchání masti, která jí umožní překonat obrovské vzdálenosti přes hory a doly. Nehodlala už dál čekat – na tohle čekala celý život. Jakmile se vrátí pro Metu, nebude jí zbývat dost času, protože najít jí místo bude chvíli trvat, a jakmile tuhle záležitost vyřídí, pojede za Jacobem. To znamenalo, že by musela čekat, dokud nebude zpátky v Norsku – ale nechtěla dál odkládat splnění svého snu. Dalších pár dní bude sama a nikým se nenechá rušit, jak jí doporučovali.
Meta nebude mít strach, protože Sol jí řekla, že bude pryč dva nebo tři dny. Má spoustu času.
Možná by měla cítit vinu, že nechala tu ubohou zneužitou dívku samotnou v lesích, ale bez jakýchkoli výčitek usoudila, že když to dítě bylo samo od smrti své matky, je na samotu zvyklé.
Sol se rozloučila se svými společníky a vrátila se na místo, kde nechala ukrytého koně; našla ho tam, jak se spokojeně pase.
Oblast kolem Linderödsåsen byla neuvěřitelně opuštěná. Sol se nikým nerušená rozhlížela kolem dokola. V dálce spatřila nějaký dům, ale jinak se celé místo zdálo neobydlené. Ostatní cestovali na jih, zpátky ke stařeně, kde se na pár dní zdrží. Teď je viděla; tři malé tečky daleko odsud, jak míří po klikaté cestě dolů do údolí. Nabídli jí, aby šla s nimi, ale když jim vysvětlila, že chce hledat lilek, pochopili, že netouží po společnosti.
„Budeš mít tu sílu potom, čím jsi prošla dnes v noci?“ staral se muž.
„Horší už to být nemůže,“ uklidňovala ho Sol.
„Ne, to opravdu ne,“ přitakala nemocná žena a zasmála se. „Přesně naopak! Ještě jsi tam nikdy nebyla, říkáš? Inu, budeš mít hezké překvapení!“
„Ale než vyrazíš, dobře si odpočiň,“ radila jí stařena. „Pamatuj si také, že cesta na Blåkullu zabere celkem dost času.“
„Kolik?“
„To bude záležet jen na tobě. Pro někoho je cesta krátká, pro někoho mnohem delší.“
Teď sledovala Sol tři postavičky, jak postupují, dokud se jí neztratily z dohledu. Zmocnil se jí smutek, protože si uvědomila, že tohle bylo možná naposledy, co je viděla. Všichni tři byli na pokraji smrti a navzdory tomu, že jí řekli, jak rádi ji příští rok uvidí, všichni v hloubi duše věděli, že už Ansgars Klyfta nenavštíví.
Sol se během dopoledne prospala a teď, když stála sama vedle svého koně, se cítila připravená. Vzpomínka na příšerné výjevy, které způsobil omamný nápoj, už vybledly a zanechaly pouze dojem nepříjemného snu. Jediné, co teď Sol cítila, bylo narůstající vzrušení. Na tenhle okamžik se připravovala od chvíle, kdy jí Hanna vyprávěla příběhy o svých vlastních letech na Blåkullu, kde zažívala doslova orgie, všechny způsoby uspokojení a…
Sol roztřesenýma rukama připravila mast. Ovčí sádlo, které s sebou měla v malé krabičce, uschlo a trochu zežluklo a potřebovalo protřít a zahřát, aby získalo zpátky tu správnou konzistenci. A pak tři kouzelné byliny – blín, bolehlav a lilek. Když byla mast dostatečně hladká, Sol se roztáhla nahá pod širokou, rozlehlou korunou stromu. Ačkoli země hřála, rozprostřela pod sebe Sol sedlovou deku. Vetřela si mast do podpaždí a dalších částí těla, kde je kůže nejjemnější. Hůl s lupičovými vlasy pomazala také tenkou vrstvou, než si ji položila mezi nohy a pevně ji přitiskla na své břicho. Tahle drahocenná věc bude jejím dopravním prostředkem na Blåkullu. Chytila ji oběma rukama, uvolnila se – a čekala.
Zatímco ležela v očekávání, co by se teď mohlo stát, v myšlenkách se vrátila k lilku černému. Dostala přesné pokyny, kde by ho kolem řeky měla najít. Vezme tolik, kolik bude moci, aby měla zásoby na příští roky – jestli se tahle jízda vydaří.
Sol byla mátožná a nevšimla si, jak začala být netečná.
Všude kolem panovala taková krása! Barvy byly tak jasné a roztahovaly se, dokud se se záblesky nerozletěly na kusy. Sol se vzdalovala od země a vznášela se ze strany na stranu, nahoru a dolů, na vlnách přes úžasné kopce Skåne. Tam dole byl Glimmingehus. Přeletěla očima přes štít pevnosti a uvažovala, zda je uvnitř Jacob, ale byla prázdná, kromě čápů, kteří ji vítali nespokojeným skřehotáním.
Let byl úžasný! Stoupala a padala ve vlnách, jak kopírovala poklesy ve zvlněné úrodné krajině pod sebou. Vypadala právě jako krajina v Österlen, kterou projížděla, akorát že… tamhle by mělo být pobřeží, a přesto tam nebylo žádné moře. To je zvláštní! Pomyslela si.
Najednou jí hůl vyklouzla z rukou a Sol skoro spadla. Vyděšeně ji sevřela co nejpevněji, až se jí z toho úsilí zahřívaly a potily ruce.
Vzduchem kolem ní svištěly další postavy. Poznala tu starou čarodějnici z Ansgars Klyfta a radostně na sebe zamávaly. Není snad támhleto pastorova žena z Gråstensholmu? Sol dobře věděla, že čarodějnice, které letěly na Blåkullu, často hovořily o ženách pastorů, které tam viděly. Ale přece to nemohla být pastorova žena od nás doma? Ta, která vždycky byla tak ctnostná a čistá, jako kterýkoli svatý! Sol si však byla jistá; nebylo pochyb, že je to ona, ale co dělá tady? Jela obkročmo na kozlovi, který se pyšnil svým dlouhým špičatým „však-víte-čím“, jak by řekla Silje. Sol se ušklíbla – Silje dokázala být taková puritánka. Ale jen počkejte, až jim poví o pastorově ženě!
V dálce Sol uviděla tmavě modrou horu, a když se přiblížila, uvítali ji maličcí ďáblíci, kteří se k ní vznesli.
Jeden z nich se usadil za ní. Nejdřív cítila, jak ji nadzvedl, a pak do ní vstoupil. Sol byla divoká. Takovéhle by to mělo být! Tohle byl úplně jiný zážitek než Jacobovo mužné medvědí objetí.
Pak si uvědomila, že dorazili na místo. Byli tam všichni muži a ženy, slavní i neznámí, kteří se scházeli s démony všech tvarů a velikostí. Pastorova žena se postavila na zem a jediným rychlým pohybem se předklonila a zvedla si sukně tak, aby na ni kozel mohl skočit. Sol se dívala a pohled na akt čiré nemravné rozkoši a smyslnosti ji doslova vyčerpával.
Démon, který seděl za ní, seskočil z hole, aby se přidal do bláznivého, vířivého tance, který se odehrával na okraji velikánské jámy v zemi. Jí nebylo souzeno se k nim přidat, protože její hůl, s šedým skalpem poletujícím ve větru, se řítila dál směrem k díře. Zalapala po dechu v očekávání – a s naprostou lhostejností vůči rychlosti, kterou se tyč pohybovala – když letěla dolů do propasti, jež byla mnohem větší, než se prve zdálo. Opíral se do ní vítr, zatímco Sol padala hlouběji a hlouběji.
Pak se zastavila. Sesedla z hole, odložila ji stranou a postavila se mezi roztančené houfy bytostí, které po ní lapaly rukama, aby ji přitáhly k sobě. Najednou všichni zastavili a ztichli. Z jejich středu vystoupil sám Satan.
Pohledem těkal po zástupu, který ho obklopoval, a pak pohlédl na Sol, zvedl ruku a dlouhý prst namířil přímo na ni. Bez varování se dav rozplynul a Sol se s ďáblem ocitla sama v malé jeskyni, kde byl horký vzduch a voněl po tělesném chtíči.
Satan na Sol pohlédl, usmál se, a protože jeho vzhled si v představách vytváří každý sám, proměnil se v toho nejúžasnějšího, nejpřitažlivějšího a nejsmyslnějšího muže, jakého kdy Sol viděla. Měl žluté kočičí oči, stejně jako ona, které jako by plály. Jeho ústa se jízlivě usmívala a odhalovala bílé špičaté zuby a na hlavě měl muž černou vlající vlnitou hřívu. A když uviděla jeho tělo s tmavou kůží…
Celé tělo jí pulzovalo. Nepokusila se bránit, když ji objal, a víc než půl hodiny se vznášela na vrcholech silné rozkoše, z nichž každý další byl uspokojivější než ten předchozí. Nemohla se milence nabažit a on byl soustředěný jen na to, aby ji uspokojil.
Z jejich posledního milování a z cesty zpátky jí zbyla jen mlhavá vzpomínka – nemohla si vybavit let – když se znovu probrala pod stromem. Vnitřní strany stehen měla lepkavé a vlhké, zatímco hlava jí třeštila a i ten nejmenší pohyb vyvolal pronikavou bodavou bolest.
Už bylo pozdě večer. Pokaždé, když se pokusila pohnout, se jí zmocnily návaly nevolnosti, a tak Sol nehybně ležela a vychutnávala si tupou bolest v břiše, která dokazovala, že byla příliš dlouho vzrušená; přála si, aby to mohla prožívat zase! Teď mám Jacoba co učit, pomyslela si roztřeseně. To, co jsme spolu dělali, byla ve srovnání s tímhle dětská hra!
Ach, tolik toužila setkat se osobně s tím mužem z Blåkully. Pánem pekel, ještě jednou. Kéž by jen bylo možné potkat ho tady na zemi. Ubohý Jacob jí ve srovnání s ním najednou připadal nudný a bez života. Bude ho muset učit! Ukázat mu, kde má ráda hlazení a jak ji může vzrušit. A teď znala i víc způsobů, jak může vzrušit ona jeho.
Už nemohla snést tu příšernou bolest hlavy. Řekla si, že je to cena, kterou musela zaplatit za svou rozkoš, ale že se musí pokusit jí zbavit. Ze svých zásob bylin a lektvarů vytáhla prášek na spaní. Nakonec se nad ní milostiví bůžci spánku slitovali a ona spala celou noc.
Následující ráno se Sol zase cítila dobře, ale usoudila, že s dalším podobným zážitkem asi nějaký čas počká. V každém případě chtěla najít způsob, jak se vyhnout následkům svého dobrodružství.
Ubohá Meta už na ni čeká! Sol vyrazila s výčitkami svědomí lesy Linderödsåsenu zpátky na klidné místo u řeky. Přijela tam a našla tu všechno velmi tiché – až příliš tiché a vyvolávající neblahé předtuchy. Hladina jezírka byla jako zrcadlo, narušovaná jenom drobným bubláním vodopádu nad skalami – a celý výjev byl zalitý mihotavým slunečním světlem.
Ale nebylo tu ani živáčka!
Sol přeběhl mráz po zádech. Co když její sobectví vyhnalo dívku pryč do nehostinné divočiny? Nebo co když tu skutečně jsou divočáci či jiná dravá zvířata?
„Meto,“ zavolala a poslouchala, jak se její hlas odráží od skal. „Meto, to jsem já, Sol!“
Na vrcholku skal se něco pohnulo. Potom se z trhliny vysoko nahoře vynořila drobná postava.
„Ach, díky Bohu, Meto. Vyděsila jsi mě!“ oddechla si Sol s rozbušeným srdcem. „Myslela jsem, žes dostala strach a utekla jsi.“
Dívka se velmi moudře ukryla v trhlině ve skále s nachystaným nožem a zásobou kamení, které mohla házet po kterémkoli vetřelci. Teď opatrně slézala dolů.
„Ahoj,“ pozdravila ji Sol a seskočila z koně. „Hlupáčku – mohla jsi odtamtud spadnout! Jak ses měla?“
Meta byla velmi bledá. „Lesy byly v noci strašidelné. A ten měsíc – díval se na mě!“
„Copak ty nejsi zvyklá být sama?“
„Ne tak daleko od lidí.“
„Zbylo ti nějaké jídlo? Mám hlad jako vlk!“
Meta na ni plaše pohlédla. Většinu jídla snědla. Sol si s povzdechem vzala půlku toho, co zbylo, a znovu se vydaly na cestu.
„Jak je to daleko do Fulltofta?“
„Ach, daleko. Tamhle.“
„Tímhle směrem? Ale to znamená, že si zajedu, a na to nemám čas,“ zvolala Sol vylekaně. „Musím se znovu připojit ke svému… ehm… doprovodu a už tak jedu pozdě. Takže Bosjökloster?“
„To je stejnou cestou, ale ještě dál.“
„Pak to tedy bude muset být Vittskövle.“
Meta neodpověděla. Tiše seděla za Sol a nic neříkala – Sol nevadilo, že je tak blízko ní, protože už ji vydrhla do čista a vyčesala jí z vlasů vši. Kdykoli k ní Sol promluvila, odpověděla jen jedním nebo dvěma slovy. Sol už to nemohla vydržet.
„Co je to s tebou?“
Dívka popotáhla, vylekaná Soliným tónem.
„Říká se, že stará baronka z Vittskövle se ke svým služkám chová krutě,“ odpověděla Meta skoro šeptem. „Bojím se tam jít, slečno.“
„A co je to za baronku?“
„Je to Görvel, dcera Fadderova. Byla třikrát vdaná a teď je vdovou po šlechtici z rodiny Brahe. Říká se, že je nejbohatší v celém Skåne. Ačkoli je jí víc než devadesát let, stále chodí všechno osobně kontrolovat a na vše dohlíží svým ostřížím zrakem. Dovolte mi, abych místo toho byla vaší komornou, slečno! Udělám cokoli, o co mě požádáte.“
„Moje co?“ koktala Sol, kterou ten návrh zaskočil.
„Nebo něco jiného, pokud si tohle nezasloužím. Služka… cokoli… pokud budu moci zůstat s vámi.“
Sol se musela zasmát. Komorná! Kam ta holka na ty nápady chodí?
Pak tiše prohlásila: „Meto, poslouchej mě! Jsem jenom obyčejná dívka (no, možná ne tak úplně obyčejná, napadlo ji hned), a dokonce ani nepocházím ze vznešené rodiny. Nikdy nejsem dlouho na jednom místě, abych se o tebe mohla postarat. Ale do Vittskövle nepojedeš. Najdeme ti jiné místo.“
„To nevadí, že nejste ze šlechtické rodiny, já nechci žádné peníze. Chtěla bych pro vás pracovat, abych vám oplatila všechno dobré, co jste pro mě udělala…“
Sol nečekaně podráždilo, že si ji někdo spojuje s dobrotou. Někdy ji to bavilo, ale jindy se jí takové projevy přízně nesmírně příčily.
„Udělala jsem jenom to, co mě těšilo,“ odpověděla Sol netrpělivě.
Po dlouhém mlčení hlásek za ní vypískl: „Prosím, slečno Sol!“
Ale Sol už přemýšlela dopředu. Silje… nebo Charlotte? Obě dvě zůstávaly celý čas doma a obě potřebovaly pomoc. Jenže táhnout tuhle mladou bytost před hory a doly, celou cestu do Norska? Vzít ji ze Skåne, jejího domova, a od rodiny… Vždyť žádnou rodinu nemá… Ale stejně by se to nemělo.
„Tak uvidíme,“ broukla.
V myšlenkách se snažila rozřešit obtížnou situaci a uvažovala, co na to asi řekne Jacob. A co její vlastní pocity? Tolik ho zase chtěla vidět.
Když dojely do Havängu, kousek od Brösarps Backar, Sol uviděla jezdce, který jim jel naproti podél pobřeží. Zanedlouho poznala, že je to Jacob Skille. Přitáhla koni uzdu.
„Zdravím tě,“ volala. „Ty už jsi tady?“
„Ano, už jsem se nemohl dočkat…“
Zarazil se, když uviděl Metiny vyděšené oči, které vykoukly zpoza Soliných zad. Na tváři se mu rozlil zklamaný výraz.
„Tohle je Meta,“ vysvětlila mu honem Sol. „Je to nalezenec. Pokusím se jí najít místo u nějakých dobrých lidí.“
Podrážděně přikývl a otočil koně.
Vypadá tak obyčejně, pomyslela si Sol. Samozřejmě, je silný a mužný, ale ve srovnání s Pánem temnot je docela bezvýznamný. Přesto ho zase ráda viděla – existovala spousta věcí, které spolu musejí podniknout!
Jacob jim oznámil, že nemusejí projíždět Glimmingehusem, ale pojedou kratší cestou přímo přes Skåne.
„A musíme také vyzvednout Jörgena, ne?“
„Jistě. Je to cestou.“
Cestou projížděli kolem jednoho nebo dvou velkých panství, ale pokaždé si Meta dokázala najít tisíc důvodů, proč by si na nich neměla hledat práci. Jsou tam duchové. Nikdo tam nežije. A tak dále. I když Sol velmi dobře věděla, že Meta nemůže o těchto místech nic vědět, nic na to dívce neříkala. Strávili noc ve stodole opuštěné farmy, daleko z dohledu všech obydlí.
Meta byla dotěrná a celou dobu chtěla držet Sol za ruku ze strachu, že se její ochránkyně znovu rozplyne. Jacob byl velmi rozmrzelý, a nijak se nesnažil své pocity skrývat.
Seno šustilo při sebemenším pohybu. V pološeru se Jacob přitočil blízko k Sol, a když slyšel, že Meta dýchá klidně a pravidelně, začal Sol něžně hladit po tváři.
„Tolik jsi mi chyběla,“ zašeptal jí do ucha.
„Pšššt,“ napomenula ho.
„Ona spí. Pojďme ven.“
Sol se posadila a Meta okamžitě zvedla hlavu.
„Co se děje? Kam jdete, slečno?“ zeptala se.
„Nikam,“ odpověděla Sol zklamaně. „Jenom jsem si dělala pohodlí.“ Stiskla dívce ruku. „Budu tu celou dobu.“
Meta znovu usnula.
„Tolik jsem se těšil, až tě zase uvidím,“ zašeptal smutně Jacob.
„Já také,“ zamumlala.
„Tohle je naše poslední příležitost, protože zítra vyzvedneme Jörgena a pak už nikdy nebudeme o samotě.“
„Jacobe, nemohla jsem udělat nic jiného!“
„No, jestli si hodláš vzít každého trhana…“
„Meta je zvláštní případ. Teď ti to nemůžu vysvětlit. Zkus usnout – zítra nás čeká dlouhá cesta.“
„Ale já s tebou potřebuji být sám, Sol!“
„Já vím a cítím to stejně. Teď dobrou noc!“
Položil jí ruku přes břicho. Odstrčila ji něžně, ale rozhodně, a pak slyšela, jak zaklel nekonečnou řadou nadávek, než se k němu rázně otočila zády.
Sol se probudila hned za úsvitu. Posadila se a rozhlédla se kolem sebe.
„Jacobe,“ vykřikla, „Meta je pryč!“
Otočil se. „No, díky bohu! Konečně můžeme být sami.“
„Přestaň! Jak můžeš být tak sobecký. Musíme ji najít.“
„Proč? Nech ji jít, jestli si to přeje. Dívky jako ona mají devět životů.“
„Meta ne. Ona je zranitelná jako novorozeně. Když jsem ji našla, byla oblečená jen v hrozných roztrhaných hadrech, týden nejedla a právě ji svázanou znásilňoval tucet odporných vojáků. Zezadu!“
„Dobrý Bože! Proč jsi mi o tom nic neřekla?“
„A kdy jsem k tomu asi měla příležitost? Celou dobu jsem ji měla za zády. Proto jsem dnes v noci odmítla tvé návrhy. Nechtěla jsem jí připomínat ty vojáky.“
Sol se postavila.
„Podívej, Jacobe! To dítě nechalo na svém místě kytici – fialky, šípky a mandlové květy. To je její způsob, jak dát najevo vděčnost.“
„Ano, ale proč tak najednou utekla?“
„Nevím, ale musíme ji najít.“
„Ano,“ souhlasil Jacob, „musíme. A pak najdeme nějaké dobré lidi, kteří si ji budou moct vzít k sobě.“
„Děkuji ti, Jacobe!“
U vchodu do stodoly se Sol zastavila a položila mu ruce na ramena.
„Jsi dobrý člověk,“ zašeptala a pak ho zlehka políbila. Jacob ji pevně přitáhl k sobě a líbal ji s nenasytností, která prozrazovala, jak moc po ní touží.
Spěchali ven a vzali s sebou všechny svoje věci, protože do stodoly už se vracet nechtěli. Sol zastrčila kytici lučního kvítí do koňské uzdy a rychle vyrazili přes pole a lesy, zpátky cestou, kterou přijeli. Ani jeden z nich nepředpokládal, že Meta bude putovat dál po cestě, kterou měli před sebou.
Ušla velký kus, ale nakonec ji dojeli. Byla to žalostná postavička, nešťastná a vzlykající, která se potácela po cestě ze strany na stranu, přemožená a zaslepená slzami. Jacob seskočil z koně.
„Meto, proč jsi to udělala?“ zeptala se Sol.
Dívka se odvrátila, protože kvůli novým slzám nedokázala odpovědět.
„Oba jsi nás vyděsila, víš,“ pokračovala Sol, zatímco Jacob ji zvedal nahoru do sedla za Sol.
„Řekni nám to,“ vybídl ji i Jacob, který se snažil zmírnit tón svého hlasu.
„Myslela sem… že to tak bude… nejlepší,“ vzlykala Meta. „Mohli byste… být sami.“
„Hmmm,“ zabručela Sol a vyměnila si pohled s Jacobem. Dívka je zřejmě slyšela.
Ale Jacob byl vlídnější, než čekala.
„Špatně jsi nás dnes v noci pochopila, Meto. My jsme se nechtěli zbavit tebe! Bylo tu něco, co jsme Sol a já potřebovali probrat v soukromí, tajné věci, které se týkají Dánska. Ale to může počkat.“
Proboha, pomyslela si Sol pobaveně, naše objetí se teď stalo věcí celostátního významu!
„Nemyslel jsem to tak, když jsem tě nazval trhanem,“ pokračoval. „Byl jsem unavený a rozmrzelý. Víš, že lidé někdy říkají věci, které nemyslí vážně, když mají takovou náladu?“
Meta přikývla, a když se zhluboka nadechla, spodní ret se jí zachvěl.
„Viděla jsi, jak hezky kůň vypadá s tvými květinami za uchem?“ snažila se Sol zlehčit situaci. „Říkal mi, že je na ně velmi pyšný!“
Meta se opatrně, nesměle zahihňala.
„A je to navíc krásná kytice. Fialky, šípky a mandle – všechny barvy norské vlajky. Nemohla jsi vybrat lepší!“ Sol si byla jistá, že se dívka naučila vázat malé kytice, aby je mohla prodávat u cesty, když byla ještě velmi malá.
Cesta se rozšířila, Sol dojela Jacoba a klusala teď na koni vedle něj.
„Musím ti něco říct, Meto,“ oslovila ji Sol nahlas a pohlédla na Jacoba s veselým, sebejistým výrazem. „Zjistila jsem, že se od tebe nechci odloučit. Tolik jsi nám chyběla, a tak jsem se rozhodla, že tě vezmu domů ke své laskavé a mírné matce. Do Norska! Co na to říkáš?“
„Ach, slečno!“ zalapala Meta po dechu a objala Sol tak pevně, že se skoro nemohla nadechnout.
„Ale víš, kde je Norsko?“
„Hmmm.“ Meta o tom chvíli uvažovala. „Možná za těmi lesy?“
„Svým způsobem ano – a pak přes moře, Meto! Musíš se plavit lodí ve dne v noci.“
„Ach! Ale to je nebezpečné!“
„Opravdu? Jakých skřítků se bojíš tentokrát?“
„Velkého mořského hada, slečno. Převrátí loď.“
„Ne, pokud jsem na palubě já,“ odpověděla Sol klidně. „Ale jistě… jestli raději zůstaneš tady ve Skåne…“
Sol zároveň cítila i slyšela, jak Meta ztěžka polkla.
„Ne, slečno. Pojedu s vámi.“ Následovala odmlka a pak zašeptala: „Děkuji vám, slečno!“
Právě jak Sol předpovídala, Jörgen se téměř nedokázal odtrhnout od toho statku, kde se uzdravoval, nebo přesněji, od statkářovy dcery. Ovšem teď, když už se zase těšil dobrému zdraví, byl Jacob Skille nelítostný.
„Víš, že se musíš vrátit domů za Ottilií,“ zabručel.
„Jakou Ottilií? Ach, ta puritánka s bledým nosem! No, možná musím, ale brzy se vrátím sem!“
Jacob dal Jörgenovi chvilku na rozloučenou s dívkou, než pokračovali ve své cestě na západ.
V Helsingborgu Jacob našel loď, která měla plout do Norska a na níž si dívky mohly zamluvit cestu. Sol zaplatila kapitánovi a pak se vrátili strávit poslední noc na pevnině v levném hostinci, který vybral Jacob.
„To je opravdu výborně načasované,“ pochvaloval si. „Přijet o půl dne později, loď by už odplula.“
Ale nedokázal skrýt smutek a touhu ve svých očích, když pohlédl na Sol. Ona byla podivně neklidná. V myšlenkách se stále vracela ke svému mimořádnému setkání se Satanem a cítila, že teď potřebuje být sama. Nekonečný hovor přátel jí připadal rušivý, protože měla nádherné tajemství, o které se s nikým nemohla podělit.
Tentokrát pro ni bylo snazší vyklouznout z pokoje. Meta tvrdě spala, vyčerpaná a spokojená, že pojede do Norska.
Sol tiše odešla.
Měsíc, který začínal ubývat, stále svítil na celé město a zaléval obrovskou pevnost a její velikou věž Kärnan, která byla dominantou města, a kostel Svaté Marie bledým světlem. Ale Sol věděla, co chce. Potřebovala se uzavřít ve svém vlastním světě.
Jacob jí vyprávěl o rozvalinách starých žalářů, kde je v noci slyšet hněv duší, které nenašly pokoje, ale Sol nevěděla, kde je hledat. Když se nenápadně zeptala při večeři, získala další informace a teď mířila kolem kostela Svaté Marie a přes náměstí přímo do vzdálenější části pevnosti. Neohlédla se, aby se ujistila, že ji nikdo nesleduje.
Ale někdo ji sledoval, zatímco pospíchala městem ke starobylým rozvalinám.
Když dorazila na místo, zastavila se a rozhlédla. Brzy tohle všechno bude pryč, napadlo ji, propadne se to do země, zmizí pod travnatými kopečky hlíny, na kterých se vystaví nové domy. Do částí zničených zdí už začínala zasahovat obydlí a za sto let už nikdo nepozná, že tyhle zdi existovaly.
Vchod dovnitř strážily stromy kývající se ve větru. Sol sešla pár schodů do chodby, vedoucí mezi dvěma zdmi, které spadly a teď byly zarostlé plevelem. Došla k prázdnému otvoru po dveřích – ve vstupu ležel obyčejný, polámaný houpací kůň, který prozrazoval, že si tu hrají děti.
Pokračovala bludištěm rozvalin, krátce se zastavila, aby nasála vzduch, a pak už neměla pochyby o správném směru, kterým se má dát. Přelezla přes popadané kameny, prošla kolem kaluží dešťové vody pod obrovskými dírami ve střeše, než konečné dorazila do místnosti připomínající podzemní hrobku, kde bylo ve vzduchu cítit utrpení dávno mrtvých.
Tohle byla ta kobka!
Obrovskou prasklinou ve střeše dovnitř pronikalo měsíční světlo. Sol se posadila na trávou a plevelem obrostlou hromadu hlíny, která pravděpodobně ukrývala kameny z rozbité střechy. Věděla, že sem sotva někdo přijde – jistě ne děti – protože kolem viděla vybledlé pozůstatky lidských kostí, napůl zahrabané do země poblíž starých zdí.
Seděla velmi klidně; oči měla zavřené a naslouchala sboru hlasů mrtvých, vzdychajících a pomalu se vynořujících z uplynulých let. Bylo jí jedno, zda přicházejí z jejích představ, nebo jsou skuteční – teď byli součástí její reality. Odpovídala jim tlumeným hlasem a cítila přítomnost neviditelné bytosti sedící vedle ní na zemi. Sol vnímala sounáležitost se všemi těmito nešťastnými bytostmi – rozuměla jim a ony jí – bez ohledu na to, zda byly nebo nebyly výplodem její fantazie. Co na tom záleží?
„Jsem tak sama,“ zašeptala. „Ach, tak sama na tomhle světě, ve kterém chybí představivost. Je to úžasné, opravdu báječné být s vámi – kteří už víte, co leží ve světě za tím naším.“ Jeden po druhém vyrůstaly ze tmy stíny těch, kdo kdysi dávno museli trpět a zemřít; stíny, které ti nejvnímavější lidé mohli občas zahlédnout jen koutkem oka.
Tohle byl Solin svět a ona byla v jejich společnosti doma. Viděla je, uměla se vcítit do beznaděje, kterou kdysi trpěli, když snášeli hrůzy téhle cely a věděli, že pro ně neexistuje žádná spása a že můžou jen čekat na pomalou, bolestivou smrt.
Pak najednou, v mžiku oka, byli pryč. Chodbami se rozléhal zvuk těžkých bot.
Ve dveřích stanul Jacob Skille.
„Tak tady jsi!“ prohlásil drsně.
Sol okamžitě využila situace.
„Ano. Slyšela jsem, že jdeš za mnou, tak jsem se rozhodla jít sem dolů. Tady nás nebude nikdo rušit.“
Nebyl tak vnímavý k atmosféře místnosti jako ona.
„Pravda,“ souhlasil. „Sem nikdo nechodí.“
Bezstarostně se milovali na zemi pod rozbitou střechou. Sol mu ukázala všechny nové věci, které se naučila během svého letu na Blåkullu. Jacob byl ochotný se učit a měl pocit, že je docela výjimečným mužem! Samozřejmě neměl ponětí, odkud se tyhle novoty vzaly, ale s radostí se domníval, že povzbuzuje on ji, aby mu dělala pomyšlení. Udělal všechno, co chtěla, a Sol si užila báječnou půlhodinu; on si naštěstí neuvědomoval, že se miluje na zarostlé hromadě hlíny obklopené kostmi mrtvých.
Po procházce se vrátili do pokoje bok po boku; Sol měla tělo ochromené a byla bez sebe zoufalstvím. Nadávala na svou bezmoc a tiše plakala bez slz.
Vášeň a smyslnost tohoto světa nebyly pro ni. Necítila nic, vůbec nic! Musela vyvíjet mnohem větší úsilí, aby se vzrušila.
2024 ©