6. kapitola

Napsal Jinny (») 2. 5. 2011 v kategorii Sága prokletých - Hon na čarodějnice, přečteno: 1243×

A tak přišel den, kdy se Tengel a Silje s dětmi vydali na cestu.

Pár dní přeci odjezdem Charlotte Meiden vyslala jezdce, aby se ujistil, že je všechno připraveno na jejich příjezd. Domy byly po mnoho let z převážné části prázdné a bydlel v nich pouze jeden starý pár, který budovy udržoval. Půda byla samozřejmě obdělávána, ale ne příliš účinně. Tak akorát, aby byl zajištěn menší příjem pro Meidenovu rodinu, ale nic víc.

Celou tu spoustu Charlottiných osobních věcí zabalili a naložili na loď, která teď kotvila v přístavu. Jenže loď měla vyplout nejdříve za pár týdnů – a Charlotte si ne mohla dovolit čekat tak dlouho. Bylo životně důležité, aby odjela dřív, než se její otec vrátí z cest. Nepochybně by celý tenhle rozruch okamžitě zastavil. Jako by ho už slyšeli říkat: samotná žena nemůže uřídit statek a panství takové velikosti! Nikdy! Mimoto, pokouší se snad přisvojit si jeho otcovskou autoritu? Copak už nesmí rozhodovat o tom, co je nejlepší pro ženy v jeho rodině? A kdyby se někdy dozvěděl o Tengelovi Prokletém? … Pak by jeho odplata byla nelítostná! Nikoho, kdo náleží k takové bezbožné rodině, by neušetřil, dokonce ani Daga ne – a stejné by bylo lepší, aby se o jeho existenci nikdy nedozvěděl!

Připravili rychle plán cesty a po vzrušené debatě se rozhodli, že pojedou stezkou vedoucí přes hory. Protože tu cesty skoro neexistovaly, rozhodli se vzít pro dámy malý krytý vůz, ale nikdo si nemohl být jistý, jak daleko bude moci jet. Nejspíše budou muset značnou část cesty jet všichni na koni, protože jistě narazí na úseky, které budou téměř neprůjezdné, a údolí Drivdalen z nich bylo nejhorší. Jet co nejdéle ve voze bylo to nejlepší, v co mohli doufat.

Všichni si uvědomovali, že cesta po pevnině bude namáhavá a plná nebezpečí, ale protože plavbu po moři nemohli uskutečnit okamžitě, neměli jinou volbu než zkusit přejít vysoké pohoří Dovre. Ale na tenhle „výlet“ budou mír aspoň pořádný doprovod.

Na baronku padl nepříjemný úkol, pokusit se vysvětlit svému manželovi, proč jejich dcera odešla z domu a vzala si s sebou různé kusy nábytku, mnoho koní a ne bezvýznamné množství služebnictva. Neobávali se, že by se mohl vydat za nimi. Úřední cesty po celém Trøndelagu, které musel absolvovat jako součást svých povinností, muže jeho objemné postavy naprosto vyčerpávaly. Dlouhá cesta na jih byla to poslední, co by chtěl; a kromě toho, nestálo za to opouštět domácí pohodlí – nebo dokonce riskovat svůj veledůležitý život – kvůli dceři!

Cesta nížinnou krajinou do Dovre byla poměrně jednotvárná. Silje a děti seděly s Charlotte a její komornou v prostém povoze zakrytém obloukovitou plachtou. Tengel jel na koni vedle nich nebo před nimi, což záleželo na terénu, jakým právě projížděli. Vzali si minimum zavazadel – veliký námořní náklad téměř výhradně tvořilo Charlottino věno, ale to teď mohla těžko potřebovat.

Počasí bylo nádherné. Ačkoli vůz neměl žádná péra a cesty byly tak špatné, že po dvou dnech byli všichni samá modřina, nikdo z nich si nestěžoval. Pro všechny bylo tohle dobrodružství tak vzrušující – kromě Silje, která skrývala slzy a strnula při každém trhnutí vozu, ve snaze ochránit život, který uvnitř ní rostl.

Všiml si toho snad jenom Tengel, ale ten na sobě nedal nic znát.

Kousek před skupinou jeli tři jezdci a vzadu hlídali průvod dva ozbrojení muži. Měli s sebou čtyři koně navíc na dobu, kdy vůz nebude moci jet dál, a netrvalo dlouho, než je začali potřebovat. Dorazili k působivému a nebezpečnému Vårstigenu, části staré poutní cesty vedoucí do údolí Drivdalen, když se jim kočí omluvil a oznámil, že už nemůže jet dál. Rozloučil se s nimi, otočil povoz a vydal se zpátky na tu křivolakou cestu do Trondheimu – aby znovu přebrodil hluboké řeky, zdolal rozlehlé mokřiny, stěží průjezdné pro samotného jezdce, a našel cesty močály a temnými lesy – sám.

Nějakou dobu trvalo, než naložili zavazadla a dostali děti a ženy na koně. Pak začala cesta jako ze zlého snu, cesta po úzkých cestičkách Vårstigenu, lemovaných strmými srázy z jedné a často z obou stran. Někdy koně opatrně našlapovali mezi rozeklanými skalními stěnami na jedné straně cesty a hlubokými roklemi na straně druhé, odkud k nim z hloubky neustále doléhal hukot řeky Driva. Občas kůň a jeho jezdec balancovali jako na hraně nože, když přecházeli úzký hřeben, ačkoli podél těch nejznepokojivějších míst šli většinou raději pěšky, protože na vlastních nohou cítili větší sebejistotu než na hřbetu zvířete.

Cesta se nakonec začala rozšiřovat a vyústila na jakousi náhorní plošinu. Vzduch tu byl řidší a chladnější. Nepotkali žádné další pocestné, a naštěstí ani žádnou divokou zvěř. Jedinou společnost, když v zastřené dálce poprvé zahlédli zasněžené vrcholky hor, jim dělalo pár dravců, kroužících vysoko nad nimi.

Silje se nedokázala oprostit od strachu, který v ní narůstal každou vteřinu cesty podél Vårstigenu. Jela na koni, před sebou držela Sol, ale přesto se současně snažila nespouštět oči z ostatních dětí. Tohle ji naprosto vyčerpávalo, ale nedokázala důvěřovat ostatním, i když věděla, že dokážou dohlédnout na děti lépe než ona. Uklidňovala sama sebe, že je doprovázejí velcí silní muži. Krása a vznešenost krajiny, která ležela před nimi, jí unikala. Všichni ostatní živě hovořili o zajímavém okolí – rozpoznávali vrcholky podle jména… Snöhetta… Rondane, ale ta slova jí prostě prolétla jedním uchem tam a druhým ven. Jako by se na svět dívala skrz závoj. Dlouho potom zjistila, že když se jí někdo zeptal na cestu, z jízdy přes hory si vůbec nic nepamatuje.

Přesto si proti své vůli uvědomovala, že se musela přihodit spousta věcí. Mlhavě si vzpomínala, jak nakonec dorazili do příjemnějšího podhůří Dovre, všichni zastavili a skoro do jednoho si lehli na trávu, aby se uvolnili a uklidnili nervy. Tolik se bála, že by se dětem mohlo něco stát, že se jí stále třásla brada a drkotaly jí zuby. Všimla si, že Tengel je velmi bledý, když teď seděl s Liv v náručí a s bradou opřenou o její kaštanově hnědé vlasy. Tengel se vždycky choval ke všem dětem stejně, ale Silje věděla, že svou vlastní dceru Liv miluje výjimečným způsobem. Nikdy by to nedal otevřeně najevo, ale častokrát ho viděla, jak se sklání nad její postýlkou, když spala, a ve tváři má výraz údivu a neochoty uvěřit, že on má vlastní dítě – a navíc takové krásné!

Charlotte seděla s paží kolem Daga, mluvila na něj a snažila se ho utěšit.

Silje natáhla ruku k Sol, která přišla a vrhla se do trávy vedle ní. Také byla znavená z děsivé cesty a strachy nedokázala ani promluvit – což se stávalo zřídkakdy.

Ještě je trápily drobné bolístky, boule a odřeniny, které si už dříve nadělaly z cestování ve voze. Silje se stále do tváří nevrátila barva, ale nestěžovala si, ani své nepohodlí nedávala najevo.

Služebnictvu, které sedělo pohromadě kousek od nich, se také velmi ulevilo, že nejhorší část cesty mají za sebou.

Nad horami se začaly stahovat mraky. Do tváří se všem opíral vítr s ledovým mrholením, proto byla jízda k nejvyššímu bodu cesty velmi nepříjemná. Mrholení se proměnilo v déšť se sněhem, když se přiblížili k boudě pro pocestné Hjerkinn, velmi jednoduchému srubu, ale přesto vítanému úkrytu, kde si dopřáli zaslouženou přestávku na odpočinek a jídlo. Jak bouře sílila, začal dovnitř foukat mezerami v trámech sníh, který tu a tam tvořil malé závěje na udusané hliněné podlaze.

Navzdory počasí se tu nemohli zdržet příliš dlouho. Potřebovali se na noc dostat k vhodnějšímu ubytování. Když odjeli z Hjerkinnu, sníh znovu přešel v déšť.

Dokud nedorazili do zájezdního hostince jižně od pohoří Dovre, nic závažného je nepotkalo.

Hostinský je unavené a vyčerpané po dlouhé namáhavé cestě mile přijal a všichni si udělali pohodlí. Vděčně si dali ta nejlepší jídla, která jim mohl nabídnout. Tengel měl kapuci stále na hlavě, aby co nejvíce skryl své rysy, ale podle jiskření v očích Silje poznala, že si proti své vůli užívá výhody cestování se šlechtici.

Právě když seděli a jedli, přišel hostinský a upozornil je na dva cizince, kteří se občerstvovali na opačném konci místnosti. Prý má pocit, že už příliš dlouho dychtivýma očima sledují Charlottinu nádheru.

„Nemůžu je vyhodit, rozumíte mi,“ šeptal, „pokud nedělají žádné potíže. Ale nejsou o nic lepší než loupežníci. Takže pokud vám mohu radit, postavte ke svým věcem dnes v noci stráž! A taky pořádně zataraste dveře ve svých pokojích!“

Charlotte, na kterou byla směsice vůní a pachů v hostinci až příliš, mu poděkovala a slíbila, že se podle jeho rad zařídí. Tengel se nabídl, že bude sedět v chodbě a hlídat její dveře, ale ona ho odmítla s tím, že to je povinnost pro pár jejích sloužících. Sol je s vykulenýma očima sledovala a poslouchala tak bedlivě, že bylo skoro vidět, jak má nastražené uši.

Obvykle se pocestným na přespání poskytovalo místo ve velké hale sousedící s jídelnou, ale hostinec měl i pár malých pokojíků v horním poschodí, které byly určené pro urozenější hosty. Silje připadalo poněkud legrační, že se teď k ní a její rodině chovali jako k význačným hostům – ačkoli přirozeně věděla, že tyto výsady pramení z Charlottina postavení.

Baronka by nikdy neposlala svou dceru pryč jen s pár sloužícími a Tengelovou rodinou. Doprovázel je i jeden muž, který zdvořile a s autoritou dohlížel na Charlottiny záležitosti. Silje neměla ponětí, jaká je jeho skutečná funkce; pravděpodobně kvestor, ale věřila, že jakmile všichni dorazí do cíle, on se vrátí se do Trondheimu.

Tahle mladá šlechtična byla zvyklá na vybranější společnost a nikdy by si nesedla ke stolu s lidmi, jako jsou Tengel a Silje. Ovšem teď, za těchto neobvyklých okolností v neznámém prostředí, o kterém nic nevěděla, a obklopená pochybnými pocestnými, jejich společnost vyhledávala. To ji také přivedlo blíž k Dagovi a s každou další hodinou mu byla oddanější. Toužila po dni, kdy by se o něj mohla řádně starat jako jeho matka.

„Říkáte, že je chytrý?“ zeptala se Charlotte Silje.

„Velmi!“

„Byla by škoda, kdyby se taková inteligence promarnila. Já jsem… přemýšlela. Mohla bych ho učit? Pár hodin týdně?“

Tengel a Silje se na sebe zeširoka usmáli. Oba zastávali názor, že učení je cesta, jak od života získat co nejvíc.

„Nic by nás nepotěšilo víc,“ souhlasila Silje. „Ale nebude to vypadat divně, když… Chci říct…“

„Ach, chápu,“ přerušila ji Charlotte. „Jistě, měla jsem na mysli všechny děti. No, v tuhle chvíli aspoň ty dvě starší.“

„V takovém případě byste nám prokázala velikou službu, slečno Charlotte, kterou vám určitě oplatíme svou nekonečnou vděčností,“ prohlásil Tengel.

„Pak jsme domluveni,“ odpověděla s úsměvem. Byla překvapená, jak příjemně si může popovídat s prostými lidmi. Ale tihle jsou v tolika ohledech jiní než ostatní, říkala si. Ubohá, drahá Charlotte! Byla tak nezkušená.

Seděli stranou od ostatních cestujících v rohu jídelny, který byl vyhrazený pro urozenější společnost. Přesto se nemohli vyhnout zápachu a hluku nebo utéct před očima ostatních hostů, ale Tengel k ostatním zůstával otočený zády.

Velmi nenápadně se vyptávali hospodského na Prokleté. Ví o nich něco? Slyšel o nich někdy vyprávět?

Prokletí? Ne, to jméno mu vůbec nic neříkalo; a to se setkal s různými lidmi – místními, stejně jako s pocestnými, kteří tudy jen procházeli.

To byla úleva pro ně pro všechny. Nechvalná proslulost Prokletých nepřekročila pohoří Dovre. Dokonce i Tengel si spokojeně povzdechl a konečně, když mu všechno úplně došlo, cítil, jak z něj spadlo napětí posledních týdnů.

Přitahoval pozornost lidí, to byla pravda, a hospodský se před ním měl nejdřív na pozoru. Ale teď seděl ve stínu a nikoho nerušil. Ostatní hosté si ho nevšimli a on sám měl v úmyslu, aby ho vidělo co nejméně lidí.

Protože byli unavení z cesty, šli brzy do postele. Zavolali Sol a Liv, které pobíhaly a poskakovaly po jídelně a povídaly si s hosty, jak už to zvídavé slečny dělávají. Obě dívky dostaly vyhubováno za své chování, ale zatímco Liv nesla výtku těžce a rozplakala se, Sol to bylo lhostejné a pouze si všechny prohlížela třpytivýma, tajemnýma očima. Nikdo nikdy nemohl vědět, co si to děvče zrovna myslí – ty lesklé oči toho tolik skrývaly.

Uprostřed noci Charlotte vzbudil těžký, dutý hluk. Snažila se vzbudit svou komornou, ale ta tvrdě spala. Někdo byl v pokoji! Ale dveře byly zavřené na západku a zatarasené… Okno! Muž – nebo byli dva? Museli sem slézt ze střechy a vypáčit okenici.

Možná vylezli po žebříku?

Charlotte otevřela ústa, aby vykřikla, ale než stačila vydat jakýkoli zvuk, ústa jí zakryla drsná ruka a v pološeru se hrozivě zableskla čepel nože. Zatímco jeden muž ji pevně držel, ten druhý se jí prohraboval věcmi. Komorná stále spala – musela být velmi vyčerpaná.

Navzdory hrozícímu nebezpečí Charlotte zuřila. Věděla, že její služební spokojeně spí na druhé straně dveří a Tengelova rodina oddechuje na druhém konci chodby. A přesto tu leží, zcela bezmocná. Pravděpodobně ji hodlají zabít…

Ale neudělali to. Komorná se pohnula a po krátkém tichém rozhovoru muži obě ženy svázali. Pak dál neslyšně prohledávali pokoj a tiše kleli, dokud neobjevili skříňku s největšími cennostmi.

Charlottiny oči přivykly pološeru a celkem dobře zloděje viděla.

Jeden z nich si setřel pot z čela.

„Co uděláme s těmi starými ženskými?“ zašeptal jeho společník. „Možná nás viděly… nebylo by lepší, kdybychom… ehm…?“

„Ano, ty jdi. Já si musím trochu odpočinout. Postarám se o ně. Sejdeme se na obvyklém místě… není mi… moc dobře.“

První muž vylezl oknem a vzal s sebou skříňku. Nic jiného nenašli – Charlotte si s sebou vezla jen velmi málo cenností.

Druhý muž ztěžka dosedl na postel komorné. Otřel si rukama obličej, pak se chytil za břicho a hlasitě zasténal. Postavil se a snažil se udržet rovnováhu. Charlotte bezmocně sledovala, jak klopýtá k její posteli a ve vzduchu mává nožem. Ležela tam ochromená strachem, roubík dusil její pokusy vykřiknout a provazy se jí zařezávaly do kůže. Ty žalostné zvuky, které se jí podařilo vydat, byly příliš slabé, aby byly slyšet přes dveře.

Muž stál nehybně uprostřed pokoje a zíral na ni. Nenadále se zakymácel, pak padl dopředu a zůstal nehybně ležet s jednou rukou na její posteli. Charlotte ji kolenem strčila dolů a ruka s bouchnutím dopadla na podlahu.

A tak tam zůstali až do rozednění; obě ženy se děsily, že se muž vzbudí a zabije je. Ale on se už nikdy neprobral!

Charlotte zatarasila dveře zevnitř. Proto se hostinský, Tengel, kvestor a mnoho dalších lidí teď zoufale snažili dostat do jejího pokoje oknem! Na žebřík, který našli záhadně stát pod oknem, se podařilo vylézt jenom kvestorovi. Ten pak otevřel dveře ostatním, kteří se vrátili do chodby celí rozrušení a znepokojení.

„Tenhle muž je mrtvý,“ oznámil hostinský. „Měla jste štěstí, milostivá paní! Ale kde je jeho společník? Nejsou odsud, víte. Jenom se tady nahoře čas od času ukážou.“

„Nebude daleko,“ prohlásila Sol klidně. Stála, měla na sobě jenom noční košili a zvědavě si prohlížela mrtvého muže.

Tengel na ni znepokojeně pohlédl. Vyvedl všechny návštěvníky kromě Silje ven z pokoje, posadil se na postel komorné a chytil Sol za ramena. Charlotte a komorná seděly na druhé posteli a mnuly si zápěstí, aby se jim znovu prokrvila.

„Sol,“ zeptal se Tengel výhrůžné tichým hlasem, „co jsi to udělala?“

Nevinně na něj hleděla. „Já jsem … Chtěli se zachovat ošklivě k hodné paní Charlotte. Slyšela jsem, co o ní říkají, tam dole, kde jedli.“ V místnosti panovalo naprosté ticho, když ji poslouchali a narůstaly jejich obavy. „Tak jsem jim dala něco do džbánku piva… jenom trochu… když jsem utíkala kolem a mluvila s nimi. Ale vzala jsem jen trošičku! … Z toho maličkého koženého váčku, co mi dala Hanna … víš! Z toho černého.“

„Ach, dobrý bože,“ zabručel Tengel.

V tu chvíli do dveří strčil hlavu hostinský.

„Našli toho druhého,“ oznámil jim. „Ležel mrtvý na zemi nedaleko odsud. Máme všechny vaše cennosti, milostivá paní. Byly rozházené všude kolem něj… Dva mrtví chlápci! Kdo by si to pomyslel? Taková divná věc, hm!“

„Děkuji,“ zamumlala Charlotte a rty se jí stěží pohnuly. „Řekněte prosím těm hodným lidem, kteří je našli, že jsem jim velmi vděčná.“

Tengel zbledl. „Sol,“ procedil skrz zaťaté zuby, „dáš mi Hannin ranec – celý – hned teď!“

„Ale ten je můj!“ vykřikla.

„Ano, to je. Ale dokud nebudeš dost velká, abys ovládla léčitelské umění, nemůžeš ho mít. Rozumíš?“ Ačkoli řekl „léčitelské umění“, všichni v pokoji věděli, že měl na mysli něco naprosto jiného.

Na krátký okamžik se Charlotte divoce zachvěla. Nic takového se jí ještě nestalo – v životě, který byl bez lásky a plný lhostejnosti. Nedokázala popřít záchvěv vzrušení, který cítila v přítomnosti dvou tak výjimečných, mocných lidí, jako jsou Tengel a Sol. Tengel byl dobrák skrz naskrz – ale u Sol už si nebyla tak jistá.

Charlotte provedla jedinou věc, kterou za daných okolností mohla udělat. Natáhla ruku k dívce, které se oči zalily slzami vzdoru a zklamání – ale rozhodně ne lítosti!

„Jsem ti tak vděčná, Sol, drahoušku,“ promluvila upřímně. „Zachránila jsi život mně a mé komorné. Udělala jsi to s dobrým úmyslem, ale tvůj otec má pravdu – nedokázala jsi správně odměřit dávku. Jsem si jistá, že ti tvé věci vrátí, až budeš starší.“

„Ano, vrátím,“ ujistil ji Tengel. „Teď musíme nechat tyhle mladé dámy o samotě. Promiňte mi to vyrušení, slečno Charlotte.“

„To je naprosto odpustitelné,“ odpověděla s blahosklonným kývnutím hlavy. „Prosím, řekněte všem, že hned po jídle vyrazíme.“

„Jistě,“ přitakal Tengel. Stále byl otřesený tím, co se stalo, protože on věděl, že Sol dokáže bezvadně odhadnout správné dávky Hanniných směsí. „Bylo by moudré, abychom odjeli, než sem přijede místodržitel vyšetřovat smrt těch mužů. A, slečno Charlotte, možná byste se měla zkusit obléknout trochu… obyčejněji?

Nechtěli bychom přitahovat pozornost dalších takových pobudů.“

Charlotte Tengelovi naprosto rozuměla.

Tengel a Silje užasle stáli u příjezdové cesty k jejich novému domovu. Po pravé ruce, asi kilometr odsud, viděli věnné sídlo Charlotte Meiden, Gråstensholm. Byla to rozlehlá a nádherná budova, postavená na obrovských žulových kvádrech a zakončená věží s hodinami a vlajkami, vlnícími se ve větru. Charlotte se od nich oddělila a vydala se k domu. Ale jejich stavení!

„Tengele,“ vydechla Silje ohromeně, „myslela jsem, že její dům bude panské sídlo a náš jenom malá chalupa na stejném pozemku. Ale dům Meidenů je hotový palác! A tohle je panské sídlo! Opravdu tady budeme bydlet?“

„Už to tak vypadá,“ odpověděl. Jeho hlas zněl unaveně.

Ve skutečnosti dům nebyl tak okázalý, jak si Silje se svým skromným pohledem na život představovala. Gråstensholm byl opevněné panské sídlo – vysoká, čtvercová a robustní budova, ne kdovíjak krásná. To, co Silje nazvala panským sídlem, byl dlouhý, úzký dům s přístavbami po obou stranách. Ty tvořily tři strany pěkného, trávou porostlého dvorku. Podle výšky štítů se zdálo, že pokoje jsou i nahoře.

Čekala je nová, vzrušující budoucnost. „Tengele!“ vydechla Silje plná dojetí a sevřela jeho ruku. „Ach, Tengele!“

„Uděláme všechno, abychom se baronce o její majetek dobře postarali,“ prohlásil slavnostně.

Děti hleděly na svůj nový domov s vykulenýma očima. „My budeme bydlet tady?“ zeptala se Sol. „Ano, a když budeme své povinnosti vykonávat dobře, mohl by to být náš domov po mnoho let.“

„Tak to se budeme snažit, že, Dagu a Liv?“ obrátila se Sol k dvěma mladším sourozencům.

Prosté „Ano“ bylo jediné, na co se zmohli.

Jakmile došli k domu, Silje se začala zvědavě toulat z místnosti do místnosti. Potěšilo ji, že tu zbylo pár kusů nábytku; postele, skříně a jeden nebo dva stoly, které byly připevněné ke zdi.

„Jsem dobrý truhlář,“ zvolal Tengel, plný vzrušení. „Silje! Ta stěna – vidíš? Má jenom dřevěnou okenici, ale není dost velká…?“

„Na Benediktovu skleněnou mozaiku!“ vypískla Silje. „Tengele, to je dokonalé! Když tudy bude svítit slunce, barvy v mozaice se rozzáří. Musíme se zeptat, jestli si ji tam můžeme pověsit! Štípni mě do ruky, Tengele, jestli se mi to všechno nezdá!“

Uplynulo už mnoho měsíců, co ji naposledy viděl tak šťastnou.

Přijeli uprostřed dne a celé odpoledne strávili plánováním, obdivováním a zkoumáním každého kouta a skuliny, stejně jako vybalováním těch pár věcí, které s sebou přivezli. Bude nějakou dobu trvat, než jim loď dopraví ostatní věci.

Později, zatímco Silje připravovala první večeři v novém domově, šel Tengel do ložnice – sám. Stál nehybně, přemýšlel a poslouchal, jak děti šťastně pobíhají po domě – byl mnohem prostornější než cokoli, co dosud poznaly – hlasy se rozléhaly v poloprázdných místnostech a na dřevěných podlahách byl slyšet dupot jejich kroků.

Otevřel tašku se svými „věcmi“, jak jim Silje raději říkala. Zapátral mezi malými lahvičkami a koženými váčky, dokud nenašel malou krabičku, kterou pak dlouho potěžkával v ruce. Teď, na konci jejich cesty, nastal ten správný čas. Jenom by jí dal ten prášek do jídla… Nikdy by ji nenapadlo, že za potratem stojí něco jiného než vysílení a útrapy namáhavé cesty, které stály nenarozené dítě život.

Při pouhém pomyšlení na to, co se chystal udělat mě! Tengel pocit, jako by mu srdce probodla chladná ocel. Nesmírně toužil po dalším dítěti, ale nemohl to dopustit – nebezpečí bylo příliš vysoké. Pokud něco neudělá teď, pak nejspíš Silje zemře a jemu nezbyde než vychovávat nestvůru – která by byla stejně nešťastná jako on během všech těch let, kdy žil sám. Nebo by všechno mohlo dopadnout ještě hůř – on, Tengel, byl aspoň ušetřený těch nejhrozivějších vlastností svého zlého dědictví.

Silje by nikdy nepochopila, proč to musel udělat; to věděl. Truchlila by po ztraceném dítěti… a i kdyby se nikdy nedozvěděla, že to byl on…

Zamračil se.

Nebyl v místnosti sám.

Někdo ho sledoval.

Příliš ho nepřekvapilo, když se otočil a uviděl Sol, jak se opírá o zárubně dveří a pozorně ho sleduje. Mezi ním a jeho malou neteří vládlo zvláštní pouto, jakási spolupráce a on nikdy nepochyboval o tom, že její síly jsou mnohem větší, než kdy byly ty jeho. Sol vycítila tolik věcí. Za jejíma očima ležela skrytá všechna tajemství světa.

Aniž by řekla slovo, přešla k němu a vzala mu krabičku z ruky. Stejně klidně si ji strčila do kapsy. Tengel se nezmohl na slovo. Přistihla ho!

Pohled do Soliných očí se nedal vydržet. Provrtával se mu přímo do hloubi duše a její slova spíš cítil, než slyšel. „Svůj k svému. Oko za oko. Skutečně bys chtěl Silje způsobit takové utrpení?“

Dlouze, tiše si povzdechl a položil jí ruku na hlavu. Byl unavený, skleslý a zarmoucený. Nic neřekl, jen přešel ke své posteli a z police nad ní sundal Solin ranec a podal jí ho. Neuhnula pohledem ani o píď, když si ho brala, zatímco mu z druhé ruky nabídla krabičku.

„Ne,“ zamumlal odevzdaně. „Nech si ji, dokud se to dítě nenarodí!“

Prostě přikývla, otočila se a odešla.

Tengel stál a znaveně sledoval, jak odchází. Teď už nebylo cesty zpět.

Právě dojedli večeři, když přišel vzkaz od Charlotte, že by si přála mluvit s Tengelem. Hned vyrazil po malé pěšině přes pole a nálada se mu zlepšila díky překrásnému okolí všude kolem. Za domem se rozprostíral les, zatímco zepředu se nabízel pohled do otevřené krajiny a na kostel. V dálce Tengel viděl vodní plochu, ale zda je to jezero nebo fjord, to nedokázal říct. Jistě to všechno časem prozkoumají. Ležel před nimi vzrušující život, tím si byl jistý.

Charlotte Meiden a Tengel se setkali v jednom z menších přijímacích pokojů a dlouho mluvili o vedení statků a obhospodařování půdy. Jemu ten pokoj připadal velikánský. Všechny rozměry téhle stavby, když o tom tak přemýšlel, byly tak obrovské. Dům ještě nebyl úplně zařízený a stěží byl nachystaný pro každodenní život. Chyběly tu Charlottiny osobní věci a nábytek, který se zde bude dobře vyjímat.

„A nakonec, pane Tengele,“ prohlásila vážně, „musíme podepsat a zapečetit všechny listiny.“

Ztuhl. Nebylo tohle přesně to, čeho se celou dobu obával? Všechno se zdálo příliš krásné, než aby to byla pravda! Teď přišel ten háček – ale co to asi bude?

Trochu se zamračil. „Jaké listiny?“

„No, dokumenty k domu, samozřejmě. Budou prokazovat, že jste koupili dům za jistou sumu, ale to je pouhá formalita. Přirozeně nechceme, abyste něco platili.“

Tengel zatajil dech. Během jejich rozhovoru zůstal uctivě stát, i když mu nabídla židli; teď ji vděčně přijal.

„Chcete říct, že ten malý statek bude náš? Se všemi náležitostmi?“

„Ano. Myslela jsem, že jste to pochopili.“

Znovu zmlkl. Charlotte čekala, i když navzdory jejímu věcnému výrazu bylo maličko znát, že objevila radost z dávání a potěšení ostatních.

„Slečno Charlotte, to prostě nemůžeme přijmout! Už jste toho pro nás tolik udělala.“

Když promluvila, její slova byla plná vášně. „Víte, pane Tengele, jak se člověk cítí, když vzal život dítěti a velmi dlouho a hořce svého skutku litoval? A pak se mu to dítě vrátí, v dobrém zdraví a šťastné. Víte to, Tengele?“

„Ano,“ hlesl tiše. „Vím to velmi dobře. Kvůli Silje jsem se dvakrát pokusil vzít život dítěti, které čekala. Nejdřív to byla Liv – a teď tu dívku miluji víc než vlastní život. A pak…“

„To další dítě?“

„Ano, ale Sol mě zadržela. Chápu velmi dobře, jak jste se cítila těch posledních pět let.“

Charlotte uvažovala o tomhle zvláštním muži, který měl tolik různých stránek povahy. „Také ke mně jste se zachovali velmi ohleduplně. Neudali jste mě úřadům, že jsem odložila živé dítě…“

„To nás nikdy ani nenapadlo. Na to mohu přísahat!“

„Děkuji! Tolik vám děkuji!“ Charlotte se odmlčela, než pověděla: „Sol… je… pozoruhodné dítě, ale musím vám říct, že se jí trochu bojím.“

„To nemusíte, slečno Charlotte. Šla by až za hrob pro ty, kdo jsou jí drazí.“

„Ano, to už jsem pochopila.“

Začala rovnat květiny ve váze, kterou chvíli předtím položili na stůl. Tengel koutkem oka sledoval mladou šlechtičnu a uvědomil si, že s ní velmi soucítí. V žádném případě nebyla krásná a skutečnost, že se s ní špatně zacházelo a v mládí prodělala tak trpkou zkušenost, ji musela velmi ranit. Přesto zůstala srdečná. Okamžitě se rozhodl, že jí bude skutečným přítelem, pokud ho bude potřebovat.

„Ale to jsme odešli od tématu,“ promluvil honem. „Já… já nemohu přijmout takový velký dar.“

„Zkuste se na to podívat mýma očima. Můj život byl pustý a posledních pět let jsem necítila nic než bolest. A můj dar není tak docela nesobecký – budu blízko svému synovi, a když přijde čas, zdědí Gråstensholm.“

Kdyby Tengel už dávno neseděl, jistě by se musel posadit teď.

„Tohle obrovské panství? Celé? Hlavní dům, statky, pastviny a taky lesy?“

„Tengele, podívejme se pravdě do očí. Já se nikdy nevdáni, ale tenhle chlapec mi vnesl do života smysl. Pokud Bůh dovolí, pak sem jednoho dne přijde a bude tu se mnou bydlet. Ale chci vám připomenout, že tohle bude dar, nenabízím to jako výměnu. Přijde sem, pouze když si to bude sám přát.“

Tengelovi chvíli trvalo, než dokázal slovy vyjádřit to, co si myslel.

„Jste neobyčejně laskavá žena, paní Charlotte,“ poznamenal tiše a rozvážně.

„Opravdu?“ Její hlas zněl trpce. „Pokud je to skutečně tak, je to proto, že vy, Silje a vaše malá rodina jste mi ukázali, jak na to.“

Když podepsali všechny listiny, chtěl Tengel odejít.

„Je tu ještě něco, co pro vás mohu udělat?“ zeptala se Charlotte.

Tengel se zastavil na cestě ke dveřím, otočil se k ní a usmál se.

„Jako by tohle všechno nebylo dost!“ Pak ho najednou něco napadlo a upřímně dodal: „Ale možná je tu jedna věc.“

„Řekněte mi ji, prosím.“

„Pravděpodobně bych to všechno zvládl sám, ale potřebuji vaši radu a pomoc… Dovolte, abych vám to vysvětlil. Silje kdysi měla sen, že bude žít v domě, ke kterému povede lipové stromořadí – alej. Byl to samozřejmě jenom dětský sen a nikdy se nemohl splnit, dokud jsme žili v Údolí Prokletých. Ale teď? Pomohla byste mi dopřát jí tuhle radost? Sehnat nám nějaké malé lipové stromky a…“

„S radostí! Poptám se. Nemělo by to být obtížné.“

O čtrnáct dní později Tengel kopal hluboké díry po obou stranách cesty vedoucí k domu. Vyhloubil jich jenom šest, protože tolik stromků dostali, ale později jich bude víc. Silje a děti se shromáždily kolem něj a dívaly se.

„Tenhle je za mě, protože jsem hlava rodiny,“ oznámil se širokým úsměvem, když vložil první mladý strom do jámy. Děti natlačily zeminu zpátky kolem jeho kmene a zvesela ji udusaly.

„A tenhle je pro Silje,“ řekl, když přešel na druhou stranu silnice.

Pak dostala svůj strom Sol… pak Dag… a pak Liv.

„A ten poslední…?“ Podíval se tázavě na Silje.

„Ten poslední je pro paní Charlotte,“ prohlásila okamžitě. Tengel se zasmál. „Vidím, že nic nebereš jako samozřejmost.“

„Ne.“ Usmála se na něj a trochu se zachvěla.

„Za paní Charlotte!“ pronesl s velkou obřadností.

„Protože je hodná,“ dodala Sol.

Potom však Silje trochu znepokojilo Tengelovo chování. Zatímco ona a děti šly zpátky k domu, zdržel se ještě u svých pár stromků. Sledovala, jak postupně přešel ke každému z nich, a Silje si byla jistá, že nad nimi pronášel nějaká zaklínadla.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a dvanáct