9. kapitola

Do Rhodes jsme dorazili až pozdě odpoledne. Čekal tam na nás nákladní vůz aerolinií Anubis Air, aby naložil rakve a přepravil je do hotelu Pyramida z Gízy, a pro nás limuzína. Každou chvilku jsem se dívala skrz okno vozu na město, a přestože jsem všude viděla fůru poboček obchodních řetězců jako ve Shreveportu, už na první pohled mi bylo zřejmé, že jsem se ocitla v jiném městě. Masivní červené cihly, dopravní ruch, řadové domky, probleskávající hladina jezera… Snažila jsem se dívat do všech stran najednou. Po chvíli nám před očima vyvstal hotel. Byl úžasný. Slunce nesvítilo, takže se bronzově zbarvené sklo nelesklo ve zlatých paprscích, ale i bez toho vypadala Pyramida impozantně. Za šestiproudovou silnicí, po které se táhly šňůry aut, se rozprostíral park a za ním jezero, přesně jak jsem předtím viděla na obrázku.

Zatímco nákladní vůz aerolinek Anubis Air zamířil za budovu hotelu, aby vyložil upíry a zavazadla, naše limuzína zajela k hlavnímu vchodu. Jakmile jsme všichni − já a ostatní bytosti, které se mohou pohybovat na denním světle − vystoupili z auta, nevěděla jsem, na co se podívat dřív. Na rozlehlou vodní hladinu, nebo na okázalou budovu?

U hlavního vchodu do Pyramidy se hemžila spousta mužů v béžovohnědých livrejích, ale všimla jsem si i nenápadných strážců v civilu. Po obou stranách dveří vedoucích do vestibulu stály ve vztyčené poloze dvě dokonalé kopie sarkofágů. Byly úchvatné a měla jsem sto chutí důkladně si je prohlédnout, ale zřízenci nás okamžitě uvedli dovnitř. Jeden muž otevřel dveře auta, další nám zkontroloval doklady, aby se ujistil, že patříme mezi nahlášené hosty a že nejsme obyčejní novináři, lovci senzací nebo nějací fanatici, a třetí před námi podržel hotelové dveře a pokynul nám, abychom vešli do hotelové haly.

V upířím hotelu jsem už byla ubytovaná, takže jsem čekala, že tu budou stát ozbrojené stráže a že v přízemí neuvidím žádná okna. Hotel Pyramida se však na rozdíl od hotelu Tichý břeh v Dallasu snažil působit dojmem běžného hotelu pro normální smrtelníky. Zdi byly sice zdobené napodobeninami nástěnných maleb z egyptských hrobek, ale celá vstupní hala zářila v umělém osvětlení a z vestavěných reproduktorů se linula − na upíří hotel − nezvykle živá hudba.

Panoval tu také mnohem větší ruch než v Tichém břehu.

Cílevědomě tu rázovala spousta normálních smrtelníků, u recepčního pultu se tísnilo několik osob a v odpočinkovém prostoru s křesly a pohovkami se rojilo několik upírů z hostitelského města. Jednou jsem Sama doprovázela na sjezd dodavatelů vybavení pro bary a restaurace, když si potřeboval koupit nové výčepní zařízení, takže jsem okamžitě poznala, že pro všechny velké obchodní a jiné společenské akce platí podobné zvyklosti. Někde poblíž bude zasedací sál, nejrůznější stánky a velký informační panel.

Doufala jsem, že v propagačních deskách, které jsme dostali při registraci, najdu podrobný plán hotelu se všemi službami a s harmonogramem akcí. Nebo jsou upíři nad tyto světské pomůcky povznesení a považují je za zbytečnost? Ne, na stěně jsem spatřila zarámovaný a osvětlený plán hotelu pro potřeby hostů i celých turistických skupin. Poschodí byla očíslována v opačném pořadí než v podobném zařízení pro lidi. Horní patro pod střechou mělo číslo jedna a poslední patro shora, určené pro obyčejné smrtelníky, číslo patnáct. Mezi podlažím pro lidi a přízemím se vstupní halou se nacházel mezanin, k němuž ze severní strany přiléhal obdélníkový komplex s prostornými konferenčními místnostmi bez oken, který na obrázku na internetu vypadal tak zvláštně.

Sledovala jsem lidi, kteří se hemžili ve vestibulu − služebnictvo, osobní strážce, hotelové sluhy a pokojské… Byli jsme tady, my všichni, drobná lidská havěť, a horečně jsme cupitali sem a tam, abychom připravili všechno, co je zapotřebí na vrcholnou konferenci nemrtvých delegátů. Při pohledu na všechen ten okázalý mumraj jsem pocítila mírnou hořkost a pomyslela si, že ještě před několika lety byly naše role úplně opačné a upíři by vyhledávali temné kouty, do kterých by se mohli schovat. Možná to bylo přirozenější. Pak jsem se ale v duchu napomenula. Pokud mě skutečně ovládají takovéhle pocity, mohla bych se okamžitě přihlásit do Společenstva slunce. Náhle jsem si v parčíku na protější straně ulice před hotelem všimla skupinky demonstrantů vybavených transparenty s nápisem PYRAMIDA ZDECHLIN.

„Kde jsou rakve?“ zeptala jsem se pana Cataliada.

„Přivážejí je dovnitř dolním vchodem přes suterén,“ vysvětlil mi.

Vstupní dveře byly opatřené bezpečnostním rámem. Snažila jsem se nedívat, jak si u něj Johan Glassport vytahuje věci z kapes, protože když jím právník procházel, detektor kovů se rozvřeštěl jako poplašná siréna. „Musí tím procházet i rakve?“ zeptala jsem se.

„Ne. Naši upíři mají sice dřevěné, ale jsou opatřené kováním. Navíc se upíři nedají vytáhnout ven, aby jim někdo prohledal kapsy, takže by to stejně nemělo žádný smysl,“ odpověděl mi pan Cataliades a já jsem v jeho hlase vůbec poprvé zaznamenala netrpělivý tón. „Kromě toho někteří upíři dávají přednost moderním kovovým rakvím.“

„Ti demonstranti naproti mě vyděsili,“ řekla jsem. „Chtěli by proniknout až sem.“

Pan Cataliades se usmál. Byl to však úsměv, který naháněl husí kůži. „Nikdo se sem nedostane, Sookie. Hotel hlídají ještě další stráže, i když nejsou vidět.“

Když nás pan Cataliades zapisoval v recepci, stála jsem vedle něj a rozhlížela se po ostatních lidech. Všichni byli nádherně oblečení a povídali si. O nás. Pod zkoumavými pohledy, které k nám směřovaly, jsem trochu znejistěla a roj myšlenek několika živých hostů, které mi vířily kolem hlavy, mou nervozitu ještě umocňoval. Tvořili jsme lidský doprovod královny, která patřila k nejmocnějším upířím panovníkům v celé Americe. Teď však byla panovnice nejen ekonomicky oslabená, ale navíc se měla zodpovídat před soudem z vraždy svého manžela. Dobře jsem věděla, co vězí za vším tím zájmem − také bych se o nás zajímala −, ale připadala jsem si nesvá. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než že se mi určitě leskne nos a že bych se ze všeho nejradši stáhla někam do ústraní a zůstala tam o samotě.

Recepční si s naším ubytováním schválně dával na čas, jako kdyby nás chtěl co nejdéle nechat na očích všem zevlounům. Pan Cataliades s ním jednal se svou typickou noblesou, pod níž se však po deseti minutách objevilo jisté napětí.

Po celou dobu jsem stála v uctivé vzdálenosti od pultu, ale poznala jsem, že recepční − čtyřicátník, občasný uživatel drog, otec tří dětí − nás záměrně natahuje na skřipec a má z toho legraci. Přistoupila jsem o krok blíž a položila dlaň na hřbet Cataliadovy ruky, abych mu naznačila, že se chci vložit do hovoru. Okamžitě zmlkl a zvědavě se ke mně otočil.

„Dáte nám klíče a řeknete nám, kde jsou naši upíři, nebo povím vašemu šéfovi, že prodáváte věci z hotelu Pyramida na e-Bay. A jestli uplatíte pokojskou, aby se třeba jen dotkla královniných kalhotek, nebo je dokonce ukradla, pošlu na vás Dianthu.“ Diantha se právě vrátila s lahví vody, kterou šla někam sehnat, a pohotově recepčnímu ukázala své ostré špičaté zuby, vyceněné ve smrtícím úsměvu.

Recepční zbledl jako stěna a hned nato zrudl, čímž nám názorně předvedl proměny svého krevního tlaku. „Ano, madam,“ vykoktal ze sebe tak nervózně, že jsem pojala podezření, jestli si náhodou neukápl do kalhot. Ale po té krátké exkurzi do jeho hlavy mi byl úplně ukradený. Krátce nato jsme už drželi v ruce elektronické klíče i soupis míst, kde jsou uloženi k odpočinku „naši“ upíři, a hotelový sluha odvážel na úhledném vozíku naše zavazadla. To mi něco připomnělo.

Barry, řekla jsem v duchu. Jste tady?

Ano, jsem, odpověděl mi hlas, který se diametrálně lišil od rozechvělého hlásku, který jsem si pamatovala z minula. Sookie Stackhouseová?

Ano, já. Právě se ubytováváme. Mám pokoj 1538. A vy?

Já jsem v čísle 1576. Jak se máte?

Dobře, po osobní stránce. Ale Louisiana… Měli jsme u nás hurikán a čeká nás soud. Mám dojem, že o tom víte, nemám pravdu?

Ano. Něco jste viděla.

Dá se to tak říct, přisvědčila jsem a uvažovala, jestli z mé hlavy vychází i úsměv, který se mi přitom objevil na tváři.

Dostalo se to ke mně jasně a zřetelně.

Teď jsem na vlastní kůži poznala, jak se asi cítí lidé, kteří musí čelit mým telepatickým schopnostem.

Uvidíme se později, řekla jsem Barrymu. Poslyšte, jak se vůbec jmenujete celým jménem?

Leccos jste uvedla do pohybu, když jste odhalila moje schopnosti, poznamenal. Moje pravé jméno je Barry Horowitz. Ale říkám si teď Barry Bellboy. Pod ním jsem tady ubytovaný, kdybyste třeba zapomněla číslo mého pokoje.

Fajn. Těším se, až vás uvidím.

Já taky.

Potom jsme s Barrym obrátili pozornost jiným směrem a náš podivný rozhovor mezi jeho a mou myslí skončil.

Barry je jediný telepat, kterého jsem v životě poznala.

Pan Cataliades zjistil, že lidé − no, vlastně jiné bytosti než upíři − z naší skupiny jsou ubytovaní po dvou. Ale i někteří upíři dostali spolubydlící. Pana Cataliada nijak netěšilo, že on sám se dělí o pokoj s Dianthou, ale celý hotel byl úplně plný, jak tvrdil recepční. Možná, že ve spoustě jiných věcí lhal, ale tohle byla rozhodně pravda.

Já jsem měla sdílet pokoj s Gervaisovou milenkou. Když jsem strkala kartu do otvoru ve dveřích, uvažovala jsem, jestli je moje spolubydlící už uvnitř. Čekala jsem ženu podobnou patolízalkám, které se potulují kolem Transfusie, ale Carla Danversová byla úplně jiný typ.

„Nazdar, děvče!“ zahalekala na mě, jakmile jsem vešla do dveří. „Říkala jsem si, že se tu každou chvíli objevíte, když sem přivezli vaše zavazadla. Já jsem Carla, Gerryho přítelkyně.“

„Těší mě,“ řekla jsem a potřásla si s ní pravicí. Carla vypadala jako královna studentského plesu. Možná, že se jí ve skutečnosti nikdy nestala, ale rozhodně byla typ, který na sebe strhává všeobecnou pozornost. Carla měla tmavohnědé vlasy, zastřižené někde na úrovni brady, velké hnědé oči a pravidelné běloskvoucí zuby, které vypadaly jako chodící reklama jejího stomatologa. Její prsa působila dojmem, že si je nechala uměle zvětšit, a pupek jí zdobil piercing. Vzadu na zádech, těsně nad křížem, měla tetování připomínající černou vinnou révu, která rostla vzhůru do písmene V, a uprostřed několik růží se zelenými listy. Viděla jsem to na vlastní oči, protože Carla byla nahá a zřejmě si vůbec neuvědomovala, že její nahota je pro mě větší sousto, než dokážu strávit.

„Chodíte s Gervaisem dlouho?“ zeptala jsem se, abych zamaskovala pocit nejistoty, který se mě zmocnil.

„Poznala jsem ho… je to asi sedm měsíců. Vysvětlil mi, že je lepší, když se ubytujeme odděleně, protože se v jeho pokoji budou konat různé obchodní schůzky, víte? Kromě toho tu chci vyrážet na nákupy − bude to taková malá terapie. Velké městské obchody! Takže jsem chtěla mít místo sama pro sebe, kam bych si mohla odkládat tašky a on se mě neptal, kolik to všechno stálo,“ vysvětlila mi a šibalsky na mě mrkla.

„Fajn,“ řekla jsem. „To zní dobře.“ Ve skutečnosti to vůbec neznělo dobře, ale do Carlina osobního programu mi nic nebylo. Moje kufry už na mě čekaly na regálu, takže jsem je otevřela a začala z nich vytahovat uložené věci. Přitom jsem si všimla, že vak se společenským oblečením už visí ve skříni. Carla mi nechala přesně polovinu prostoru v šatníku i polovinu zásuvek, což od ní bylo velice slušné. Přivezla si asi tak dvacetkrát víc šatů než já, což její laskavost ještě umocňovalo.

„Čí přítelkyně jste vy?“ zajímala se Carla, která si začala dělat pedikúru. Když zvedla nohu nahoru, ve světle nad její hlavou se jí mezi nohama zablýskalo cosi kovového. Rozpačitě jsem se otočila, abych si uhladila večerní šaty, které visely na ramínku.

„Chodím s Quinnem,“ odpověděla jsem.

Ohlédla jsem se přes rameno, ale úzkostlivě jsem mířila pohledem vzhůru.

Carla se tvářila, jako kdyby jí jméno Quinn nic neříkalo.

„S tím měňavcem,“ vysvětlila jsem jí. „Organizuje tady společenské akce.“

Zdálo se, jako kdyby jí začalo svítat.

„Vysoký, vyholená hlava,“ napověděla jsem jí.

Tvář se jí rozjasnila. „Aha! Viděla jsem ho dneska ráno! Když jsem se zapisovala v recepci, seděl v restauraci u snídaně.“

„Tady je restaurace?“

„No jasně. Samozřejmě malá. A mají tu taky hotelovou službu.“

„Ve většině hotelů pro upíry totiž žádná restaurace není,“ poznamenala jsem, jen aby řeč nestála. Dozvěděla jsem se to z jednoho článku, který vyšel v časopisu Americký upír.

„No jo, je to nesmysl.“ Carla dokončila jednu nohu a pustila se do druhé.

„Z upířího hlediska ne.“

Carla svraštila obočí. „Vím, že nic nejedí. Ale lidi jo. A tenhle svět patří lidem, ne? To je totéž jako emigrovat do Ameriky a nenaučit se anglicky.“

Otočila jsem se, abych zjistila, jestli to myslí vážně. Jasně, myslela.

„Carlo,“ začala jsem, ale potom jsem se zarazila. Nevěděla jsem, co jí mám vlastně říct. Jak bych jí měla vysvětlit, že čtyři sta let starého upíra příliš nezajímají stravovací návyky nějaké dvacítky? Jenomže Carla čekala, co ze mě vypadne. „No, to je fajn, že tady restauraci mají,“ vypravila jsem ze sebe mdle.

Carla pokývala hlavou. „To jo, protože já ráno potřebuju kafčo,“ řekla. „Bez něj se prostě nevzpamatuju. Až na to, že když člověk chodí s upírem, ráno mu začíná někdy ve tři nebo čtyři odpoledne,“ dodala a rozesmála se.

„To je pravda,“ přitakala jsem. Všechny věci jsem si už vybalila, takže jsem přistoupila k oknu a zadívala se ven. Sklo bylo tak tmavé, že jsem si nedokázala udělat dost jasný obrázek o okolní krajině, ale leccos jsem z ní přece jenom viděla. Náš pokoj neměl výhled na Michiganské jezero, což mě mrzelo, ale přesto jsem se s ohromným zájmem zadívala na budovy obklopující západní stranu hotelu. Velkoměsta jsem moc často nevídala, a ta na severu už vůbec ne. Obloha kvapem tmavla, takže po deseti minutách jsem už na jejím pozadí za temně zabarvenými skly nedokázala rozeznat téměř nic. Upíři se už za chvíli začnou probouzet, takže mi nastane pracovní den.

Přestože Carla pokračovala ve sporadickém hovoru, na mou konkrétní úlohu na nynějším summitu se mě nezeptala. Předpokládala, že jsem tu jenom jako čísi přívěsek, takový bonbónek pro povyražení. Prozatím mi to docela vyhovovalo. Dříve nebo později se o mých schopnostech dozví a potom se už se mnou nebude cítit ve své kůži. Teď mi však připadalo, že je v mé přítomnosti až příliš uvolněná.

Carla se oblékala (díky Bohu), ale brala si na sebe model, v němž vypadala jako luxusní štětka. Zelené blýskavé šaty, pro které se rozhodla, téměř neměly žádný živůtek, a páskové střevíčky byly tak miniaturní, že ani nestály za zmínku. Všechno pak korunovala jakýmsi lehoučkým šálem, který byl úplně průsvitný. No, každá jsme měla svůj pracovní úbor. Nijak mě netěšilo, že jsem tak kritická, ale možná jsem trochu žárlila, že na rozdíl od Carly mám tak strašně konzervativní oblečení.

Na dnešní večer jsem si vybrala čokoládově hnědé krajkové šaty. Doplnila jsem je zlatými náušnicemi, vklouzla do hnědých lodiček, nanesla jsem si na ústa trochu rtěnky a nesmírně důkladně jsem si vykartáčovala vlasy. Zasunula jsem si kartu od pokoje do kabelky a zamířila k recepci, abych zjistila, kde je ubytovaná královna, protože mi pan Cataliades uložil, abych se panovnici ohlásila.

Doufala jsem, že třeba někde narazím na Quinna, ale nebylo po něm ani stopy. Při pomyšlení, že mám v pokoji spolubydlící a Quinn je neustále v jednom kole, mě napadlo, že si na konferenci neužiju ani zdaleka tolik radostí, jak jsem doufala.

Jakmile mě recepční spatřil, okamžitě zbledl a ustrašeně začal kolem sebe těkat očima, jestli někde nespatří Dianthu. A zatímco třesoucí se rukou škrábal na lístek papíru číslo královnina pokoje, rozhlédla jsem se po hotelové hale mnohem pozorněji než po příjezdu.

Na několika snadno odhadnutelných místech jsem si všimla bezpečnostních kamer, zaměřených na hlavní vchod a recepci. Usoudila jsem, že podobné zařízení bych zřejmě našla také u výtahů. A přirozeně − přinejmenším v upířím hotelu − tu stáli také ozbrojení strážci. Hotely pro nemrtvé se totiž hodnotily hlavně podle toho, do jaké míry dokážou svým klientům zajistit bezpečnost a soukromí. Protože jinak by se jejich nemrtví hosté mohli mnohem levněji ubytovat ve speciálních upířích pokojích, které byly k dispozici v běžných hotelech pro obyčejné smrtelníky. (Dokonce i síť ubytovacích zařízení Motel 6 měla téměř v každém svém objektu jeden pokoj určený pro upíry.) Když jsem si vzpomněla na demonstranty, kteří stáli v parčíku za vozovkou, jen jsem tiše zadoufala, že ostraha v Pyramidě je bdělá a akceschopná.

Zamířila jsem chodbou k osobním výtahům. Cestou jsem narazila na jakousi normální smrtelnici a kývla jsem jí na pozdrav. Dovtípila jsem se, že v každém následujícím poschodí jsou pokoje honosnější než v přecházejícím. Královna měla apartmá ve čtvrtém podlaží, protože si je zajistila s velkým předstihem − dlouho před Katrinou a zřejmě ještě v době, kdy byl její manžel naživu. V celém poschodí jsem spatřila pouze osmery dveře, ale číslo královnina apartmá jsem nikde neviděla. Svou mohutnou postavou je zakrýval Sigebert, který stál na stráži před vchodem ke své velitelce. Střežil ji už stovky let, stejně jako Andre. Bez svého bratra Wyberta působil archaický upír Sigebert bezútěšně a osaměle. Jinak ale tento anglosaský válečník vypadal úplně stejně, jako když jsem ho viděla poprvé − byl to zarostlý chlap s vzezřením obrovského divočáka a s chybějícími přednímu zuby.

Sigebert na mě zamrkal − což byl děsuplný pohled − a pozdravil mě. „Slečno Sookie!“

„Sigeberte,“ odpověděla jsem a dávala si pozor, abych jeho jméno vyslovila správně. „Vede se vám dobře?“ Nechtěla jsem mu vyjadřovat soustrast ohledně bratra, abych nezabředla do příliš sentimentálních vod.

„Bratr zahynul jako hrdina,“ prohlásil Sigebert hrdě. „V boji.“

Už jsem měla na jazyku odpověď: „Určitě vám musí po té tisícovce společně prožitých let moc chybět!“, ale pak jsem usoudila, že by to znělo úplně stejně, jako když vlezlí televizní reportéři dělají rozhovor s rodiči pohřešovaných dětí a ptají se jich: „Jak se cítíte?“

„Byl to velký bojovník,“ řekla jsem místo toho, protože Sigebert chtěl slyšet spíše tohle. Poplácal mě po rameni tak vehementně, že mě málem srazil k zemi. Hned nato se mu však po tváři rozlil nepřítomný výraz, jako kdyby se snažil zachytit nějaký zvukový signál.

Usoudila jsem, že se panovnice dokáže se svými „potomky“ − neboli lidmi, které převedla mezi upíry − dorozumívat telepaticky, a když mi Sigebert bez jediného dalšího slova otevřel dveře, poznala jsem, že jsem se nemýlila. Byla jsem ráda, že nemůže telepaticky hovořit i se mnou. Moje schopnost komunikovat v myšlenkách s Barrym byla spíš zábava, ale kdybychom se spolu měli stýkat trvale a neustále se dorozumívat telepaticky, zakrátko by se nám to začalo zajídat.

Královnino apartmá bylo úchvatné. Ještě nikdy v životě jsem nic podobného neviděla. Koberec byl vysoký jako ovčí kožich a bílý jako padlý sníh. Nábytek měl čalounění ze zlatého brokátu s tmavomodrým vzorem. Zkosenou venkovní stěnu obepínalo neprůsvitné sklo. Musím přiznat, že mě ta obrovská temná skleněná plocha trochu znervózňovala.

A uprostřed téhle nádhery seděla na pohovce Sophie-Anne. Byla drobná a strašlivé bledá, s lesklými vlasy sepnutými do drdolu, v malinové červeném kostýmu s černým lemováním a s černými lodičkami na vysokém podpatku, ozdobená jednoduchými, ale těžkými šperky.

Sophie-Anne by vzhledem k jejímu věku mnohem lépe sedělo oblečení, které měla na sobě Gwen Stefani na obalu svého alba L. A. M. B. Jako člověk zemřela v patnácti, možná šestnácti letech. V jejích dobách z ní tento věk činil dospělou ženu a předurčoval ji k mateřství, ale v naší době to byl věk puberťaček, které tráví veškerý volný čas šmejděním po nákupních střediscích. Z pohledu očí zběhlých v módě působilo toto oblečení na tak mladé dívce staromódně, ale říct by jí to dokázal jenom šílenec. Sophie-Anne byla nejnebezpečnější puberťačka na světě. A druhého nejnebezpečnějšího puberťáka měla přímo za zády. Andre stál jako vždy bezprostředně za svou královnou a měřil si mě zkoumavým pohledem. Jakmile se však za mnou zavřely dveře, posadil se vedle Sophie Anne, což mělo zřejmě znamenat něco jako signál, že patřím do klubu. Oba popíjeli Pravou krev, po které jim trochu zrůžověla pleť, a díky tomu teď vypadali skoro jako normální lidé.

„Jak jste ubytovaná?“ zeptala se mě Sophie-Anne zdvořile.

„Dobře. Mám pokoj s… Gervaisovou přítelkyní,“ odpověděla jsem.

„S Carlou? Proč?“ Zvedla obočí, takže vypadalo jako dva ptáci na jasném nebi.

„Hotel je úplně plný. O nic nejde. Mám dojem, že stejně bude většinu času trávit s Gervaisem,“ poznamenala jsem.

„Co si myslíte o Johanovi?“ zeptala se mě Sophie-Anne.

Cítila jsem, jak mi tvrdnou rysy. „Myslím, že patří do vězení.“

„Ale mě před ním zachrání.“

Pokusila jsem se představit si, jak by asi mohlo vypadat vězení pro upíry, ale brzy jsem to vzdala. Nedokázala jsem na Johanovi najít žádnou kladnou stránku, a tak jsem jen přikývla.

„Ale ještě jste mi neřekla, co jste z něj vyčetla.“

„Je strašně nervózní a zmítají jím nejrůznější emoce.“

„Vysvětlete mi to.“

„Je vystrašený. Něčeho se bojí. Svádí vnitřní boj a neví, vůči komu má zachovat loajalitu. Touží po jediném − vyváznout živý. Nezáleží mu na nikom, jenom na sobě.“

„Čím se tedy odlišuje od ostatních lidí?“ poznamenal Andre.

Sophie-Anne lehce trhla koutkem úst. Tenhle Andre! To je ale komediant!

„Většina normálních smrtelníků nenapadá ženy nožem,“ řekla jsem nesmírně tiše a klidně. „A většina lidí z toho nemá potěšení.“

Brutální vražda, kterou spáchal Johan Glassport, královně určitě nebyla lhostejná, ale o trochu víc ji přece jen zajímala její vlastní obhajoba před soudem. Alespoň jsem to z ní vycítila. Jenomže u upírů jsem se mnohem víc musela spoléhat na nenápadnou řeč jejich těla než na poznatky, které bych jim vyčetla z hlavy. „Bude mým obhájcem, dostane mě z toho, já mu zaplatím a pak si může jít po svých,“ řekla. „A potom se mu může stát cokoliv.“ Zadívala se na mě jasným pohledem.

Fajn, Sophie-Anne, pochopila jsem.

„Vyzpovídal vás důkladně? Měla jste z toho pocit, že ví, co dělá?“ zeptala se mě, čímž se vrátila zpět k jádru věci.

„Ano, madam,“ odpověděla jsem bez zaváhání. „Působí skutečně zdatně.“

„V tom případě se ty problémy s ním vyplatí.“

Ani jsem nemrkla.

„Řekl vám pan Cataliades, co můžete očekávat?“

„Ano, madam, řekl.“

„Dobře. Potřebuju, abyste nejen svědčila u soudu, ale také abyste se účastnila každého mého jednání, na které se dostaví normální smrtelníci.“

Za tohle mě přece platí.

„Máte nějaký plán schůzek?“ zeptala jsem se. „Jenom kvůli tomu, abych byla připravená a přibližně věděla, kdy mě budete potřebovat.“

Než mi mohla odpovědět, ozvalo se zaklepání na dveře. Andre vstal a přešel ke vchodu tak zlehka a plavně, až se mi zdálo, jako kdyby byl křížencem upíra a kočkovité šelmy. Meč, jehož jsem si u něj předtím nevšimla, svíral v ruce. Než Andre došel ke dveřím, tiše se pootevřely a k uším mi dolehl Sigebertův burácející bas.

Oba muži si pak vyměnili několik vět, dveře se otevřely téměř dokořán a Andre královně oznámil: „Král Texasu, má paní.“ Z jeho hlasu zazníval lehký náznak příjemného překvapení, ale byl stejně nenápadný jako Andreho plavný pohyb po koberci. Tato návštěva byla míněna jako projev podpory Sophii-Anne, který všichni ostatní upíři zaznamenají.

Do místnosti vstoupil Stan Davis a za ním skupinka upírů a lidí.

Stan působil jako podivínský koumák. Na první pohled byste tipovali, že mu z kapsičky u košile budou vyčuhovat tužky a pera. V jeho pískově blonďatých vlasech byly dosud patrné stopy po hřebenu a na nose mu trůnily masivní brýle se silnými skly. Byly úplně zbytečné, protože jsem ještě nepotkala upíra, který by neměl ostříží zrak a dokonalý sluch. Na sobě měl bílou košili z umělého vlákna s logem obchodního řetězce Sears a tmavomodré kalhoty. A k tomu hnědé kožené mokasíny. Když jsem se s ním setkala poprvé, byl pouhým šerifem, ale své poněkud plebejské vzezření si zachoval i po tom, co se stal králem.

Za Stanem se objevil jeho výkonný úředník Joseph Velasquez. Tento malý Hispánec se nikdy ani náznakem neusmál. Po jeho boku stála rudovlasá upírka Rachel, kterou jsem si také pamatovala ze své cesty do Dallasu. Rachel byla nesmírně divoké stvoření, které ani v nejmenším nespolupracovalo s normálními smrtelníky. Těsně za touto dvojicí jsem spatřila Barryho Bellboye, který měl na sobě kvalitní značkové džíny, světle hnědé hedvábné tričko, kolem krku nenápadný zlatý řetízek, a vypadal skvěle. Když jsem ho naposledy viděla pracovat v dallaském hotelu Tichý břeh jako poslíčka, byl to asi devatenáctiletý mladík, sice pohledný, ale trochu nemotorný. Teď měl dokonalou manikúru, elegantní sestřih a ostražité oči člověka, který plave ve vodní nádrži mezi žraloky.

Usmáli jsme se na sebe a Barry mi beze slov řekl: Jsem rád, že vás vidím. Vypadáte nádherně, Sookie.

Díky, nápodobně.

Andre uvítal krále Texasu podle upířích zvyklostí, mezi něž nepatřilo potřásání rukou. „Stane, těší nás, že se s vámi setkáváme! Koho jste nám přišel představit?“

Stan se galantně sklonil ke královnině ruce a políbil ji. „Tohle je můj zástupce Joseph Velasquez. A tato upírka je moje sestra Rachel. A tento člověk je telepat Barry Bellboy. Nepřímo vám za něj musím poděkovat.“

Sophie-Anne se usmála. „Samozřejmě vám s radostí kdykoliv pomůžu, Stane, pokud je to v mých silách,“ řekla a pokynula mu rukou, aby se posadil naproti ní. Rachel a Joseph zaujali místa vedle Stana, každý z jedné strany. „Jsem tak ráda, že vás vidím ve svém apartmá! Bála jsem se, že mě tu nikdo nenavštíví.“

(„Protože čelím obvinění z vraždy svého manžela a protože jsem utrpěla obrovské ekonomické ztráty,“ zněl podtext jejích slov.)

„Mé sympatie vůči vám se ještě posílily,“ řekl Stan pevným hlasem. „Vaše země utrpěla obrovské ztráty. Pokud můžeme nějak pomoci… Vím, že vám hodně pomohli lidé z mého státu, takže bude správné, když upíři učiní totéž.“

„Děkuju vám za laskavost,“ odpověděla královna. Její hrdost dostávala pořádně zabrat. Musela se hodně snažit, aby na obličeji vyloudila úsměv. „Andreho určitě znáte,“ pokračovala. „A vy, Andre,“ oslovila svého strážce a věrného spojence formálním tónem, „zase znáte Josepha. A myslím, že všichni jste se už setkali se Sookií.“

Náhle zazvonil telefon, a protože jsem byla nejblíž, zvedla jsem sluchátko.

„Mluvím s někým z delegace královny Louisiany?“ ozval se chraplavý hlas.

„Ano.“

„Potřebujeme, aby někdo z vás sešel dolů do nakládacího prostoru a vyzvedl si zavazadlo, které patří někomu z vaší delegace. Nemůžeme přečíst jméno na visačce.“

„Och… ano, dobře.“

„Čím dřív, tím líp.“

„Dobře.“

Zavěsil. No, bylo to trochu rychlé.

Protože královna čekala, že jí prozradím, kdo telefonoval, tlumočila jsem jí mužovu žádost. Na zlomek vteřiny se zatvářila nechápavě. „Později,“ prohlásila pak s povýšeným výrazem.

Mezitím se oči krále Texasu soustředily jenom na mě a provrtávaly mě jako laserové paprsky. Sklonila jsem před ním hlavu a doufala, že je to náležitá reakce. Považovala jsem ji za přiměřenou. Litovala jsem, že jsme s Andrem nestačili probrat protokol, ještě než královna začala přijímat hosty, ale upřímně řečeno jsem ani nečekala, že nějací přijdou. A tak mocný člověk jako je Stan Davis už vůbec ne. Jeho návštěva může pro královnu znamenat povzbuzení, anebo také jemnou upíří urážku. Určitě tomu přijdu na kloub.

Cítila jsem, že se mi Barry dobývá do hlavy. Pracuje se pro ni dobře? ptal se mě.

Pomáhám jí jenom občas, odpověděla jsem. Pořád mám svoje stálé zaměstnání.

Barry ke mně vyslal překvapený pohled. Děláte si legraci? Kdybyste odjela do nějakého dobrého státu jako je Ohio nebo Illinois, kde jsou peníze, mohla byste jich mít tolik, že by se daly přehrabovat vidlemi.

Pokrčila jsem rameny. Líbí se mi doma, odpověděla jsem.

Pak jsme si ale oba uvědomili, že naši zaměstnavatelé sledují naši němou výměnu myšlenek. Zřejmě jsme měnili výraz jako lidé, kteří spolu debatují nahlas… až na to, že jsme rozmlouvali mlčky.

„Promiňte,“ omluvila jsem se. „Nechtěla jsem být nezdvořilá. Ale nesetkávám se tak často s lidmi jako jsem já, takže je to velice příjemná změna, když si můžete promluvit s jiným telepatem. Prosím o prominutí, madam! Pane…“

„Měla jsem skoro dojem, že vás slyším,“ poznamenala Sophie-Anne užasle. „Stane, je vám hodně platný?“ Sophie-Anne dokázala telepaticky hovořit se svými upířími potomky, ale i mezi upíry šlo o stejné vzácný jev jako mezi lidmi.

„Velice,“ potvrdil Stan. „Ten den, kdy mě na něj Sookie upozornila, považuji za velice šťastný. Barry pozná, když lidé lžou, a odhalí jejich postranní motivy. Umožňuje mi proniknout pod povrch věcí.“

Zadívala jsem se na Barryho a v duchu jsem uvažovala, jestli se považuje za zrádce lidstva nebo pouze za člověka, který prodává žádané zboží. Zachytil můj pohled. V obličeji měl tvrdý výraz. Samozřejmě, že sváděl vnitřní boj, když sloužil upírům a odhaloval svému zaměstnavateli lidská tajemství. Čas od času jsem s podobnými pocity bojovala i já.

„Hmmm. Sookie pro mě pracuje jenom příležitostně,“ poznamenala Sophie-Anne. Kdybych měla charakterizovat její výraz, řekla bych, že byl zamyšlený. A pokud jde o Andreho, měla jsem dojem, že se za jeho mladistvou růžolící fasádou cosi děje − cosi, kvůli čemu bych měla být ve střehu. Netvářil se totiž pouze zamyšleně, ale z jeho výrazu sálalo jakési zaujetí. V duchu ho něco zaměstnávalo, něco, co vyžadovalo další upřesnění.

„Bill ji přivezl do Dallasu,“ poznamenal Stan. Bylo to konstatování, ne otázka.

„Svého času byl jejím ochráncem,“ řekla Sophie-Anne.

Krátká odmlka. Barry se na mě povzbudivě usmál, ale já jsem ho usadila pohledem, který měl znamenat „ani náhodou“. Ve skutečnosti bych ho však nejradši objala, protože mi naše tichá výměna myšlenek pomohla zvládnout to hrobové ticho, které nastalo po královniných slovech.

„Skutečně tu mě a Barryho potřebujete? Jsme tady jediní lidé, takže by asi nemělo smysl, kdybychom tady s vámi seděli a vzájemně si četli myšlenky.“

Josep Velasquez se usmál dřív, než si to stačil zakázat.

Sophie-Anne po krátké odmlce přikývla a po ní pokýval hlavou i Stan. Královna Sophie a král Stan, opravila jsem se v duchu. Barry se zkušeně uklonil a já jsem měla sto chutí vypláznout na něj jazyk. Udělala jsem tedy jakési pukrle a vycupitala z královnina apartmá. Sigebert si nás změřil tázavým pohledem. „Co královna? Už vás nepotřebuje?“

„Momentálně ne,“ řekla jsem a poklepala na pager, který mi v poslední chvilce podal Andre. „Až mě bude potřebovat, tohle začne vibrovat,“ vysvětlila jsem mu.

Sigebert se na přístroj nedůvěřivě zadíval. „Myslím, že by bylo líp, kdybyste tu zůstala,“ řekl nakonec.

„Královna řekla, že můžu jít,“ opáčila jsem.

Zamířila jsem pryč a Barry se ploužil za mnou. Výtahem jsme sjeli do vstupní haly a našli si odlehlý kout, kde nebyl ani živáček.

Ještě nikdy jsem s nikým nevedla podobnou debatu − pouze prostřednictvím myšlenek − a Barry na tom byl úplně stejně, takže jsme se chvíli točili kolem tohoto tématu. Barry mi ve stručnosti líčil svůj životní příběh a já se mezitím pokoušela uvést do pohotovosti své mozkové ochranné štíty, abych neslyšela myšlenky osob, které se pohybovaly kolem mě. Nakonec jsem se ale pokusila vnímat Barryho i je.

Bylo to vážně k popukání. Zjistila jsem, že Barry je mnohem schopnější, pokud jde o zachycování myšlenek lidí z davu hostů. Já jsem zase byla lepší v rozlišování jemných nuancí a detailů, které se v myšlenkách dají rozpoznat jen stěží. Ale v zásadě jsme se pohybovali na společné půdě.

Shodli jsme se na lidech, kteří vysílají nejjasnější signály. Jejich myšlenky jsme přečetli naprosto shodně. Barry na někoho ukázal (v tomto případě na mou spolubydlící Carlu), oba jsme se zaposlouchali do jejích myšlenek a potom jsme je ohodnotili číslicí na stupnicí od jedné do pěti, přičemž pětka označovala nejhlasitější a nejjasnější signál. Carla dostala trojku. Když jsme se shodli v jejím případě, pokračovali jsme ve známkování dalších lidí a dospěli jsme k závěru, že jsme téměř zajedno.

To bylo zajímavé.

Zkusme se dotknout, navrhla jsem.

Barry vůbec nezaváhal a byl okamžitě svolný. Vzal mě za ruku a každý z nás se zadíval opačným směrem.

Hlasy teď ke mně doléhaly tak jasně a zřetelně, až jsem měla pocit, jako kdybych nahlas hovořila se všemi lidmi ve vestibulu najednou. Nebo jako kdybych si pustila dévédéčko na maximální hlasitost a s dokonale vyladěnými basy i vším ostatním. Působilo mi to potěšení, ale zároveň mě to děsilo. Přestože jsem se dívala úplně mimo recepční pult, slyšela jsem ženský hlas, který se vyptával, jestli už dorazili na místo upíři z Louisiany. V hlavě recepčního jsem zachytila vlastní obraz. Ten mizera měl škodolibou radost, že teď na mě dojde.

Pozor, přichází problém! varoval mě Barry.

Otočila jsem se a spatřila mladou upírku, která ke mně rázovala s velice nepěkným výrazem v obličeji. Měla žhavé kaštanové oči, rovné světlehnědé vlasy a malou štíhlou postavu.

„Konečně někdo z louisianské bandy! Ostatní se schovávají? Pověz té své děvce, že ji přišpendlím ke stěně! Ta vražda našeho krále jí neprojde! Postarám se o to, aby skončila probodnutá a vystavená slunci na střeše tohohle hotelu!“

Bohužel jsem řekla to první, co mi slina přinesla na jazyk. „Nechte si medy na koledy,“ vyhrkla jsem jako jedenáctiletá holka. „A mimochodem, co jste vlastně zač?“

Samozřejmě to nemohl být nikdo jiný než Jennifer Caterová. Užuž jsem otevírala pusu, abych jí vysvětlila, že její král měl charakter, který vůbec nestojí za komentář, ale pak jsem si řekla, že si radši ponechám hlavu tam, kde je, protože téhle holce stačilo málo, aby úplně ztratila nervy.

Řekla bych, že byla pořádně nasupená.

„Vysaju tě do poslední kapky,“ vyhrkla chraptivě. V té chvíli jsme už na sebe soustředily značnou pozornost.

„No ne!“ řekla jsem, rozčilená k nepříčetnosti. „Jsem celá vyděšená. Nechtěla byste to zopakovat před soudem? Opravte mě, jestli se mýlím, ale nemají upíři zakázáno… Ach ano, zákon jim zakazuje vyhrožovat lidem smrtí. Nebo jsem to pochopila špatně?“

„Na lidský zákony kašlu,“ opáčila Jennifer Caterová, ale oheň v jejích očích pohasl, protože si uvědomila, že naši hádku poslouchá celá hotelová hala, včetně mnoha lidí a několika upírů, kteří by byli nejradši, kdyby vyklidila pole.

„Sophie-Anne Leclerqová bude souzená podle našich zákonů,“ pohrozila Jennifer na rozloučenou. „A soud ji shledá vinnou. Arkansas bude můj. S celou parádou.“

„To tedy bude výhra,“ ušklíbla jsem se. Arkansas, Louisiana a Mississippi byly tři chudé státy, přimknuté k sobě hlavně kvůli společnému pocitu méněcennosti. Byly si navzájem vděčné, protože se poctivě střídaly na posledních příčkách téměř všech žebříčků zveřejňovaných ve Spojených státech − v přehledech míry chudoby, těhotenství nezletilých, úmrtnosti na rakovinu, negramotnosti… O všechny tyto pocty jsme se spravedlivě dělili.

Jennifer odkráčela, aniž se pokusila vyprovokovat další konflikt. Byla krutá a ke všemu odhodlaná, ale myslím, že Sophie-Anne by jí byla kdykoliv schopná ukázat, zač je toho loket. Kdybych si potrpěla na sázky, rozhodně bych si vsadila na francouzského koně.

S Barrym jsme jen pokrčili rameny. Incident skončil. Znovu jsme se uchopili za ruce.

Další problémy, sdělil mi po chvíli Barry odevzdaně.

Soustředila jsem myšlenky stejným směrem jako on. Zjistila jsem, že se k nám kvapem blíží měňavec, který se převtěluje v tygra.

Pustila jsem Barryho ruku, otočila se, rozpřáhla paže a po tváři se mi rozlil široký úsměv. „Quinne!“ zvolala jsem a Quinn mě po krátkém zaváhání, při němž se tvářil poněkud nerozhodně, sevřel do náruče.

Objala jsem ho a těsně se k němu přivinula a on mi mé objetí oplatil tak nadšeně, že mi málem popraskala žebra. Hned nato mě políbil a já se musela ze všech sil krotit, abych ten polibek udržela ve společensky únosných mezích.

Když jsme se od sebe odlepili a já se mohla nadýchnout, uvědomila jsem si, že Barry stojí několik kroků od nás, topí se v rozpacích a neví, jak se má tvářit.

„Quinne, tohle je Barry Bellboy,“ představila jsem ho a snažila se potlačit nervozitu. „Je to jediný telepat, kterého znám. Pracuje pro Stana Davise, krále Texasu.“

Quinn napřáhl ruku k Barrymu, který se z jakéhosi důvodu stále tvářil rozpačitě. Zřejmě jsme se do toho přenosu myšlenek až příliš vžili. Cítila jsem, jak mi tváře polévá horko. Ale usoudila jsem, že nejlepší bude chovat se jako kdyby se nic nedělo, a také jsem to udělala. Ale cítila jsem, jak mi cuká v koutku úst. A Barry teď vypadal spíš pobaveně.

„Těší mě, že vás poznávám, Barry,“ řekl svým znělým hlasem Quinn.

„Máte na starosti organizaci společenských akcí?“ zeptal se Barry.

„Jo, to jsem já.“

„Už jsem o vás slyšel,“ pokračoval Barry. „Ohromný bojovník. Mezi upíry máte skvělou pověst, jen co je pravda.“

Sklonila jsem hlavu. Něco mi tu nesedělo. „Ohromný bojovník?“ zeptala jsem se.

„Potom ti to vysvětlím,“ řekl mi Quinn a ústa se mu stáhla do tvrdé linky.

Barry přeletěl pohledem ze mě na Quinna a jeho rysy také ztvrdly. Tak energický výraz mě u něj překvapil. „On vám ještě nic neřekl?“ zeptal se mě a odpověď si okamžitě přečetl v mé hlavě. „Poslyšte, člověče, to není fér,“ řekl Quinnovi. „Měla by to vědět.“

Quinn málem zavrčel. „Brzy jí to povím!“

„Brzy?“ Quinnovy myšlenky byly zmatené a plné zloby. „Třeba teď?“

V té chvíli k nám však přes celou hotelovou halu zamířila nějaká žena. Byla to ta nejděsivější bytost ženského pohlaví, jakou jsem kdy viděla, a že jsem jich už viděla víc než dost! Byla vysoká něco přes sto padesát centimetrů, na hlavě měla mohutnou hřívu kudrnatých havraních vlasů a v podpaždí držela přilbu, která jí barevně ladila s brněním. To brnění bylo matně černé a ze všeho nejvíc připomínalo na míru ušitý sportovní oděv baseballového zadáka: chrániče hrudi, stehen, holení, a k tomu na předloktí široké kožené nátepníky se zavazováním na šňůrky. Na nohou měla těžké boty a při sobě meč, pistoli a malý samostříl, vše v příslušných pouzdrech.

Zmohla jsem se jenom na ohromený pohled.

„Vy jste ten Quinn?“ zeptala se mého přítele a zastavila se asi metr před ním. Mluvila se silným cizím přízvukem, jehož původ jsem nepoznala.

„Ano, jsem,“ odpověděl Quinn. Všimla jsem si, že ho příchod téhle smrtonosné bytosti neohromil ani zdaleka tak jako mě.

„Jsem Batanya. Máte na starosti zvláštní akce. Spadají do toho i bezpečnostní opatření? Ráda bych s vámi probrala speciální požadavky svého klienta.“

„Měl jsem dojem, že bezpečnostní opatření máte na starosti vy,“ odpověděl Quinn.

Batanya se usmála, ale byl to úsměv, při kterém normálnímu člověku stydla krev v žilách. „Ano, to je pravda, ale jeho ochrana by byla snazší, kdyby…“

„Za bezpečnost neodpovídám. Mám na starosti jenom ceremoniály a obřady.“

„Dobře,“ odpověděla, ale její přízvuk změnil tuto prostou větu v závažné sdělení. „S kým si tedy můžu promluvit?“

„S Toddem Donatim. Má kancelář za recepcí, v prostoru pro personál. Některý z recepčních vám to ukáže.“

„Promiňte,“ ozvala jsem se.

„Ano?“ Žena se na mě zadívala přes svůj nos, rovný jako střela. Ale nebyl to nepřátelský ani arogantní pohled, jenom znepokojený.

„Jsem Sookie Stackhouseová,“ řekla jsem. „Pro koho pracujete, slečno Batanyo?“

„Pro krále Kentucky,“ odpověděla. „Přepravil nás sem s velkými náklady. Takže lituju, že jak to teď vypadá, nemůžu udělat nic, čím bych zabránila jeho vraždě.“

„Jak to myslíte?“ Začala mě přemáhat nervozita a strach.

Osobní strážkyně se zatvářila, jako kdyby mi chtěla odpovědět, ale nedostala se k tomu.

„Batanyo!“ Přes halu k ženě spěchal mladý upír s nakrátko ostříhanými vlasy a v černém gotickém oděvu. Když se pak zastavil u této nesmírně působivé ženy, vypadalo celé jeho vzezření ještě kuriózněji. „Pán tvrdí, že tě u sebe potřebuje.“

„Už jdu,“ odpověděla Batanya. „Vím, kde je moje místo. Ale musím protestovat proti tomu, že vedení hotelu mi komplikuje práci víc, než je zdrávo.“

„Stěžuj si sama na sebe,“ usadil ji mladík stroze.

Batanya si ho změřila pohledem, který bych si od ní nikdy v životě nechtěla vysloužit. Potom ukázala na nás a postupně nás představila. „Tohle je slečna Stackhouseová,“ řekla a podala mi pravici. Ještě nikdy jsem se nesetkala s dlaní a prsty, které by se daly označit jako svalnaté. „A pan Quinn.“ Quinn se také dočkal stisku ruky, kdežto Barry pouhého pokývání hlavou, protože se Batanye nepředstavil. „Zajdu za tím Toddem Donatim. Promiňte, že jsem vás obtěžovala, když bezpečnost nespadá do vašeho pole působnosti.“

„No ne!“ vydechla jsem a zadívala se za odcházející Batanyou. Pod jejími koženými kalhotami, které jí všude těsně přiléhaly k tělu, se při každém ženině pohybu rýsovaly všechny svaly a bylo jasně vidět, jak se napínají a zase uvolňují. Připadalo mi to jako praktická lekce z anatomie.

„Z jaké galaxie sem přicestovala?“ zeptal se Barry omámeným tónem.

„Z galaxie ne, ale z jiné dimenze. Je to Britlingenka.“

Čekali jsme na objasnění.

„Je to osobní strážkyně. Vynikající osobní strážkyně,“ vysvětloval Quinn. „Britlingenové jsou nejlepší. Musíte být hodně bohatí, abyste si mohli najmout čarodějnici, která je sem dokáže přenést a dojednat s jejich společenstvím podmínky, za kterých se ujmou určitého úkolu. Jakmile ho pak splní, čarodějnice je zase musí poslat nazpátek. Tady je nemůžete nechat. Mají naprosto odlišné zákony. Diametrálně odlišné.“

„Chceš mi říct, že král Kentucky zaplatil fůru peněz, jen aby tu ženu dostal do téhle dimenze?“ Za poslední dva roky jsem už zažila fůru neobyčejných věcí, ale tahle jim nasadila korunu.

„Je to skutečně mimořádné opatření. Zajímalo by mě, čeho se král tolik bojí. Kentucky se zrovna netopí v penězích.“

„Možná sází na správného koně,“ poznamenala jsem, protože jsem měla svou vlastní královnu, o kterou jsem se mohla bát.

„Zlato, musím se už vrátit k práci,“ omluvil se mi Quinn a vrhl nepřátelský pohled po Barrym. „Vím, že si potřebujeme promluvit. Ale musím na ten nadcházející proces obstarat soudce a pak ještě zajistit svatební obřad. Jednání mezi králem Indiany a králem Mississippi už zdárně skončilo, takže do toho chtějí praštit už teď, dokud tu jsou úplně všichni.“

„Russell se bude ženit?“ Usmála jsem se. Zajímalo mě, jestli bude nevěstou nebo ženichem, anebo od obojího kousek.

„Jo, ale zatím to nikomu neříkej. Oznámí to dneska večer.“

„Takže kdy si spolu promluvíme?“

„Přijdu za tebou, jakmile se ráno upíři uloží k spánku. Kde jsi ubytovaná?“

„Mám spolubydlící,“ řekla jsem, ale stejně jsem mu řekla číslo pokoje.

„Pokud tam bude, něco si najdeme a půjdeme jinam,“ řekl mi Quinn a mrkl na hodinky. „Poslyš, neboj se, všechno je v pořádku.“

Zajímalo mě, čeho bych se asi tak měla bát. Teď mě hlavně zajímalo, kde je ta jiná dimenze a jak těžké je přenést z ní ty schopné osobní strážce. Zajímalo mě, kdo se odhodlá k zaplacení tak obrovských nákladů na takový přenos. Ne že by Batanya nevypadala zatraceně výkonně a schopně, ale tak obrovské úsilí, které vyvinul král Kentucky, zavánělo mimořádnými obavami. Kdo po něm jde?

Z myšlenek mě vyrušilo zabzučení pageru, které mi zvěstovalo, že se mám vrátit do královnina apartmá. Barryho pager se ozval také. Zadívali jsme se na sebe.

Zpátky do práce! sdělil mi telepaticky cestou k výtahu. Mrzí mě, jestli jsem způsobil nějaký problém mezi vámi a Quinnem.

Tohle nemyslíte vážně.

Zaletěl ke mně pohledem. Měl v sobě tolik taktu, že se zatvářil zahanbeně. Asi ne. Než jsem sem odjel, představoval jsem si, jak tady budeme spolu. No a Quinn mi tu představu jaksi narušil.

Ach… ach!

Netrapte se − nemusíte si vymýšlet žádnou odpověď. Bylo to jen takové fantazírování. Teď když jsme skutečně spolu, budu se muset přizpůsobit realitě.

Ach!

Ale neměl jsem se nechat strhnout svým zklamáním a udělat ze sebe pitomce.

Ach! To nic. S Quinnem to určitě dáme do pořádku.

Takže jste to mé fantazírování neodhalila? Podařilo se mi ho před vámi utajit?

Rázně jsem přikývla.

No, aspoň tohle stojí za to.

Usmála jsem se na něj. Každý o něčem sníme, sdělila jsem mu. Já například o tom, že zjistím, kde král Kentucky sebral tolik peněz a kdo najal tu osobní strážkyni. Nebyla to ta nejděsivější věc, jakou jste kdy viděl?

Ne, odpověděl k mému překvapení Barry. Nejděsivější věc, jakou jsem kdy viděl… no, Batanya to nebyla. Hned nato uzavřel komunikační kanál mezi našimi mozky a odhodil klíč. Sigebert nám otevřel dveře do královnina apartmá a my se znovu ocitli v práci.

Jakmile Barry a jeho delegace odešli, gestem ruky jsem královně naznačila, že bych jí ráda něco řekla, pokud mě chce vyslechnout. Sophie-Anne s Andrem právě debatovali o Stanových pohnutkách k této významné návštěvě, ale oba zároveň zmlkli. Bylo to zvláštní. Hlavy měli skloněné ve stejném úhlu a jejich mimořádná bledost a strnulost ve mně vyvolávala dojem, že se dívám na nějaké umělecké dílo vytesané do mramoru. Mohlo by se jmenovat „Nymfa a Satyr odpočívají“, nebo tak nějak.

„Víte, kdo jsou Britlingenové?“ zeptala jsem se. Při vyslovení neznámého slova jsem se málem zakoktala.

Královna přikývla. Andre vyčkával.

„Jednu z nich jsem viděla,“ řekla jsem a královna trhla hlavou.

„Kdo se odhodlal vynaložit tak obrovské náklady, aby si najal Britlingenku?“ zeptal se Andre.

Všechno jsem jim vylíčila.

Královna vypadala… no, je těžké popsat, jak vypadala. Možná trochu znepokojeně, možná překvapeně, že se mi podařilo zjistit ve vestibulu tolik informací.

„Vůbec jsem netušila, že bude tak užitečné mít lidskou pomocnou sílu,“ řekla Andremu. „Ostatní lidé si před ní nebudou dávat pozor na pusu. Vždyť dokonce i Britlingenka před ní neměla žádné zábrany.“

Pokud jsem mohla soudit z Andreho výrazu, možná tak trochu žárlil.

„Na druhou stranu je ale pravda, že s tím nemůžu vůbec nic udělat,“ řekla jsem. „Můžu vám prozradit, co jsem slyšela, ale je to informace, která se nedá dokázat.“

„Kde vzal Kentucky tolik peněz?“ zeptal se Andre.

Královna zavrtěla hlavou, jako kdyby chtěla naznačit, že to vůbec netuší a že jí na tom ani moc nezáleží. „Viděla jste Jennifer Caterovou?“

„Ano, madam.“

„Co říkala?“ zeptal se Andre.

„Že mě vysaje do poslední kapky a vás že připíchne na střechu hotelu a vystaví slunci.“

V místnosti na chvíli zavládlo hrobové ticho.

Nakonec je přerušila Sophie-Anne. „Hloupá Jennifer! Jak to říkával Chester? Že jsou jí kalhoty příliš těsné. Co si počít? Zajímalo by mě, jestli by přijala mého kurýra.“

Královna a Andre na sebe upřeli soustředěný pohled, z něhož jsem usoudila, že spolu vedou soukromý telepatický rozhovor.

„Mám dojem, že se ubytovala v apartmá, které si pro sebe rezervoval Arkansas,“ řekla královna Andremu. Ten zvedl hotelový telefon a zavolal do recepce. Nebylo to poprvé, co jsem slyšela, že pokud někdo mluví například o králi Kentucky nebo královně Louisiany, vynechává výrazy „král“ nebo „královna“ a používá pro jejich označení pouhý zeměpisný název státu − Kentucky nebo Louisiana. Ale slyšet z královniných úst jméno Arkansas jako synonymum pro jejího bývalého manžela, bez ohledu na to, jak divoce jejich manželství skončilo, mi připadalo nesmírně neosobní.

„Ano,“ řekl Andre, když zavěsil.

„Možná bychom ji měli navštívit,“ prohlásila královna. Potom se mezi nimi znovu odehrála stejná výměna myšlenek, což byl zřejmě jejich způsob konverzace. Podobně jako můj a Barryho, napadlo mě. „Určitě nás přijme. Má něco na srdci a chce mi to říct z očí do očí.“ Královna zvedla sluchátko, ale z jejího pohybu bylo zřejmé, že to běžně nedělá. Vlastnoručně také vytočila číslo pokoje.

„Jennifer,“ řekla roztomile a chvíli poslouchala vodopád slov, z nichž jsem rozuměla jen některým. Hlas Jennifer Caterové nezněl o nic příjemněji než předtím v hotelové hale.

„Jennifer, musíme si promluvit.“ Královnina slova zněla ještě roztomileji, ale zároveň daleko odhodlaněji. Na druhém konci linky se rozhostilo ticho. „Dveře k diskusi a k jednání jsou otevřené, Jennifer,“ pokračovala Sophie-Anne. „Přinejmenším ty moje. A vaše?“ Pak se zřejmě znovu ozvala Jennifer. „Za pár minut jsme dole.“ Královna zavěsila a nadlouho se odmlčela.

Připadalo mi, že návštěva Jennifer Caterové, která na královnu podala žalobu, v níž ji viní z vraždy Petera Threadgilla, je velice špatný nápad. Andre však souhlasně pokyvoval hlavou.

Po královnině rozhovoru s její úhlavní nepřítelkyní jsem se domnívala, že se do pokoje v prostorách vyhrazených pro arkansaskou skupinu vypravíme okamžitě. Ale královna možná nebyla tak pevně rozhodnutá, jak se zdálo. Místo aby se bez prodlení vrhla do rozhodující bitvy s Jennifer Caterovou, začala se jen loudavě připravovat k odchodu. Nejdříve se trochu upravila, potom se přezula, posléze hledala klíč od pokoje a tak dále. Po chvilce zazvonil telefon a vedení hotelu se dotazovalo, jaké pokojové služby si mohou lidé z její delegace objednávat na účet pokoje. Takže uběhlo asi patnáct minut, než jsme vyšli z apartmá. Sigebert právě vycházel ze dveří vedoucích ke schodišti a u výtahu se téměř srazil s Andrem.

Jennifer Caterová byla i se svou delegací ubytovaná v sedmém podlaží. U jejích dveří nikdo nehlídal, z čehož jsem usoudila, že zřejmě nemá vlastního bodyguarda. Andre zaklepal na dveře a Sophie-Anne se napřímila v očekávání nadcházejícího setkání. Přitom mi věnovala nečekaný úsměv. Snažila jsem se ani nepohnout.

Dveře se rozletěly. Uvnitř apartmá panovala tma.

Zápach, který se vyvalil ze dveří, byl nezaměnitelný.

„Nuže,“ prohlásila královna. „Jennifer Caterová je mrtvá.“