V období, které následovalo, mohla Silje pracovat v kostele tři dny v týdnu. I když Benedikt by byl raději, kdyby ji tam měl každý den, protože lidé na něj začali dotírat a vyptávat se, jestli už to bude brzy hotové. Rozčiloval se kvůli těm „neotesaným, nevzdělaným barbarům“, kteří nechápali, že „umělec nemůže pracovat pod tlakem“.
Chtěla také trávit čas s dětmi, aby se jim příliš neodcizila, a navíc cítila, že by měla pomoci starým ženám na statku a kolem něj. Nicméně každá z nich si vybrala jedno dítě a až příliš je těšilo, když viděli Silje odjíždět do kostela.
„Ubohé staré panny,“ uvažoval Benedikt. „Je to pro ně, jako by znovu omládly.“
„Ale přesto, Sol dokáže být pěkně únavná,“ odpověděla se starostí v hlase Silje. „Nejsou to moje děti, ale mám je ráda a… no, ano…“
Byla trošku smutná, že se tak málo starala o Daga. Greta si ho přivlastnila, a i když k ní byla vždycky přátelská, Silje si všimla, jak si ho žárlivě střeží a ostražitě ji sleduje, když už jí dovolí se o něj chvíli starat.
„Nedělej si starosti,“ smál se Benedikt. „Tenhle kostel už stejně bude brzy hotový.“
„A co pak?“
„Pak se budeš muset zase podílet na domácích pracích na statku. Slíbil jsem udělat nějakou práci kus odsud a bohužel nemůžeš jet se mnou.“
Neodpověděla. Tohle krásné období jejího života tedy brzy skončí.
„Nemůžu najít tu správnou barvu pro tuhle tuniku,“ stěžoval si jednou Benedikt, zavěšený přímo pod stropem, když zkoumal svoji práci a vypadal, že si každou chvíli vykroutí krk. „To jsem v koncích, já hlupák. S tou tunikou sousedí každá barva duhy, tak co mi zbylo na výběr?“
Silje slezla z místa, kde pracovala, a pohlédla kritickým okem na jeho dílo.
„Hnědá,“ řekla jakoby nic.
„Hnědá? No ano, máš pravdu. Jsi génius.“
„Vůbec ne, ale odsud zdola je to líp vidět.“
Uznale zabručel, trochu zaklel, protože měl ztvrdlý štětec, a pak se omluvil za to, že kleje v kostele.
Předchozí noc si trochu víc přihnul a kdykoli se to stalo, byl vždycky druhý den ráno poněkud nevrlý. Silje poznala jeho náladu, jakmile se podívala na jeho obnošenou sametovou čapku. Když ji měl staženou přes čelo, nemohl snést žádný hluk ani jasné sluneční světlo. Když ji měl posazenou na temeni hlavy, s perem namířeným k nebi, byl to on, jakého ho znala – anebo už si stihl dát doušek nebo dva! Z úcty nepil v kostele, ale Silje moc dobře věděla, že má vždycky něco schovaného v bryčce, protože si hledal výmluvy, aby čas od času mohl jít ven.
Vylezla si zpátky na svoje místo a zase chvíli mlčky malovali. Pak se Benedikt zahihňal.
„Na co myslíte?“ zeptala se Silje.
„Včera tu bylo pár starých farníků podívat se na naši práci. Viděli tvého ďábla tam v tom výklenku. Nadchl je i šokoval zároveň. Stáli tam hrozně dlouho.“
Zrudla. Nechtěla se jít na tu mizernou věc podívat od doby, co ji namalovala. Zdráhavě a s rozmyslem promluvila: „On – vy víte, koho myslím – říkal, že to viděl, když tu tehdy byl. To mi vadí.“
Benedikt se zatvářil nesmírně provinile.
„Ne. To byla… náhoda. Náhodou tam šel a pak se mě zeptal. Musel jsem říct, že jsi to malovala ty. Nemohl jsem tady v kostele lhát!“
Vsadím se, že lžeš právě teď, ty stará liško, pomyslela si Silje, nemohl ses dočkat, až mu to budeš moct ukázat.
„Co na to říkal?“ zeptala se potichu.
„Nic. Zdál se být naprosto ohromený a překvapený. Tak jsem mu pověděl, že tu holku budeme muset honem provdat, když maluje takové chlípné obrazy.“
„To jste opravdu řekl?“ zasténala. „Co on na to?“
„Nevím. Vypadal myslím trochu rozladěně, ale to bylo nejspíš proto, že jsem poznamenal, že by si ji měl vzít někdo z nás starých a zkušených nebo tak něco. Asi mu vadilo, že jsem ho zahrnul do stejné skupiny se starci, jako jsem já. Zanedlouho odešel. Možná se ho trochu dotklo, že jsi ho namalovala jako ďábla, ale co může čekat?“
„Ach, ne. On to neměl vidět,“ zanaříkala potichoučku.
„Byla to hloupost, to musím souhlasit; potom jsem se docela bál.“ Pak, aby obrátil list, ze sebe honem vyrazil: „Ale Silje, nikdy jsi mi neřekla, jak to, že máš takovou vybranou řeč. Nemáš přece urozený původ, že? Všichni víme, že i mezi trny a na kupách hnoje rostou růže, ale ty jsi výjimečná. Umíš číst a psát?“
„Jen trochu. Jeden z mladších synů na panství, kde jsem žila, se mnou trávil hodně času. Postupně se na mě upnul a ze mě se stalo něco jako jeho chůva, hlídala jsem ho a tak. Chtěl, abych s ním všude chodila. Byla jsem s ním taky během výuky, a tak jsem využila příležitost pochytit, co se dalo. Byla jsem jako zvadlá rostlina, Mistře Benedikte, prahla jsem po vědomostech. Chtěla jsem se učit… cokoli! Napodobovala jsem jejich řeč; půjčovala jsem si chlapcovy knihy; moc dobře jsem si uvědomovala, že jsem dostala příležitost, kterou žádná jiná dívka nedostala. Samozřejmě mi spousta věcí unikla, protože jsem tam nebyla pokaždé, ale aspoň něco se mi podařilo nasoukat do toho prostého mozečku.“
„Počkat! Přestaň na chvíli. Takový postoj k učení vyžaduje inteligenci. Tu jsi měla odkud?“
Silje se na okamžik zamyslela. „Moje matka toho spoustu znala a její otec uměl psát. Chci říct, že byl písař, sepisoval listiny a dokumenty pro jiné sedláky. Také vyřezával překrásné věci ze dřeva.“
„Tak odtud pochází tvoje umělecké nadání! Díky, Silje, že jsi mi objasnila své tajemství. Co to bylo?“
Oba se znovu zaposlouchali do ticha. Z kostelní věže byly slyšet těžké kroky. Silje úzkostně pohlédla na Benedikta. On zase zíral na ni.
„Nestraší tu?“ zašeptala a její slova se rozléhala podél klenby.
„Nesmysl!“
Slezli dolů ze svých pracovních plošin. Silje vůbec netoužila viset bezbranně mezi nebem a zemí, zatímco si tu z věže pochodují dolů všichni zlí duchové. Bránila se pokušení utéct a schovat se.
„Kdo se to tam sakra schovává?“ zašeptal Benedikt. Přiblížil se k ní o krok; nebyla si jistá, jestli to bylo proto, aby ji ochránil, nebo aby ona ochránila jeho. S napětím čekali; Silje měla pevně zaťaté pěsti. S hlasitým zaskřípáním se najednou otevřely dveře do věže a vyšel z nich vyzáblý a zarostlý muž.
„Mám hrozný hlad, Benedikte. Neměl bys kůrku, o kterou by ses podělil?“
„Cože? Tak tady se skrýváš! Vyděsil jsi mou učednici k smrti!“
Aha! Pomyslela si Silje, takže já jsem ta jediná, kdo tu měl strach?!
„Ano, samozřejmě že máme jídlo, vždycky se zapomeneme najíst. Silje, dones krabičku!“
Běžela do bryčky a vrátila se s krabicí. Otevřela víko, aby si muž mohl posloužit. Byl středního věku, podsaditý a s pronikavým pohledem, oblečený v typicky rolnických šatech. Ale nebyl to obyčejný rolník. Jeho tunika byla nová a na nohou měl pletené punčochy.
„Potřebuji jídlo pro dva,“ oznámil jim, zatímco si nabíral.
„Takže je tam s tebou ještě někdo?“ zeptal se Benedikt.
„Ach, ano! Tam nahoře se trápí Hemming.“
„Trápí?!“ zvolala Silje, vylekaná, aby snad ruměnec neprozradil její pocity.
Muž se zasmál. „Jo! Neměl ženskou už tři týdny, takže je na tom špatně. Proč za ním nezajdeš nahoru, holka – myslím tím s jídlem, samozřejmě!“
„Ne, hlavně nepouštějte Silje k tomu lumpovi,“ vyhrkl honem Benedikt. „Ona je na něj moc hodná.“
„Nebojte, já se o sebe umím postarat,“ opáčila najednou. Zoufale toužila znovu spatřit svého hrdinu, i když jí vadily řeči o jeho pletkách.
Jistěže ve skutečnosti nevěřila všem těm povídačkám. Mladík jako on, tak pohledný a výrazný, nikdy nemohl být k ženám jiný než šlechetný a zdvořilý! Je to jen závist starců, kteří se snaží mu zkazit pověst.
Neviděla ho od té noci, kdy ho zachránila před osudem na skřipci, ale nedokázala na něj zapomenout. Znovu ho vidět bylo její největší přání a dělala si velké starosti, co se s ním stalo. A teď? Teď byl tady!
S krabicí v ruce začala stoupat po strmých sešlapaných schodech.
Nakonec došla k odpočívadlu ve věži, kde okenice vpouštěly dovnitř trochu denního světla. Slyšela pohyby, jako by se někdo snažil schovat.
„To jsem já, Silje,“ zavolala bez dechu. „Donesla jsem ti jídlo.“
„Silje?“ Zdálo se, že po jejím jménu pátrá v paměti. Její úsměv plný očekávání uvadl. To už na ni zapomněl?
„Ach, ano! Malá zachránkyně mužů,“ slyšela jeho hlas a pak se objevila ruka, aby jí pomohla na poslední schod. Silje se nemohla dočkat, až ho uvidí.
Dobrý Bože, to je pohled, pomyslela si. Šaty měl špinavé a otrhané, světlé vlasy rozcuchané a černé od špíny a zoufale by se potřeboval umýt. Byl pokrytý vrstvou prachu a špíny. Přesto se zdálo, že mu jeho zevnějšek vůbec nevadí.
„Silje, můj rozkošný andílku. Tebe mi posílá samo nebe. Nechala ses jmenovat mým trvalým osobním strážcem?“
Sklopila hlavu a skryla tak tvář rozzářenou štěstím, i když se jí nelíbilo, když si z ní dělal legraci.
„Teď toho nech, jez! Vezmi si, je toho spousta.“
„Tak copak tam máš,“ zeptal se a nakoukl do krabice. Skrčil nos. „Zase losos! Nemůžou rolníci někdy sehnat k jídlu něco jiného než lososa?“ Nicméně si vzal, co bylo k mání, a dal se s chutí do jídla.
Silje byla trochu otrávená. Jejich dobrosrdečný čeledín každý den v řece ulovil lososa a pokaždé byl na svůj úlovek pyšný. Možná to bylo někdy trochu jednotvárné, ale člověk musí být vděčný za každé jídlo, které dostane. Silje nejedla a ohromeně sledovala, jak obsah krabice mizí, ale on potřeboval jídlo víc než ona.
Když Hemming dojedl, zvedl oči a poprvé skutečně pohlédl na Silje. Uviděla v jeho očích překvapený obdiv a uvnitř ji to zahřálo. Hemming, který dobře znal duši žen, si okamžitě uvědomil, že s chvástáním a vtípky se nikam nedostane. Tady stála vážná, nevinná dívka – panna, tím si byl jistý. Snědl by vlastní klobouk, jestli to tak není!
No dobře, to se brzy změní, jen co si najde čas. Teď měl právě důležitější věci na starosti – jako třeba zůstat naživu! Znovu se na ni podíval. Ano, vzít si tohle poupátko a udělat z něj květinu v rozpuku by byla docela příjemná záležitost. Na pohled byla půvabná a byla cítit čistotou, až na nepatrnou stopu vůně barev. Vypadala jako ten vášnivý typ, s teplými hnědými vlasy, fialkově modrýma očima a bílými zuby za svůdnými, pěkně tvarovanými růžovými rty.
„Posaď se na chvíli ke mně, Silje,“ řekl znaveným hlasem. „Jsem tak vyčerpaný a potřebuji si promluvit s někým rozumným.“
Zaváhala, pak si sedla kousek od něj, opřela se o zeď, objala si kolena a přetáhla si přes ně sukni. Podvědomě cítila, že je to trapná situace. Sotva mohlo prospět jeho mužské ješitnosti, že ho zachránila před otřesnou smrtí, viděla, jak dostal facku a byl nazván užvaněným pitomcem, a teď ho znovu přišla vysvobodit tím, že přinesla jídlo zanedbanému, ušmudlanému ubožákovi. Intuitivně jí docházelo, že by měla udělat něco, čím by zachovala jeho důstojnost.
„Ty, ehm, jsi u rebelů, že?“ byla plná nesmělého obdivu.
Polkl zbytek piva, které si každý den vozili na osvěžení.
„No… jsem vlastně jedním z jejich vůdců,“ poznamenal záměrně lhostejně.
„Ó!“ ohromeně vykulila oči.
Tahle odezva Hemminga povzbudila. Netečně si prohlížel nehty (samozřejmě špinavé).
„Víš, jaké to je. Dostávám ty nejnebezpečnější úkoly. Tak mě tenkrát zajali, když jsem nasazoval život za ostatní.“
Tohle nebyl úplně ten stejný příběh, co jí vyprávěl její tajemný dobrodinec. Naznačil tenkrát, že to mělo víc co dělat s lehkomyslnou návštěvou u ženy než s hrdinstvím, ale to zrovna Silje nechtěla slyšet.
„Tvůj vůdce je mocný muž, že?“ zasnila se. „Přišel mi znovu na pomoc, když ta malá holčička onemocněla morem. Nevím, co udělal, ale vyléčil jí a vyléčil mi taky omrzlinu na chodidle. Měl ruce jako oheň.“
Hemming na ni zíral. „Kdo? Jo ty myslíš jeho! To se mýlíš,“ zvolal útočně. „On není můj vůdce, neznám ho a nikdy jsem se s ním nesetkal…“
Silje pochopila, že možná zašla příliš daleko. Nikdo nemluvil o vůdci rebelů Dyre Alvssonovi. Jediná zmínka ho mohla poslat do rukou mužů královského místodržitele. Lepší, když vůbec neexistoval. Úplně na to zapomněla, ale nepřekvapilo ji, že to Hemminga rozzlobilo.
„Byl s tebou sám?“ zašeptal. Divná otázka, když právě popřel, že ten chlap existuje.
„Jistě!“
Hemming se pokřižoval, spěšně a ledabyle. „Jsi blázen! Šílenec! Měla jsi u sebe sůl a chléb?“
„O čem to mluvíš?“
„Špetka soli; to pomáhá. Sůl a chléb! A ta holčička – jsi bezvěrec! Jak jsi mohla? Udělala jsi nad ní znamení kříže? Máš stříbrnou minci s křížkem?“
Silje na něj nechápavě hleděla. „Marie, jedna z žen na farmě, strčila takovou minci Sol pod postel.“
Oddechl si a uvolnil se. „Ach, díky Bohu, pak by to mělo být v pořádku. A to mimino? Co to mimino?“
Je to od něj milé, že se tak zajímá o ty malé! Stále od něj nedokázala odtrhnout oči. Byl tak krásný, měl tak dokonalé rysy, že cítila nával štěstí, když se na něj jen podívala.
„Malý Dag se má dobře, díky. Skoro až příliš dobře, protože Greta ho kazí a příliš často ho krmí. Skoro nikdy nemůžu být s ním.“
„Asi dobře hlídáš přikrývky, ve kterých byl zabalený, když jsi ho našla, že?“
„Ach, ano! On mi to řekl…“ Pak jí došlo, že se nemá o Dyre Alvssonovi zmiňovat.
„Jsi si jistá, že ti je nemůže nikdo ukrást? Jsou velmi cenné, víš?“
„Ne, nikdo je nemůže vzít.“
„Schovala jsi je dobře?“
„Ano, do truhlice pod postelí.“
„Doufám, že tam jsou v bezpečí. Už musím jít, Silje. Mockrát děkuji za jídlo. Uvidíme se zase?“
Začervenala se. „Jestli chceš.“
Vstal, přešel k ní a dotkl se její brady. Byl tak blízko.
„Jsi moc hezká, Silje. Ale to víš, že?“
Odvrátila pohled a zakroutila hlavou. Zrychlil se jí tep, krev jí pulzovala v uších a hnala se jí do tváří.
„Ale jsi. Můžu se za tebou někdy zastavit?“ Silje vypadala vylekaně. Usmál se. „Ve vší počestnosti, samozřejmě. Chci si s tebou jen příjemně popovídat. Jsi tak citlivá.“
Ať si lámala hlavu sebevíc, nedokázala v tu chvíli říct nic chytrého. Směsice nesmyslných výkřiků bylo to jediné, na co by se teď zmohla.
„Nebudu nějaký čas moci přijít. Honí nás a musíme se držet v ústraní. Je to osamělý život, věř mi, ale jakmile vojáci začnou čmuchat někde jinde, vrátím se.“
To, jak se dotýkal její brady, bylo zvláštní. Žádný muž na ni ještě nikdy takhle nesahal. Samozřejmě zažila několik pokusů o znásilnění, ale – protože byla rozhodnutá uhájit svou nevinnost, dokud se neobjeví ten pravý – byla dost zuřivá a vždycky z toho vyšla bez úhony.
Hemmingova ruka nepůsobila to spalující vzrušení, které jí přinášel dotek někoho jiného, když držel její nohu; ta něžná, silná ruka… ale to bylo jiné – on ji léčil… Tak proč by na něj měla myslet právě teď? Hemming je ten, kdo se jí dotýká! Hledí jí do tváře těma úžasnýma modrýma očima, na tváři zádumčivý, skoro bolestný úsměv. Ubohý chlapec, musí žít na útěku a je tak nešťastný!
„Samozřejmě mě můžeš navštívit u Mistra Benedikta,“ zasípala chraplavým hlasem. „Požádám je, aby na tvou počest připravili úžasné jídlo.“
„Ne, ne!“ zašeptal. „Nikdo o tom nesmí vědět. Zrádci jsou všude.“
Zezdola z chrámové lodi uslyšeli volat Benedikta. Slezli ze schodů.
„Myslel jsem, že jsi tam zakořenila, Silje,“ poznamenal jízlivě malíř a zvědavě si ji prohlížel.
Místo odpovědi se na něj zářivě, velmi rozpačitě usmála, což mu zjevně na náladě nepřidalo.
„Vypadáš jako kočka, co dostala smetánku,“ ušklíbl se hořce.
Popotáhla. „Teď jste sprostý, Mistře Benedikte!“
Když se dva muži vykradli z kostela za dalšími nezákonnými úkoly a oni se vraceli k malování, Benedikt jí pověděl: „Máš spoustu dobrých vlastností, Silje, ale zdá se, jako bys neměla smysl pro humor.“
Chvíli o tom přemýšlela. „Možná máte pravdu,“ připustila. „Dřív jsem měla vtipy ráda. Na všechno jsem nahlížela spíš z té lepší strany. Ale teprve před pár týdny jsem ztratila své blízké a teď je pro mě těžké se smát a bavit se.“
„Jistě, moje drahá,“ řekl s lítostí v hlase. „Na to jsem nepomyslel. Musí to vypadat, že vidím jen svůj vlastní zármutek; jsem sobec. Štěstí se vrátí, uvidíš. Ale… No, měla bys být trochu opatrná, když přijde na toho mladíka.“
„Nejsem si jistá,“ odpověděla, „ale nemyslím, že je tak špatný, jak lidé říkají. Možná je jenom nešťastný. Myslím, že je milý, přátelský a ohleduplný.“
„Ano,“ povzdechl si Benedikt. „A to je přesně to, proč by sis měla dávat pozor.“
Práce v kostele skončila a Silje se vrátila ke své práci na statku. Někdo věří, že lidé v sobě mají tři hlavní síly: sílu tvořit, sílu uchovávat a sílu ničit. Někteří jsou dokonalým ztělesněním jedné z těchto sil a jsou také profese, které využívají pouze jednu z nich. Práce hospodyně představuje ochranu a udržování věcí tak, jak jsou. Bohužel, ubohá Silje byla s touto vlastností dost na štíru. Přirozeně vykonávala všechny své povinnosti svědomitě a řádně, ale práce ji nebavila. Zakusila vzrušení z umělecké tvorby a věděla, že v tom spočívá její budoucí povolání. Nic jiného jí nepůjde. Nebyla velkou umělkyní, ale neskrývala v sobě ten zápal, totéž nadšení, které trýzní a inspiruje umělce od počátku věků.
Protože byla nešťastná, když musela dělat práce kolem domu, měla sklon vyžadovat sama od sebe ještě víc. Vadil jí pohled na překrásně prostřený stůl, ze kterého během pár minut zbyla jen hromada špinavého nádobí, nebo se nedokázala vyrovnat s pocitem, že pečlivě nazdobený moučník v mžiku zmizí. Hnusil se jí pohled na vydrhnutý kuchyňský kredenc, už zase nacpaný hrnci a pánvemi, a vědomí, že se tohle všechno bude opakovat pořád dokola. Dělat neustále tutéž práci v domě, stodolách a ve stájích ji otravovalo víc, než by čekala. Tvůrčí osobnost obvykle něco udělá jednou a pak už nikdy. Rutina bere energii, hnací sílu. Čas od času upekla koláč nebo upletla barevné šaty, ale to nestačilo. Jenže to byly skoro jediné tvůrčí práce, které může kterákoli hospodyňka dělat.
Silje věděla, že se bude muset ke každodenním domácím povinnostem donutit. Když by na okamžik polevila, brzy by přestala uklízet a smýčit, a byla by jen skleslá, protože zanedlouho by to musela dělat celé znovu. Snadno by mohla znovu propadnout dennímu snění a to tady, u těchto srdečných lidí, nechtěla. Pamatovala si doby, kdy jí říkali, že je líná, protože tak většina lidí nahlížela na umělce a snílky.
Aspoň že Benedikt ji chápal.
„V žilách ti koluje krev umělce, Silje, i když pochybuji, že malování je tvá doména, a naopak věřím, že tvé přednosti jsou jinde. Jenom jsi zatím nenašla tu správnou cestu. Škoda, že ses narodila jako děvče, protože tak budeš mít jen málo příležitostí ji najít.“
V duchu s tím musela nesouhlasit. Byla by mnohem větší smůla narodit se jako kluk. Sny mladých dívek, jako její sen o Hemmingovi, byly příliš sladké, než aby si je odpustila.
Benedikt pokračoval: „Budeš se muset provdat za boháče, mít spoustu služebných, a tak budeš moci tvořit podle libosti; buď tajně, nebo pro celý svět, na tom nesejde. Ano, dobrý sňatek je to nejlepší, v co můžeš doufat.“ Jakmile vyslovil tahle slova, zachmuřil se nad tvrdou realitou toho, co jí právě poradil.
Silje se usmála a nahlas zapochybovala nad tím, že si najde bohatého ženicha. Přesto mu slíbila, že dokud bude žít u nich na statku, bude pomáhat s domácími pracemi.
Ovšem všechno zlé je k něčemu dobré, takže i skutečnost, že byla doma, měla jistou výhodu. Mohla trávit mnohem víc času se Sol a Dagem. Všichni se u dětí střídali a čas od času se o ně starala i ona, zatímco ostatní plnili vlastní úkoly. Dělala také drobnější práce kolem domu, když se jim nemusela plně věnovat.
Začínala trochu lépe rozumět nezvyklé řeči Sol a děvčátko se stále učilo nová slova a mluvilo srozumitelněji. Ale byla prudká a vzpurná jako nějaké divoké zvíře. V zelených očích se jí uličnicky blýskalo, a když si něco usmyslela, dokázala být tvrdohlavá jako mezek. Přesto občas bývala jakoby duchem nepřítomná, což Silje děsilo. Co si to děvče v takové chvíli asi myslí? Kam a na co se to dívá?
Dag rostl jako z vody; Greta ho každé ráno pevně zavinula, jak bylo zvykem. Později během dne mu Silje zavinovačku povolila a on přestal tolik plakat. Měl světlé vlasy, ale jinak byl ještě moc malý na to, aby se projevovala jeho osobnost. Silje milovala tohle nemluvně, které nedávno našla opuštěné v lese během té podivné noci.
Jednotvárná práce a životní tempo byly den za dnem stejné. Už byla zima a lidé vstávali až v pět hodin ráno, aby znovu rozdmýchali oheň v krbu. Pak následovala snídaně tvořená chlebem a pivem, někdy kouskem lososa nebo slanečka. Kolem deváté, v zimě kolem desáté, dokončili práci ve stodole a ve stájích a dali si oběd. Těžká dřina pokračovala po zbytek dne do čtyř nebo pěti hodin, kdy se usadili k večeři. A v devět už zase byli všichni v posteli.
Zimní dny se táhly. Když přišel čas na vánoční zabíjačku, Silje utíkala do lesa; byla příliš citlivá, než aby byla u toho, jak zabíjejí zvířata, o která se starala, znala je a která si oblíbila. To na ni bylo příliš. Každý den vzala Sol s sebou a smutně se potulovaly po holém, zmrzlém lese, dokud tahle těžká doba nepřešla a mohly se bezpečně vrátit.
Jednou, když se procházely lesem, zastavila, protože ji přemohl takový divný pocit. Sol na ni tázavě pohlédla.
Vylezly vysoko nad Benediktův statek, kde ještě nikdy nebyla. Silje stála celá strnulá a dlouho se rozhlížela, než se opět vydaly na cestu.
„To nic nebylo,“ řekla tiše.
Ale něco tam bylo. Nedokázala říct co. Zvuk; pocit, že je někdo poblíž; možná to byly jen její představy.
Pravděpodobně se tam jenom potuloval los. Věděla, že tuhle zimu tady kolem není žádná dravá zvěř, jinak by se nikdy neopovážila toulat se venku s děckem.
Benedikt byl pryč vždy několik dní v kuse, protože zůstával ve vzdálené farnosti. Pil mnohem víc než dřív a už nevypadal tak šťastně.
„Kéž bys mohla být se mnou, Silje. Užili jsme si spoustu zábavy, vid?“
„Ano, bylo to neuvěřitelné,“ souhlasila.
„Ale v kostele, na kterém teď pracuji, to nejde. Přespávám v příšerné malé chatrči a ty bys tam nikdy nemohla být se mnou.“
Samozřejmě to chápala. Benedikt si povzdechl a ten povzdech vycházel z jeho nejhlubšího nitra.
Jednou večer přišel do jejího pokoje, velmi opilý a v hloubavém rozpoložení. I když už byla v posteli, pustila ho dovnitř, protože věděla, kdo to je. Byl to pán domu, pro ni něco jako otec, a naprosto přátelský a neškodný člověk. Kromě toho si myslela, že má na srdci nejspíš něco důležitého.
Brzy jí došlo, že si moc nepomohla. Po nekonečném opileckém blábolení, na které se snažila odpovídat, zatímco ještě seděla v posteli, začal být rozcitlivělý a sentimentální.
„Jsem opuštěný muž, Silje. Opuštěný a starý. Potřebuji tvé mladistvé teplo, které mi poskytne útěchu. My si ro-rozumíme, nebo ne?“
Seděl na okraji její postele a naklonil k ní svou tvář. Přiblížil se k ní natolik, aby ve světle, které vydával praskající oheň, viděla jeho zamlžené, nezaostřené oči a každý pór jeho drsné pokožky. Trochu slintal, když mluvil.
„Ano, samozřejmě, že si rozumíme,“ zamumlala. Kolena měla pod přikrývkou přitažená k hrudi a ruce sepjaté kolem nich. „Ale možná by bylo nejlepší, kdybyste…“
„Jsi báááječná žena, Sil-lje! Viděl jsem to hned od začátku v tom kostele, když si stála a malovala. – Chceš napít – asi ne, co – a viděl jsem, jaký máš pr-prsa. Jo, na takový věci si dávám pozor, tos nevěděla? Pořád, když spatřím krásnou ženskou, vím, že nejsem tak starej a opotřebovanej. Kalhoty se mi můžou pořád pěkně napnout! Silje…!“
„Je mi to moc líto, Mistře Benedikte, ale nesmíme vzbudit Sol a já musím brzo ráno vstávat. Možná bychom si o tom měli raději popovídat později.“
„A tak jsem si řekl, že Silje bude milá na starýho ubožáka.“
Zašmátral rukou po okraji pokrývky, aby se dostal pod ni, ale sklouzl dopředu a skoro spadl na zem. Silje vstala – bylo jí to velmi nepříjemné – a dovedla toho hrdého starého malíře, kterému klobouk visel frajersky někde za uchem, ke dveřím.
„Nezapomeňte, že si o tom musíme zítra popovídat, Mistře Benedikte. Kdyby vás lidé zahlédli, že jste u mě takhle pozdě, mohli by mít řeči. A já určitě nechci přijít o dobrou pověst a nechtěla bych ani, aby utrpěla ta vaše.“
Benedikt se radostně zachechtal. Byla to šťastná duše, nebyl z těch, kteří jsou po alkoholu agresivní. Pokorně jí dovolil, aby ho vyvedla ven a hlučně za ním přibouchla dveře.
Chvíli vyděšeně stála opřená zády o dveře, dokud nezaslechla, jak se jeho brblání vzdaluje a jak se zavřely dveře do jeho malířské boudy.
Druhý den si celou příhodu vůbec nepamatoval a divoce se hádal s Gretou o stopách ve sněhu, které byly před jeho dveřmi. Greta ho ujišťovala, že patří jemu.
„Ach, ano! Předpokládám, že jsem si byl něco zařídit,“ mumlal. „To je ta potíž, když si dáte sklenku nebo dvě. Co jde dovnitř, musí taky ven, i v tu nejnevhodnější dobu!“
Silje si s úlevou oddechla.
2024 ©