12. kapitola

Napsal Jinny (») 2. 5. 2011 v kategorii Sága prokletých - Hon na čarodějnice, přečteno: 1288×

Mistr Johan byl velmi nespokojený. Cítil, že se zatím nikam nedostal. Jistě, našel spoustu věcí, které nebyly obyčejné, to je pravda – ale stále nic, co by skutečně stálo za zápis. Postrádal důkaz čehokoli, co by odhalovalo čarodějnici nebo čaroděje vysokého postavení. Samozřejmě narazil na jednu nebo dvě podezřelé věci – a také je sebral. A pak je někam naprosto nedbale založil. Nezapsal ani slůvko do svého úžasného seznamu otázek, který tak chytře a důmyslně sestavil.

Byli tak přátelští a žili v tak neobvyklém souladu! Obě mladší děti byly zdvořilé a dobře vychované; pořád šťastné a spokojené, takže pro něj nemohly mnoho udělat.

Jejich rodiče patřili také mezi zvláštní lidi… Nikdy nepoznal takové pochopení, takovou sounáležitost mezi dvěma lidskými bytostmi. Byli k sobě vždycky tak ohleduplní. Tolik se snažil najít v téhle rodině slabé místo, protože mu její souznění připadalo podezřelé – ale neúspěšně. Musí to být nějaké zjevení – nebo ho šálí smysly. Nepochyboval o tom, že paní Silje je bohabojná a každým coulem poctivá žena, takže bylo nemyslitelné, aby se jakkoli spojovala s jedním z Luciferových čarodějů. A co stará baronka? Nepodráždil ji až příliš svými opatrnými, nicméně dobře cílenými otázkami? Když se jí zeptal, zda by pan Tengel nemohl být v nebezpečí kvůli své zvláštní schopnosti zázračně léčit nemocné, vysmála se mu. „Pan Tengel? Pokud by byl obviněný, že provozuje čarodějnictví! To by na tom světě opravdu nebyla žádná spravedlnost! Je užitečnější než stovka nabubřelých starců, kteří sedí v té pokrytecké inkvizici!“

Mistr Johan si vzpomněl, jak zčervenal, když to řekla. Zdá se, že jedinou slabinou je jejich schovanka Sol. Tam najde svoje odpovědi.

Tím si byl jistý.

Ale neměl zas až tak naspěch.

Ještě jednou si představil její nadšenou tvář plnou života. Taková nespoutaná sebejistota a otevřenost. V hloubi duše si uvědomoval, že ji pronásleduje, ale ne kvůli něčemu, co by bylo spojeno s inkvizicí.

Chuť mladé Sol do života byla nevídaná, jako by chtěla všechno vyzkoušet, než bude příliš pozdě.

Bude na ni muset dohlédnout – nesmí podlehnout zlým mužům, kteří touží jenom po její mladistvé kráse… Přirozeně, on se nad takové věci povznášel, protože v první řadě sloužil spravedlivému inkvizičnímu soudu. Chtěl by jenom…

Znovu se mu stáhl žaludek. Když si to uvědomil, začal zase trpět. Mistr Johan se rychle vzpamatoval a chtěl se opět soustředit na své povinnosti. Provést důkladné vyšetřování, pátrat, zkoumat lidskou duši – a obžalovat!

Uvažoval, kde je asi v tuhle chvíli. Odešla z domu, ale nebyla dole na svém místě u potoka – to už zkontroloval. Už byla pryč celou věčnost a kočka se potulovala stále tady. To se nestávalo často.

Bude pryč dlouho?

Sol šla daleko od statku a teď seděla v horku letního dne a čekala u malé polorozbořené chýšky na půli cesty do kopce. Vzala s sebou placky a víno, které ležely v košíku na trávě u jejích nohou. Do vína namíchala nejlepší afrodiziaka matky Hanny – bylinky lásky; listy a kůru tajných rostlin, sušené houby…

I když si Sol byla jistá, že tohle nebude zapotřebí, raději se pojistila. Přece jen už jí zbýval jenom tento den… Tenhle jediný okamžik.

Pak konečně uslyšela, jak někdo kráčí dolů z kopce.

Vzala košík do náručí, stoupla si a s rozbušeným srdcem se velmi pomalu vydala domů.

Za chvilku ji dohnal – jinak to ani nešlo vzhledem k tomu, jak se loudala. Zatvářila se vylekaně, jako by jeho kroky uslyšela teprve teď.

„Jé, to jsi ty!“ zvolala a oddechla si úlevou. „Vyděsil jsi mě.“

Výraz na Klausově tváři vyjadřoval nejistotu a víc než jen náznak nesmělosti.

„To jsem nechtěl.“

„No ano! Byl jsi nahnat dobytek nahoru na kopec. Ale nemělo to být až v pondělí?“

„Ale ono je pondělí.“

„Opravdu?“ Sol chvíli uvažovala. „Skutečně! Já se byla projít v lese, abych nasbírala byliny, které můj otec potřebuje na léky…“ To nebyla tak úplně lež – měla ve svém košíku dva žalostné stonky nějaké rostliny. „… a taky jsem hledala nějaké místo, kde bych se najedla. Přidáš se ke mně? Jistě už máš taky hlad?“

Klausovi bušilo splašeně srdce od chvíle, kdy dívku poprvé zahlédl na pěšině před sebou, a teprve teď se začínalo uklidňovat. Znovu se ho začínaly zmocňovat rozpaky.

„Ano, mám. Ale hodí se to?“ zeptal se pochybovačně.

Sol se trochu zamračila.

Dobrý Bože, je tak krásná, napadlo ho. Byl bezmocný; cítil se úplně ztracený, bez nikoho, kdo by ho vedl správným směrem. Znovu v něm narůstala touha, ačkoli si vroucně přál, aby se utišila. Nesmí zapomenout, kdo to je. Čtrnáct let, čtrnáct let, říkal si v duchu, jako by opakoval nějaké zaříkadlo. Čtrnáct let – a kdo ví, jaký by z toho byl rozruch mezi šlechtou!

„Proč by se to nehodilo?“ zeptala se překvapeně. „Pojď! Za támhletím pahorkem je takové slunné a klidné místo… a mám s sebou láhev vína…“

Vybrala místo už dříve. Je odlehlé a není na něj vidět z cesty – po které i tak skoro nikdo nechodí. Případní kolemjdoucí by ani nic neslyšeli, pokud by samozřejmě člověk nekřičel o pomoc – což Sol rozhodně neměla v plánu.

Klaus se vzdal. Zmocnila se ho příjemná závrať a touha hledět do jejích třpytivých očí, které teď byly temně jantarové – jako by do sebe nasály záři samotného slunce. A doušek vína nebo dva nemohou uškodit, že? Stejně tak trocha jídla. Ano, po dlouhé namáhavé cestě už měl hlad.

Za půl hodiny už ti dva leželi natažení ve vysoké, prosluněné trávě za pahorkem a poslouchali trylkování skřivana nad poli, která se rozprostírala pod nimi. Klaus Sol vyprávěl, jak samotářský je jeho život, a o společnosti, kterou našel při práci se zvířaty. Prozradil jí, že nikdy nebyl s dívkou – tedy aspoň ne tak úplně. Možná příležitostný polibek na tvář a nemotorné osahávání uhihňaných, zdráhavých služek. Ale nic víc. Nikdy se neopovážil zajít dál.

Sol ho přiměla, aby mluvil o sobě, a mámila z něj další a další informace, aby uspokojila svou zvědavost. Když slyšela, jak je nezkušený, usmála se jako spokojené kotě. Zatímco mluvil, ležela, hleděla mu do očí a měkkými konečky prstů ho zlehka hladila po tváři a na krku. Zajela mu rukou pod košili a prsty mu přejela po hrudi, která ji zalechtala těmi málo chlupy, na které byl tak pyšný. Zasténal ve směsici rozkoši a bolesti.

Sol byla nesmírně zvědavá na tuhle tajemnou dospělou část života – co se děje mezi mužem a ženou – protože o tom věděla tak málo. Některé věci samozřejmě rozřešila sama – jak vznikají děti, jak funguje mužské tělo a k čemu jsou muži potřeba. A že to poprvé bude bolet – což bylo něco, co s radostí vydrží.

Pohled na koně tehdy podnítil její touhu a představy, jaké by to mohlo být. Zoufale chtěla Klause požádat, aby jí ukázal své mužství, ale možná by se příliš styděl. Věděla, že nebude tak velké, jako hřebcovo, ale přesto to byla hlavní věc, na niž byla zvědavá.

Víno začalo působit. Už samo o sobě by zmírnilo Klausovy zábrany, ale ve spojení se Soliným tajným kořením v něm zažehlo nespoutaný oheň vášně, který musel být uhašen… Ona byla jediná, kdo to mohl udělat. Už by mu nestačilo zajít za stodolu nebo se schovat u sebe v pokoji. Tentokrát to muselo být skutečné.

Cítil závrať a mdloby – někde hluboko uvnitř mu burácel hlas, který opakoval: „Čtrnáct let… budeš potrestán… potrestán…“ ale ta slova už pro něj nic neznamenala. Dovolil svým prstům, aby se něžně dotkly její sukně, bláznivě se usmál a tváře měl v jednom ohni. Sol se okamžitě posunula blíž a on ucítil, jak se o něj opřela; bez váhání ji chytil za bok a pevně ho sevřel. V očích měla nezvyklou jiskru; pootevřela navlhlé rty a trochu zadýchaně a netrpělivě vyčkávala. Nevadilo jí, že byl cítit stájemi a zvířaty. Dodávalo mu to zemitou, nezkrotnou příchuť, která Sol tak přitahovala.

Klaus se zhluboka, roztřeseně nadechl, opřel se o jeden loket a začal ji hladit po pěkně tvarovaných prsou. Ona neucukla ani ho neplácla přes ruku, jako to dělaly jiné hloupé holky. Strčil jí ruku pod blůzu a pohrával si s jejími prsy. V tu chvíli tenhle osamělý hoch uviděl v jejím výrazu pochopení a soucit, který dosud nepoznal. Před očima se mu udělala červená mlha a v uších mu pulzoval tep. Sevřel její prsa takovou silou, že na Solině kůži zůstaly otisky jeho prstů ještě dva týdny. V hlavě mu vřelo. Matně si uvědomoval, že sama pokrčila kolena, ale pak se ho zmocnilo neovladatelné nutkání a slyšel jenom sten, divoký výkřik, který možná vyšel z něj.

Aniž by si uvědomoval, co se stalo, rukou nahmatal to tajné místo, kterého se tak naléhavě toužil dotknout, zatímco hleděl do Solina vzrušeného, rozzářeného výrazu pod sebou. Chvěla se – tělem jí projel jeden dlouhý, intenzivní záchvěv. Na kratičký okamžik se to nádherné rozrušení ztratilo, protože Klaus v obavách, že by si všechno mohla rozmyslet, zápolil s šaty. Jeho roztřesené prsty byly tak nešikovné, že mu musela pomoci.

Potom, co konečně odhalil své mužství, si už vzpomínal pouze na zmámené: „Ach, Bože! To je tak úžasné – už to déle nevydržím. Já umřu! Bože! Umírám!“

A tak ve čtrnácti letech Sol svedla svého prvního milence.

S blaženým úsměvem se Sol vydala zpátky domů. Klaus, který už vystřízlivěl, měl pocity viny. Dal by život, aby mohl vrátit to, co se stalo. Sol připadal trochu směšný, jak tam seděl a litoval se. Nakonec se jí povedlo ho trochu uklidnit, když ho ujistila, že se o jejich milování nikdo nedozví. Už může odjet z Gråstensholmu a pustit se do svých povinností ve stájích státního žalobce a jistě na ni brzy zapomene.

„Nikdy!“ ujišťoval ji. „Nikdy! Ale jestli se to na mě provalí, dostanu provaz!“

„Když to sám neřekneš, nikdo nic nezjistí. Já taky vůbec netoužím, aby se to někdo dozvěděl, tím si můžeš být jistý.“

Přikývl a spěšně se rozloučil. Utíkal mezi stromy, jako by ho pronásledoval samotný ďábel.

Tak mám další zkušenost, pomyslela si Sol, zatímco se pod modrou oblohou loudala domů. Nebylo to špatné – vůbec to nebylo špatné – i když se zdálo, že celá ta věc skončila dřív, než začala. Přesto tak nějak věděla, že v milování musí být něco víc, něco lepšího než pouze ta přízemní nadvláda, které ke konci Klaus dosáhl. Ona taky spěchala, měla si s ním víc hrát a škádlit ho… ale Klaus byl tak neznalý a nezkušený. Představovala si, že musí existovat spousta věcí, které by se jí mohly líbit, a s různými muži by takové schůzky jistě mohly být velmi příjemné!

Budoucnost se zdála být neodolatelně vzrušující.

Jak se blížila k okraji lesa, stromy řídly. Najednou uviděla postavu, která se zády k ní opírala o strom a zřejmě potají sledovala Lipovou alej.

Velmi potichu se k tomu člověku připlížila.

„A mám tě!“ vykřikla hlubokým hlasem, když ho chytla za záda.

Muž hystericky vypískl a prudce se otočil. Sol se zasmála a zdálo se, že se muž rozzlobil ještě víc, jako by pošramotila jeho důstojnost.

„Chceš mě vyděsit k smrti, ty malá uličnice?“ zakřičel na ni.

„Lidi ze sebe dělají hlupáky sami, když si myslí, že se na ně nikdo nedívá,“ odsekla Sol. „Ale stejně vím, kdo jste. Vy jste kostelník, že?“

„O tom nemůžeš nic vědět. Ty, která jsi nikdy nevkročila do kostela,“ ušklíbl se pohrdavě, zatímco si čistil kabát od borových jehlic, mízy a kůry. „Ale jen počkej! Brzy na tebe taky dojde!“

„Že budu muset chodit do kostela?“ posmívala se Sol. Byla příliš sebejistá a stále plná vzrušení z dobrodružství, které před nedávnem zažila.

„Ne, přesně naopak. A obvykle se služebník církve oslovuje s úctou, titulem. Copak se neumíš chovat?“

„Nevidím důvod, proč bych měla prokazovat úctu takovému slídilovi. A dávejte si pozor, co říkáte o slušném chování. Není správné špehovat druhé lidi.“

Muž zavřel oči. Pěsti měl zaťaté zlostí, ale nedokázal Sol pohlédnout do očí. Průtahy mistra Johana se mu vůbec nelíbily a on už chtěl něco udělat, teď hned!

„Vím, co vím,“ zabručel a těkal očima sem a tam mezi stromy, dokud je nakonec neupřel na dívčin útlý pas a hrdé poprsí. „Vím moc dobře, co jsi zač. Ty a tvůj ďábelský otec brzy uvidíte! Oba vás čeká Boží trest! (Bože, takové svůdné boky!) Hranice, ty nevychovaný fracku! Budeš hořet! Protože teď jsem na řadě já, abych udělal, co je potřeba. Už žádná slabost a podlézání.“

Plný rozhořčení si prudce strhl kapuci.

Kdyby znal Sol trochu lépe, volil by slova opatrněji. Ohrožoval ty, kdo jí byli blízcí – jediné lidi na světě, na kterých jí záleželo. Z jejího pohledu jí tahle skutečnost dávala právo se bránit a výraz jejího obličeje se okamžitě proměnil. Zlehka se usmála a v přimhouřených očích se znepokojivě zablesklo. Zahrabala v košíku, dokud rukou nenahmatala to, co hledala. Malý růžový trn připevněný na větvičku, která se dá snadno skrýt do ruky.

„Pojďte, pomůžu vám. Máte za krkem tolik jehličí,“ podotkla na oko ohleduplně. „Tak, tak je to lepší… Ach! Odpusťte mi, nepíchla vás nějaká jehlice?“

„Ano, píchla,“ stěžoval si ublíženým tónem, ale zároveň nedokázal odtrhnout oči od jejich prsou, která se k němu tiskla. „Nech toho! Já si poradím!“

Cítil, jak se mu v koutcích úst hromadí sliny, a změnil se tón jeho hlasu. Přiblížil k ní svoji zažloutlou tvář, ale ona se znechuceně odtáhla, když ucítila jeho odporný dech.

Stoupl si blíž a úlisně zašeptal: „Víš, má drahá, jsem velmi důležitá osoba – hned po duchovenstvu. Je v mé moci zachránit tě před hranicí… pokud budeš spolupracovat…“

Sol na něj s odporem pohlédla a odstrčila ruce, kterýma se jí snažil dotknout a pohladit ji.

„Můžu tě naučit všechna malá tajemství života,“ řekl konejšivě a oči mu lezly z důlků. „Chtěla bys vidět, jak vypadá muž – skutečný muž – moje drahá? Můžu ti to ukázat, když dnes večer přijdeš ke mně domů. Nebo ještě lépe, tady! A hned!“

„Dejte ze mě ty ruce pryč!“ zavřískala zlostně Sol. „Táhni do pekla, ty hnusný starý prase! Neopovažuj se mě dotknout těmi odpornými prsty!“

Vytrhla se mu ze sevření a dala se na útěk, ačkoli se tohohle opovrženíhodného starce ani v nejmenším nebála. Nicméně svědomí jí připomnělo, že by neměla nadávat nahlas.

Služebník kostela stál na místě a měl pocit, jako by ho někdo polil studenou vodou.

„Okamžitě odjíždím!“ vykřikl pobouřeně. „A zítra tě čeká soud! Já vím… já vím… že jste oba služebníky ďábla! Ty děvko! Ty běhno! Copak si myslíš, že nemám zdání o tom, že se stýkáš se samotným ďáblem? Takové je to se všemi čarodějnicemi. Nedotknul bych se tě ani dlouhým klackem, ty… ty…“ Jeho hlas se vytratil, když zamířil k cestě.

Sol se nahlas pohrdavě zasmála a vyrazila přes louku domů. Na mírném svahu, kde stávali a rozhlíželi se po krajině, zastavila a sledovala kostelníka, jak přeskočil příkop a pokračoval po cestě směrem ke kostelu.

„Sol!“

Otočila se a uviděla, jak k ní spěchá Tengel.

„Kde jsi celý den byla, děvče? Silje už si o tebe dělala starosti.“

Sol si nemohla pomoct a napadlo ji, že i on vypadá ustaraně. Usmála se. „Ale, jen tak jsem se procházela. Myslela jsem, že nasbírám nějaké byliny, ale nakonec jsem žádné nenašla. Vzala jsem si nějaké jídlo a užila jsem si hezký den… úžasný den.“

„Vždycky nám musíš říct, když někam odcházíš, mladá dámo. O ničem jsme nevěděli.“

„Víš, že jsem ráda sama – a dělám si, co mě baví. Ale omlouvám se, že jsem byla taková bezohledná.“

Tengel si ji zamyšleně prohlížel. „Co se stalo, Sol? Vypadáš tak divně. Znepokojeně, a přesto zároveň… spokojená sama se sebou! A taky se mi nelíbí ty jiskry, co ti planou v očích. Kdo byl ten muž, kterého jsem před chvíli viděl utíkat na kraji lesa?“

Sol obrátila pozornost zpátky k okolním statkům a udělala pár kroků z kopečku, aby je neviděli od domu. Tengel šel za ní.

„Byl to jeden zlý muž, Tengele. Říkal, že nás dva nechá zajmout a uvěznit za to, že jsme spřáhnutí s ďáblem.“

Tengelovi zbledla tvář. „Dobrý Bože! Opravdu, Sol? Vlastně mě to ani nepřekvapuje – vzhledem k mým léčivým silám a tvé lehkomyslnosti. Ale kdo by nás tak moc chtěl zničit? … Kdo to byl? Mistr Johan?“

„Ne, kostelník.“

„Aha, ten. To je protivný chlap, takový pokrytec. Už proto bude hodně nebezpečný.“

Sol se zatvářila jako neviňátko a pokračovala: „Říkal něco strašně divného, Tengele. Něco, čemu jsem nerozuměla… že bych na něj měla být hodná a měla… spolupracovat? …a že mě pak uchrání před hranicí. Pak mě chytil těma hnusnýma, kostnatýma rukama. Proč to udělal, Tengele?“

Její pěstoun se zhluboka nadechl a vykřikl: „Cože?“ Stěží se zmohl na slovo. „Co že provedl? Udělal ještě něco?“

„Ne,“ odpověděla Sol lhostejně. „Řekla jsem mu, že je ošklivý a hloupý a že jdu pryč.“

Tengelovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval.

„Dobrý Bože, co budeme dělat?“ zašeptal. „Co budeme dělat, Sol? Jsme ve velkém nebezpečí, ty a já. Budeme se zase muset odstěhovat? Opustit Lipovou alej, kterou jsme si všichni tolik zamilovali?“

„Neboj se,“ uklidnila ho Sol bezstarostně. „Daleko se nedostane.“

Tengelova tvář znovu změnila barvu – tentokrát na světle šedou. „Sol!“ zašeptal. „Co jsi to udělala?“

Pokrčila rameny. „Myslela jsem na Silje, na svoje sourozence a na tebe – na nás všechny.“

Chytil ji a divoce s ní zatřásl. „Co jsi to udělala, Sol?“ Zařval a skoro se zajíkal. „Odpověz mi! Byl to… jeden z Haniných trnů smrti? Máš nějaký?“

„Au! To bolí!“

Pustil ji a ona si narovnala blůzu kolem ramen.

„Ano, jeden mám.“

Tengel se nadechl a zasípal.

„Utíkej za ním! Hned, okamžitě! Běž, proboha!“

Nikdy se k ní nechoval tak hrubě, ale strachem a zoufalstvím byl celý bez sebe. Sol klidně pohlédla do otevřené krajiny k místu, kde v dálce viděla kostelníka, jak se blíží k stromy lemované cestě vedoucí do kostela.

„Je příliš pozdě.“ Tengel jí špatně rozuměl, jako by byla v transu.

Podíval se stejným směrem. Viděl kostelníka, jak se podivně potácí, chytl se nejdřív jedné břízy a pak další ve snaze dostat se ke zdi hřbitova. Pak upadl – a zůstal nehybně ležet.

„Ach, Ježíši Kriste!“ zašeptal Tengel a zakryl si tvář rukama. Klesl na zem, protože ho v tu chvíli nohy neudržely.

„Mohl nás zabít,“ prohlásila Sol nevinně. „Co by se pak stalo se Silje?… A s Liv… A s Arem? Byl to zlý muž, Tengele.“

Místo odpovědi jenom zasténal. Sol čekala. Nakonec se zeptal: „To proto jsi vypadala tak… spokojeně?“

„Ne, ne. Tohle byl jenom takový bezvýznamný nápad.“

„Co?“

„Nedělej si s tím starosti. O nic nešlo.“

Tengel se nedokázal pohnout. Cítil se poražený, smetený jakousi neviditelnou silou.

„Nikdo ho neviděl, jak odsud jde.“ utěšovala ho, jako by mluvila o nějaké dětské lumpárně. „Budeme v naprostém bezpečí. Pojď, jdeme domů!“

Teprve v tu chvíli se Tengel probral ze svého omámení. A po tolika dlouhých letech, kdy potlačoval svoje mimořádné síly, jim dovolil, aby je probudila zlost a smutek, které teď prožíval.

Vstal. „Sol.“ To slovo řekl s až děsivým klidem.

Otočila se a podívala se na něj. Jeho pohled z ní okamžitě vysál všechnu sebevládu.

Stál před ní, ale nebyl to ten Tengel, kterého znala.

Viděla přízrak z hlubin, který divoce cenil zuby, měl rozšířené nozdry a jeho oči… z jeho očí se jí točila hlava.

„Dej mi ten košík,“ zašeptal.

Ještě pevněji přitáhla košík k sobě, odhodlaná bránit ho za každou cenu.

„Ne! To jsou moje osobní věci. Hanna je chtěla dát jenom mně a naučila mě, které byliny sbírat a jak je používat. Moc by ji nepotěšilo, kdyby…“

Sol zmlkla. Začala mít divný pocit, jako by všechno kolem, kromě Tengelovy děsivé tváře a těch pronikavých očí, zahalila šedá mlha. Natáhl ruku, aby ji přinutil vydat mu košík. Zasáhla ji síla větší než cokoli, co kdy Sol zažila.

Vždycky si myslela, že má větší moc než Tengel – teď si uvědomila, jak moc se mýlila. Její tělo se kymácelo sem a tam a působením neznámé síly mu koš pokorně podala.

„To není všechno,“ oznámil jí Tengel, aniž by do koše nahlédl. I jeho hlas byl jiný – drsný a nepříjemný – jako hlas nějaké nadpřirozené bytosti. „Jistě máš spoustu věcí, pravděpodobně většinu, doma. Dáš mi je všechny – nesmíš přede mnou nic schovat.“

Sol bázlivě přikývla. Naprosto se mu podvolila.

„Vím, co si myslíš,“ prohlásil Tengel, když k ní přiblížil téměř nepoznatelnou tvář. „Myslíš si, že si nasbíráš nové byliny. Pokud to zkusíš, zabiji tě… A ty víš, že to dokážu. Jsi nebezpečný člověk, Sol, a já před tebou musím svět ochránit. Také víš, že nemáš sílu vzít mi můj život, protože dokážu vycítit tvoje nejniternější myšlenky.“

Věděla, že mluví pravdu. Začalo ji opouštět sebevědomí a vzpurnost a rozplakala se.

„Myslela jsem to dobře, tatí,“ vzlykala. „Chtěla jsem vás jen všechny uchránit před tím podlým člověkem.“

Tengelův hněv polevil a jeho tvář znovu nabyla lidské rysy. Položil košík na zem a roztáhl ruce. Sol se mu vrhla do náručí a hlasitě naříkala.

„Už to nikdy nedělej, tati,“ žadonila. „Prosím… už to nikdy nedělej! Nemohla jsem to snést… bylo to tak hrozné!“

Tengel měl také slzy na krajíčku, když ji držel a pomalu hladil po vlasech.

„Sol, Sol… moje milované, ale zakleté dítě… co s tebou budeme dělat? Tolik bych si přál, aby na tebe Silje byla hrdá a měla tě ráda. Nezapomínej, že jsi moje neteř a mám tě stejně rád jako každého z blízké rodiny… vždycky jsi byla jako mé vlastní dítě. Ale Silje se o tebe vůbec nemusí starat. Dělala to jen z dobroty a lásky. Nechci, abys ji zklamala.“

Sol stále hlasitě plakala. Oslovila ho jako tátu, což dělala vždycky, když byla velmi rozrušená.

„Já se tolik snažím být hodná, tati. Opravdu moc. Tolik jsem chtěla dělat správné věci, ale je mnohem zábavnější… uspokojivější… být zlobivá.“

„Já vím, maličká. To je prokletí našeho rodu.“

„Jestli mi vezmeš Hanniny poklady, pak mi vezmeš i můj život.“

„Tvůj život? Ne, to určitě ne… Ale…“

Tengel utichl a konečně mu došlo, co měl udělat už před mnoha lety. Odtáhl ji od sebe a pohlédl do těch neskutečně nevinných uplakaných očí.

„Sol, byl jsem takový hlupák! Samozřejmě, že existuje řešení!“

„Jak to myslíš?“

Cítil se plný inspirace a do očí se mu vrátila hřejivá jiskra.

„Víš, že jsem unavený, skoro vyčerpaný, z léčení těch nešťastníků, kteří ke mně přicházejí pro útěchu. Někdy se bojím, jak dlouho to ještě vydržím. Ale ty toho nemáš moc na práci, že? V domě nám pomáhají služky a Charlotte už tě nemá co naučit – takže teď máš až příliš času na své nebezpečné hry.“

„Ano, to je pravda,“ připustila.

„Sol, chtěla bys mi pomáhat? Jsi ještě mladá, ale… vím, že bys to dokázala – i když možná nemáš léčivé ruce jako já. Ale spoustu věcí umíš mnohem líp – umíš míchat masti a léčivé nápoje stejně dobře, jako kterákoli čarodějnice.“

Sol se začala usmívat. „Můžu? Opravdu?“

„A používat svoje síly ve službách dobra? Nic by mě nepotěšilo víc!“

Radostí se jí zatočila hlava. „Ach, tolik toho umím! Budu využívat svoje byliny… A pokud bude pro někoho lepší, aby ukončil svůj život, dohlédnu na to také.“

„Ne!“ vykřikl zoufale Tengel „Ty máš životy zachraňovat, ne je ničit.“

„Nechápu, proč by to tak mělo být,“ namítla popuzeně. „Pokud se lidé stanou břemenem sobě a ostatním, pak by určitě bylo lepší, aby zemřeli, ne?“

Tengel se otočil a odcházel. „Zapomeň na to, Sol! Zapomeň na to! Tohle nebude fungovat.“

Utíkala za ním a sepnula ruce v úpěnlivé prosbě. „Ne, Tengele, prosím! Slibuji, přísahám! Na všechno, co je mi drahé, že neukončím lidský život, slibuji! Budu dělat všechno, co umím, abych je zachraňovala – ale prosím, nech mě pracovat po svém.“

Tengel si povzdechl. „Nevidím jinou cestu. Nemohu tě předat inkvizici, i když by to bylo správné. To bych nikdy nedokázal. Ale musíš mi dát všechny své smrtící léky!“

Zaváhala.

„Všechny, Sol! Jsi ještě dítě a nedokážeš posoudit dosah svých sil. Vrátím ti je, až ti bude – řekněme – dvacet let.“

„Ale to je ještě víc než pět let!“

„Musí to tak být. To je jediný způsob, jak tě mohu ochránit.“

S povzdechem tak hlubokým, jako by vyšel ze samotných hlubin země, se vzdala.

„Jak si přeješ.“

Vydali se domů.

Tengel se zasmál. „Kromě toho mi můžeš pomáhat i jinak, pokud chceš být mou malou spolupracovnicí. Někdy se může jednat o poněkud choulostivé případy, když jisté urozenější dámy vyhledají moje služby.“

„Proč?“

„No, pacient vzhlíží ke svému lékaři… a často, velmi často, ženy zjistí, že k němu chovají nežádoucí city… jakousi směsici obdivu a vášně. Možná je to jejich potřeba nechat se ovládat. To může být docela nepříjemné.“

Sol se začala smát na celé kolo.

„Chceš říct, že se do tebe zamilují?“

„Tak něco,“ odpověděl váhavě. „Proto by mi moc pomohlo, kdybys mohla být se mnou, když je navštěvuji v jejich ložnicích a budoárech. Mohl by se zmírnit jejich zájem.“

Sol se velmi pobavila – Tengel už o něco méně. Vždycky se děsil, když měl jít na návštěvu k nějaké pacientce, protože si dobře pamatoval zkoumavé pohledy, noční košilky, které „náhodou“ sklouzly z ramene, a drobné ruce, které se sunuly po jeho paži…

„Vzrušují tě?“ zajímala se Sol.

Tengel se zamračil. „Vzrušují? To je slovo, které bych od tebe nečekal, Sol!“ napomenul ji. „To určitě ne. Prostě se jenom kvůli nim cítím trapně a mám zlost, protože mi svým chováním jenom ztěžují práci. Musím být velmi taktní, abych se z té choulostivé situace vykroutil a přitom je neurazil. Prostě nemám čas a energii nazbyt.“

„Můj ubohý tatínku,“ podotkla Sol konejšivým hlasem, když ho chytla za ruku. „Budu tě chránit před těmi úpornými ženskými, ale já jim moc dobře rozumím! Navzdory svým ošklivým rysům zřejmě vypadáš celkem přitažlivě.“

Kromě Sol s ním nikdy nikdo takhle nemluvil. Ale on věděl, že má pravdu. Jedna z těch žen, které neměly nic na práci a které své dny naplňovaly sněním, mu přímo řekla: „Pane Tengele, vyzařujete smyslnost divokého zvířete, které si hledá druha. A díky těm vašim ďábelským rysům vypadáte velmi nebezpečně! A tudíž nepřístupně… a jak víte… zakázané ovoce…“

Tenkrát Tengel cítil jenom odpor a nechuť. Bylo pro něj těžké zůstat zdvořilý.

„Ví o tom Silje?“

„Ne. Nechtěl bych, aby si dělala starost – a kromě toho by mě nikdy ani nenapadlo být jí nevěrný. Přesto bude dobře, když budeš chodit se mnou – moc mě to potěší.“

„A mě také,“ odpověděla.

„Sol, vím, že se ti dneska stalo ještě něco. Cítil jsem to, jakmile jsme se potkali – byl to pocit tak silný, že jsi ho stěží dokázala ovládnout.“

Ušklíbla se. „Ano, ale to nebylo nic špatného, Tengele. Prožila jsem pocit štěstí, ale víc ti o tom nechci říct.“

Tengel na ni pohlédl úkosem, ale ani v těch nejdivočejších snech by ho nenapadlo, co má ve skutečnosti za sebou. V jeho očích byla Sol stále jenom dítě.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a osm