Tengelovi trvalo dlouho, než přijal skutečnost, že jim dům a statek téhle velikosti opravdu patří – že je jeho jméno vepsané v úředních listinách. Když si konečně přiznal své štěstí, strávil celý večer tím, že se mlčky procházel a dotýkal se stěn. Počkal, dokud všichni neusnuli, a oddal se pocitu euforie.
„Tohle je moje,“ mumlal si, když přejížděl prsty po dřevě. Vyšel ven na dvůr a opřel se o ohradu; přešel ke studni; toulal se prázdnými hospodářskými staveními a stodolami a celou dobu měl pocit, že může stěží unést to štěstí, které cítil uvnitř. Ačkoli zdědil a vlastnil maličkou chalupu ve svahu v Údolí Prokletých, nebylo to nic ve srovnání s tímhle. Tohle bylo větší než cokoli, o čem se mu kdy snilo. Teď v skrytu duše zjistil, že začíná přemýšlet o věcech, které by mohl dělat…
Bylo už pozdě, když se konečně tiše vrátil do ložnice a přitulil se ke spící Silje. Něžně ji pohladil po vlasech a odhrnul jí je z čela. Děkuji ti, drahý Bože, za naši spásu, říkal si, a žehnej Charlotte Meiden!
Brzy začalo být zřejmé, že panství Gråstensholm nebylo moc dobře spravováno v době, kdy rodina Meidenů žila v Trondheimu, a Tengel zjistil, že má před sebou nelehký úkol, aby ho přivedl zpátky do dobrého stavu. Ale tahle práce ho nadmíru bavila, cítil, že dělá něco užitečného. Pomalu ale jistě se panství začalo znovu stavět na nohy.
Silje se dala obměkčit a dovolila, aby na dvorku chovali pár zvířat za podmínky, že nebude muset mít nic společného s jejich zabíjením nebo „takovými věcmi“. Tengel s tím souhlasil.
Smrt barona Meidena přišla nečekaně jako důsledek mrtvice následující po večeři o osmnácti chodech. Zanedlouho nato se ovdovělá baronka přestěhovala do Gråstensholmu spolu se svou domácností a věcmi. Tak nastal příjemný obrat v událostech, který uvítali všichni, včetně jí samé. Společenský život začal být také pestřejší, protože sem na návštěvu jezdili význační lidé z Osla nebo Trøndelagu, a dokonce i z větší dálky.
Pak jednoho dne čekalo Tengela překvapení.
Baronka se často ráda vychloubala všem možným lidem se svým „neuvěřitelným lékařem“, který jí vyléčil dnu jen tím, že jí položil ruce na ramena. Nečekaně si Tengela povolali do hradu Akershus. Plný obav si osedlal koně a vyrazil na cestu.
Poslala pro něj žena jednoho z nejbližších pobočníků místodržitele. Celkově měla chatrné zdraví a slyšela zvěsti o úžasném léčiteli baronky Meiden. Pár už na něj čekal – její manžel byl stejně zvědavý jako ona – když stráže doprovodily Tengela přes hradby do jejich přijímacího pokoje.
Když vešel dovnitř, žena na něj vykulila oči a mladý dánský šlechtic, který ji doprovázel, zvolal: „jak může někdo vypadat takhle!“
Tengel, protože si mysle), že je možná zaprášený a špinavý z cesty, se už chystal omluvit, ale ten mladý drzoun pokračoval: „Takhle jste se narodil?“
„Jak?“
„To od narození vypadáte… takhle?“
„Každý máme nějakou tvář,“ odsekl Tengel stroze. „Je mi líto, pokud vás ta moje pohoršuje.“
Šlechtic se rozhodl, že by měl změnit téma rozhovoru.
„Vyšetřil byste laskavě moji ženu? Trpí nejrůznějšími zdravotními obtížemi, na které mě neustále upozorňuje.“
Tengel přikývl na souhlas a požádal ho, aby odešel z místnosti.
„Ne! Proč bych měl? Hodláte ji snad svádět?“
Tengelův hněv už začínal být znát. „Vypadám snad jako svůdník?“
„Ach, to opravdu ne,“ zasmál se muž nervózně, protože mu konečně došlo, že zašel příliš daleko. „Ne, vy rozhodně ne!“ Odešel z pokoje a nechal Tengela samotného s jeho pacientkou.
Tengel ženě pomohl nejlépe, jak uměl, ačkoli aby neurazil její ješitnost, udržel se a nepověděl jí hořkou pravdu, že všechny její problémy pramení z příliš velkého blahobytu. Vyjmenoval několik potravin, které „její choulostivá a citlivá osobnost nemůže snášet“, aby tak snížil její nadměrný příjem jídla. Aby jí vyhověl, požádal ji, aby si lehla, položil jí ruce na břicho a nechal do jejího těla proudit hřejivý pocit. Chovám se jako šarlatán, pomyslel si, ale tahle žena potřebuje celé to divadélko, aby přesvědčila sama sebe a poslechla ho.
Úplně nakonec jí doporučil, aby si každý den udělala procházku kolem cimbuří hradu, protože to zlepší kvalitu její krve.
Dámu její léčba nadchla a projevila své uznání měšcem stříbrňáků, které Tengel s vděčností a ne příliš špatným svědomím přijal. Budou potřebovat spoustu peněz, pokud se svým statkem mají udělat všechno, co si naplánovali.
Manžel ženy potkal Tengela v předsíni. „Takže? Dokázal jste vyléčit její smyšlené nemoci?“ zeptal se s úšklebkem.
„To nebyly smyšlené nemoci. Věřím, že se její stav začne zlepšovat.“
„Pokud je to tak… možná… když už jste tady. Buďte tak hodný a podívejte se na starého Brömse, ano? Neustále si stěžuje na svou nohu.“
Tengel souhlasil a dovedli ho do jiné části hradu. Tam měl před sebou mnohem horší případ. Byl to zázrak, že krev v žilách starého a velmi otylého Brömse vůbec ještě dokázala kolovat. Pohybovala se šnečím tempem.
„Chápete, že byste taky mohl přijít o nohu!“ oslovil ho Tengel poněkud nelítostně. „Musíte začít chodit. A máte příliš velkou nadváhu. Udělám, co budu moci, abych vám pomohl, a s vaším svolením se na vás přijedu podívat každý týden, abych vás léčil víckrát.“
Starý šlechtic, který se vydatně potil a byl vystrašený, přikývl a přísahal, že se bude svědomitě řídit Tengelovými pokyny.
Blahobyt, pomyslel si Tengel, když jel domů. Zatímco všude kolem nás rolníci trpí hlady a bídou – tihle lidé umírají na nadbytek! Ale když se vrátil domů, s chutí vyprávěl Silje o svých zážitcích z hradu Akershus.
A tak to začalo. Přátelé správce oblasti s ním byli tak spokojení, že zanedlouho Tengela volali do jedné urozené rodiny za druhou. Příležitostně jel za nimi – a nemohl si nevšimnout, že to byly ženy, kdo na něj byly obzvláště zvědavé. Říkaly mu „Doktor Démon“, což bylo jméno, které se mu vůbec nelíbilo. Silje se rozhodla nazývat tyhle jeho výlety jako „spanilé jízdy“.
Při návratu z jedné takové cesty Sol přišla do jeho pokoje a oznámila mu, že nějaká malá stařenka už několik hodin trpělivě čeká na jeho pomoc.
„Pověz jí, že na ni dnes nemám čas,“ poznamenal netrpělivě Tengel. „Měl jsem celý den moc práce.“
„Stejně by neměla čím zaplatit,“ odsekla Sol zostra a odešla.
Tengel okamžitě přestal pracovat. Hlavou mu probleskly jeho úspěchy se šlechtici a hodnostáři. Otočil se a šel za dívkou.
„Děkuji, Sol!“ bylo vše, co řekl, a šel se podívat na tu stařenu.
Tengel rozhlásil mezi svými uzdravenými klienty, že už je nemůže navštěvovat tak často, jako dříve – vlastně přijede jenom v těch nejnutnějších případech. Proto ti urození a bohatí, kteří se dozvěděli o jeho pověsti zázračného léčitele, cestovali za ním. Navzdory leknutí, které jeho pacienti prožili, když poprvé uviděli jeho tvář, si všichni brzy oblíbili jeho soucitné chování a jejich důvěra v něj rychle narůstala. Brzy měl pacienty ze všech vrstev a profesí, nejenom šlechtice.
Přesto v rodině zůstávalo nepsaným pravidlem, že slova jako Prokletí, čaroděj nebo kouzla se ve společnosti nemocných a trpících nikdy nevyslovují.
Pozdě na podzim si Silje vzala svého manžela stranou.
„Tengele… kdyby se se mnou něco stalo…“
„Ne!“ přerušil ji příkře. „Nic se ti nemůže stát.“
„Ne, ne. Já vím,“ tentokrát byl její hlas tlumenější. „Ale řekněme, že by se stalo, a pak bych si přála, aby to, co tu po mně zůstane, bylo v bezpečných rukou.“
Neodpověděl, jenom na ni zoufale hleděl.
„Postaráš se o děti? O všechny?“
„Víš moc dobře, že postarám,“ zabručel ztrýzněným, přidušeným hlasem.
„Ale budou potřebovat matku.“
„Mohu se o ně postarat sám!“ vyhrkl. Pak, jakoby ze zoufalství, se natáhl, objal ji a pevně si ji k sobě přitiskl. „Víš, že bych si nikdy nevzal jinou ženu, Silje. Byl jsem sám třiatřicet let, dokud jsem nepoznal tebe. A po tobě nemůže přijít žádná jiná.“
Nikdy nepochybovala o jeho upřímnosti. Tengel patřil mezi ty muže, kteří náleží jediné ženě. Okamžitě se rozhodla, že svůj návrh nevysloví, protože poznala, že by to bylo od samého začátku nemožné.
Ale musela připustit, že byla s jeho odpovědí docela spokojená.
Říjen vymaloval lesíky zlatou barvou, která zářila pod azurově modrým nebem. Když se Tengel jednou vracel domů z jedné ze svých už vzácných návštěv u pacienta – tahle byla nevyhnutelná, protože ta osoba byla příliš nemocná, aby opustila lůžko – zmocnily se Tengela obavy. Pobídl koně, aby běžel tak rychle, jak jen dokázal.
Už z dálky viděl Sol, jak k němu běží po dlouhé cestě k domu, ze které se jednoho dne stane alej. Když uviděl její výraz, sevřelo se mu hrdlo.
„Tati! Tati!“ křičela. „Pospěš si! Mamince je hrozně špatně!“
Tohle bylo poprvé, co ho Sol nazvala „tátou“ nebo Silje „maminkou“. Po tvářích se jí koulely slzy.
„Teď?“ zvolal. „Je jí špatně teď?“
„Ano. Pospěš si.“
Pobídl koně. Když dojel na dvůr, uviděl kočár a uvědomil si, že Sol přivedla jak porodní bábu, tak starého lékaře, kterého požádali o pomoc, až přijde Siljin čas. Seskočil ze sedla a vřítil se do dveří.
Na verandu vyšla porodní bába a najednou se zastavila, když ho viděla přicházet. Snažila se skrýt do kouta nějaká znepokojivě rudá prostěradla. Tengel zalapal po dechu, proběhl kolem ní do ložnice, rozrazil dveře a…
Poprvé v životě poznal, jaké to je, ztratit vědomí. Zastřeně vnímal své okolí a všímal si divných detailů celého výjevu, který se před ním otevřel.
Lékař, vrásčitý, otrlý starý válečník, který sloužil na většině evropských bojišť, ale který také přiváděl na svět děti.
Nějaká žena, musela to být Charlotte, ale neviděl ji jasně.
Krev! Všude krev!
Z rohu vycházel zvuk něčího zlostného, opuštěného, slabého pláče.
A na polštáři Siljina bledá tvář bez života.
V Tengelových hlubokých, přiškrcených vzlycích se ozývalo něco primitivního, prastarého. Najednou byl zase muž-zvíře, který si uvědomoval pouze to, že ztratil svou ženu – svůj život – svoje jediné štěstí.
„Silje!“ zanaříkal a padl na kolena u její postele.
Vzal její bezvládnou ruku, přitiskl si ji na tvář a nechal po ní stékat své slzy.
Porodní bába se vrátila do místnosti. „Děláme, co můžeme, pane Tengele.“
Dokázal se ovládnout a pohlédl na ně.
„Žije ještě?“ zeptal se napjaté.
„Věříme, že ano,“ odpověděl starý lékař.
Tengel vyskočil na nohy. „Donesu své léky. Udržte ji ještě chvíli naživu! Proboha, udržte ji naživu! A pokuste se zastavit krvácení.“
„Uděláme, co budeme moci,“ ujistila ho Charlotte. „Ale musíte si pospíšit.“ Bylo jasné, že ona nesmírně věří v jeho léčivou moc.
Když Tengel vešel do předpokoje, narazil na Sol.
„Můžeš si vzít i tohle,“ promluvila a podávala mu svůj ranec. „Hanna všechno označila, takže poznáš, co to je.“
„Děkuji ti, Sol. To mi pomůže.“
V mžiku stál zpátky u Siljiny postele. Ačkoli nedokázal zastavit třes rukou, našel, co potřeboval, aby zastavil krvácení. Pokoj prostoupila silná vůně řebříčku a další pachy, které nikdo neznal. Když si starý doktor blíže prohlédl Tengelovy a Soliny léčivé prostředky, tiše hvízdl.
„Nic, co byste viděli každý den,“ zamumlal. „Ať to nevidí lovci čarodějnic, jinak budete mít potíže! Naposled, když jsem zahlédl něco takového, jsem byl v Paříži na dvoře francouzského krále. Patřily čarodějnici, kterou popravili.“
Tengel ho stěží poslouchal, ale věděl, že tomuhle muži může důvěřovat. Pracovali dlouho, zručně a účinně, nepotřebovali mluvit. Ticho narušoval pouze neutuchající pláč z kolébky v koutě, ale nikdo neměl čas mu věnovat pozornost. Nakonec zastavili krvácení.
„Víc nemůžeme udělat,“ prohlásil Tengel, „ale modlím se, aby nebylo příliš pozdě. A když se probere, musí hodně pít. Uvařte někdo vodu, abych mohl připravit nápoj z bylin, které posílí její krev.“
„Když se probere?“
Musí se probrat, musí!
Poslouchal, jestli dýchá.
Ano! Slyšel její dech! Byla naživu.
Položil Silje ruce na hruď v naději, že jí povzbudí srdce svým zvláštním teplem.
Charlotte zašeptala: „Nepodíváte se na dítě, Tengele?“
„Později.“ Jasně zahlédla jeho znechucený úšklebek. Tengel nijak netoužil vidět tu… nestvůru, která mohla zabít jeho milovanou ženu.
„Jak se to stalo?“ zamumlal, aniž by odtrhl oči od Siljiny tváře.
Odpověď přišla od Charlotte Meiden. Její hlas měl v sobě shovívavý, ušlechtilý klid, jaký nikdy předtím neslyšel.
„Sol přiběhla do Gråstensholmu. Silje ji poslala, aby nám vyřídila, že se blíží její čas. Moje matka vzala k sobě ty dvě malé a já poslala jezdce pro porodní bábu a lékaře a pospíchala jsem k vám. Bojím se, že tu Silje příliš dlouho chodila sem a tam… ale nebyl čas…“
„Šlo to všechno tak rychle,“ prohlásil starý muž omluvně. „Víte, že vaše žena už měla potíže při prvním porodu, a tohle dítě bylo nezvykle velké.“
„Víc než devět liber, to si můžete být jistý,“ prohlásila porodní bába.
Tengel zaťal zuby. Devět liber byla neuvěřitelná velikost, to věděl, a pro maličkou Silje…
„Protože dítě šlo ven tak rychle, vaše žena se ošklivě potrhala,“ pokračoval doktor. „Právě jsem vkročil do dveří, když mě volali na pomoc.“
Běžně by u porodu asistovaly jenom ženy, ale všichni věděli, že v Siljině případě by mohly nastat potíže. Pro jistotu se Tengel domluvil s tímhle zkušeným mužem, kterého si nesmírně vážil, že bude během porodu po ruce. Teď si za své rozhodnutí děkoval.
Charlotte tiše podotkla: „Je to chlapec.“
Ten bezmocný, nešťastný pláč pokračoval. Všichni měli moc práce; doktor už končil, zatímco porodní bába prováděla své rituály, aby ochránila pokoj před zlými duchy. Charlotte se myla.
Tengelovy myšlenky se vrátily k jeho vlastní matce. Ona byla sama a opovrhovaná, když mu dala život a pak kvůli poraněním přišla o ten svůj. Silje byla v jiné situaci; byla obklopena láskou.
A jak dopadl on? Nikdo k sobě nechtěl vzít to obávané dítě bez matky. Nakonec byl donucen se o něho postarat děd z matčiny strany – tam slyšel víc než tisíckrát, jak svou matku zabil. Z nesmírné nenávisti ho jeho děd pojmenoval Tengel – jako připomínku zlého ducha Prokletých.
Teď se znovu cítil jako ten malý chlapec; poslouchat šepot kolem sebe, ale nezachytit, co znamená; nesmět si hrát s ostatními dětmi; držet se stranou a být stále, stále sám; a každé ráno dostat nařezáno prutem – jen pro jistotu…
Zhluboka se nadechl, postavil se a sebral odvahu, aby pohlédl na svůj vlastní nenáviděný obraz promítnutý do právě narozeného dítěte. Nebo možná ještě hůř – obraz Hanny a Grimara! Pohlédnout do těch jantarových očí, které byly nezaměnitelným znakem zatracené bytosti stižené zlým odkazem a skrytými silami, které propůjčoval.
Z místa, kde stál, viděl jen chomáčky černých vlasů vyčuhujících nad okraj přikrývky. To nebylo dobré znamení.
Udělal krok blíž a pohlédl do chlapcovy nevrlé, křičící tváře. Nebylo snadné poznat, jak vypadá. Odtáhl přikrývku a zavinovačku, ve které byl chlapec zabalený, a prohlédl si jeho ramínka. Byla široká – ale ne nijak neobvykle – a měla správný tvar. Tohle bylo nepochybně veliké miminko, ale nenašel žádné zjevné známky zhoubného dědictví, kterého se obával. Pokud mohl říct podle téhle vylekané a nazlobené tvářičky, zdálo se, že chlapec zdědil vzhled po Tengelovi, ale byl ušetřen jeho ošklivějších rysů.
Dítě jako by vycítilo blízkost teplé lidské ruky a polevilo v pláči. Tengel položil prst do maličké skrčené pěstičky a chlapec ho okamžitě sevřel.
Kdo tu byl, uvažoval v duchu, aby ho utišil, když přišel na svět? Pravděpodobné nikdo.
Tengel odtáhl přikrývky a zvedl malý zavinutý raneček. Ostatní v pokoji mlčeli. Tichounké skytání a popotahování byly jediné zvuky, které dítě vydávalo, zatímco se snažilo otevřít oči.
Navzdory všemu jsi můj chlapeček, pomyslel si Tengel. Ať už vypadáš jakkoli a i kdybys byl stižený naší kletbou, přesto si zasloužíš, aby o tebe bylo postaráno. Zasloužíš si mou lásku, a jak je Bůh nade mnou, věřím, že už ji máš!
Nakonec se novorozeněti povedlo otevřít oči – dva kruhy nebeské modři, které se snažily na něco zaostřit, zamrkaly do světla a zase se zavřely. Znovu začal pláč a tentokrát zněl jako skřípání kola od vozu, které potřebuje promazat.
Tengel nepotřeboval vidět víc. Modré oči a hezká tvářička, která – ačkoli připomínala tu jeho – neměla ty ďábelské, divoké rysy, které ho činily tak děsivým. Všichni slyšeli, jak si Tengel oddechl úlevou.
„Pohnula se,“ ozval se někdo.
Stále s dítětem v náručí Tengel šel a sedl si vedle Silje. Stěží dokázal uvěřit svému štěstí, když něco zamumlala a otočila hlavu.
„Silje,“ zašeptal. Pomyslel na to, jak jeho ubohá matka ležela a umírala, aniž by měla někoho, kdo by ji utěšil. Nedovolil by, aby se totéž stalo Silje. „Všechno šlo dobře a podívej, jakého máme nádherného chlapečka. Oba vás miluji.“
Velmi slabě se usmála. Pokusila se otevřít oči, ale to na ni bylo příliš.
„Šlo to tak… rychle,“ mumlala. „Nemohla jsem ti… říct…“
„Počty ti nikdy moc nešly,“ usmál se. „Posledně jsi narození Liv taky špatně spočítala a všichni jsme byli zaskočení, když jsme na porod nebyli připraveni.“
Znovu se usmála. „Je mi … tak zi… zima,“ zašeptala.
Nemluvně vrátili zpátky do kolébky, kde okamžitě začalo projevovat svou nespokojenost tím, že vřískalo ještě hlasitěji než předtím. Tengel položil Silje ruce na ramena a porodní bába donesla prošívanou deku a přikryla ji. Když Charlotte přinesla horkou vodu, Tengel je požádal, aby přivedli Sol.
Zatímco zahříval Silje svýma rukama, říkal dívce, co má dělat.
„Vezmi kostival, skoro všechen. Pak kopřivu a kontryhel. Našla jsi to? Dobrá! Teď vezmi pár žaludů… Nejsou tam? Nevadí. Tak trochu hlohu a hodně jalovce. Výborně! Tak, máš všechno?“
„Ano,“ odpověděla Sol.
„Skvěle. Paní Charlotte ti pomůže udělat z bylin odvar.“
Silje měla hroznou žízeň a jazyk lepkavý a opuchlý. Když byl nápoj připravený, nedočkavě ho vypila. Zanedlouho se cítila dost silná, aby mohla mluvit, obdivovat své právě narozené dítě a svírat při tom Tengelovi ruku.
„Víš, že jsem se pro tohle dítě neopovážila vymýšlet jména? Zatím jsme žádné nepojmenovali na počest našich rodin – nechtěl bys, aby měl jméno po někom z tvé rodiny z matčiny strany?“
„To nebude třeba,“ usmál se. „Už jsme to udělali, aniž bys o tom věděla. Jmenovala se Line.“
„Aha! A Liv je jednou z podob tohoto jména. A tvůj otec?“
Tengelovi zchladly oči. „Jeho jméno se nikdy nevyslovovalo nahlas, a ani si nezaslouží, abychom po něm někoho pojmenovávali. Ale je tady ještě tvůj otec, ne? Jistě, ten se jmenoval Arngrim.“
„Ano, ale myslím, že to zní příliš vážně. Co bys řekl na Are?“
„Ano, to je ono! A Silje… Nenese žádné známky zlého dědictví.“
„To je úžasné. Takže teď budeš muset zasadit další strom, že?“
„Ano,“ zazubil se, „budu jich muset zasadit víc najednou, abys měla svou alej a ne jen hlouček stromů na konci cesty.“
Byl nesmírně šťastný – bouřlivě se radoval – a v duchu poděkoval Sol, že mu toho osudného dne zabránila udělat to, co plánoval. Ale dnešek byl strašlivý…
Dívka mu stála po boku. Síla pouta mezi nimi byla děsivá. Jejich oči se setkaly.
„Taky to dnes mohlo skončit špatně.“
Sol zakroutila hlavou. „Hanna jednou říkala, že jak ty, tak Silje se proslavíte. Ty už jsi známý – ale ona ještě ne.“
„Takže jsi věděla, že ona má tento den přežít?“
„Protože to řekla Hanna.“
Hanna – Sol ji uctívala jako bohyni.
„Proč jsi mi nic neřekla? Nevíš, jak moc jsme se se Silje celé ty měsíce strachovali?“
„Věřil bys mně – nebo Hanně?“
Na to Tengel nedokázal odpovědět. Jeho boje s Hannou byly vždycky poznamenané její pověstí. A nikdy si nedovolil připustit, že k té staré babizně cítí obrovský obdiv a respekt.
Silje dostala horečku šestinedělek a znovu volali starého doktora.
„Tak, a máte to tady,“ oznámil jim starý veterán úsečně. „Tenhle porod byl až příliš náročný. Vaše žena už rozhodně nebude mít žádné další děti.“
„Je to jisté?“ zeptal se Tengel, když Charlotte – která jim teď chodila každý den vypomáhat – vzala děti do kuchyně na něco na zub.
„Víte stejně dobře jako já, že takový obtížný porod může mít následky! Žádné další děti! To je bez debaty! Ať byste se snažili sebevíc… Přesto, zdá se, že horečka ustupuje.“ A s tím vyšel ven, aby si také dal něco k jídlu – a zasloužený kalíšek brännvinu.
Oba čerství rodiče stáli, zírali na sebe a pomalu se začali usmívat. Nikdy žádný muž se ženou nepřijali takové skličující zprávy s takovou radostí!
„To budou orgie!“ zašeptal Tengel.
„Celou noc!“ zalapala po dechu Silje.
„Celý život,“ zasnil se Tengel.
Vdova po baronu Meidenovi byla poněkud rozladěná. Tengel se jednou stal nedobrovolným posluchačem jejích nářků, když navštívil hrad, aby si promluvili o věcech kolem hospodářství.
Gråstensholm nebyl opravdový hrad, i když Tengel a Silje ho za něj považovali. Bylo to venkovské panské sídlo s lesy a zemědělskou půdou, nic víc. Základové zdi kdysi postavili z obrovských, šedých kamenných bloků, které stály nezvykle vysoko nad zemí a dodávaly domu vzhled pevnosti. Přesto ten velikánský dům, který podpíraly, byla obyčejná brázděná stavba pyšnící se malou věží s vlajkou nad vjezdem.
„Pane Tengele, skutečně v jídelním salonu potřebujeme nějaké tapety ze zlacené kůže. Jen se podívejte na ty stěny – jsou prostě příšerné! Nikdo v celém Norsku zlacenou kůži nevyrábí, proto si ji člověk musí obstarat z kontinentu. A pak, samozřejmě, všechny jejich vzory jsou úděsně nudné! Ach! Takové zoufalství; dnes je všechno tak strašlivě nepoužitelné. Nejspíš si se vším dělám takovou hlavu proto, že už stárnu.“
Pokud čekala, že jí Tengel bude odporovat ohledně jejího věku, pak by se načekala. Byl zahloubán do svých vlastních myšlenek.
„Dokázala by se Silje naučit zdobit kůži? Vaše Milost ví, že má umělecké nadání. Svrbí ji prsty, aby mohla dělat něco jiného než jen domácí práce – ze srdce je nenávidí.“
Baronka se zářivě usmála. „Ale jistě! Silje, ano, opravdu ano! Neříkala jsem vždycky, že se na domácí práce nehodí? A jak je jí?“
„Lépe, děkuji. Každým dnem lépe. Už má zase barvu ve tvářích.“
„Dobrá. A to maličké?“
„Ten ji pěkně zaměstnává,“ usmál se Tengel. „Bude to pěkný chlapík.“
„Ano, vaše děti mají neobyčejné štěstí, všechny. Ale ne! Myslím, že zlaceni kůže je pro Silje příliš těžká a nebezpečná práce – všechny ty kyseliny a zvedání těžkých věcí. Ne, pane Tengele, napadlo mě něco jiného. Všimla jsem si, že v mnoha venkovských sídlech začaly být moderní ručně malované tapety. O tohle Silje požádám! Najdu pár dívek, které se vám postarají o dům. Je to tak nesmyslné, aby se Silje vyčerpávala praním a vařením a takovými věcmi, když tu máme jiné, které jsou pro tu práci mnohem vhodnější. Musíme naši Silje opatrovat, chápete.“
„To ano,“ souhlasil Tengel.
„A připouštím, že můj návrh je i tak trochu sobecký,“ dodala stará dáma a usmála se. „Bude mě těšit vědomí, že budu mít lepší tapety než kdokoli jiný.“
Tengel roztáhl ústa clo úsměvu. „Jak jde dětem učení? Chovají se slušně?“
„Ale ano! Charlotte je tak šťastná. Říká, že obě děti jsou moc chytré! I když mají své zlozvyky. Sol je roztěkaná a někdy dělá chyby – zdá se, že jí chybí dostatek trpělivosti. Ale oba se moc chtějí učit.“ Přešla k němu a spiklenecky zašeptala: „Není mladý Dag ten nejrozkošnější chlapec?“
„Ano!“ usmál se Tengel. „O Daga jsme si nikdy nemuseli dělat starost. Ne jako…“
Baronka si povzdechla. „Všichni se musíme snažit Sol porozumět. Ona je tak dobrosrdečná, opravdu. A nám nikdy neposkytla důvod se bát.“
„Ne, zůstane vaší přítelkyní až do smrti. Přesto není snadné vést ji na správnou cestu. Je toho hodně, co ji zevnitř pobízí dělat různé věci.“
„Ach! Ale nemám pravdu, že vy jste také, pane Tengele, někdy mohl být jako dítě těžko zvládnutelný?“
„To je pravda.“
„Tak vidíte! Takže je tu naděje i pro Sol!“ odpověděla a nepřímo mu tak zalichotila, což bylo možné jenom díky vzájemné úctě a porozumění, které se mezi nimi vyvinulo od doby, kdy jí léčil dnu.
Silje se vyděsila, když uslyšela barončin návrh.
„Tengele! Je to pravda? Malovat tapety a nástěnné obrazy? Myslíš, že to dokážu?“ Pak se odmlčela a chvíli přemýšlela, než dodala: „Dívky na pomoc do domu? Stali se z nás významní lidé! Doufám, že nejsou moc mladé a krásné!?“
„Silje! Co si to o mně myslíš!“ zvolal s úsměvem. „Ale tvoje žárlivost mi lichotí.“
Malý Are, Tengelův syn, přerušil jejich láskyplné škádlení. Bylo to čilé miminko se silnou vůlí – a silnými plícemi!
Na své „orgie“ museli čekat tři měsíce, než Silje zcela nabyla všechny síly. Charlotte nabídla třem starším dětem, že mohou zůstat přes noc na hradě, a ty to škodolibě přijaly. Tengel a Silje nic nenamítali, ale svoje důvody si nechali pro sebe.
Byli sami ve svém domě, až na nemluvně pokojně spící ve vedlejší místnosti.
„Tak, Silje!“ prohlásil Tengel hlasem plným nemravného očekávání. „Teď si můžeme vynahradit všechno, co jsme za tyhle poslední roky propásli.“
„Už žádná opatrnost, už žádné starosti,“ odpověděla s pronikavým smíchem a předstírala hrůzu z jeho rozhodného pohledu. „Tengele… Postav se támhle, na ten koberec! Chci, abychom se milovali pomalu a něžně. Nikdy jsem tě pořádně neviděla… Víš, co myslím… Vždycky jsme se museli skrývat pod peřinou. Tajně, kvůli dětem. Ale ne dnes! Stůj, nehýbej se a nech mě, ať tě svléknu.“
Zhluboka a šťastně se zasmál. Stěží dokázal udržet kamenný obličej.
„Moje stará Silje je konečně zpátky.“
Zvolna svlékala jeho šaty a líbala při tom každý kousek jeho těla; paže, ramena… Tengel začal být vzrušený.
Na stole hořela jediná svíčka a v otevřeném krbu v rohu praskala polínka, ale jinak v pokoji nebylo žádné další světlo.
Stál před ní a záře mihotavého ohně zdůrazňovala obrysy jeho trupu. Silje ho vzala za ruce a ukročila dozadu, aby mohla obdivovat jeho obrovská ramena a mohutnou hruď pokrytou chlupy, z nichž úzký pás pokračoval dolů… Pozorovala jeho útlé boky, dlouhá stehna a rovné nohy. Většinu těla měl chlupatou.
„Jsi skutečný démon,“ zašeptala. „Zelený muž, Satyr z lesa, který svede každou zamilovanou nymfu.“ Škádlila ho očima. „Ale tenhle život ti teď skončil! (si můj, Tengele, nejpřitažlivější a nejvíce žádaný tvore na zemi! Buď mým mužem a pánem!“
Klesla před ním na kolena a chytila ho za boky. Hladil ji po vlasech, zatímco se mu celé tělo chvělo.
„Nikdy jsem ti nevyprávěla svůj druhý sen,“ promluvila a nechala svoje ruce sklouznout dopředu. „Ach, jak jsem po tobě toužila,“ zašeptala chraplavě.
Pak, zatímco něžně líbala tu část jeho těla, kterou její ruka pohotově sevřela, mu vyprávěla, co se jí zdálo krátce potom, co se podruhé setkali. Jak ležela nahá a bezmocná, zatímco ji chtěli znesvětit vojáci. Že ten muž-zvíře, který ji ve snu zachránil, byl skutečný démon. Jak cítila jeho dlouhý, horký jazyk na svém krku a jak nakonec padl na kolena a lízal jí stehna, dokud se neprobudila, rozpálená nezkrotnou touhou.
„Udělám tohle všechno a ještě víc,“ slíbil jí Tengel tiše, celý rozvášněný. „Pojď, má milovaná, teď svléknu já tebe! Tahle noc patří jenom nám a do úsvitu toho spolu musíme spoustu stihnout.“
2024 ©