3. kapitola

Chvíli trvalo, než si Dag našel čas otevřít dopisy, které mu Sol přivezla z domova. Nejdřív vybral ten od Liv, otevřel ho a začal číst.

Můj nejdražší bratře, psala. Tolik mi chybíš! Gråstensholm je bez tebe tak prázdný. Někdy tam zajdu navštívit tetu Charlotte a to ji vždycky potěší, protože může mluvit o tobě, stejně jako já. Ale chybí mi naše procházky po hradu. Podívám se na věž a vzpomenu si, jak jsme tam stáli a mluvili o životě dole v krajině a že lidé vypadají malí jako mravenci, co se honí kolem.

Proč musíme dospět, Dagu?

Slyšela jsem, že se hodláš oženit se slečnou Trolle. Hřeje mě u srdce vědomí, že jsi našel osobu, se kterou chceš strávit svůj život. Doufám, že na tebe bude milá, nebo bude mít co dočinění se mnou! Nedovolím, aby se k mému bráškovi někdo choval ošklivě!

Co se mě týče, já jsem teď řekla své „Ano“ Laurentsi Bereniovi a myslím si, že nebudu litovat. Ty se s ním ještě neznáš, ale on představuje všechno, co si může člověk přát, ačkoli mu nikdy nedokážu říct o našem chudém životě v údolí Prokletých.

On je muž, který má vše. Nedávno zdědil otcův prosperující obchod a vlastní německé a holandské lodě, které přijíždějí ze zahraničí a vozí zboží, které se nakládá a vykládá a nevím, co ještě. Tohle všechno teď Laurents hrdě zastane sám. Je velmi pohledný a zná umění konverzace. Možná je trochu sebejistý a panovačný – ten druh člověka „já to vím nejlíp“ – jestli víš, co myslím. Ale to může být dost dobře proto, že je starší než my a pravděpodobně opravdu ví víc než my. Nikdy ho nenapadlo se se mnou bavit o obchodních záležitostech, a proto o nich vím tak málo. Nicméně vždycky se ke mně choval úžasně a já jsem tak okouzlená jeho pozorností, že je to trapné! Nezasloužím si to všechno! Každý říká, že jsem blázen, jestli neřeknu ano, a on se mi líbí, takže jsem si jistá, že s ním budu mít dobrý život. Musím říct, že není snadné odolat takové laskavosti.

Naše svatba se bude konat týden po prvním zimním dni. Všichni doufáme, že ty a Sol už tou dobou budete doma.

Pozdravuj ode mne slečnu Trolle a měj se hezky, drahý bratře!

Tvoje oddaná sestra Liv

Dag odložil dopis. Cítil se tak trochu nesvůj, jako by mu začínala rýma, nebo jako by snědl něco, co mu nesvědčí. Chvíli seděl, než otevřel další dopis.

Ten byl od matky Charlotte a byla v něm všechna ta obvyklá varování, klepy, spousta Och! a Ach!, stejně jako její pocity samoty a smutku.

Livin nastávající manžel je tak rozkošný, psala Charlotte. Byla jsem to já, kdo je dal dohromady, setkali se tady a on se do ní okamžitě zamiloval. Což není nijak překvapivé, protože Liv musí být manželkou snů každého muže. Jsem za ni tak ráda.

Silje, se svým nedokonalým pravopisem, napsala všechno o chystané svatbě, včetně dlouhých pasáží s podrobnostmi, co se chystá.

Mi s Tenglem sme mněly trochu starost protože Liv je tak mladá. Ale ten chlapec se nemohl dočkat, aš bude jeho. Je to neobyčejně dobrá partyje pro naši holčičku. Nemohla si vibrat líp. No chlapec není správné slovo – je to dospjelý muž. Odsťehuje se do Ossla a to je taky dobře protože nebude tak daleko.

Jak ty tak Sol musýte přijet domů na svadbu. Tolik se bojím o Sol – ty výš proč – dohlédni na ni Dagu! Ťech posledních pjet let byla skvjelá, ale teť je taková nepříjemná a podrážděná že si myslým, že se znovu začíná projevovat její původ. Ale uš sme ji tu nemohly déle udržet.

Tengel, který nebyl zvyklý psát, dodal pár krátkých řádků těžkými, neohrabanými tahy, ve kterých mu sděloval, jak dobře všechno jde a že jim všem Dag chybí.

Pak tu byl dopis od Area. Bratříček Are – ten také roste jako z vody. Nebyl to řádný dopis, jenom načrtnutý plán Lipové aleje, na kterém bylo znázorněno, jak hodlá rozšířit a vylepšit hospodářská stavení. Velké plány, nebo tak to aspoň vypadalo, ale Are to dokáže. Ví, co chce, a nikdy se nenechá oklamat.

Najednou se Dagovi silně zastesklo po domově. Seděl, listoval dopisy a přemýšlel, jak se nemůže dočkat, až bude zase zpátky doma. Už věděl, že nebude moct přijet na svatbu, protože to bude uprostřed semestru.

A co Sol? Věděl moc dobře, že ji nedokáže přimět k odjezdu, dokud nevyzkouší všechno, co tenhle nový život mohl nabídnout. Skutečně, Dag měl strach stejně jako Silje – na Sol nebylo zrovna spolehnutí.

Zařídil, že ji příští sobotu vezme na večírek a představí ji některým svým kamarádům ze školy. Přeběhl mu mráz po zádech při představě, jak to asi dopadne. Ale navzdory všemu v téhle domácnosti udělala výborný první dojem!

Takže… uvažoval Dag… Laurents Berenius… Copak je to za ničemu, který „všechno ví nejlíp“?

***

Sol se rozzářily oči, když vešla do jasně osvětlené hospody, kterou si Dagovi přátelé vybrali pro konání večírku.

Všichni seděli kolem dlouhého, úzkého stolu, který byl podle svého začernalého a ošoupaného povrchu dost starý. Všichni to byli mladí intelektuálové v doprovodu svých sester nebo sestřenic – přivést ženu, která nebyla jeho příbuzná, nebylo povolené a považovalo se to za nemravné. Takovou ženu by považovali za tu nejhorší spodinu.

Oči dam, stejně jako jejich perly, se leskly ve světle lampy. Dřevěné džbánky byly po okraj naplněné a kolem stolu se posouvaly od jednoho k druhému obrovské tácy masa a chleba.

Sol poznala, že si jí všimli. Hraběnka Strahlenhelm jí půjčila jedny ze svých starších šatů, na hraběnčin vkus trochu z módy, ale pro Sol to byla nádhera. Nikdy se necítila krásnější než tento večer a podle pohledů mladých mužů vůbec nebylo pochyb o tom, že je přitažlivá.

Přesto ji tihle hoši moc nezajímali. Kromě jednoho, ale to bylo z jiných důvodů.

„Dagu,“ zašeptala bratrovi, „co to říkali o tom muži tamhle? O tom, kterému říkají Preben.“

„Zapomeň na to,“ odpověděl Dag a zakousl se do kuřecího stehna.

„Ne, chci to vědět! Říkali něco o černé magii.“

„Sol!“ Otočil se k ní celým obličejem a vážně se zeptal: „Musíš pořád žít tak nebezpečný život?“

„Ne, myslím, že můj život je úplně normální. Tak dobrá, zjistím si to sama.“

„Nemůžeš jít a vyptávat se lidí! Jak si přeješ… Je to člen nějaké sekty tady v Kodani.“

„Uzavřená společnost, ech! Tajemství – pouze pro členy!“

„Ale drž se od nich, prosím tě, stranou,“ varoval ji Dag. „Rozumíš?“

„Ano, bratříčku,“ zašveholila zbožně, zatímco se očima snažila navázat kontakt s Prebenem.

Nebyl nijak zajímavý na pohled, takový ten druh tváře, kterou okamžitě zapomenete. Všiml si Sol, možná mu došlo, že se o něj zajímá, a poté, co si vyměnili přes stůl nesčetné pohledy, k ní později večer přistoupil. Tou dobou už byl Dag zaneprázdněný někde jinde v místnosti flirtováním s nějakou mladou dívkou.

„Slyšel jsem, že jsi Dagova nevlastní sestra,“ oslovil ji Preben.

„Tak něco,“ odpověděla Sol. „Vyrostli jsme spolu.“

„Všiml jsem si, že se zajímáš o mou maličkost. Čemu vděčím za takové potěšení?“

Sol na něj pohlédla svýma zelenýma jiskřivýma očima.

„No, není to kvůli tvým zlatým kudrnám, protože žádné nemáš!“ odpověděla honem. „Nepřijdeš na to sám?“

„Ano. Ty tvoje oči! Něco mi říká, že máš stejné zájmy jako já.“

Přikývla. „Vezmi mě na jedno z vašich setkání.“

„Bojíme se špehů a zrádců.“

„Vypadám jako jeden z nich?“

„Ne, vypadáš, že tě přitahuje tajemno,“ odpověděl.

„To tedy přitahuje – každopádně to, co ty znáš jako tajemno. Pro mě je to něco, co je samozřejmé. Ale chybí mi kontakt s těmi, kdo mají stejné pocity jako já. Celý svůj život jsem žila odříznutá v Norsku a teď potřebuji poznat někoho, s kým bych mohla mluvit a od koho bych se naučila víc!“

Namyšleně přikývl. „Jistě se mnohé naučíš! Musím ti ale říct, že možná budeš svědkem trochu děsivých věcí.“

Sol se usmála a promluvila hlubokým, chraplavým hlasem. „Já se bát nebudu.“

„Jak chceš. Navrhnu tvou účast na naší další schůzce, a pokud budou souhlasit, můžeš znovu přijít. Ale varuji tě: s těmihle lidmi není radno si zahrávat. Máš nějaká doporučení?“

„Jenom sebe a myslím, že to mluví za všechno. Mohl by ses zeptat Daga, jistě, ale nemyslím, že bych to chtěla. Nemusí vědět o všem, co dělám tady v Kodani.“

„Pravda,“ souhlasil. „Velmi rozumný názor.“

Svatba Liv a Laurentse Berenia proběhla, jak bylo v plánu, ale ani Dag, ani Sol se na ni nedokázali vrátit zpět domů. Důvod byl celkem prostý: nebyly k dispozici žádné lodě. To nebylo neobvyklé, protože mezi Dánskem a Norskem pluly lodě jen velmi zřídka, a dokonce i tehdy byly časy a trasy nejisté.

Liv byla nejmírnější z Tengelových a Siljiných čtyř dětí. Ještě mírnější než Silje, kterou nejvíce připomínala ve všech dalších ohledech. Bylo to přesně, jak Charlotte napsala: představovala manželku a snachu snů. Dokázala se rychle přizpůsobit a nebrala ohled na své vlastní potřeby, když bylo třeba. Byla velmi chytrá a dokonalá skoro ve všem.

Ovšem s tím, jak moc chytrá a dokonalá je, Laurents Berenius nepočítal.

Liv žila obyčejný život. Poslouchala rozhovory druhých, zdvořile souhlasila, aniž by však sama mnoho řekla. Myslela si, že všechno bude dobré. Laurents je hodný a hezký na pohled. Měla jsem velké štěstí a Dag si teď vezme slečnu Trolle. Celá rodina je kvůli nám šťastná. Měla jsem velké štěstí.

Charlotte na svatbě vůbec nešetřila. Silje přirozeně chtěla, aby se konala v Lipové aleji, na což měla právo, a tak Charlotte objednala obrovské vozy zásob, které se tam dovezly, a připravila průvod těch nejskvostnějších vozů do kostela a zpátky. Trvala na tom, že poslední den by měli uspořádat velikou hostinu v Gråstensholmu, a všichni s tím souhlasili, pokud se většina oslav odehraje v Lipové aleji.

Musíme udělat dojem na Bereniovu rodinu, říkala Tengelovi a Silje, když je nakonec přemlouvala pro svůj návrh. Ten chlapec si nesmí myslet, že se žení pod svou úroveň. To také nežení! Nic není dost dobré pro Dagovu nejlepší přítelkyni.

Liv vypadala báječně, oblečená ve zdejším venkovském svatebním kroji. Během let jí ztmavly vlasy a teď měly barvu a lesk matné mědi. Pleť měla hebkou jako okvětní plátky růže a tmavě modré oči tak důvěřivé, až člověka dojalo, když do nich jen pohlédl. Každý viděl, jak moc ji Laurents miluje.

Nesměle se na něj usmívala a dělala, co mohla, aby skryla svou nervozitu. Byla vyděšená a nejistá a srdce ji stále bolelo prázdnotou. Takhle se určitě cítí všechny nevěsty, utěšovala se. Laurents vypadal velmi elegantně. Byl vysoký, měl docela krátké, lesklé hnědé vlasy a šedo-hnědé oči. Měl rovný, hezky tvarovaný nos a pevná ústa. Líbil se jí majetnický způsob, s jakým na ni pohlížel, a ona si slíbila, že ho učiní šťastným.

Jediný mráček na jejím nebi byla skutečnost, že tu nebyli Dag se Sol. Těchto posledních pár týdnů by s nimi tak ráda mluvila, když ne z jiného důvodu, tak proto, aby se jich zeptala na jejich názor na Laurentse. Sol ho viděla a zůstávala nezvykle netečná, vždycky si hledala jiné věci na práci, kdykoli Laurents přijel na návštěvu, takže Liv stále nevěděla, co si o něm myslí. Ale Dagovi Liv vždycky svěřovala své nesnáze a starosti a teď byl tak daleko. Nyní, když měl plnou hlavu slečny Trolle, jak by měl čas dělat si starosti prostě proto, že ona se cítí nervózní a v rozpacích? Sestra nikdy nemůže být tak zajímavá jako milenka.

Nepřítomnost jejího bratra a sestry způsobila, že se cítila ještě nejistěji než obvykle.

Během svatby se přihodila menší nehoda po jízdě z kostela do zahrady vyšňořené pro svatební hostinu. Cesta byla po celé délce lemovaná lidmi z panství, vesnice a okolních osad, kteří nejprve dostali řádně najíst ve veliké stodole a byli pozvaní na pozdější hlavní oslavu. Are a pár služek vyzdobili stodolu tak, že vypadala opravdu nádherně!

Cesta z kostela byla bouřlivá, jak tomu má být při takových příležitostech. Nevěstina koně pronásledovaly divoké výkřiky a zvuk výstřelů z muškety, aby se jí poslední den nevinnosti nezmocnila zlá kouzla a zlí duchové. Liv byla dobrá jezdkyně a vrátila se domů v pořádku.

Na dvoře dostala obrovskou misku piva, kterou musela před očima přihlížejících vypít, než ji prázdnou hodila přes střechu domu. Pokud by přistála na druhé straně domu, pak by to bylo považováno za znamení dobrého sňatku. Jenže Liv nedržela misku dost pevně a jak ji hodila, vyklouzla jí, odlétla stranou, zachytila se na střeše a spadla zpátky na stejnou stranu domu. Ačkoli všichni její chybičku zlehčovali, Liv to nesla těžce. Tolik si přála, aby s ní byl Laurents šťastný.

Na tuhle malou nehodu se brzy zapomnělo. Svatební oslavy, které trvaly obvyklé tři dny, měly neuvěřitelný úspěch a lidé o nich mluvili ještě roky.

Teprve když se ocitla se svým mužem v okázalém domě obchodníka v Oslu, došlo Liv, že už není cesty zpět. Její dětství s Tengelem a Silje bylo pryč a odteď se bude do Lipové aleje vracet jenom jako host.

Z toho se jí zmocnil nepříjemný smutek, kterého se jen těžko dokázala zbavit, ale znovu si říkala, že takhle se určitě cítí všechny nevěsty.

Nebyli v domě tak úplně sami; žila tam také Laurentsova matka. Samozřejmě se také zúčastnila svatby, ale celou dobu zůstávala odměřená a sotva s někým prohodila slovo. Zdálo se, že jen sedí a hledá něco, co by mohla zkritizovat, ale bez úspěchu, kromě jednoho slova, které ji Liv slyšela zamumlat – výstřednost!

Liv si byla jistá, že kdyby svatba nebyla tak velkolepá, pak by si tahle stará žena stěžovala na nedostatek a lakotu.

Laurents z Liv nechtěl udělat ženu během svatebních oslav. Chtěl počkat, dokud nebudou sami.

„Moc dobře je znám,“ spílal. „Tihle opilí hlupáci, kteří vlezou do svatební ložnice jakoby omylem, když všichni nechají novomanželský pár o samotě. Nic nám nezkazí naši první společnou noc, Liv.“

Lehl si vedle ní, díval se na ni ve světle svíčky, pomalu a něžně ji hladil, opatrně ji líbal – tak opatrně, až nakonec usnuli se svou nevinností bez poskvrny.

Teď se ocitli v tomhle obrovském domě, domě, na který bude od nynějška dohlížet ona.

Liv si pečlivě složila svatební šaty, nebo přesněji, svoje „manželské šaty“, které na sobě měla den po svatebním obřadu. Teď už bude muset nosit šátek na znamení, že je vdaná žena. Pro sebe se usmála. Silje, s Tengelovou podporou, ho vždycky odmítala nosit. Nejednou si kvůli tomu vytrpěla nevlídná slova, ale oni dva se nikdy nenechali odradit prázdnými pomluvami.

V pokoji, který teď měl být její svatební ložnicí, bylo přítmí, protože tu plála jediná svíce vedle postele. Připadalo jí to tak divné, být tu sama s Laurentsem! Najednou si uvědomila, že ho sotva zná, a zmocnila se jí úzkost. Ne, musí takové myšlenky zapudit! Zvláště teď! Měla ho velmi ráda. Takový zralý muž, tak pohledný, když tam stál a pomalu si v pološeru svlékal dlouhý kabátec s širokými rameny. Musí mu dát všechnu lásku, kterou si zaslouží.

Silje jí dala pár spolehlivých rad. „Liv, muži také potřebují lásku a potřebují cítit, že jsou milováni. Propůjči mu celé své srdce, mé dítě! Tohle je tajemství mého a Tengelova štěstí. Být k sobě naprosto otevření. Nebát se dát najevo, jak moc pro tebe znamená, mít ho nablízku.“

Ano, pomyslela si Liv, Laurents si zaslouží její lásku.

Doma v Lipové aleji Tengel se Silje unaveni usedli a hleděli do tmy.

„Byla to úžasná svatba,“ špitla Silje se šťastným úsměvem ve tváři. „Teď se cítím jako hadr, který do poslední nitky řádně vyždímali.“

„Ano, bylo to náročné,“ odpověděl Tengel. „Viděl jsem, kolik jsi celou tu dobu měla práce. A tyhle tři dny byly jen zakončením mnoha měsíců příprav.“

Silje ho vzala za ruku. „Udělali jsme dobře, Tengele? Je tak mladá!“

Povzdechl si. „Myslel jsem na totéž. Ale tobě bylo tolik, co jí, a jistě jsi věděla, co chceš. Litovala jsi snad někdy?“

Otřela se mu hlavou o rameno. „Jistěže ne. Jen mi Liv připadala tak drobná a opuštěná. Zranitelná, zmatená, jako by jí něco chybělo – nevím – nedokážu to popsat.“

„Chápu, jak to myslíš. Nebýt nedočkavosti a neodbytnosti toho mladíka, nesouhlasil bych s tím. Ale je to dobrý muž – spolehlivý. A je do ní zoufale zamilovaný.“

„Ano a to chtěla. Jistě, jsme prostě obyčejní ustaraní rodiče, kteří nechtějí, aby jim jejich děti vylétly z hnízda. Dítě naší lásky, Tengele…“

„Pravda. Tenkrát jsi byla tak tvrdohlavá! Měla bys to dítě za každou cenu. Teď jsem ti za tvou paličatost vděčný.“

„Opouštějí nás, Tengele! Nejdřív Dag, pak Sol – ačkoli ta se vrátí, doufám – a teď Liv. Už nám zbyl jenom Are.“

„Ano a ten zůstane.“

„Díky bohu za to!“

„Bolí to ztrácet děti.“

„Neztrácíme je,“ konejšila ho. „Stále jsou tady, ale nevidíme je.“

„To je pravda,“ usoudil Tengel. „Lipová alej je jejich součástí, něco, co si s sebou nesou do světa. Stejně tak oni nám tu nechali něco ze sebe. Jsou stále tady, drahá Silje. Jejich smích ve větru, jejich kroky na podlaze… Byly součástí toho, když se tenhle dům a celé hospodářství tvořily do dnešní podoby.“

„Ano a myslím, že tu byly šťastné.“

„Jistěže ano!“

Objal ji a schoulili se blíž k sobě.

V domě obchodníka sfoukli svíčku. V posteli ležela Liv v náruči svého manžela, který jí šeptal něžná slůvka a zlehka ji hladil po těle, ale ona se nemohla zbavit pocitu, že se všechno děje tak trochu mimo ni. V myšlenkách byla úplně někde jinde. Protože pamatovala na Siljina slova, položila mu ruku kolem krku a jeho doteky začaly být odvážnější a téměř okamžitě Liv ucítila něco nového, příjemné vzrušení, pomalé a rozechvělé, které začalo planout uvnitř jejího těla. S rozkoší zavrněla a přivinula se blíž k němu.

„Laurentsi,“ zašeptala mu ve vytržení do ucha.

Jeho ruka se zastavila. Chvíli zavládlo v pokoji naprosté ticho.

„Nehýbej se,“ sykl přidušeným hlasem. „Uvolni se, Liv. Nemusíš nic říkat, nebo dělat. Je povinností ženy uvítat touhu svého muže. On je lovec a ona je kořist.“

Protože ji to zaskočilo, pokusila se vysvětlit svůj názor a poněkud nešťastně prohlásila: „Jenom ti chci dát najevo, jak moc tě mám ráda. Moje láska k tobě je…“

„Můžeš svou lásku projevovat tisícem jiných způsobů,“ řekl se sevřenými rty, „tím, že mi budeš oporou. V manželské posteli je to muž, kdo by měl být aktivní; a žena má být pasivní, má být pro něj zdrojem osvěžení. Ona nemá dávat najevo své pocity. Na to má člověk běhny a lehké holky.“

Liv vytřeštila oči do tmy. Byla zmatená a plná naprostého zoufalství – a v tu chvíli všechno pohaslo. Plamen, který se uvnitř ní zažehl, byl uhašen a nahrazen tím nejhlubším pocitem studu. Když se poddala touze svého manžela, jeho objetí a jeho tělu, přála si, aby byla mrtvá.

Když se uspokojil a usnul s jednou paží majetnicky položenou přes její prsa, Liv byla stále vzhůru a slyšela jenom zvuk svého přerývaného, tichého a bezmocného vzlykotu.

Sol následovala tajnůstkářského Prebena, který se právě opatrně plížil k malé, polorozpadlé stavbě na předměstí Kodaně. Podařilo se jí vykrást ze soudcova domu, aniž by to Dag nebo kdokoli jiný postřehl.

S pocitem vlastní důležitosti jí Preben oznámil: „Velmi se zdráhali pozvat tě dnes mezi nás, takže nevyrušuj jejich posvátnou satanskou mši světskými maličkostmi! Pamatuj, Satan bude dnes v noci s námi!“

Sol přikývla. Tohle bude vzrušující, pomyslela si, když sestupovali úzkým schodištěm vedoucím do sklepa. Preben ohlásil jejich příchod těžkým, dramatickým zaklepáním na dveře. Hlas uvnitř se zeptal na heslo.

„U hrobníkových kostí,“ prohlásil Preben slavnostně. Sol skoro vyprskla smíchy.

Dveře otevřel muž v černém plášti. Vešli beze slova dovnitř a prošli druhými dveřmi do klenutého sklepa, kde se zdržovalo asi deset mladých lidí, také oblečených v černém plášti. V ponurém tichu si prohlíželi nově příchozí.

Jeden z mužů byl mnohem starší než ostatní. Jeho plášť byl červeně lemovaný a měl na sobě masku, která mu zakrývala horní část obličeje. Maska však nedokázala skrýt pohled v jeho očích, když sledoval Sol, jak vstoupila do místnosti. Už ten pohled viděla a věděla přesně, co znamená. Rychle se rozhlédla po místnosti. Klenutý strop osvětlovala spousta černých svící a před ní se vyjímal dlouhý oltář, nad kterým visel obrácený kříž. Vybílené zdi byly pokryté magickými runami a jmény démonů.

Promluvila mladá žena. Ztlumila hlas, aby dodala váhu svému slavnostnímu prohlášení.

„Dovolili jsme, aby se našeho tajného setkání zúčastnila novicka z Norska. Sami se rozhodneme, jestli jí dovolíme zúčastnit se naší seance znovu. Protože jsme všichni velmi pokročilí v uctívání ďábla a všech jeho tajemství, očekáváme, že norská hlupačka bude tolerovat naše závěry a nebude dělat nic víc, než se učit z našich dovedností. Už jsi přísahala Apollyonovi – to je Preben – že nás nikdy neudáš, že? To je dobře!“

Další dívka pokračovala: „Dovolili jsme ti sem přijít, protože nám náš přítel popsal tvoje zvláštní oči. Ale pár očí z tebe ještě nedělá opravdovou čarodějnici. Čeká tě dlouhá cesta, než budeš opravdu zdatná.“

Sol nic neříkala. Maskovaný muž něco zašeptal té první ženě, která se vzápětí zatvářila znechuceně. Nakonec přikývla a neochotně se obrátila k Sol.

„Náš čaroděj, který je samotným ztělesněním Satana, si přeje zasvětit tě už tento večer. To je velmi neobvyklé a je to velká pocta. Abys pochopila, co se od tebe čeká, čaroděj nejdříve předvede tento obřad s jinou z přítomných žen.“

Sol přikývla. Všechny ženy – bylo jich tam pět – přispěchaly k čaroději, aby mu nabídly své služby, ale on je odehnal přezíravým mávnutím ruky. Pak jeden z mužů přeběhl k oltáři s malou miskou. Ponořil do ní prst a krví nakreslil na oltář složitý obrazec.

Čaroděj přešel k oltáři, postavil se před nakreslený motiv a zvedl paže. Všichni padli na kolena a začali zpívat své vlastní vzrušené písně. Místnost se zaplnila příšerným hlukem, zatímco shromáždění pokračovalo ve svém snažení dosáhnout extáze. Celou tu dobu čaroděj prováděl nesmyslné a nepochopitelné obřady, rozsvěcel různé svíce a přeskupoval nejrůznější věci na oltáři. Nic z toho, co dělal, Sol vůbec nedávalo smysl. Připadalo jí to jako něco mezi hloupým drmolením a vymyšlenými ďábelskými obřady.

Začala se cítit nesvá. Sol byla vždycky vnímavá ke svému okolí a tady necítila nic než vypětí a pach potu obklopené prázdnotou.

Najednou muž znovu zvedl paže a hluk okamžitě ustal. V napjatém tichu všichni vyčkávali, co se bude dít. Ženy byly plné dychtivého očekávání. Pak muž dramaticky pomalu spustil jednu paži dolů, dokud nemířila přímo na jednu z dívek, která poslušně udělala pár kroků blíž k němu. Plášť jí sklouzl z ramenou a stála před ním úplně nahá.

Čaroděj ukázal na oltář a dívka, která se zdála být ve stavu euforie, že si ji vybral, k oltáři přešla a lehla si na něj. Ostatní začali znovu zpívat a rytmicky pohupovat tělem. Jeden po druhém shodil svůj plášť na podlahu. Všichni byli nazí, kromě čaroděje, který teď začal kreslit vzorce na dívčino tělo.

Takové rouhání, pomyslela si Sol když viděla, že se obrazec podobá lukostřeleckému terči. Možná se bojí, že by se netrefil?

Čaroděj vylezl na oltář a lehl si na dívku. Jeho obrovský plášť je oba zakryl a zahalil i boky oltáře, ale nikdo nemohl pochybovat o tom, jaký obřad pod touhle přikrývkou probíhá. S nesmírnými vzdechy rozkoše se přítomní začali smyslně hladit navzájem, jejich nová zaříkadla teď představovalo sténání a hekání.

Jakmile čaroděj začal dosahovat vrcholu vzrušení, najednou se postavil. Plášť mu zase zakrýval tělo. Otočil se k Sol, zatímco dívka na oltáři se rychle vrátila na své místo mezi ostatní. Zdálo se, že je zklamaná a nespokojená.

Žena, která byla zjevně čarodějovým mluvčím, jeho kněžkou, nařídila Sol: „Zaujmi místo té dívky! Satan je připraven tě zasvětit!“

Sol se zamračila.

„Svlékni si šaty!“ nakázala jí netrpělivě, nasupená, že se s touhle novickou jedná se zvláštními ohledy.

Nashromážděné zklamání a zlost, které Sol potlačovala od okamžiku, kdy vstoupila do téhle místnosti, teď konečně vybuchly. V očích se jí žlutě zablýskalo jako kočce.

„Myslíte si, že nechám tohohle břídila, aby si na můj účet užil pár chvil laciného povyražení? Nikdy v životě!“

Viděla, že rysy v okolních tvářích ztvrdly.

„Přísahala jsi,“ varovala ji zlostně žena. Preben vypadal vylekaně.

„Opovažuješ se našeho čaroděje nazývat břídilem?“ vykřikla dívka, která až dosud ležela na oltáři.

„Vy všichni jste nevzdělaní hlupáci!“ zasyčela zlostně Sol. „Co vlastně víte o černé magii? Nejste nic než banda pitomců bez jakéhokoli nadání, co se snaží chovat tajemně a ďábelsky. Kdybyste na sebe pohlíželi s trochou humoru a pokory, možná bych se rozhodla zůstat a naučit vás jednu nebo dvě věci. Ale jste příliš posedlí sami sebou, příliš sebestřední a myslíte si, že jste bůhvíjak důležití. Tohle že je muž, který vás přesvědčil, že byl ve spojení se Satanem? Že by mohl být jeho vyvolený – nebo možná dokonce samotný Satan?“

Čaroděj cítil, že je zpochybňován jeho věhlas, a teď poprvé promluvil nahlas. Jeho hlas byl slabý a pisklavý.

„Naučit nás jednu nebo dvě věci?“ vysmíval se jí. „Nenechám se tu napadat nějakou courou z Norska. Zpochybňuješ moje síly, co? Podívej se na tohle!“

Vytáhl z kapsy pláště hrst prachu a hodil ho do ohně. Jeho zastrašení přívrženci při tom neviděli jeho drobnou ručku a prášek způsobil řadu drobných, ale působivých výbuchů.

„Tohle že je čarodějnictví? Hodit střelný prach do ohně?“ zeptala se Sol. „To umí každé dítě!“

„Mohu tě uhranout, zničit tě!“

„Tak to udělej, jestli to dokážeš!“

Zhluboka se nadechl. Atmosféra mezi jeho učni zhoustla, protože jejich pán musel bojovat o své postavení. Dva, kteří stále klečeli, zašátrali kolem sebe po svých pláštích, a protože oba chytli ten stejný za různé konce, začali se o něj přetahovat. Ani to však nepomohlo zmírnit napětí v místnosti.

Čaroděj přešel k Sol a skrz zaťaté zuby autoritativně přikázal: „Nařizuji ti, abys políbila mou ruku!“

Sol mu s opovržením pohlédla přímo do očí. Její divoká krása bila do očí, nespoutané tmavé vlasy, hřejivá barva její kůže a ty jiskřivé oči.

Natáhl k ní ruku. „Satan říká – polib ji.“

Uvnitř se rozhostilo naprosté ticho. Sol přivřela oči.

„Ty tomu opravdu věříš?“ zeptala se bezvýrazným hlasem. „Na kolena!“

Čaroděj vykulil oči naprostým překvapením a bezmocí. Neschopen se bránit, padl na kolena.

„Sundej si plášť,“ nařídila Sol.

Udělal, co mu řekla. Ostatní zalapali po dechu. Jejich hrdina, jejich bůh poslouchal něčí rozkazy!

„Podívejte se na něj!“ zvolala Sol a ukázala na muže, který k ní vzhlížel jakoby v transu. „Podívejte se na tohohle vrásčitého padavku s pokleslými rameny a povislým břichem. Teď se na něj podívejte!“ Rychle si sáhla za výstřih a zvedla nad hlavu kožený řemínek s kořenem mandragory. Jakmile Mistr uviděl ohavný talisman, okamžitě se zaklonil a zalapal po dechu. Sol ho chytila do obou rukou a namířila na něj.

„Plaz se ve špíně, ubožáku! Doplaz se k oltáři a otoč kříž tak, jak patří, protože ty nemáš nic společného se satanismem! V téhle místnosti není nic ďábelského.“

Jeho stoupenci se mohli propadnout hanbou, když se jejich „Veliký“ plazil po podlaze jako had a u oltáře se postavil, natáhl se, chytil kříž a otočil ho správným směrem. Pak se posadil a zíral na Sol s výrazem poslušného psa. Solin hněv ještě umocnil její síly. Mnoho let cvičila a dělala pokusy sama – ale teď, před obecenstvem, chtěla vyzkoušet jedno z nejobtížnějších kouzel, která jí Hanna vylíčila. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Všichni seděli a hleděli na ni ochromení tím, co se právě přihodilo. Když posbírala síly, znovu otevřela oři a přešla pomalu k oltáři, kde se postavila napravo od „čaroděje“.

„Slabochu!“ prohlásila chladně. „Slabochu, podívej se doleva!“

Všichni přítomní přidušeně vykřikli. Sol se opovržlivě usmála. Okamžitě věděla, že se jí kouzlo povedlo.

„Ona… stojí vedle něj z obou stran!“ zadrmolil někdo.

Sol slyšela, jak „Mistrovi“ drkotají zuby strachy, když očima těkal sem a tam mezi dvěma jejími obrazy. Ona své druhé já nemohla vidět, protože musela stát naprosto nehybně a soustředit na kouzlo všechny své síly. Jako by v tomto stavu její vědomí opustilo tělo a proměnilo se na druhé straně oltáře. Pomalu se uvolnila, duše se vrátila do svého těla a obraz zmizel. Cítila na čele pot, srdce jí divoce bušilo a nohy jí zeslábly.

Schovala si kořen mandragory pečlivě zpátky za výstřih a přešla k nejbližšímu z učňů. Chytila kožený váček, který mu visel u boku.

„Ty…“ začala zamyšleně, když ho potěžkala, „máš v tomhle váčku… dva stříbrňáky, sušenou růži a dopis.“

Mladík se nezmohl na víc, než na horečnaté přikývnutí.

„A ty,“ pokračovala, když se otočila k ženě a zlehka se jí dotkla, „ty čekáš dítě toho chudáka u oltáře. Neopovážila ses to nikomu říct, ale je to pravda. Budeš trpět, protože on na tebe a tohle dítě nebude brát žádný ohled!“

Pak se obrátila k dalšímu muži a položila mu ruce na ramena.

„Ty myslíš v tuhle chvíli jenom na to, jak se vrátíš domů ke své ženě, které jsi neřekl nic o těchto rozkošných dostaveníčcích. Spíš s touhle dívkou, co stojí vedle tebe, a ona věří, že si ji vezmeš.“

„Přestaň!“ vykřikla kněžka, když se Sol obrátila k ní. „Přestaň! Přestaň!“

„Je to skutečná čarodějnice,“ zašeptal jeden z mužů. „Opravdová čarodějnice! Nemyslel jsem, že existují.“

„Ó ano, existují,“ přikývla Sol, která se najednou cítila vyčerpaná, „ale je jich málo. A ty jsi nemocný, dobrý muži. Nedokážeš v sobě udržet jídlo.“

„To je pravda,“ souhlasil muž.

„Tady, vezmi si tohle. Pij každé ráno odvar a zbav se dluhů, pak se tvé tělo vyléčí!“

„Sbohem, Prebene, promiň, že jsem zničila tvé ideály, ale věř mi, když říkám, že do čarodějnictví bys neměl strkat nos. Nemohla jsem nechat toho podvodníka, aby vás využíval podle svého gusta. Neudám vás a věřím, že i vy budete mlčet o mně.“

S těmito slovy vyšla z místnosti a nechala za sebou pach potu a skupinu ponížených a bezvýznamných lidí, kteří nikdy nemohli pochopit, co se tu seběhlo, ani Sol a všechna její tajemství.

***

Ve velikém domě v Oslu se Liv donekonečna lopotila, aby všechno bylo dokonalé, ale v její tváři už nebyl ten zvláštní hřejivý výraz, který vždycky býval součástí její osobnosti. V očích měla úzkostný pohled, strach, že všechno nebude přesně tak, jak by mělo. Tolik chtěla potěšit manžela a učinit ho šťastným, ale dostala bolestivou lekci: všechno musí být po jeho.

Se smutkem si vzpomněla na své drobné pokusy ho překvapit. Byl tu ten malý obrázek květin, který tajně namalovala a dala mu ho k narozeninám. Držel ho v rukou a dlouho s ním otáčel sem a tam.

„To je od tebe velmi milé, Liv,“ prohlásil nakonec, „a je hezký. Dokonalý, ale…“

„Ale co?“ zeptala se znepokojeně, když se zarazil.

„Myslím, že by ses měla soustředit na vyšívání, mé dítě. K ženě se nehodí malovat obrazy. To je práce velikých, známých umělců. Chci, aby moje žena dělala to, co se pro ni nejlépe hodí. Tak, existují nějaké náznaky, že bys čekala dítě?“

Liv zakroutila hlavou. Cítila se naprosto neschopná. Nemohla dokonce ani otěhotnět! Chudák Laurents, pomyslela si; musí s ní být velmi nespokojený!

Nikdy nepochybovala o tom, že ji miluje. Každý den jí to dával najevo tolika způsoby. Naneštěstí trval na tom, že se k ní bude chovat jako k majetku.

Pamatovala si, jak se jednou, když měli hosty, dala do řeči s jedním starším mužem. Živý rozhovor se týkal nejnovějších událostí, probírali vývoj společnosti a co král udělal pro Norsko. Liv potěšilo, že je ten muž tak inteligentní a má zájem, a do diskuse se zapojilo několik dalších. Najednou uviděla Laurentse, jak na ni upřeně hledí. Byl bez sebe vzteky! Rázný pohyb jeho hlavy stačil k tomu, aby jí dal najevo, že má opustit skupinku, proto se omluvila a vzdálila se. Ten večer k ní byl nelítostný. Povýšeným hlasem jí nadával a líčil sprostotu žen, které se opovážily vměšovat do světa mužských záležitostí. „Za žádných okolností ze sebe nesmíš dělat hloupou husu, nakázal jí tehdy. Neopovažuj se srovnávat s kterýmkoli mužem. Nebudu mít takovou nevychovanou ženu. Ach, Liv, vidím, že se ještě musíš hodně učit! Podvedla jsi mě, protože by mě nenapadlo, že jsi tak vzpurná a tak prostého původu! Ale jsi mi příliš drahá a jsi tak rozkošná, jsi můj největší poklad a my tě brzy zbavíme tvých nedostatků, jen počkej a uvidíš! Nemusíš se zlobit, protože já, tvůj velký silný medvěd, se o tebe postarám a budu myslet za tebe!“

Ano, začínala se učit, že pokud se chová v rámci přijatelných hranic společenských zvyklostí, je šťastný. Ale ouha! Jak těžké to někdy je, potlačit svou spontánnost, která je součástí její povahy. Vždyť hned minulý týden se zase zapomněla. Byli na návštěvě u jednoho z Laurentsových kolegů, a když odcházeli, poznamenal, jak jasně na nebi září Sirius.

Bez rozmyslu ho opravila: „To není Sirius, to je Deneb v souhvězdí Labutě.“

Ten večer ji Laurents zbil. Když se vrátili domů, dal jí dva políčky, protože ho vystavila takovému strašnému ponížení před kolegou a jeho ženou. Všichni moc dobře věděli, že je to Sirius. Kdo si Liv myslí, že je?

Liv si byla jistá, že nikdo z nich neznal jméno žádné další hvězdy.

Potom byl Laurents plný lítosti a prosil ji o odpuštění, než ji vzal do postele a vášnivě a dychtivě se s ní miloval. Přesto, od té chvíle se něco ztratilo. Důvěru a důvěrnost, které sdíleli, jako by Laurents zašlapal do země.

Nikdy víc už nešťastná Liv, nadaná umělkyně, nevzala do ruky štětec. Manželova tvrdá kritika příliš zasáhla její sebevědomí.

Laurentsova matka mladé dívce život také příliš neusnadňovala. Byla to koketní stará dáma, náročná a žárlila na Liv. Chtěla si nechat svého syna pro sebe a nikdy by nepřijala žádnou snachu, jakkoli dokonalou. Ale tchyně brzy zjistila, že laskavá, mírná a dobře vychovaná Liv se dá snadno ovládat, a to bylo něco, co dělala s radostí.

Samozřejmě Laurents nic z toho neviděl a věřil, že v domě panuje dokonalá harmonie. I kdyby tu někdy byla ta nejmenší neshoda, stranil by své matce – přece jen, Liv je jenom nevzdělané dítě.

Její dopisy domů obsahovaly krátké, povzbudivé zprávy pro Silje, které říkaly, jak je všechno v pořádku. Psala na papír na délku paže od sebe v obavě, aby jí slzy nerozpily inkoust.