Jednoho dne, když všichni čtyři sourozenci a Meta pomáhali při sklizni Areových tuřínů, uviděli na silnici jezdce, který mířil do Lipové aleje.
„Kdo to může být?“ uvažovala Liv.
Dag se znovu zadíval do dálky. „Není to ten dragoun, který tě doprovázel do Skåne, Sol?“
„Ano, to je on,“ potvrdila Meta.
„Zatraceně,“ zasyčela Sol. „Odpusťte, nechtěla jsem klít. Jacob Skille – to by mě zajímalo, co tady dělá?“
„Myslela jsem, že ho máš ráda,“ ozvala se nevinně Meta.
„Ráda!“ ohrnula nos Sol. „To možná ano, ale s ním jsem skončila!“
Ostatní na ni pátravě pohlédli. Tou dobou už jezdec zastavil na okraji cesty a zřejmě si přerovnával věci v brašně. Nevšiml si, že ho sledují.
Sol cítila, že jim dluží vysvětlení. „No, měli jsme cestou takový malý… ehm… románek. Bylo to naprosto nevinné a počestné, jen trocha romantiky. Ale to není důvod, aby sem jezdil! Dagu, nebyl bys tak laskavý a nepozval ho do Gråstensholmu? Nechci, aby se po celém domě potulovali mí bývalí obdivovatelé.“
„Ano, to určitě můžu,“ odpověděl. Po zimě v Kodani znal Dag svou nevlastní sestru lépe než ostatní. Otřel si bláto z rukou o kalhoty a vyrazil ke statku s obrovskými hroudami bláta přilepenými na holínkách.
„Ach, počkej vteřinku, bude nejlepší, když půjdu s tebou,“ zavolala Sol. Nechtěla, aby Jacob řekl jejím rodičům něco, co by ji mohlo kompromitovat. Stále byl kus od Lipové aleje. Dag se zastavil a čekal.
„Proboha!“ zabručela, když tahala tak usilovně za jeden tuřín, až se skulila na zadek. „Proč lidé nemůžou pochopit, že když je něco pryč, tak je to pryč?!“
Are si povzdechl. „Ne, Meto, zase jsi ten tuřín dala na špatnou hromadu! Ty nejlepší přijdou sem a ty malé a nestejnoměrné tamhle. Copak nevidíš ten rozdíl?“
„Promiň,“ zafuněla Meta.
„Nemůžeš aspoň něco udělat pořádně?“
Sol byla už tak podrážděná příjezdem Jacoba Skillea, a teď ještě Are. „Přestaň to ubohé dítě pořád peskovat, Are,“ zasyčela. „Honí se sem a tam a snaží se tě potěšit, ale tobě je to jedno. Všímáš si jenom jejích chyb.“
„Když nedělá nic jiného než chyby? Podívej, teď tam stojí a zase popotahuje a vzlyká. A mezitím dává tuříny na špatné hromady.“
„Je z tebe nervózní. Nikdy předtím takovouhle práci nedělala. Copak to nechápeš?“
„Ne! Nikdo by neměl být tak nešikovný!“
Sol pustila tuřín z ruky a přitiskla se těsně k němu; oči jí plály hněvem. Musela zvednout hlavu, aby mohla pohlédnout svému bratříčkovi zpříma do očí.
„A jak by sis vedl ty, kdyby ses narodil prostitutce – couře bez manžela? Kdybys, kam až pamatuješ, musel být u toho, když poskytovala mužům své služby? Kdybys od kdekoho dostával kopance a rány, protože nepatříš do křesťanského společenství? Meta žila v příšerné chudobě, protože nikdo nechtěl vzít ji a její matku do služby. Měla jenom matku, která se, ať už byla jakákoli, snažila, aby tahle dívka neskončila jako ona, nebo nezačala krást. Meta byla tak zamořená vešmi, že jsem viděla, jak po ní lezou. Musela jsem pohřbít její matku, která tři měsíce ležela mrtvá pod jejich mizernou chatrčí, jejich jediným domovem, protože Meta nevěděla, jak se postarat o mrtvého. Od té doby byla sama a nikdo ji nechránil. Když jsem ji našla, byla ohnutá a přivázaná k ohradě a užíval si na ní tucet sprostých vojáků – zezadu! Podle známek na jejích nohou už se většina z nich uspokojila, než jsem jela kolem a zastavila to. A ano, přivezla jsem ji sem s sebou! Proč? Protože jsem věřila, že tahle rodina to pochopí! Zdá se, že jsem se mýlila.“
Are oněměl. Zasmušile poslouchal všechno, co mu řekla.
Liv, která byla nešťastná v manželství, přešla k Metě, objala ji paží kolem hlavy a přitiskla tvář do dívčiných vlasů. V tom okamžiku vzniklo mezi dvěma mladými ženami důvěrné pouto, které Liv velmi pomohlo. Tady viděla další tragédii, která skoro zastínila její vlastní, a to, že našla někoho, koho může utěšovat a o koho se může starat, jí pomohlo zapomenout na vlastní potíže. Sol a Dag to hned viděli a tohle zjištění přineslo radost do jejich srdcí.
„Proč jsi mi o tom nic neřekla?“ zeptal se tiše Are.
„Protože Silje s Tengelem ji přijali bez otázek. Protože jsem chtěla, abyste Metu přijali takovou, jaká je, ne z lítosti. A co víc, myslela jsem si, že jsi příliš mladý na to, abys pochopil takové hrozné věci.“
„No tak to ses mýlila,“ odsekl Are a vrátil se k práci.
Sol sebou trhla. „Dagu, rychle! Musíme odříznout cestu Jakobu Skilleovi! Honem, musíme utíkat! Dobrý Bože, jak má člověk utíkat s několika kilogramy bláta na botách?“
Nakonec se jim povedlo zastavit Jacoba dřív, než dojel k domu; nebo si spíš on všiml jich a zastavil právě před Soliným stromem.
Byl to pro ni těžký okamžik a byla si jistá, že její srdečný úsměv vypadá spíš jako ztuhlý vlčí škleb. Ale zdálo se, že si toho Jacob nevšiml; prostě jen zářil štěstím, že ji znovu vidí. Rád přijal Dagovu nabídku, aby se ubytoval v Gråstensholmu.
Sol kývla na Daga, aby je nechal chvíli o samotě, a odvedla Jacoba k domu.
„A co tě sem přivádí?“ zeptala se.
„Požádal jsem o přeložení do Akershusu,“ odpověděl pyšně, „a žádost byla schválena. Takže teď můžeme být spolu, Sol. Tolik jsem toužil po tvém objetí. Hodlám požádat tvého otce, aby mi dovolil udělat z tebe počestnou ženu!“
Ke svému zděšení si Sol uvědomila, že je oblečený ve své nejlepší uniformě, boty a přezky má pěkně naleštěné a to všechno podtrhuje chocholem zdobená helmice. Zjevně bral tyto věci velmi vážně.
„Ale neprozradíš jim a neznemožníš se tím, že už jsi ze mě udělal nepočestnou ženu, viď?“ zasyčela mu do ucha.
Ta naléhavost ho trochu vylekala.
„Myslel jsem si, že jsi jim to už řekla. Vůbec jsi o nás nemluvila?“
„Ale jistě! Jenom jsem nezabíhala do podrobností. Moji rodiče jsou spořádaní lidé, které by velmi rozčílilo, kdyby to zjistili. Jacobe, prosím tě, počkej, než požádáš o mou ruku. Teď není vhodný čas, protože jsou stále rozrušení tragédií mojí sestry, o které ti později povím víc. Otec potřebuje, abych mu přes zimu pomáhala s prací… (Vida! Starat se o nemocné má i své výhody. A ona doufala, že to všechno brzy opustí!) …každopádně tě jistě rádi uvítají, protože jsem jim vyprávěla, jak jsi na mě dával pozor ve Skåne, ale nemohli bychom pro tuto chvíli držet naši lásku v tajnosti? Řeknu ti, jakmile bude vhodná doba.“
Uf! Jak těžké bylo vyslovit slovo láska.
„Ale já snil o tom, jak budu s tebou,“ zanaříkal Jacob.
„Sejdeme se zítra u řeky tamhle v lese! Po poledni.“
Přikývl, trochu vyvedený z rovnováhy tím, že musel změnit plány.
Sol nenápadně mávla na Daga, který šel kus za nimi, aby se k nim přidal. „A jak dlouho můžeš zůstat?“ zeptala se Jacoba.
„Nemusím se hlásit tři týdny.“
Ach, Bože! Celé tři týdny! Jak si ho takovou dobu udrží od těla?
Její rodiče, kteří toho o Jakobu Skilleovi zdaleka neslyšeli mnoho, byli velmi pohostinní a poděkovali mu za jeho doprovod ve Skåne. Přesto Dag věděl, že Sol je jako na trní, a rychle s sebou odvedl Jacoba do Gråstensholmu.
Sol si oddechla úlevou.
Později toho dne náhodou vyhlédla z okna a spatřila Metu, jak jde ze stodoly a nese dvě vědra. Na dvoře potkala Area a on zastavil, aby si s ní promluvil. Sol neslyšela, co jí říká, ale viděla, jak Meta zvedla hlavu a zmateně na něj pohlédla. Aremu se na tváři rozzářil úsměv a rukou letmo pohladil dívku po tváři. Pak vzal jedno z věder a šli spolu do domu.
Sol se spokojeným úsměvem odstoupila od okna – mezi těmi dvěma znovu zavládl klid a mír. Nebylo pochyb o tom, že se tak Are chová jen z lítosti – opravdu dostal lekci. I když to teď možná není poznat přes neduhy dospívání, v tomhle chlapci byla nevýslovná vřelost a lidskost.
Mezitím Liv převyprávěla Metin příběh svým rodičům, právě jako Dag Charlotte. Od té doby se na obou statcích dělalo všechno proto, aby dívce ze Skåne pomohli se zabydlet a cítit se v Lipové aleji jako doma. Dál pracovala – všichni si mysleli, že to pro ni bude nejlepší – ale už se s ní nejednalo jako s pouhou služebnou a často na ni pohlíželi jako na člena rodiny. Nikdo proti tomu nic nenamítal, protože v Gråstensholmu a Lipové aleji se všichni dělili o každodenní úkoly a povinnosti.
Sol se setkala s Jacobem druhý den, jak se domluvili. Tohle bylo její tajné místo, kam chodívala se svou kočkou, která ji už bohužel opustila. Vypátral ji tu jenom Mistr Johan a to potom, co pročesával les jako šílený.
Jacob Skille si sedl vedle Sol do měkké teplé trávy.
„Tak, jak to jde?“ zeptala se.
„V Gråstensholmu? Skvěle, děkuji. Dagova matka je velmi milá a neobvyklá dáma. Příjemně se s ní mluví.“
„Pravda, teta Charlotte je taková. Všichni si jí moc vážíme a máme ji rádi.“
„To chápu. Dělal jsem pro ni nějaké namáhavější práce. Je to velký dům na údržbu a Dag nemá potřebné dovednosti.“
„Ne a v tuhle chvíli je zcela pohlcený problémy naší sestry. Vyřizuje věci kolem majetku jejího manžela, víš…“
Sol pokračovala ve svém vzrušeném monologu, aby se vyhnula jakýmkoli návrhům z Jacobovy strany. Jacob ale vypadal smutně.
„Sol, proč se mi vyhýbáš?“
„Vyhýbám?“ zasmála se nervózně. „Tomuhle říkáš vyhýbání? Tajně se tady s tebou sejít!“
„Možná ne. Ale tvoje chování mě znepokojuje. Tolik jsem o tobě snil, Sol.“
„Ach, Jacobe!“
Otočila se k němu a on ji nedočkavě a vášnivě políbil.
Když se jí podařilo z jeho objetí uvolnit – taktně a něžně – řekla: „Možná jsem se trochu změnila. Ve Skåne jsme byli tak svobodní, tak daleko od domova, ale tady musím být uctivá k přáním svých rodičů. Nejdražší Jacobe, bude ti to připadat divné, když… nebudu chtít… abys mě objímal… ještě ne? Chci se cítit čistá a nevinná, dokud nebudeme řádně svoji. Rozumíš?“
Dotklo se ho, co řekla. „Samozřejmě budu respektovat tvá přání. Mohu počkat… Navždy, pokud musím, moje nejdražší holubičko.“
Holubičko! Tak takhle bych sama sebe rozhodně nenazvala, pomyslela si suše.
Sol šla pomalu domů a nesla na svých ramenou tíhu toho nejčernějšího svědomí na světě. Jak z toho ven? Rozhodně nechtěla říct Jacobu Skilleovi, aby se vrátil tam, odkud přijel, ačkoli přesně to si přála. Neměla důvod zranit jeho city.
Ale co by mohla udělat?
Celou cestu domů si do kroku a skrz zaťaté zuby šeptala: „Zatraceně, zatraceně, zatraceně…!“
Dag stál v Bereniových velkých kancelářích u přístavu v Oslu a nevěřícně zíral na rolníka, který právě přivezl náklad dřeva.
„Říkáte, že za to dřevo nic nechcete? Proč jste ho sem tedy vozil?“
Farmář přejel prsty po okraji své čapky. „Pan Berenius, majitel pily, mi ho nařídil přivézt. Potřebuje ho Jeho Veličenstvo král, nebo tak mi to aspoň řekl.“
„Co to povídáte? Je samozřejmě pravda, že král dostane jisté procento a své daně, ale celý náklad? Už se to někdy stalo?“
„Deset várek ročně, pane.“
„Cože? A ostatní statkáři?“
„Pro ně jsou podmínky stejné, pane.“
„Nebesa! Není divu, že byl Berenius bohatý! Ale ty ostatní náklady, které přivezete – ty, které nejsou pro krále – co za ně dostáváte?“
Farmář mu to pověděl. Byla to směšně nízká cena.
„Ne, tak takhle ne. Svoláte všechny zemědělce, kteří sem v posledním roce dodávali dřevo, a požádáte je, aby sem za týden přijeli. Tady je seznam jejich jmen. Všichni dostanete zaplaceno, na co máte právo za uplynulý rok. Nemohu změnit, co vám Berenius platil v předchozích letech, ale odteď budete mít řádnou smlouvu a budete dostávat úměrnou mzdu za svou práci a za své dřevo. Bude to pro vás přijatelné?“
Farmář byl ohromený. Nezmohl se na víc, než že znovu a znovu přikyvoval. Když pospíchal pryč, Dag viděl, jak se mu na tváři rozzářil potěšený úsměv.
Dag se obrátil ke svému předákovi, který vypadal naprosto zmateně.
„A co zdejší dělníci? Jaké jsou jejich mzdy?“
„Mzdy?“
Ukázalo se, že jsou placeni v naturáliích, chlebem nebo pálenkou. Kolem vánoc dostávali jeden tolar. Dag zavřel oči a povzdechl si.
„Projdu účetní knihy a uvidíme, co jim budu moci zaplatit. Stydím se! Stydím se za Berenia.“
Liviny problémy se nakonec vyřešily díky Metě. Nikdo se o to dítě nestaral tolik jako ona. Jednoho dne přišly společně do domu a velmi se smály.
„Tedy, Liv!“ zvolala Silje překvapeně a zároveň potěšeně. „Ty se směješ. Nic jiného by mi neudělalo takovou radost!“
„Nevím, co se to děje,“ odpověděla Liv a doširoka rozhodila paže, jako by chtěla obejmout celý svět. „Možná je to proto, že Dag udělal něco skutečně úžasného. Prodal ten hrozný dům v Oslu a místo něj koupil jiný. Bude to teď jeho kancelář, když tam pracuje, a také dům naší rodiny, kdyby tam někdy kdokoli z nás potřeboval zůstat.“
„To jsou úžasné zprávy,“ usmála se Silje. „Ale ze všeho nejlepší je tvoje štěstí, Liv, moje maličká. A samozřejmě i Metino.“
„A co víc, Dag úplně mění způsob obchodování. Dal předákovi větší pravomoci a zajistil, aby dělníci měli lepší podmínky. Finanční postavení lesních farmářů zlepšil novými smlouvami. Všichni si ho velmi váží. Jediný problém vězí v tom, že by král měl dostávat takové nechutně velké množství dřeva – úplně zadarmo!“
Tohle byla pravda, ale dvůr si přesto nárokoval jen zlomek toho, co tvrdil Laurents Berenius. Rozdíl shrábnul on – nepředstavitelné množství.
„Liv!“ napomenula ji Silje pobouřeně. „Nemáš právo znevažovat Jeho Veličenstvo!“
„Ano, ale co udělal, aby si zasloužil všechno to dřevo?“
„Liv! Král se nekritizuje!“
Sol se opovržlivě zasmála. „Pak bys měla vidět svého milovaného krále, Silje, jako jsem ho zažila já na hostině na kodaňském hradě! Ochablá, tlustá troska, kterou odnesli zpitou do němoty. Bylo potřeba šest mužů, aby ho zvedli, zatímco blábolil nesmysly. Lásku Kristiána IV. k pití předčí jen ta, kterou měl jeho drahý zesnulý otec, Frederik II., aspoň tak se to říká. Přesto na jeho obranu musím říct, že následující ráno byla jeho mysl křišťálově čistá a nikdo nemohl kritizovat, jak vládne zemi. Ale neměl by dostávat desátek ze dřeva farmářů. A k tomu daň ze všeho, co Liv prodá. A k tomu poplatky a cla. Na tenhle rok nařídil nové vyšší mýtné a on nebude ten, kdo na něm prodělá!“
Silje na ni chvíli mlčky zírala, zatímco Sol otřásala jejími ideály.
„To všechno jsi nemusela říkat, Sol,“ zastal se Silje Tengel. „Drahá Silje vždy dojemně věřila v monarchii. Snažili jsme se vás vychovat jinak, chtěli jsme, abyste byli silní, nezávislí lidé. Ale to také znamená, že musíte mít úctu k postojům a pocitům druhých. Rozumíme si, Sol?“
„Ano. Odpusť mi.“
Tengel přikývl. „Král Kristián je dobrý muž. Nejlepší dánský král, jakého jsme měli – a zajímá se o Norsko. To jeho otec nikdy nedělal.“
Silje se rozzářila, když to uslyšela.
„Je tu ještě něco, co mi dělá starost,“ ozval se Are. „Někteří lidé neschvalují, že se mísíme s Dány.“
„Myslíš to, že se přátelíme s Charlotte?“ chtěl vědět Tengel. „Takových nemůže být mnoho.“
„Já nic takového neslyšela,“ namítla Sol.
„Ani já ne,“ přidala se Liv.
„Já ano,“ povzdechla si Silje. „Ale jak jsi řekl, těch lidí, kteří to tvrdí, je jen pár. Charlotte je sama sebou a jenom fanatici by jí nevěřili.“
„Většina lidí přijala celkem bez problémů, že jsou v zemi Dánové,“ podotkl Tengel. „Ale pokud jsou tu rebelové, mám pochopení i pro ně. Norsko kdysi bývalo velmocí, ale kvůli intrikám několika vlád si ho podrobilo Dánsko. Přijde čas velkého tlaku, ale stěží během Kristiánovy vlády.“
„Co by sis přál?“ zeptala se Sol.
„Samozřejmě chci svobodné Norsko, jako my všichni,“ odpověděl Tengel. „Ale Charlotte je naše nejbližší přítelkyně a já se proti ní neobrátím kvůli takovýmhle dohadům. Ne, většina lidí v těchto končinách se s Dány přátelí, takže si nedělej starosti s těmi ostatními, Are.“
„Ne, bylo to jen pár mladíků.“
Tengel přikývl. „Budoucí rebelové. Nemůžeme si dovolit teď se do toho míchat. Nesmíme přitahovat pozornost kvůli Sol.“
„Kvůli mně? Já se o sebe postarám!“
Tengelův hlas zněl skepticky. „Musíš být nanejvýš opatrná, Sol! Jeden krůček stranou může přivodit neštěstí nám všem, ale tobě nejvíc ze všech!“
„Copak nejsem krotká jako beránek?“
„Ano, jsi. Ale už vidím ty tvoje příznaky. Zase začínáš být neklidná. Vždyť zrovna včera jsi použila kouzlo na ševcově ženě, aby se zázračně uzdravila! To musí přestat. Používej jenom byliny a nápoje, nic víc.“
Bezstarostně slíbila, že bude nevinná jako andílek.
Sol ležela v posteli, ruce měla založené pod hlavou a hleděla do stropu. Podle pravidelného oddechování se domnívala, že Liv už spí.
Byl nejvyšší čas něco udělat s Jacobem Skillem. Stále se zdržoval v Gråstensholmu a za pár dní měl odjet. Naštěstí se v Lipové aleji celý týden neukázal, pravděpodobně proto, že byl zklamaný jejím chováním.
Přesto v sobě znovu začínala cítit neklid, tentýž neklid, který ji poháněl létat na Blåkullu. Neměla by nikam létat, protože tyhle výlety jí přinášely jen rozladěnost a odpoutávaly ji od skutečného světa. Ani nenašla nic, co by zastavilo ty strašlivé bolesti hlavy a nevolnosti, kterými potom trpěla.
Mnoho dní pršelo, ale země už zase byla suchá. Co kdyby vzala Jacoba do lesa a svedla ho? Nepochybně by ho to potěšilo a nikdy by nepoznal, že to od začátku byl její záměr. Budou „neodolatelně přitahováni jeden k druhému“.
S tímto rozhodnutím tvrdě usnula.
Oblečená ve volných, svůdných šatech vyrazila Sol druhý den do Gråstensholmu.
Hala vypadala skutečně nádherně! Někdo si se vším zařízením dal velkou práci. Na stěnách visely závěsy a v rohu byl postavený nový krb. Když zaslechla hlasy ze salonu, přešla ke dveřím.
Charlotte se smála radostným, bezstarostným smíchem. Sol zaklepala a vešla.
Jacob Skille a Charlotte se od sebe rychle odtáhli.
„Ach, Sol! To jsi ty!“ zvolala Charlotte, které zrudly tváře. „Pojď dál.“
Tvář Jacoba Skillea nejdřív neprozrazovala žádné pocity, ale pak Sol uviděla úpěnlivou prosbu, zoufalé varování v jeho očích. Nezraď mě, žadonily, neříkej nic o nás dvou!
Solin pohled ho uklidnil. Nijak netoužila ho prozradit – právě naopak!
Nemohla si vzpomenout, o čem mluvili, nebo co říkala – bylo to většinou pouhé tlachání. Charlotte jí s potěšením ukázala všechno nově zařízené vybavení a vylepšení a pořád dokola jí opakovala, jak úžasné je mít v domě muže. Sol se pravděpodobně zeptala na Daga – ano, zeptala, ačkoli věděla moc dobře, že je v Oslu – a o chvilku později odešla zmatená, popletená a taky trochu pobavená.
Takže ji, neodolatelnou Sol, předčila nijak zvlášť krásná žena středního věku! Jestlipak o tomhle ví Dag, uvažovala.
Přesto ji velmi potěšilo, že Charlotte nalezla lásku. Té bylo v jejím životě žalostně málo! A co víc, ti dva si byli daleko blíž věkem než Jacob a Sol. Takže ačkoli Sol upřednostňovala muže se zkušenostmi a autoritou, tohohle s radostí přenechala Charlotte!
Jen doufala, že to Jacob myslí vážně. Charlotte už podruhé nikdo neublíží! Co se teď stane s Dagem? Jsou úmysly Jacoba Skillea počestné, nebo šel jen po zlatě a majetku?
Ne, pomyslela si, rozhodně ne. Teď už jí bylo jasné, proč se neukázal dole v Lipové aleji! Od srdce se zasmála. Nedělala si žádné iluze, že by Jacobova láska k ní znamenala něco víc, bylo to jen tělesné poblouznění, stejně jako z její strany převládala zvědavost – touha po troše dobrodružství. Jacobovy city k Charlotte však byly úplně jiné. Tam nahoře v domě vnímala, že jsou skutečné a hluboké.
Najednou pocítila silný smutek. Nebyla smutná kvůli Jacobovi, to zdaleka ne, ale co jí zbylo? Copak nemůže milovat a být milována mužem tak, jako se milovali Tengel se Silje? Nebo jako Liv s Dagem, jejichž láska každým dnem sílila, takže teď už to jasně viděli všichni?
Copak není schopná milovat nikoho, kromě jednoho přízraku? Bude ji někdy nějaký muž chtít proto, jaká je, a ne jen toužit po jejím těle, její kráse?
Ke svému překvapení si uvědomila, že se usilovně snaží potlačit slzy. Zašmátrala ve váčku, který jí visel na opasku, a zjistila, že má ještě malou krabičku masti. Nesvá z pláče, na který nebyla zvyklá, sešla z cesty a utíkala bezhlavě do lesa, dokud nedorazila na tajné odlehlé místo, o kterém nevěděla živá duše. Shodila ze sebe šaty, namazala se mastí a lehla si s holí pevně přitisknutou na prsou. O půl hodiny později už padala do propasti na dlouhé cestě, která ji vždycky vzrušovala a naplňovala očekáváním. Ach, tentokrát čekala tak dlouho! Tolik to chtěla, tak moc!
Znovu se s ním setkala, s Pánem temnot, jediným, který ji skutečně miloval a rozuměl jí. Cítila, že je to pravda, i když jejich setkání nikdy nepředstavovalo víc než bouřlivé, vášnivé milování. A co víc, věděla, že žádná pozemská bytost by ji nikdy nemohla vzrušit a uspokojit její chtíč tak jako on.
Tohle byl jediný druh lásky, který potřebovala.
Bylo to přesně tak, jak Tengel předpověděl. Sol už nemohla déle vydržet doma. Cítila se nesvá, byla netrpělivá a toužila odejít.
Všichni ostatní vypadali spokojení s životem na statcích. Are a někteří další farmáři a lesáci začali pracovat organizovaněji, takže nakonec byl celé dny venku v lese. Charlotte si užívala novou lásku, ale pro jistotu sepsala zvláštní poslední vůli a závěť, z které vyplývalo, že Dag zdědí skoro všechno, pokud by se měla někdy v budoucnosti vdát. Nikdy ji nenapadlo, že ona, prostá Charlotte Meiden, se bude ještě někdy zaobírat takovými myšlenkami! Život byl někdy tak zmatený! Ale právě teď byl naprosto úžasný a nádherný!
Liv se do tváří vrátila barva. Ona a Dag často mizeli na dlouhé zamyšlené procházky po statku, ačkoli nikdy se nezatoulali z dohledu od domu. Protože Liv teprve nedávno ovdověla, chtěla dát všemu nějaký čas a stále ještě se při sebemenším doteku Dagovy ruky lekala jako vyplašená srna. Ale jistě už se uzdravovala! Bylo neuvěřitelné, o kolik klidnější teď byly její oči a jak snadno se znovu smála.
Malá Meta pobíhala hbitě sem a tam mezi stodolou a domem. V celém svém krátkém, mizerném životě nikdy nebyla tak šťastná jako teď.
Sol cítila, že už ji nepotřebují.
Přišel podzim a listy začaly žloutnout, červenat a hnědnout. Sol rodiče požádala, zda by nějaký čas nemohla bydlet v domě v Oslu, jen aby pomohla Liv s výzdobou, jak své rozhodnutí zdůvodnila.
Tengel a Silje o tom dlouho přemýšleli, ale oba příliš dobře znali svou divokou schovanku a nakonec s její žádostí souhlasili. Jak tvrdil Tengel, nemůžou ji chránit celý život. Bylo by s ní k nevydržení!
Kupodivu je nenapadlo, že by ji provdali, našli jí dobrého manžela a řekli jí: „Tady ho máš, teď si ho prosím vezmi a hotovo!“ Bylo by snadné najít nějakého nic netušícího muže, protože měla mnoho obdivovatelů. Ale pokud by k sobě Tengel a Silje měli být upřímní, museli by uznat, že k tomuhle kroku by se nikdy neodvážili. Sol se o svatbě také nikdy nezmínila.
Tengel smutně sledoval svou krásnou schovanku, jak odjíždí po cestě od statku pod zářivými podzimními barvami lip. Byl zarmoucený a zoufalý – a dělal si velké starosti!
Nechtěla žádný doprovod, raději cestovala svým vlastním tempem.
Na cestě do Osla se přihodilo něco neobvyklého a během okamžiku jí to změnilo život.
Zastavila v hostinci u silnice, kde dobře vařili, a když se usadila ke stolu a stáhla si rukavice – na koni byla takhle pozdě na podzim zima – její pohled padl na muže u vedlejšího stolu.
Srdce se jí na okamžik zastavilo! To nemůže být pravda – určitě se mýlí! Měla pocit, jako by se jí do rukou a nohou vehnala krev a pak z nich zase odtekla tak rychle, že se zachvěla.
To je on, pomyslela si, celá bez sebe. Pán temnot z mých letů na Blåkullu! Ale ne, to nemůže být on, to by bylo… Ano, je to on! Existuje! Vstoupil do světa lidí, jen aby mě potkal!
Přesto nevypadal úplně stejně. Muž byl starší – asi stejného věku jako Jacob Skille – a měl světle hnědé vlasy, zatímco Satanovy vlasy byly samozřejmě černé jako uhel. Také neměl tak výrazně ďábelské rysy.
Pán se přirozeně přestrojil, aby ho lidé nepoznali, usoudila vzrušeně. Nicméně si všimla jistých ďábelských příznaků, které ho prozradily.
Byl krásně oblečený v sametu a hedvábí – zřejmě to je dobře zajištěný muž. Konečně pootočil hlavu, pohlédl na ni a jeho oči vítězně zazářily, jako by ji poznal – i když ta jiskra v oku mohla znamenat i leccos dalšího. Hleděla mu přímo do očí – znali se.
Doprovázeli ho dva muži a zdálo se, že si od nich nemůže odsednout.
Pak, když se všichni měli k odchodu, přešel k jejímu stolu.
„Ještě se uvidíme, krásko,“ zašeptal a odkráčel pryč.
Sol byla jako očarovaná. Nikdy v životě neviděla tak přitažlivého muže! Pak to musel být Pán noci, jediný, kterého by mohla milovat.
Nikdy necítila takové vzrušení. Jako by měla návaly horečky. Když jí konečně přinesli její jídlo, v mžiku ho zhltla. Musela čekat, aby zaplatila, a když o chvíli později vyšla ven, tři muži už byli samozřejmě pryč.
Ale Sol si byla jistá, že se s ním znovu shledá. Nepřijel snad z Blåkully jen proto, aby se s ní setkal?