Ovdovělá baronka Meiden přijala Tengela ve svých nádherných pokojích v druhém poschodí hradu. Měla na sobě župan, ale viděl, že pod ním má noční košili. Její jasně červené tváře podezřele kontrastovaly s jinak mdlou pletí.
„Takže, Mistře Tengele,“ usmála se, aniž by vstala ze židle, „čemu vděčím za tuto poctu?“
„Vaše Milosti,“ odpověděl zdrženlivým, ale přátelským hlasem. „Víte, že mě můžete zavolat, kdykoli se nebudete cítit dobře.“
Povytáhla urozené obočí. „Ale já…“
„Nemůžeme si dovolit o vás přijít, baronko.“
Laskavost jeho slov jí pomohla se uvolnit. „Vždycky mě prokouknete, že? Jak víte…?“
„Důležité je, že vím. Pokud je to něco choulostivého, o čem se vám těžko mluví, řekněte mi to a já se pokusím zjistit nějak jinak, co vás trápí.“
„Určitě mi můžete pomoct, pane Tengele, ale není to nic, o čem člověk obvykle hovoří.“
„Můžete si být naprosto jistá mou ohleduplností. Ačkoli patříte mezi ty, komu nejvíc důvěřuji a kdo jsou mi nejbližší, zmiňoval jsem se vám snad někdy o choulostivých podrobnostech z návštěv u zámožných pacientů?“
„Ne, to jste se nezmiňoval, ale…“
Po krátké diskusi se ukázalo, že má baronka silné bolesti v kříži a také, kdykoli navštíví onu nejmenovanou místnost.
Tengel se zeptal: „je to taková ta malá toaleta, co vystupuje z vnější zdi hradu, že? A ze spodu je otevřená a fouká do ní vítr.“
„Ano,“ připustila baronka v rozpacích. „V zimě je tam hrozně chladno.“
„Hmm! Nastydla jste nám a rozšířilo se vám to po celém těle. Máte horečku?“
„Jenom pár dní, ano, ale dnes už mi je trochu lépe.“
Tengel o jejím posledním tvrzení zapochyboval. Podle všeho vstala z postele jenom proto, aby ho přijala. Otevřel svůj kufřík – mnohem větší, než byla ta malá brašna, kterou dříve nosil, a také znamení toho, jak dobře si jako lékař šlechty vede – a vytáhl malý sáček.
Podal ho baronce a řekl: „Dnes si z tohohle udělejte vývar. Zítra přijdu, přinesu něco lepšího a také to proberu se Sol, protože pokud jde o Vaši Milost, chci se ujistit, že děláme to nejlepší.“
„Děkuji, Mistře Tengele. Vaše slova mě zahřála na srdci.“
„A vyhýbejte se tomu malému arkýřovému oknu! Jsou tu i… jiné způsoby?“
„To tedy jsou. A asi chcete, abych zůstala v posteli, že?“
„Ano, to je bez debaty.“
V tu chvíli dovnitř vběhla Charlotte. „Mami! Je ti špatně?“
„Moje drahá Charlotte, proč se sem tak ženeš? Ne, není to nic vážného – slabá horečka, nic víc. Mistr Tengel mi dal nějaký lék…“ A bezstarostně, plynule přešla k otázce růžové zahrady, kterou plánovala pod okny salonu.
Silje, která zůstala sama, seděla zabraná v myšlenkách.
Ačkoli se nejvíc bála o Sol, existovalo ještě něco, co jí trápilo. Beate, která si stále na něco naříkala, si u ní nedávno hořce stěžovala na muka manželského života.
„Víte, jak to je, paní Silje, tím jsem si jistá. Myslím tím v posteli. On má svoje práva a my, ubohé ženy, je musíme nějak přetrpět a snášet je.“
Silje na ni zírala s vykulenýma očima. „Přetrpět? Chcete říct, že vás to bolí?“
„Ne… nebolí, ale musíme to prostě vydržet, to jistě souhlasíte. Zkrátka aspoň jednou za čtrnáct dní to nechutné prase přijde a chce svoje, no… však víte… a jakmile skončí, zachroptí, zafuní, skulí se ze mě a usne.“
S pocitem, že se scvrkla do velikosti mravence, se Silje nesměle zeptala: „Ale… copak vás nejdřív nehladí? A potom? Neřekne vám, že vás má rád? A nepovídáte mu vy to stejné? Nelaškujete spolu? Nemáte radost, když za vámi přijde?“
Beate na ni nevěřícně hleděla. „Myslíte si, že jsem nějaká běhna? Nestydatá coura? Kam bychom to přivedli, kdyby se manželka zajímala o takové nesmysly? No tedy! Nikdy bych si nemyslela, paní Silje, že něco takového uslyším zrovna od vás, nikdy! Ach! Ale samozřejmě, teď chápu… Žertovala jste. Žena musí poslouchat svého muže a přivést mu na svět děti. Proč by to člověk jinak dělal?! Krom toho, jak by se asi církev tvářila na takovou chlípnost, o které jste právě mluvila.“
Silje byla ohromena. Tolik ji znepokojilo, o čem Beate hovořila, že šla hledat Tengela. Byl to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy zrovna neměl žádné pacienty a opravoval plot na pastvině.
Když mu pověděla, co jí vyprávěla Beate, nesměle se zeptala: „Copak jsem hříšná, Tengele? Dělala jsem necudné věci? Znemožnila jsem tě?“
„Drahá Silje,“ promluvil zděšeně. Něžně jí položil ruce na ramena a neochvějně jí pohlédl do očí. „Copak nechápeš, že v tomhle je rozdíl mezi naším manželstvím a tím jejich? Naše nekonečná láska jednoho k druhému – naše upřímnost – a naše vzájemná důvěra. Kdykoli jsem sám a pomyslím na tebe, mám knedlík v krku. Zahřeje mě u srdce, že jsi taková, jaká jsi, a nikdy se nesmíš změnit. Nikdy nesmíš být tak upjatá a nudná jako Beate – a nepochybně jako spousta dalších žen. Slib mi, že mi vždycky dáš najevo, že jsi ráda, když za tebou přijdu!“
Znovu se jí začínala rozjasňovat tvář.
Tengel dodal: „Neuvědomuješ si, jak prázdné jsou jejich životy, Silje? Co si myslíš, že by jejich muži dali za ženu, jako mám já?“
„Nebo jejich ženy za muže, jako je ten můj,“ odpověděla škádlivě se širokým veselým úšklebkem. „Máme takové štěstí, Tengele!“
Ano, mají štěstí, ale zatímco o tom uvažovala, nedokázala se zbavit pocitu, že je něco v nepořádku.
Silje stále usilovně přemýšlela, zda by si měla nebo neměla promluvit se Sol – nebo má všechno vysvětlit Tengelovi a nechat to na něm? Po tváři jí přelétl rozmrzelý výraz. Nechtěla řešit žádné nové problémy. Byla spokojená, když mohla mít svoji pohodu a sedět v ústraní v ateliéru ponořená do svého umění.
Užili si spoustu hezkých let a děti už byly všechny velké. Ty těžké roky byly za nimi. Doba, kdy vychovávala mladou rodinu, byla pryč. Netoužila po žádných dalších zmatcích!
Na chvíli pocítila sebelítost, ale pak sebou najednou trhla. O čem to přemýšlí? Sol, její milovaná schovanka, potřebuje pomoc a usměrnění a ona tady jenom naříká, jak by to mohlo pokazit její pohodlný život!
Jak dlouho, uvažovala, se už schovává za svou namyšlenost? Ví vůbec, jak se vlastně vede jejím dětem? Teď, když měli v domě služky, nespoléhala se na ně až příliš? Každé ráno vstávala časně a chodila přímo dolů do svého ateliéru a začala malovat. Ačkoli s rodinou jedla a trávila s nimi večery, co zbytek dne? Žila snad v nějakém opojení poháněná svým vlastním nadšením a inspirací?
Dag už s nimi není – jeho stěhování ji překvapivě nebolelo. Ulevilo se jí, že to všechno tak dobře snášela. Příležitostné bodnutí lítosti, které ucítila, vždycky rychle přešlo; kromě toho nebydlel daleko. Viděla ho skoro každý den, když přišel za Liv, a kdykoli ona sama zavítala do Gråstensholmu.
Přesto si nebyla jistá, zda bylo správné, že mu nedala najevo lítost nad jeho odchodem. Možná ho ranila a on si myslí, že už ho nechtějí?
Nejvíce času trávila s Liv, protože ta byla často v jejím ateliéru. Ale co malý Are? Teprve sedmiletý… Někdy za ní přišel, aby mu povytáhla punčocháče nebo s nějakou jinou drobností. V takových chvílích s ním mluvila, ale mohla by upřímně říct, že to nebyly jenom prázdné řeči a že myšlenkami nebyla jinde?
Sol moc často neviděla. Ta už se považovala za dospělou a dokázala se o sebe postarat.
Ale, dobrý bože! Co jsem kdy skutečně udělala pro Sol? Nic!
Tengel zůstával doma zřídkakdy. Byl stejně pohlcený svou prací jako ona tou svojí. I když byl doma, chodilo za ním mnoho lidí pro pomoc, proto se rodina držela v uctivé vzdálenosti. Vedení panství už s plným barončiným souhlasem rozdělil mezi jiné. Měl víc než dost práce, když se jenom staral o nemocné a trpící.
A kdykoli měl trochu volného času, Silje chtěla strávit každý okamžik s ním. Děti byly až na druhém místě.
Děti byly až na druhém místě!
Taková hrozná pravda – připustit si něco tak strašného! Silje přeběhl mráz po zádech a vyběhla ven, aby našla Sol.
Narazila na Area, jak sedí ve velkém arkýřovém okně v hale a čte si v učebnici. Přišla k němu a objala ho zezadu.
„Tak ráda tě vidím, Are,“ zašeptala. „Vždycky tě ráda vidím. Nevíš, kde je Sol?“
„Myslím, že venku v lese,“ zašišlal, protože se mu právě prořezávaly nové přední zuby. „Anebo pomáhá nahoře ve velkém domě.“
„Ve velkém domě? S čím tam pomáhá?“
„Ptala se dnes ráno táty, jestli by mohla pomoct s první senosečí, a on řekl ano. Ale myslím, že ještě nezačala.“
Že by ji zajímala sena? Spíš chtěla být blízko tomu novému štolbovi! Ach bože, pomyslela si Silje, byla jsem tak slepá.
Jak Are řekl, senoseč nezačala. Do jejího zahájení chybělo ještě pár dní. Když Silje vyšla na dvůr, uviděla Sol, jak se vrací od lesa se svým malým ranečkem přes rameno a černou kočkou v patách. Silje jí vykročila naproti a připomínala sama sobě, že nesmí být jízlivá a nesmí dát najevo strach a zlost. Hlavně nesmím zakřičet: „Kde jsi byla? Co jsi tam dělala?“
„Ahoj Sol,“ oslovila ji co nejklidněji. „Ráda bych si s tebou promluvila.“
V těch krásných zelených očích uviděla nezaměnitelný výraz bojovné obrany. Je tak nádherná, pomyslela si Silje, a tak vyzrálá. Nikoho by nenapadlo, že je jí teprve čtrnáct.
„Sedneme si tady na schody skladiště?“
Sol přikývla a přešly spolu ke starým sešlapaným trámům, na které se vedle sebe posadily.
Bylo velmi těžké začít. „Sol… já… jsem trochu přemýšlela. A uvědomila jsem si, že jsem vás všechny strašně zanedbávala! A to jenom kvůli svému malování.“
Sol vypadala překvapeně – a zjevně se jí ulevilo, že tenhle rozhovor bude o Silje, a ne o ní.
„Jak to myslíš?“
„Je to pravda! Všechny vás vidím tak málo. Byla jsem tak sobecká, Sol, myslela jsem pořád jen na sebe. Moc se stydím.“
„Ale nám to tak vůbec nepřipadá,“ zvolala Sol. „Myslíš, že si nepamatuju život v Údolí Prokletých? Kéž bys jen věděla, jak často jsme si s Dagem říkali, že vypadáš ztrhaně, a přesto se neustále staráš, aby nám nic nechybělo. Vím, jak moc jsi nenáviděla všechny domácí práce. Přesto jsi nikdy nic neřekla, nikdy sis nestěžovala, ale dobře si pamatuju, když jsi hodila smetákem přes pokoj. A taky jak ses rozzlobila a házela jsi hrnci a cedníky a vším, co ti přišlo pod ruku, takže jsme ti všichni museli jít z cesty. Mnohokrát jsi tiše plakala, protože se nám trhalo oblečení a tys ho musela znovu a znovu spravovat. Pořád jsi byla jen unavená, unavená, unavená. Ne, Silje, my jsme všichni rádi, když víme, že jsi spokojená. A je úkolem starších dětí dohlédnout na ty mladší, ne? Rádi budeme postupně přebírat tvoje povinnosti. Vždycky jsi nám dávala najevo, že nás miluješ, a teď si na nás vždycky uděláš čas a vyslechneš nás. V údolí jsi na to čas neměla – nebo když jsme se přestěhovali sem. Musela jsi usilovně pracovat, nosit nás, až tě z toho bolela záda, byla jsi celá rozcuchaná a v očích jsi měla výraz bezmoci…“
Silje ji užasle přerušila. „Chceš říct, že jste všichni spokojení tak, jak to je? Pokud je to pravda, tak jsem velmi šťastná a všechny vás nesmírně miluji; tolik jsem se bála, že jsem příliš zabraná do svojí práce.“
„Tos nemusela,“ usmála se Sol.
Je si sebou tak jistá, napadlo Silje, ale to bude pravděpodobně souviset s tím, že je tak hezká. Jako by úplně zapomněla na svoji smělou povahu, která – ačkoli nebyla tak rázná, jako ta Solina – byla pravděpodobně dost podobná té její.
„Sol… já…“
Dívka na ni pátravě pohlédla.
Ach bože! Tohle je tak těžké! „Já… musím s tebou mluvit o… jistých věcech. Vždycky jsme si spolu dokázaly povídat o všem, že?“ Ztěžka polkla a pokračovala: „Jsi velmi krásná, Sol, a můžeš přitahovat nebezpečné muže.“
„To zní dobře.“
„Sol!“ zvolala Silje pohoršené. „Drahé dítě, nevíš, co se stane, když muži…“
Sol ten rozhovor zjevně pobavil. „Zapomněla jsi, že jsem byla u toho, když se narodil Are? Myslíš, že nevím, jak vznikl z tvojí a Tengelovy lásky? Nejdražší Silje, já o tom vím úplně všechno! Mimoto, ty sama jsi taky nebyla tak stará, když ses zamilovala do Tengela, ne?“
Silje cítila, že nad rozhovorem ztrácí kontrolu; začal se ubírat špatným směrem.
„Bylo mi šestnáct, když jsem ho poznala,“ špitla a začervenala se. „Okouzlil mě; učaroval mi.“
„Dokážu si to představit. Vždycky jsem snila, že potkám muže, jako je Tengel. Ale nemusíš se o mě bát. Pamatuješ, jak jsem minulou zimu vyhnala mladého Gallea, když se mě pokusil obtěžovat! Jsem silná, Silje, a umím se bránit!“
„To věřím,“ hlesla Silje, kterou poněkud zaskočila Solina otevřenost, „ale pouze pokud tě ten muž nezajímá. V tvém případě je nebezpečím to, že tě přitahují urostlí, silní, nespolehliví muži, kteří nejsou ani příliš bystří, ani zdvořilí. Vždycky se ti takoví muži líbili, takže se měj na pozoru, maličká! Je tak snadné… se… nechat unést silou okamžiku!“ Siljin hlas přešel v rozpačitý šepot.
„Slibuji, že budu opatrná,“ ujistila ji Sol až příliš klidně. „A kdybych měla nějakou… nehodu, nemusíš si dělat starosti. S tím se dá ještě něco udělat.“
„Sol!“ vykřikla Silje.
„Nezapomínej, že mi Hanna předala spoustu znalostí a moudrých slov.“
„Ano! Hanna. Jistě.“ Silje se zlobila. „Prý chodíš do lesa a… děláš tam nějaké pokusy.“
Sol se zlehka dotkla malého ranečku vedle sebe. „Ano, dělám. Musím, jestli se chci naučit víc.“
V Silje to vřelo, ale protože nechtěla ztratit dívčinu důvěru, neopovážila se dát svoje pocity najevo. Snažila se co nejvíc uklidnit, než se zeptala: „Ale není to nebezpečné?“
„Neboj se! Všechno mám pod kontrolou.“
„Tím si nejsem tak jistá. Neslyšela jsi příběh o čarodějově mladém učni? Snažil se kouzlit dřív, než na to byl připravený, a místo toho, aby on ovládl kouzlení, kouzla ovládla jeho.“
„Mně se to nestane,“ odpověděla Sol sebejistě. „Hanna říkala, že jsem dost nadaná, abych se jí vyrovnala.“
To sis tedy vybrala pěkný vzor, pomyslela si Silje. Ale uvědomovala si, že Hanna je pro Sol nedotknutelná, a tak mlčela.
Oči mladé okouzlující dívky měly zvláštní odhodlaný výraz, který podivně kontrastoval s krásným letním počasím.
„Jestli najdu muže, který zabil Prokleté a s nimi i Hannu, budu…“
„Hanna byla velmi, velmi stará,“ podotkla Silje. „Někdy si myslím, že se držela naživu jen proto, aby předala své vědomosti někomu, jako jsi ty.“
„To je pravda, řekla mi to. Zkoušela to už s Tengelem, ale on nechtěl. Měla velkou radost, když jsem za ní přišla. Ten muž – jmenoval se Hemming, že?“
„Hemming Správcovrah. Ano. Byl to darebák. Sol. Všem nám velmi ublížil, ale už je určitě dávno mrtvý.“ Chytila Sol za ruku. „Prosím tě, moje malá, vždycky na sebe dávej pozor! Žijeme v nešťastné době a kdokoli s tvými zvláštními schopnostmi je ve velkém, opravdu velkém nebezpečí. Existují zvláštní soudy pro… takové věci. Tak! Už jsem ti řekla, co jsem měla na srdci. Pojďme najít Area a dáme si něco dobrého k jídlu. Myslím, že v kuchyni zbyl ještě kousek včelí plástve.“
„Kde je Liv?“
„Na hradě s Dagem, jako obvykle.“
„Mám pro ni zajít?“ zeptala se Sol až příliš dychtivě.
„Později, Sol, později,“ odpověděla Silje se silným pocitem, jako by celou dobu mluvila do větru.
Kostelník v gråstensholmském kostele sledoval shromáždění farníků ze svého výhodného místa vedle kněžiště. Odsud mohl všechny tajně pozorovat, aniž by ho viděli.
Taková odporná lůza, pomyslel si pohrdavě. Domnívají se tyhle ubohé ženušky a jejich zabednění statkáři, že dosáhnou věčnosti? Taková pocta je vyhrazena pouze těm, kdo byli povoláni, aby sloužili našemu Pánu a nikomu jinému. Náleží lidem, jako je on.
Kůže na jeho vyzáblé, zažloutlé a fanatické tváři byla napjatá přes lícní kosti tak pevně, že měl odkryté špičáky a chladné, kovově šedé oči mu lezly z důlků.
Že ten chlípný rolník z Nerhaugu zase očumuje ženu svého souseda! Smilstvo; všude samé smilstvo! Takové chování musí být potrestáno. Každý vidí, jak si ten oplzlý ubožák užívá pohled na ženiny kypré tvary. Kostelník si bezmyšlenkovitě osušil sliny v koutcích úst. Ten rolník z Nerhaugu by ji nejraději chytil za prsa a hladil tu měkkou, bílou kůži – chtěl by mačkat ta obrovská ňadra… A co ona? Prostopášná žena. Sedí tam a nakrucuje svoje vnadné tělo, aby sváděla a uváděla v pokušení ty ubožáky. Ztrestej je, ó Pane, ztrestej je. Ať se smaží v ohni pekelném; sraz je na kolena; ať z té ženy spadne roucho tam, kde sedí, a přede všemi tak odhalí její nestydatost! Ta běhna! Běhna! Běhna, běhna… Služebník církve skoro cítil to pohrdavé slovo v ústech, když ho znovu a znovu koulel po jazyku. Ach, ten statkář z Nerhaugu si nejspíš samou chlípností olizuje rty; touží se dotýkat a mačkat ty naběhlé prsy, zabořit do nich hlavu. Pak ji posedlý touhou srazí na podlahu kostela a budou se válet po zemi, až z ní strhá šaty a pohrouží se do hříchu!
Najednou se kostelník zpříma posadil, pevně zkřížil jednu nohu přes druhou a složil ruce do klína. Úzkostně teď naslouchal hlasu pastora a ulevilo se mu, že si ho nepřivolal na pomoc. V tuhle chvíli by nemohl pohodlně stát.
Znovu v sobě ucítil přítomnost satana, ale on bude silný!
Pohledem přelétl k lavicím, kde seděli významnější členové farnosti.
Baronka Meiden se svou nechutnou dcerou – a jejím sprostým parchantem počatým a narozeným v hříchu! (Ačkoli jak někdo mohl spát s takovou vychrtlou ošklivou ženou, to bylo nad jeho chápání!) Tahle „paní“ se opovážila sedět tady, v neposkvrněných prostorách jeho a Božího – nejlépe v tomto pořadí – kostela s tím svým bastardem! A pastor to hodlá tolerovat! Všichni vědí, jak je slabý a neukázněný. Farníci o něm říkají, že je mírný a shovívavý. Ha! Je to zbabělec! Jen zřídka mluví o svatém hněvu Božím! Boží trest! Peklo, jáma zla! Copak se nikdy nepoučí? Není divu, že v téhle farnosti tak bují hřích.
Aha! Kostelník přimhouřil oči a vítězoslavně zazářil. Obyvatelé Lipové aleje. Manželka a dvě nejmladší děti, jako obvykle! A kde je její muž – co vypadá jak samotný ďábel? Toho není vidět – aspoň ne v kostele. Nepřišel ani jednou. To se bude muset nahlásit. Ani nejstarší dceru není vidět. Ta také do kostela nikdy nevkročila. Kostelník ji viděl jednou nebo dvakrát. A všiml si toho svůdného, ladného těla, zelených očí a kočičího pohledu. Taky s ní všude chodí ta černá kočka. Co z toho lze usoudit? Nikdy nebyla v kostele – černá kočka – zelené oči – a nestoudné chování, které přitahuje nevinné mladé hochy a svádí je na cestu bezbožnosti. To je dost, aby se na tom dal postavit případ. Víc než dost! Neprohlásili snad nedávno jednu starou hrbatou ženu za čarodějnici, protože se pořád někde potulovala a něco si pro sebe povídala? Tahle dívka však vykazuje mnohem přesvědčivější známky čarodějnictví. Není to snad jeho povinnost jakožto zbožného, bohabojného muže jít do nelehkého boje a rázně vyhnat satana z jejího těla, až ji příště potká? Protože nebylo pochyb o tom, že to ona nařídila satanovi, aby ho navštívil. Chudák každý mladý muž, který se neovládne, nebo se nad ním nebe neslituje.
A co ten pan Tengel? Vyprávělo se o jeho zázračných skutcích; jak vyléčil případy, se kterými si doktoři nevěděli rady. Odkud se tyhle zázraky berou? Z církve asi ne, tím si byl jistý.
Kostelník se šťastně zasnil. Konečně měl zase něco, co by mohl přednést inkvizičnímu soudu! Pravda, tady v Norsku se jim takhle neříkalo, ale fungovaly úplně stejně. Čarodějnictví a kouzla tu mají vlastní soudy; zítra rozhodně pojede do Akershusu a předloží své důkazy.
Získá tak uznání a chválu – lidé se dozví, že on je někdo. Dostane za odměnu ještě jednu hvězdu na obloze k těm, které už nepochybně má, a bude mít zajištěné místo poblíž trůnu Našeho Pána. Takové štěstí! Obžalovat dva bezohledné pohany, kteří poplivali jméno Boží.
Není snad psáno, že Pána potěší, když vypleníme každou stopu satanových učedníků a jejich skutků tady na zemi?
Jeho život je vskutku tak radostný a požehnaný!
Tři úctyhodní páni si prohlíželi kostelníka od hlavy k patě, jako by jim připomínal dotěrný hmyz, ale nic nedokázalo skrýt zájem, který se zračil v jejich tvářích. Stáli uprostřed chladné, kamenné haly v Oslu, poblíž hradu Akershus. V obrovské místnosti se jejich hlasy rozléhaly.
„To, co říkáte, je velmi vážné,“ prohlásil vrchní soudce. Byl to starší, chladně odměřený muž. „Ale jméno pana Tengela pro nás není zcela nové. Mírně řečeno, sledujeme ho už delší dobu! Ale jeho hvězda jasně září mezi těmi, kdo mají moc – a mezi lidmi všeobecně. Musíme jednat velmi opatrně, protože má dobré styky a chrání ho lidé na vysokých místech. Až příliš vysokých! Ale kdybychom dokázali získat důkaz…“
Mladý muž s tmavými, řídnoucími vlasy a očima, které plály skutečným náboženským fanatismem, úpěnlivě zaprosil: „Nechte mě jet, Vaše Ctihodnosti! Dovolte mi prošetřit celou záležitost a získat důkaz, který potřebujeme!“
„Ano,“ ozval se třetí muž, „dejme našemu mladému nováčkovi příležitost ukázat, co umí.“
Vrchní soudce, „inkvizitor“, který měl v těchto konkrétních věcech moc jak nad církví, tak nad státem, ale také dělal světského soudce, si změřil svého nejmladšího a nejdychtivějšího kolegu pohledem.
„Kolik je vám let, mistře Johane?“
„Je mi třicet čtyři, pane.“
„To stačí. Pak jste jistě dosáhl věku, kdy se dokážete správně rozhodovat. Znáte vodítka, která máte hledat. Zjistěte, zda je tahle dívka čarodějnice a pan Tengel kouzelník; nebo ještě hůř – čaroděj! Rádi se podíváme, jaké důkazy se vám podaří najít.“
„Ale pamatujte,“ dodal druhý muž, „že si máte dávat velký pozor! Nesmíme zasahovat do kompetencí těch, kdo jsou v přízni Jeho Veličenstva! Pan Tengel není jen tak někdo!“
Vrchní soudce přikývl. „Potřebujeme pádný důkaz, ale pokud ho najdeme – jestli je pravda všechno, co nám tento muž řekl – tak pan Tengel bude mimořádný případ… Ach, sedět tak u soudu s čarodějem…“ Utichl a zasnil se.
„Kdy mohu odjet?“ zeptal se nedočkavě mistr Johan, nadšený pro své poslání.
„Okamžitě! A ať vám to netrvá víc než týden! Samozřejmě nikdo nesmí zjistit, kdo jste, nebo o co vám jde! Nikdy nemůžeme být dost opatrní, když konáme dílo Boží.“
„Inkvizitor“ se obrátil ke kostelníkovi. Když promluvil, jeho hlas byl odměřený a přísný. „Co se týče vás, dobrý muži, přijměte tuto minci za vaši starostlivost! A odejděte v pokoji!“
2024 ©