Vrátila se za šera.
„Sol jsem tak ráda, že jsi zpátky,“ zvolala Silje a její hlas zněl rozrušeně. „Charlotte a Dag jsou oba tady. Dostali jsme dopis od Liv, ve kterém píše, že její tchyně zemřela na infarkt. Zdá se, že byla právě na návštěvě u přátel, když se to stalo. Liv nás žádá, abychom nejezdili na pohřeb, ale já myslím, že bychom tam stejně měli jet. Co si o tom myslíš?“
Sol, která měla Laurentsovu smrt stále čerstvě před očima, neměla čas odpovědět, než jim do řeči vskočil Dag.
„To jí určitě nařídil ten její manžel, aby to tak napsala,“ vyhrkl.
Silje se k němu zmateně otočila. „Proč? Proč to říkáš?“
Sol v mžiku změnila téma. „Kdy se bude konat ten pohřeb?“
„Pozítří.“
Liv je teď úplně sama, pomyslela si Sol. V domě není nikdo, jen mrtví.
„Myslím, že Liv nás teď potřebuje,“ řekla něžně. „Měli bychom jet za ní, ať jedou všichni, kdo budou moct.“ Bylo rozhodnuto.
Ovšem na svou cestu do Osla se nevydali. Přišel další dopis, který tentokrát přivezl kurýr na koni pozdě večer, zatímco se s Dagern a Charlotte připravovali na cestu. Laurents byl také mrtvý, zemřel při tragické nehodě v práci, a pohřeb jeho matky byl odložen, aby mohli být pohřbeni spolu.
„Ach, ta ubohá dívka,“ prohlásila Silje. „Ztratit svého báječného manžela po tak krátké době!“
Dag, Charlotte a Sol si všichni vyměnili pohledy. Sol kývla na Daga.
„To je to nejlepší, co se mohlo stát,“ oznámil jí. A pak řekli ostatním všechno, co věděli o Livině nešťastném manželství.
Tengelova tvář s každým slovem bledla víc a víc.
„A vy jste nám o tom nic neřekli? Moje holčička!“
„Známe pravdu sotva týden,“ odpověděl Dag.
Silje se rozplakala. „Tolikrát jsem byla smutná, že nás nepřijela navštívit, nebo že nás nepozvala na návštěvu – protože jsem tolik toužila ji vidět. A celou dobu jí to zakazovali! Ach, Liv, moje drahé dítě!“
„Pravda, my také neseme velký podíl viny na tom sňatku,“ připustila Charlotte. „Myslím, že jsme ji přemluvili. Vedli jsme ji k tomu, aby pochopila, že Laurents je pro ni ta nejlepší volba.“
„Vyrazím hned zítra ráno,“ promluvila Silje. „Zůstanu s ní, dokud nebude po pohřbu, a pak ji přivezu domů.“
„A já pojedu s tebou,“ přidal se Tengel.
„Ano, udělejte to,“ souhlasila Sol. „Mám hlad! Půjdu a najdu někoho, kdo mi připraví jídlo, a jestli už šli spát, pak se o sebe postarám sama.“
„V tuhle noční hodinu?“
„Co na tom záleží? Musí člověk pořád všechno dělat podle zvyklostí?“ odsekla a odešla. Pokoj ztichl.
„Sol je přesně ten typ,“ ozval se Are s úsměvem. „Ta se nikdy neřídila zvyklostmi. A navzdory všem problémům, které způsobila…“
„Myslím, že bychom měli Sol za mnohé poděkovat,“ prohlásil Dag, upřeně zahleděný do dálky. Ostatní stále nic neříkali.
„Ano,“ přitakala Charlotte prostě a zamyšleně. V hlavě se jí vynořovaly vzpomínky – hostinec v Dovre – dva mrtví útočníci…
„Miluje svou rodinu víc než cokoli jiného na světě,“ dodala Silje. Protože si vzpomněla, jak malá, dvouletá Sol způsobila, že se Abelonin zlý syn řízl nožem, když trýznil Silje, „a pro kohokoli z nás by udělala cokoli.“
„Pravda,“ zamumlal Dag, zatímco právě uvažoval o tom, že Livina tchyně zemřela tak náhle a tak vhod.
Tengel stále nic neříkal. Oči upíral do neznáma. Věděl mnohem víc než ostatní. Viděl kostelníka, jak se bezmocně potácí ke kostelu potom, co ho Sol bodla Hanniným otráveným trnem. Toho stejného kostelníka, který vyhrožoval, že udá Tengela jako čaroděje…
„Sol nás požádala, abychom počkali pár dní, než vám to řekneme,“ zašeptal Dag spíš pro sebe.
Nikdo nechtěl pohlédnout ostatním do očí. Teď mezi nimi existovala nevyslovená smlouva, že se nebudou dál vyptávat na cestu do Tönsbergu. Všichni věděli, že ačkoli každý z nich má jen jeden nebo dva kousky skládačky, pouze Sol vidí celý obrázek.
V kuchyni si Sol vychutnávala obrovské sousto z bochníku chleba, ale v duchu se zaměstnávala podobnými myšlenkami jako zbytek rodiny.
Další osobě zajistila cestu k novému životu.
Všechno začalo jedním protivným kamarádem v údolí Prokletých – samozřejmě pokud nepočítáte Abelonina syna, což považovala jen za takovou průpravu. Nikdo jiný nevěděl o osudu chlapečka, který týral Daga a Liv. Všichni věřili, že zemřel přirozenou smrtí.
Ach! Všechen ten čas, po který dohlížela na své milované, aby jim nikdo nemohl ublížit, nebo o nich špatně mluvit! Byli dětmi, zranitelní a neznali zlo světa, takže bylo na ní, aby je ochránila a ujistila se, že stráví život v klidu a bez jakéhokoli trápení. Ale někdy viděla, jak jsou všichni nešikovní, že se na ně skoro hněvala!
Pak tu byli ti dva zloději z hostince v Dovre. Ti, kteří se pokusili ublížit hodné tetě Charlotte, andělovi rodiny.
Ten kostelník… To byla opravdu zábava!
Mistr Johan… Trochu smutné, ale nutné. Rozhodně! Velmi nutné!
Samozřejmě musela připočíst pár Tengelových neduživějších pacientů – ale ti se vlastně nepočítají – ti už byli napůl mrtví.
A co Kodaň? Tam se chovala velmi dobře, nebo aspoň si to myslela. Až na ty dva lupiče ve Skåne. Ha! To byla jenom sebeobrana. Vůbec žádný kumšt – prostě jim rozdrtila lebky. Ohledně těchto dvou cítila nespokojenost, ale na nic jiného nebyl čas.
Livina tchyně? No, za tu by zasloužila odměnu! Pečlivě naplánované pronikavou inteligencí. A teď Laurents. Pomyslela si, že i tam si vedla velmi dobře.
Její seznam se stále rozrůstal. Poslední dobou přibylo mnohem více jmen.
Ale Sol netušila, že ta nejlepší kořist je stále ještě tam venku – a čeká na ni.
***
Liv stála sama uprostřed nejlepšího salonu ve svém domě v Oslu. Ruce měla pevně sepjaté, aby se jí netřásly, ale nedokázala se ubránit chvění, které trýznilo zbytek jejího těla.
Je mrtvý, říkala si. Mrtvý a už se nikdy nevrátí.
Nic nezastaví její třes – nedokázala normálně myslet, v hlavě měla zmatek, mozek jí odmítal sloužit. A když fungoval, zaplavily ji obrazy, které by raději neviděla.
Ty myšlenky začaly, když se k ní donesly zprávy o smrti její tchyně: Nesmím cítit úlevu… Nesmím si myslet, že se to stalo proto, že jsem si přála, aby zemřela… Ne, nepřála, nepřála! Bože, pomoz mi! Slituj se nade mnou!
A teď Laurents.
Žádné další myšlenky, hlavně nemyslet! Moje svědomí už je dál nesnese – nemám sílu jim vzdorovat! Ten pohřeb – jak to zvládnu? Copak nikdo nepřijde, neprobere se mnou ty praktické věci a nezaměstná mě něčím jiným? Rozpadám se zevnitř. Jsem naprosto rozpolcená neskutečností téhle situace a vším, co se děje kolem mě. Já…
Někdo přicházel. Uslyšela hlasy, které rozpoznala. Vítané, milované hlasy!
Liv sledovala, jak do místnosti vplula Sol následovaná všemi, které milovala. Všichni ji obklopili a drželi ji v laskavém objetí. Byla tu matka, jejíž vřelé oči byly zalité slzami, a říkala jí, jak je „hubená“ a oslovovala ji „nejdražší dítě“. Sol švitořila, byl tu také Dag… a Charlotte… Všichni na ni znepokojeně hleděli, ale ona je přes slzy nemohla jasně vidět.
Tengel zůstal stát u dveří. Zíral na svou dceru, dítě, které nosil v náručí a přecházel s ním sem a tam po pokoji, když měla dětské nemoci. Holčičku, která mu seděla na koleni, když se poprvé snažila naučit abecedu. Dítě, které bylo vždycky tak milé a srdečné ke všem a ke všemu.
A teď ji nepoznával! Tu strhanou tvář bez výrazu, s hlubokými šedými stíny, s mdlými vlasy a zmatenýma očima.
Tengel se odvrátil a skryl tvář do dlaní. Teď pochopil, co znamená čirá nenávist. Laurents Berenius a jeho matka mohli být vděční, že jejich smrt byla rychlá a bezbolestná, protože kdyby byl tušil…
Zhluboka se nadechl a otřel si slzy. Tolikrát se Silje uvažovali, že by zajeli do Osla navštívit Liv navzdory jejímu zjevnému přání, aby to nedělali, ale jejich respekt k ní je vždycky přesvědčil, aby to nedělali. Žádala je, aby nějakou dobu počkali, dokud nedokončí výzdobu domu, nebo byl Laurents pryč a tak rád by je viděl – nemohli by počkat, až se vrátí? A tak dále a tak dále.
Liv byla obklopená tolika lidmi, kteří ji chtěli obejmout a starat se o ni. Její tvář byla tak bez života, že si o ni Tengel dělal starost, velkou starost.
Ostatní ustoupili stranou a Liv stála a pohlédla přímo na něj. Tengel k ní přešel a ona mu padla do náručí.
Když mu po tvářích začaly stékat nové slzy, uslyšel její tichý, vyděšený šepot: „Vezmi mě domů, tati!“
„Ano,“ odpověděl velmi tiše, protože stěží dokázal vyslovit ta slova. „Pojedeš zpátky domů, kde budeš vítána a milována, moje nejdražší dítě!“
Liv se vrátila domů s tváří bledou jako stěna a příšerně vyzáblá. Trávila čas tím, že se klidně procházela kolem statku, někdy zašla do Gråstensholmu, kde se zabrala do tichého rozhovoru s Dagem, ke kterému vždycky měla nejblíž. Charlotte byla vždycky nablízku a zahrnovala oba sladkostmi a byla milá a pozorná v každém směru. Dag a Liv se procházeli po polích. „Nejdražší Liv! Proč mi nemůžeš říct, co tě trápí? Vím, že tu něco je. Všichni jsme si to uvědomili, když jsme přijeli a vzali tě domů. Nebudeš se zase cítit dobře, dokud o tom otevřeně nepromluvíš. Stala ses vězněm nějaké nevyslovené úzkosti. Oba jsou mrtví, Liv! Čeho se to tedy bojíš?“
Pevně semknula ruce. „Víš, neodvážím se o tom mluvit nahlas.“
„Musíš! To je jediný způsob, jak se od toho osvobodíš.“
Liv přikývla. Mlčela, dokud obcházeli blátivou kaluž.
„Dagu, cítím takovou vinu,“ špitla nakonec.
Chytil ji za ruku. Byla studená jako led.
„Jak to myslíš?“
„Nechci říct, že jsem si vyloženě přála Laurentsovu smrt, ale neustále jsem si uvědomovala tu strašnou myšlenku, že se možná už nikdy nevysvobodím z tohohle ponižujícího života. V mnoha směrech to bylo totéž, jako bych si přála, aby byl mrtvý, ne?“
„Ne, tomu nevěřím, je mnohem pravděpodobnější, že ses poddala své situaci.“
„No, ano, asi ano,“ připustila pochybovačně. Přesto to znělo, jako by se jí trochu ulevilo.
Zastavili se.
„Liv, moje nejdražší přítelkyně, ber tohle období jako výzvu, které se nemůžeš vyhnout. Považuj mě za svého důvěrníka, který bude mít vždy čas a trpělivost ti naslouchat a který ti pomůže. Nedělej si starost, jestliže máš pocit, že některé věci potřebuješ opakovat znovu a znovu. Musíš se zbavit – tělo stejně jako duši – všech hrůz, abys mohla začít znovu.“
„Ach, Dagu,“ odpověděla, když si opřela hlavu o jeho rameno, „nikdy nedokážu začít znovu. Jsem víc poznamenaná, než si myslíš.“
Chytil ji kolem ramenou. „Čas tě vyléčí. V tuhle chvíli je to tvůj nejlepší přítel. A teď… No tak… Hlavu vzhůru!“
Podržel ji kousek od sebe a oplatil jí její zoufalý pohled přátelským výrazem. Pak najednou jeho něžný úsměv pohasl, když je pohltilo výmluvné mlčení. Liv vytřeštila oči a Dag hluboko v nich uviděl nesmírnou bezmoc.
Dag zatajil dech. V tom jediném okamžiku pravdy oba pocítili tentýž strach z neznáma.
Liv vykřikla, otočila se a utíkala od Daga jako splašená laň přes pole k Lipové aleji. Dag jenom stál a díval se za ní; nesnažil se ji dohnat.
Znepokojený a zmatený se vrátil do Gråstensholmu.
Charlotte stála za oknem salonu a prostřihávala růžové keře, které tu kdysi dávno zasadila její matka.
„Ach, ty jsi sám? Myslela jsem, že dnes s námi bude jíst také Liv.“
Dag neodpověděl. Stál zahleděný do růží, aniž by je viděl. Charlotte odložila těžké nůžky, které držela v ruce.
„Co se děje, Dagu?“
Měl sevřené hrdlo. Ztěžka polkl.
„Nemusíš mi to vysvětlovat,“ uklidnila ho něžně a obrátila svou pozornost zpátky k růžím. „Věděla jsem, co se děje, jakmile ses vrátil domů. Tenkrát, když jsi mluvil o potížích, co způsobily řeči o slečně Trolle, a Laurentsově týrání Liv. A všech těch věcech.“
„Ano, to promlouvalo moje podvědomí. Ono už si přiznalo, že ji mám až příliš rád, ale zdravý rozum mi říkal, že jí to nemohu říct. Přece jen, byla to vdaná žena. Ale dnes… právě teď…“
Jeho matka mu dávala čas, aby ho přiměla k větší otevřenosti.
„Nechápal jsem to až doteď – protože jsme vždycky byli jako bratr a sestra,“ prohlásil rozhodně. „Ale to nejsme. Věřím, že Liv cítí totéž, ačkoli ji to náhlé odhalení před chviličkou vyděsilo.“
Charlotte přikývla. „Chápu. Když slyšela o slečně Trolle, byla trochu rozrušená, ale neznala celý příběh. Možná kvůli tomu podlehla nátlaku, aby si vzala Laurentse Berenia. Liv se dá velmi snadno ovlivnit. Pak jsi samozřejmě byl v Kodani… A byl jsi rozčilený, když jsi slyšel, že se má vdávat, a nevěděl jsi proč, že?“
„Ano.“
Rychle se otočil na patě a rozdrtil štěrk pod nohama.
„Proč jsi mi nedovolila vzít si Liv? Bylo to proto, že nemá vznešený původ?“ Tón jeho hlasu zněl poněkud útočně.
„Dagu, drahoušku, jak můžeš něco takového říct? Byla jsem snad někdy nafoukaná?“
„Ne, díky Bohu nikdy.“
„Pak jí jenom dej čas, chlapče! Myslím, že budeš muset našlapovat velmi opatrně. Nikdo z nás neví, jaké hrůzy v manželství prožila.“
„Některé z nich si dokážu představit,“ povzdechl si. „Ano, hrozně se bojím, že to bude trvat moc dlouho. Možná ji nikdy nedokážu získat?“
Charlotte přikývla. „Zdá se, jako by ji někdo nebo něco neustále nutilo cítit vinu za všechno, co se snaží dělat.
A bojím se, že láska mezi dvěma lidmi, kteří spolu vyrostli jako sourozenci, ji mohla vyděsit ještě víc. Ubohá dívka! Musíme jí poskytnout všechnu možnou péči a pomoc.“
Naprosto souhlasil.
V Lipové aleji se konalo rodinné setkání a všichni seděli kolem stolu, který se prohýbal tíhou všelijakých dobrot. Sol se pohrdavě usmála, když si všimla, jak se Silje drží daleko od koláčků.
„Liv, musíš popřemýšlet o své budoucnosti,“ nadhodil Tengel, uvelebený v čele stolu. „Teď vlastníš významný lodní obchod s dřívím.“
„Nechci ho!“ odpověděla najednou.
„Pak ho musíš prodat,“ poznamenal Tengel. „Nemůže se nechat jen tak ladem bez vedení.“
„Není to hloupost, prodávat ho?“ přerušil je Are. „jak víš, otče, chci tady mít les. Teta Charlotte a já jsme uvažovali, jak by se to dalo udělat. Tak co by mohlo být lepší než náš vlastní obchod, který by zajišťoval dopravu?“
„Skvělý nápad!“ souhlasil Dag.
„Ale já o obchodu nic nevím,“ namítla Liv. „Ani nechci žít v tom strašném domě se všemi těmi vzpomínkami. Chci žít tady!“
„Přesto by to bylo možné,“ namítl Dag, zase zklamaný, že kdykoli na ni promluvil, vyhýbala se mu pohledem. „Jsem přece právník a mohu ti pomoct tyhle věci vyřešit. Ty umíš počítat lépe než kdokoli, koho znám, takže bys mohla vést účetnictví odsud. Přesto nevím, co dělat s tím domem. Bylo by škoda ho prodat…“
„Tak proč v něm nemohu žít já,“ zvolala Sol zvesela. „Hrát si na to, že jsem vznešená dáma, a být středem pozornosti. Nápadníci tam budou stát frontu a toužit po tom, aby si mohli sáhnout na ten snobský dům, a k domu navíc dostanou i mě.“
„Co to říkáš za nesmysly,“ ohradil se Tengel. „Nemůžeš tam žít sama.“
„Jistěže mohu. Budu se skrývat v tajuplném ústraní za tucty sloužících. Lidé si budou šeptat – kdo je ta překrásná žena se smutnýma očima?“
„Smutnýma očima… Ty?“ zasmál se Are. „Tvoje oči dychtí po životě a jsou pěkně ďábelské.“
„Are!“ napomenula ho Silje. „Jak se opovažuješ rouhat v tomto domě!“
„To není rouhání – jen přirovnání.“
Tengel si povzdechl, ale nedokázal skrýt úsměv. „A další rodinná sešlost se začíná ubírat nesprávným směrem. Musíme si vážně promluvit – teď už jste všichni kromě Area dospělí, ale on je jediný, kdo už se usadil. Vy starší nemůžete jen tak zůstat tady a marnit čas. Dagu, ty jsi dokončil studium, ale co budeš dělat?“
„V tuhle chvíli nevím, otče. Dostal jsem dvě opravdu dobré nabídky a je tu několik dalších možností.“
Nazval Tengela otcem, což vždy velmi pobavilo přátele a příbuzné, a dobírali si tím Charlotte.
„Takže stojíš jako mula obklopená stohy sena – a nemůžeš si vybrat. Liv zdědila jmění v dřevařském obchodě – ale necítí se dost silná, aby si s ním poradila. Sol – nemůžeš se vrátit a pomáhat mi zase s nemocnými? Všem moc chybíš, nejvíc ze všech mně.“
„Myslím, že bych mohla,“ odpověděla váhavě. Ale teď ochutnala svobodu, nebo aby byla přesnější, život se jí nesmírně změnil od setkání s Pánem temnot. Nic už nebylo jako dřív. „Ano, asi bych mohla. Jen na čas, dokud se nerozhodnu, co si počnu se svým životem. Nezdá se, že by na mé dveře klepala hejna nápadníků.“
„Máš spousty ctitelů a víš to,“ usmála se Silje. „Asi tak půlka tvých mužských pacientů požádala o tvou ruku. To ty nemáš zájem.“
„Ještě jsem nenašla toho pravého,“ zašvitořila a rozhovor znovu sklouzl někam jinam.
Na obou statcích se rozhostila harmonie. Sol pomáhala s nemocnými, i když trochu nepozorně, občas jim dávala neúčinné léky a slibovala jim návrat k dobrému zdraví a také ráj! Občas to fungovalo, někdy ne, ale na tom nezáleželo, protože všichni nemocní ji milovali. Jednou nebo dvakrát zašla ven do lesů, aby se zúčastnila letu na Blåkullu, ale následky byly tak zlé, že se potom dokázala soustředit jen na to, aby je co nejvíce zmírnila. Často zvažovala, že se svých výletů vzdá, ale to by bylo příliš těžké, protože byla čím dál okouzlenější úžasným zjevem Satana, se kterým se setkala na Blåkulle, a toužila ho vidět znovu.
Ačkoli prostředí a činnosti na Blåkulle se měnily, On byl vždycky stejný – děsivý, svůdný, s ďábelskými vlastnostmi, takového muže Sol hledala. Možná byl po každé návštěvě trochu hezčí a přitažlivější, anebo spíš propast mezi ním a pozemskými muži byla znepokojivě obrovská. Ať to bylo cokoli, už se s Ním setkala třikrát a nechala se unést do výšin extáze, ale když se probrala z transu, zůstala v ní hořká prázdnota. Její bezmoc ji skoro přiváděla k slzám.
Navíc si uvědomila, že s každým dalším setkáním je její osobnost rozpolcenější. Ta propast pro ni byla hranicí – chodbou mezi jejími dvěma světy – a daleko jasněji začala Sol chápat, kde leží její srdce a kde touží být.
Tohle ji tolik děsilo, že si to ani nechtěla připustit.
Solina sestřička Liv se pomalu, velmi pomalu začínala vracet ke svému starému já, ale ještě před sebou měla dlouhou cestu. Dag ji zahrnoval nekonečnou trpělivostí a nezmiňoval se o tom skoro osudném okamžiku, kdy oba pochopili, že rozhodně nejsou bratr a sestra. Překvapivě to byla Liv, kdo se k tomuto tématu vrátil první. Seděli za soumraku na sedátku v okně v Gråstensholmu. Byli sami a rozhovor utichl. Charlotte se Silje probírali nedávnou návštěvu u sousedů.
Liv si povzdechla. „Co s námi bude, Dagu?“
Pokrčil rameny. „Jak to myslíš?“
„Moc dobře víš.“
„Ano,“ odpověděl po dlouhé odmlce. „Prostě jsem jen neměl odvahu začít o tom mluvit.“
Liv čekala. Ona položila otázku – teď čekala na jeho odpověď.
„Chtěla bys, Liv?“ zeptal se šeptem. „Však víš, chceš si mě vzít?“
Odvrátila se. „To není snadné,“ zamumlala tiše. „Chtít něco není totéž jako to udělat.“
„Proč ne?“
Zakroutila hlavou. „Nemohu o tom mluvit, Dagu. Nemohu. Je to příliš… soukromé.“
Tázavě na ni pohlédl, ale ona se neotočila a nepodívala se na něj.
„Ale chceš?“ zkusil to znovu. „Chceš si mě vzít?“
Teď přikývla právě tak rázně jako před pár vteřinami zakroutila hlavou.
Dag už ji dál nezahrnoval otázkami ohledně něčeho, co pro ni zjevně bylo velmi nepříjemné. Místo toho se radši obrátil na Sol – přímou a otevřenou – a požádal ji, zda by mohla velmi opatrně zjistit, v čem vězí Livina neochota si ho vzít.
„Za prvé, je to příliš brzy po smrti jejího manžela,“ zvolala Sol.
„To si uvědomuji, ale mohu počkat.“
Sol se nedávno rozhodla jednou pro vždy skoncovat s „hrátkami“ na Blåkulle, protože jí vnášely neklid do života. Z toho důvodu byla ráda, že našla něco jiného, čím se zaměstná.
„Samozřejmě se jí zeptám, bratříčku. Vzít si tě za muže je jediná věc, která ji může vysvobodit. Proč ti trvalo tak dlouho, než ti to došlo, ty trdlo?“
„Tobě to došlo?“
„Ne. Upřímně, nikdy mě to nenapadlo. No, pokud jde o mě, všichni jsme byli sourozenci.“
„Pro nás to bylo stejné. Ale nejsme, že, Sol?“
„Ne, díky Bohu – už kvůli Liv! Přeji ti hodně štěstí, bratříčku, a já zjistím pravdu, pamatuj na má slova.“
A taky že ano! Zanedlouho se v pokoji, který spolu sdílely, Liv cítila připravená promluvit o svém strašlivém manželství. Sol ležela ve tmě a naslouchala tichému hlasu svojí sestry.
„Naše drahá maminka mi poradila, abych mu dala všechnu lásku, kterou mám, nechala ho přijít k sobě a pak ho s radostí přijala. Ze bych mu měla dát najevo, že po něm také… toužím. Tohle všechno jsem udělala, Sol, jen aby mě nelítostně odsoudil za to, že se nechovám jako žena. Tehdy mi řekl, že mám být pasivní; on byl ten lovec, dobyvatel. Já byla jeho žena, byla jsem pro něj movitý majetek, na který může být pyšný a který může využívat.“
„Chceš snad říct zneužívat!“ vykřikla Sol tak hlasitě, že ji Liv musela utišit. „Nikdy jsem neslyšela o něčem tak ubohém – nebo tak zvráceném! Nesmíš věřit tomu, co ti napovídal, Liv. Silje měla pravdu, když říkala, že většina mužů chce odezvu na své návrhy a že potřebují cítit lásku a touhu.“
„Myslíš si to?“ zeptala se její sestra s nadějí v hlase.
„Myslím? Vím to!“
Liv byla stále příliš zničená žalem, než aby jí došlo, že Sol má v těchto věcech bohaté zkušenosti.
„Kéž bych byla dost silná, abych si to uvědomila. Ale byla jsem tak odříznutá od všech a tak nejistá sama sebou. Myslela jsem, že je to moje chyba a že má pravdu, když mě srovnává s poběhlicemi a říká všechny ty další věci. To mě skutečně zlomilo, Sol, a to byl důvod mého ponížení, mojí hanby a mých pocitů viny. Vidíš, jak mě zničil? A, Sol… Ne, už ti nemohu říct víc.“
„Musíš, prosím. Dostaň to teď všechno ze sebe, jinak se nikdy nezbavíš takových myšlenek. Pokud to neuděláš, pak s nimi budeš dál marnit čas. Budou se ti stále honit hlavou.“
„Ne, to mě jenom něco napadlo.“
Sol vyčkávala. Za chvíli, protože od přírody nepatřila k těm nejtrpělivějším bytostem, zamumlala: „Takže?“
Liv našla odvahu, kterou potřebovala. „Možná je to příšerné pomyšlení, ale nemohu se zbavit pocitu, že… No, víš, pokaždé, když mě zbil bičem, nebo mě nějak jinak potrestal, začal být tak starostlivý a milující… A pak mě… však víš, co myslím.“
Sol se prudce napřímila v posteli. „Ach, cože?! Ne! Ne! Takové hnusné prase; odporné… Uf!“
Z nedostatku vhodných výrazů, které by dostatečně popisovaly její pocity, si Sol znovu lehla.
„Zabila bych ho,“ vyhrkla, jako by zapomněla, že to už udělala!
„Ale to nebylo to nejhorší,“ hlesla Liv, jako by ho omlouvala. „Horší byl ten neustálý tlak, oči, které mě věčně sledovaly. Vždycky jsem se musela ujistit, že se chovám správně. Proto si nemohu vzít Daga. Nemám mu co nabídnout. Neodvážím se dát najevo své pocity a pořád se bojím, že mě pokárá.“
„Dag?“
„Vždycky byl tak trochu puntičkář na to, aby všechno bylo čisté a uklizené. Nemá rád, když se někde povalují věci a když někdo dělá chyby.“
„Pravda, ale když je někdo zamilovaný, tak je to úplně jiná situace, ne?“
„To je skoro totéž.“
„Nebuď hloupá,“ utěšovala ji Sol.
Ještě chvíli si povídaly, ale Sol nedokázala svou sestru přesvědčit.
Šla zpátky za Dagem a vypověděla mu celý příběh.
„Je to tvoje pořádkumilovnost, co děsí tu její část, která se dožaduje nenucenosti, Dagu. Na to není žádná snadná odpověď!“
Dag seděl u okna a pozoroval, jak Liv pomáhá Metě s kuřaty. Byl hluboce zděšený z toho, jakým způsobem Laurents zničil šťastnou a společenskou povahu své vlastní ženy. Když Sol skončila, zlostně se k ní obrátil tváří.
„Ne, ale aspoň se mě nebojí!“ vybuchl, ačkoli v jeho hlase zaznělo zoufalství. „Zná mě!“
„Ano, a přesně o to jde.“
Ta slova mu nedošla. „Ale… Ale…“ uhodil se dlaní do čela. „Jak mě může srovnávat s tou zrůdou?“
„Máš před sebou dlouhou cestu, bratříčku,“ podotkla Sol pomalu.
2024 ©