11. kapitola

Napsal Jinny (») 2. 5. 2011 v kategorii Sága prokletých - Hon na čarodějnice, přečteno: 1141×

Sol pospíchala lesem ke Gråstensholmu a hlavou se jí honila spousta věcí, jak už se to stává u šťastné dospívající dívky.

Vyšla na otevřená pole a pokračovala podél kamenné zdi kolem koňského výběhu. Břízy kolem pastvin vždycky zaujímaly v jejím srdci zvláštní místo. Hrdě se košatěly ve větších rozestupech a nad bílými kmeny s černými flíčky vystavovaly bledě zelené lístky. Sem děti chodily za hezkých jarních dní sbírat sasanky modré a sasanky hajní, které kvetly hned po nich. Celá pastvina kvetla modře, a pak zas byla celá bílá a Sol tohle milovala. Představovala si výkřiky svých sourozenců, rozléhající se mezi břízami, jak na ni volají, že našli nějaké zvláštní květy, barevnější nebo vyšší než ostatní.

Teď bylo léto a na pastvinách kvetly hlavně trávy. Sledovala, jak po poli běží hřebec, pod jehož kopyty duněla zem. Byl to úchvatný pohled; hnědák s plavou hřívou a dlouhým hustým vlajícím ocasem. Sol se neúspěšně pokusila běžet vedle něj, i když byla ráda, že se mezi nimi tyčí zeď. Kůň vítězoslavně zařehtal.

Sol konečně uviděla, kam míří. Do výběhu vešel nový štolba s krásnou klisničkou.

Nový štolba! Takové štěstí, napadlo ji a vylezla na zídku.

„Ahoj!“ vykřikla zvesela.

Štolba Klaus na ni pohlédl a okamžitě celý zčervenal.

„Raději byste odsud měla odejít slečno, a to rychle!“

„Copak je nebezpečné tady sedět?“

„Ne, není to nebezpečné… ale… proboha, pospěšte si! Jděte pryč!“

Sol zůstala sedět. Hřebec doběhl ke klisně a ta začala tahat za lano, kterým se ji Klaus snažil udržet dál. Hřebec zadupal a divoce zaržál. Klaus klisnu pustil, přelezl přes zeď a došel k místu, kde seděla Sol. Pomohl jí dolů.

Byl to tak příjemný pocit, cítit jeho ruce kolem svého pasu! Sol si přála, aby ten okamžik trval déle.

„Řekli mi, abych mu pomohl,“ zamumlal Klaus. „Ale zdá se, že žádnou pomoc nepotřebuje. Prosím, musíte hned odejít, slečno. Prosím.“

„Pomoct mu s čím?“

V tu chvíli už Klausova odpověď nebyla potřeba. Sol fascinovaně sledovala, co se před ní začalo odehrávat. Nikdy nic takového neviděla; v Lipové aleji měli jenom malé hospodářství, protože Silje si vždycky příliš zamilovala zvířata a nedokázala se s nimi rozloučit. Kdykoliv se něco „takového“ dělo ve stodole nebo ve stájích, děti byly odvedeny pryč.

Kdyby teď na stejném místě stála Silje ve společnosti muže a dívala se na tenhle výjev, zemřela by hanbou. Jenže Sol nebyla jako Silje. Na tváři se jí rozzářil úsměv, jehož jasu se vyrovnalo pouze slunce, po kterém dostala jméno.

„To je úžasné,“ zvolala trochu zadýchaně. „Stačí, když se na ně dívám, a cítím uvnitř takovou radost – takové mravenčení a svědění, cítíš to také?“

Klaus nevěděl, kam se podívat, ale musel dohlédnout na zvířata, proto svou jasně červenou tvář neochvějně upíral k nim. Ačkoli by byla obrovská lež, kdyby tvrdil, že se ho nijak nedotklo to, co se před ním dělo.

Sol se trochu zavrtěla. Dívala se na mladého, pohledného, ale trochu nevyspělého Klause v novém světle a přejížděla po něm zvědavým a zamyšleným pohledem. Udělala téměř nepostřehnutelný průzkumný krok a paží se mu otřela o košili. Při tom pocitu se zachvěla a zhluboka se nadechla.

Obrátila svou pozornost zpátky ke koním a hlas jí uvízl v krku.

„Je to tak překrásné,“ zašeptala. „Podívej, jak má ta klisna přimhouřené oči – nemyslíš, že se jí to líbí?“

Klaus na ni vykulil oči. Když uviděl její srdečný úsměv a nevázaný zájem, trochu se usmál, ale dával si pozor, aby ji nepohoršil. Pak už se cítil trochu sebejistěji a nahlas se zasmál, ale jen tiše, aby nevylekal zvířata. Ona se na něj taky zasmála, stejně tiše a zdvořile. V tom okamžiku z nich byli dva obyčejní nevinní mladí lidé, kteří naprosto souzněli s přírodou a s radostí nahlédli do nového a lákavého světa.

Koně dokončili páření a hřebec si stoupl všema čtyřma nohama na zem.

„Bude z toho hříbě?“ zeptala se Sol, která dokázala velmi rychle pochopit svět kolem sebe.

Mladík se nezmohl na víc, než že rázně přikývl. Bleděmodré oči mu zářily. Sol se chovala, jako by byla opilá, a v jednom šíleném okamžiku zauvažovala, jaké by to asi bylo vyměnit si místo s tou klisnou. Bezmyšlenkovitě svůj nápad vyslovila nahlas.

„Ale slečno Sol!“ zvolal Klaus zděšeně. Přesto i on byl trochu zadýchaný a zahloubaný. Uvažoval, jestli by jí měl říct o té jalovici… Ale ne! Nic z toho nebylo, i když věděl, že to hodně mladíků zkusilo, ale on se neodvážil – i když byl tolik rád sám a hodně si potřeboval ulevit. Ale to bylo už dávno a on si až dosud na tenhle hloupý nápad nevzpomněl. Přesto cítil, že by jí o všem chtěl říct už jenom proto, aby jí ukázal, že chápe její pocity.

„Ha!“ vybafla Sol, která nevěděla o jeho hrozném tajemství. „Nikdy jsem nechápala, proč lidé prostě neřeknou, co chtějí. Pokud tím někomu neublíží, nebo tím někoho nezarmoutí, tak je to jedno. Neubližuju ti teď, že ne?“ I když byl Klaus tak trochu prosťáček, nechyběl mu zdravý selský rozum. Okamžitě odpověděl: „Ne, slečno, vůbec ne! A myslím, že máte pravdu, slečno, ale někdo jako já nesmí takové věci říkat!“

„To je tak hloupé! Lidé jsou hloupí, že Klausi?“

„Ano, asi ano,“ odpověděl a plaše na ni pohlédl.

V tu chvíli Sol rozechvělo vzrušení, úplně jiné než cokoli, co kdy cítila. Kůže na prsou se jí napjala, jako by jí přes ně přeběhl mráz, a pulzování, které cítila v jiných částech těla, bylo téměř nesnesitelné.

Klaus nehybně stál a oběma rukama svíral vybledlé kůly, položené přes vstup do koňského výběhu. Prožíval muka. Věděl moc dobře, že když teď neodolá svému pokušení, stihne ho později strašlivý trest. Ona je ještě dítě, říkal si a myšlenky se mu divoce honily hlavou. A co víc, je z lepší rodiny. Drž se stranou, Klausi, drž se pěkný kus od ní! Prosím, Bože, veď mne!

Z pevně sevřených rtů mu unikl přidušený povzdech.

„Slečno… Brzy se přijde podívat správce, jak to jde. Bylo by lepší, kdybyste…“

„Ano, už jdu. Musím jít nahoru do velkého domu. Líbí se ti tady v Gråstensholmu?“

Trochu ji pobavil jeho neklid a snažila se, aby se víc uvolnil.

„Ano, velmi. Ale brzy se budu stěhovat.“

„Ty se budeš stěhovat?“ podivila se Sol. To se jí vůbec nelíbilo. „A kam?“

„Baronka mi našla velmi dobré místo ve stájích státního žalobce. Doporučila mě, protože to tak umím s koňmi.“

Sol v duchu zaklela – což bylo něco, co měla přísně zakázané… Ani jeden z nich netušil, že to je promyšlený taktický tah, který je má odloučit. Tenhle prostý mladík ji začal až příliš zajímat. Oni dva představovali nebezpečnou kombinaci – morálně nezodpovědná Sol a chudý, obyčejný chasník Klaus.

„Kdy odjíždíš?“

„V úterý.“

V úterý? To jí nezbývá moc času. Sol už nepochybovala o tom, co by chtěla, když teď objevila moc, kterou má nad muži. Byla úplně omámená. No, možná by se mohl bránit – kvůli odlišnému postavení – a bát se jejího mládí. Ale ona už by našla způsob, jak…

„A budeš až do té doby pořád pracovat ve stájích? Myslím tím tady.“

„Ne. V pondělí musím vzít krávy na novou pastvinu na kopec.“

„Sám?“

„Samozřejmě.“

Skvělé, pomyslela si Sol, ale řekla jenom: „Tak já už musím jít. Děkuji za společnost.“ Se smíchem sebrala kočku – která v trávě proháněla brouka – a utekla.

Klaus se za ní díval, ale jeho touha po ní neustávala. Vzrušený pohledem na páření koní a Solinou blízkostí přešel na okraj lesa, aby si našel trochu soukromí.

Objal pažemi břízu, zavřel oči a představoval si, jaké by bylo držet ji v náručí. Začal přerývaně oddechovat. Klesl na zem; nohy mu zeslábly a už ho neunesly.

„Silje, neuvažovala jsi někdy, že bys namalovala Daga?“ zajímala se Charlotte. Zdržela se v jejím ateliéru – ve skutečnosti to byl jen upravený přístavek pro zvířata.

„Myslíš portrét?“ Siljin hlas zněl pochybovačně. „Nevím, jestli bych si troufla – nikdy jsem to nezkoušela.“

Charlotte se usmála a popíchla ji. „Slyšela jsem zvěsti, že existuje jistá kostelní malba! Říká se, že jsi tam po jediném setkání zpaměti namalovala Tengela. A ta podoba je prý dokonalá!“

„Ó, nejdražší Charlotte,“ zasmála se Silje a zakryla si rukama tvář. „To mi prosím ani nepřipomínej! Tengel mi nikdy neodpustil, že jsem ho vypodobnila jako nějakého démona. Ale je to lákavá myšlenka – myslím tím namalovat chlapce!“

„Stojí to aspoň za pokus. Kdyby se to povedlo, mohla bys namalovat všechny děti, jedno po druhém. Všechny jsou tak půvabné. Já zaplatím materiál.“

„Ne, to nedopustím! Jsme s Tengelem nechutně bohatí díky pomoci, kterou jste nám poskytli na začátku.“

„Jak bychom vám mohli nepomoct? Mimochodem, ten štolba odjíždí v úterý.“

„Ach! Díky Bohu za to! Aspoň o jednu starost míň! Děkuji, že jsi odvrátila tohle nebezpečí! Kdo ví, co by se mohlo stát? No, to samozřejmě ví každý! Spadl mi kámen ze srdce.“

„Tím jsem si jistá… ale teď mi musíš říct: kdo je ten divný muž, kterého jste vzali k sobě domů?“

„Mistr Johan? Je docela milý.“

„Hmmm. Tím si nejsem tak jistá. Nelíbí se mi, jak se pořád na něco ptá. Vyptával se matky a mě na Tengela… a na Sol!“

„Skutečně? To je zvláštní, protože Tengel mistru Johanovi také nedůvěřuje.“

„Opravdu… Matka říká, že to vypadá, jakoby chtěl slyšet na Tengela něco špatného. Ale neuspěl, protože matka je Tengelovou největší obdivovatelkou.“

Silje se usmála. „Tvoje matka je báječná, Charlotte. Už se cítí lépe?“

„Ano, už je jí zase dobře – a je velmi vděčná.“

Silje zvedla oči od práce. „Její lípa už je zase zdravá,“ podotkla pomalu.

„Dívala ses na ni? Toho dne?“

„Ano. Listy byly oschlé, skoro scvrklé. Teď jsou zase všechny zelené.“

Silně se zachvěla. Vzpomněla si na něco, co slyšela už hodně dávno… Na lid Kverne, žijící daleko na severu, o kterém se říká, že umí kouzlit. Prý mezi nimi žil moudrý muž, který dokázal vytáhnout z člověka nemoc a přenést ji na jistý strom. Někde, i když přesně nevěděla kde, takový strom rostl. Byl prastarý a nemocný, tvrdili lidé, pokrytý zkroucenými výrůstky a boulemi a byl nebezpečný pro každého, kdo se k němu přiblížil; všichni, kdo se ho dotkli, nepochybně dostali všechny jeho nemoci. (Pozn. překl.: Lid Kverne – kmeny válečníků, které žily v severních částech Norska, Švédska a Finska; jejich potomci se stále snaží získat oficiální uznání jako samostatná národnostní skupina stejně jako Sámové.)

Lípy v Tengelově aleji jí tenhle příběh připomněly, až na to, že v sobě neměly žádné nemoci a nebyly spojeny s žádnou bolestí. Jako by… ne! Nedokázala najít způsob, jak přesně popsat, co se stalo.

Stále se pokoušela pochopit, jak spolu tyhle věci souvisejí. Předpokládejme, jak tvrdil Tengel, že jeho zlý jmenovec skutečně neměl nic společného se Satanem… Protože Tengel trval na tom, že neexistuje taková bytost jako Kníže pekel. Není možné, že by první Tengel patřil k jiné rase? Možná ke Kvernům? Silje věděla, že lid Kverne pochází z území Finska, ale Finové nevypadali jako Tengel, Hanna nebo Grimar; ačkoli se říkalo, že mezi nimi byli mnozí, kdo uměli kouzlit. Nemohl zlý Tengel přijít s lidem Kverne během jejich cest na západ do Norska, ale přitom by pocházel ze země ještě dál na východ? Ze země legend a hrůzy, o které nic nevěděla?

Tohle jsou jen spekulace, řekla si. Tengel sám tvrdí, že nemá důvod věřit, že jeho předci nepocházejí z Norska, a podle těchto příběhů byli Kvernové lidé malého vzrůstu: zatímco Tengel je obrovský. Oni neměli vlasy černé jako uhel… ale měli vystouplé lícní kosti přesně jako on… a krátký nos… Vracela se zpátky v menších a menších kruzích. Vytrhla se ze svého zasnění.

„Kéž by neudělal to s těmi stromy,“ svěřila se trochu bázlivě. „Začala jsem je všechny prohlížet a sledovat; cítím úzkost a děsím se, kdy se na některém objeví suchý lísteček.“

Charlotte se tiše zeptala: „Jsou všechny v pořádku?“

„Ano! Všechny jsou zdravé, do jednoho.“

V ateliéru se rozhostilo ticho.

Kurýr z hradu Akershus přinesl zprávu pro Tengela. To se čas od času stávalo a on se snažil šlechticům vyhovět, aniž by musel nechat chudé trpět, a mohl současně být k službám urozeným obyvatelům hradu.

Na hradě se to jenom hemžilo lidmi a Tengel si všiml zásadních změn ještě dřív, než vstoupil do hlavních budov. Bašta v italském stylu, tvořená kamennými náspy nad vnější zdí, se opravovala, a když už byl uvnitř, zmocnil se ho tísnivý pocit. Dostal zprávu, že během noci přijela skupina návštěvníků z Dánska a jeden z nich cestou onemocněl.

Když ho spěšně vedli temnými chodbami, žalostně osvícenými pochodněmi, které byly rozmístěny po zdech jen na strategických místech, Tengel se jízlivě usmál. Siljino přání vidět skutečného krále se splnilo – ne jednou, ale dokonce dvakrát. Vzal ji do Akershusu před třemi lety, když se konala slavnost na počest krále Kristiána IV. Silje byla trochu zklamaná a celá událost pro ni byla rozčarováním, protože si od setkání slibovala víc. Král byl teprve čtrnáctiletý chlapec, i když oblečený ve vší parádě, ale jinak docela obyčejný. Nemohli navštívit přímo slavnost, ale byli u toho, když vyšel ven, aby přijal uznání svého lidu.

„Co jsi čekala?“ smál se tenkrát Tengel. „Pohádkového krále s korunou a zlatým žezlem?“

Siljino první shledání s králem bylo mnohem působivější. Došlo k němu v roce 1589, kdy se v Norsku nečekaně konala svatba skotského krále Jakuba VI. a Anny, sestry krále Kristiána IV. Loď, která vezla Annu do Skotska, ztroskotala na norském pobřeží, a tak netrpělivý ženich urychleně přijel, aby se s ní sešel v Oslu. Tohle byla svatba, na jakou se nezapomíná! … Silje, která donekonečna naléhala, aby mohla jet do Osla, viděla průvod z bezprostřední blízkosti a šest měsíců potom nemluvila o ničem jiném. Ale to už bylo před pěti lety a od té doby její divoké nadšení polevilo.

Z druhého konce chodby proti Tengelovi vyšel dánsky mluvící pár. Tengel se připravoval na obvyklý výkřik zděšení, ale žádný se neozval – místo toho dáma zavzdychala a na místě omdlela.

Tengel se rozzlobil. „Prosím, nechte si své obvyklé poznámky o tom, jak jste potkali samotného Lucifera – už mě unavují,“ oznámil ženině společníku, zatímco dámě pomáhal na nohy.

Muž, který byl zřejmě urozeného původu, mu namyšleně odpověděl: „Můžete těžko čekat něco jiného, pane! Aspoň byste mohl lidi varovat dopředu. Nepochybně jste doktor démon, kterým se tak vychloubá zdejší místodržitel?“

„To nepochybně jsem! Věřím, že dámě už je lépe. Omluvte mě, čeká mě pacient.“ Rychle se uklonil a odkráčel.

Komorník mu přišel naproti. „Tudy prosím, pane Tengele. Aha! Vidím, že jste se už potkal s Jacobem Ulfeldtem. Ano, možná je trochu nedůtklivý, protože ta dáma, která ho doprovázela, není jeho žena. Tedy ne, že by potřeboval skrývat nějaké tajné pletky, chápete, ale už to, že byl viděn ve společnosti paní Marsvin, by mohlo poškodit jeho pověst.“

Tengel se otočil, aby si znovu prohlédl pár, který už skoro zmizel za rohem chodby. Ulfeldt se ohlédl v tomtéž okamžiku a jejich oči se střetly přes dlouhý tmavý prostor mezi nimi.

Marsvin? Kde už to jméno slyšel? No jistě – Jeppe Marsvin, Dagův skutečný otec. Možná je Dag příbuzný s tou dámou, které se snažil pomoci.

Ano, usoudil Tengel. Nejspíš je.

Silje mu prozradila jméno Dagova otce, protože před ním nechtěla skrývat žádná tajemství. Nezklamal její důvěru a nikdy to jméno před nikým nezmínil.

Přesto o tom darebákovi zasmušile přemýšlel; ženatý muž, který se pobavil s dobrosrdečnou slečnou Charlotte jen jednu noc, a pak odešel a už se o ni nezajímal. Copak nechápal, jak je sama a že potřebuje lásku? Nebo si myslel, že když se nad ní slitoval a strávil s ní noc, že jí tím prokázal velkou službu? Možná za svůj ušlechtilý čin čekal dokonce vděk?

Tengel začínal být vyvedený z míry myšlenkami na toho šlechtického nevychovance a skoro vrazil do komorníka. Omluvil se mu a uklidnil svoje rozjitřené smysly.

Jacob Ulfeldt…

Tohle bylo Tengelovo první setkání s Ulfeldtovou rodinou a to jméno mu dosud bylo neznámé. Jeho ani tohoto šlechtice by nenapadlo, jak úzce se jednou jejich rodiny propletou.

(Pozn. překl.: Jacob Ulfeldt, 1567-1630, byl kancléř dánského krále Kristiána IV, diplomat a cestovatel; od roku 1609 do své smrti byl kancléřem království a staral se o soudní záležitosti státu; přesto se většina jeho práce zaměřovala na záležitosti zahraniční politiky.)

Tengelův pacient byl starý přátelský dánský baron, který se odevzdaně podroboval Tengelově poněkud drsnější léčbě svého opotřebovaného těla. Tengel pro něj mohl udělat jen žalostně málo kromě toho, že mu dal něco na bolest, za což byl tenhle starý muž velmi vděčný.

Nějací dva mladí mluvkové a jeden poněkud ošuntělý hejsek, všichni s džbánkem vína v ruce, se rozhodli sedět a komentovat Tengelovu prohlídku pacienta. To Tengela rozzlobilo a požádal je, aby projevili trochu úcty k nemocnému muži. Zatímco se smáli a chtěli vědět, co „může vymyslet nějaký mastičkář z norské provincie“, napili se a odešli do sousední místnosti. Tam pokračovali ve svém rozhovoru tak hlasitě, že Tengel slyšel každé jejich slovo.

Brzy zjistil, že ten zhýralý hejsek je právě tentýž Jeppe Marsvin, na kterého měl už tak dlouho spadeno. Tengela ovládl pocit, jako by mu měla vybouchnout hlava, když slyšel, jak se muž vychloubá svým malým úlovkem – jednou norskou dámou tady z hradu, se kterou se ve své komnatě uvidí později tento večer.

„Pěkná malá potvůrka, maximálně šestnáct let a téměř jistě panna! Ale už ne na dlouho, co?“

Všichni tři se chraplavě zasmáli.

„Aha, Marsvine,“ prohlásil jeden z mladíků. „Dopřáváš si drobné povyražení, zatímco nemáš za zády svoji ženu, že?“

„Já si vždycky dopřávám nějaké povyražení!“ odpověděl Marsvin se škodolibou radostí, a to vyvolalo další výbuch smíchu.

Tengel byl zlostí bez sebe. Jakmile dokončil léčbu laskavého starého pána, vešel do místnosti, kde seděli ostatní. Opřel se o stůl a požádal, aby jeden z nich zůstal starému baronovi na blízku pro případ, že by něco potřeboval. Dva mladíci ho ujistili, že u barona počkají, ale žádný z nich si nevšiml, že Tengel mezitím nasypal Jeppemu Marsvinovi do džbánku nějaký prášek.

Proto taky slyšeli, jak tenhle zkušený svůdník zděšeně vykřikl v přítomnosti mladé dívky, kterou hodlal zbavit panenství, když později ten večer navštívila jeho pokoj. Našla Jeppeho Marsvina na toaletě vedle ubytování pro hosty, kde se snažil vypořádat s naléhavými střevními potížemi.

Ve skutečnosti musel strávit většinu návštěvy v Norsku zavřený v téhle maličké místnosti. Všichni z Akershusu si brzy vyprávěli historku o nepovedeném záletu a pan Marsvin se stal předmětem posměchu a pohrdání. Tyhle příhody se rychle rozšířily po celém Dánsku a říká se, že od té doby se staral sám o sebe, trávil dny zavřený doma a po večerech se nudil ve společnosti svojí ženy.

Nikdy nezjistil, že příčinou jeho zkázy bylo dostaveníčko s Charlotte Meiden před třinácti lety. Tou dobou už na Charlotte úplně zapomněl a Tengel nijak netoužil ho zaplétat do jejich spořádaných poklidných životů v Gråstensholmu a Lipové aleji.

Charlotte po tom také netoužila. V té době neměla tušení o nevydařené návštěvě bývalého milence v Akershusu, ale o několik měsíců později jí Tengel prozradil, co se stalo, když se potkal s Jeppem Marsvinem… Nahlas a od srdce se všemu zasmála a v jejím hlase byla znát pořádná dávka zlomyslné radosti a zadostiučinění. Ale možná ještě raději a vděčnější byla za to, že Tengel ukázal, jak moc v ni věří.

Dag dal smysl jejímu životu a tolik jí záleželo na tom, aby se měl co nejlíp, že mu to někdy bylo až nepříjemné. V takových chvílích přišla na záchranu moudrá stará dáma, ovdovělá baronka. Poslala Daga na nějakou dobu do Lipové aleje, aby se tam uklidnil, a Charlotte pochopila svou chybu a slíbila, že už ho nebude tak obskakovat, až se vrátí.

Přesto si Dag svůj život v panském sídle užíval. Všichni se báli, že mu stěhování z Lipové aleje bude dělat potíže, ale všechno šlo jako po másle. Mimoto nebylo špatné být jediné dítě, rozmazlované a opečovávané, které se už nemuselo dělit s ostatními tak jako dřív. Naprostá dokonalost, která se v Gråstensholmu vyžadovala, vyhovovala Dagově puntičkářské povaze. Všechno muselo být na svém místě na rozdíl od Lipové aleje, kde nějaký ten špinavý flíček nebo zapomenutý kus oblečení na židli nikoho nevyvedl z míry.

Samozřejmě mu chyběl někdo, s kým by si večer před spaním mohl šeptat, a někdy se cítil osamělý při toulkách mezi salony, pokoji a chodbami Gråstensholmu. Ale vždycky měl nablízku svou pěstounskou rodinu – a měl Liv. Navštěvovala ho skoro každý den, když s Arem chodili na výuku k Charlotte. Líbilo se mu, že dokáže sledovat tok jeho myšlenek, když mlčky hráli šachy nebo jiné stolní hry. Are byl mladší a raději se zdržoval ve stájích nebo ve stodole.

„Pojedu do Kodaně studovat na univerzitu,“ prozradil jednou Dag Liv, když se procházeli po obrazové galerii.

„Ty odjíždíš? Teď?“

„Ne. Až budu starší. Myslím, že se stanu profesorem nebo dražitelem, nebo něčím takovým.“

Nedlouho předtím se konala na jednom statku v okolí dražba a na Daga udělala velký dojem dražitelova řeč a používání kladívka. Liv na to nic neřekla; padl na ni smutek z toho, že odjede.

Dag pokračoval: „A máma Charlotte říká, že mě představí nějaké urozené dámě, možná přímo od královského dvora, kterou si třeba vezmu.“ Liv mlčela. „A pro tebe najde bohatého obchodníka, nebo někoho takového, protože jsi tak hezká. Říká, že se Sol to bude obtížnější, i když nevím proč. Sol je dost hezká, nemyslíš?“

„Ano, velmi hezká… Uf! Já se stejně nechci vdávat… Celé je to hloupost.“

„To si taky myslím,“ připustil Dag. Poplácal na stěnu rukou. „Máma Silje mě bude malovat. Věděla jsi to? Pak bude můj portrét viset v téhle dlouhé řadě ošklivých nudných starých pánů.“

Při tom pomyšlení se zasmáli a šli podél řady, portrét za portrétem, a pronášeli nezdvořilé poznámky o každém z nich.

Pak Dag znovu zvážněl. „Později se samozřejmě vrátím a usadím se tady, protože jste tady vy všichni a je to tu moje – panství a všechno. To víš, že?“

„To je dobře. Jsem ráda, že se vrátíš, protože si zase budu mít s kým hrát.“

„Až budeš dospělá, tak už si nebudeš hrát! To bys měla vědět!“

„Ne, samozřejmě že ne. To je nesmysl.“

Koukali ven vysokými úzkými okny galerie.

„Podívej, to je ten legrační mistr Johan – dole na našem dvoře,“ zvolala Liv. „Vidíš ho? Chodí sem a tam s rukama za zády.“

„Vypadá nějak nervózně,“ poznamenal Dag. „Jako kvočna. Teď se dívá do lesa… Jak dlouho myslíš, že tady zůstane?“

„Říkal, že brzy odjede. To je dobře, protože máme zakázáno se prát a hádat, dokud je tady. A pořád se jen ptá na spoustu a spoustu věcí. Je trochu legrační, že?“

„Ano, dost. Vystřelíme si z něj? Vezmeme zrcátko a oslníme ho!“

„Ano! Skvělý nápad!“

Jenže jediné zrcadlo, které našli, sahalo od podlahy ke stropu, proto ten nápad opustili a dál se potulovali po hradu.

Nakonec došli na vrchol věže. Nebyla to nijak obrovská věž, jenom malá čtvercová stavba se špičkou nad hlavním vchodem. Liv s Dagem tam rádi stávali, opírali se o okenní římsy – které byly stále pokryté holubím trusem – a rozhlíželi se po krajině.

Z vyhlídky všechno vypadalo tak maličké. Z téhle strany budovy neviděli celou Lipovou alej, jenom posledních pár stromů. Kostel a jezero a venkovskou cestu…

„Podívej! Podívej! Támhle!“ vykřikla Liv. „Vidíš, co to vychází z lesa?“

„Ach! Co to proboha může být?“ uvažoval nahlas Dag.

„Takže ty to vidíš také!“ uklidnila se Liv. „Někdy si myslím, že vidím věci, které ostatní lidé nevidí. Ale ať už je to cokoliv, je to příšerné.“

Dag se usmál. „Nenech se otrávit tím, co povídají Tengel a Sol! To, co vidíš, jsou každodenní věci, ale ty je vidíš jinak než ostatní. Máš bohatou představivost a všude vidíš duchy, dokonce i za bílého dne. Tengel říká, že je to dar, který máš po Silje, ne po něm.“

„Vím, že máš pravdu,“ odpověděla. Dagova slova ji trochu zklamala, protože chtěla věřit, že je po nich obou. Vždycky v ní dřímalo pokušení vymýšlet si – melodramatické a tajuplné příběhy, kterým nikdo nevěřil.

Dag soustředěně hleděl dolů na cestu. „Nevidíš, že je to nějaký průvod?“

„Ano, ale proč jdou všichni takhle?“

Nedokázali odtrhnout oči od skleslého průvodu. Byla to ta nejsmutnější věc, jakou kdy viděli. Jezdci na černých koních, v širokých černých pláštích s kapuci. Jejich pláště vlály ve větru a dodávaly jim vzhled netopýřích křídel. Za koňmi těžkopádnými, okázalými kroky pochodovala veliká skupina mužů. Všichni mířili ke kostelu. Doprovázel je také vůz tažený skupinou tmavě šedých koní a děti jasně viděly, že jsou v něm přivázaní nějací lidé. Potom následoval dav rolníků, oblečených v tmavých šatech, kteří vypadali šedivě a zasmušile. Z místa, odkud je Dag a Liv sledovali, všichni připomínali malé panenky.

„Máš pravdu. Je to strašidelný pohled,“ souhlasil Dag, aniž by si uvědomil, že začal šeptat. „Jako smuteční průvod před sto lety – až na to, že to nic takového není!“

Dag byl vždycky tak přesný; tak vševědoucí.

„Co myslíš, že udělali?“ zašeptala Liv.

„Hmm, to by mohlo být cokoli. Vražda, krádež, kacířství… Kdo ví. Pravděpodobně je oběsí.“

„Je mezi nimi také žena.“

„Pak je to nejspíš čarodějnice.“

„To neříkej!“ Liv se zhluboka nadechla a chytla ho za ruku.

Dag věděl, co se jí honí hlavou. Myslel na totéž.

A tak tam stáli ruku v ruce a sledovali děsivé procesí. Rozhostilo se mezi nimi naprosté ticho, narušované jenom skřípěním kol. Skrz těžký závoj beznaděje, který obklopoval průvod – a zdůrazňoval odhodlání těch spravedlivých a odevzdanost zajatců – nebyly slyšet žádné hlasy.

Liv potichu podotkla: „V něčem byl přece jen život v Údolí Prokletých dobrý.“

„Ano, dospělí jsou zlí, Liv. Všichni. Žijeme v době zla.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a čtyři