S příchodem léta mohla Silje vidět údolí Prokletých v plné nádheře. Poprvé si uvědomila, jak je tu všechno krásné, a naučila se milovat hory, západy slunce, březové lesy a jezero – každá maličkost jí přinášela radost.
Její štěstí bylo bezmezné. Náčelník je oddal při prostém obřadu a zjevně byl překvapený – ne-li dokonce šokovaný – její volbou manžela. Předpokládal, že protože Hemming opustil údolí, si ze zoufalství vzala Tengela. Vůdce Prokletých se nikdy nedozvěděl důvod Hemmingova odchodu – nikdo se neodvážil mu to říct. Tím, byť nepřímo, lidé z údolí prokázali svou oddanost Tengelovi. To mu dodávalo jistou útěchu.
Takže teď byla Tengelovou manželkou. Všichni byli zdraví a jejich společná budoucnost vypadala nadějně. Silje zjistila, že domácí práce jsou mnohem snesitelnější od té doby, co se přistěhoval, a ona mu s radostí pomohla, když oral a osíval pole na jaře a sekal trávu na domácích polích a vzdálených pastvách.
Rozhodli se, že nebudou chovat žádná zvířata, protože stodoly nutně potřebovaly opravit a Silje měla dost práce s dětmi. Bylo lepší, když místo toho pomohli Eldrid. Dovolili Sol, aby si nechala jedno z Eldridiných koťat, a Tengel byl poněkud znepokojený, když si vybrala to nejčernější a žádné jiné nechtěla! Tohle kotě a Tengelův kůň byla jejich jediná zvířata.
Zdálo se, že i Tengela jejich společný život velmi těší. Navzdory tomu ho Silje musela budit z nočních můr – jeho, který kdysi tvrdil, že v noci nesní! Jak bylo zvykem u manželských párů, spali nazí pod přikrývkami, a když se celý zpocený probudil uprostřed noci, hned tápavě hledal její tvář, aby se ujistil, že tam je.
„Silje, Silje,“ sténal s očima vykulenýma a plnýma strachu. „Nikdy mě neopouštěj! Nikdy mě neopouštěj!“
Slíbila mu, že nikdy neodejde, a pak ho vzala do náruče, aby ho utěšila a zahnala noční můru. Někdy, když byl opravdu sklíčený a celý se třásl, otevřela se mu a nechala ho, aby do ní vstoupil – dokonce i když se s ní miloval už dříve ten večer – protože se zdálo, že ho to uklidňuje. Bylo jí trochu líto, když se to stalo, protože jako většina žen věděla, že spřízněnost duší mezi dvěma lidmi je stejně důležitá jako kterékoli tělesné pouto. Přesto ji vždycky dokázal přivést do závratných výšin uspokojení, a když viděl, jakou jí způsobuje rozkoš, všichni jeho démoni a temné sny se vytratily a on jí tvrdě usnul v náručí. Pro Silje to někdy bylo dost nepohodlné a bylo nesnadné ho přimět, aby se posunul a nechal jí aspoň malý kousek postele.
Tohle je skoro jako v mých snech, pomyslela si s trochou ironie. Využívám svou ženskou smyslnost k tomu, abych obrátila zlé myšlenky muže k něčemu jinému. Ale proč to musí být vždycky spojené s milováním? Co je to ve mně za temnou posedlost, která mě k tomu vždycky přivede? Neměla bych být víc než jen předmětem touhy mužů? Je to můj vlastní nedostatek sebedůvěry, že nechci sáhnout po jiných prostředcích? Ať je to cokoli, je to nechutné!
Teď se častěji stýkali s ostatními Prokletými. Od svatby hodně opadl jejich strach z Tengela a muži s ním hovořili a probírali různé záležitosti, nebo prohodili i něco zábavného. Ale vždycky byl v jejich tváři znát aspoň nepatrný náznak obavy – myšlenka, že stále musejí být ve střehu a připraveni utéct.
Eldrid začala nový život. Jeden muž, který už nějaký čas pokukoval po Eldrid – a jejím velikém statku – a kterého povzbudila odvaha Silje, jež si vzala potomka přízraku Prokletých, nakonec sebral odvahu, aby Eldrid požádal o ruku. Byli spolu oddáni na svatojánský svátek kolem letního slunovratu. Byl jedním z těch, kdo uprchli před vojáky místodržitele, a před několika lety našel útočiště v údolí. Silje byla ráda už kvůli Eldrid. Teď už nebude muset tak tvrdě pracovat a bude mít v posledních letech života společníka. Už byla ve věku, kdy nemohla mít děti, takže nemuseli žít ve strachu, že přivedou na svět ještě jednoho potomka zlého Tengela.
Silje byla stále v jednom kole, proto neměla čas na své tkaní, a ačkoli jí chybělo, dělala místo toho spoustu jiných nových a vzrušujících věcí. Tengel vzal ji i děti a ukázal jim všechna svoje nejtajnější místa, a protože byli pořád venku, udržovali si zlatavé opálení, které získali s prvními teplými paprsky jarního slunce. Všichni se těšili dokonalému zdraví. Tengel nesl Daga v torně a Sol mu šla po boku s kotětem v košíku. Silje a Tengel si všimli, že její kruté sklony už se neprojevují tak často, možná důsledkem toho, že žije mezi milujícími lidmi, kteří pro ni chtějí jen to nejlepší. Ale někdy je dokázala pěkně vyděsit!
Jednou přišli k vodopádu a její oči jako by se zastřely.
„Paní mrtvá,“ řekla.
Tengel se vylekal. „Jak to může vědět? Nějaká žena se právě někde tady vrhla do vodopádu… Ale – to už musí být tak dvacet let.“
Byly tu i jiné, nevysvětlitelné příhody.
Jednou, když se procházeli v podhůří, k nim přiběhla a křičela: „Domů!“ Oči měla vytřeštěné hrůzou. „Nebezpečí – muž pod stromem! Domů!“
Vždycky se řídili jejím přáním, když se něco takového stalo, ale nikdy pro ně nenašli uspokojivé vysvětlení.
Jak se přiblížil podzim, Silje začala být velmi nesvá. Přestala mít chuť k jídlu, zhubla, velmi jí zbledla kůže a pokryly ji hnědé skvrnky. Tengel přemýšlel o tom, že se vyjede z údolí podívat, jak se má Benedikt a jeho blízcí, ale rozhodl se zůstat. Místo toho poslal vozku a ten se vrátil za pár dní se zprávami, že i když jim na statku nic neschází, Abelone tam stále žije a dělá jim ze života peklo. Potěšilo je, když slyšeli všechno o Tengelově a Siljině malé rodině, a poslali nazpět veliký balík s jídlem a šaty pro malé.
Silje byla jejich velkorysostí velmi dojatá. „Kéž bychom pro ně mohli něco udělat,“ povzdechla si. „Například je zbavit těch nevítaných hostů!“
„Ano, s tím souhlasím,“ odpověděl Tengel. „Ale moje místo je teď u tebe. Teď pro ně nemůžu nic udělat.“
Silje stála ve dveřích a vyhlédla do dvora, kde už byla první jinovatka. Zavřela dveře, aby jim neutíkalo teplo.
„Bojím se, Tengele. Co se to se mnou děje?“
Zamyšleně na ni pohlédl, protože se nechtěl vysmívat její nevědomosti. „Už je to dlouho, co jsi mě odmítla… z ženských důvodů, že?“
Chvíli o tom uvažovala. „Ano, ano, to už je nějakou dobu. Měla jsem tolik práce, že jsem na to vůbec nepomyslela. Ach, Tengele!“ Ohromeně se posadila. „Jistě! Přirozeně! Když se nic nestalo hned tenkrát na jaře, myslela jsem, že se to nikdy nestane. Pustila jsem to z hlavy, víš?“
Tengel vypadal rozhodně. „Už o tom nějakou dobu uvažuji, ale neměl jsem odvahu s tebou promluvit. Kdy si myslíš, že…?“
Silje začala počítat, ale nebylo to snadné, protože svému tělu nevěnovala pozornost. Už dávno nečekala, že by se něco mohlo přihodit, takže vůbec nezvažovala možnost, že by mohla být těhotná.
„V dubnu,“ prohlásila váhavě.
Pak na ni dlouho, neskutečně dlouho zasmušile hleděl.
„Mohl bych to… zastavit. Umím namíchat takový lektvar…“
Vyskočila na nohy, rozzlobená a zaskočená zároveň. „To bys neudělal!“
„Ale co když je to nestvůra?“
Vyhrkly jí slzy a začala popotahovat.
„Nestvůra!“ vzlykala. „Jsi snad ty nestvůra? Nebo Sol? Eldrid? Nebo tvá sestra Sunniva? Viděla jsem v tomhle údolí jiné z tvého rodu, ano, viděla, a myslíš, že se jich bojím? Jestli mi vezmeš moje dítě, už mě nikdy neuvidíš.“
Samozřejmě přeháněla, ale chtěla se ujistit, že nebude mít pochyb o tom, jaký názor má na tuhle věc ona.
Tengel zavřel oči a povzdechl si. „Jak si přeješ, bude po tvém,“ rezignoval, ale nezdálo se, že je zrovna nadšený.
Ne, Tengel byl očividně nešťastný kvůli dítěti, které čekali. V noci nespal a znepokojeně se převaloval, hlasitě útrpně vzdychal a Silje se cítila tak provinile, že začala pochybovat, jestli udělala dobře. Přesto, když o všem důkladněji přemýšlela, věděla, že ano. Byla si jistá, že to dítě chce.
Během tohoto období byl Tengel velmi uzavřený a tichý, a navíc Silje na tom zdaleka nebyla zdravotně dobře. Věděl, že velmi trpí, ačkoli si nikdy nestěžovala. Měla ráda, když jí položil hřejivé ruce na kříž – dokázaly utišit ty neustálé, trýznivé bolesti.
Tohle je cena, kterou musím zaplatit za to, že nemám postavu jak hruška, pomyslela si a usmála se při vzpomínce, jak ji pobouřilo, když ji tak Benedikt vymaloval na stěnu kostela. Předpokládala, že ženy s širokými boky snášejí mnohem lépe, když v sobě nosí dítě.
Nastala tuhá zima. Nasněžilo brzy a po celé vánoční období bylo nesmírně chladno. Všichni zůstávali zavření doma, když se sníh vršil a vršil, až sahal po střechy. Jediné průchozí cesty sněhem byly tunely k hospodářským stavením a stodolám. Zima ten rok v údolí způsobila spoustu trápení.
Jednoho starce našli zmrzlého přímo před jeho domem, ale nemohli ho pochovat. Uložili jeho tělo až do jara na podestýlce v kůlně.
Jednomu mladíkovi, který byl venku na lovu, omrzly obě nohy a museli poslat pro Tengela. Byl velmi rozčilený, když se vrátil z mladíkova domu, ale nikdy Silje neřekl, co se tam stalo.
Nebylo jisté, že jim zásoby jídla vydrží až do jara, takže Tengel a Silje je využívali tak šetrně, jak to jen šlo. To nebylo dobré, protože Silje teď potřebovala jíst co nejvíc výživného jídla. Dag začal lézt a když se přidržoval zdí a nábytku, dokázal se dostat všude. I když nebyl tak živý jako Sol, byl přeborníkem na stahování věcí na podlahu, kdekoli a kdykoli se mu dostaly pod ruku. Navzdory zavinování mu nožičky nenarosily úplně rovně a Silje si za to dávala vinu, protože mu je uvolňovala až příliš často. Tengel, který věděl víc než většina lidí, ale tvrdil, že se to muselo stát už při porodu nebo nedostatkem nějaké nezbytné, životně důležité látky.
Silje nedokázala skrýt skutečnost, že už ji zase začalo údolí vadit. Nebylo to kvůli jejich starostem – ona a její milovaný Tengel se o ně vždycky podělili. Ta rozladěnost pramenila z pocitu naprosté bezmoci vůči silám přírody. Izolace a zima spolu s tím nedefinovatelným něčím tady v údolí, co ji vždycky znepokojovalo, a přece nedokázala přesně říct, co to je. Jednou o svých pocitech pověděla Tengelovi a vysvětlila mu, že jí připadá, jako by z ní někdo vysával vůli k životu. „Já vím,“ řekl, „to je něco, co po sobě zanechal starý zlý Tengel jako dárek na rozloučenou,“ ale doopravdy mu nevěřila.
V období před Vánoci zašla do Hanniny a Grimarovy chalupy s pár kousky jídla, o které se mohli podělit – jen tak tak. Krátce předtím, než začalo sněžit, prostě zaklepala na dveře, položila košík na schod a odešla, ale ne dokud se neohlédla a neviděla, jak ho Grimar bere dovnitř.
Jednoho dne rozzářeného životadárným svitem jarního slunce, ke konci března, jí začaly porodní bolesti. Eldrid vzala děti k sobě a u Silje zůstaly dvě ženy ze sousedství. Brzy všem začalo být jasné, že to nebude snadný porod. Tengel dělal, co mohl, aby Silje utěšil, a dal jí horký, hořký nápoj, který pomáhal tišit bolest. V obrovském utajení přečetl některá ze svých zaklínadel, ale čas se vlekl a po dvou dnech úporných bolestí všichni začínali mít obavy. Silje poznala, co si myslí – bylo to vepsané v jeho tváři. Nikdy nedokázal zapomenout, že to byla jeho znetvořená ramínka, která stála jeho matku život…
Silje ležela vyčerpaná na posteli, na spáncích se jí leskl pot, unavené oči měla temné a opuchlé. Už neměla sílu sedět ve speciálním porodním křesle.
Pohlédla na všechny, kdo stáli u její postele. „Mohu dostat trochu vody, prosím,“ zeptala se. Měla tak suché rty. Milující ruce jí zvedly hlavu a přidržely jí naběračku u rtů. Usrkla trochu vody a pak poklesla zpátky na polštář.
„Přiveďte Hannu!“ zašeptala.
„Přišla jsi o rozum?“ zvolal Tengel.
Obě ženy se pokřižovaly.
„Je tu snad někdo jiný, kdo teď může pomoci mému dítěti?“ zeptala se. „Ono umírá, Tengele!“
A ty také, byl ten nevyslovený pocit v místnosti.
„Ještě chvíli počkáme,“ zamumlal. „Možná to bude dobré.“
Ale nic se nezměnilo, akorát Silje ještě víc zeslábla. Jak přišel večer, rozsvítili vzácně používané olejové lampy a rozložili je kolem její postele. Vypadalo to, jako by už byla mrtvá, a Tengel se při tom pohledu zachvěl. Cítil se bezmocný; udělal všechno, co dokázal, a nic nepomohlo.
Najednou se otevřely dveře a všichni se vylekali. A tam stála ta nejškaredější napodobenina člověka, jakou kdy Silje viděla. Ženy vykřikly a utekly do dětského pokoje, zavřely se a pevně za sebou zatarasily dveře.
„Silje si mě vyžádala,“ zaskřehotala Hanna.
Tengel od ní také o krok ustoupil.
„Jdi ven, hlupáčku, tady nejsi nic platný! A ať sem nelezou ani ty neschopné ženské!“
Tengel přešel ke dveřím.
Silje ležela, vyděšená pohledem na tu strašnou postavu, která se k ní šourala na silně nateklých nohou. Nikdy by si něco takového nedokázala představit a při tom pohledu pochopila, proč Tengel tak rozhodně odmítal mít děti.
„Tak vás zase zdravím, Matko Hanno,“ přivítala ji.
Tengel se otočil, když došel ke dveřím. „Zase?“ Tají mu snad Silje něco? Ale nestačil o tom dál uvažovat, protože ho Hanna netrpělivě vyhnala ven. Plný smutku a úzkosti vyšel z pokoje, protože se neodvažoval nutit Hannu, aby odešla. Té by si nikdo netroufl odporovat!
Kdyby Hanna žila ve světě za tímto údolím, už dávno by ji upálili na hranici, pomyslela si Silje a snažila se přestat třást. Tady stála opravdová čarodějnice, ježibaba nejhoršího zrna. Její vypouklé oči jako by plály pod rozcuchanými chomáči tmavě šedých vlasů a se rty téměř bezzubé vpadlé dutiny, která představovala její ústa, si pohrával ďábelský úšklebek. Po sobě měla ověšené hadry, shnilé a rozkládající se. Silje se nemohla zbavit ohavného pocitu, že tohle jsou šaty, které Hanna měla na sobě, když kdysi dávno zemřela a byla pohřbena. Měla odporně žlutou kůži, posetou šedými a černými skvrnami – snad nikdy se neumyla. Její oči se leskly stejnou barvou jako Tengelovy, ale byly uslzené a lemované kůží, která byla mnohem starší. Přesto zářily, jako by Silje probodávaly. Hanna natáhla krk mezi shrbenými rameny, která jí dodávala vzhled špatně naladěného dravce.
Silje cítila, jak ji zaplavila vlna nevolnosti. Jak má skrýt svůj odpor vůči téhle ženě?
Pak tím svým podivně pronikavým hlasem Hanna řekla: „Nech Hannu, ať se podívá. Prozkoumáme, jestli nemůžeme tuhle mladou dámu dostat na svět.“
„Děvče?“ zeptala se užasle Silje. „Vy víte…?“
„Jistěže vím! Ne, neboj se. Udělala jsi mi laskavost, teď udělám jednu já tobě. Kromě toho, my obě chceme, aby se tohle mládě narodilo živé, ne?“
Silje přikývla, ale v tu chvíli se její tělo zachvělo novým návalem bolesti.
Hanna zakroutila ošklivou hlavou. „To není dobré. Nejdřív ti musíme dát něco, co tě povzbudí, protože tohle tě bude stát všechny síly, děvče! Oh! Ten Tengel! Svou matku stál život, jak víš. Je ke svým ženským krutý, chlap jeden!“
Zašmátrala v kapsách svých šatů. Silje vydechla ve snaze uniknout dusivému zápachu, který obestíral tuhle čarodějnici, a snažila se nedívat na těch pár křivých zubů a začernalé póry a vrásky.
„Tady… Máš vodu?“
Silje ukázala na džber. Hanna naplnila dřevěný hrnek a podala Silje nějaký bílý prášek.
„To je na tvoje srdce.“
Roztřesenýma rukama Silje zvedla naběračku k ústům a povedlo se jí polknout prášek. Vzhlédla k Hanně očima raněného zvířete.
„Pomozte mi,“ zašeptala.
Stará babizna přikývla. „Nikdo nevolá Hannu zbytečně. Bude to dobré.“
Silje o tom začínala pochybovat, ale byla vděčná za povzbuzení.
Chvilku počkaly a pak Hanna vytáhla další prášek, tentokrát šedo-zelený a se zápachem, který Silje štípal v nose. Instinktivně na obranu vtiskla hlavu do polštáře.
„Vypij to, změkčí ti to ztvrdlé kosti.“
Silje se neopovážila odmítnout, i když jí v skrytu duše něco říkalo, že by se měla zeptat, co v tom prášku je. Tohle nebudou obyčejné bylinky!
„Tak!“ prohlásila Hanna. „Teď počkáme. Měla bys být v tom křesle, ale pochybuji, že jsi dost silná.“
V místnosti se rozhostilo ticho.
„Ááách! Ne, ne!“
Silje se zmocnila křeč, způsobená úděsnými bolestmi žaludku. Měla pocit, jako by snědla rozdrcené sklo nebo vypila kyselinu. Hanna něco neslyšně mumlala, zatímco nad Siljiným ubohým tělem kroužila rukama.
Pak následovalo bodnutí bolesti tak ostré, že Silje vykřikla a vzápětí všechno kolem ní zčernalo.
Zemřu, pomyslela si. Milosrdný Bože, já umírám. Tohle dítě se narodí – mrtvé nebo živé – ale já zemřu. Tahle odporná žena, tenhle plod satana, chce jenom to dítě. Ona mě obětovala!
Pak na sobě ucítila dotek Hanniných děsivých rukou a slyšela mumlání hrozných zaklínadel.
„Belial, Atbys, Kybele, Reba, Apollyon, Lupos Astaroth, nema…“
Siljině vyčerpané mysli to znělo, jako by svolávala zlé duchy. Ne, pomyslela si, ne duchy, teď ne. Jsem v údolí Prokletých a viděla jsem démony, jak se vznášejí nad horami. Všechno je to moje vina, je to moje chyba a budu za ni potrestaná. Milovala jsem se s démonem… Tohle všechno se jí honilo hlavou.
A pak – nic.
Pomalu, velmi pomalu vylézala z hluboké, černé studně. Slyšela zvuky, nejprve matně, pak zřetelněji. Byly to hlasy.
„Je tak drobounká a slabá.“ To promluvila jedna ze sousedek.
„Plácni ji do zad, ty hloupá ženská, a strč jí do pusy prst.“ To byl Hannin pronikavý hlas.
Silje uvažovala, o čem to mluví. Najednou na čele ucítila teplou ruku a slyšela Tengelův tichý hlas, nezřetelný, ale zněl blízko ní.
„Silje, Silje. Vrať se mi!“
Snažila se mu říci, že je naživu, ale jako by nic v jejím těle nefungovalo. Slyšela slabý pláč dítěte. Byl to Dag? Ne, jeho křik je mnohem hlasitější. Takhle plakal ten myling v lese. Novorozeně!
Novorozeně? Malá… holčička… její a Tengelova?
„Tak maličká,“ obávala se jedna z žen. „Tohle malé stvořeníčko nikdy nepřežije.“
Nakonec Silje sebrala sílu, aby otevřela oči, ale všechno jako by bylo zahalené v mlze.
„Tengele,“ zašeptala.
„Díky Bohu,“ slyšela ho, jak si oddechl. Rukou jí láskyplně odhrnul vlasy ze spánku.
Část jejího já chtěla vidět dítě a část nemohla. Neměla by, ne dokud nebude silnější.
„Hanna mi něco dala,“ zasípala. „Brzy to zabralo.“
„No „brzy“ sotva. Bojovala jsi o život ještě dlouho potom.“
Chvíli se zamyslela. „Bolí to. Roztrhlo mě to?“
„Myslím, že možná ano.“
Hanna, která se krčila u ohně jako zvíře chystající se zaútočit, se k nim otočila.
„Tvoje žena není dobrá rodička, Tengele.“
„Chceš říct, že tohle bude naše jediné?“ zeptal se.
„Mělo by být,“ odpověděla babizna s nevraživým, znalým úšklebkem, „ale ty se od ní nedokážeš držet dál!“
Tengel a Silje si vyměnili pohledy a snažili se zadusit smích. Měl v očích slzy, což bylo něco, co nikdy předtím neviděla.
„Tyhle uhlíky mi říkají zvláštní a podivuhodné věci,“ ozvala se najednou Hanna. „Z vašeho rodu budou…“ Odmlčela se.
Tengel se okamžitě zeptal: „To zlo, které v sobě nosíme. Bude pokračovat?“
„Bude. Bude. Ale mnohem podivnější jsou věci tohoto světa. Jednou ses mě zeptala, zda vidím tvou budoucnost, Silje. Teď ji vidím. Vy jste Prokletí. Vy a nikdo jiný.“
„Ale to není možné,“ namítl Tengel. „Všichni, kdo žijí v tomhle údolí, jsou Prokletí.“
Hanna se usmála jako někdo, kdo ví svoje.
„Bude to, jak říkám. Z dětí, které přivedeš na tento svět, Silje, budeš mít velkou, velkou radost – a jeden velký smutek. A pak… Ne, na tom nezáleží. Ale tomuhle nerozumím. Vidím dvojitou řadu stromů…“
„Lipovou alej?“ zvolala Silje. „To není možné.“
Hanna si jich nevšímala a obrátila svou pozornost zpět k uhlíkům v krbu. Tengel vstal, aby si od jedné z žen vzal zavinuté dítě.
„Chceš ji vidět?“ zeptal se s nelíčenou otcovskou pýchou.
Silje zavřela oči. „Je…?“
Než stačila otázku dokončit, Hanna, aniž by zvedla oči od ohně, odpověděla: „O tuhle se nemusíš bát. Nemá žádnou moc.“
Silje si tiše oddechla. Když otevřela oči, vylekalo ji, jak maličké a zmodralé zimou to malé ubožátko je.
„Je… krásná,“ podotkla nepřesvědčivě. „Ale bude mít zrzavé vlasy?“
„Ne víc než ty, řekl bych,“ uklidňoval ji Tengel.
Už si ji zamiloval, pomyslela si překvapeně. On, který nikdy nechtěl dítě, zatímco já, která jsem za něj tak dlouho bojovala, v sobě nemám sílu, abych cítila cokoli.
Pak se žena druhého statkáře, která se držela od Hanny co nejdál, zeptala: „Jaké jí dáte jméno?“
Silje si všimla, že se svraštělá ruka, která svírala klacek a obracela žhavé uhlíky, zastavila.
Tengel promluvil: „Je to takové malé ubožátko. Myslel jsem na den, kdy jsi v lese našla Daga. Pamatuješ, jak jsi říkala, že bys mu dala jméno Liv, kdyby byl děvče?“
„Pamatuji,“ přikývla Silje.
Hannina shrbená ramena trochu poklesla.
„Pak bych si přál, aby se jmenovala Liv,“ navrhl Tengel.
„Liv je hezké jméno, ale chci, aby měla i druhé, jako ostatní děti.“
Děsivá postava u krbu zatajila dech.
„Chci, aby se jmenovala Liv Hanna,“ oznámila Silje jasným, silným hlasem.
Tengel vypadal nejistě a trochu vylekaně, ale pak nahlas slavnostně pronesl: „Jmenuje se Liv Hanna.“
Ohyzdná babice začala vzrušeně prohrabovat uhlíky. Z jejích rtů vycházelo zvláštní, sténavé brumlání. Silje nevěděla, co to je – kouzla, popěvky nebo nějaká rituální píseň? Ať to bylo cokoli, nemohla popřít, že v tom zvuku byla všechna pýcha a radost, kterou teď tahle smutná, stará zapuzená žena cítila.
Zpívala jejich dítěti a v těch zvláštních, pohanských verších nebylo ani za mák zla.
2024 ©