Kdyby baron Meiden věděl, že jeho nablýskaný nový kočár míří na jih a jede ven z města po vesnických cestách, nikdy by to své ženě a dceři neodpustil. Naštěstí byl pryč v severní části Trøndelagu a nemohl se nic dozvědět.
Bylo to velmi elegantní vozidlo, ale těžkopádné a nepohodlné, které na podvozku nemělo žádná péra. Jeho hlavním účelem bylo ukazovat bohatství a postavení. Teď byl kočár přetížený, skřípal pod vahou jídla a oblečení pro Siljiny děti, které matka a dcera vyhrabaly ze starých truhel a skříní. Byly to věci, které by jinak nikdy nespatřily denní světlo.
Silje seděla naproti dámám a těšila se z rozzářeného letního rána, obdivovala divoké květy rostoucí podél silnice a bohatství luk. Zoufale toužila zjistit, jaké plány ty dvě ženy na protější straně vozu spřádají. Řekly jí, že nejdřív chtějí mluvit s Tengelem – a samozřejmě se poznat s chlapcem.
„Kolik jste toho Dagovi pověděli?“ vyptávala se Charlotte. Oči měla zarudlé a opuchlé, protože celou noc probděla a proplakala. Nervózně kroutila rukama a pohrávala si s věcmi.
Silje napadlo, jak honosně tyhle ženy vypadají ve svých módních, uhlazených róbách, které se tolik liší od jejích otrhaných, obnošených šatů.
Zlehka se na Charlotte usmála: „Až do minulého týdne on ani Sol netušili, že nejsou našimi dětmi. Ale vypadají každý tak jinak, že to Sol začalo vrtat hlavou – a nějaké děti ze sousedství je nazvaly bastardy – takže jsme se rozhodli, že je správné, aby znali pravdu.“ Viděla Charlottin ustaraný výraz a honem dodala: „Samozřejmě, ne všechno. Prozradili jsme Dagovi jen to, že jeho matka byla velmi význačná šlechtična, která ho ztratila, když byl malý – neřekli jsme, jak moc malý. Chtěl vědět, jestli ho hledala, a já mu odpověděla, že pravděpodobně zemřela na mor. Řekli jsme mu, že jeho otec je určitě mrtvý. Nikoho jsme nejmenovali. A taky jsme mu pověděli, že jsme se snažili, ale nedokázali jsme vás najít.“
Silje se cítila nepříjemně a nedůstojně. Měla by nosit čepec nebo klobouk, aby ukázala, že je slušná vdaná žena – povzbudilo by to její sebedůvěru! Ale bylo by to domýšlivé, protože si nerada zakrývala vlasy – zvláště proto, že se tolik líbily Tengelovi.
„Kolik lidí ví, že jsem jeho matka?“ zajímala se Charlotte.
„Jenom Tengel a já. Byl tu ještě jeden – ten, který vás našel podle monogramu CM a podle toho erbu – ale ten se nikdy nedozvěděl, proč vás hledáme. A teď je mrtvý. Patřil k Prokletým a jeho usedlost byla jednou z prvních, kterou podpálili.“
Silje se sevřelo hrdlo a cítila, že se začíná dusit. Zírala z okna, mrkala a polykala, dokud se znovu neuvolnila.
Baronka se zeptala: „Je váš manžel spolehlivý?“
Silje na ni tázavě pohlédla.
„Jako pracant, myslím.“
„Ach, ano, to tedy je! Rád pracuje pro svou rodinu. Ale vyniká v léčitelství, což je něco, co nemůže provádět otevřeně. Jistě chápete proč.“
„Kéž by jen dokázal něco udělat s tou mojí dnou! Ale to je nemožné. Ti hlupáci, co se vydávají za lékaře, dokážou jen pouštět žilou, a po tom se cítím mizerně a slabá.“
„Můj manžel nepouští žilou. Tvrdí, že je to zbytečné.“
„Zdá se, že je to rozumný muž!“
„Ano, to je… Myslím, že už jsme na místě.“
Silje ráda mluvila o Tengelovi jako o „svém manželovi“. Měla tak pocit, že pouto mezi nimi je ještě silnější a že by to měl svět vidět. Církev by nejspíš mohla mít námitky k posvátnému slibu, který si dali před náčelníkem Prokletých. Nicméně si byla jistá, že existuje jen velmi málo manželství tak upřímných, jako je to jejich.
Silje je nasměrovala ze silnice po zarostlé lesní cestě. Nakonec už kočár nemohl jet dál, a tak nařídili vozkovi, aby počkal. Tři ženy pak nesly koše a malou truhlu plné jídla a šatů hlouběji do lesa. Vznešené dámy si nadzvedly sukně a opatrně překračovaly každé stéblo trávy!
Silje se zastavila. Stály na svahu a shlížely dolů na paseku, kde stála chatrč. Chtěla zas vyrazit, ale baronka ji zadržela káravým pohledem. Obě dámy si nejdřív chtěly celý výjev prohlédnout.
Tengel, který k nim byl otočený zády, dřepěl před Dagem a pomáhal mu napnout tětivu na maličkém luku. Sol a Liv seděly na trávě, hrály si s panenkou a švitořily pronikavými hlásky. Tengel vstal a chytil Daga za punčocháče – stále se mu shrnovaly dolů – a pořádně mu je vytáhl.
Oběma ženám vyhrkly slzy.
„To je úžasný muž,“ zašeptala baronka. „Kéž by můj manžel aspoň jednou projevil takovou lásku k našim dětem! Za to bych mu odpustila spoustu věcí! Máte velké štěstí, Silje.“
„Ano, to mám,“ odpověděla. „A každým rokem ho miluji a vážím si ho ještě víc.“
Vtom si jich všimla Liv a vyskočila na nohy.
„Máma!“ vykřikla a okamžitě se k nim všechny tři děti zbrkle rozběhly, ale pak nesměle zastavily, když uviděly ještě dvě cizí ženy.
Dámy vykročily k dětem. Charlotte od chlapce nedokázala odtrhnout oči.
Několikrát polkla a pak chraplavě zašeptala: „Je tak krásný!“
„Miluji sice všechna svá vnoučata, nikdo si nesmí myslet nic jiného,“ zamumlala baronka, „ale nikdo nemůže nazvat žádného Meidena ’krásným‘! Tohle je výjimka. Okouzlující chlapec!“
„A vypadá velmi chytře,“ dodala Charlotte, stále neschopná odvrátit pohled.
„Děti, pojďte pozdravit naše hosty,“ zavolala Silje plná obav, jestli projdou touto zkouškou ohněm.
Ale nemusela se ničeho bát. Ačkoli byly pohledem na elegantně oblečené dámy ohromené, všechny tři děti šly svědomitě dál. Obě dívky se uklonily tak hluboce, že se zakymácely a skoro spadly na zadek, zatímco Dag se poklonil tak hluboko, že se světlými vlasy otíral o trávu. Charlotte se zmocnilo dojetí a odvrátila se, aby si ve vyšívané kabelce našla kapesník.
Její matka si s narůstajícím neklidem prohlížela starší ze dvou děvčátek. Věděla okamžitě, že tohle je Sol, ta předurčená. Skutečně má nezvyklé rysy, pomyslela si baronka. Takové oči! Nápadně hezká dívka… ale… ale…!
Druhá dívka, Liv, byla celá její matka. Baronka se bez váhání vřele a upřímně usmála na obě dívky a ony se na ni také opatrně zazubily.
Nakonec dámy vzhlédly, aby pozdravily blížícího se Tengela. Obě zalapaly po dechu a instinktivně o krok couvly. Vlčí muž, pomyslela si Charlotte, a cítila, jak se roztřásla. Ty jiskřivé planoucí oči, ty husté vlasy černé jako uhel a silná ústa – a ta ramena, tak široká, tak obrovská, že nemohou snad ani být lidská. Přesto nejděsivější ze všeho byly jeho oči – jako by se člověku provrtávaly přímo do duše! Oči té malé byly také takové. Žádný z nich nemohl popřít svůj rodinný původ!
Dámy však nemohly vědět, že Soliny nezvyklé rysy nebyly při narození zjevné – rozvinuly se kousek po kousku během let. Na rozdíl od Tengela nebyla ani v nejmenším děsivá na pohled a všechno nasvědčovalo tomu, že z ní vyroste mimořádně krásná mladá žena. Ale na světě neexistoval nikdo, kdo by se jí mohl dívat do očí déle než chvíli!
Přesto tenhle muž Tengel… Nebyl ošklivý – spíš naopak! Vypadal tak… nepřirozeně! Když pomyslím, že si ho ta maličká, drobná Silje vzala – a taky mají dítě! Na to se nedalo ani pomyslet! Na kraťoučký okamžik Charlotte uvažovala, jaké by to asi bylo, kdyby si ji tenhle muž – tenhle démon – vzal! Při té představě jí projel hřejivý pocit. V tutéž chvíli ucítila bodnutí výčitek svědomí a touhy. Netoužila po něm – ne, aspoň ne takhle – ale myšlenka na něj v objetí s ženou ji fascinovala! Kdokoli, kdo dokázal udělat takový dojem na aristokratickou bytost, jako je ona, musel jistě vyzařovat neuvěřitelnou smyslnost!
Silje ho objala. Stála na špičkách, tiskla se k němu a stěží mu sahala po bradu. Ačkoli to bylo jen rychlé objetí, dámy si nemohly nevšimnout lásky, která mu zářila z očí, a jejich srdce se zatetelila.
Když Silje pustila svého manžela, oznámila mu: „Tengele, představuji ti baronku Meiden a její dceru Charlotte!“
Nedokázal skrýt chvilkový náznak překvapení, ale okamžitě znovu nabyl svou vyrovnanost a uctivě dámy pozdravil. Baronka nakonec promluvila. Pokoušela se zrovna rozhodnout, jak by měl člověk oslovovat takového nezvyklého muže.
„My… máme s sebou nějaké věci… pro děti,“ koktala, zatímco vrhla žalostný pohled dolů na opuštěnou chatrč. „A rády bychom si promluvily s vámi a vaší milou ženou. Moc jsme si Silje oblíbily.“
Tengel si nebyl jistý, co na to má říct – všechno přišlo tak nenadále. Co když jim chtějí vzít malého Daga? Ale ne! Nic z toho, co žena řekla, tomu nenasvědčovalo.
„Ano, ale jistě,“ odpověděl zdvořile.
Zvuk jeho hlubokého, chraplavého hlasu obě ženy zaskočil, ale rychle se vzpamatovaly a začaly se věnovat vybalování všech věcí, které s sebou přivezly. Sol jako správná parádnice vykřikla radostí, když před ní baronka přidržela šaty a poměřovala, jestli jí padnou.
„Zdá se, že to bude dokonalé,“ prohlásila dáma. „Zkus si je, maličká, a když je oblékneš bez potíží – pak jsou tvoje!“
Sol nechala bez váhání svoje otrhané hadry spadnout na zem a začala si na sebe netrpělivě a neobratně natahovat perlami pošité šaty, které jí baronka pomáhala zapnout.
„Merete a Inger by se hrozně moc líbily!“ vykřikla Sol bezelstně.
Silje pohlédla na Tengela a na její tváři se zračil strach. Cítila, jak se jí sevřelo hrdlo. Merete a lnger byly dvě děti z Údolí…! Ach, bože! Tolik bolesti! Konejšivý dotek Tengelovy ruky ji trochu utěšil a zmírnil zármutek.
Charlotte pomáhala Dagovi vyzkoušet si kalhoty a kabátek. Těšilo ji, když se jí dotkl, když pocítila jeho teplou kůži… Stálo ji nadlidské úsilí, aby se ovládla, neobjala ho a nedržela ho v náručí už navěky.
Najednou však zahlédla Liv, která s vykulenýma očima sledovala, jak jejího bratra a sestru oblékají do takové nádhery.
„Tady, Liv,“ oslovila ji honem. „Ani na tebe jsme nezapomněly!“
„Ach!“ vydechla Sol, když spatřila tmavě zelené sametové plesové šaty, které Charlotte vytáhla pro Liv. „Kéž by mi byly tři roky!“
Charlotte s baronkou se nahlas zasmály a po tvářích jim stékaly slzy radosti. Bylo to, jako by právě začaly vánoční svátky.
Silje si začínala dělat starosti, jak děti budou moci chodit oblečené v těch svých úžasných nových róbách. Ale naštěstí baronky donesly i obyčejnější šaty na každodenní nošení, a to děti i ji potěšilo.
„Mami,“ zašeptal Dag, když je nikdo neslyšel, „ta dáma mě objala a řekla: ’Odpusť mi.‘ Proč to říkala?“
„Možná to bylo proto, že tě škrábla,“ zašeptala Silje.
Nakonec rozruch utichl a baronka se rozhlédla po pasece.
„Měli bychom se posadit a promluvit si, ale…?“
„Ne, tady není na co si sednout,“ usmál se Tengel. Obě dámy chápaly ještě víc než předtím, proč ho Silje tak zbožňuje. „Uvnitř chatrče je to ještě horší – plíseň a všude vlhko – a když se postavíte zpříma, narazíte hlavou do střechy!“
„Děti musejí mít hlad,“ podotkla Charlotte. Proč pro ni bylo tak těžké mluvit s tímhle mužem uvolněně a přirozeně? „Nemohli bychom se projet v kočáře?“
„Ó, ano! Skvělý nápad!“ souhlasila její matka. „A při jízdě si můžeme mnohem pohodlněji pohovořit.“
Malá Liv rozhodně odmítla svléknout si svoje krásné nové šaty. Hlasitě vřískala na protest, dokud jí Charlotte neoznámila, že pojedou nádherným kočárem, a proto by bylo správné, aby ona a ostatní byli oblečeni pro takovou příležitost.
„Jen se modlím, aby v těch šatech nechtěla i spát!“ smála se Silje, když je sledovala, jak všichni vyrážejí v té parádě.
Elegantní vůz, který na ně čekal, u dětí vyvolal ještě větší výkřiky údivu a vzrušení. Usadili je vpředu s kočím, který vyndával jídlo, zatímco soustředěně mluvil o fungování vozu s Dagem, který se jako vždy chtěl dozvědět co nejvíc. Silje se podařilo zachránit kousek kuřete a nějaké víno pro Tengela. Rychle všechno snědl stranou v polorozbořené chatrči, zatímco dámy ukládaly věci zpátky do truhly, než vyrazili zpět ke kočáru. Silje nechtěla, aby se účastnil vážných rozhovorů s prázdným žaludkem! Nalačno to člověku nikdy moc nemyslí. Možná, že v tom shonu vznešené dámy prostě zapomněly, že její muž má také hlad – nebo si myslely, že čarodějové nepotřebují jíst?
Kočár jel pomalu po malebné venkovské cestě. Baronky se styděly začít mluvit a stále se usilovně snažily dívat kamkoli jinam než na tohohle děsivého démona, který jim seděl tak nablízku. Vzduch kolem nich jako by tepal jeho přítomností. Ale když jim došlo, že on se necítí o nic míň v rozpacích než ony, více se uvolnily a mohl začít normální rozhovor.
„Prosím vás, abyste vyslechli, co vám chci říct,“ začala baronka. „Charlotte a já pro vás máme návrh – takový, který umožní chlapci zůstat s vámi, a přesto dovolí Charlotte, aby mu byla na blízku. Dokud žije můj manžel, neodhalí chlapci svou totožnost. Po jeho smrti se o tom budeme bavit znovu. Hovořily jsme o všem dlouho do noci a našly jsme řešení – zbývá jediná otázka, a to zda bude náš návrh přijatelný pro vás…“
„Je tu ještě něco,“ přerušil ji Tengel. „Chci si být jistý jednou věcí. Musíte věřit, že jsme vás v žádném směru neoklamali. Jste si naprosto jisté, že je chlapec váš? Co když je tohle všechno jenom nějaký podvod, kterým jsme vás chtěli obalamutit – vnutit vám ze zištných důvodů cizí dítě?“
„Nepochybujeme o tom, že Dag je Meiden,“ ujistila ho baronka. „Silje nám řekla, že je Charlotte podobný. Já si myslím, že je výjimečně pohledným obrazem malé Charlotte. Jsme si jisté!“
„Výborně. Pak můžeme pokračovat v rozhovoru.“
„Charlotte nebyla v Trondheimu nikdy šťastná. Máme zámek a pozemky v kraji Akershus na jihu Norska, které byly zamýšleny jako věno pro Charlotte, až se vdá. Nedaleko od hlavního domu stojí malý domek a ten, pokud ho přijmete, může být váš. V takovém případě se Charlotte se svým domácím personálem přestěhuje do zámku. Vaší povinností, pokud byste žili v tom domku, by bylo starat se o všechny hospodářské budovy a přístavby panství, protože Charlotte o takových věcech mnoho neví.“
Silje a Tengel oněměli.
„Řekněte, pane Tengele, vypráví se historky o Prokletých po celém Norsku?“
Tengel se začal znovu soustředit. „Uhm! Ne, to si nemyslím. Znají je jenom tady v Trøndelagu.“
Silje se zeptala: „Ale co váš manžel, pan baron? Co řekne na naši dohodu on?“
„On nemůže o pozemcích v Akershusu říkat nic. Jsou součástí mého dědictví po otci,“ odpověděla baronka. Silje a Tengel se stále snažili vstřebat všechno, co na ně během chvilky vychrlila. „Takže? Co říkáte na mou nabídku?“
Silje s Tengelem na sebe ohromeně zírali, Její výraz ho vybízel, aby přijal. Obrátil se k dámám a ty teď viděly, jak se jeho děsivá tvář naprosto proměnila širokým, vřelým úsměvem.
„Byl bych opravdu hlupák, kdybych odmítl takovouhle nabídku! Jsme vám velmi vděční.“
Charlotte si oddechla úlevou.
„Přesně naopak, to my jsme vděčné,“ prohlásila baronka, než nasadila věcnější tón. „Pak jsme dohodnuti. Přesto nemáme v úmyslu, aby kterýkoli z vás v panství vykonával povinnosti služebných. Silje se na takové práce nehodí, a pokud mohu být tak smělá, vy máte na víc než na manuální práci. Nejdřív budete pracovat jako správce panství, ale budeme sledovat, jak se věci vyvíjejí. Žije tam spousta dělníků, kteří se budou zodpovídat jenom vám – a jenom vy budete rozhodovat, kdy a kde potřebujete pomoc.“
Tengel skryl na vteřinu tvář do dlaní a pak, když je odtáhl, vyhrkl: „Tomu se ani nedá uvěřit! Vždyť ještě včera naše budoucnost vypadala tak bezútěšně a beznadějně, a dnes…! A tohle všechno proto, že se Silje rozhodla jít do Trondheimu – neměl jsem ponětí, co má v plánu!“
„Silje je silná žena,“ odvětila baronka zamyšleně.
„O tom jsem nikdy nepochyboval,“ souhlasil Tengel.
„Vůbec nejsem silná,“ přerušila je Silje. „Hned se rozpláču.“
„Slzy nemají nic společného se slabostí,“ ujistil ji Tengel. „Chvíli pláčeš, ale pak zatneš zuby a znovu se do toho pustíš. Odmítáš se vzdát – a tvoje starostlivost o všechno živé, o všechno, co vidíš kolem sebe, ti dodává tu sílu.“
Baronka přikývla. „Přesně to jsem měla na mysli.“
Cestou zpátky, než nechali Tengela se Silje jít svou cestou, baronka požádala Tengela o radu, jak léčit její dnu. „Silje mi říkala, že umíte léčit lidi,“ pobídla ho.
Tengel zaváhal a zeptal se: „A kde vás dna trápí? V celém těle?“
„Ne, zlobí mě ramena a někdy ruce. V noci to hrozně bolí a mám potíže se spaním.“
Odmlčel se. „Pokud máte bolest jen v ramenou, pak vám mohu rovnou pomoci, Vaše Milosti. Jenom…“
„Ach! Pak to udělejte! Prosím!“
„Opravdu nevím…“ podotkl rozpačitě. „Musel bych vás požádat, abyste si odkryla ramena, a to by bylo nevhodné.“
Baronka zaváhala.
„Matko, musíš to udělat,“ naléhala Charlotte. „Vždyť už sis tolikrát oblékla šaty s hlubokým výstřihem!“
„Ach, ale tehdy jsem byla mladší. Moje pleť už není tak mladistvá a přitažlivá. A tady v tomhle přecpaném kočáře – zdá se to být skoro nemravné!“
Silje chápala, jak se baronka cítí. Ženy vždycky takhle reagovaly na mocný vliv Tengelovy dominantní mužskosti.
Tengel čekal. Nesnažil se nijak ovlivnit její rozhodnutí. Měl hodně o čem přemýšlet, protože se mu hlavou honily plány, kterými ho tahle šlechtična zaskočila.
Co on ví o řízení hospodářství?
Nevzal si na sebe víc, než s čím si dokáže poradit?
Přesto by tuhle nabídku nedokázal odmítnout. Znamenalo to, že jeho rodina bude v bezpečí – Sol a on budou daleko od nebezpečí, která je ohrožovala v Trøndelagu – budou mít jídlo a bydlení pro Silje a děti – a znovu získají vlastní domov. Vyptávaly se na spoustu věcí, tyhle dámy. Co on ví o financování provozu statku? Kolik lidí by mělo pracovat ve stodole? Chov zvířat. Druhy plodin a sezónní změny a jejich střídání, aby země zůstávala úrodná. Odpověděl jim nejlépe, jak uměl, ale jinak mohl jenom doufat, že je jeho nedostatečné znalosti uspokojily.
Mezitím se Charlotte snažila přimět svou matku, aby sebrala odvahu a odhalila své tělo.
„Je snad lepší ležet v noci v bolestech a nespat? Je to snadné – stáhneš si jen rukávy šatů a spodní prádlo z ramenou. Také zatáhneme závěsy kočáru.“
„Mohu jít ven, pokud se cítíte nesvá, madam,“ nabídla se Silje.
„Ne!“ zvolala baronka najednou. „Udělám to!“
Tengel přikývl. „Pak se ke mně musíte otočit zády. Kdybyste si sedla tady…“
„Máme čas, než přijedeme na místo?“
„Ano, ještě je to kousek.“
Zatáhli závěsy a baronka obnažila bledou, pihovatou kůži.
Tengel se usmál. „Odpusťte, ale nemusíte se ostýchat, Vaše Milosti, protože tohle není pokožka starého člověka. Je příliš hebká a pružná.“
Rozpačitě se zasmála, polichocená, jako by byla nějaká mladice.
Pak jí Tengel položil na ramena svoje obrovské, silné ruce a ona vykřikla. Tohle nečekala.
„Prosím, seďte a nehýbejte se,“ Tengelův hlas měl podmanivou, monotónní intonaci. „Uvolněte se – ještě trochu…“V kočáru bylo naprosté ticho. Charlotte se na Tengela nevěřícně dívala.
„Ne! Ale… Ach!“ mumlala její matka. „Je to tak… tak… hřejivé! Tak úžasné!“
„Ano, to je, že,“ promluvila Silje. „To horko se vámi šíří jako plameny.“
„Ano! Ano, nikdy jsem nic takového nepoznala.“ Baronka zavřela oči rozkoší.
Tengel jemně hýbal jejími ramenními klouby a pak ji požádal, aby před sebe natáhla paže. To nebylo snadné, protože baronka pevně držela své spodní prádlo tak, aby zakrývalo její povadlá prsa. S Charlottinou pomocí nakonec dokázala natáhnout ruce, aniž by se odhalila.
Když si Tengel důkladně prohlédl klouby na jejích pažích a zápěstích, oznámil jí: „Nemáte ten horší druh dny, paní. Příliš jste seděla v průvanu. Vždycky si kolem ramenou omotejte lehkou vlněnou šálu! Už nenoste šaty s hlubokým výstřihem. Zajistěte, abyste neměla postel v průvanu, a v noci si zakrývejte ramena, ale ne těžkým oblečením – to by samozřejmě bylo nepohodlné. Možná jste někdy příliš strnulá, a to může způsobovat bolesti krku a ramenou. Pokud o sebe budete pečovat, paní, věřím, že budete v pořádku. Dám vám hojivou mast, kterou si budete vtírat do pokožky. Rád bych vás léčil vícekrát, ale myslím, že tohle vám na nějakou dobu pomůže.“
Nakonec z ní sundal ruce, a když to udělal, stará dáma si lítostně povzdechla.
„Ach! To bylo znamenité!“ prohlásila, když si natahovala šaty zpět na ramena. „Neschopní lékaři! Tedy!… Musíte mi dovolit, abych vám zaplatila…“
Tengelovi najednou potemněly oči. „Dnešek je pro mě jako sen. Prosím, paní, nechtějte se mě dotknout!“
„Ne! Odpusťte prosím!“ Baronku znervóznila vlastní nezdvořilost. „Má slova byla netaktní a neodpustitelná. Mohla bych vás doporučit… ne, jistěže ne – jste hledaný muž. A také se odsud budete stěhovat… Taková škoda, taková škoda. Ale přijedu za vámi, hned jak budu moci.“
Tento slib byl poněkud lehkovážný, protože baronka nevzala v úvahu přání svého muže.
„Matko, prosím!“ zvolala Charlotte. Nelíbilo se jí, že její matka porušila etiketu, ale přesto se usmívala. „Musíte mamince odpustit. Kdybyste věděli, v jaké napjaté atmosféře žijeme, pak byste pochopili… Ale podívejte, už jsme tady.“
Když Tengel vykročil z kočáru, baronka mu připomněla mast, kterou jí slíbil.
„Ano, jistě. Sol, utíkej a dones mi…“ Něco dívce pošeptal.
Pohlédla na něj a podotkla: „Na dnu? Ale já mám nějakou…“ Její hlas se vytratil do nejasného mumlání.
Tengel a Sol ještě nějakou dobu pokračovali v rozhovoru, než Sol naposledy přikývla a odběhla.
„Bude lepší, když půjde ona,“ vysvětlil Tengel. „Stále mě zlobí noha.“
Obě dámy nepochybně zaujala důvěra, kterou projevil své sedmileté dceři, když šlo o léčivé prostředky, ale nic neřekly. Tengel dal baronce mast, a jakmile se dohodli, co je potřeba zařídit v dalších pár dnech, kočár se pomalu odkymácel a brzy zmizel za listnatými živými ploty a vrbami na cestě zpátky do Trondheimu.
Baronka Meiden dodržela slovo: Benedikta pustili z vězení a Abelone byla požádána, aby mu vrátila statek. Silje a její rodina měli dost času, aby ho navštívili předtím, než vyrazili na cestu na jih. Poslali čeledína, který už zase sloužil u Benedikta, do chatrče polesného, aby je přivedl. Starý malíř trval na tom, že se s nimi musí ještě setkat, aby jim poděkoval za pomoc.
Nemohli udělat nic, aby zachránili Dyre Alvssona a ostatní rebely. Všechny v přísném utajení popravili, protože se úřady chtěly vyhnout dalším nepokojům mezi rolníky. Úředníci byli přesvědčení o tom, že by se lidé velmi rychle ozvali, pokud by se dozvěděli o osudu svých milovaných hrdinů.
Tohle všechno slyšeli Silje a Tengel od čeledína, když je vezl na Benediktův statek. Benedikt sám vyprávěl o tragickém konci vzpoury, která byla od počátku odsouzena k nezdaru. Sledoval, jak ty muže vedli na popraviště. Vysvětlil, jak tenhle pohled způsobil, že se mu zase zhoršil žaludeční vřed; zapomenul dodat, že jeho vznik pravděpodobně vyvolalo nadměrné pití.
Když Silje slézala z vozu a poprvé po pěti letech viděla Benediktův statek, sevřelo se jí hrdlo. Jakmile se pak na schodech objevila Greta, drobounká scvrklá postava celá v černém, natáhla k ní paže na uvítanou a zářivě se usmála, Silje už nedokázala dál zadržovat slzy.
Ani Benedikt, ani Marie na tom nebyli zdravotně tak dobře, aby vyšli ven a přivítali je. Marie byla upoutaná na lůžku, ačkoli ji kvůli návštěvě přemístili do pokoje, aby mohla být s nimi. Benedikt zůstal usazený ve svém oblíbeném křesle, ze kterého nedokázal vstát.
„Stěží udržím džbánek,“ omlouval se. „To se nám starým mužům někdy stává.“
Hrozně zestárl. Teď byl scvrklý, menší a nápadně se třásl. V jeho hlase už nezněla ta nestydatá veselost a žilky na jeho nose a tvářích vypovídaly o mnoha hodinách strávených ve společnosti lahve vína. Jeho vlasy zřídly a ty, co mu na hlavě zůstaly, připomínaly opelichané koště.
Silje nejdřív napadlo, že by na ty ubohé staré duše mohlo být tohle shledání příliš; ale nemusela se bát, protože nikdo z nich nemohl být šťastnější. Půl dne si vyprávěli všechny novinky a obdivovali děti. Jen tak mimochodem se jim Silje svěřila, že touží jednou vidět Jeho Výsost krále.
„Bohužel, drahé dítě,“ povzdechl si Benedikt. „Obávám se, že jsi svou příležitost propásla. Král Frederik II. přijel do Norska vloni – a pochybuji, že se vrátí. Říká se, že on a já máme stejnou slabost – pijeme trochu víc, než bychom měli. To ho prý brzy dožene do hrobu. Nesmysl, říkám já! Džbánek vína ještě nikdy nikoho nezabil!“
Ne, možná ne „jeden“, pomyslela si Silje s trochou ironie.
Král se tedy nakonec přijel podívat do Norska, zatímco ona žila ve skrytém údolí. Ne že by měla velkou naději ho spatřit, i kdyby byla tady, ale i tak se to nedalo vyloučit. Život si z lidí někdy umí nemile vystřelit.
Benedikt si moc přál, aby se vrátili k němu na statek a žili tak jako předtím, ale ani on nemohl popřít, že Trøndelag je nebezpečné místo pro kteréhokoli příbuzného Prokletých. Tengel a jeho rodina se před odjezdem chovali co nejnenápadněji, aby nikdo neměl důvod je z čehokoli podezírat.
Rozloučili se co nejstručněji a nejveseleji, jak to šlo. Všichni si příliš dobře uvědomovali, že tohle je rozloučení navždy, a nikdo z nich nebyl připravený na dojemné scény. Tihle čtyři staří lidé budou navždy vděční, že mohou zase žít ve svém domově, a poslali srdečné díky svému strážnému andělovi, baronce Meiden.
Když se začalo stmívat, čeledín odvezl Tengelovu rodinu zpátky k lesní chatrči; měli pocit, že tam to bude během posledních pár dní před odjezdem na jih bezpečnější. Nikdo nepromluvil, zatímco vůz rachotil po cestě; děti spaly a Tengel se Silje byli ponořeni ve vlastních myšlenkách.
Navzdory nadšení, které cítil díky vidině šťastnější budoucnosti, existovala jedna věc, která Tengelovi dělala starosti. Nenarozené dítě! Přesto teď nemohl nic dělat, když měli podniknout takovou nebezpečnou cestu. Způsobit Silje samovolný potrat by z ní vysálo sílu a optimismus v době, kdy je potřebovala nejvíc ze všech.
Bude muset být trpělivý a počkat, dokud nepřijedou do nového domova; pak se ji pokusí přesvědčit, aby udělala správnou věc.
A samozřejmě neuspěje – to už věděl. Pak by bylo lepší, aby jí ten prášek dal potají. Byl by to skoro tentýž lektvar, který jí dala Hanna, aby přivedla na svět Liv – něco, co by se jí sám tehdy neodvážil dát. Hanniny směsi byly vždycky mnohem silnější a tajemnější.
Zajistí, aby si ten prášek vzala, až přijedou na místo určení. Bude vypadat celkem přirozeně, když žena potratí po dlouhé a namáhavé cestě.
Tengel si povzdechl. Tenhle plán ho netěšil. Nesnesl pomyšlení, že by měl Silje klamat, zvláště když si další dítě také přál.
Ale život jeho manželky byl přece jenom důležitější než cokoli jiného – pro ně pro všechny.
2024 ©