13. kapitola

Napsal Jinny (») 2. 5. 2011 v kategorii Sága prokletých - Hon na čarodějnice, přečteno: 1375×

Nebezpečí, které pro ně představoval kostelník, zažehnala Sol krajním způsobem.

Ale skutečná hrozba přetrvávala.

Silje a děti byli až příliš dobrosrdeční, aby uvěřili, že by se do jejich domu dokázal vetřít někdo se zlými úmysly. I když mnohokrát viděli důkaz opaku, i nadále věřili, že lidé jsou v zásadě dobří. Tengel a Silje učili své děti ohleduplnosti k druhým – to bylo jejich nejdůležitější poselství. Měla by je vést a spojovat láska.

Přesto měli Tengel, a o něco méně i Sol, vážné výhrady vůči hostu, který žil pod jejich střechou.

Mistr Johan sedával ve velkých halách a posílal své oběti, nevinné i vinné, umírat na skřipec, upálit na hranici a na to nejhorší mučení. Rozhodně však nebyl zvyklý takhle se trmácet po lese.

Cítil se špatně. Tentokrát asi opravdu onemocněl. Byl si jistý, že zemře. Když se vrátil ze svých toulek po lese, kde strávil půl dne hledáním Sol, malý Are na něj zvědavě pohlédl.

„Skutečně jste přišel ze Sognu pěšky přes hory?“ zeptal se ho chlapec bezelstným hláskem. „Vyšel jste jen ten malý svah za domem a funíte jako staré měchy.“

Mistr Johan nevěděl, co říct – hluboce ho uráželo, že by měl někdo takhle zpochybňovat bezúhonnost muže zákona. Považoval sám sebe za nástroj Boží – za nástroj jeho hněvu.

Silje ho přišla zachránit. „Měl by ses ke starším chovat uctivě, Are! Kdy už se to naučíš? A musíš pochopit, že mistr Johan je vyčerpaný z dlouhé cesty bez jídla a že bude trvat několik dní, než se zase bude cítit dobře. Prožil jste dnes v lese hezký den, mistře Johane?“

„Cože? Ó ano, jistě!“

Popravdě, neviděl v lese vůbec nic. Hledal Sol, a jak den ubíhal, začínal být čím dál víc rozzlobený. Jakmile zjistil, že není na svém obvyklém místě u potoka, začal se bezcílně potulovat sem a tam po otevřených polích, než zase z ničeho nic vběhl zpátky mezi stromy, kde ji rozčileně hledal a pobíhal sem a tam jako rozzuřený býk. Brzy uvidí, kdo je tady pánem! Ta malá běhna se bude třást a trpět – zlomí ji svým nejdokonalejším a nejdůmyslnějším mučením a ona bude litovat, že se před ním kdy skrývala. Ona…

„Tady jsou, Tengel a Sol právě přišli spolu!“ zvolala šťastně Silje.

Mistr Johan cítil, jak se mu uvolnila napjatá ramena. Najednou si uvědomil, jak jasný a krásný dnešní den byl – až do této chvíle si toho nevšiml!

Teď už zase ležel v posteli s vážnou nemocí na prsou. Po podkroví se rozléhal jeho řezavý, chraplavý kašel. Navzdory svojí smůle však musel připustit, že se tu cítí velmi pohodlně.

Hlavním důvodem jeho spokojenosti byla pozornost, které se mu dostávalo od polepšené, dobrosrdečné Sol. Ta mu teď poskytovala tu nejlepší péči. Dala mu povzbuzující vývar (téměř jistě nějaký čarodějný nápoj a tak to také nahlásím) a ujistila se, že má urovnané povlečení. Když mu její drobné hbité prstíky naklepávaly polštář nebo mu sklouzly pod záda, aby povytáhly prostěradlo, zahřály ho na znaveném, zdrženlivém těle. Sledoval každý její pohyb – všechno, co dělala a kde stála. Všiml si každičkého náznaku, který by mohl odhalit, že je ďáblovou učednicí. To byl přirozeně jediný důvod, proč od ní nedokáže odtrhnout oči, ujišťoval sám sebe. Nesmí si zapomenout zapsat všechno, co viděl. Ty žlutozelené, jakoby kočičí oči, svůdné křivky, které se vyvinuly tak časně – její boky, prsa, pas, který byl tak neuvěřitelně útlý, že uvažoval, jestli by ho objal dlaněmi…

Toho dne mu zapomněla narovnat polštářek. Mistr Johan otevřel pusu, aby ji zavolal zpátky, ale zarazil se dřív, než to udělal.

Na co to myslí? On je přece budoucí velmistr inkvizice!

Slyšel o smrti toho puntičkářského kostelníka. Prý měl po těle ošklivé boláky a selhalo mu srdce… No, takové věci se stávají. Johan rozhodně nebude truchlit pro jeho odchod, byl to jen takový hloupý vesničan!

Sáhl si na paži. Prohlédl si jí víc zblízka. Byla teď poněkud tlustší a cítil, že i tvář se mu trochu zakulatila. V tomhle domě mu podávají samé dobré jídlo a Johan si myslel, že by ho neměl svému vyhublému tělu odpírat zvláště teď, když na tom byl tak špatně. Také ho do jídla nutili, takže to nebyla jeho chyba – soud mu to nebude moci vyčítat – to rozhodně ne! Jak by člověk mohl odmítnout a ranit tak city takových starostlivých lidí? Ale to bude muset přestat, okamžitě! Nemůže se vrátit a vypadat jako vypasené prase! Přestane se přejídat – a to bez odkladu!

Ale nejdřív dojí tuhle placku a ten veliký kus sýra. Neměl by je nechávat na talíři – to by bylo tak nevychované! Bude se muset obětovat… Chléb byl výborný, a aby se mu lépe polykal, zapil ho džbánkem piva. Ach! Skvělé! Samozřejmě přidá jednu rychlou motlitbu k Bohu, za obžerství…

Do podkrovního pokoje znovu vešel Tengel. Tak tady ho máme, čaroděje. Satan je mi svědkem – ne, chtěl jsem říct, Bůh stojí při mně. Odpust mi, Pane, odpust mi! Za to mohou všechny tyhle neobvyklé léky. A ty ruce, které se dotýkají jeho vychrtlé hrudi – tak dokonale hřejí! Ach, ne! Už zase říká nesmysly! Na čarodějnictví není nic zbožného!

Nechtěl si to připustit, ale tohohle démona se bál. Co to dělá? Copak ho dnes nebude léčit svýma rukama? Ne! Sedá si, aby si s ním promluvil.

Johan cítil zklamání, že ho Tengel neléčí jako obvykle, ale raději nic neříkal.

Tengel na Johana zamyšleně pohlédl; jeho děsivé rysy teď roztály díky soucitnému výrazu v očích.

„Jak se dnes cítíte? Myslím, že už vypadáte lépe.“

Johan nerad musel připustit, že už se opravdu cítí líp.

„Pak si myslím, že byste měl dnes odpoledne vstát. Zítra si zase dostatečně odpočinete a další den budete moci pokračovat ve své dlouho odkládané cestě do Akershusu.“

Mistr Johan přikývl a nebyl si jistý, zda mu tahle slova ulevila tak, jak by měla. Týden, který na vyšetřování dostal, uběhl už před pár dny, ale kdyby jako důvod uvedl svou nenadálou nemoc – která ho samozřejmě ohrožovala na životě – pravděpodobně bude ušetřený hněvu vrchního soudce. Potřeboval trochu zhubnout, aby vypadal dostatečně vyhladověle a vyčerpaně, až stane před těmi mocnými.

Podá jim skvělou zprávu. Všechno sepíše až cestou, aby ho tady nikdo nemohl při tom vidět. Ach, Bože! Je tady tolik důkazů. Odpověď na každou otázku z jeho seznamu zní ono!

Dokonce objevil ještě jednu čarodějnici! Paní Silje! Maluje obrazy na látku! Zbožné a hříšné obrazy, jeden za druhým! A přitom to je… žena! Slyšel snad někdy někdo něco takového? Všichni věděli, že ženy neumí malovat, ale ona ano! Tyhle obrazy byly jako živé: postavy jako by právě měly vejít do pokoje. Její malby byly lepší než obrazy mužů – a to se nesmí tolerovat! Satanovo dílo – Satanovo zlo a nic jiného!

Když tak mistr Johan ležel a uvažoval o tom, začínal pociťovat vzrušení. Žila tu také ta malá dívka, o které skoro nic nevěděl. Jmenovala se Liv a měla zrzavé vlasy. Vlasy téhle barvy byly jedním ze znamení, která inkvizitorům obvykle připadala podezřelá. Uvěznili kvůli tomuhle důkazu spoustu čarodějnic. A ta dívka toho tolik zná! Přesně věděla, kde leží Sogn, mluví latinsky a umí počítat tak dobře, že dokonce ani on by jí nestačil… a…

Začala se mu točit hlava. Ďábel ho obklopoval, kam se podíval. Chytil se do pasti v čarodějnickém doupěti.

Těmi nejhoršími jsou samozřejmě Tengel a Sol. Tyhle dva musí zahubit co nejdříve!

Celou rodinu budou muset zničit, aby její zlo neposkvrnilo zemi.

Tak proč se, navzdory svému úspěchu, cítil tak nešťastný? Nejspíš se přejedl – jeho žaludek se bouřil proti přemíře dobrého a tučného jídla – to ta placka a sýr; byl tak zmatený a točila se mu hlava! Nikde se k němu nechovali tak přátelsky, laskavě a s takovou péčí jako v tomto domě! Ale celé je to klam – Satanovo mámení!

Věděl moc dobře, že rozmrzelost mu nezpůsobil chléb, ale i tak na něj namířil veškerou zlost. Tohle všechno se mu honilo hlavou, zatímco se snažil soustředit na Tengelova slova.

„Chovala se Sol tak, jak jste čekal?“

Chovala? Jaké chování tím myslí? Ne, tím jistě nic nemyslel!

„Skvěle, děkuji!“

Tengel se zasmál.

„Víte, mistře Johane – mám pocit, že vám tohle můžu říct, protože jste se stal přítelem naší rodiny – dělali jsme si o tohle dítě starost, ale zdá se, že naše obavy byly zbytečné.“

„Skutečně?“

Tengel se rozhodl velmi zariskovat. Stejně už se všechno pokazilo, protože tenhle muž o nich věděl příliš mnoho, a pokud se rozhodne je udat, pak jsou ztraceni. Ani v duchu Tengela nenapadlo, že by mu ublížil. Zda jim neublíží, bude záviset jen na jeho odvaze a oddanosti.

„No, ano. Dělali jsme si starost, že zdědila jisté rodové zatížení. Ale stala se z ní ta nejlepší a nejchytřejší pomocnice, jakou jsem si mohl přát. Ke všem mým pacientům se chová skvěle.“

Copak ona se stará i o ostatní? Johana se zmocnil neoprávněný pocit žárlivosti.

„A samozřejmě jsme se hodně báli té kletby,“ pokračoval Tengel.

Mistr Johan skoro vyskočil z postele.

„Kletby?“

„Ano. Jak Sol, tak já jsme se s ní narodili. Liv a Are byli také v ohrožení, ale oni byli ušetřeni. Měl jsem těžký život, mistře Johane. Toužit po tom, abyste byl jako ostatní, je velmi těžké břemeno! Moje dětství bylo tak těžké, že se mi nechce vám ho popisovat. To dokáže pochopit jenom někdo, kdo si něco podobného vytrpěl. Mnohokrát jsem přemýšlel o tom, že bych ukončil svůj prokletý život, ale jak příliš dobře víte, mistře Johane, je to hřích – vzít si vlastní život. A pak jsem potkal Silje. Ta mi přinesla tolik lásky. Jistě jsem ten nejšťastnější muž v celém Norsku, mistře Johane, protože po temné noci je den vždycky jasnější, že? Ale vždycky to byla Sol, o koho jsem se bál, ale teď už je na tom líp.“

„Mluvil jste o nějaké kletbě?“

„Ano. Chcete o ní slyšet víc?“

„Ano. Jistě.“ Tahle nelidská bytost, která před ním seděla se smutným pohledem, nikdy nemohla tušit, jak moc toužil slyšet víc…

Tengel se odmlčel. Pak přikývl na souhlas a začal.

„Kdysi na počátku věků… No, možná ne tak dávno, ale před několika sty lety žil muž jménem Tengel Prokletý.“

„Prokletý?“ zvolal Johan, než se rychle vzpamatoval.

„Ano, zaslechl jste něco o Prokletých?“

Mistr Johan o nich slyšel. Jeden muž z Trøndelagu cestoval po Dánsku a vychloubal se, jak pomohl vyhladit celé údolí obydlené čarodějnicemi a kouzelníky.

„Ne!“ odpověděl.

„Tak tenhle Tengel Prokletý byl velmi zlý člověk. Říká se, že svou duši zaprodal ďáblu výměnou za šťastný a bohatý život. Někteří z jeho potomků jsou předurčeni k tomu, aby zdědili jeho zlé síly a neobvyklé schopnosti potřebné pro plnění satanových přání. Věříte tomu?“

Johan mlčky přikývl, ale uvnitř se celý tetelil vzrušením. Tohle bude něco pro soud! Prokletí. Ti zatracení vyvrhelové!

„Tedy ne že bych tomu ďábelskému příběhu věřil,“ prohlásil Tengel. „Není však pochyb, že můj předek měl v sobě kus zla, které předal některým z nás. Podívejte se na nás! Já patřím k těm poznamenaným, stejně jako moje neteř Sol. Celý svůj život jsem se snažil bránit zlu v sobě a využívat svoje síly pro dobro. Drahý Bože: kdybys věděl, kolik těžkých, prázdných dní jsem zažil! Silje a já jsme se snažili ze Sol vychovat dobrého člověka, ale bylo to těžké, protože ona nedokáže pochopit rozdíl mezi správnýma špatným – mezi dobrem a zlem. Až dosud – než jste přijel – jsem nevěděl, kolik dobroty v ní je. Je to báječná dívka, mistře Johane, která se usilovně snaží přemoci zlo ve svém nitru.“

Johan se ho chytře zeptal: „Ale vy určitě nejste jediní potomci toho ďábelského muže?“

„Ano, jsme. Víte, vojáci místodržitele zabili všechny ostatní. Nám se podařilo uprchnout přes hory a nikdo neví, že jsme přežili. Tedy kromě těch dvou dam v Gråstensholmu a jejich malého chlapce. Ten s námi podstoupil těžkou cestu přes hory z Údolí Prokletých. A vědí o nás ještě čtyři staří lidé, kteří žijí v Trøndelagu, ale ti to nikomu neřeknou. A teď vy, mistře Johane. Za těch posledních pár dní jste skoro jako člen naší rodiny, proto vám bezmezné věříme. Sol vás má velmi ráda a dělá si starost o vaše zdraví.“

Mistr Johan polkl. Tolik ho bolel žaludek, že se mu dělalo na zvracení.

Inkviziční soud… upálení… napínavý příběh… pocta a uznání! Vzdá hold Bohu!

Bude to vítězství! Velkolepé vítězství!

„Věřte mi, mistře Johane, když říkám, že jsem se velmi snažil napravit tu hrůzu, která mě postihla při narození. Vždycky jsem se snažil být laskavý k druhým. Jenom si přeji, abych poznal, zda jsem uspěl…“

Všechny ty úžasné mučicí nástroje… způsobující tu nejhorší bolest… Tengelův hlas k němu doléhal jakoby z velké dálky.

„Co se děje, mistře Johane? Necítíte se dobře?“

Jeho pacient něco nejasně zamumlal. Tengel usoudil, že se ho snaží utěšit. Než vyšel z místnosti, otočil se a viděl, jak jeho tvář opouští zelená barva.

Když zavřel dveře, stál Tengel chvíli se zavřenýma očima a cítil se naprosto vyčerpaný. Podařilo se mu to, co chtěl? Udělal správně, že všechno prozradil? Otevřel oči a uviděl Sol, jak k němu tázavě vzhlíží. Položil jí ruce na útlá ramena a odvedl ji dolů.

„Co se děje, Tengele?“

Skousl ret. „Nevím, kdo tenhle muž je, Sol. Myslím tím mistra Johana. Ale je na něm něco divného… Něco, co jsem cítil už od okamžiku, kdy přijel. Víš, že si takových věcí všímám, že?“

Sol přikývla.

Dorazili pod schodiště a pokračovali na dvůr, ven z domu. Vzduch byl chladný a nebe zatažené – pěkné letní počasí je pro ten den opustilo.

„Něco je tady v nepořádku,“ pokračoval Tengel, „a proto jsem se rozhodl zvolit přátelskou cestu. Dovolával jsem se lepší stránky jeho osobnosti a vyprávěl mu o břemeni, které s sebou neseme.“

„A pokud nemá žádnou lepší stránku?“

Tengel se smutným úsměvem odpověděl: „Nezbývá nám než doufat, Sol.“

Sol na něj vroucně pohlédla.

„Věřím, že jsi udělal dobře, tati. Cítím, že všechno dopadne dobře.“

„Tím si nejsem tak jistý,“ povzdechl si. „Kdo myslíš, že to může být?“

„Hmm, kdo ví? Ten hrozný kostelník naznačoval něco, co mohlo být varování. Že bychom si neměli být tak jistí sami sebou – nebo něco takového. Myslela jsem si, že mluví o sobě, ale když teď o tom přemýšlím, možná myslel někoho jiného.“

Tengel jí sevřel ramena. „Milostivý Bože, Sol! Co budeme dělat!“

„Budeme pokračovat v tom, co jsme začali,“ odpověděla klidně. „Já se v něm také budu snažit probudit jeho lepší já. A neboj se,“ usmála se, „už vím, jak na to!“

„To je dobře. Dělej, co umíš, Sol.“

Sklopila oči. „Budu se moc snažit. Teď už jsem hodná dívka.“

„Já vím, že jsi. Jsi velmi nápaditá. Když si takhle povedeš dál, všechno s námi dobře dopadne!“

Přišel čas se rozloučit. Johan, oblečený ve svém světlehnědém plášti, stál připravený k odchodu.

Dvě mladší děti ho objaly na rozloučenou tak pevně, že ho ještě bolelo za krkem. Silje mu dala košík plný jídla a teplé šaty. V očích měla slzy, když mu přála hodně štěstí.

Tengel mu podal mohutnou ruku a důvěřivě mu pohlédl do očí.

„Určitě si vezměte ten lék, jak jsem vám říkal! Pamatujte, že máte chatrné zdraví, mistře Johane! Děkuji, že jste navštívil náš prostý domov, bylo nám velkým potěšením vás tu mít!“

„Mně také,“ zamumlal, i když se mu ta slova těžko říkala. „Přijměte můj vřelý dík za všechno to… jídlo.“

Tengel mu podal malý kousek stříbra.

„Vezměte si tohle – a mějte to stále při sobě. Je to amulet, který vás bude chránit proti všemu zlému.“ Tengel se zasmál a dodal: „Skutečná kouzla! Má všechny možné tajné síly – ale věřím, že funguje.“

Jenom s nepatrným zaváháním si stříbro Johan vzal. Konečně důkaz! Právě ta věc, kterou hledal. Dokonalý důkaz a teď je jeho!

Cítil, že se na něj dívá Sol. V jejich očích byla zvláštní, planoucí záře, která jako by ho o něco žádala. Takové úžasné, překrásné oči…

Poněkud nečekaně se mu vrhla kolem krku a přitiskla se k němu. V tu chvíli se chovala znovu jako dítě, ale Johan, který ji vnímal také jako mladou ženu, si nemohl pomoci a objal ji trochu těsněji, než se hodilo. Oči se mu zalily slzami.

Naposledy na něj pohlédla. V tom pohledu se zračil silný zármutek a nekonečná lítost. Vnímal její pocity a těžko se mu dýchalo – sevřelo se mu srdce a měl velmi stísněný pocit. Pak se s nimi najednou spěšně rozloučil a odešel.

Vozka z Gråstensholmu ho odvezl až na předměstí, ale mistr Johan nejel rovnou do Akershusu. Počkal, až vůz zmizí z dohledu, a vešel do první hospody, na kterou narazil. Požádal o psací potřeby a zatímco pil sklenici vína, seděl, zíral na svůj seznam a připravoval se zapsat odpovědi. Amulet jako by ho pálil v kapse.

Dlouho seděl a přemýšlel. Břicho mu celou dobu svíraly bolesti. Ze sklenice vína už byla láhev, ale přesto se na papíře před ním neobjevila žádná nová slova.

Jako by ho všude kolem obklopovaly hluboké tůně smutku a beznaděje. Volaly ho k sobě a přitahovaly, stahovaly ho dolů, hloub a hloub, a svíraly ho drápy neovladatelného zármutku.

Před očima mu přelétly tváře – nevinné obličeje dětí – čistý obraz paní domu. Schoulené postavy stojící na schodech, jak mu mávají na rozloučenou. Nezvykle šťastná rodina – a pohanská! Vytáhl z kapsy amulet. Tohle bylo ďáblovo dílo a stačilo na to, aby je všechny usvědčil. Ó ano, dokázal by usvědčit ty posly ďábla – věděl, co by měl dělat – a v jeho kruzích by si ho velice cenili za přísné a neústupné jednání…

U vedlejšího stolu seděli dva muži zabraní do hlasitého hovoru. Chvíli je napůl ucha poslouchal a matně si uvědomil, že jeden z těch hlasů zná. Začal poslouchat soustředěněji, protože se bavili o něčem, co mu bylo důvěrně známé.

„Ano, byl to jeden z pomahačů inkvizice! … Nařídil pro tu ženu strašný trest.“

„Jak ji usvědčili?“

„Udala ji sousedova žena. Krávy přestaly dávat mléko.“

„Tak to je dostatečný důkaz! A jaký dostala trest?“

„Mučení vodou.“

Johan se lekl. Často nařizoval použití této techniky – byla to jeho oblíbená mučící metoda. Do úst odsouzence se strčil trychtýř a nalévala se do něj voda. Ten člověk pak musel vodu polykat a polykat a neměl jinou možnost… a ta obrovská vědra vody…

Johanovi přeběhl mráz po zádech.

Znovu pocítil vábení hlubin, které mu působily závrať a přitahovaly ho…

Soliny oči. Tak smutné – a vábivé.

Vítězství. Pocta!

Nicota.

Všechno bylo pryč. V duši cítil naprostou prázdnotu.

Znovu se za ním ozval hlas. „V plamenech zůstala dlouho naživu. Byl to tedy pohled…“

Johanovi se začínala čím dál víc točit hlava.

Najednou popadl pero a na všechny otázky odpověděl Ne. Tolik tlačil na hrot, že ho skoro zlomil. Pod seznam dodal: „Nenalezl jsem žádné známky toho, že by kterákoli osoba v domě někdy provozovala čarodějnictví. Naléhavě mě volají do Dánska a musím okamžitě odjet.“

Odešel tiše od stolu, aby ho muži neviděli, zaplatil za víno, a když se objevil venku, zavolal na mladíka na dvorku.

„Hej! Chci, abys tenhle dopis odnesl vrchnímu soudci inkvizičního soudu. Je to velmi důležité a dobře ti zaplatím. Počkat… Měl by sis vzít i tenhle amulet. Je ze stříbra a má moc tě chránit před vším zlým.“

Chlapec si velice rád vzal jak kouzelný amulet, tak minci. Slíbil na svou duši, že celou věc okamžitě zařídí.

Mistr Johan si unaveně povzdechl a opustil město. Košík s jídlem a šaty dal chudému žebrákovi u silnice, pak sešel z cesty a vyrazil přes divokou krajinu směrem k fjordu.

Zastavil se na okraji vysokého útesu a pohlédl do vody. Přímo pod ním se vlny tříštily o skály na úpatí útesu. Hlubiny ho vábily a volaly k sobě!

Johan se pomodlil a požádal Boha o slitování nad svou trýzněnou duší.

Pak skočil z útesu.

Smrt nastala rychle a mnoho přitom necítil.

Mladý Klaus se také modlil na kolenou v seníku státního žalobce. Prosil a prosil, znovu a znovu opakoval: „Bože, pomoz mi, pomoz mi. Přijdou si pro mě! Ona to řekne – ona to určitě někomu řekne ~ a oni si pro mě přijdou. Prosím, Bože, skryj mě! Nechtěl jsem jí nic udělat – raději jsem ji měl zabít Bože. Uškrtit ji! Ach ne, tak jsem to nemyslel – nemohl bych nikoho zabít, to přece víš, Pane, dokonce ani mouchu. Pomoz mi! Co budu dělat, když mám teď zničený život? Už nikdy nepoznám štěstí!“

Někdo na něj zavolal a on vykřikl a vyskočil.

„Jdou si pro mě – kam se schovám? Já vím – lano – ovážu ho kolem trámu a oběsím se…“

Znovu se ozval hlas: „Dal jsi té kobyle ještě nějaké seno?“

Klaus si oddechl a cítil, jak se mu uvolnila ramena. Je zachráněný, aspoň pro tentokrát.

Ale co příště? Nebo potom? Nebo ještě potom?

Prožije život plný hrůzy.

Sol tančila.

Probudila se kolem půlnoci a viděla, že měsíc svítí tím chladným, zlatým světlem.

Potajmu vylezla z postele, ve které spala s Liv, a vyběhla na louku.

Oblečená v bílé košili a s vlasy rozpuštěnými na zádech připomínala malého elfa tančícího mezi květinami.

Nebylo to měsíční světlo, co ji vábilo, ale stíny, které vrhalo. V noci, v jejím světě, existovalo tolik vzrušujících věcí, které se skrývaly v hlubinách lesa. Tolik děsivých a úžasných stvoření, která by se mohla objevit – musela je jenom přivolat.

Ale ona to zatím neudělá: ještě ne. Ještě několik let ne. Dala slib.

A tak stála a natáhla paže k modrobílému světlu.

„Odpusť mi, Hanno! Víš, že je to jenom na čas. Na pár krátkých let. Pak, až vyrostu, budu zase sloužit tobě a našemu Pánovi. Naučím se naše řemeslo, Hanno, a pak se setkám s Ním – stejně jako ty, na veliký čarodějnický Sabat.“

Zasmála se a znovu zatančila po louce – a pak se zastavila. „Samozřejmě to, co jsem udělala mistru Johanovi, se nepočítá,“ zašeptala do chladné noci. „Pamatuji si, jak si Silje s Tengelem šeptali, že když jsem byla malá, zařídila jsem, aby se jeden zlý chlapec řízl nožem. Vůbec mě to nepřekvapilo, protože jsem celou dobu věděla, že takové věci dokážu. A přesně to jsem udělala s mistrem Johanem. Ovlivnila jsem ho svou vůlí a přesvědčila ho, že je nešťastný a přemožený smrtelným zármutkem. Ne že bych si myslela, že je to potřeba – stejné už bylo po něm – i tak byl plný lítosti a výčitek svědomí. Ale přesto nebylo špatné ho trochu popostrčit. Neudělala jsem nic zakázaného, že ne, Hanno? Nepoužila jsem ani prášek, ani trn. Jenom jsem měla pocit, že jeho přítomnost na téhle zemi není žádoucí. Tomu samozřejmě rozumíš…“

Pak se znovu divoce roztančila, točila se dokola rychleji a rychleji a měla pocit, jako by se vznášela nad spícími květinami pokrytými rosou.

„Život je tak krásný,“ zašeptala. „Zanedlouho! Už budu čekat jen malou chviličku.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a tři