Sol, která už před nějakou dobou měla odjet domů, si vybudovala v domácnosti hraběte Strahlenhelma takové postavení, že se jí taktně zeptali, zda by nechtěla zůstat přes zimu jako vychovatelka malého Albrekta. Omluvili se, že jí nabídli takovou obyčejnou pozici, ale cítili, že jejich dítě bude mít prospěch z její vitality a lásky k životu.
Sol o té nabídce důkladně přemýšlela. Necestovala takhle daleko jenom proto, aby se stala chůvou, ale druhou možností byl návrat domů. Dosud nezakusila mnoho z života ve velkém světě a potřebovala někde bydlet. Tady je to stejně dobré jako kdekoli jinde, pomyslela si. Trápila ji jediná věc. Toužila navštívit Brösarps Backar, místo, o kterém jí vyprávěla Hanna, kde se dají najít skutečné čarodějnice. Zeptala se Daga, ale on o tom místě nikdy neslyšel. Chvíli popřemýšlel a nakonec usoudil, že konec názvu zní, jako by to bylo někde ve Skåne.
„To je ta oblast na druhé straně úžiny Øresund?“ zeptala se a on odpověděl: „Ano, víš, ta co hraničí se Švédskem.“
Ano, znala ji. Dostat se přes úžinu během zimy by pro ni byla příliš dlouhá a namáhavá cesta.
A tak přijala nabídku Strahlenhelmových stát se vychovatelkou, ale jako kompromis ji měli označovat jako guvernantku, protože navzdory tomu, že byl chlapec příliš malý na učení, Sol byla dost inteligentní a vzdělaná na to, aby si zasloužila tenhle titul. Navíc hraběnka čekala druhé dítě a nemohla by se starat o chlapce tak jako tenkrát, když odešla jejich předchozí chůva a vrátila se ke své rodině.
Všechno šlo dobře a hrabě s hraběnkou byli nanejvýš spokojení. Sol vykonávala své povinnosti vzorně a všichni v domácnosti si ji velmi oblíbili. Na to, co dělá ve svém pokoji po večerech, se jí nikdo neptal, a ani to nikoho nezajímalo.
To byl čas, kdy otevřela svůj malý raneček a zkoušela si své řemeslo. Moc se těšila na dvě věci; jednak že pojede do Brösarps Backar a také že se zúčastní letu čarodějnic na Blåkullu, aby se setkala se samotným Knížetem pekel, tak jak jí to jako dítěti vyprávěla Hanna. Na to by ovšem potřebovala bylinu, kterou ještě neměla, což byl další důvod zůstat až do jara.
Tengel se Silje jí napsali, že je velmi těší místo, které jí hrabě s hraběnkou nabídli, a že může v Kodani zůstat, dokud tam bude Dag. Ačkoli se o tom ve svých dopisech přímo nezmínili, Sol četla mezi řádky, že jsou překvapení a smutní z toho, že Liv jako by nikdy neměla čas jet na návštěvu do Lipové aleje, dokonce je ani nepozvala, aby navštívili oni ji. Zjevně dosud neviděli vnitřek Livina nového domova a to Sol připadalo hloupé a vůbec ne podobné její sestřičce.
Co nikdo z nich nemohl vědět, bylo, že Laurents si vždycky našel důvod, proč nepřijmout rodinu své ženy. Podobně – pečlivě volil slova tak, aby ji nevyděsil – jí zakazoval jezdit na návštěvu k rodičům. Silje posílala své dceři balíčky s dobrým jídlem a krásné dárky. Tohle přivádělo Laurentse k nepříčetnosti a chtěl vědět, zda si její matka myslí, že se nedokáže postarat o vlastní ženu. Ačkoli to bylo Liv silně nepříjemné, odmítla věci vyhodit, protože moc dobře věděla, kolik lásky a starostlivosti za nimi stojí. Dobře je ukryla před Laurentsovýma zvědavýma očima.
Sol o ničem z toho nevěděla, ale nemohla se zbavit nepříjemného pocitu, který v ní narůstal. Bylo jí divné, jak se Liv od všech odtahuje.
Ačkoli Sol poznala mnoho mladíků z kruhu Dagových spolužáků, dospívající intelektuálové ji nezajímali. Podvědomě hledala mimořádnou autoritu spojenou s primitivní mužností. Nebylo to o nic snazší vinou skutečnosti, že většina mužů navštěvujících univerzitu studovala na kněze. To bylo považováno za vrcholné povolání a na ostatní obory jako právo a věda, které byly studenty teologie považovány za méně důležité, se dívalo svrchu. Sol si při tom pomyšlení mnohokrát zoufale povzdechla.
Primitivní, smyslný, autoritativní – kde se dá takový muž najít? Jistě neroste na stromě! Opravdu ji často napadlo, že jediný, kdo by byl schopný ji uspokojit, je samotný Satan!
Rok 1600 začal velikým náboženským obřadem a hostinou. Sol se ničeho z toho neúčastnila. Dokázala si najít skvělé výmluvy, proč nikdy nechodit do kostela. „Obětovala se“ tím, že zůstala doma a hlídala malého Albrekta, aby se všichni bohabojní sloužící mohli jít pomodlit. Hraběnce to dělalo starost, ale Sol jí bezstarostně vysvětlila, že navštěvuje kostel každý týden a dostává požehnání. Pravda byla taková, že Sol se nepřiblížila ke knězi od svého osudného křtu, kdy Jeho Ctihodnosti plivla do tváře a kopla ho do zbožné holeně.
Na jaře hrabě s hraběnkou pozvali Daga a Sol na královský ples. Oba byli nesmírně hrdí na tuhle neuvěřitelně krásnou dívku a toužili ji představit královskému dvoru.
Hraběnka vybrala šaty, které dokonale ladily s barvou Soliných očí. Byly ušité ze silného zeleného hedvábí a při chůzi dlouhými rozparky na sukni vykukovala zlatá kovově lesklá spodnička. Pokusili se zkrotit její divoké kadeře do vkusného účesu, ale velmi rychle zjistili, že bude nejlepší, když je nechají volně splývat po zádech. Byla tak překrásná, že jim to vyráželo dech.
Cestou na hrad na ni Dag sykl: „Budou se na tebe lepit jako vosy na med. Ne že se zakoukáš do nějakého šlechtice – to nepřipustím!“
Sol se s naprostým opovržením ušklíbla. „Nepotřebuji žádného dvorního šaška! Chci někoho, kdo má úroveň!“
„Bože, ochraňuj nás,“ zamumlal Dag slabě. „Stále nám zůstávají ty horší vlastnosti Prokletých. Jsi až příliš po Hanně.“
„A na to jsem taky pyšná,“ odpověděla Sol. „Ale nedělej si starosti, bratříčku. Budu se chovat jako slušně vychovaná dáma, až ti to bude vadit!“
Dag se nahlas zasmál.
Když na ni přišla řada, Sol se hluboce uklonila stěží třiadvacetiletému králi Kristiánovi, kterému rozhodně zajiskřilo v oku, když na ni pohlédl. Ovšem, protože nebyl již třetí rok spokojený v manželství, měl v současnosti nějakou další milostnou pletku, a tak byl bedlivě hlídaný ze dvou stran. Nicméně nenápadně si poznamenal Solino jméno a adresu.
Nebyl jediný, koho přitahovala, protože se o ni zajímala i spousta šlechticů nejrůznějšího věku. Jistý Christian Früs ji na místě požádal o ruku, jakmile mu Sol představili, a dva mladíci, nějaký Gyldenstierne a Bille, oba ze šlechtických rodin, se začali prát o to, který z nich si zaslouží Solinu přízeň!
Sol se nikdy tak nebavila, jako na tomto bálu. Chovala se s nesmírnou zdrženlivostí, zatímco za cudným úsměvem nevázaně koketovala očima. Taneční kroky, které ji naučila Charlotte, byly velmi zastaralé, ale každý obdivovatel byl dychtivý ji učit nové a ona byla bystrou žačkou. Také dostala několik otevřených návrhů různého stupně slušnosti, ale nedělalo jí potíž dávat na odiv svou poctivost z prostého důvodu, že ji tu nikdo nezaujal.
Pak se během bálu stalo něco, co nenadále ukončilo její velký život v Kodani.
Bylo tu tolik hostů, že se seznámila teprve s některými, když ucítila, že ji někdo sleduje. A víc než to, Sol cítila, že je proti ní namířena silná nenávist. Rychle určila osobu, která byla zdrojem téhle neústupné zlosti, a nebyl to nikdo jiný než „čarodějova“ kněžka, mluvčí té pochybné sekty, kterou poznala ve sklepě.
Kdo by si pomyslel, že je tak vysoce postavená a stýká se s příslušníky královského dvora, napadlo Sol. Pak není divu, že se tolik snažila zbavit Sol dřív, než by odhalila nějaká tajemství! Bylo zřejmé, že tahle žena má v duši zlo, a Sol byla rozhodnutá mít se na pozoru.
Král sál předčasně opustil – vypil toho tolik, že usnul na židli a museli ho odnést! Sol dobře znala oslavy, a s nimi spojené přejídání a nadměrné pití, ale tenhle bál byl nad její nejsmělejší očekávání. Jak bylo zvykem, když se lidé nacpali k prasknutí, vyšli ven a strčili si prst do krku, aby udělali místo pro další jídlo. Někteří to nestihli ke dveřím a spoléhali na to, že po nich uklidí sloužící. Taková čuňata, pomyslela si Sol, a přála si, aby už byla zpátky v bezpečí soudcova domu.
Zatímco se rozhlížela po sále, přistoupil k ní nějaký muž a hluboce se uklonil.
„Slečna Sol? Váš bratr si přeje s vámi mluvit. Čeká na vás v salonu za hlavní halou.“
Sol byla trochu zmatená, ale poděkovala muži, sešla po širokém schodišti a vstoupila do salonu. Byl prázdný – chvíli stála a uvažovala, co by měla udělat teď. Ve velkém pokoji bylo kdeco zdobené zlatem – římsy, zrcadla i nástěnné panely. Bylo tu několik dveří vedoucích ven, ale všechny byly zavřené a ona nijak netoužila zabloudit do ložnice nebo jiné soukromé komnaty. Když už čekala nějakou dobu a Dag se neukázal, vrátila se do haly. Že by omylem vešla do špatné místnosti? Ne, to si nemyslela. Trochu rozladěná se vrátila zpátky do tanečního sálu, aby se zeptala toho muže na vysvětlení, ale nikde ho neviděla – a ani Daga ne. Stál tam soudce se svou ženou, ale ani ti Daga už nějakou dobu neviděli. Sol si začínala dělat starosti. Ta „ďábelská“ žena v místnosti také nebyla. Solino znepokojení se proměnilo v narůstající jistotu, že něco není v pořádku.
Nemusela čekat dlouho, než se její obavy potvrdily. Najednou ta „ďábelská“ žena vběhla do sálu a vřískala: „Můj manžel! Můj manžel je mrtvý.“
Kolem ní se srotil hlouček lidí, vyptávali se jí na podrobnosti a přerušovali jeden druhého, takže nebylo možné rozumět, co kdo říká. Soudce Strahlenhelm zvedl ruku, aby všichni ztichli, a požádal ženu, aby po pořádku vyložila celou událost. Ačkoli její popis by se jen těžko dal nazvat srozumitelným a byl přerušovaný záchvaty mdlob, žena dokázala vysvětlit jen to, že její muž leží mrtvý v jedné z komnat vedoucích ze salonu pod schodištěm.
Tak takhle je to, pomyslela si Sol. Mockrát děkuji!
„A byl otráven,“ lamentovala žena. „Není taky těžké uhodnout, kdo to udělal. Je tady jenom jedna čarodějnice, která dokáže umíchat jed!“
To byla nebezpečná poznámka, napadlo Sol, právě když muž, který ji odvolal – teď se náhodou v pravou chvíli vrátil do sálu – prohlásil: „Viděl jsem tuto mladou ženu, jak před chvílí vešla do toho salonu.“
„Potom, co jste mi řekl, že tam mám jít,“ namítla Sol klidně a snažila se skrýt rozrušení, které cítila uvnitř.
„Jak to myslíte?“ zeptal se muž rozzlobeně.
„Přinesl jste mi zprávu od mého bratra, že si přeje se mnou mluvit v salonu. Ale on tam nebyl. Kde je můj bratr Dag teď?“
„To je ona!“ zaječela ta žena. „Ona je ta čarodějnice, o které jsem mluvila!“
V tom okamžiku se davem protlačil Dag.
„Kde jsi byl?“ zeptala se Sol a v očích se jí zračila úzkost, kterou dokázala kontrolovat hlasem.
„Zdržela mě nějaká žena, která se mnou chtěla hovořit o nějaké právní záležitosti.“
„Jaká žena?“ dožadoval se soudce vysvětlení.
Dag ukázal na ženu, která tu naříkala nad smrtí svého manžela.
„On lže!“ vykřikla. „Je to spiknutí – tihle dva sourozenci pracují společně.“
Chvíli panoval v sále zmatek a rozhostila se tam značně nepříjemná atmosféra, než soudce uplatnil svou autoritu a vyrazil dolů do komnaty ohledat tělo, následovaný všemi zúčastněnými.
Tělo leželo na podlaze jednoho z malých pokojů, sousedících se salonem, a nebylo těžké poznat, že muž byl otráven. Sol požádala, zda by si mohla se soudcem promluvit o samotě, a okamžitě mu vypověděla všechny podrobnosti o své návštěvě sekty ve sklepě.
Když skončila, zhluboka se nadechl.
„To od vás bylo nesmírně lehkomyslné, Sol,“ povzdechl si. „Žili jsme vám nablízku celou zimu a velmi jsme si vás oblíbili. Bylo celkem zřejmé, že máte schopnosti, které jiní nemají, ale rozhodl jsem se to ignorovat, protože je držíte pod kontrolou a chovala jste se dobře. Teď jsme se oba ocitli v nepříjemné situaci. Musíte mi říct jména všech, kdo byli v tom sklepě.“
„To nemůžu, protože je neznám,“ odpověděla. „Krom toho, ti mladší byli pravděpodobně celkem nevinní a tak šokovaní, že od té doby nepochybně ztratili veškerý zájem o takové dětinské praktiky.“
Rozhodla se, že Prebena nezradí. Byl to jeden z Dagových spolužáků a ona ho víceméně přinutila, aby ji vzal s sebou.
„Ale ten vůdce, ten čaroděj?“ trval na svém soudce.
„No, ano, ráda bych ho viděla, jak dostane svůj zasloužený trest. Byl to slizký malý červ, který klamal ostatní lidi, aby dosáhl svého prospěchu, ale jeho jméno taky bohužel neznám.“
Zatímco se snažila soudci muže podrobně popsat, do místnosti vstoupil sloužící a přerušil ji. Zašeptal něco soudci a pak odešel.
„Jste v bezpečí, Sol,“ oddechl si hrabě Strahlenhelm. „Jeden z hostů vypověděl, že stál dost blízko a slyšel, jak vás ten muž – který je údajně milencem té ženy – požádal, abyste šla dolů do salonu. Takže to skutečně bylo spiknutí, jenom bylo spáchané jimi – ne proti nim.“
Zavolal na Daga, který k nim přišel a soudce se k němu obrátil a řekl: „Sol už není v podezření a vy samozřejmě taky ne. Postarám se o tu ženu a jejího milence. Nicméně pro Sol je situace i tak velmi vážná. Označili ji za čarodějnici, což je obvinění, které se dá těžko popřít, a já nemohu zanedbat svou povinnost. Ale zachránila život našemu synovi a od chvíle, kdy přišla do našeho domu, je milující a starostlivá k nám všem. Z toho důvodu teď splatím náš dluh a zachráním jí život, ale mohu to udělat jediným způsobem. Okamžitě musíte vzít svou sestru k nám domů, Dagu. Během pár hodin, zatímco většina lidí ještě bude spát, budou do pevnosti Glimmingehus vyrážet dva jezdci kvůli nějakým královým záležitostem. Zajistím, aby před úsvitem vyzvedli Sol u nás doma, a ona s nimi musí odjet.“
Obrátil se k Sol a pokračoval: „Sol, musíte si sehnat přepravu lodí ze Skåne do Norska, ale jste mladá a krásná, takže by to nemělo být těžké. Rozumíte mi?“
Sol přikývla. Jakmile zmínil Skåne, napadlo ji něco úžasného. To je tam, co leží Brösarps Backar, kam chtěla jet víc než cokoli jiného na světě!
Dag, kterému se tenhle nápad vůbec nelíbil, namítl: „Ale moje sestra nemůže jet celou dlouhou cestu do Norska sama!“
Soudce se jízlivě usmál. „Věřím, že si vaše sestra povede neobyčejně dobře. Bude mít doprovod, který jí pomůže najít loď plující do Norska, a kromě toho – máme snad na výběr?“
„Ne,“ souhlasila Sol. „Dagu, budu v pořádku. Vaše Excelence, jsem vám nesmírně vděčná.“
„Teď si oba pospěšte!“ pobídl je hrabě. „Odejděte tudy. Vezmeme vám pláštěnky a přivezeme je domů. Mezitím řeknu, že mi Sol unikla. Jděte hned. Pospěšte si!“
Bez dalších okolků vyklouzli zadními dveřmi. Dag Sol celou cestu domů zahrnoval výčitkami, ale ona ho neposlouchala. Její srdce bylo plné očekávání – pojede do Brösarps Backar! V tu chvíli na ničem jiném nezáleželo. Upřímně Dagovi slíbila, že než se vrátí po dokončení studií do Norska, ona už bude zpátky doma. To byl slib, který rozhodně hodlala dodržet, když už ne pro nic jiného, tak aby svému bratrovi nezadělala na další potíže.
V šeru před úsvitem na ni před soudcovým domem čekal její doprovod; dech koní je obklopoval obláčky páry. Teprve po dlouhém loučení s malým Albrektem a jeho rodiči, a když znovu slíbila Dagovi, že na sebe bude dávat pozor, si mohla lépe prohlédnout své spolucestující.
Byli to dva urostlí muži, oblečení v kožených vestách a vysokých holínkách a s mušketami s kolečkovým zámkem. Oba měli přes prsa uvázané zásobníky s prachem.
Jeden z nich byl mladík – typický Dán, světlovlasý s bledou pletí. Byl tak plachý, že mu tvář jasně zrůžověla a zase zbledla jako barvy měnící se na lánu kukuřice, do kterého se opírá vítr. Ach, Bože, pomyslela si Sol s potěšením, takový sladký chlapec. Ten by zasloužil svést a odhalit tajemství lásky. Kdyby ho jen ten druhý tak nehlídal…
Ten druhý byl obrovský muž, který jako by Sol považoval za trest a břemeno. Tipovala mu kolem čtyřiceti a řekla by, že je to ostřílený válečník. Sol tušila, že s ním na téhle cestě zažije spoustu nepříjemných rozepří.
Dag byl zjevně nešťastný z toho, jak všechno dopadlo. „Měl bych jet s tebou, ale teď musím tolik studovat. Závěrečné zkoušky mě stojí všechen čas a úsilí.“
„Myslíš, že to zvládneš?“ zeptala se.
„Věřím, že budu mít výborné výsledky, ale samozřejmě jsem velmi nervózní.“
„Hodně štěstí, bratříčku! Už brzy budu na lodi do Norska.“
„Ano, já vím, ale měla bys s sebou mít nějakého ochránce. Třeba nějakou starší ženu, která by střežila tvou čest.“
„To nebude nutné!“ přerušil ho starší ze dvou mužů zostra. „Ani jeden z nás jí neublíží!“ Povedlo se mu to říct tak, že jeho prohlášení vyznělo jako urážka.
„Ale co je tohle?“ zděsila se hraběnka. „Solin kůň nemá boční sedlo!“
„Musíme jet rychle, Vaše Veličenstvo. Mladá dáma bude muset sedět obkročmo.“
Sol zajiskřilo v očích. „To bude mnohem lepší. Nikdy jsem neměla ráda ta nepohodlná dámská sedla.“
„Takže vy umíte jezdit na pánském sedle?“ podivil se muž jako neviňátko. Sol teď pochopila, že to tak připravil záměrně, protože se mu nelíbila myšlenka, že s sebou budou mít ženu, která je bude zdržovat.
„Tím si můžete být jistý,“ odpověděla tajnůstkářsky.
Nakonec, ještě za tmy, vyrazili na cestu. Když ujížděli k přístavu a neslyšeli nic než dusot koňských kopyt o dlažební kostky, začalo se nebe rozjasňovat. Sol projela dopředu vedle obou mužů.
„Jak se jmenujete?“ zeptala se zvesela, vzrušená pomyšlením na dobrodružství, která ji čekají. „Bylo by dobré to vědět, zvláště když spolu budeme nějakou dobu cestovat.“
Oba muži se otočili a pohlédli na její růžolící tvář s rozzářenýma očima a úsměvem, který odkrýval zářivě bílé zuby.
Mladší muž, který jel blíž k ní, nesměle odpověděl: „Já jsem Jörgen a můj velitel je Jacob Skille.“
„A já jsem Sol. Jsem vám velmi vděčná, že jste mi dovolili s vámi cestovat.“
Jacob Skille, voják z osobní stráže krále Kristiána, si hlasitě odfrkl.
Plavili se přes průliv Øresund na jakémsi nákladním člunu, na kterém s sebou měli koně i zavazadla. Sol si stoupla k zábradlí, aby si vychutnala vůni čerstvého mořského vzduchu. V ranní mlze viděla uprostřed úžiny ostrov, který z vody vystupoval jako přízrak. Ostrov Ven, jak jí řekl Jörgen. Znovu se zadívala dopředu, aby pohlédla na pevninu, kde by konečně mohla poznat lidi, jako je ona, ale ti budou snad moudřejší a učenější. Protože se už jednou zklamala v Prebenově malém sklepu, už se neodvážila mít nějaké velké naděje nebo očekávání.
„Během léta se každý čtvrtek za úplňku čarodějnice shromažďují v Brösarps Backar,“ vyprávěla jí Hanna. Stařena vždycky snila o tom, že tam jednoho dne odjede. Ale to už bylo před tolika lety a kdo ví, jestli se čarodějnice stále setkávají? Kdo ví, jestli ještě v severských zemích nějaké zbyly? Co když je Sol jediná?
Při tom pomyšlení pocítila nesmírnou osamělost.
Čtvrtek za úplňku…? Bude tam trochu dřív, ještě zbývalo pár dní cesty, ale měsíc už dorůstal. No, ještě má před sebou pěknou dálku.
S Kodaní skončila. Zdálo se, že už nikdy se tam nebude moct ukázat, samozřejmě leda by na ni lidé zapomněli. Přesto nijak zvlášť netoužila se do toho města vrátit – čekala ji jiná dobrodružství!
Jacob Skille hlídal koně, aby se nesplašili. Mladý Jörgen stál sám na přídi. Sol šla za ním. Než stačila promluvit, chlapcovy tváře zrudly jako pár zralých jablek.
„Co jedete dělat do Glimmingehusu?“ zajímala se a zalila ho září svých srdečných očí.
Pomalu zvedl oči. „Jsme poslové se zprávami Jeho Veličenstva, krále Kristiána, pro Sira Rosencrantze, místodržitele panství Glimmingehus. Ve Švédsku byly nepokoje a Skåne je tou částí Dánska, která je teď v ohrožení. Jak víte, slečno, Švédové chtějí převzít Skåne. Považují ho za přirozenou součást Švédska.“
„Jaké nepokoje?“ vyzvídala Sol.
Mladík musel překonat svou rozpačitost, aby jí dokázal odpovědět věcně, ale jakkoli se snažil vypadat lhostejně, všimla si, že si stále nervózně kroutí konec tenkého lana kolem ukazováčku.
„Slyšela jste o masakru v Linköpingu?“ zeptal se.
„Znám stockholmský masakr, ale Linköping…?“
„Stalo se to teď v březnu. Veliký Gustav Banér a jeho bratr Sten byli spolu se šlechtici z rodin Sparre a Bielke popraveni během čistky vévody Karla mezi stoupenci Zikmunda. Mnozí švédští šlechtici utekli ze země, většinou do Polska, ale také do Skåne. Náš dánský král Kristián se bojí konfliktu. Vévoda teď má v plánu nechat se korunovat na švédského krále – a je stejně krutý a tvrdý jako jeho otec Gustav Vasa.“
„Ale Gustav Vasa zemřel už velmi, velmi dávno. Před více než čtyřiceti lety!“
„Ano, ale nezapomínejte, že jeho následníkem byl jeho syn Erik XIV. Jeho osud byl strašlivý – byl uvězněný a pravděpodobně zavražděný rukou svého bratra Jana III. Pak přišel na trůn Zikmund, polský syn Jana. Teď máme vévodu Karla, který je bratrem Erika a Jana.“
„Chápu,“ řekla Sol. „Boj o moc, stejně jako na mnoha jiných místech. Je lid ve Skåne věrný dánskému králi? Nerada bych riskovala dýku v zádech, až tam budu…“
„Je to docela bezpečné. Mezi Göinge má král velkou podporu.“
Sol pochopila, že Jörgen je vzdělaný hoch z vyšší třídy. Ona se nikdy o Švédy a jejich krále moc nezajímala. Zeptala se, kdo jsou Göinge, a mezi návaly ruměnce do tváří a kroucením kousku lana nasáklého dehtem jí to Jörgen vysvětlil. Göinge je kočovný, válečnický lid, žijící hlavně v severovýchodní části Skåne, která hraničí se Švédskem, dnes známý také jako „křesadláci“ po křesadlových mušketách, střelné zbrani, kterou nejraději používají.
„A ti jsou k Dánům přátelští?“
Ujistil ji, že ano.
„To mě uklidnilo. Kde je Brösarps?“ Otevřenost její otázky ho zaskočila. Sol si byla jistá, že tenhle mladík se ještě bojí bubáků, nebo meluzíny. Jistě by se vyděsil, kdybych mu ukázala jeden nebo dva ze svých kousků, pomyslela si.
„B-Brösarps? To nevím.“
Nevšimli si, že Jacob Skille přešel k nim a už chvíli stojí za nimi.
„Brösarps leží na východním pobřeží.“ Jeho hlas zněl drsně.
Sol se otočila a pohlédla na ostříleného obra. Musela zaklonit hlavu, aby mu mohla pohlédnout do očí.
„Je to daleko od Glimmingehusu?“ zeptala se.
„Ne, nijak zvlášť.“
Prsty načrtl hrubou mapu do vlhkého povrchu tmavého dřevěného trupu lodi.
„Tady je jihovýchodní špička Skåne a Glimmingehus leží kousek do vnitrozemí. Když pojedete dál po pobřeží, brzy dorazíte do Simrishamnu a Kiviku – a přímo na sever od Kiviku je Brösarps. Ale proč se ptáte?“
„Pojedu tam.“
„Cože!? Ne, nepojedete! Jakmile dorazíme do Skåne, posadím vás na loď do Norska.“
Sol se rozhodla trochu zariskovat. „Copak vám můj bratr neřekl nic o tom, že cestuji do Brösarpsu?“
„Ani slovo. Co tam budete dělat?“
„Navštívím přátele,“ odpověděla prostě.
Výraz Skilleovy tváře prozrazoval všechno, co si myslel o mladých dámách, které se potulují bez doprovodu na takových dlouhých cestách.
„S tím nechci nic mít!“
„Poradím si sama,“ nenechala se vyvést z míry Sol.
„Dal jsem slovo.“ Jeho odpověď byla krátká a úsečná. „Nedělejte mi nepříjemnosti!“
Sol trochu přimhouřila své kočičí oči, v nichž zeleně zajiskřilo.
Jacoba Skillea vyvedlo z rovnováhy, když zjistil, že najednou bezdůvodně začíná měnit názor a má pocit, že se choval hloupě a byl na dívku zbytečně tvrdý.
„Do Kodaně se vracíme v neděli,“ řekl nakonec uctivějším tónem. „Do té doby byste měla svou návštěvu stihnout a v Glimmingehusu se k nám můžete zase připojit. Dal jsem slovo soudci Strahlenhelmovi, že dohlédnu, abyste bezpečně nasedla na palubu norské lodi.“
„Ale jistě,“ odpověděla Sol.
Vůbec neměla v úmyslu opustit Brösarps Backar po tak krátké době, ale moudře se rozhodla nechat si to pro sebe, ačkoli nezapomněla, že Dag brzy dokončí své studium a dohodli se, že se sejdou zase v Norsku. Do té doby ale chtěla stihnout tolik věcí!
Konečně vkročili na břeh ve Skåne. Otevřenou krajinou jeli do vnitrozemí, kde stromy jako by rostly vodorovně a obracely se zády k nevlídnému, divokému větru od moře. Na obloze svítilo slunce a nad hlavou se jim nesl zpěv skřivanů oslavujících den. I do téhle části Dánska už konečně dorazilo jaro.
Buky nesly svůj světle zelený plášť; z brázd úrodné půdy stoupala pára a země pod nohama byla suchá, prohřátá sluncem. Sol se cítila, jako by měla puknout energií a pocitem svobody, který s sebou přinášelo každé nové jaro.
Jeli v tichém ránu slušným tempem. Soliny vlasy poletovaly ve větru a sukně za ní vlály, takže příležitostně odhalily víc než slušnost dovolovala, ale nic nemohlo zastavit její nezkrotnou radost. Celou poslední zimu byla tak umírněná, vlastně celých posledních šest let, a teď nechtěla nic víc než odhodit všechna pouta. Potřebovala dát průchod všem pocitům, které se jí bouřily uvnitř. Pohodila hlavou a zasmála se do větru. Pokud si osobní strážce nebo dragoun, nebo jak si říká, krále Kristiána myslel, že je bude zdržovat, pak se krutě mýlil, říkala si v duchu. Nebylo pro ni těžké držet s nimi krok.
Postupně vyjeli z plání s maličkými statky sestávajícími ze čtyř budov obklopujících dvorek, což bylo příznačné pro Skåne, a dorazili na vysočinu a do vítaného stínu bukových lesů, kde svou ranní píseň cvrlikala a švitořila hejna malých ptáků. Sol jela poslední, protože jeli v řadě po úzké pěšině, ale její kůň nikdy nezůstával pozadu. Všimla si, že Skille čas od času zrychluje tempo ve snaze ji zahanbit, ale ona mu tu radost nedopřeje! Aby šetřil koně, nakonec snížil tempo do rychlého klusu.
Stromy řídly a oni dojeli na pole, kde Skille zavelel zastavit. Ujeli dlouhou cestu a jak zvířata, tak oni potřebovali odpočinek a občerstvení.
Sol sundala své brašny na trávu a vyložila jídlo, které jí hraběnka Strahlenhelm dala na cestu. Když oba muži spatřili ty přepychové pokrmy, vytřeštili oči. Jejich vlastní brašny obsahovaly jen skromné vojenské příděly.
„Nabídněte si, prosím,“ vyzvala je Sol s úsměvem. „Tohle všechno nikdy sama nesním!“
Když si vyměnili nejisté pohledy, zdvořile si vzali pár malých kousků jídla.
„Ne, ne! Vezměte si, kolik chcete,“ zvolala Sol. „Copak nevidíte, že je v mém nejlepším zájmu vás dva dobře nakrmit? Láska prochází žaludkem a já mám v úmyslu vás oba okouzlit svým neodolatelným ranním jídlem. A podívejte – je tu i víno, které vás obměkčí ještě víc!“
Tohle všechno řekla tak sebeironicky, že mladý Jörgen nedokázal odolat a opatrně se usmál, a dokonce i Skillemu se lehce zvedly koutky úst. Muži toho moc nenamluvili, a tak Sol brebentila celou dobu, co jedli. V očích se jí jiskřilo a upírala je na nesmělého Jörgena, který znovu zrůžověl rozpaky.
„Ušetřete si práci,“ poznamenal Skille tlumeným, sarkastickým hlasem. „Tenhle mladík má oči jen pro jistou slečnu Ottilii.“
Jörgen se pobouřeně obrátil ke svému druhovi Jacobovi. „Ne! To je…“
„To je skvělé!“ přerušila ho potěšeně Sol. „Takže vy máte mladou dámu? Jistě jste velmi šťastný, že máte přítelkyni. Vyprávějte mi o ní! Jste zasnoubeni?“
„Neodvažuje se ji o cokoli požádat,“ prozradil starší muž s posměchem. „Obdivuje ji z dálky a pak v noci v kasárnách nikdo nemůže spát kvůli jeho vzdychání.“
„Jak vypadá? Je krásná?“ pokračovala Sol.
„Ach, ano!“ zašeptal Jörgen bez dechu. „Ale nevím, jak s ní navázat kontakt. Ještě nikdy jsem se nedvořil dívce. Mohla byste mě naučit, co bych měl udělat, slečno Sol?“
„Jistě, ale nejdřív musím vědět, jaká je.“
„Ach, je čistá a nevinná jako růžové poupě, a přesto bázlivá jako koloušek.“
„Pak musíte zůstat zdrženlivý jako Rytíř svatého grálu,“ prohlásila Sol. „Ale musíte jí dát najevo, že vy jste ten silnější, protože takovéhle dívky potřebují ke svému milému obdivně vzhlížet. Slušně se jí dvořte, ale nedělejte, že jste nesmělý – už tak jste dost plachý od přírody – a především, chovejte se k ní jako k dámě!“
„No, slečno, zdá se, že máte bohaté zkušenosti,“ utrousil Skille kysele.
Obrátila se k němu a oči jí plály.
„Ne, nemám!“ Její hlas byl chladný a nevlídný. „Mě zneuctili, když mi bylo teprve čtrnáct, a od té doby jsem nedovolila žádnému muži se mě dotknout.“
Odpusť mi, Klausi, pomyslela si. Vím, že jsem trochu převrátila pravdu o tom, kdo koho zneuctil, ale tohle zní mnohem lépe, to musíš uznat.
„Ubohé dítě,“ hlesl Skille něžně. „Znásilněna teprve ve čtrnácti.“
Sol se zmocnil náhlý vztek. Něco silného a divokého. Tenhle muž k ní cítil soucit! Lítost! Tohle nechtěla – nevěděla, jak zacházet s něhou. Chtěla, aby ji muži obdivovali, toužili po ní. To jí dávalo sílu a převahu, tak je dokázala odehnat a vychutnat si je. Nechtěla, aby ji muži litovali.
Stále rozzlobená vstala a odešla od nich, aby Skilleho neudeřila. Přesto si oba muži její chování špatně vyložili a mysleli si, že probuzení téhle vzpomínky na ni bylo příliš a teď je jenom chtěla ušetřit svých slz. Jejich soucit ještě vzrostl.
Když se Sol párkrát zhluboka nadechla, vrátila se a sedla si zase na trávu.
„Takže jak daleko jste se dostal ve svém dvoření?“ zeptala se svým obvyklým přátelským, škádlivým hlasem.
Jörgenovi zrudly tváře. „Jednou jsem s ní byl sám v zahradě jejího otce. Musíte pochopit, slečno, že ona je velmi význačná mladá dáma. Skoro jsem omdlel touhou ji políbit, přesto jsem se to neodvážil zkusit, protože jsem nevěděl, jak na to.“
„Ani já ne!“ zalhala Sol bezstarostně. „Možná bychom si to mohli na sobě vyzkoušet?“
„Ach, ne! To by bylo příliš nemístné!“
„Pak nás to může naučit Skille,“ dobírala si ho. „Ten už má děti i vnoučata.“
„Skille? Ne! Ten je vojákem od doby, co se naučil lézt.“
Skille se zatvářil pobouřeně. „Vnoučata!“ odfrkl si. „Kolik si myslíte, že mi je, slečno Sol? To je jedno. Vydáme se na cestu a nebudeme už plýtvat časem na takovéhle hloupé řeči!“
Po téhle příhodě na ni oba vojáci pohlíželi novýma očima. V Jörgenově zadumaném pohledu se zračila touha mladého muže: uvažoval, že by její lekce líbání přece jen nebyl úplně špatný nápad. Skille o ní zase přemýšlel jako o ubohém zranitelném dítěti, jehož život zničil nějaký bezcitný násilník.
Ubohý, drahý Klaus jako bezcitný násilník? Sol by mělo velmi hryzat svědomí, že vyvolala takový dojem.
Nenáviděla Skilleho nový, ochranitelský postoj k ní. Pokud na něco byla hrdá, byla to její nezávislost. Skille už je nehnal tak rychlým tempem jako předtím. Zastavil na svazích Romeleåsen.
„Pojedu napřed, abych se podíval, jestli tu najdeme nocleh,“ rozhodl. „Počkejte tady.“
Slunce se sklánělo k obzoru. Byli v zalesněné krajině a mezi stromy se rozléhal drozdí zpěv. Sol a Jörgen sesedli z koní a protáhli si rozbolavělé nohy.
„Taky vás tak bolí zadek?!“ oznámila hlasitě Sol celému světu, takže Jörgen zase celý zrudl. Napadlo ji, zda si myslel, že lepší dámy nemají tu zadní část, na které se sedí…
Jorgen chtěl pokračovat v „lekci“, o které mluvili dopoledne, ale Sol už ztratila zájem ho svést. Je to prostě příliš velký slaboch, příliš nevinný zelenáč, pomyslela si, a ačkoli ho ve skutečnosti neměla s kým srovnávat, stále jí připadal neuspokojivý. Vždycky hledala autoritativního muže – jak to nastínila Dagovi. „Někoho, kdo má úroveň!“
Nicméně ve svém lhostejném rozpoložení dovolila, aby ji využil jako předmět svých pokusů. Nechala ho, aby ji pohladil po tváři a letmo se dotkl jejích rtů, a vedla ho, když byl neohrabaný nebo nemotorný. Vysvětlila mu, jaké věci by podle ní mladá dívka ráda slyšela, a s jistým vzrušením u nich obou mu dovolila, aby přejel rukama po jejím pěkně tvarovaném těle. Přesto mu zabránila, aby zašel dál než k jejímu pasu, a on souhlasil.
„Tohle je její posvátné území,“ vysvětlovala Sol. „Nesmíte poskvrnit své ruce tím, že se dotknete jiné ženy.“
Sol viděla, že je popletený a zmatený. Ruce a rty se mu třásly a tiše zasténal, když rozpačitě zkřížil nohy komicky nedospělým způsobem. Ale Sol po něm vůbec netoužila.
Začala upravovat podbřišník koně, a tím přestala hocha trápit. Musím být úplně bezcitná, pomyslela si trochu znepokojeně. Všechny jeho doteky by mě měly velmi vzrušit, ale bylo to zdlouhavé a otravné.
Jacob Skille se vrátil a zastavil jakoukoli další příležitost pro rozpaky.
„Nikde poblíž není žádné stavení a krajina za svahy Romeleåsen je opuštěná,“ oznámil jim. „Pojedeme dál, nebo se tady chcete utábořit na noc?“
„Měli bychom zůstat tady,“ usoudil Jörgen. „Myslím, že koně potřebují odpočinek.“
Když bylo rozhodnuto, Sol rozprostřela svou sedlovou přikrývku na trávu. Pohlédla na Jacoba Skilleho s neblahým pocitem, že se v něčem změnil. Pak najednou pochopila, co to je. Ona změnila svůj pohled na něj. Pravděpodobně to byl důsledek Jörgenova nezralého chování a doteků. Skille byl ten silný, vůdce, který rozhodoval za ně všechny. Byl dobře stavěný a svalnatý, neomalený válečník s malým zájmem o ženy. Při bližším prozkoumání odhalila nezvyklou přitažlivost jeho tváře. Nikdy by se nedal nazvat Adonisem, to zdaleka ne, ale jeho oči měly jiskru a čistotu, která Sol připadala vzrušující. Měl hezké, silné bílé zuby a jeho kůže byla snědá a větrem ošlehaná. Několik dní se neholil a asi by mu neuškodila trocha vody a hřeben, co by pročísl jeho nepoddajné vlasy, napadlo ji. Pohyboval se se sebejistotou a uvolněně a na jeho držení těla bylo něco svůdného.
Sol si oddechla úlevou. Přece jen nejsem úplně bez citů, pomyslela si.
Během let, co pomáhala Tengelovi při péči o nemocné, potlačovala svůj zájem o muže a všechny myšlenky na milostné věci. Bylo to zčásti proto, že jí tak otřásl Tengelův hněv následující po epizodě s Klausem, proto dělala, co mohla, aby si ho usmířila. Teď byla otcovská postava Tengela, jediného muže na světě, kterého si opravdu vážila, daleko. Navíc už nemusela mít zábrany před soudcem Strahlenhelmem, jeho rodinou a Dagem. Nikdo se nikdy nedozví, co dělala mezi tím, co opustila Kodaň a přijela zpátky do Norska. Svou svobodu teď maximálně využije!
Ačkoli zatím si nebyla tak úplně jistá, jak přesně.
Toho večera se nenaskytla příležitost vést nezávaznou konverzaci. Když snědli skromné jídlo, Skille se zabalil do přikrývky, nařídil ostatním udělat totéž a stroze jim popřál dobrou noc.
Naštěstí se Sol podařilo uložit tak, aby se k ní Jörgen nedostal. Za to byla ráda. Poslední, co chtěla, byl pár mladých nemotorných rukou tápajících po ní, nebo další zadýchané funění a sténání do ucha. Samozřejmě ji těšilo vidět důkazy toho, jak moc po ní touží, ale stydlivá Ottilie ho dostane zpátky netknutého!
Ve skutečnosti se cítila nesmírně unavená. Byla vyčerpaná z rychlé jízdy, a tak rychle usnula.
2024 ©