Sol neúnavně prohledávala ulice Osla a honila se za svým pánem a vládcem z podzemí. Nemohla se dostatečně uvolnit, aby dokázala trávit dlouhé hodiny v Livině novém domě, jakkoli vzrušující by mohlo být nově ho zařizovat a zdobit.
Ale po jejím vyvoleném nebylo ani stopy.
Byla v Oslu pouze tři dny, než se dostala do potíží. Procházela se mezi mnoha stánky na městské tržnici, zčásti aby se poohlédla po věcech do Livina domu, ale také aby hledala muže z hostince. Právě stála u jednoho ze stánků a chystala se koupit překrásně opálený a zdobený kožený přehoz na postel, který bude v nejmenší ložnici vypadat dokonale. Spoustu nábytku a domácích potřeb poslali z Lipové aleje, ale přesto bylo ještě potřeba hodně věcí pořídit. Koželuh právě rozložil přehoz a Sol se k němu otočila, aby zaplatila, když se před ni natlačila nějaká měšťanka a popadla ho.
„Ten je můj! Vezmu si ho!“
Sol důrazně protestovala. „Ne! Vždyť vidíte, že…“
Prodejce byl slaboch, který se odmítl postavit na něčí stranu. Prostě nechal tu nevychovanou ženu, aby bylo po jejím.
Sol se rozzuřila tolik, až přestala přemýšlet o tom, co dělá. Všimla si, že ta dáma má na sobě blůzu a sukně, které jí kolem pasu přidržuje zašmodrchaná šňůra.
„Ať ti spadnou sukně, ty stará kobylo, ať všichni vidí, že nejsi víc než válec sádla!“ procedila Sol mezi zuby.
Její přání bylo tak úpěnlivé, že před očima všech lidí kolem se uzel na šňůře rozvázal a těžké suknice padly k zemi. Následovalo obrovské veselí.
Zatímco se měšťanka snažila znovu získat svou vážnost, vykřikla: „Chyťte ji! Chyťte tu čarodějnici se zlýma očima!“
Sol si toho nevšímala. Byla tak roztrpčená, že na ni jenom sykla a nechala se zatknout. S davem městských lidí v patách ji mezi sebou vedli dva statní muži do starostova úřadu v nedaleké budově.
Sol měla pocit, jako by se jí nic z toho netýkalo. Lidé – byli tak ubozí a malí – její strážce je mnohem mocnější. Dokonce na sebe přijal lidskou podobu, aby za ní přišel a našel ji.
Dovedli ji do haly, kde sedělo několik velmi významných pánů zabraných do rozhovoru. Dav lidí musel zůstat venku, zatímco dva muži dovedli Sol dovnitř a hluboce se uklonili.
Jeden z nich oznámil: „Tahle žena na ulici provozovala čarodějnictví. Není o tom pochyb.“
Sol usoudila, že samotný starosta v místnosti nebyl. Tihle muži, co se na ni teď s mírným pobavením dívali, byli jeho nejbližší spolupracovníci.
Jeden z nich si povzdechl: „Ach, už jsem otrávený a unavený z tohohle nekonečného povyku kolem čarodějnictví! Ať si s tím poradí kněží, co my!“
„Hmm! Počkejte minutku,“ pokračoval pomalu další. Mluvil dánsky. „Tuhle dámu už jsem viděl! U všech bohů, myslím, že tady máme pěkný úlovek!“
Sol na něj tázavě pohlédla, ale nepoznala ho.
„To je ta žena se žlutýma kočičíma očima,“ vysvětloval. „Zmizela z Kodaně beze stopy potom, co způsobila skandál. Dobře ji držte, pánové! Říká se, že umí mnohem víc než jen modlitby před spaním! Když odešla, šuškalo se, že dokáže přinutit lidi plazit se po podlaze – a ještě mnohem horší věci.“
Jeden z význačnějších mužů zvedl hlas. „Ne, nechci s tím nic mít. Venku stojí a čeká jeden z vozů státního žalobce. Pošleme tuhle nešťastnici k němu. To je případ spíš pro něj než pro nás!“
Bylo rozhodnuto a Sol odvedli na zadní dvůr, kde jí přidělili vojáka ve zbroji jako doprovod. Když přicházela k vozu, začínalo jí docházet, co se stalo. Uvědomila si, do čeho se nechala zatáhnout a to ji trochu vyděsilo – ne kvůli ní samé, ale kvůli její rodině. Rozhodla se, že nikomu nesmí prozradit své jméno…
Vozka, který připevňoval postroje, se otočil, aby se podíval, koho s sebou poveze. Byl to hezký podsaditý muž se světlými vlasy, ale přesto měl za očima zvláštní prázdnotu.
Když Sol uslyšela, jak překvapeně zalapal po dechu, lépe si ho prohlédla.
Klaus! Její úplně první milenec! Už skoro vykřikla na uvítanou, ale právě včas se zarazila.
Už to bylo sedm let – ale z jeho výrazu poznala, že na ni nikdy nezapomněl. Jistě! Teď si vzpomněla, že si tenkrát našel práci u státního žalobce.
Varovně na něj pohlédla, když lezla na prostý vůz následovaná ozbrojencem. Vezl dopis pro státního žalobce, ve kterém nejspíš píšou o ní.
Sol se rozhodla, že tuhle cestu skončí, než dorazí do cíle – a Klaus jí pomůže.
Její eskorta nepředstavovala větší problém, pokud se jí povede najít vhodné místo…
Klaus vylezl na vůz a vyrazili ze dvora zadní ulicí stranou od davu. Brzy měli Oslo daleko za sebou a mířili na západ.
Voják se naklonil dopředu přes vozkovo sedátko. „Tentokrát máme opravdový úlovek,“ chlubil se Klausovi. „Prý je to ta nejhorší čarodějnice ve všech severských zemích!“
„Cože, tahle?“ zeptal se Klaus a rychle, vylekaně se ohlédl na Sol.
„Ach, ano! Ta to bude mít přímo na skřipec a na kolo a pak hranice. Předpokládám, že na pálení téhle čarodějnice se přijede podívat i sám biskup!“
„Ale určitě ji neupálí!“ zkoušel to Klaus hlasem zastřeným emocemi.
„Je na ni pěkný pohled, za to ti ručím! Ale ty jsou nejhorší.“
Klaus zanaříkal, a jako by se scvrkl do svého sedátka.
Jak vjeli do lesa, voják se s významným úšklebkem protáhl kolem Sol a postavil se s nohama od sebe v zadní části vozu. Tohle bude dobré místo, pomyslela si Sol, zatímco navenek stále zůstávala klidná a lhostejná.
Najednou pronikavě vykřikla. Znělo to přesně jako výkřik dravce, který se snáší na svou oběť. V tomtéž okamžiku zvedla řemen, který ležel na podlaze vozu, a hodila ho koni na zadek. Ostré hroty přezky se mu zasekly do kůže.
Vyděšený kůň zařehtal a splašil se, až sebou vůz trhl. Voják ztratil rovnováhu a zády spadl na cestu, zatímco vůz čím dál víc zrychloval směrem do lesů. Kůň uháněl jako o život a Klause se Sol stálo všechny síly, aby nad ním znovu získali kontrolu; celá věc byla o to obtížnější, že jak kůň zrychlil, i Klaus se skulil ze sedátka do zadní části vozu.
„Jste šílená,“ zalapal po dechu, když se mu podařilo vyškrábat zpátky na kozlík. „Co si myslíte, že na to řekne státní žalobce?“
„A co myslíš, že řekne, když tě nechám, abys mě k němu dovezl?“ odpověděla Sol tvrdošíjně, zapřela nohy o prkna a přitáhla opratě. „Upálí mě na hranici – potom, co mě budou mučit a stáhnou mi kůži z těla.“
„Ne! Ne, to nedopustím! Viděl jsem, co udělali s jednou čarodějnicí – bylo to strašné!“
Kůň se konečně unavil a začal zpomalovat.
„Tak dobře, já zmizím a ty můžeš pokračovat zpátky do svých stájí,“ navrhla Sol, když sáhla dozadu do vozu a sebrala dopis, který voják upustil, když padal.
„Ne, nemohu se vrátit bez svého vězně, to přece víte! Půjdu s vámi.“
„Tak si pospěš, než sem někdo přijde.“
„A co kůň s vozem?“
„Vůz nemůžeme vzít, ani není čas odpřáhnout koně. Nevím, jak je na tom ten voják, ale mohl by běžet za námi.“
„Ne, nepoběží,“ poznamenal Klaus sklíčeně. „Ten už nikdy běhat nebude.“
„Nesýčkuj. Tak, půjdeme,“ zavelela netrpělivě Sol, která si dělala mnohem menší starosti o osud vojáka než on.
Klaus hlasitě plácl koně do zadku. „Jdi domů. Jdi zpátky na statek,“ pobídl ho laskavým hlasem.
S rachotícím vozem za zády kůň vyrazil do lesa. Slyšeli ho ještě dlouho potom.
Pár sešel ze silnice a zamířil přes mokřiny a holé skály. Nejdřív utíkali, jak nejrychleji to šlo, ale nakonec museli zpomalit.
„Kde to jsme?“ zeptala se zadýchaně Sol. Stáli na hřebeni a pod sebou viděli jenom lesy táhnoucí se do všech stran. Daleko odtud na jih zahlédli vodu. Oslo-fjord.
„Nevím,“ odpověděl Klaus a ztěžka oddechoval, „ale určitě severně od pevnosti Akershus.“
To už jsem si domyslela sama, napadlo ji a zlomyslně na Klause pohlédla. Byl jednoduchý a nemotorný, ale i teď chápala, proč ji jako čtrnáctiletou přitahoval. Vzrušovala ji jeho drsnost a urostlá postava – ten nevinný výraz – a jeho nápadná mužskost.
Zasmála se. „No, Klausi, můj starý příteli! Tohle je nečekané setkání, neřekl bys?“
Vypadal poněkud schlíple. „Pronásleduje vás smůla, slečno. Nejste skutečná čarodějnice, že ne?“
„Co bys chtěl, abych byla?“
Klaus zabodl oči do mechu před sebou. „Moje děvče,“ hlesl nesměle.
„Tak jím budu!“ odpověděla Sol nečekaně něžným hlasem. „Ale co teď budeme dělat?“
Pro Klause nebylo snadné hlouběji se zamyslet. Kopl špičkou boty do mechu, ale mlčel.
„Nemohu se vrátit do Lipové aleje,“ vysvětlila mu Sol. „Úřady zatím neznají moje jméno a já chci ochránit svou rodinu. Nemohu se ani vrátit do Osla, protože mě tam poznají podle mých očí a okamžitě mě zatknou.“
„A já se nemohu vrátit do stájí,“ dodal Klaus. „Stejně nechci. Ve službách státního žalobce to nebylo až tak dobré.“ Sol si všimla nespočtu jizev na jeho tváři, které mohly být způsobeny bičem. „Jediné místo, kde jsem se měl dobře, byl Gråstensholm,“ pokračoval zasněně. „Kéž bych se tam mohl vrátit!“
„Nemyslím, že to bude možné. Dlouho potom, co jsi odešel, jsem slyšela, že tě poslali jinam do služby proto, aby nás dva drželi od sebe.“
Ze svého hnízda vysoko v jedné z borovic zaskřehotal luňák. Sol na něj pohlédla.
„Stejně se jim to nepovedlo,“ zamumlala. „Vždycky jsme si našli jeden druhého, ty a já.“
Klaus si povzdechl, když si vychutnával svou vzpomínku. „Od té doby jsem měl jedno veliké přání – udělat to znovu!“
„Drahý Klausi, copak jsi neměl jiné dívky?“
„Ano, ale to nestálo za nic. Byly jako mrtvé!“
Sol se cítila polichocena. „Tak uvidíme. Ale kam teď půjdeme?“
Tentokrát Klaus hledal odpověď na nebi.
„Myslel jsem…“
Ach! Bravo, pomyslela si Sol, ale nic neřekla.
„…že bychom mohli jít ke mně domů.“
„Do stájí státního žalobce? To by, myslím, bylo neobyčejně hloupé.“
„Ne, ne. Myslím domů.“
Hmm! No jistě, i on musí odněkud pocházet, usoudila Sol. Vždycky si ho představovala jako podvržené dítě, vyhrabané z bažiny očarované troly, které nechali plahočit se po lidském světě.
„Ale co řekne tvá rodina?“ zeptala se.
„Žádnou nemám. Pokud vím, tak tam nikdo nežije.“
Tyhle novinky Sol rozveselily. „Tak na co tu čekáme? Je to daleko?“
„Trochu.“
Nepochybně to bylo „trochu“ dál, než oba čekali! Teprve další večer dorazili k ubohé malé chatce vysoko na svahu kopce. Sol chtěla vědět, v jaké části Norska jsou, ale Klaus neměl ponětí. Jediné, co jí dokázal říct, bylo, že se jeho domov jmenuje Plassen. Dokázala si z toho jména vyvodit jen to, že jsou někde severozápadně od Osla a od Lipové aleje – a také pěkný kus od nich!
Trámy malého domečku přesto dobře držely a oba se hned pustili do uklízení a začali si dělat pohodlí.
Ten večer Klaus mohl znovu prožít svůj sen. Ležel se Sol v náručí a ronil tiché slzy štěstí.
A Sol? Byla víc než trochu dojatá. Klaus ji měl rád takovým zemitým způsobem, nic od ní nežádal, přijímal všechno, co udělala – a byl fyzicky velmi dobře obdařen! Pokud nějaký muž na zemi dokázal milovat Sol proto, jaká je, byl to Klaus. Nebo byl také jenom přitahován její krásou? Ne, nebude o něm pochybovat – ne Klaus!
Ale prozatím mi postačí, pomyslela si. Stejně neměla moc na výběr teď, když se o ní příliš mluvilo. Na veřejnosti se ukazovat nemohla. Její myšlenky na chvíli zaměstnala touha po muži z hostince. On byl milencem z jejích tajných snů – Princ podsvětí!
Hluboko uvnitř nějak věděla, že ho zase uvidí.
Nikdo v Lipové aleji netušil, co Sol potkalo. Prostě zmizela z nového domu. Podle služky šla ven na nějaké nákupy a už se nevrátila.
„Ach! Sol bude vždycky Sol,“ prohlásil Tengel a zatvářil se odhodlaně, ačkoli všichni byli během minulého týdne vystrašení k smrti. „Prostě si vzala do hlavy, že zase někam vyrazí.“
„Tím jsem si jistý,“ přidal se Dag, který právě přišel na návštěvu a přivedl s sebou matku s Jacobem Skillem. „To je celá ona.“
Víc se o tomhle tématu nebavili.
Liv nenápadně pohlédla na Daga. Navenek se už přenesla přes svou depresi, ale stále v sobě nesla všechny viny, které do ní tak krutě zakořenil Laurents se svou matkou.
Katastrofální manželství člověk vždycky vnímá jako porážku, i ten, který pohromu nezavinil. Liv byla jedním z mála pobožných členů rodiny a své selhání nesla těžce, i když už se dokázala usmívat na svět.
„Sol,“ zvolala roztržitě. „Byla mi dobrou společnicí a byla tak starostlivá, když mě budily zlé sny. Některé noci mě utěšovala, jako matka utěšuje dítě. Jindy mi hubovala, že jsem tak hloupá, když věřím zvráceným lžím svého manžela a jeho matky. Teď mě nemá kdo utěšit – kéž bych mohla zemřít.“
Ostatní na ni užasle zírali.
„Ty máš zlé sny, Liv?“ zeptala se Silje zděšeně.
Její dcera se probrala ze svého snění. „Cože? Ach, ano. A teď nebudu moct spát, protože tady není Sol.“
„To nemůžeme dopustit!“ promluvila rozhořčeně Charlotte. „Liv, drahoušku, odpusť mi, pokud jsem poněkud důvěrná, ale vím, že Dag si nepřeje nic jiného, než si tě vzít za ženu. Proč nesvolíš už teď?“
„Teď?“ Liv překvapeně vytřeštila oči. „To je příliš brzy.“
„Ale ty zoufale potřebuješ někoho, kdo by se o tebe postaral.“
Liv zabodla oči do podlahy. „Nebo někoho, o koho bych se starala já,“ špitla tiše, „abych mohla zapomenout na své vlastní trápení.“
Dag se usmál. „Budu rád, když se budeš starat právě o mě.“
„Ale je to opravdu dovoleno?“ namítla Silje, která navzdory všemu nejvíce ze všech dbala na to, aby se dodržovala pravidla. „Chci říct, nebudou se vás lidi stranit? Uběhlo teprve několik měsíců od Laurentsovy smrti.“
Charlotte dala srdce i duši do slov, která vzápětí vyslovila. „Nikdy jsem neměla ráda klepy a řeči. Ale v tomhle případě sama nějaké začnu roznášet. Ohromím naše sousedy a přátele příhodami, jak hrozný byl ve skutečnosti Laurents a jeho matka. Pak budou mít sklony s Liv soucítit. A Liv si zaslouží jejich shovívavost! Povím jim o její osamělosti a nočních můrách. Řeknu všem, kolik lásky může Liv dát, a jak moc ji Dag miluje.“
Silje přikývla. „Někteří přesto budou mít námitky – ale myslím, že většina pochopí. Ale co kněz?“
„O kněze se postarám,“ uklidnila ji Charlotte. „Potom, co jsem jeho kostelu darovala ten překrásný svícen, se neodváží nic namítat. Jinak si ho vezmu zpátky!“
„Matko, ty jsi skvělá!“ zazubil se Dag.
„Přesto by to neměla být velká svatba,“ podotkla Silje.
Liv zoufale zašeptala: „Musíte tohle všechno rozhodovat, aniž byste se mě zeptali? Nemohu se znovu vdát – nikdy! Nejsem k ničemu, jsem zbytečná a nezasloužím si ničí lásku. Dokonce ani nemůžu mít děti.“
„No tak, no tak!“ chlácholil ji Tengel. „To nemůžeš vědět jistě – stejně tak mohla být chyba na Laurentsově straně.“
Dag se do rozhovoru také vložil. „A nikdo z nás si nemyslí, že jsi zbytečná a k ničemu. To přece víš!“
„Nikdo není tak šikovný jako ty, Liv,“ dodala Charlotte. „Jsi dokonalá hospodyňka, máš umělecké vlohy, jsi inteligentní a umíš počítat.“
„A jsi plná lásky ke všemu živému,“ podotkl Tengel. „Jsi naše sluníčko. Liv, to my jsme tě vehnali do toho strašného sňatku. Můžeš nám odpustit?“
Liv na ně hleděla s nešťastným, skoro zoufalým výrazem v očích.
„Nic z toho, co říkáte, to nezmění,“ zvolala beznadějně, celá napjatá. „Nikdy se nemohu znovu vdát!“
Daga Livina slova zarmoutila. „Ty mě nechceš, Liv? To se nám snažíš říct?“
Zatlačili ji až příliš daleko; začala rozechvěle vzlykat.
„Není nic… nic na světě… co bych si přála… víc. Ale on… mě zničil. Zničil… mi všechno!“
Dag ji objal kolem ramenou. „No tak, Liv!“ utěšoval ji něžně, otočil se k ostatním a řekl: „My se s Liv projdeme. Potřebujeme si promluvit o samotě.“
Ostatní přikývli na souhlas.
Když byli sami, Dag poznamenal: „Sol mi řekla, co ti Laurents dělal. Jak zničil tvou touhu po tělesné lásce. Já to chápu, Liv. Chápu, že se budeš bránit svým pocitům – nebo prostě budeš úplně pasivní.“
Stále byla rozzlobená. „Ale to by nebylo fér – vůči tobě, Dagu.“
Něžně se na ni usmál.
„Řekněme, že je to výzva. Vím, kolik tepla – Ne! Ohně! – v tobě je. Dej mi šanci, Liv, abych ho mohl znovu rozdmýchat – i když to bude trvat mnoho let.“
Zasmála se, popotáhla a přitiskla mu čelo na tvář. „Už nesnesu být sama se svými myšlenkami, Dagu. Potřebuji tě nablízku víc, než dokážu říct.“
„To je přesně to, k čemu se tě všichni snaží už tak dlouho přemluvit.“
„Ale jak mohu být tak sobecká?! Co když nikdy nebudu jako dřív?“
„Liv, poslouchej mě…“
Venku v salonu si Silje povzdechla.
„Jsem bez sebe strachy,“ zanaříkala. „Obě naše dívky mají takové problémy. To je strašné, že jim nemůžeme nějak pomoct.“
Are se zhluboka nadechl, postavil se a oznámil: „Zítra pojedu do Osla a pokusím se najít Sol.“
„Ne, ty ne,“ přerušil ho Tengel. „Ty jsi potřeba tady. Právě jsem chtěl říct, že pojedu já.“
A v tom okamžiku vešli ruku v ruce do místnosti Dag a Liv.
„Zkusíme to!“ zajásal Dag.
Liv mlčela, ale v jejích očích se zračila slabá, nesmělá jiskřička naděje, která je všechny nadmíru rozradostnila.
Po Sol jako by se slehla zem. Tengel nenašel žádné stopy.
Aspoň dokud náhodou neuslyšel o „čarodějnici s kočičíma očima, která uprchla na poslední cestě svého hříšného života, na cestě na hranici“.
Tengela se zmocnila panika, ale neodvážil se moc vyptávat. Ta nepolapitelná čarodějnice měla, jak se zdálo, uprchnout a pak se propadla do země. Bylo pro něj dost těžké to přijmout a nebylo moc z čeho vycházet. Přesto mohli mluvit o Sol. Celým svým srdcem jí Tengel přál všechno dobré. Nakonec odjel zpátky domů, postavit se všem starostem, které tam na něj čekaly.
Byl to především Dag, kdo měl problémy – s dřevařským obchodem. Všichni a všechno ho hořce zklamalo.
Začal s takovými dobrými úmysly – zlepšil podmínky svým dělníkům a farmářům, kteří mu jezdili prodávat dříví. Tak co se stalo? Ostatní farmáři slyšeli o jeho obchodě a chtěli mu prodávat své dřevo za slušnou cenu. Ale měli víc, než potřeboval, a tak byli nuceni prodávat i ostatním pilám, jejichž majitelé ho kritizovali za jeho novoty. Cech ho odsoudil, dělníci stáli ve frontě, aby od něj dostali práci, a úřady netěšila jeho kritika vysokých daní.
Mladý Dag rychle a bolestivě zjistil, že není tak snadné činit dobro pro těch pár lidí ve společnosti.
V Lipové aleji měl Are neustále v patách oddanou Metu. Prošla s ním celou podzimní orbu; pomáhala mu při telení; při ukládání jídla a píce na zimu; a hrabala s ním listí na dvoře tak dychtivě, jako by to nebylo listí, ale rozuteklá kuřata, která je potřeba nahnat zpátky do kurníku.
Ale ačkoli Are často bručel nad její dychtivostí mu pomáhat, už nikdy jí nevynadal.
Sol připadalo zábavné žít v Klausově prostém obydlí – aspoň do jisté míry. Měli velmi málo společného – kromě nocí – ale Sol nalézala jisté potěšení ve zvelebování staré chatrče a snaze zútulnit ji pro Klause.
Každý den šel na ryby a nasbírat zmrzlé brusinky. Neměli moc z čeho žít, ale přežili.
Sol věděla, že to nemůže trvat věčně. Klaus byl šťastný, ale brzy ho jistě začne hryzat svědomí a zmocní se ho obavy o budoucnost. A ani ona nebyla ta nejtrpělivější osoba na světě! Zanedlouho ji zase začne pronásledovat ten starý neklid. Už měla Klause dost – neměl jí co nabídnout. Nicméně jistá něha k němu ji přiměla zůstat.
Začal ji trápit jiný problém. Když poprvé viděla Klause nahého, byla šokovaná množstvím jizev z řezanců a ran, které ten ubohý chlapec dostal. Nejhorší z nich byla škaredá, mokvající rána přes jeho hýždě a stehno, která se zanítila a otekla. Vyprávěl jí, že ho zbičovali za to, že příliš krmil nemocného koně, a proto byl donucen se svléknout a snášet svůj trest tím nejvíce ponižujícím způsobem. Nic nezáleželo na tom, že potrava navíc pomohla koni se uzdravit – ve stájích státního žalobce se plýtvat nemělo!
Sol Klausovi ránu ošetřila nejlépe, jak uměla, ale infekce se dostala příliš hluboko a neustále z ní vytékal čerstvý žlutý hnis. Navíc malá zásoba léků z jejího váčku už skoro došla.
Jednou ráno Klaus už nedokázal vstát. Měl vysokou horečku a jeho noha byla tak hrozně napuchlá, že ji nemohl ohnout. Sol mu dala skutečný čarodějný odvar se skoro všemi přísadami, které jí zbyly. Lék pomohl na pár hodin, ale nezdolal příčinu nemoci.
Pak začalo sněžit.
Jednou ráno vykoukla Sol ven a uviděla, že všechno je pokryté vysokou vrstvou sněhu, odrážející světlo tak silně, že ji to na pár okamžiků oslepilo. Poslední jídlo snědli před dvěma dny a ona chtěla nechat Klause na chvíli o samotě a jít do malého jezírka nalovit ryby. To teď bylo nemožné.
Klaus byl skoro v bezvědomí. Sol stála a velmi dlouho a zamyšleně se na něj dívala.
Stále ještě měla způsoby, jak ukončit jeho utrpení a mizerný život. Nic pro ni neznamenal – nebyl víc než povyražení v posteli. Jenže ani to pro ni vlastně nic neznamenalo, protože byl jenom jeden muž, který dokázal probudit její touhu.
Ovšem Klaus byl v ložnici zábavný, dokud se mohl milovat. Byl obhroublý, divoký a urostlý – a miloval ji! To samo pro ni hodně znamenalo, ale přesto byl jen zranitelná nevinná duše, plahočící se po téhle mizerné zemi.
Rozhlédla se po chaloupce, kterou tvořily jen čtyři stěny a střecha a malé prostranství uprostřed.
Ten muž z hostince! Proč ji nepřišel hledat? Ne, pomyslela si, nemohl vědět, že jsem uvězněná tady v téhle divočině. Jistě na ni někde netrpělivě čeká.
Ano, ale pokud to skutečně byl Pán temnot a přišel ji hledat, jistě by věděl, kde je. To bylo jasné!
Tak, kde se toulá?
Najednou se Sol vzpamatovala. Co dělá tady s tím ubožákem Klausem? Proč není venku ve světě? Vzala svůj malý kožený váček bylin a další kouzelné předměty a velmi dlouho o všem přemýšlela, zatímco seděla vedle ubohého muže, který ležel a sténal bolestí. Měla by ukončit jeho utrpení? Očima rozvážně přejížděla sem a tam ze svého váčku k němu.
Zanedlouho nato už slézala z kopce, zpátky do světa lidí.
Ale nebyla sama!
Svah byl skoro kolmý a těch pár stromů, které se tu odvážily vyrůst, se držely skály spletitými kořeny. Nenašla žádné sáně, a tak obrátila jednu lavici vzhůru nohama a mezi ně položila bezvládné Klausovo tělo. Teď táhla tělo bez života ze strmého srázu.
Nedala mu nic, čím by uspíšila jeho smrt – nejspíš to ani nebude nutné. Příroda si poradí po svém. Nějak prostě cítila, že ho tam nahoře nemůže nechat samotného, a pokud tohle měla být jeho poslední cesta, aspoň bude mít křesťanský pohřeb. Věděla, že je silně věřící.
Přesto si vůbec nebyla jistá, že přišla Klausova poslední hodinka. Vypadal příšerně. Ale i když se jed rozšířil po celém jeho těle, jeho tvář byla stále hladká a hezká. Jakoby ovčí, prostoduchý výraz jeho tváře teď dostal čistý, andělský nádech.
Vzpomněla si na jistá slova z Bible. „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“, nebo něco takového. Znalost Bible nikdy nebyla její silnou stránkou.
Teď toužila po jediném – dostat Klause k Tengelovi, než bude příliš pozdě. Nejenže Tengel měl ty nejsilnější léky, ale v Lipové aleji byly i její zásoby lektvarů.
Lipová alej! To jméno s ní trhlo. Proč se tam nikdy nedokázala usadit? Co to v ní je, co ji neustále pohání dál a dál odtud? Teď už se tam nikdy nebude moct vrátit a žít tam. Vzdala se toho práva, aby její rodina mohla žít v klidu.
Sol táhla a přemlouvala „sáňky“ ve snaze dostat je dolů po cestě, aniž by narážely do stromů nebo sjely z cesty a zřítily se ze srázu. Brzdila, sjížděla dlouhé úseky, klela, když lavice skoro narazila do kamene a převrátila se, zatímco celou dobu si dělala starost, že Klause tolikrát převrátila.
V jednom kritickém bodě došlo na nejhorší. Lavice se překulila a Klaus vypadl a skončil tváří zabořenou v hlubokém sněhu.
„Nemůžeš tu jen tak ležet, ty hloupý, nemotorný, zatracený hlupáku,“ zamumlala zlostně, když zápolila s jeho nohama a rukama. „Správně! Teď lež tady, ty nemotoro!“
Cesta pokračovala, někdy po centimetrech, jindy zas tak rychle, že Sol skoro nestačila mít všechno pod kontrolou. Na jedné strmé pěšině z kopce si prostě sedla na lavičku s Klausem v náručí a nechala ji jet. Sníh jí stříkal do tváře a nakonec oba přistáli ve sněhu na úpatí svahu a ona musela nanovo začít tu lopotu, aby ho uložila zpátky na „saně“.
Celou tu dobu byl Klaus v hlubokém bezvědomí – nebo možná mrtvý.
Máš tedy těžkou cestu na svůj poslední odpočinek, pomyslela si, když ho pořádně zajistila.
Už dávno ztratila z dohledu cestu a mířila neurčitým směrem dolů z kopce. A pak se stalo nevyhnutelné – před nimi se otevřela obrovská rokle. Zatímco ona by dokázala kousek po kousku slézt dolů, kdyby se přidržovala kořenů a skal, kdo ví, co by se stalo s lavicí? Sol dlouho stála a zvažovala možnosti.
„Tak dobrá! Buď se zabijeme, nebo to přežijeme – aspoň se dostane dolů,“ zabručela tiše a zlehka postrčila lavičku, která okamžitě začala klouzat dolů po sněhu a ledu. Dokud zůstane správně položená vzhůru nohama, bude to dobré, pomyslela si, ale jestli se převrátí na stranu…
Stará lavice se řítila dolů. Sol stála nahoře a sledovala, jak se lavice pohybuje, aniž by si uvědomovala, že má zaryté nehty do dlaní a zatnuté zuby.
„Zůstaň, kde jsi,“ prosila Klause, „nehýbej se, nebo se vykulíš do sněhu a já se k tobě nedostanu.“
Vypadl – ale už byt dole na mírnějším kopečku, kde se k němu mohla dostat. Lavice uháněla ještě o kus dál, dokud se na rovině konečně nezastavila o strom.
„Hurá!“ vykřikla Sol co nejhlasitěji a vítězoslavně zamávala rukama. „Jsme dole, Klausi, i když ne tou nejsnadnější cestou!“
Za soumraku už se Sol plahočila údolím a mířila k domovu, který tak dlouho neviděla, ale věděla, že do setmění se tam nedostane, a vypadalo to, že noc bude velmi chladná.
Vzala si s sebou lano, aby táhla „saně“, ale protože bylo staré a opotřebované, během cesty mnohokrát prasklo. Teď už bylo příliš krátké a tvořily ho především uzle, takže někdy musela tlačit zezadu. Byla vyčerpaná a skutečnost, že několik dní nejedla, její síle nijak nepomohla.
Klaus se ani nepohnul. Sol ho dobře zabalila a neviděla mu do tváře – a ani po tom nijak netoužila!
Sol se napřímila a rozhlédla se kolem sebe. Věděla přesně, kde je.
Stála tam dlouho. Pokud mají přežít, musí se dostat do tepla – a brzy. Ale vezme je někdo k sobě? Kam až se donesly zvěsti o čarodějnici s kočičíma očima?
Mohla by udělat osudnou chybu. Pak jí zajiskřilo v očích. Byl tu jeden člověk, který by jim pravděpodobně na noc poskytl přístřeší – a neudal by ji. Nebo udal? Odváží se? Nevleze přímo do vlčího doupěte? Sol se při tom pomyšlení zachvěla.
Věděla, kde žije; muž, se kterým se nikdo nebaví; muž, kterému se každý vyhýbá; muž bez přátel. A nebylo to daleko odsud.
Jednou večer přišel do Lipové aleje, stál ve stínu a čekal, dokud všichni Tengelovi pacienti nedostali své léky a neodešli domů. Pak se ukázal, zamračený a ošklivý, oblečený ve své kožené kápi.
Kat!
Poranil si ruku. Tengel a Sol mu ránu ošetřili a on se vrátil následující noc. A další. Seděl a sledoval Sol planoucíma očima, zatímco mu obvazovala ruku. Když zvedla oči, aby se na něj podívala, rychle odvrátil hlavu, protože příliš dobře věděl, že s ním nikdo nechce mít nic společného. Pak už nikdy nepřišel.
Kat… On ze všech lidí by ji měl nahlásit jako první – nestane se pro něho snadnou kořistí?
Zhluboka si povzdechla, chytila převrácenou lavici za nohy a znovu se vydala na cestu.
2024 ©