Psal se rok 1594, když do Gråstensholmu přišel nový štolba. Byl to svalnatý, urostlý a celkem pohledný mladík. Bohužel nepatřil zrovna mezi nejbystřejší mládence a ostatní hoši na něj doráželi sprostými dvojsmyslnými povídačkami o prsatých služkách… o rvačkách a takových věcech. Obvykle na jejich posměšky reagoval tichými upjatými úsměvy a většinu času se držel stranou.
Na statku pracoval celkem krátce, když si začal všímat jedné dívky, asi tak jedenáctileté, která si často chodila hrát s mladým pánem do panského sídla. Mladý pán se jmenoval Dag a byl to světlovlasý, dvanácti nebo třináctiletý hoch s přátelským, ale trochu zasněným výrazem. Věděl, že ta dívka s vlnitými, kaštanově hnědými vlasy se jmenuje Liv, protože zaslechl, jak na ni hoch volá jménem. Vlastně byla tak pěkná, že ji mladý štolba pozoroval s tajným obdivem, kdykoli měl příležitost. Žasl, že někdo může být tak krásný.
Slyšel ostatní mladíky vyprávět, jak paní Charlotte během minulé zimy prokázala nesmírnou odvahu. Hrdě prohlásila Daga za svého syna, a proto ztratila mnoho přátel ze šlechtických kruhů. Ovšem ti, kteří jí zůstali věrni, dokázali, že jsou jejími opravdovými přáteli. Ale běda! Hodně dlouho se o všem šuškalo – od kuchyně a pokojů služebných až po nejlepší salony. Říkalo se, že ačkoli pro Charlotte nastala těžká doba, nakonec ustála ostrou kritiku okolí. A tenhle světlovlasý chlapec zdědí celý Gråstensholm! Zdálo se to tak hloupé; jako by ho půda a majetek vůbec nezajímaly a raději trávil čas ponořen v knihách.
Tenhle mladý štolba se jmenoval Klaus. Jednou, když hřebelcoval koně, vyšel Dag na dvůr u stájí, aby přivítal mladou Liv, kterou na tuto zvláštní příležitost doprovodil bratr a sestra. Klaus překvapeně vzhlédl. Bratr byl zjevně nejmladší z dětí, i když byl urostlý a stejně vysoký jako Liv. Měl vlasy černé jako uhel, výrazné lícní kosti a oči daleko od sebe, což mu dodávalo tichý, sebejistý výraz. Ale Klaus věnoval chlapci jenom kratičký pohled, protože jeho pozornost téměř okamžitě upoutala starší sestra.
Nikdy v životě neviděl nic nebo nikoho krásnějšího a zvláštnějšího a Klaus cítil, že ho začala přitahovat.
Dívčina tvář lemovaná tmavě hnědými kudrnami měla jakoby kočičí rysy s výraznými lícními kostmi a třpytivýma zelenýma očima, které kontrastovaly s třešňově rudými ústy. Klaus po ní zatoužil, zatímco sledoval, jak s ostatními nenucené odchází směrem k hlavnímu nádvoří a jak se jí vyzývavě vlní hezky zaoblené boky.
Stál, hřebelcoval pořád to stejné místo na koňském zadku a probral se ze svého zasnění, teprve až když do něj zvíře netrpělivě strčilo.
Najednou uviděl, jak si k němu přes dvůr vykračuje nejmladší bratr. Chlapec se zdvořile uklonil a zeptal se ho, zda je ten kůň hodný.
„Ano. Chceš se projet?“
Chlapec přikývl, a tak mu štolba rychle pomohl na koně a procházel se s ním kolem dvora u stájí.
„Jak se jmenuješ?“
„Jmenuji se Are a je mi sedm, vlastně skoro osm roků.“
„Takže jste v Gråstensholmu jenom na návštěvě?“
„Ano. Dag pořádá Svatojánskou oslavu pro všechny děti z okolí, protože je slunovrat. Dag je můj bratr.“
„Opravdu?“ To Klause zmátlo; nedokázal to pochopit. „Takže ty dívky s tebou byly tvoje sestry?“
„Ano. Liv a Sol.“
Mladému štolbovi se rozbušilo srdce. „Sol… to byla ta starší?“
„Ano a Liv je ta mladší.“
„A kolik je tedy Sol?“
„Je jí čtrnáct.“
To ho zklamalo. Přísahal by, že je jí nejmíň šestnáct.
„Támhle přicházejí Eikebyovy děti,“ vykřikl Are, který už přemýšlel o něčem jiném. Bylo to nevinné dítě, které v Klausových otázkách nevidělo nic neobvyklého. „Také jdou na oslavu. Chudáčci! Prý je každý den bijí – dokonce několikrát denně.“
„Samozřejmě. Všechny děti jsou bité, ne?“
„My nejsme.“
Klaus se podivil. „Ale to se musí! Jak jinak z vás vyženou dědičný hřích?“
„A co to je?“
„Chodíte snad do kostela, ne?“
„Ano, ale je to tam hrozně nudné, takže sedím a počítám hvězdičky namalované na stropě. Někdy pozoruji, jak se faráři pohybují vousy nahoru a dolů. Ale nikdy ho neposlouchám, protože je vždycky rozzlobený a celou dobu na nás křičí.“
„Ale každé dítě musí být bito! Aby z něj vyhnali ďábla… Copak to nevíš?“
„Jakého ďábla?“
„Toho, co žije v nás všech!“ zvolal Klaus.
Are chvíli uvažoval. „Proč ho vyháníte ven, když stejně zase skočí zpátky?“
Klaus se zeptal: „Vás nikdy nebijí?“ Nemohl tomu uvěřit.
„Ale ano! Když jsem jednou podpálil trávník… a když jsem zavřel dívky v boudě pro ovce, hrozně vřískaly!“ Ušklíbl se při té vzpomínce. „Ale to neudělal žádný ďábel – to jsem byl já! Celé jsem to udělal sám! Ne, táta neschvaluje bití, protože podle něj děti mají mít pocit, že je rodiče chtějí a že je mají rádi. Říkal nám, že jeho nechtěli, když byl malý.“
Tohle bylo nad Klausovo chápání. „A kde tedy bydlíte?“
Are mu ukázal jejich dům.
„Támhle?“ podivil se štolba. „Ale tam bydlí ten známý léčitel Tengel, ne?“
„Ano. On je můj táta a Silje, dcera Arngrimova, je moje maminka. Slyšel jsi o ní?“
„Ne-e,“ odpověděl Klaus váhavě. Stále se snažil rozřešit spojení téhle rodiny s Dagem a paní Charlotte. Nevládl Areovým důvtipem.
„Ale slyšel jsi o Mistru Arngrimovi, že?“
„Ano, to je ten, co maluje nástěnné obrazy a tapiserie.“
„Přesně tak a to je moje maminka, víš? Nemohla by používat svoje vlastní jméno, protože ženy nesmějí malovat a dělat takové věci. Takže nikdo, kromě těch, kteří jí udělili titul mistra v jejím řemesle, neví, že Mistr Arngrim je moje maminka. Maluje tapety a nástěnné obrazy na látku, ale také maluje přímo na zdi. Nejraději dělá ty látkové, protože pak může pracovat doma. Chce je hodně lidí – a říkají, že je šikovná.“
Klaus tomu všemu příliš nevěnoval pozornost. Stále se zaobíral vlastními myšlenkami.
„Takže Mistr Tengel je Dagův otec?“
„Ano.“
„A paní Charlotte je jeho matka?“
„Ne, není… Ne, stalo se to takhle: Dag je jenom můj nevlastní bratr; ale máma s tátou si ho vzali k sobě, když byl velmi malý, takže jsme vždycky byli jako bratři.“ Klaus přikývl; už mu to začínalo být jasnější. „A Sol také není má sestra.“
„Není?“ To znovu podnítilo štolbův zájem.
„Ne,“ pokračoval dál Are, „ale je to moje sestřenice. Její rodiče zemřeli na mor. Sol umí kouzlit – ale to nesmíš nikomu říct!“
Klaus se usmál, protože tohle bylo něco, čemu prostě nevěřil. Tou dobou už dvakrát obešli dvůr, proto zastavil a pomohl chlapci z koně.
Charlotte Meiden je sledovala z okna, kde stála a čekala, než připraví jídlo na hostinu. Z dálky slyšela Daga, jak mluví se svými „sestrami“, a viděla, že už se na trávníku začínají scházet další děti.
Vzpomínala na poslední zimu a na ten den, kdy posbírala všechnu kuráž, aby vysvětlila chlapci, kdo je. Požádala o svolení Tengela a Silje a oni oba souhlasili, že už je dost starý, aby slyšel pravdu.
„Dagu,“ řekla potichu rozechvělým hlasem, zatímco jí srdce bušilo strašlivým tempem, „nepřemýšlel jsi někdy nad tím, kdo je tvoje skutečná matka?“
Upřel na ni čisté a chytré oči. „Ne. Jste to vy, že?“
Ta slova ji úplně zaskočila, že se celá zachvěla. „Kdo ti to řekl?“
„Vůbec nikdo. Prostě jsem to věděl. Vím to už dlouho.“
Charlotte stála jako přikovaná.
„Jsi z toho nešťastný?“
Pomalu a rozvážně odpověděl: „Ne, pro nás všechny jste naše dobrá víla.“
Tyhle myšlenky se jí honily hlavou, když stála u okna a dívala se ven. Ano, je pravda, že ona a její matka pro Tengelovu rodinu hodně udělali, vytáhli je z ponižující chudoby do života, který si za svou dobrotu a poctivost zasloužili. Ale její vlastní sourozenci jí to vyčítali. Nedokázali pochopit, jak se někdo může stýkat s lidmi tak nízkého postavení, kteří jsou pravděpodobně jen podvodníci, co je chtějí o všechno obrat.
Její rodina neznala Silje a Tengela ani neměla tušení o nerozbitném poutu, které ji s nimi spojovalo. Nikdo z nich by neporozuměl bohatství, které jejich spojení přineslo do života jí i její matce.
Charlotte otřásly události kolem Areova narození, když viděla, jak Silje málem zemřela; ale doufala, že tak trochu začala napravovat to, jak neodpustitelně se zachovala k Dagovi po jeho narození. Nepochybně i ona sehrála jistou roli v tom, že Silje přežila, když rychle přivolala pomoc a přiběhla do domu… Ale samozřejmě to byl Tengel, kdo udělal nejvíc, aby zažehnal nejhorší obavy.
Ona ani její matka nikdy nelitovaly čehokoli, co udělaly pro Silje a Tengela. Byli to nejlepší přátelé, jaké si člověk mohl přát, a teď, když také začali být známí a uznávaní, nikdo se necítil trapně, že se s nimi zná. Ovšem Charlotte a její matka se za ně nikdy nestyděly.
Dag se přestěhoval do „velkého domu“ na své dvanácté narozeniny. Prvních pár dní s ním zůstal Are, aby se v novém prostředí necítil osamělý, ale Dag se tam od začátku choval jako doma. Znal Charlotte a její matku velmi dobře a docela ho těšilo pomyšlení, že jednoho dne tohle panství bude jeho. A protože jeho „sourozenci“ žili nedaleko, nikdy neměl nouzi o společnost. Rozhodl se svým matkám říkat „máma Silje“ a „máma Charlotte“, zatímco ovdovělou baronku nazýval babičkou.
Charlotte sledovala, jak Sol vyšla ven pro mladšího bratra. Are vypadal naprosto jinak a měl i jinou povahu než jeho bratr a sestry – ale všichni je vždycky do jednoho považovali za sourozence, i když jenom Liv a Are byli pokrevními příbuznými. Chlapec měl sílu, hlavě když šlo o práci; a ačkoli byl pravděpodobně nejméně nadaný ze všech, vynahrazoval tuto nevýhodu svým jemným humorem a zanícením pro svět kolem sebe. Are neměl pochyby o tom, kde leží jeho budoucnost – stane se hospodářem a bude se starat o jejich statek neboli Lipovou alej, jak se mu teď říkalo. Bude to dělat sám a pořádně! Máma a táta si už zkoušeli hrát na farmaření, ale o tom, jak se jim to povedlo, měl nevalné mínění.
Lipová alej… Charlotte ji viděla z okna. Stromy dobře rostly a všechny už dnes byly vyšší než muž, který je zasadil. Už dlouho věděla, že je jeden z nich pojmenovaný po ní. Byl tu taky jeden pro její matku, zasazený na druhé straně aleje ve stejné době jako ten Areův. Přesto žádné další stromy nedostaly jména.
Sol stála na dvoře a mluvila s mladým štolbou. Charlotte si nemyslela, že je to moudré. So) byla tak lehkovážná; zjevně už zapomněla na dotěrnost mladíků z některých sousedních statků a jak moc ji rozzlobily jejich oplzlé návrhy. Tengel se tak rozzuřil, že se ho tenkrát bála dokonce i Charlotte. Tehdy si uvědomila, že i on dokáže být nebezpečný, pokud někdo ohrožuje jeho nejbližší.
Ne, pomyslela si Charlotte, Sol by neměla ztrácet čas s tím silným urostlým štolbou – je příliš přitažlivá a předčasně vyspělá! Ale co se s tím dá dělat? Silje jí svěřila, že pokud se pamatuje, Sol vždycky přitahovali štolbové, vozkové a další primitivnější svalnatí chlapi.
A teď obdivovala mladíkovu postavu a sledovala, jak se mu pod lněným nátělníkem vlní svaly. Zjevně ji bavilo s ním koketovat a dívat se, jak rudne a odvrací pohled, když na něj upře svoje zelené oči.
Klaus se na Sol neopovážil podívat. Za prvé, připomínal sám sobě, je z dobré rodiny, za druhé – je jí teprve čtrnáct let, a za třetí – je tak neuvěřitelně krásná, že se skoro nedokázal nadechnout. Nenápadně pohlédl dolů, podíval se na svůj klín a v rozpacích se honem odvrátil.
Soliny oči se zeleně a zlatě zableskly. „Děkuji, že jsi nechal mého bratříčka projet,“ zašvitořila sladce. „Pojď, Are, slavnost už začne.“
Otočila se a odkráčela; cítila velkou radost a úmyslně zakroutila boky, než vešla do domu.
Budu si muset promluvit se Silje, pomyslela si Charlotte ustaraně. Sladká malá Sol – dokáže být tak citlivá a dobrosrdečná a tolik se stará o malé – ale může si nadělat zbytečné potíže, pokud ji někdo včas nezastaví. Ta nikdy nic nedělá napůl, do všeho se vrhá bezhlavě.
Další den měla Silje návštěvu. Žena jednoho ze sousedních statkářů ji překvapila v malém „ateliéru“, který si doma zařídila. Silje sem obvykle lidi nepouštěla a neukazovala jim, na čem zrovna pracuje, ale služebné asi měly práci někde jinde, protože ta žena, Beate, napochodovala přímo dovnitř a bez ohlášení.
Beate byla žena středního věku, která se až příliš ráda podělila o své starosti a s chutí si postěžovala na život, ale když viděla, čím se Silje zaobírá, mimořádně ji to vyvedlo z míry. Celých patnáct minut si vystačila se svým „Och, drahoušku“ a „Bože“, když hodnotila tohle strašlivé plýtvání časem.
„Nechápu, proč chcete dělat všechny tyhle… nesmysly, paní Silje,“ prohlásila a pohrdavě mávla rukou směrem k téměř hotové tapetě. „Kdy si pak najdete čas na domácí práce?“
„Na ty máme pomocníky.“
„Můj manžel by nikdy něco takového nestrpěl! Tohle jsou bezbožné činnosti, jen co je pravda. Bože, chraň mě před takovou pošetilostí! Povinností ženy je starat se o dům, být uctivá ke svému manželovi a dělat mu pohodlí, tak je to! A co víc, paní Silje, měla byste nosit klobouk – řádný, jak se sluší na…“ Silje se zasmála a snažila se soustředit na své malování. „… a můj manžel říká, že není nic horšího než líná a neužitečná žena.“ Beatino hořekování pokračovalo monotónně dál a dál. „Nevěřila byste, jak tvrdě pracuju od chvíle, kdy vstanu, až do večera, a přesto si stěžuje!“
Silje přerušila proud jejích nářků; už si nemohla pomoct. „Můj manžel si nikdy nestěžuje,“ oznámila.
Žena na ní nevěřícně zírala. „Pak s ním musí být něco v nepořádku! Je to mužova zákonná povinnost trestat svou ženu a děti. Tak to je a tak to vždycky bude. Všechno ostatní by bylo nemyslitelné!“
„Chcete mi říct, že jste spokojená se svým životem?“ ohradila se Silje.
„Spokojená… Samozřejmě, že jsem spokojená! Mám muže a on mi dovolí žít pod svou střechou. Každá žena by za to byla vděčná.“
„Skutečně spokojená?“ Silje už se začínala zlobit. „I když vás bije?“
Týden před tím Beate přišla s tváří samá modřina v důsledku manželova „trestání“.
„Muž, který svou ženu nebije, není pánem svého domu. To byste měla vědět, paní Silje.“
Silje odložila štětce. „Ne! To opravdu nevím! Tengel mě nikdy neuhodil, a co víc, nikdy k tomu neměl důvod. Můžeme spolu mluvit o čemkoliv, a to je důležitější než se snažit ukázat, kdo je tady větším pánem.“
V tuhle chvíli Beate došlo, že rozhovor zabředá do hlubokých vod, a bude to ona, kdo se v nich začne topit. Raději změnila téma.
„A co to tady vlastně děláte? Plýtváte časem, to jsem si jistá, abyste zaplácala kvalitní, drahou látku pestrými barvami!“
„Dělám to jen proto, abych si zkrátila dlouhou chvíli. Pověsím si ji v ložnici,“ zalhala Silje, protože nechtěla, aby se vědělo, kdo ve skutečnosti je. „Už máte hotové všechny své domácí práce, Beate? No, dnes jste to zvládla rychle!“
Přestože se před chvílí vychloubala, jak tvrdě pracuje od rána do noci, začínala mít pocit, že Beate možná přece jen není tak přičinlivá.
Zanedlouho nato odešla a nechala Silje samotnou v jejím ateliéru; ta pokračovala v malování, ale měla zkaženou náladu a hlavou se jí honily myšlenky o krušných i šťastných okamžicích manželských párů, které znala.
Zabraná do svých myšlenek Silje netušila, že jí toho dne poctil návštěvou ještě někdo jiný. Charlotte chvíli stála ve dveřích a sledovala ji, jak sedí a maluje vzory na obrovské roztažené plátno. Silje seděla k Charlotte zády a skrz zaťaté zuby si něco zlostně bručela, zatímco prováděla dlouhé tahy štětcem.
Tedy, takové umělecké zanícení! pomyslela si Charlotte, protože nemohla vědět, že to byl Martin Luther a obzvláště jeho prohlášení, že muž je nadřazenou bytostí v přirozeném řádu věcí, který Silje tak rozčílil.
Charlotte nikdy nepřestalo udivovat, jak mladě Silje vypadá, i když už jí muselo být kolem třiceti. Nebylo pochyb o tom, že je opravdu nadaná – každý vzor byl jedinečný a motivy se lišily plátno od plátna – a tak nikoho nepřekvapilo, že její práce šla na odbyt.
Přesto nic z toho, co vyrobila, nebylo tak krásné jako první tapiserie, kterou namalovala pro Gråstensholm. Znázorňovala Charlottinu cestu z Trondheimu – přes Vårstigen a pohoří Dovre, dolů údolím Gudbrandsdalen s boudami pro pocestné – všechno přesně tak, jak si to Silje pamatovala. Byla to skvostná malba, které si každý hned na první pohled všiml.
Charlotte se rozhlédla po Liv, ale ta tady nebyla. Liv, která zdědila představivost své matky, měla také umělecké sklony, ačkoli dosud byla příliš mladá, aby matce pomáhala s malováním. Navzdory tomu si ráda hrála v ateliéru, když Silje pracovala; sama něco vyráběla, čistila štětce a malovala vlastní malé jednoduché krajinky, ve kterých nikdy nechyběly zářivé sluneční paprsky. V Livině vlastním světě nechyběla spousta slunečního světla a třpytu.
Škoda, že tím umělcem není jejich syn Are, pomyslela si Charlotte. Dívka zmůže tak málo. Stejně jako Silje bude muset skrývat své nadání za cizí jméno a pracovat tajně, aniž by se jí dostalo uznání.
Samozřejmě si ani na okamžik nepomyslela, že by Silje záleželo na slávě… Ale jeden nikdy neví…
Charlotte tiše oznámila svůj příchod. „Aha! Mistr Arngrim má dnes inspiraci, že?“
Silje se otočila. Na jedné tváři měla rumělku a na čele černou šmouhu.
„Charlotte! Neslyšela jsem tě přijít. No není to hrozné, že si musím říkat Mistr Arngrim? Tengel si ze mě kvůli tomu utahuje. Někdy říká ’Dnes v noci jsem spal s jedním mistrem!‘ Nedokážeš si představit, jak jsem musela bojovat, aby mě uznali ostatní členové cechu a mohla jsem se stát jeho členem. Někteří ti starci nemohli snést pomyšlení, že mezi sebe přijímají ženu. ’Kdo kdy slyšel, že by žena uměla malovat?‘ a ’Staneme se terčem posměchu,‘ takové byly jejich reakce. Ale po spoustě nedůstojných poznámek mi dovolili ukázat, co umím – a rovnou mě přijali. Přirozeně za podmínky, že neprozradím, že jsem žena. Bylo mi trochu útěchou, když jeden ze znalců prohlásil, že zatímco většina cechu patří mezi řemeslníky, já jsem umělkyně. Přesto i pak tam byli tací, kteří odmítali věřit, že jsem složila své mistrovské zkoušky sama! … A teď je čas dát si přestávku.“
Minulou zimu si přestaly vykat a oslovovat se tituly. Tolik se toho mezi nimi změnilo od doby, co se Dag přestěhoval do velkého domu.
„Děkuji za včerejší oslavu pro děti,“ řekla Silje, když odložila paletu. „Mluvily o ní bez ustání celý večer a hned ráno pokračovaly. Musel to být velký úspěch.“
„Ano, to byl. Pozvala jsem dvacet dětí z panství a pár dalších z okolních statků. Během díkůvzdání a podobných svátků je mi dětí tak líto. Musejí být nastrojené ve svých nejlepších šatech – nesmí se ani hnout od svých rodičů – a pak stát a být tiše, zatímco pastor mluví monotónním hlasem, a potom se mohou stěží někde ukázat! Ne, chtěla jsem, aby měl Dag pořádnou oslavu jenom pro děti, a co víc, je dobře, že se s nimi poznává už teď, když jednou bude majitelem zdejší půdy. Myslím, že se jim to moc líbilo. Jakmile se trochu otrkaly, byly úplně všude; hrály si na schovávanou v salonech; chlapci se prali a pak zase udobřovali a dívky obdivovaly můj domeček pro panenky. A myslím, že já z nich byla nejšťastnější! Povzbudila mě atmosféra u vás doma – je tak jiná než kdekoli jinde – a děkuji Bohu, že se té noci kdysi dávno tvoje a Dagova cesta zkřížily. Díky Bohu, že jsi to byla ty, Silje, protože nikdo jiný by to nezvládl a nebyl přitom stále tak silný, laskavý a shovívavý. Představ si to! Kdybyste nám nevstoupili do života, matka a já bychom teď možná stále seděly samy a zahořklé v Trondheimu. Matka je teď tak šťastná, a jak ona, bože, toho chlapce rozmazluje!“
„Ano, a nás taky,“ usmála se Silje.
Charlotte přešla k jejímu plátnu. Léta jí nepřidala na kráse, ale vyzařoval z ní vnitřní půvab a ten, jak Silje věděla, byl způsobený její bezmeznou láskou k Dagovi.
„Co je to tady?“ zeptala se. „Líbí se mi to – ale co to bude?“
„To je taková alegorie – symbolizuje jaro,“ odpověděla Silje poněkud rozpačitě. Zvedla malý zvoneček a na jeho zazvonění se objevila služka, která nebyla ani mladá, ani krásná. Silje ji požádala, aby jim do salonu přinesla občerstvení.
Ženy se posadily k ovocné šťávě a krajíčkům chleba potřeným vyškvařeným sádlem.
Charlotte poznamenala: „Víš, že vypadáš velmi šťastně?“
Silje se zasmála. „Tyhle roky po narození Area byly dokonalé. Tengel a já jsme mohli dělat věci, které nás baví, a já jsem se nemusela zatěžovat těmi nesnesitelnými domácími pracemi. A děti nám hezky rostou…“
Charlotte si všimla změny v jejím výrazu a zeptala se: „Chybí vám Dag, když už tady není?“
„Bože ne! Dag se má dobře a vidím ho často,“ ujistila ji Silje. „Ne, o něho si nedělám starost.“
„No, proto jsem si vlastně s tebou přišla promluvit Silje. Bojím se o Sol.“
„A kdo ne – máš na mysli něco určitého?“
„Ano, ale nevím, jak to říct – přesto cítím, že bych měla, už kvůli ní.“
„To opravdu musíš, velmi se snažíme udržet ji na správné cestě.“
Charlotte si skousla dolní ret. „Včera se bavila s naším novým štolbou… Úplně ho očarovala, Silje. Vypadala tak… dospěle, žensky a svůdně; ten chlapec byl doslova okouzlený.“
Silje zavřela oči. „A teď… ještě tohle.“
„Takže je tu ještě něco?“ zeptala se Charlotte opatrně.
„Ona… dělá takové pokusy. Vezme si Hannin ranec s bylinami a odejde do lesa, kde může být sama. Tam si míchá nebezpečné mastičky a ostatní děti říkají, že umí kouzlit. Tengel jí mnohokrát domlouval, aby to nedělala, a ona vždycky slíbí, že toho nechá, ale po nějaké době zase zmizí. Víš, ona a Tengel patří ke dvěma různým skupinám potomků jejich zlého předka. Tengel je ve všech ohledech dobrák, ale Sol se podobá Hanně a chce následovat tu zlou větev. Někdy si myslím, že je hrdá na to, že je…“ Ztišila hlas do téměř neslyšného šepotu: „… čarodějnice!“
„Nesmíš říkat taková slova!“ napomenula ji Charlotte.
„Ale ona je,“ hlesla Silje znaveně. „Nikdo z nás to nemůže popřít – ani ty, ani Tengel nebo já. Dokonce ani sama Sol to nemůže popřít! Jediné, co můžeme dělat, je snažit se jí pomáhat a doufat, že je to bodná… to co jsem řekla.“
Charlotte zakroutila hlavou. „Z té dívky se stává žena a jistě si pamatuješ, jak těžké to pro nás bylo v jejím věku. Tyhle sklony pominou, až bude starší, uvidíš.“
„Modlím se, aby to tak bylo. Za každou cenu musíme zajistit, aby nebyla ve společnosti lehkomyslných mužů. Děkuji, že jsi mě varovala. A teď mi pověz, jak se má náš syn Dag.“
Charlotte byla plná nadšení. „Mám s ním velké plány, všechno ti musím říct! Je velmi bystrý, a i když ho vedení panství samo o sobě neláká, nevadí to. Tuhle práci zastane i dobrý správce. Dlouho jsem uvažovala o tom, jestli by neměl jít studovat? Nebo zda bych ho neměla představit královskému dvoru? Nebo by mohl být vojákem. Jistě by získal hodnost – možná bychom jednoho dne měli polního maršála Daga Christiana Meidena…“
„Toho vojáka bych nechala až na konec, to se mi nelíbí,“ prohlásila honem Silje. „On je takový jemný, přemýšlivý chlapec, nepřišla by u vojáků jeho inteligence na zmar?“
Charlotte se zasmála. „Kdyby ses netvářila tak vážně, namítla bych, že jsi pěkně nezdvořilá. No, kdo ví? Bude mít spoustu příležitostí. Podívej! Támhle je Tengel – na koni! – drahá Silje, zdá se mi, že ty toho muže stále miluješ!“
Silje se nepříliš úspěšně snažila skrýt jiskřičku štěstí ve svých očích a ruměnec, který jí zbarvil tváře.
„Ano, skutečně ho miluji,“ souhlasila a rozpačitě se usmála. „Každým rokem víc a víc. Někdy si říkám, jestli mě tajně neočaroval; jestli na mě neuvalil kletbu hned, když jsme se poprvé setkali. Oni to umí, Charlotte. Na to mohu přísahat. Stará Hanna mi jednou nabízela nápoj lásky, abych Tengela polapila. Ale samozřejmě jsem to odmítla.“
„Myslím, že zrovna od tebe by žádný nápoj lásky nepotřeboval.“
„Ne. Byl pro mě jako horečka, co mi proudila v žilách od prvního okamžiku, kdy jsem ho uviděla. I kdybych si myslela, že je ošklivý, přesto by mě naprosto fascinoval. Dokonce se mi vetřel do mých snů… Ale co to dělá? Sesedl v aleji?“
„Jde k jedné z těch lip, dotýká se jejích listů a zblízka si je prohlíží… A už kráčí k nám.“
Krátce na to stál Tengel ve dveřích. Stále vypadá neuvěřitelně mladě, napadlo Charlotte. Navzdory svým pětačtyřiceti nebo více letům měl jen málo šedých vlasů, i když si nakonec nechal narůst vousy. Byly to jen dva úzké proužky od koutků jeho úst k bradě, kde se spojovaly do úzkých černých vousů a dodávaly mu výrazně mongolský vzhled.
Jakmile obě ženy uviděl, jeho zarputilý výraz se vytratil a rozzářila se mu tvář.
„Sedíte tu vy dvě na drbech? Doufám, že se bavíte o mně.“ Jeho široký úsměv odhalil zdravé bílé zuby.
„Ne tak úplně,“ odpověděla Silje. „Dal by sis džbánek piva?“
„Ano, prosím.“
Přešel místnost sebejistým krokem lva, který si stráží své království. Charlotte chápala, proč ho Silje tak zbožňuje, a když si člověk zvykl na jeho neobyčejný vzhled, bylo snadné vidět jeho dobré vlastnosti – a že jich nebylo málo!
„Jak se má vaše matka?“ zeptal se Charlotte. Jeho hlas zněl nenucené.
„Má se dobře, myslím. Cítí se trochu unavená a hodně odpočívá.“
Přikývl. „Hned se na ní půjdu podívat, pivo počká.“ Okamžitě se otočil a odspěchal z pokoje.
Ženy si vyměnily tázavé pohledy a pak sledovaly Tengela, jak se zastavil v aleji.
„To je matčin strom,“ poznamenala Charlotte. „Ano, to je. Dobrý bože, Charlotte, snad si nemyslíš, že…? Ne, to není možné!“
„Znáš ho lépe než já.“
„Pamatuji si, když ty lípy sázel,“ prohlásila Silje tajuplně. „Jak šel od jednoho stromu k druhému, a jako by nad každým zašeptal zaklínadlo.“
Charlotte okamžitě vyskočila. „Měla bych jít za matkou.“
2024 ©