Bratři a sestry se rozešly každý svou cestou. Are zůstal doma na statku v Lipové aleji a krom jiného se svým otcem a Charlotte řešil možnosti lesnictví. Dag pilně studoval v Kodani a čekal, až mu začnou zkoušky, zatímco Sol se projížděla po Skåne, donucená opustit dánské hlavní město kvůli svému čarodějnictví. Přesto tihle tři byli v podstatě šťastní a užívali si života. Naneštěstí pro ubohou Liv, která si možná nejvíce zasloužila radost ze života za své neutuchající přátelství a péči o svého muže, se situace nevyvíjela nijak dobře.
Ve vzkvétajícím, ale ne přívětivém domě v Oslu mladá Liv bojovala prohranou bitvu ve snaze potěšit svého manžela. Během dne, zatímco byl ve své kanceláři, jí tchyně nedopřála chvilku oddechu a po večerech musela Liv povzbuzovat a uspokojovat manžela. Laurents ji vždy líně poplácal po hlavě a zeptal se, jak se měla jeho „malá cukrová kostička“, ale nikdy se nezastavil a neposlouchal, když se mu snažila vyprávět o svém dni. Ne že by toho bylo moc co říct. Také zjistila, že je nejlepší mlčet o ponižování, které si musí vytrpět od jeho matky.
Když se o tom jednou zmínila, začal být agresivní a vynadal jí, že je nevděčná. Rozhovor uzavřel tím, že by Liv měla přijmout, že jeho matka je stará a bezmocná. Jednou, když požádala o víc nezávislosti, aby mohla ukázat co umí, zvolal jízlivě: Ano! No prosím! Požádej kuchařku, ať ti dovolí upéct koláč, drahoušku! Neustále zdůrazňoval, že není vděčná za všechno, co pro ni dělá. Po téhle příhodě se úplně vzdala.
Ze svého místa na gauči jí tchyně nadále ztrpčovala život, dnes jako kterýkoli jiný den. Liv běhala sem a tam a něco jí nosila – misku se sladkostmi, zrcátko, džbánek piva – ale z ženina bědování stejně stále cítila, že nikdy neudělá dost. „Nikoho ani za mák nezajímají moje bolesti,“ stěžovala si a chytala se při tom za srdce. (Pravda, na špatné straně, ale Liv usoudila, že by nebylo moudré ji na to upozornit!) „Můj syn se zajímá jenom o svůj obchod a moje snacha je líná a příliš neschopná porozumět mým přáním.“
„A co si přejete teď, drahá maminko?“ zeptala se Liv nesměle.
„Ach, jak bys mi jen mohla pomoct. Myslíš jenom na sebe, zatímco já tu ležím sama. Zapomenutá. Jakmile ses odešla dolů najíst, měla jsem záchvat. Tohle moje ubohé slabé srdce nemůže snést, že se můj syn tak mizerně oženil. Ležela jsem tu bezmocná – osamělá – tak vystrašená…“
„Nevěděla jsem…“
„Volala jsem,“ zalapala po dechu tchyně, „ale nikdo nepřišel. Nebyl tu nikdo, kdo by mi pomohl.“
Liv se zmocnila úzkost, protože tu nechala svou tchyni a odešla dolů na snídani, a se zdrcujícími pocity viny se zeptala staré ženy, jestli jí má donést nějaké jídlo. Ne, ona nemá hlad (zvláště proto, že právě tajně snědla patnáct sladkých koláčků) a nic by do sebe nedostala; na jídlo už neměla chuť mnoho, mnoho dní. Ona už na tomhle světě dlouho nebude, ale komu na tom záleží?
„Bude to tvoje vina, jestli zemřu, Liv,“ vyhrožovala. „Chci, abys to věděla a dobře si to pamatovala!“
Liv pohlédla na svoje ruce. „Možná bych tedy s vámi měla zůstat doma? Jak dobře víte, žena jednoho z Laurentsových kolegů mě dnes k sobě pozvala na návštěvu, ale jestli se cítíte špatně, maminko…“
Její tchyně odsekla: „Tak tebe pozvat může, a mě ne! No, jen si jdi. To je typické, že myslíš jen na svou vlastní zábavu. Jdi! Zapomeň na mě!“
Tohle bylo poprvé, co Liv někdo pozval na návštěvu, a těšila se, že se na chvíli dostane z domu. Dobře si uvědomovala, že ji pozvali ze slušnosti. Nikdy ji nebudou považovat za součást kruhu přátel prostě proto, že nepatřila ke zdejšímu měšťanstvu, a tudíž nic neznamená.
„Mohu to pozvání odmítnout.“
„To nesmíš. Zvládnu to tady sama. Teď jsem zvyklá být opuštěná. Všechno bylo tak jiné, když jsme tu byli jen Laurents a já. Tehdy měl na mě vždycky čas, bylo to tak příjemné, jen on a já, a on si vždycky vážil své maminky. Ale teď musí pracovat bůhvíkolik hodin denně, jen aby uspokojil svou náročnou ženu. On, který mohl mít kteroukoli ze skutečně vážených nevěst v tomhle městě. Všechny dobře postavené mladé dámy soupeřily o jeho pozornost… A pak si vybral slečnu Nicku ze statku!“
To poslední slovo doslova vyštěkla.
Liv se snažila ji nevnímat. Věděla, že Laurents a jeho matka nemohli žít v domě sami příliš dlouho, protože jeho otec zemřel teprve krátce před jejich svatbou. Liv by také zajímaly ty její nemoci. Pokud tchyni něco upoutalo, nový skandál nebo drby, pak dokázala ujít kilometry, aby se o dané záležitosti dozvěděla víc. Mezitím, když se nedělo nic, co by stálo za zmínku, ležela roztažená na gauči a byla tak nemocná, tak strašlivě nemocná…!
„Dobře, matko, pokud, to tu zvládnete, jak říkáte, půjdu si po svém,“ uzavřela rozhovor Liv s přetrvávajícím pocitem nejistoty. „Máte při ruce všechno, co potřebujete?“
„Jen si jdi,“ nakázala jí žena vyčerpaným hlasem.
Skutečně Liv bude moct odejít z domu? Nepochybně později dostane dvojitou dávku jedovatých poznámek, ale s tím se vyrovná. Cítila, že když aspoň na chvíli nevyjde z tohohle vězení, zadusí se. Teď jí konečně dovolili někam jít!
Ale ne! Dnes nebude mít takové štěstí.
Její tchyně vůbec neměla v úmyslu nechat Liv nadechnout se čerstvého vzduchu. Když se dívka oblékla a byla na odchodu, stará vdova pohodila hlavou dozadu a chytla se za hrdlo.
„Ach! Nemohu dýchat! Potřebuji vzduch!“
Liv utíkala pro čichací sůl. Jakmile se žena znovu vzpamatovala, Liv se zeptala: „Mám poslat pro lékaře?“
„Ne, ne. Nesmíme obtěžovat takového důležitého muže takovými malichernostmi. Co by řekl, kdyby zjistil, že moje rodina není schopná se o mě postarat?“
Liv pohlédla na tu bledou, trpitelskou tvář před sebou a vzdala se. Poslala zprávu své hostitelce, že bude muset pozvání odmítnout.
Krátce nato se tchyni znatelně ulevilo a znovu začala dotírat na svou snachu.
Sol najednou probudil tlumený výkřik. Ve stejné chvíli se posadil i Jacob Skille.
Bylo to uprostřed nejasné skoro letní noci a měsíc osvětloval děsivý výjev. Koně zařehtali a strachy zatáhli za své postraňky. Nad Jörgenem, který zjevně bojoval o život, klečeli dva muži. Skille se otočil, aby odrazil další dva, kteří se na něj vrhli.
Sol zareagovala instinktivně a neuvěřitelnou rychlostí. Popadla kámen a praštila jím plnou silou do hlavy jednoho z útočníků a ten druhý se stačil sotva otočit a pohlédnout na ni, než ho kamenem udeřila do obličeje. Jörgen se snažil nadechnout, protože se ho zřejmě snažili uškrtit. Stékala na něj krev Soliných dvou obětí, ale Sol se nezastavila, aby mu pomohla, protože se musela podívat, co se děje se Skillem. Ten však její pomoc nepotřeboval, vytasil meč a jednoho z mužů podřízl. Musel se vzbudit včas a byl připravený na útok. Teď se kutálel v zuřivém, divokém boji na život a na smrt se čtvrtým a posledním z loupežníků. V měsíčním světle totiž bylo Sol jasné, že nikdo jiný to být nemůže.
Najednou, než se stačila rozhodnout, zda se do souboje vloží nebo ne, ze stromů vyběhl pátý muž a chytil ji zezadu. Zběsile kopala kolem sebe, ale její útočník ji pevně držel a ona se nedokázala ubránit, když ji přehodil přes nejbližšího koně a odjel s ní. Povedlo se jí rychle ohlédnout a viděla, že Skille zabil útočníka a utíká ke koním. Její ostré nadávky určeně únosci by dobrosrdečného dragouna nejspíš zaskočily, protože žádná mladá dáma by se nikdy takhle nevyjadřovala.
Vzhledem k tomu všemu, co se seběhlo, však nejspíš mnoho nezaslechl. Zvuk jeho pádícího koně burácel blíž a blíž a ona dělala, co mohla, aby loupežníkovi útěk co nejvíce znepříjemnila – kroutila se a otáčela, házela sebou ze strany na stranu, kousala a škrábala.
„Předkloňte se, z cesty!“ slyšela vykřiknout Skilleho, zatímco během nebezpečné jízdy jí do tváře šlehaly větve.
Instinktivně ho poslechla a Romeleåsenem se rozlehl výstřel. Lupič vykřikl a rozhodil ruce. Sol spadla po hlavě na zem a odkutálela se od klusajících kopyt. Skille zastavil, seskočil z koně a zavolal na toho druhého, který se splašil. Když se zvíře vrátilo, Sol si uvědomila, že to byl Skilleův kůň, kterého lupič vzal. Tak proto je začal tak rychle pronásledovat, pomyslela si trpce, zatímco ležela rozvalená v pichlavém jalovcovém křoví.
K jejímu překvapení jí nejdřív přišel na pomoc a řekl: „Omlouvám se, že jsem se tak loudal, ale chvíli trvalo, než jsem za jízdy nabil mušketu. Jak se cítíte?“ zeptal se vylekaně.
Sol se roztřeseně postavila na nohy. „V pořádku, myslím. To byla dobrá trefa,“ zašeptala obdivně a okamžitě mu padla do náručí.
Jacob Skille ji držel pevně a ze strachu o její zdraví se mu třáslo celé tělo.
„Hmmm,“ zamumlala potichu Sol, která si vychutnávala ten okamžik, „nechat o sebe pečovat přece jen není tak špatné.“
„Co jste říkala?“ zeptal se.
„Nic. Líbí se mi to – jste tak velký a silný. Ale to už víte. Musíme se podívat, jak je na tom Jörgen!“
„Jistě.“ A se zjevnou neochotou ji pustil.
Jörgen příliš netrpěl. Ještě nedokázal srozumitelně mluvit a měl řeznou ránu na paži, ale byl naživu.
„Děkuji,“ obrátil se k Sol chraplavým šepotem. „Jste opravdu rychlá.“
„Cože?! To jste udělala vy?“ zeptal se Jacob Skille a ukázal na mrtvoly dvou mužů s roztříštěnými lebkami ležící u jeho nohou.
Sol rázně přikývla.
„Ubohé dítě,“ povzdechl si. „Musíte být strašně vyděšená! Být donucena udělat něco tak surového!“ Sol se pokusila zachvět, aby dala najevo své utrpení, ale moc se jí to nedařilo. „Rozhodně jste se nebála o vlastní bezpečí a my jsme vašimi dlužníky. Takoví hlupáci, že se pustili do křížku s královými dragouny! Ale to samozřejmě nemohli vědět. Jak je ti, Jörgene?“
Mladík ještě stál nejistě na nohou a zamyslel se, než odpověděl.
„Já… myslím, že hodně krvácím…“
Dosud si neuvědomili, že ho několikrát bodli.
„Musíme se postarat o tyhle rány,“ promluvila Sol, která si bez cavyků odtrhla ze spodničky dlouhé pásy látky. „Lehněte si a uvolněte se.“ Otočila se ke Skilleovi a zeptala se: „Skutečně nikde poblíž nejsou žádné domy?“
„Ne. Ale možná když pojedeme dál na jih k moři…“
„Pak přesně to musíme udělat,“ rozhodla, zatímco obvazovala Jörgenova zranění nejlépe, jak uměla. „V tomhle stavu nemůže jet moc daleko.“
„Ale já…“ začal namítat mladík.
„Mlč, hochu,“ souhlasil Skille. „Takhle bys nepřežil cestu do Glimmingehusu.“
Jörgen si tiše lehl na záda. Uvědomil si, že mají pravdu. Opatrně mu pomohli na koně a vyrazili. Když opouštěli paseku, Sol zastavila koně.
„Počkejte chviličku,“ požádala je. „Můžu se vrátit – abych se pomodlila za jejich duši?“
Skille už chtěl říct ne, ale pak si to rozmyslel.
„Sol, jste dobrá dívka. Máme jet s vámi? Nebojíte se duchů?“
„Ne, ne,“ odpověděla. „To nebude nutné. Jenom jsem se bála, že by nás jejich duše mohly pronásledovat.“
„Chápu. Počkáme tady,“ řekl Skille.
Pospíchala zpátky a seskočila z koně. Když se ujistila, že ji společníci neuvidí, přešla k tělu jednoho z lupičů, staršímu muži se šedivými, bíle žíhanými vlasy. To byl ten, kterého zabodl Skille, takže jeho hlava a tvář nebyly znetvořené. Sol se usmála, když uřízla pramen vlasů mrtvého muže, stočila ho, zavázala na uzel a strčila si ho do měšce. Pak se honem vrátila tam, kde na ni čekal její doprovod.
„Teď je po všem,“ prohlásila zbožně. „Ať jejich duše odpočívají v pokoji.“
Skille zamumlal něco nesrozumitelného, když znovu pobídli koně, tentokrát směrem na jih. Jeli bok po boku uprostřed s Jörgenem, kterého podpírali z obou stran. Nemuseli se trmácet příliš daleko, než narazili na malou zemědělskou osadu. Probudili lidi v první chalupě, ke které přijeli, a vysvětlili, co se stalo.
„Aha!“ zvolal farmář, „těch pět nás tu už dlouho sužovalo jako mor. Zemřeli rukou dragounů krále Kristiána, co? Smekám před vámi, chlapi! Doufám, že vás neohrozili, mladá dámo?“
Sol a Skille si vyměnili pohledy.
„To tahle mladá slečna jim dala pořádně za vyučenou. A to je jen mírně řečeno!“ přiznal Skille.
Sol se laskavě usmála. „S takovým odvážným válečníkem, jako je dragoun Jeho Veličenstva Jacob Skille, by se každá dívka cítila v bezpečí, nebo ne?“ zeptala se nesměle.
Skille se odvrátil a něco si zabručel pod vousy.
Lidé ze statku slíbili, že se o Jörgena dobře postarají. Sol si všimla, že farmář má rozkošnou mladou dceru. To bude pro hocha dobré, pomyslela si, protože ta ctnostná, upjatá a dokonalá Ottilie zněla tak nudně. Možná si potřebuje položit hlavu na bujné poprsí obyčejné rolnické holky!
Teď už zbyli jenom oni dva a znovu vyrazili pod ocelově modrým, měsícem ozářeným nebem na cestu, ale nedojeli daleko, protože měsíc zmizel a nebe zatemnily šedé mraky. Než začalo svítat, pořádně se rozpršelo, ale tou dobou už dorazili k moři.
„Zatraceně,“ zasyčel Skille skrz zaťaté zuby. „Nemohu riskovat, že nadto všechno, co se stalo dnes v noci, ještě nastydnete – když jste tak hubená a křehká. Zdá se, že tam v dálce jsou nějaké rybářské chatky. Na chvíli se tam schováme.“
Byly tam jenom dvě opuštěné rybářské chajdy, obě staré a zchátralé. Možná patřily k nějakému místnímu statku, ale pokud ano, rozhodně nebyl vidět z místa, kde stály.
Skille vešel do jedné z chatek se Sol v patách, ramena měl promáčená a shrbená v nočním chladném vzduchu. Hubená a křehká, pomyslela si a v duchu se usmála. Tak to jí ještě nikdy nikdo neřekl. Každý den se dozvíme něco nového.
„Nepoužívají je už celé roky,“ usoudil a jeho hlas se rozléhal kolem vybledlých šedých trámů. „Sem můžeme dát koně a my si vezmeme tu druhou.“
Teď hustě pršelo, ale přesto déšť nepřehlušil zvuk líných, vytrvalých vln Baltského moře, které narážely na pobřeží. Zatímco koně se zdáli spokojení, že mají střechu nad hlavou, Sol věděla, že ona nechce nic víc než se schovat před lijákem.
„Jste úplně zmrzlá,“ vylekal se Jacob Skille, když rozesílal postel ve druhé chajdě. „Pokud budete spát tady, půjdu ke koním.“
„Ne!“ odpověděla honem. „Tam si nebylo kde lehnout a stejně – nechci tu zůstat sama.“
„Chápu.“ Jeho hlas byl plný soucitu. „Jste vyděšená a promrzlá. Zůstanu tady s vámi – můžete si být jistá, že se k vám budu chovat počestně.“
Choval se k Sol úžasně. Nebyla zvyklá na takovou ohleduplnost a nejdřív ji to zlobilo a byla podrážděná, ale jak se jí do zmrzlých končetin začalo vracet teplo, začala se uvolňovat a oceňovat Jacobovu pozornost. Dovolila mu, aby ji osušil velkýma, silnýma rukama, zatímco ona mu nalila dobrou míru vína ze džbánku, který jí dal soudce, ale sama vypila jen malinko. V pravý čas je oba zabalil do sedlových přikrývek, ulehli bok po boku a on si položil paži přes její tělo, aby se cítila bezpečně a aby jí bylo teplo. Její třes, o kterém si myslel, že ho způsobily hrůzné noční události, polevil.
Sol ale věděla, že je to jenom reakce na zimu a déšť.
„Už se cítíte lépe?“ zašeptal a přitáhl si ji blíž.
„Skvěle,“ zamumlala a pak se bez rozmyslu zeptala: „Víte, kde roste lilek černý?“
„Lilek černý? Co to proboha je?“
Ne, pomyslela si Sol, mohla si šetřit dech. Měla vědět, že nemá cenu se ptát.
Zanedlouho oba tvrdě usnuli.
Jacob Skille, obyčejný dragoun, který až dodneška považoval ženy za překážku v kariéře vojáka, měl teď zvláštní sen. Ležel, létal, vznášel se, pohyboval se pomalu nahoru a dolů na divném jezeře, kde voda nebyla voda, ale něco dokonale měkkého a příjemného. Kolem něj se vznášely zvláštní bytosti, nadpozemsky krásné a kouzelné. Jedna z nich se k němu přiblížila, on se natáhl a zadržel ji – věděl, že je to ženská bytost – a ona k němu ochotně šla a obtočila se mu kolem těla. Cítil láskyplné teplo, které z ní vyzařovalo, a začal mít pocity, které poznal ve svých nejtajnějších snech – ale tentokrát byly mnohem hlubší, mnohem silnější. Rukama se natáhl po spodní části krásného těla kouzelné bytosti, kde jsou skryta všechna pokušení světa, ale tápajícími prsty se zachytil v jejích šatech, dokud mu nepomohla a nebyla volná. Její kůže byla horká pod jeho rukama, které pátraly po tajných místech, horká a vlhká, a když se k ní Jacob pevně přitiskl, jeho tělo se zachvělo nesnesitelným pálením ve slabinách. Teď stály v cestě jeho šaty ale malé, hbité prstíky rychle našly, co hledaly, a…
Sol také měla sen, ale rychle se probudila a okamžitě jí došlo, co se děje. Viděla, že její báječný válečník si neuvědomuje, co dělá, protože sténal a kroutil se ze snu. Opatrně se posunula do správné polohy, vzala jeho ruku a položila si ji tam, kde tušila, že ji chce mít. Věděla, že ona po tom také touží, a okamžitě ucítila, jak se jí tělo chvěje a zalévá touhou. Cítil, že je na něj připravená, a pokusil se rozepnout kalhoty, ale v tom zmatení se mu to nedařilo. Solina ruka mu v mžiku pomohla a Sol zalapala po dechu, když uviděla jeho velikost, ale intenzivně vnímala, jak se její tělo připravuje ho přijmout.
Probudil se. Sol se otočila, jako by stále spala, a se zavřenýma očima tiše zasténala. Slyšela, jak zajíkl, když si uvědomil, co se chystá udělat, ale přitiskla se na něj, takže se nedokázal ubránit. Když do ní vstoupil, „probudila se“ s překvapeným vyjeknutím, připomínajícím malé štěně, a vytřeštěnýma očima pohlédla přímo na něj.
Skille byl plný obav, ale nedokázal přestat.
„Jacobe!“ zašeptala užasle. „Ach, Jacobe!“
Chytila ho kolem krku a její tělo odpovědělo na jeho naléhavý rytmus. Jejich vášnivé tempo narůstalo, dokud jako jeden nedosáhli vrcholu extáze.
Potom, když spolu vyčerpaní leželi na posteli a ztěžka oddechovali, se k ní Skille otočil.
„Promiň,“ zašeptal. „Nevím, co se to se mnou stalo. Měl jsem takový sen…“
„Já také, Jacobe,“ zamumlala. „Já také. Ale to byla síla přírody, která nás poháněla. Oba jsme příliš dlouho žili v samotě.“
„Ano. Jsem rád, že to tak cítíš.“
„Líbilo se ti to?“
„Byl jsem v ráji, Sol. V naprostém ráji!“
„Tak teď možná trochu změníš svůj názor na dívky.“
Byl v šoku. „Ale ty jsi teď pro mě jediná, to jistě chápeš, ne? Nemohu tě teď opustit!“
„Ach, nejdražší Jacobe,“ odpověděla s něžným smutkem, „víš, že musím odjet z Dánska. A co víc, přestala bych si tě vážit, kdybys měl zanedbat svoje povinnosti. Užijme si spolu ten náš krátký čas a s láskou budeme vzpomínat jeden na druhého. Myslela jsem, že už nikdy nedokážu snést dotek muže, ale tys mi dal tenhle úžasný okamžik. Vyléčil jsi mě, Jacobe, a díky tobě jsem zapomněla na ty hrozné věci, které se mi staly, když mi bylo čtrnáct.“
„Opravdu? Pak jsem moc rád.“
Když se rozednilo, a než se připravili na další cestu, ještě jednou se milovali. Tentokrát si spolu hráli a s naprostou otevřeností a důvěrou v toho druhého se naučili pár tajemství smyslné, tělesné lásky. Proto když se rozloučili na rozcestí poblíž Glimmingehusu, jeden na cestě do pevnosti, která se majestátně tyčila nad rovinatou krajinou, a ten druhý směrem do Brösarps Backar, věděli, že se za pár dní znovu shledají. Ta vyhlídka je oba těšila.
***
Sol pospíchala na sever podél baltského pobřeží do Brösarps Backar. Její kůň jako by si užíval klus po tvrdém písku a snažil se dorazit k oparu před nimi, aby viděli, jaká tajemství ukrývá.
Z moře se zvedala řídká mlha, která skrývala dlouhé, netečné vlny. Mlhou se příležitostně prodral paprsek slunečního světla a rozehnal svým jasem tlumené šedomodré pastelové stíny.
Protože už o něco dříve cestou po pobřeží Sol zastavila a zeptala se na směr nějakého rybáře, věděla, že se blíží ke konci své cesty. Začala s mužem hovořit na téma Brösarps Backar opatrně a vysvětlila mu, jak se bojí, aby tam nenarazila na čarodějnice. Rybářova odpověď ji horce zklamala.
Čarodějnice, zasmál se muž a zeptal se jí, jaké staré historky to slyšela. Slíbil jí, že se v Brösarps může cítit v bezpečí. Jenom ti staří, velmi staří, ještě vyprávějí příběhy o čarodějnicích.
Soliny naděje zčernaly a zmocnil se jí čirý pocit zoufalství. Nicméně se chtěla dozvědět víc – co říkají ti staří? Je to tak neuspokojivé, pomyslela si, kéž by tu byla před sto lety, byla by se ocitla na sabatu čarodějnic. Následovala by svého ducha mezi mohylami, zvedala by kameny z pohanských dob, ale už ne… Ne v téhle době… Dnes se v Brösarps Backar rozhostil klid a mír.
Sol během rozhovoru s mužem zamžourala do slunce, aby skryla své nezvyklé oči. Poděkovala mu, řekla, jak se jí ulevilo, a odjela, ale ne dřív, než z něj chytře vytáhla, kde žijí nejstarší lidé v tamní oblasti.
Nevzdá to, dokud to aspoň nezkusí. Jela tak daleko, aby byla nablízku svým nejbližším přátelům, a musí pokračovat, dokud nebude s jistotou vědět, že v celé Skandinávii není kromě ní nikdo další, kdo má takové zvláštní síly. No, nikdo kromě Tengela, samozřejmě, ale ten se nepočítá.
Navzdory smutku, který cítila, že sem přijela o sto let později, pomalu začala nacházet potěšení v jízdě touhle překrásnou krajinou. Když konečně dorazila do místa, odkud viděla, jak se před ní rozprostírá Brösarps Backar, uvědomila si, že tohle musí být jedno z nejúžasnějších míst ve všech severských zemích. Od malebné pobřežní vesnice Haväng směrem nahoru do mírně zakulacených kopců pokrytých petrklíči a sasankami byly na svazích Linderödsåsen tu a tam rozeseté malé chaloupky s typicky vysokými střechami.
Pohled na takovou nevýslovnou krásu naplňoval Sol bouřlivou radostí.
Jak pokračovala dál odhodlaná najít chalupu těch starých lidí, míjela starou mohylu, a musela zastavit. Kéž by tu bývaly byly…
„Kam jste všechny odešly?“ stěžovala si okolnímu světu. Její touha mluvit s lidmi, kteří by jí rozuměli, teď byla ještě silnější než kdy jindy, protože teď věřila, že přišla o poslední naději je najít.
Nakonec dorazila k malé chaloupce, které odpovídal rybářův popis. Sesedla z koně a uvázala ho k rozkvetlé plané jabloni.
Sol srdečně přivítal vyzáblý, větrem ošlehaný starý pár. Nabídli jí nějaké jídlo, za což byla velmi vděčná, protože ve své nedočkavosti dostat se co nejrychleji do Brösarps Backar se ani nenajedla.
Věděla, že si před těmito lidmi nedokáže hrát na to, že je vyděšená z čarodějnic. Toužila získat nějaké podrobnější informace, a tak nutně potřebovala vymyslet nový plán. Řekla jim, jak jí babička vyprávěla příběhy o čarodějnicích a o tom, jak se celé léto scházely za čtvrteční noci za úplňku. Teď, když tu byla, chtěla zjistit, jestli byly ty historky pravdivé.
Stařena obrátila svou pozornost k hrncům na krbu a rachotila s nimi, jak nejvíc mohla.
„Ale ano,“ odpověděl stařec a jeho hlas přešel v šepot, „jsou to pravdivé příběhy, tím si můžete být jistá! Jednou jsem je sám viděl, jako hoch, těsně předtím, než je vyhostili.“
Sol poskočilo srdce. „Vyhostili? Takže všechny nezemřely?“
„Ne, ne. Pán z Glimmingehusu přivezl své rytíře a další, aby je pochytali, ale byly včas varovány, a uprchly. Byla to moje vlastní matka, která je varovala.“
Sol najednou pocítila k mužově matce velkou sympatii. Oči starce měly uslzený, vzdálený pohled; pokračoval ve svém vzpomínání.
„Pamatuji si, jak jsem je viděl, jako by to bylo právě včera. Vzbudil jsem se uprostřed noci podivným zpěvem, a protože byla letní noc, vyplížil jsem se ven, abych se podíval, co se děje – a pak jsem je spatřil.“
Sol věděla, že si staří lidé často dokážou vybavit události z dětství velmi jasně a do velkých podrobností, zatímco věci, které se staly v pozdějších letech, mají jakoby zahalené v mlze. Viděla, jak starce povzbudil její zájem a jak si užívá pocitu důležitosti, který mu dodávala možnost vylíčit po takové době svůj tajemný příběh. Vyvedl Sol ven a stařena je následovala.
„Tamhle. Tam, co stojí ta mohyla, jsem je viděl – a byla jich spousta. Přišly z široka daleka, aby se tu setkaly. Nemohly se stýkat v zimě, ale to jistě víte, mladá slečno.“
Rozuměli si navzdory rozdílné řeči. Sol mluvila dánsky docela dobře, protože tolik let znala Charlotte Meiden a taky díky posledním měsícům stráveným v Kodani. Tihle staří rolníci mluvili nářečím skåne, což byla směsice dánštiny, švédštiny a staré norštiny, které by Nor stěží porozuměl. Když stařečci nerozuměli její norštině, mluvila co nejvíce dánsky, a to co nejpomaleji a nejzřetelněji.
„Na kamenech mohyly něco leželo a ony se kolem toho shlukly. Řeknu vám, nikdy v životě jsem se netřásl tak, jako když jsem je všechny viděl a slyšel,“ vyprávěl stařec.
Sol si vzpomněla na tu hloupou seanci ve sklepě v Kodani, kde ji nemohlo nic rozetřást ani v nejmenším. Ačkoli tu byla jistá podoba s popisem, který právě vyslechla, to, co se stalo tady, znělo mnohem skutečněji. Měla by začít doufat?
„Takže vy říkáte, že všechny uprchly. Kam tedy šly?“
Následovala odmlka. Pár si vyměnil pohledy.
Sol si šla neúnavně za svým. „Tohle všechno bylo před sto lety – jistě jsou už dávno mrtvé, ne? Jenom chci jít v jejich stopách. Nikomu neublížím. Úředníci také nejsou moji přátelé.“
„Jak to myslíte, před sto lety?“ vtipkoval stařec. „Nejsem ještě tak starý!“
„Ne, samozřejmě ne! Odpusťte mi, prosím,“ usmála se Sol, ale rty se jí chvěly očekáváním. „Kolik let mohlo uplynout od doby, co jste je viděl, starý pane?“
Přimhouřil oči, když začínal počítat roky.
„No, musí to být už kolem šedesáti nebo více let. Teď je mi sedmdesát a kousek, tehdy mi bylo tak deset nebo dvanáct. Jo! Tak nějak to bude.“
Před šedesáti lety? Její naděje právě stouply – o celých čtyřicet let!
„Pak ale nepředpokládám, že budete vědět, kam uprchly?“ zeptala se znovu Sol.
„Slyšel jsem jednu z nich, jak říká to místo mojí matce,“ začal váhavě. „Ale nevím…“
„Ááách, na tom už nezáleží, už je to tak dávno,“ přerušila ho stařena. „Žádná z nich už teď nežije! Pán a jeho vojáci je už dávno zničili a ty víš, že to tak je!“
Stařec dlouho a usilovně přemýšlel.
„To je možné, ale přísahal jsem svojí matce, že o tom nikdy nebudu mluvit.“
Sol zahrabala ve svém měšci. Stále ještě měla stříbrňáky, které jí dala starší dáma, kterou doprovázela na lodi z Norska. Nikdy by je nemohla využít lépe, napadlo ji. A to nejenom z jejího pohledu, ale i pro ten starý pár.
„Tady, vezměte si je,“ podala jim mince. „Pro každého z vás jeden.“
Vytřeštili oči a roztřesenýma rukama si vzali peníze. Vysvětlili jí, že nikdy tolik peněz neviděli, a odebrali se do malého zadního pokoje, aby ukryli své právě nabyté bohatství. Sol zaslechla jejich rozhovor.
„Je to moc milá dáma – a také dobře vypadá!“ zašeptal stařec.
Žena něco zamumlala, ale ne dostatečně tiše. „Copak to nevidíš? Ona je jednou z nich. Hned jsem si toho všimla. Musíme za ní hodit nějaké železo, až odjede.“
„Ne!“ zasípal. „To nemůžeš myslet vážně! Jedna z nich – dobrý Bože!“
V očích se mu zračil strach, když vyšli z pokoje. Sol se rozhodla říct jim pravdu.
„Ano, jsem jednou z nich“. Zářivě se na ně usmála. „Ale vůbec se mě nemusíte bát. Právě naopak. Mám léky na vaši bolavou nohu, drahá matko, a na vaše bolesti, starý otče, pokud je přijmete.“
Vyměnili si dlouhé, znepokojené pohledy, než souhlasili. Sol jim darovala lektvary a oni jí výměnou rádi poskytli informaci, kterou chtěla.
Bude muset jet do vnitrozemí, daleko do hustých lesů na místo, kde hluboké rokle skrývají řeku. Popsali jí podrobně cestu a s vděčnými výkřiky, které Sol stále zněly v uších, odjela z Brösarps Backar. I tak však zaslechla tupý náraz sekyry, která dopadla na zem, jakmile byla z dohledu. Stařec ji hodil za ní, aby zahnal zlé duchy. Usmála se pro sebe téhle staré pověře, ale neohlédla se!
Jestli to takhle půjde dál, uvidím půlku Skåne, přemýšlela. Pohodlně se usadila v sedle a zadoufala, že se nezkazí počasí. Je však připravená na jakékoli strádání, říkala si, pokud najde to, co hledá.
Nebylo těžké řídit se směrem, který jí poradili, ale cesta byla dlouhá. Minula obrovskou, hrůzu nahánějící pevnost ve Vittskövle, přejela širokou, rovinatou krajinu, pak lesy a háje k malé osadě kus cesty do vnitrozemí. Vesnice se jmenovala Tollarp. Odtud jela Sol podél řeky na západ a hluboko do lesů.
Před šedesáti lety… Jsem snad blázen, napadlo ji, když věřím, že stále bude někdo naživu? V hloubi srdce si to nemyslela, ale popoháněla ji ta část její tvrdohlavé duše, která ji nutila jet dál, dokud nezkusí všechny možnosti.
Ta rokle, kterou si čarodějnice zvolily za své budoucí shromaždiště pro každý úplněk během celého léta, se jmenovala Ansgars Klyfta. Uvažovala, kolik setkání tam asi proběhlo.
Strávila spoustu času hledáním toho správného místa. Neodvážila se vyptávat v malých rolnických vesničkách a osadách, kterými projížděla, ale naštěstí jí zbývala spousta času. Zatímco projížděla listnatými lesy, na koni a někdy pěšky, přemýšlela, jak moc se liší od temných norských borových hájů, na které byla zvyklá. V lese posetém políčky slunečního světla doufala, že zahlédne ještě něco: lilek černý – bylinu, kterou stále ještě potřebovala, aby mohla uskutečnit svůj let na Blåkullu. Už pátrala podél pobřeží pokaždé, když zastavila k odpočinku, a teď se dívala pod kořeny stromů a do temných stínů lesa – ale vlastně ani nevěděla, jak ta rostlina vypadá. Hanna jí tuhle bylinu nikdy podrobně nepopsala a řekla jen, že v Tröndelagu je velmi těžké ji najít. A proto Sol doufala, že bude mít štěstí ve Skåne.
Zastavila a zahleděla se přímo před sebe; očima nezaostřila na nic konkrétního. Bylo to čtrnáct let, co naposledy viděla Hannu, a ačkoli obraz strašné staré čarodějnice vybledl v pouhou vzpomínku; zůstalo mezi nimi silné pouto. Pouto, které se vytvoří mezi dvěma lidmi, kteří si vzájemně rozumí ve všech směrech.
„Hanno,“ zašeptala, „proč jsi mě tu nechala samotnou? Proč Hemming Správcovrah ukončil tvůj život a s ním přeťal i lásku a oporu, kterou jsme dávaly jedna druhé? Cítím se teď na tomhle světě tak sama, Hanno. Tak strašně sama.“
2024 ©