Hemming Správcovrah byl stále naživu, ale prozradil všechno, co věděl o údolí a jak se do něj dostat, přesně jak Tengel předpokládal. Podrobně popsal, kde najít usedlosti Tengela a Hanny, protože tihle dva byli nejhoršími potomky prvního Tengela. Díky trpké vzpomínce na ponížení, které utrpěl, když ho Tengel tak hrozně ztloukl a donutil ho odejít z Údolí, si snáze ospravedlnil svou zradu Prokletých.
Žena a dcera místodržitele byly obě přítomny při Hemmingově výslechu, a to ho zřejmě zachránilo. Ženy se dožadovaly milosti pro tohohle pohledného mladíka, a tak byl propuštěn a vyhnán z Trondheimu, odkud ho vyprovodili stráže a vojáci.
Na jeho obranu je třeba dodat, že když zradil své příbuzné, zmocnil se ho pocit viny a výčitky svědomí. Nemohl zapomenout, že ve skrytém údolí žil také jeho otec a celá rodina. Ale jim se určitě nic nestalo, ujišťoval se, protože úřady hledaly jenom čarodějnice a čaroděje – nebo ne? Bylo těžké přesvědčit sám sebe, že to tak je.
Šest mužů vpadlo do Hanniny a Grimarovy maličké chaloupky – byli vybráni jako nejodvážnější ze všech vojáků. Teď, když splnili své příkazy, se šestičlenná skupina vracela z údolí. Byli propuštěni ještě před svými druhy, protože úkol, který dostali, byl považován za velmi nebezpečný – Hemming je varoval, aby si na Hannu dávali pozor.
Jejich hlasy se strašidelně rozléhaly v tunelu pod ledovcem.
„Huh! Vždyť to šlo snadno,“ prohlásil nejmladší z nich. „Byla to pouhá stařena. To byla hračka!“ Bouchl svým kopím do ledové stěny takovou silou, že zvuk hlasitě rezonoval ledem a celým tunelem.
Jeho zrzavý společník se samolibě usmíval. „Viděli jste, jak jsem zapíchl toho starce?“ dožadoval se uznání.
„Ano,“ odpověděl nejstarší z nich zamyšleně. „Ale ta babite naháněla hrůzu. Vypadala tak zrádně. Stál jsem jako přibitý, když jsem ji poprvé zahlédl.“
„Já taky!“ ozval se další z nich, tak tlustý, že se mu pásky na náprsním krunýři napínaly k prasknutí. „Bylo to to nejšerednější stvoření, které jsem v životě spatřil.“
Rozhovor utichl. Ta hrůzostrašná, nepozemská atmosféra dole ve zmrzlém doupěti čarodějů vyvolávala vzpomínky, které nikdo z nich nechtěl znovu prožít.
Muž jménem Willibert prolomil ticho: „Taky se ani trochu nebála,“ řekl. „Viděli jste, jak jen stála u ohně a šklebila se na nás? Nohy ji mohly stěží udržet, ale přes to všechno tam stála. Jako by na nás čekala.“
„To ano! A ty její příšerné nehty!“ prohlásil vychrtlý mladík, poslední člen oddílu. „Poškrábala mě! Páni! Jak já jsem vyskočil! Vypadala spíš jako napůl shnilá mrtvola než jako člověk!“
„Pomyslel jsem si, že jsou to spíš pařáty. Když jsme ji museli chytit, abychom ji dostali ven, a já se zkusil dostat za ni, tak mě taky škrábla.“
„A mě,“ přidal se další, „když jsem ji popadl za ruku!“
„Mě taky, ale já chytil jen jeden škrábanec.“
Každý z nich s ní přišel do přímého kontaktu a všem připadal její dotek odporný. Protože to byla čarodějnice, museli ji upálit zaživa a potřebovali ji dostat ven, neboť krb v chalupě na to nebyl dost velký.
„Slyšeli jste, co zaskřehotala, když jsme ji konečně vytáhli ven na dvůr a přiložili k ní pochodeň?“
„Ne…“
„Zamumlala: ’A teď už jsou volní,‘ Kdo ví, co tím asi myslela.“
„Podle výrazu její tváře byste mysleli, že nad námi zvítězila! No, mohla mluvit o tom druhém… čaroději… kterého jsme také měli upálit, ne? Doufám, že ho dostali. Ale to s námi nemá nic společného.“
„Skoncovali jsme to s ní.“
Znovu se mezi nimi rozhostilo ticho; hrůzu svých skutků měli stále čerstvě před očima.
Vynořili se z tunelu na otevřené planině. Letní noc nebyla úplně temná, ovšem vzduch tady nahoře byl chladnější, než byli tihle muži z údolí zvyklí. Tiše a rychle pochodovali dál. Už si neměli co říct.
Nejmladší z nich se stále drbal na paži a brblal. „Kruci! Celou dobu mě to svrbí.“
Krátce nato se ten zrzavý zastavil.
„Počkejte! Nemůžu jít tak rychle.“
„Co je s tebou?“ zeptal se ten nejstarší.
„Myslím, že mám horečku nebo tak něco.“
Nejmladší si vyhrnul rukáv, aby si prohlédl svoji ruku.
„Pane Bože! Podívejte se na tohle!“ vykřikl.
Na paži měl ošklivý zhnisaný vřed. A v podpaždí další. Jeho společníci ustoupili o krok.
„Máš neštovice, ty syčáku.“
„Ne, nemám. Neštovice takhle nevypadají – ani mor. Tyhle jsou mnohem větší. Je to… je to… já nevím, co to je!“ Když se znovu dali do pochodu, ostatní si od něj udržovali nápadný odstup. Krátká střapatá tráva na pláni jim ve větru syčela pod nohama, jako by proklínala každý jejich krok.
„Počkejte!“ zaječel najednou ten zrzoun. „Už nemůžu jít dál.“
„Co je zas s tebou?“
„Ta horečka… Hořím jak pekelný oheň. Podívejte! Koukněte na moje ruce! Ach, drahý Bože, jsou pokryté těmi strašlivými boláky! … Počkat! Počkejte na mě! Neutíkejte! Prosím, potřebuji vaši pomoc, copak to nechápete?“
Snažil se utíkat za nimi, ale to na něj bylo příliš. Zastavil se a rukama si sevřel hrud. Když znovu vyrazil, ostatní už byli daleko napřed a neviděl víc, než pět malých teček mizících v dálce. Nadávky, které za nimi křičel, pohltil noční vánek.
Vyšel bledý měsíc a zářil dolů na zrzavého vojáka, který klopýtal a vrávoral dál. Odhodil svou helmu. Zplihlé vlasy měl zmáčené potem z horečky a hrůzy, kterou prožíval. Burácející tlukot srdce se mu odrážel v hlavě.
Vykasal si rukávy – paže měl pokryté mnoha vřídky. Položil si ruce na tvář – a ucítil další. Celé tělo ho začalo svědit. Naříkal sebelítostí – a pak vykřikl.
„Počkejte! Počkejte na mě! Neopouštějte mě!“
Jeho společníci ho nemohli slyšet – a i kdyby ho slyšeli, pravděpodobně by si ho vůbec nevšímali.
Skoro šlápl na nějaké tělo. Podíval se dolů a tam na něj chladnýma, nevidoucíma očima zírala tvář nejmladšího vojáka, která byla kvůli ohavným vředům stěží k rozpoznání.
Zrzavý voják vykřikl hrůzou a odpotácel se; celé tělo měl zkroucené v křečích. Chytil se za krk a klesl na kolena, pak padl dopředu a zůstal nehybně ležet na zemi.
Mezitím čtyři zbývající vystrašení strážní pospíchali, aby se odsud co nejdřív dostali. Když se blížil okraj pláně, ten tlustý vykřikl.
„Chytil jsem to,“ zvolal vyděšeně. „Podívejte! Podívejte!“ Pobíhal horečnatě sem a tam a snažil se smést vřídky a boláky, které se mu objevily na jedné ruce. „Je to mor!“
„Není,“ prohlásil ten nejstarší. „Žádný mor nevypadá takhle a nepřichází tak rychle. Tohle je jiné. To je její práce… té staré čarodějnice! Zničila nás svými drápy a očarovala nás – uvrhla na nás kletbu nemoci!“
„Ale mě nedostane,“ ohradil se Willibert. „Vidíte! Moje ruce jsou čisté. Sotva jsem se jí dotkl – já to nedostanu!“
„Já taky ne,“ přidal se vytáhlý mladík. „Já jsem jí vůbec neublížil, víte to všichni. Choval jsem se k ní slušně, takže jsem také v bezpečí.“
Nejstarší z nich se necítil dobře. Vlastně mu bylo dost špatně, ale neodvažoval se to říci ostatním. Stěží si troufl přiznat to sám sobě.
„Já jsem v bezpečí,“ opakoval stále dokola ten vysoký a prozpěvoval ta slova, jako by chtěl sám sebe začarovat ochranným kouzlem. „Jdi pryč,“ zavolal na tlusťocha. „Budeš se o sebe muset postarat sám. Byls to ty, kdo…“
„Drž hubu!“ vykřikl jeho společník. „Nemluv o tom, co jsme udělali! Všichni jste stejně vinni, my všichni!“
„Ne my všichni! Já ne! Já za nic nemůžu!“
Začalo ho něco svědit, ale to určitě bylo jen obyčejné svědění. Pramenilo z nervozity, protože byl vyděšený z příznaků, které měli ostatní. Samozřejmě! On k té stařeně byl laskavý, nebo ne? Ta malá rána, kterou jí uštědřil, nic moc neznamenala… že?
Tlusťoch se plazil po zemi a naříkal. „Ne, neutíkejte, prosím. Ne, ne! Pomozte mi! Pomoc!“
Jeho výkřiky ale ostatní neslyšeli. Brzy byl tlusťoch daleko za nimi. Nechali ho zemřít o samotě a ve strašných bolestech.
Ani jeden z šesti vojáků nepřežil natolik dlouho, aby dorazil do osady v dalším údolí.
Ledovec byl v každém směru hrozivý, přesně jak jim Tengel říkal. Jeho zdolání jim vysálo všechny síly a stálo je spoustu času.
Silje bude vzpomínat s hrůzou na svůj první dojem, když se vynořili z průsmyku. Členité, omleté a větrem ošlehané vrcholky obklopené obrovskou bílou masou, která připomínala zmrzlou řeku vytékající z otvoru v horách před nimi. Na dohled nebylo jediné stéblo trávy nebo pás země, po které by se dalo jít. Scéna před ní byla zalitá pochmurným stříbrným světlem měsíce, který stoupal výš a výš na noční oblohu, takže se miliony ledových krystalků na ledovci třpytily a blyštěly jako vzácné drahokamy.
Silje si byla jistá, že si s sebou navždy ponese vzpomínku na cestu přes ledovec. Se srdcem plným zármutku, zoufalství a beznaděje se potácela za dětmi, aby se ujistila, že se jim nic nestalo. Liv se brzy naprosto vyčerpala. Za chůze napůl spala, až se nakonec zhroutila a tvrdě usnula na studeném sněhu. Přivázali ji na koně, navzdory strachu o bezpečí zvířete. Co když se propadne vrstvoví sněhu a ledu… nebo se splaší? Co se pak stane s jejich děvčátkem? Ale neměli jinou možnost. Nikdo z nich ji nemohl nést. Tengel měl ruce plné práce, protože vedl zvíře a holí zkoumal cestu před nimi, zatímco Silje nesla nějaké rance s věcmi a dohlížela na dvě starší děti.
Houževnatost, kterou prokazovali Sol s Dagem, byla pozoruhodná, ale byli velmi netrpěliví. Těžko chápali, že musejí být nanejvýš opatrní – pospíchali, aby se co nejrychleji dostali ze štiplavé zimy. Přesto Tengel nechtěl nic riskovat a pečlivě zkoumal povrch před každým krokem, který udělal.
Nikdo z nich nedokázal zaplašit ustavičnou obavu, že je pronásledují. Už ani nepočítali, kolikrát se během noci ohlédli za sebe, ale naštěstí každý pohled odhalil konejšivě prázdný bílý povrch ledovce, pošpiněný pouze modrým pásem jejich vlastních klikatících se stop. Šli celou noc, než konečně sestoupali dolů na druhou stranu ledovce. Uvítala je tu nevlídná bažinatá náhorní plošina, která byla zamořená komáry a pokrytá zkroucenými a zakrslými stromy. Nějakou dobu putovali podél ledovce, dokud neskončil v široké řece, ale nakonec za úsvitu, pod šedým zamračeným nebem, Tengel rozhodl, že si děti potřebují odpočinout.
Protože nechtěli, aby je případní pronásledovatelé zaskočili, pokračovali kousek dál přes pár kopečků do údolíčka, kde pro ně v chladném ranním větru Silje rozložila ležení. Podělili se o těch pár přikrývek, které s sebou měli, a schoulili se co nejblíže k sobě, aby se zahřáli.
Děti okamžitě usnuly – byly k smrti unavené. Silje je objímala z jedné strany a Tengel z druhé.
„Nebudu děkovat Bohu za naši úžasnou spásu,“ zašeptala.
„Proč ne?“
„Ne, protože jsem nikdy nechápala ty, kteří přežili nějakou velkou katastrofu, a jenom řekli: ’Bůh nade mnou držel ochrannou ruku a zachránil mě.‘ Co potom všichni ostatní? Myslím, že je domýšlivé takhle mluvit, jako by byli o něco lepší než všichni ti, kdo nepřežili. Místo toho se pomodlím za jejich duše. To bude upřímnější, nemyslíš?“
Souhlasil s ní. „To, co říkáš, je pravda. Nikdy jsi nebyla domýšlivá, Silje. Vždycky myslíš nejdřív na ostatní. Bůh nebůh, navždycky budu vděčný, že vás tu všechny mám. Nebezpečí ještě nepominulo, ale zůstali jsme naživu – všech nás pět.“
„Osm,“ připomněla mu ospale. „Zapomněl jsi na koně, kočku a ještě někoho, kdo teprve spatří světlo světa.“
„Všech nás osm,“ zopakoval s úsměvem – ale v jeho úsměvu se zračily stopy bolesti.
Tengel se neodvážil usnout. Byl vzhůru a poslouchal, zda neuslyší nějaký podezřelý zvuk, zatímco ostatní se hodinu nebo dvě prospali.
Znovu se vydali na namáhavou cestu, nohy měli ztuhlé a rozbolavělé, byli celí zmrzlí a ztracení ve světě, který nepoznávali. Solina kočka okamžitě utekla do houští. Ztratili hodinu, když se ji snažili najít, než se sama objevila a poskakovala za nimi dlouhými skoky, lhostejná ke strachu, který jim způsobila. Jednou nebo dvakrát se kvůli zrádnému terénu ocitli v úzkých. Jednou museli zdolat strmý svah, ale kůň odmítal pokračovat v cestě, proto Tengel vážně uvažoval o tom, že skončí jeho trápení. Přesto Silje a děti žadonily, aby zvíře ušetřil, a jako obvykle jim Tengel podlehl. Nicméně čas a úsilí potřebné k tomu, aby přesvědčili koně a on šel dál, byly náročné pro ně všechny a Silje několikrát skoro změnila názor. Nakonec všichni dorazili dolů ze svahu a s úlevou se radovali. Sol se smíchem poznamenala, že kůň byl jediný, kdo se k jejich snaze nepřipojil.
Tengel se hned dal do práce, aby ošetřil drobné oděrky a škrábance zvířete. Když skončil, Silje viděla výraz spokojenosti v jeho tváři, zatímco stál s hlavou opřenou o krk koně. Zjevně se mu ulevilo a potěšilo ho, že jeho starý a věrný společník je stále s nimi.
Jak pokračovali, krajina se začala měnit a vzduch začínal být teplejší, protože už se do nich neopíral mrazivý vítr z ledovce. Teď bylo celkem jasné, že jsou blíž ke dnu údolí než k vrcholkům hor.
Protože nechtěli děti úplně vyčerpat, zastavili pozdě odpoledne a dlouho před západem slunce rozložili přikrývky mezi břízkami v úzké prohlubni v údolí. Kolem rostly jedle a borovice a mechem obrostlou zem pod nohama pokrývaly lesní květiny.
Během pár minut děti usnuly. Protože Silje byla nesnesitelně unavená, překročila hranici, kdy dokázala držet své pocity pod kontrolou, a začala vzlykat. Zatímco ji Tengel držel pevně v náručí, ona ronila slzy pro všechny, kdo leželi mrtví v Údolí Prokletých, a pro to malé hospodářství se všemi jejich věcmi, které už nikdy nespatří. Plakala kvůli nejisté budoucnosti, které teď čelili, a zejména z naprostého vyčerpání. Přesto nemohla Tengelovi přiznat, že část v ní pláče úlevou, že se zase vrátili do venkovního světa. Nechtěla ho ranit skutečností, že ráda opouští jeho domov a rodiště.
„Všechny moje tapiserie,“ štkala. „Nechala jsem je tam. Je tak těžké opustit něco, co jsi vytvořil – a teď jsou pryč.“
„No tak,“ utěšoval ji. „Neviděla jsi, co je pod sedlem koně. Strčil jsem pod něj dvě tvoje největší práce – také jsem se s nimi nedokázal rozloučit.“
Silje Tengelův hlas povzbudil a pevně svého muže objala.
Nakonec mu usnula v náručí, ale on znovu zůstal vzhůru, protože se bál útoku divokých zvířat. V těchto končinách jistě žijí vlci, medvědi, rysové a rosomáci. Z nich se nejvíc bál medvěda. Také měl rozříznuté chodidlo, protože v noci šlápl na ostrý kámen a nestačil se otočit a uskočit, aby se zranění vyhnul.
Obával se o jejich budoucnost a teď měli další starost, se kterou se museli poprat. Ovšem „starost“ byl podle něj příliš mírný výraz.
Tengel pohlédl dolů na svou mladou ženu a věděl, že jí nemůže dávat vinu. Vina byla na jeho straně. Když s ní spal, bylo tak snadné nechat se unést extází jejího objetí a zapomenout, že on k ní má také jisté povinnosti.
V žádném případě by neměla znovu rodit, ale tentokrát ho nachytala. Položil jí ruku na břicho a cítil, že uvnitř pulzuje život. Plod už byl dost vyvinutý – jak mohl být tak slepý?
Kdyby ztratil Silje, co by si počal? Při tom pomyšlení mu tuhla krev v žilách; přesto se nedalo čekat, že by přežila další těžký porod.
Co bude dělat? Po pravdě, existovalo jediné řešení – to dítě z ní vypudit! Bude k tomu mít odvahu? Jistě by ztratil její lásku, jako by ona ztratila své dítě!
Tengel byl silně znepokojený. Neměl ani ponětí, kde by měl hledat Eldrid; místo, kde se hodlali usadit, neznal. Leželo daleko na východ od Trøndelagu, nebo si to aspoň myslel. Stejně by nebylo správné jet za nimi, a možná tím ohrozit jejich životy.
Byl příliš unavený, než aby dál přemýšlel. Něžně posunul Silje tak, aby měla větší pohodlí pod svou pláštěnkou, a pak se odevzdaně opřel o kmen břízy.
Tengel s rodinou pokračovali v cestě další dvě noci a jeden den, než narazili na první známky lidských obydlí. Tou dobou už byli všichni naprosto vysílení a sotva se drželi na nohou, koně nevyjímaje.
Drželi se při okraji lesa v té části Trøndelagu, kde byl Benediktův statek. Neodvažovali se ukázat na cestě a skrývali se mezi stromy. Tengela bolelo poraněné chodidlo; kůň měl zranění na třech nohou a silně kulhal; děti se trápily hlady a únavou.
Silje vykřikla.
„Podívejte! Támhle, na břehu řeky! Není to Benediktův čeledín – na lososech?“
A opravdu, byl to on! Všichni k němu pospíchali.
Stařec byl velmi překvapený, když je uviděl před sebou. Nadšeně si prohlížel, jak dvě starší děti vyrostly, a poblahopřál jim k nejmladšímu členu rodiny. Nedokázal skrýt své zklamání, protože ho Sol nepoznala, ale ve skutečnosti to ani nečekal, neboť jí byly teprve dva roky, když odešli.
„A jak to jde na statku?“ zeptali se Tengel a Silje jednohlasně.
Muž na ně vážně pohlédl. „Je to zlé. Velmi zlé.“
„Jsou ještě naživu?“ zeptala se Silje úzkostně.
„Ach, ano! Ano, jsou naživu – všichni. Já už tam nepracuju. Víte, prostě už jsem nedokázal snášet tu starou babu Abelone, tak jsem si našel práci na jiném statku. Slyšel jsem, že prý teď v domě Mistra Benedikta dlouho neudrží žádné služebné ani dělníky.“
Sol je přerušila a zasmála se: „Už si vzpomínám. Ty jsi mě lechtal!“
Tvář starce se rozzářila.
„Aha! Takže si mě pamatuješ, ty uličnice. Jen počkej, až tě chytnu…“
Sol s vřískotem utekla – stejně jako za starých časů.
„Takže Abelone tam stále bydlí?“ zvolal Tengel.
Čeledín se přestal honit se Sol a odpověděl: „Ano. A ty příšerné děti taky. Vystrnadili taky Gretu a Marii. Teď žijí jako farní žebračky, chodí ze statku na statek, ale nechovají se k nim moc dobře.“
„Ale to je strašné,“ vydechla Silje. „Jsou to tak milí lidé! To nemůžeme dopustit! Co Mistr Benedikt?“
„Ach, ten dobrosrdečný starý muž. Je ve vězení!“
„Jak je to možné?“
„Celé se to seběhlo před nějakou dobou. Svůj život s Abelone jako hospodyní si nijak neužíval, ale většinu času se udržel.“ Muž se naklonil dopředu a zašeptal: „Našel přítele v lahvi – jestli mi rozumíte! Ale pak, když někdo udal vzbouřence úřadům…“
„Hemming!“ zamumlal Tengel se zaťatými zuby.
„Není pochyb o tom, kdo je skutečný zlý duch Prokletých,“ zašeptala Silje pro sebe.
„… proto když vojáci přišli na statek vyptávat se Mistra Benedikta a všech, Abelone jim o něm napovídala hrozné věci. Prostě se ho chtěla zbavit – byl jí na obtíž. Takže teď tam sedí, zavřený v Trondheimu, a všechno je v žalostném stavu jako dřív!“
„Tady se dějí hrozné věci,“ rozhořčila se Silje. „Tengele, musíme něco udělat!“
„Ano, to musíme,“ souhlasil, zatímco zároveň uvažoval, co by zmohli ve své současné situaci. „Utekli všichni rebelové?“
„Obávám se, že ano. Říká se, že chytili Dyre Alvssona. Všechny je prý udal jeden ze vzbouřenců, kterého zajali.“
Tengel proklel Hemminga a zamručel dlouhou řadu nadávek a zaklínadel. Silje viděla, jak se mu oči lesknou zlostí – zřídkakdy byl tak rozzuřený.
Znovu ovládl svůj vztek a obrátil se ke starci. Během pár minut mu vyložil všechno o hrozném osudu, který potkal Prokleté. Čeledín na něj zděšeně zíral.
„Mysleli jsme, že bychom nějaký čas žili nahoře na hřebeni, kde jsem bydlíval já,“ uzavřel své vyprávění Tengel, „dokud nenajdeme lepší, bezpečnější místo.“ Uvažoval, jestli je teď někde bezpečno, ale nic neřekl.
„Ale tam někdo bydlí,“ odpověděl čeledín smutně. „Kéž bych jen tušil, jestli je tady někde poblíž nějaké prázdné stavení…“
„Vím ještě o jednom místě, kde jsem se skrýval,“ přerušil ho Tengel s hlubokým povzdechem. „Leží blíž k Trondheimu a není moc vhodné pro děti, ale stejně to budeme muset zkusit.“
Požádali ho, aby od nich pozdravoval Gretu a Marii, a ujistili ho, že se vrátí, aby se pokusili nějak pomoci Benediktovi, i když šance nebyly zrovna veliké. S tím znovu vyrazili na svou neradostnou cestu.
Někdy odpoledne zastavili, aby si odpočinuli a najedli se na lesní mýtině.
Tengelovi celá noha opuchla a správně měl jet na koni, aby si ulevil, ale on to odmítl a přenechal své místo dětem. Měl zčásti pravdu, ale přesto mu Silje vyčítala, že je tak tvrdohlavý – a pošetile hrdý. Na čas se proto mezi nimi rozhostila poněkud napjatá atmosféra. Všichni trpěli následky toho, čím prošli, a báli se, co jim přinese budoucnost.
Pozdě večer došli k lesnímu stavení, o kterém jim Tengel pověděl. Byla to velice prostá chatrč se střechou ve tvaru písmene A se dvěma bočními zdmi, opírajícími se o svah, a trojúhelníkovou zdí, která tvořila štít. Vzduch uvnitř byl vlhký a zatuchlý; všude bylo cítit plíseň.
„Vidím, že tu nikdo nežil od doby, co jsem tu byl naposled!“ Optimismus v jeho hlase nezněl tak úplně přesvědčivě. „Tady budeme v bezpečí.“
Silje potlačila povzdech beznaděje a udělala, co se dalo, aby to tu uklidila a vyčistila. Na hliněnou podlahu nastlala suché chrastí, na kterém měli ležet, a pak uložila děti ke spánku.
Přišel čas podívat se na Tengelovu nohu.
„Nevypadá to moc dobře,“ oznámila mu, „ale nejlepší bude, když ji necháš v klidu.“
Tengel ji požádal, aby našla jeho „věci“. Tyhle „věci“, jak věděla, byly jeho tajné lektvary a bylinky. S nimi si ošetřil nohu nejlépe, jak dokázal, a pak tvrdě usnul, nadmíru vyčerpaný po dvou bezesných nocích, kdy držel hlídku a trápil se tisíci obavami. Kůň se před setměním naposledy napásl a kočka už vyrazila hledat nějakou kořist.
Silje nedokázala usnout. Hlavou se jí honily nejrůznější myšlenky. Úzkost a napětí doprovázely každý úder jejího srdce. Zírala na zdi – tohle se ani nedalo nazvat domovem – a uvažovala o tenčících se zásobách jídla a jak těžké bude přežít. Než ji pohltila říše snů, došla k jistému rozhodnutí.
Další ráno Silje rozdělila poslední zásoby jídla, které jim zbyly.
Když svou práci dokončila, rozhodně oznámila: „Dnes tu všichni zůstanete! Já musím něco zařídit.“
Tengel se tiše zeptal: „A co by to mělo být?“
„Máme potíže – to asi vidíš!“
„Ano – příliš dobře.“
„Pak vidím jediné možné řešení. Souhlasíš, že nastaly závažné okolnosti a že musíme odložit stranou vybíravost a dobré způsoby.“
„Silje! Nechceš snad…?“
Usmála se. „Neboj se, nehodlám prodávat svoje tělo, pokud tě napadlo tohle! Ale mohla bych prodat svou duši.“
Rychle nakoukl za roh – skleněná mozaika tam stále ležela.
„Ne, ani to ne,“ promluvila, jako by mu četla myšlenky. „Věř mi, Tengele, vím, co dělám. Myslím na tebe a také na Benedikta a Gretu a Marii. Také nemohu snést pomyšlení, že děti budou mít zase hlad, jako měly poslední zimu. Jídlo, které máme, nám brzy dojde. Nemáme nic, čím bychom lovili ryby. Ty jsi zraněný a nemůžeš cestovat. Vidím jenom jediné východisko, a i když by to mohlo být velice nejisté, stojí za pokus. Vrátím se, jak nejrychleji to půjde. Nevím, jak dlouho to bude trvat – možná do večera, ale možná se nevrátím do zítřka. Nedělejte si o mě starosti!“
Tengel nechtěl, aby je opustila, ale tváří v tvář jejímu odhodlání a neústupnému rozhodnutí nebylo mnoho co říct, aby změnila názor.
„Dávej na sebe pozor, Silje!“
„Budu opatrná,“ ujistila ho. „Nikdo si mě nebude všímat a nepoznají, že patřím k Prokletým.“
„Ale po které cestě půjdeš? Pro případ, že budeš dlouho pryč…“
Odmlčela se. „Půjdu do Trondheimu. Pokud bude potře>a, hledejte mě tam! Ale předtím mi dejte pár dnů.“
S tím se s nimi všemi rozloučila a vyrazila.
Plahočila se po venkovské cestě a mířila na sever. Nohy měla nateklé a samý puchýř a byla vděčná, že ji kus cesty vezl na voze projíždějící rolník. To jí také ušetřilo čas.
Přijela do Trondheimu brzy odpoledne. Z hladu – a strachu – se jí dělalo špatně.
Bylo to tak zvláštní být zase tady! Uteklo pět let od doby, co odsud odešla. Teď lidé pospíchali sem a tam, na stáncích se prodávalo zboží všeho druhu, zatímco v obchodech a dílnách, které lemovaly ulice, kováři a řemeslníci pracovali u svých výhní. Psi, kočky a další zvířata se jí neustále motali pod nohama. Všechno bylo tak jiné, když se tu jako omámená procházela, skoro neschopná uvěřit, že je zpátky ve městě. Na tohle místo neměla žádné hezké vzpomínky. Támhle bylo zádveří, ve kterém spala tolik mrazivých nocí. Tady na ni jeden muž vyskočil ze stínu a napadl ji. Tenkrát se bránila jako zvíře a rychle se naučila znát nejlepší místa, kam zasáhnout každého, kdo se ji pokusí znásilnit. Ještě mnohokrát potom tuhle dovednost využila!
Ale zmizel odsud obraz a zápach mrtvých těl poházených po ulici. V tento letní den neovládal Trondheim žádný mor.
Silje se zeptala kolemjdoucích na směr a netrvalo dlouho a s rozechvělým srdcem se zastavila a vzhlédla k nádhernému sídlu barona Meidena.
Odváží se uskutečnit svůj plán? Na kratičký okamžik se chtěla otočit a odejít. Pak se k ní ale vrátila vzpomínka na tváře dětí – které zase budou trpět hlady, pokud uteče – a pomyslela na Tengela, který byl tak znepokojený a plný zármutku, že nedokáže pomoci těm, které miluje. To ráno viděla v jeho tváři stejný skleslý výraz, jako vídala během hrozného nedostatku jídla předchozí zimu. Tehdy byl led na jezeře příliš tlustý, aby mohli rybařit, nebyla žádná vysoká zvěř nebo divoké prase, které by se dali ulovit, ve stodolách nezůstalo ani zrnko a ovce všechny pomřely.
Silje se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, nevědomky přejela rukou přes košík, který nesla – a zaklepala.
Dveře otevřela služebná. Silje se představila a požádala, zda by se mohla setkat s paní Charlotte Meiden.
Služka si ji prohlédla od hlavy k patě, než se zeptala na důvod její návštěvy.
„Ráda bych mluvila s Její Milostí.“
„O čem?“
„To je soukromá záležitost.“
Služka po Silje vrhla pohrdavý, drzý pohled, který jako by trval věky, než jí nakonec nakázala: „Počkejte tady,“ a zabouchla dveře. Silje pak musela strpět dlouhé, ponižující čekání na schodech před dveřmi, které se po chvíli znovu otevřely.
„Tak pojďte dál!“ Ve služčině hlase nebylo ani stopy po vlídnosti nebo zdvořilosti.
Silje vkročila do krásné vstupní haly s nabílenými stěnami a pár kousky drahého, elegantního nábytku a zdobenými držáky na louče z tepaného železa. Stěží si stihla prohlédnout víc, než do místnosti vešla asi třicetiletá žena s podlouhlou, úzkou tváří, která se k ní nehodila. Měla na sobě hnědo-zlaté šaty, třpytící se perlami.
To je ona! Přišla jsem na správné místo, pomyslela si Silje.
Žena si ji prohlížela s povýšeným, tázavým pohledem. Do místnosti vstoupila také starší žena v šatech s naškrobeným krejzlíkem a brokátovým pláštěm bez rukávů a stoupla si za Charlotte. Tohle musí být její matka.
Silje se jim oběma zhluboka uklonila.
Charlotte Meiden si prohlížela mladou ženu, která stála u dveří. Viděla drobnou, půvabnou tvář obklopenou hnědými kudrnatými vlasy, a ačkoli se její oči zdály unavené a nesly známky úzkosti, měly upřímný pohled. Byla oblečená ve velmi staré, obnošené modré sametové pláštěnce.
Z nějakého důvodu měla pocit, jako by ji znala…
„Co se děje?“ zeptala se Charlotte chladně.
Silje to zaskočilo, protože ji žena oslovila dánsky. Měla jsem to vědět, pomyslela si. Zbylo tu tak málo norských šlechtických rodin. Možná je náš Dag mladý Dán! Ale tahle žena trpěla – je to znát v její tváři. Už ztratila naději…
„Jmenuji se Silje, dcera Arngrimova, a jsem vdaná žena z venkova. S vaším svolením prosím o soukromé slyšení u Vaší Milosti.“
Vzdělaná řeč, napadlo Charlotte Meiden, ale než stačila odpovědět, přerušila ji matka.
„Pokud jste přišla žebrat, ihned odejděte – dveřmi od umývárny nádobí!“
Silje zakroutila hlavou – tohle začínalo být ošemetné. Přesto cítila, že svým odhodláním na obě urozené dámy udělala dojem, a tak pokračovala.
„Musím soukromě mluvit s milostivou slečnou. Předmět rozhovoru je maximálně důvěrný.“
Co tím může myslet? pomyslela si Charlotte.
„Jste tady, abyste mi předala vzkaz?“ zeptala se.
Silje neodpověděla. Jenom na ni klidně hleděla a čekala.
Že by tajný ctitel? Proti své vůli začínala být Charlotte Meiden zvědavá.
„Ach, dobrá! Následujte mě!“ rozhodla nakonec a otočila se, aby dovedla Silje do svého budoáru.
Baronka za ní zavolala: „Půjdu s tebou, Charlotte.“
„To není nutné,“ odpověděla Charlotte a naklonila se přes zábradlí. „Jistě to nebude víc než zpráva.“
Pokud je to vzkaz od jednoho z těch pohledných mladých jezdců z posádky v pevnosti Austrat, pak je matčino vměšování to poslední, co by chtěla.
Přesto, proč by dostávala zprávu od jednoho z nich? Kdy měla naposledy nějakého ctitele?
Uvedla Silje do svých pokojů a zavřela dveře. Silje pohlédla na těžké, dubem obložené stěny a vysoký strop velikého, vkusně zařízeného pokoje. Všechno ukazovalo na velké bohatství – ale štěstí? Po tom tu nebylo stopy.
„Může nás tady někdo slyšet?“
„Ne.“
„A nemohl by někdo poslouchat za dveřmi…?“
„Zdá se, že je to víc než tajné,“ prohlásila Charlotte, ale zavřela na západku dveře vedoucí do chodby a uvedla Silje do přepychové ložnice. Většinu místnosti zabírala obrovská postel s nebesy.
„Tak! Už jste spokojená?“
Silje přikývla.
„Takže? Co mi to chcete říct?“
Stály po obou stranách mramorového stolku.
„Nejdřív vám musím říct, že ať vám povím cokoli, nechci vám nijak ublížit, slečno Charlotte. To bych opravdu nechtěla, ale k mému rozhodnutí mě donutilo zoufalství.“
Charlotte Meiden se pohrdavě zamračila. „Takže jste přece jen přišla žebrat?“ zabručela a zamířila ke dveřím.
„Ne! Ne!“ ujistila ji honem Silje. „Musíte mě vyslechnout. Tohle se týká víc vás než mě.“
Charlotte se otočila. „Mě? Jak to myslíte?“
Silje ztěžka polkla a sebrala síly.
„Než začneme s tímhle obtížným rozhovorem, musíme si obě něco ujasnit. Možná mluvím s nesprávnou osobou,“ poznamenala Silje, i když si to sama nemyslela.
Otevřela svůj košík a položila na stůl tři kusy látky – šál, brokátovou přikrývku a lněné plátno.
„Poznává Vaše Milost tyhle věci?“
Nejdřív Charlotte na ty věci jen bezvýrazně zírala. Bylo to, jako by jí přestal fungovat mozek. Něžně se rukou dotkla šály. Hlavou se jí honilo tolik myšlenek. Vyschlo jí v krku. Pak se jí do tváří vehnala krev, aby vzápětí zase zbledla jako stěna. Slyšela své vlastní sípavé dýchání, když ucukla rukou od látky, jako by hořela. Pokoj se jí začal točit před očima a cítila, jak ji ta neznámá žena podpírá a vede k posteli. Pak všude byla tma.
2024 ©