10. kapitola

Napsal Jinny (») 2. 5. 2011 v kategorii Sága prokletých - Hon na čarodějnice, přečteno: 1274×

„Mami,“ vykřikla Liv. „Venku stojí nějaký vyhladovělý ubožák a prosí o nocleh na pár dní. Prochází tudy a už nemá sílu jít dál, dokud si nebude moct odpočinout. Loupežníci ho obrali o všechno, co měl.“

Silje vyšla na schody. Okamžitě pocítila soucit s nešťastníkem v prostém plášti, který stál před ní.

„Ach! Proboha! Pojďte dál,“ vybídla ho a pomohla mu do schodů. „Musíte cestovat z velké dálky, že?“

„Ano, putoval jsem přes hory ze Sogn do Akershusu, když mě před pár dny přepadli. Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se mistr Johan a pracuji jako písař…“

Proti jeho vůli uložili mistra Johana – jehož asketický vzhled zcela stačil na to, aby vypadal jako hladovějící oběť ohavné loupeže – do postele, a pak mu služky donesly nějaké jídlo.

Rozhlédl se z postele po překrásném podkrovním pokoji s nízkým stropem a zaskočily ho všechny ty obrazy na stěnách. Teď zalitoval, že předstíral podlomené zdraví, protože z téhle postele toho moc nevypozoruje. Paní domu je dobrá žena. Možná prostého původu, ale z jejích živých očí vyzařovala srdečnost. Vypadala tak… šťastně! Johan zřídka poznal šťastné lidi v kruzích, ve kterých se pohyboval. Samozřejmě prožívali fanatickou radost, když za jeden den chytili hodně čarodějnic – nebo když zažívali pocit vítězství nad zlem uvnitř sebe samého. Najednou však začal pochybovat, že tohle je jediné skutečné štěstí.

Mistr Johan se zhluboka nadechl a hledal ujištění pro svoji dlouholetou oddanou službu inkvizici ve slovech Pedera Palladia (Pozn. překl.: Peder Palladius – dánský biskup, který žil v letech 1503-1560): „Čarodějnice teď sklidí svou odměnu. Zhynou v záři tohoto posvátného dne. Spočívá na nich hanba světa – vyžeňte je odsud! Nic jiného si nezaslouží. V Dánsku je loví jako vlky a ve městě Malmö jich má být opět upálena celá tlupa. Na ostrově Als nedávno upálili 52 žen za čarodějnictví, protože každá udala svou sestru a jedna druhou následovala na onen svět…“

Tok příjemných myšlenek se zarazil, když si všiml malého chlapce stojícího u dveří.

„Dobrý den,“ pozdravil mistr Johan. „Jak se jmenuješ?“

„Are, syn Tengelův. Je mi sedm let, skoro osm. Jste nemocný?“

„Ani ne.“

„Brzy vám pomůžeme. Ale otec teď není doma a Sol je v lese a kouzlí.“

Mistr Johan se prudce posadil. „Sol… je tvoje sestra?“

„Ano.“

„Říkáš, že umí kouzlit?“

„Jistě.“ Chlapec přišel blíž. „Může vás ze všeho vyléčit – jenom umíchá svůj prášek. A dokáže nechat zmizet věci… A… říct, co se děje na jiném místě…“

„To je chytré,“ řekl Johan s bušícím srdcem. „Rád bych ji poznal.“

Vtom někdo zespoda zavolal a chlapec zmizel. Mistr Johan dokázal stěží ovládnout své vzrušení. Tohle bylo skoro příliš snadné. Přesto stále potřeboval důkaz a nemohl nic dělat, když leží v posteli a předstírá, že je vyčerpaný.

Dveře se otevřely a Johan zalapal po dechu. Do pokoje vešel obrovský muž s vlajícím pláštěm přes ramena. Johan, který ležel na zádech, byl naprosto překvapený pohledem na nadpřirozené zjevení nebo ducha z podzemí, širokého jako dveře, kterými vešel. Z ďábelské tváře na něj pronikavě hleděly žluté oči. Johan skoro vykřikl, aby přivolal na pomoc svého nebeského otce.

„Jste zraněný?“ zeptal se muž drsným, zvučným hlasem.

Takže tohle je pan Tengel! Démon, který dokáže vyléčit ty nejúpornější nemoci. Přesto vypadal trochu unaveně a oči měl zarudlé z nedostatku spánku. Ten by měl ležet v posteli, ne já, pomyslel si Johan.

„N… ne, nejsem zraněný,“ odpověděl Johan, který zadrhával strachy. „Jenom velmi vyčerpaný. Ale je o mě dobře postaráno.“

„Dovolte mi, abych se na vás podíval,“ prohlásil Tengel a stáhl z něj přikrývku.

Mistr Johan se schoulil do klubíčka. „Ne, ne. To není nutné. Všechno je v pořádku.“

K smrti se bál, že Tengel najde papíry, které měl schované v malém koženém váčku na opasku. Sepsal si všechny věci, které musí objevit a podle kterých pozná, že je mezi čarodějnicemi a čaroději.

Obvykle nebyli tak svědomití. Když kráva přestala dávat mléko, stačila tahle skutečnost na obvinění sousedovy ženy, že ji proklela. Pokud si muž zlomil ruku, pak zranění způsobila nějaká žena ze sousedství (kterou neměl rád) tím, že ho očarovala nebo uhranula pohledem. Bylo běžné, že ženy, které už uvěznili jako čarodějnice, na mučidlech udaly jména mnoha dalších. Tyhle ostatní ženy pak přivedli a vyslýchali, než podstoupily nejpřesvědčivější zkoušku – například v rybníku. Když ženu hodili do rybníka, brzy bylo jasné, jestli to byla čarodějnice nebo ne. Když vyplavala na povrch, byla to čarodějnice, a tak ji upálili. Pokud se utopila, pak byla nevinná. Bylo to tak prosté a pochopitelné!

Popravdě, náš mistr Johan se považoval za rytíře ve službách Království nebeského, který ve jménu Pána Boha zachraňuje svět před posly zla.

Bohužel takovéto zjednodušující nástroje nemohl v tomto případě použít. Běda jim, pokud by panstvu vzali nejuznávanějšího zázračného léčitele bez řádného důkazu čarodějnictví a kouzel!

„Jak si přejete,“ vzdal se Tengel a hodil na něj zpátky přikrývku. Usoudil, že se muž v posteli stydí.

„Já… už se cítím lépe,“ zadrmolil honem Johan. „Možná bych už mohl zítra vstát.“

Tengel na něj pohlédl a snažil se ho odhadnout. Měl pocit, že všechno není tak, jak se zdá. Mistr Johan viděl, jak se nedůvěřivě zamračil, a začal se bát ještě víc.

Musím odsud odjet, jakmile to bude možné, pomyslel si, než mě tenhle netvor zabije. To by hravě zvládl, kdyby chtěl.

Když zůstal sám, konečně usnul…

Vtom se probudil. Venku byla tma a u jeho postele stál někdo se svíčkou v ruce.

„Vy jste medvěd,“ ozval se veselý hlas, který projel jeho vyzáblým trupem, jako cinkot perel z roztrženého náhrdelníku.

„Co se to děje?“ zeptal se zmámeně.

Dívka se znovu radostně zasmála a sedla si na kraj jeho postele – naprosto beze studu! Ale nemůže být moc stará, pomyslel si.

„Existuje takový starý příběh,“ pokračovala tím samým zvláštním hlasem. „Neslyšel jste ho? Ve dne jste medvěd, ale v noci se proměňujete v krásného prince. Ležíte ve stejné posteli s princeznou, i když to se v tom příběhu neříká – ale já samozřejmě vím, co tam spolu dělají! No a ta princezna chtěla vidět, jak princ vypadá, a tak si vzala do pokoje svíci a ukápla na něj trochu vosku. A on se probudil a velmi, velmi se rozzlobil. Taky jste rozzlobený?“

Okouzlený touhle zvláštní směsicí mýtu a skutečnosti začal koktat a bez rozmyslu vyhrkl: „Ne. Ne. Vůbec ne. Dovol mi, abych se představil. Jsem…“

„Vím, kdo jste. Jste mistr Johan. Ale nevím, proč tady ležíte. Vůbec nic vám není.“

Zrozpačitěl: „Byl jsem jenom vyčerpaný. Ale už mi je dobře.“

Jeho oči už přivykly pološeru v pokoji a uviděl dívčinu tvář. Byla téměř neskutečně krásná, měla zářivé oči a pobavený úsměv. Johan zauvažoval, jak může vědět, že mu nic není. Určitě ho nemohla prohlédnout, zatímco spal – nebo ano?

Skoro jako by mu četla myšlenky, promluvila: „Víte, mně stačí dotknout se vaší kůže a podle toho, jak pulzuje, dokážu říct, jestli jste nemocný nebo ne. Také to umím poznat podle vůně člověka – stejně jako Tengel.“

„Ty jsi ta, které říkají Sol, mladá dámo? To jméno mi prozradil jeden malý hoch.“

„Ano, ale nemusíte mi říkat mladá dámo. Je to hloupé, protože ještě nejsem dospělá. Nebo snad ano? Tengel je můj strýc, ale on a Silje se o mě a o Daga starají už odmalička. Dag teď žije v Gråstensholmu. Ani naši skuteční rodiče by nám nemohli dát víc lásky než oni dva. Někdy mi vynadají, protože se nechovám tak slušně jako Dag. Ale já vím, že je to proto, že jim na mně záleží a nechtějí, abych se v životě vydala špatnou cestou. Někdy jsem trochu neukázněná a většinou si dělám, co se mi zlíbí.“

Johan se opřel o loket. Teď přišel čas zahájit vyšetřování – a ta dívka mu nabízí skvělou příležitost!

„Zní to tak divně – co jsi říkala o svých rukách. Jak se to stalo?“

Ochotně mu odpověděla. „To je proto, že patřím k lidem, kteří se s tímhle darem narodili.“

Johan se rozhodl vsadit všechno na jednu kartu. „Já mám na jedné paži něco divného. Nemám v ní od lokte po zápěstí žádný cit. Pod kůží, jestli víš, jak to myslím.“

Samozřejmě lhal, ale tohle byla jedna z nejdůležitějších zkoušek. Čarodějnice mívají někde na těle místo, které jim tam stvořil sám Satan a které je zcela necitlivé. Chtěl ji uvést v pokušení odhalit něco, co by mohli mít společného; mladá čarodějka by tak v mžiku spadla do pasti.

Přesto Sol neprojevila víc než přátelský zájem. „To je divné! Chcete říct, že tam vůbec nic necítíte?“

„Ne, nic.“

Vtom ho štípla do ruky tak silně, že Johan jen tak tak nevykřikl bolestí.

„Ne, nic necítím,“ zalhal.

„Víte, že vlastně vůbec nejste ošklivý,“ prohlásila s vážnou tváří. „Kdybyste neměl tak krátké vlasy a tak pevně semknuté rty, byl byste docela pohledný. Jistě, ne tak hezký jako Klaus. Pracuje na panském sídle a myslím, že jsem do něj maličko zamilovaná. Byl jste někdy zamilovaný? Já si nejsem úplně jistá, jestli cítím lásku. Tak byl jste?“

„Nejsi trochu mladá na to, abys už byla zamilovaná?“ zeptal se a snažil se znovu převzít kontrolu nad rozhovorem. Kromě toho mu řeči o Klausovi nebyly zrovna příjemné.

„Brzy mi bude patnáct.“

Ach, Bože, pomyslel si. Vždyť je to ještě dítě! Takové okouzlující spojení nevinnosti a drzosti.

Vrátil se myšlenkami zpátky k tématu. „Tvůj bratr mi říkal, že umíš kouzlit – že dokážeš nechat zmizet věci.“

Sol se zasmála. „Ha! Are? Ten vám skočí na všechno. Podržte mi tu svíčku a já vám něco ukážu.“

Vzala ze stolu ovesnou placku a ukázala mu ji v otevřené dlani. Zavřela ruku a rozptýlila ho neustálým švitořením a vykládáním – a najednou ejhle! Placka byla pryč!

Johanovi přeběhl mráz po zádech. Tohle byla kouzla, jaká ještě neviděl!

Znovu se rozchechtala. „A teď vám ukážu, jak jsem to udělala, akorát pomalu. Je to ten nejstarší trik kejklířů z tržiště.“

Když „kouzlo“ znovu pomalu ukazovala, Johanovi hanbou zrudla tvář, že se nechal tak napálit. Bylo to tak snadné! Vůbec žádné čarodějnictví!

V hloubi duše prosil o odpuštění své představené, že je tak shovívavý. Za celou dobu, co se účastní honu na čarodějnice, se mu to nikdy nestalo. Obvykle cítil velké uspokojení při té nejmenší známce podezření vůči nějaké ženě a se svými společníky často hodoval na oslavu společného vítězství. Ještě teď cítil v srdci hřejivý pocit potěšení, které prožíval když soud vyslovil ta strašná osudná slova, slova, která pošlou viníka na mučidla – nebo na hranici.

Vědomí, že spravedlnosti bylo učiněno zadost, mu způsobovalo nesmírnou radost. Ještě pevněji semkl úzké rty. V boji proti zlu není místo pro slabost!

Dovnitř vešla ta hezká mladá žena s laskavým pohledem a vynadala dívce, že ho ruší. Požádala ho o odpuštění a odvedla děvče pryč.

Padl zpátky na postel. Pokoj byl najednou tak prázdný a ponurý.

„Jste docela pohledný, víte?“

Ještě nikdo se neopovážil něco takového říct obávanému přisluhovači inkvizice.

Její slova ho zahřála – skoro tolik, jako když stojí a sleduje upálení čarodějnice!

Další ráno trval Johan na tom, že vstane z postele. Předstíral, že ho ještě bolí nohy a klouby, a vypotácel se na zadní dvorek.

Tam se mu otevřel neočekávaný výhled. Dvůr byl plný lidí nejrůznějšího postavení a povolání. Někteří byli oblečeni v uhlazených, i když trochu prostých šatech, ale většina byla beznadějně chudá a otrhaná. Z davu vyčníval jen jeden nebo dva dobře oblečení lidé.

Silje za ním vyšla ze dveří.

„Co se stalo?“ zeptal se, zaskočený tím, co vidí.

„Co se stalo? Jak to myslíte?“

„No… všichni tihle lidé!“

„Aha ti! To je stejné každý den. Přišli za mým manželem pro pomoc.“

„Ale já myslel, že léčí jenom šlechtu!“

„Kdepak. Ta představuje jenom malou část jeho pacientů. Většinou zachraňuje obyčejné lidi.“

„Ale jistě je nestihne přijmout všechny?“

„Snaží se, mistře Johane,“ podotkla Silje unaveně. „Dělá, co může, aby jim pomohl, a proto si o něj dělám velkou starost. Tolik se vyčerpává.“

Johan si vzpomněl na Tengelovu ztrhanou tvář, která vypadala tak zbědované a unaveně. „Ale on je přece uznávaným lékařem, který je vyhledávaný především šlechtou, ne? K čemu potřebuje tyhle lidi? Na nich nikdy nezbohatne!“

„Tengel od nich nikdy nic nežádá. Přesto stále nosí, co mohou – vajíčka, proutěný koš, nějaké dříví z lesa… Všichni chtějí něčím zaplatit, chápete. Pomáhá jim to zachovat si aspoň tu trochu důstojnosti, která jim zbyla.“

Johan poprvé v životě uviděl svět, o kterém neměl potuchy.

Nicméně na tohle neměl čas – byl odhodlaný vypátrat ďáblův klam a volaly ho povinnosti vůči inkvizičnímu soudu.

„Paní Silje, moc rád bych zítra vašeho muže doprovodil na mši,“ začal šibalsky, „pokud nebude nic namítat.“

Silje se krátce smutně usmála. „Uvítáme, když půjdete s námi, ale obávám se, že nás manžel nedoprovodí.“

Ha! Johan začal být kousavý. „Proč ne?“

„Možná to pro vás bude těžké pochopit, ale chtěla bych, aby žil co nejdéle. Léčení tolika lidí z něj vysává všechny síly; je velmi zesláblý pokaždé, když na někoho položí svoje léčivé ruce, a nedokáže se vyrovnat s tím, když se mu nepodaří je vyléčit – protože to se taky čas od času stane. Také musí zajistit, aby měl stále dostatečné zásoby bylin, což samozřejmě především v zimě není snadné. V sobotu večer ho proto vždycky naženu do postele. Celou neděli spí jako dřevo – propásne mši a všechno ostatní! Myslím, že je lepší, když znovu posbírá síly, aby pomáhal těm nešťastníkům, kteří zatím sedí v kostele a podřimují.“

„Ale co slovo Boží? Když neuslyší slovo Boží, nemůže být spasen!“

„To si nemyslím. A je tu ještě jeden důvod, proč Tengel nechodí do kostela. Kdysi, když jsme žili na severu země, se chtěl stát součástí společenství, ale zakázali mu chodit na mše, protože lidé říkali, že se podobá samotnému ďáblu. A to všechno jenom kvůli jeho nešťastnému vzhledu – což je něco, za co nemůže! To se ho dotklo, mistře Johane. Podle mě se Tengel bojí, že by ho tam zase nepustili. Ale on a Sol mají svou vlastní mši. Vyjdou ven do lesů a do polí a jsou v duchovním kontaktu s Bohem po svém. Nepovažují kněze za nezbytné pro spojení s Bohem – někdy mohou působit i docela rušivě, když chce člověk být sám s Bohem.“

„Nikdy jsem nic takového neslyšel! Říkáte, že ta dívka také nechodí do kostela?“

„Ne. Má poněkud těžko zvládnutelnou povahu. Jsme rádi, když zůstává tady, mimo místa, kde se scházejí lidé.“

„Chcete mi říct, že je posedlá? Zmocnil se jí snad nějaký zlý duch?“

„Sol? Ne,“ zasmála se Silje. „Je to jenom cílevědomá dívka, která říká věci na rovinu a dělá si, co chce. Její poznámky by během bohoslužby vyrušovaly.“

Silje se tiše pomodlila a požádala o odpuštění. O Tengelovi říkala pravdu a dobře věděla, že má blízké duchovní spojení se svým Bohem… Ale Sol, to bylo něco jiného. Nedokázali říct nic o jejím přesvědčení kromě toho, že by ji do kostela nedotáhli ani párem volů. Tak ji ovlivnila Hanna, která uctívala ďábla a pohrdala duchovenstvem. Ani na minutu si Silje nemyslela, že Sol chodí do lesa, aby se modlila k Bohu! Ach, ne! Mnohokrát se s ní snažila promluvit, snažila se ji vychovávat s vírou v Krista, ale pokaždé jako by se Sol zastřel rozum – prostě odmítala poslouchat.

Silje znovu a znovu pronásledovala Hannina slova. „Sol nepředá dál naše skutečné dědictví! Ty, děvče! Ty jsi ta, kdo předá dál odkaz toho prvního, Velkého Tengela.“

Sol, naše milovaná holčičko, co z tebe vyroste… Zklamali jsme tě? Měli bychom tě přísněji trestat? Ne! Jak ona, tak Tengel věděli, jak nebezpečné to může být, a mimoto si žádné z dětí nevysloužilo tolik výprasků jako Sol. Ale to už bylo dávno. Přestali s tím, protože Solina odplata byla vždycky příliš děsivá – pokaždé se za záhadných okolností rozbilo něco, co jim bylo velmi drahé. To byl její způsob, jak je varovat – a Tengel věděl, jak to dělá. Přesto nad ní neměl žádnou moc, protože nechal temnou část svých sil tak dlouho dřímat – a co víc, nechtěl takové metody začít používat.

Každá jejich kritika v Sol probouzela záchvaty vzteku. „Kdybych se měla rozhodovat sama za sebe, pak bych věci dělala tak, jak chci já,“ řekla jim jednou. „Bylo by mi jedno, co si o tom myslí lidé, nebo co chtějí. Jenom kvůli tomu, že vás mám tak ráda, se snažím chovat jako všichni ostatní. Dělám, co můžu – tak si nestěžujte!“

Tváří v tvář takovým argumentům to vzdali. Chápali až příliš dobře, že svádí vnitřní boj a že není jako ostatní. Od té doby se ji místo toho snažili přivést na správnou cestu tak, že jí projevovali svou lásku.

Poslat ji pryč bylo nemyslitelné. Tady byla v bezpečí a bylo o ni dobře postaráno – ale u cizích lidí by ji mohli trápit a kdo ví, co by udělala pak.

Někdy si Silje vzpomněla na okamžik, kdy Tengel poprvé uviděl Sol, a jak měl pocit, že by ji neměl zachraňovat. Silje někdy uvažovala o tom, jestli neměl pravdu.

Přesto ji nesmírně milovali. Dokázala být tak úžasně pozorná a milující a vždycky se dokonale starala o mladší sourozence, i když podle ďábelské jiskry v očích věděli, že je navádí k lumpárnám. Jistě ale nebyla první ani poslední dítě na světě, které sebe a ostatní dostalo do potíží!

Ve skutečnosti jí spíš projevovali větší náklonnost než ostatním, jak to rodiče vždycky dělají u dětí, se kterými je nejvíc starostí a smutku.

Charlotte chtěla, aby se stala její dvorní dámou, ale to bylo nemyslitelné – čekala by je jen ostuda! Charlotte totiž naštěstí neznala další stránky Soliny osobnosti. Přesto možná měla pravdu a Sol jenom procházela obdobím proměny a stále ještě existovala naděje, že ze všeho zlého vyroste.

Jakoby z mlhy uslyšela Silje nějaký cizí hlas.

„Myslím, že si udělám krátkou procházku,“ říkal. „Abych znovu nabral sílu do nohou.“

„Ano, to udělejte,“ pobídla Johana Silje. „Budeme jíst hodinu před polednem.“

Z domu viděl, jak mladá dívka s kočkou v náručí zmizela mezi stromy na okraji lesa. Mistr Johan vykročil do davu na dvoře, a když se jím protlačil, vyrazil za ní.

Najednou uslyšel tiché: „Pssst!“ Když se otočil, spatřil, jak vedle něj stojí kostelník a snaží se schovat tvář pod kapuci volné pláštěnky.

„Dobrý den, mistře Johane,“ zašeptala chraplavým hlasem bledá, zažloutlá postava, připomínající zjevení. „Chtěl jsem vám jenom sdělit, že jsem nablízku, kdybyste potřeboval moji pomoc.“

Tohle Johana rozzlobilo. Zcela jistě nechtěl ani nepotřeboval něčí pomoc.

„Buďte tak laskavý a přestaňte se plížit tady kolem. Vypadáte jako zloděj z bandy potulných lupičů! Dobrý Bože, chlape! Chcete všechno zkazit? Zmizte odsud! Jděte – okamžitě!“

Být členem inkvizičního soudu mělo výhody, z nichž jednou byla úcta a poslušnost vůči úřadu, který zastával. O chvíli později příhodně pokáraný služebník církve zmizel ze dvora.

Johan se tiše vykradl mezi řídké stromy na okraji lesa, zastíněném korunami stromů. Šel oklikou, aby nikdo neměl podezření, že dívku pronásleduje – ale byl jí na stopě.

„Za Boha – proti Satanovi.“

Tohle byl jeho bojový pokřik, a když se se sametovým mechem pod nohama proplétal mezi stromy, tiše si ho pro sebe znovu a znovu opakoval. Posiloval odhodlání těch, kdo jsou ve službách spravedlnosti. Ne, že by Johan podporu potřeboval; byl tak plný své fanatické víry, že by dokázal rozpoznat ďáblova učedníka i ze spaní – aniž by se příliš obtěžoval prokazovat jeho vinu nebo nevinu. On pravdu vždycky znal nejlíp!

„Za Boha – proti Satanovi.“

Musel hledat dlouho, než ji našel. Nejdřív uslyšel její tichý, šumivý hlas, a pak ji zahlédl.

Sol klečela na palouku u potoka a před sebou měla rozprostřený kus látky. Mluvila ke kočce, která seděla naproti ní.

Na té látce, ve které rozpoznal její rozvázaný ranec, ležela směsice podivných předmětů, poskládaná do zřetelného vzoru. Johanovi se rozbušilo srdce – nemohlo být pochyb o tom, co tu dívka dělá… Provozovala čarodějnictví!

Najednou na něj zavolala. „Vylezte, mistře Johane. Pojďte se podívat, co tady dělám!“

Naprosto ho překvapila, když poznala, že ji sleduje. Potupně se postavil ve křoví a šel k ní.

Byl překrásný den. V živých plotech kolem pole kvetly šípkové růže a pryskyřičníky na pastvinách bojovaly o místo s nějakými tmavě modrými květy. Tahle dívka vstoupila do Johanova odříkavého života jako zjevení. Barva v jejích tvářích, ladná křivka úst a ty okouzlující oči! Jantarové nebo zelené? Nedokázal to říct, protože jejich barva se skoro neustále měnila. Tvář jí lemovaly tmavě hnědé, skoro černé, vlnité vlasy, které jí splývaly přes bílou blůzu. Měla mnohem ženštější postavu než kterákoli jiná čtrnáctiletá dívka. Mistr Johan cítil, že ho začínají pálit oči, což mohly způsobit slzy… To je směšné; už dávno zapomněl, co jsou to slzy!

Kočka na muže upřela zelené chladné oči a poměřila si ho pohledem. Pak o něj ztratila zájem a odvrátila se. „Podívejte, tady. Koukněte, co jsem udělala,“ zvolala Sol se sebejistotou, která ho odzbrojila. „Připravila jsem pro vás léčivý obřad, abyste se zase cítil dobře a už neměl žádné bolesti. Myslím, že všechno vypadá v pořádku, ale něco vás trápí na duši, mistře Johane, a brzy to bude ještě horší!“

Okamžitě odpověděl: „Raději nechci vědět, co mě čeká v budoucnosti, děkuji!“ Takový laciný trik, řekl si, a když pomyslím, že ses takhle pokusila ošálit mě!

Bez dalších okolků Sol posbírala všechny svoje kouzelné předměty. Některé byly tak staré, že vůbec nebylo poznat, čím kdysi bývaly.

„Promiňte,“ zamumlala. „Jenom jste mě zaujal a zajímalo mě, jaká bude vaše budoucnost. Ale nejspíš je lepší nevědět příliš mnoho – bylo tu jedno znamení, které se mi nelíbilo… A já pro vás chci jen to nejlepší.“

Stroze jí odpověděl: „To je od tebe milé, že sis na mě vzpomněla.“ Stále od ní nedokázal odtrhnout oči. „Ale copak nevíš, že bys takovéhle věci neměla provádět?“

„Pche! To nic není! Jenom taková hra. Úplná hloupost. Stejně musím jít. Musím předat ’svému bratru baronovi‘ vzkaz od Silje. A taky už nesmíme říkat paní Charlotte ’paní‘,“ zazubila se, „protože je to Dagova matka! Ale to už možná víte?“

Ó ano! To už Johan dobře věděl. Kostelník ve své zprávě nic nevynechal. „Hřích! Všude samý hřích!“ zasyčel ten protivný mužíček, zatímco mu oči zářily radostí a zakmital jazykem dopředu a dozadu jako had, když si olizoval úzké bledé rty.

Johan se na okamžik zachvěl. Tohle byl muž, který uctíval stejné hodnoty jako on – byl to počestný muž – proto s ním Johan musí táhnout za jeden provaz.

Dívka se rozloučila a s kočkou v patách zvesela odběhla. Všechny ty složité otázky, které si připravil, mu najednou připadaly zbytečné a bezcenné a v mžiku na ně zapomněl.

Mistr Johan vstal a chvíli přemýšlel, než vyrazil zpátky k Lipové aleji.

Stále zabraný v myšlenkách si z tajné kapsy vytáhl svůj seznam a kousek uhlu. Zapsal si velmi podrobně všechny věci, na které podle přání vrchního soudce potřeboval odpověď. Okrášlené mnoha záhyby a kudrlinkami ho ty otázky bily do očí; byla jich spousta, byly pečlivě očíslované a nekonečně důmyslné.

Pročítal si seznam. Už měl ale odpověď na jednu z nejdůležitějších otázek:

„Jsou tu nějaké známky ukazující na provozování čarodějnictví?“

Na kus papíru s dívčiným jménem by nemohl vedle tohoto dotazu napsat nic jiného než „Ano“. Pro každého, Sol i Tengela, měl zvláštní papír, protože bylo nesmírně důležité, aby vždycky odděloval čarodějnici a kouzelníka – nebo čaroděje!

V tu chvíli mistr Johan zauvažoval o slepé důvěře, kterou mu propůjčili, a srdce se mu nadmulo pýchou.

Zvedl kousek uhlíku.

A zase ho odložil.

Podrážděně si uvědomil, že zapomněl zajistit důkaz pro soud! Něco, nedokázal říct co, mu zpřeházelo proud myšlenek a on na to úplně zapomněl! Jak snadné by bylo sebrat jeden z těch starobylých předmětů a strčit ho do kapsy! I když možná nedokázal říct, co to bylo za věci, byl si jistý, že by mezi nimi našel ty nejstrašlivější předměty. Netopýří křídla; prsty oběšených zločinců; kůstky novorozeňat a mnoho dalších. Když pomyslí, že propásl takovou příležitost – která se už možná nenaskytne!

Raději ještě s odpovědí na tuhle otázku počká.

Schoval papír zpátky do kapsy a znovu vyrazil na cestu; ale z nějakého neznámého důvodu jako by byl teď každý jeho odhodlaný krok najednou lehčí.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.

Komentáře tohoto článku jsou moderovány. Váš příspěvek se zobrazí až po schválení autorem článku.

Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a jedna