„Mám sbaleno,“ zahalekala jsem.
„No, nepřipadám si tak opuštěně, abych se rozbrečela,“ řekla Amelia. Laskavě souhlasila, že mě odveze na letiště, ale chtěla jsem ji ještě přimět, aby mi slíbila, že se dnes ráno bude chovat mile. Po celou dobu, co jsem se líčila, se tvářila sklíčeně.
„Kéž bych mohla jet s tebou!“ vzdychla a přiznala tak, co se jí honí hlavou. Samozřejmě, že jsem věděla, čím se užírá, ještě než to vyslovila nahlas, ale nemohla jsem s tím nic udělat.
„Nemám právo zvát nebo nezvat někoho dalšího. Jsem jen placená síla.“
„Já vím,“ zabručela. „Budu vybírat poštu, zalívat kytky a kartáčovat Boba. Hele, slyšela jsem, že ten pojišťovák, který pracuje pro státní pojišťovnu Pelican, hledá někoho do recepce, protože jeho dosavadní recepční se musí na plný úvazek starat o matku, kterou evakuovali z New Orleansu.“
„Tak tam zajdi a o to místo požádej,“ poradila jsem jí. „Určitě se ti tam bude líbit.“ Ten pojišťovák byl totiž čaroděj, který si při práci pomáhal různými kouzly. „Greg Aubert se ti bude líbit. A zjistíš, že je zajímavý.“ Doufala jsem, že přijímací pohovor bude pro Amelii znamenat příjemné překvapení.
Amelia se na mě podívala koutkem oka a pousmála se. „Hele, vypadá k světu a je bez závazků?“
„Ne, ale má jiné zajímavé rysy. A nezapomeň, co jsi slíbila Bobovi! Že si už nic nezačneš s žádným mužským.“
„No jo, no jo.“ Amelia se zatvářila zoufale. „Pojď, najdeme si ten tvůj hotel!“
Amelia mě učila zacházet s Hadleyiným počítačem, který jsem si přivezla z jejího bytu v New Orleansu. Nejdřív jsem si myslela, že ho prodám, ale Amelia mě přiměla, abych si ho doma nainstalovala. Na starém stole v rohu místnosti, nacházející se v nejstarší části domu, kterou jsem využívala jako obývací pokoj, vypadal směšně. Amelia zaplatila zvláštní telefonní linku na internet, protože ji potřebovala, aby nahoře mohla používat notebook. Já jsem byla ještě nervózní začátečnice.
Amelia klikla na Google a do vyhledávače napsala heslo Hotel Pyramida z Gízy. A za chvilku jsme už zíraly na obrázek, který vyskočil na monitoru. Většina hotelů pro upíry se nacházela ve velkých městských aglomeracích, jako třeba právě v Rhodes − a byla turistickou atrakcí. Hotel Pyramida měl pochopitelně tvar odpovídající svému názvu a byl obložený bronzově zbarveným reflexním sklem. Celé jedno patro v dolní části budovy mělo obklad o poznání světlejší.
„Není to úplně ono… hmmm.“ Amelia hleděla na monitor s hlavou nakloněnou na stranu.
„Ten sklon je dost malý,“ poznamenala jsem a Amelia přikývla.
„Máš pravdu. Vypadá to, jako kdyby si chtěli postavit pyramidu, ale nezmohli se na tolik pater, aby vypadala jak se sluší a patří. Ten úhel sklonu neodpovídá, takže nepůsobí dost impozantně.“
„A ten přízemní čtverec je moc obrovský.“
„To taky. Tam jsou zřejmě společenské prostory.“
„Není u něj parkoviště,“ poznamenala jsem s očima stále přilepenýma na monitoru.
„To bude určitě v podzemí. Tam se dá postavit docela snadno.“
„Je to na břehu jezera,“ řekla jsem. „Hele, musím vidět Michiganské jezero. Mezi jezerem a hotelem je jen malý park.“
„A asi šest jízdních pruhů plných uhánějících aut,“ doplnila mě Amelia.
„No jo, to taky.“
„Ale je to blízko nákupní zóny,“ pokračovala Amelia.
„Je tam poschodí vyhrazené jen pro lidi,“ četla jsem z monitoru. „Vsadím se, že je to tohle patro, to nejsvětlejší. Nejdřív jsem měla dojem, že je to jen designérský prvek, ale určitě to udělali kvůli tomu, aby lidi mohli za dne vyjít na světlo. Potřebují ho k životu.“
„Ve skutečnosti to nařizuje zákon,“ poznamenala Amelia. „Co je tam ještě? Společenské sály, bla bla bla. Kromě poschodí pro obyčejné smrtelníky je všude neprůsvitné sklo. Luxusně vybavené pokoje na nejvyšší úrovni, bla bla bla. Speciálně vyškolený personál, schopný vyhovět požadavkům upírů. Znamená to, že tamní zaměstnanci jsou dárci krve nebo patolízalské matrace?“
Amelia byla cynická. Ale potom, co jsem se dozvěděla, kdo je její otec, mě to nepřekvapovalo.
„Ráda bych se podívala do toho nejvyššího pokoje, který je až na vrcholu pyramidy,“ řekla jsem.
„Nemůžeš. Tady se píše, že tohle patro není pro hosty. Vlastně je to prostor, kde je umístěná veškerá klimatizace.“
„Jéje, sakra, už mám nejvyšší čas!“ vyhrkla jsem s pohledem upřeným na hodinky.
„No jo,“ odpověděla Amelia a dál zachmuřeně zírala na monitor.
„Budu pryč jen týden,“ chlácholila jsem ji. Amelia patřila k lidem, kteří nedokážou být sami. Sešly jsme spolu do přízemí a odnesly zavazadla do auta.
„Mám číslo do hotelu, kdyby bylo zapotřebí. Mám taky číslo na tvůj mobil. Přibalila sis nabíječku?“ vyptávala se mě, když pak mířila po štěrkové příjezdové cestě na Hummingbird Road. Musely jsme totiž objet Bon Temps, abychom se dostaly na mezistátní dálnici.
„Jo.“ A taky kartáček na zuby, holicí strojek, deodorant, fén na vlasy (pro jistotu), make-up, všechny své nové šaty a ještě pár kousků navíc, spoustu bot, noční košile, Ameliin cestovní budík, spodní prádlo, pár kousků bižuterie, náhradní kabelku a dva paperbacky. „Jsem ti vděčná, žes mi půjčila ty tašky.“ Amelia mi poskytla velkou červenou brašnu na kolečkách, vak na oblečení ve stejném provedení a k tomu i příruční kabelu, do které jsem si napěchovala knížku, sešit s křížovkami, přenosný CD přehrávač, sluchátka a kazetu s několika cédéčky.
Cestou jsme toho spolu moc nenamluvily. Uvažovala jsem, co to bude obnášet, když nechám v našem rodinném domě Amelii samotnou. Vždyť tu Stackhouseovi žili celých sto sedmdesát let.
Naše sporadická konverzace ustala, když se před námi objevilo letiště. Zdálo se, že už jsme si všechno řekly. Dojely jsme sice na hlavní shreveportský terminál, ale měly jsme namířeno do malého hangáru. Kdyby Eric nezamluvil charterové letadlo už před několika týdny, měl by teď obrovské potíže, protože veškerou kapacitu aerolinek vyčerpávala nadcházející vrcholná konference. Všechny zúčastněné státy vysílaly na místo konání své delegace a do středoamerické skupiny patřila většina Střední Ameriky od Mexického zálivu až po kanadskou hranici.
Před několika měsíci by louisianská delegace potřebovala dvě letadla. Teď stačí jedno, zvlášť když několik členů výpravy odletělo na místo v předstihu. Po schůzce v Transfusii jsem si přečetla seznam nezvěstných upírů a ke své obrovské lítosti jsem na něm objevila i Melanii a Chestera. Setkala jsem se s nimi v královnině sídle v New Orleansu, a přestože jsme neměli dost času na nějaké větší sblížení, připadali mi jako milí upíři.
U brány zasazené v plotu, jímž byl obehnaný hangár, stál strážný, který nás vpustil dovnitř až potom, co zkontroloval moje i Ameliiny doklady. Byl to normální smrtelník, policista ve výslužbě, ale připadal mi bdělý a zdatný. „Odbočte doprava a za vraty na východní straně je parkoviště,“ řekl.
Amelia se za jízdy trochu předklonila, ale vrata byla dobře vidět, a navíc tam už stála jiná auta. Bylo asi deset hodin dopoledne a do jinak teplého vzduchu pronikal od země mírný chlad jako lehká předzvěst blížícího se podzimu. Po parném létě mi připadala docela příjemná. Pam tvrdila, že v Rhodes bude ještě chladněji. Na internetu prozkoumala předpověď počasí na příští týden a zatelefonovala mi, abych si přibalila svetr. Hlas jí zněl téměř rozrušeně, což u ní bylo něco naprosto nevídaného. Získala jsem z toho dojem, že se Pam už nemůže dočkat a že je ze Shreveportu a z baru unavená. Nebo se mi to možná jenom zdálo.
Amelia mi pomohla vyložit zavazadla. Než mi je půjčila, musela z nich sejmout spoustu čar a kouzel. Nezeptala jsem se jí, co by se stalo, kdyby na to zapomněla. Vytáhla jsem pevnou rukojeť brašny na kolečkách a přehodila si přes rameno příruční kabelu. Amelia se chopila zavěšeného vaku na oblečení a otevřela dveře. V hangáru jsem nikdy předtím nebyla, ale vypadal přesně tak, jak jsem ho znala z filmů − impozantně. Stálo tu několik letadel, ale podle instrukcí, které nám dala Pam, jsme pokračovaly k obrovské otevřené západní stěně. Letadlo letecké společnosti Anubis Air stálo venku a uniformovaní zaměstnanci aerolinek nakládali na běžící pás rakve a zavazadla. Všichni měli na sobě černé stejnokroje se stylizovanou šakalí hlavou na hrudi. Ten znak mě dost popuzoval. Občas k nám zaletěli pohledem, ale až do chvíle, kdy jsme došly ke schůdkům do letadla, nás nikdo neoslovil a nikdo nás nepožádal o doklady.
U paty schůdků nás očekával Bobby Burnham s psací deskou. Vzhledem k tomu, že jsme stáli na denním světle, bylo jasné, že Bobby není upír, i když jeho bledá pleť a strohý výraz naznačovaly opak. Nikdy předtím jsem se s ním nesetkala, ale věděla jsem kdo to je, stejně jako on zase okamžitě poznal mě. Vyčetla jsem mu to z hlavy. Ale ani jeho vnitřní jistota mu nezabránila, aby neprověřil moje doklady a nevyhledal si mé jméno v tom svém zatraceném seznamu. Přitom vyslal dlouhý pohled k Amelii, jako kdyby netušil, že by ho klidně mohla proměnit v ropuchu. (Právě tohle se totiž Amelii honilo hlavou.)
„Měl by zakvákat,“ zamumlala jsem a Amelia se usmála.
Bobby se představil, pokýval hlavou a řekl: „Vaše jméno je na seznamu, slečno Stackhouseová, ale slečna Broadwayová tam není. Svoje zavazadla si bohužel budete muset odnést nahoru sama.“ Bobby si jaksepatří vychutnával svou moc.
Amelia si pro sebe něco zamumlala a Bobby vyhrkl: „Tu těžkou kabelu vám vynesu do schodů, slečno Stackhouseová. Tu druhou tašku už zvládnete sama? Pokud ne, seběhnu dolů a vezmu nahoru i tu.“ Ohromený výraz, který se mu objevil na tváři, byl k nezaplacení, ale snažila jsem se netvářit se příliš pobaveně.
„Děkuju, zvládnu to,“ ujistila jsem ho a vzala si od Amelie vak s oblečením, zatímco se Bobby s těžším zavazadlem pachtil vzhůru.
„Amelie, ty rošťando,“ řekla jsem, ale nijak rozzlobeně.
„Co je to za kreténa?“ zeptala se mě Amelia.
„Bobby Burnham. Je to Ericův asistent na denní práce.“ Všichni upíři, kteří zaujímají určité postavení, mají někoho podobného. Bobby byl nejnovější přírůstek mezi Ericovými zaměstnanci.
„Co dělá? Utírá prach z rakví?“
„Ne, domlouvá mu obchodní schůzky, chodí do banky, vyzvedává věci z čistírny, jedná se státními úřady, které mají otevřeno jen ve dne, a tak.“
„Takže je to poskok.“
„No, jo. Ale důležitý poskok. Je to Ericův poskok.“
Bobby teď scházel ze schodů a na tváři měl dosud překvapený výraz, jako kdyby mu nešlo na rozum, kde se v něm najednou vzala ta zdvořilost a ochota. „Už mu nic neprováděj,“ poprosila jsem Amelii, protože jsem poznala, že uvažuje o nějaké další lotrovině.
Viděla jsem, jak jí zasvítilo v očích, než si uvědomila, co jí říkám. „Jo, byla to jen taková drobnost. Nesnáším pitomce, kterým moc stoupá do hlavy.“
„Komu ne? Poslyš, za týden se uvidíme. Díky, že jsi mě sem dovezla.“
„No jo.“ Vyslala ke mně smutný úsměv. „Pěkně si to tam užij a nenech se zabít, pokousat nebo tak.“
V náhlém návalu citů jsem ji objala a ona mi překvapivě objetí oplatila.
„Pořádně se starej o Boba,“ řekla jsem ještě a pak jsem vystoupala po schodech nahoru.
Nemohla jsem se ubránit lehké nervozitě, protože jsem − byť nakrátko − zpřetrhávala svazky s životem, který jsem až dosud vedla a dobře znala. Letuška společnosti Anubis Air mi v kabině řekla: „Posaďte se kam chcete, slečno Stackhouseová.“ Vzala si ode mě vak s oblečením a odložila ho stranou. Vnitřek ničím nepřipomínal interiér stroje určeného k přepravě lidí. Přinejmenším právě tohle hlásala webová stránka aerolinek Anubis Air. Tahle společnost se specializovala výhradně na transport spících upírů a podle toho byla navržena a vybavena i jejich letadla. O spolucestující normální smrtelníky jim šlo až ve druhé řadě. Podél stěn byly umístěny držáky na rakve, připomínající obrovské skříňky na zavazadla, a v přední části byly tři řady sedadel uprostřed, tři sedadla napravo a dvě nalevo pro lidi jako já… nebo přinejmenším pro lidi, kteří se na nadcházející konferenci nějak chystali pomáhat upírům. Když jsem vešla dovnitř, seděly tu už tři osoby. No, vlastně jeden člověk a dva poloviční lidé.
„Buďte zdráv, pane Cataliade,“ pozdravila jsem tělnatého muže, který okamžitě vstal a po tváři se mu rozlil široký úsměv.
„Milá slečno Stackhouseová,“ pozdravil mě vřele, protože jinak to pan Cataliades ani neuměl. „Jsem moc rád, že vás zase vidím.“
„Já jsem také ráda, pane Cataliade.“
Pokud měl nějaké křestní jméno, neznala jsem je. Vedle něj seděla mladičká dívka s jasně rudými vlasy, které jí trčely do všech stran − jeho neteř. Jmenovala se Diantha a vždycky si potrpěla na výstřední oblečení, ale dnes tomu nasadila korunu. Měřila něco přes půldruhého metru, byla vyhublá a na sobě měla oranžové legíny do půli lýtek, modré tenisky, bílou pomačkanou sukni a batikový živůtek. Celý její zjev doslova bil do očí.
Když Diantha mluvila, zřejmě vůbec nepotřebovala dýchat, protože nedělala žádné pomlky.
„Jsemrádaževásvidím.“
„Já taky,“ odpověděla jsem, a protože už Diantha nepodnikla žádný další vstřícný krok, pokývala jsem hlavou. Některé nadpřirozené bytosti si potřásají rukou, ale jiné zase ne, takže musíte být ve střehu. Otočila jsem se k dalšímu cestujícímu. Vzhledem k tomu, že to byl normální člověk, cítila jsem pevnější půdu pod nohama a napřáhla jsem pravici. Muž se na okamžik zarazil a pak mi váhavě podal ruku, jako kdybych mu nabízela leklou rybu. Mdle mi stiskl dlaň a hned odtáhl prsty, jako kdyby bojoval s pokušením otřít si ruku o kalhoty.
„Slečno Stackhouseová, tohle je Johan Glassport, specialista na upíří právo.“
„Pane Glassporte, těší mě,“ řekla jsem zdvořile a snažila se netvářit dotčeně.
„Johane, to je slečna Stackhouseová, královnina telepatka,“ řekl pan Cataliades zdvořile. Cataliadův smysl pro humor byl stejně impozantní jako objem jeho pasu. Dokonce i teď mu v očích svítily veselé ohníčky. Jenomže nesmíte zapomenout, že pan Cataliades nebyl normální člověk, ale z valné části patřil mezi démony. Jeho neteř Diantha měla v sobě démona jen polovinu, její strýc mnohem víc.
Johan si mě přeměřil rychlým pohledem od hlavy až po paty, téměř slyšitelně si odfrkl a vrátil se ke knize, kterou měl rozloženou na klíně.
Zakrátko nám letuška začala podávat obvyklá ponaučení a informace o letu, takže jsem se uvelebila na sedadle. Krátce poté jsme vzlétli. Chování Johna Glassporta mě tak znechutilo, že jsem nebyla ani trochu nervózní.
Mám dojem, že jsem se ještě nikdy v životě nesetkala s takovou neomaleností. Možná, že obyvatelé severní Louisiany nemají peníze, a možná že se v této oblasti vyskytuje největší počet potratů u nezletilých těhotných dívek a množství dalších problémů, ale proboha, jsme zdvořilí!
„Johanjedebil,“ prohlásila Diantha.
Johan tomuto hodnocení nevěnoval nejmenší pozornost, pouze obrátil stránku v knize.
„Díky, drahoušku,“ řekl pan Cataliades. „Slečno Stackhouseová, povězte mi, co je u vás nového.“
Přesedla jsem si naproti svým třem spolucestujícím. „Moc toho není, pane Cataliade. Dostala jsem ten šek, jak už jsem vám psala. Děkuju vám, že jste uzavřel to pozůstalostní řízení po Hadley. Kdybyste si to rozmyslel a poslal mi účet, ráda vám ho uhradím.“ No, moc ráda ne, ale určitě by se mi ulevilo, že nemám žádné závazky.
„Ne, dítě. Tohle bylo to nejmenší, co jsem pro vás mohl udělat. Královna byla šťastná, že vám může vyjádřit svůj vděk aspoň tímhle způsobem, i když ten večer nedopadl podle jejích plánů.“
„Nikdo z nás si samozřejmě nepředstavoval, že by to mohlo skončit takhle.“ Vybavila jsem si Wybertovu hlavu, jak letí vzduchem jako kometa s krvavým ohonem, a zachvěla jsem se.
„Jste svědkyně,“ ozval se nečekaně Johan, vložil si záložku mezi stránky rozečtené knihy, zaklapl ji a upřel na mě bledé oči zvětšené dioptrickými skly. Z obtížného ratlíka, který se mu zadkem otírá o kalhoty, jsem se najednou změnila v cosi zajímavého a pozoruhodného.
„Jo. Jsem svědkyně.“
„V tom případě si musíme promluvit.“
„Vzhledem k tomu, že v tom důležitém procesu zastupujete královnu, velice mě překvapuje, že jste mě ještě nevyhledal a nepromluvil si se mnou,“ poznamenala jsem tím nejpřívětivějším tónem, jaký jsem ze sebe dokázala vyloudit.
„Královna měla určité problémy, když se mě snažila kontaktovat, a já jsem musel dokončit práci pro svého předcházejícího klienta,“ řekl Johan. Výraz v jeho hladké tváři se takřka nezměnil, ale neušlo mi, že se v ní objevilo jisté napětí.
„Johan byl ve vězení,“ prohlásila Diantha jasným, výrazným hlasem.
„To obvinění bylo samozřejmě naprosto nepodložené,“ řekl Johan.
„Samozřejmě, Johane,“ ozval se pan Cataliades mdle.
„Och!“ vydechla jsem. „Co to bylo za falešné obvinění?“
Johan se na mě znovu zadíval a tentokrát bylo v jeho pohledu mnohem méně arogance. „Byl jsem obviněn z napadení prostitutky v Mexiku.“
Nevěděla jsem, jak v Mexiku fungují policejní a soudní složky, ale připadalo mi neuvěřitelné, že by v téhle zemi zatkli Američana za pouhé napadení prostitutky. Ledaže by měl ten dotyčný spoustu nepřátel.
„Neměl jste náhodou něco v ruce, když jste ji napadl?“ zeptala jsem se ho se širokým úsměvem.
„Podle mě měl Johan v ruce nůž,“ řekl pan Cataliades ledovým hlasem.
Úsměv na tváři mi okamžitě pohasl. „Skončil jste v mexickém vězení za to, že jste tu ženu napadl nožem,“ řekla jsem. Kdo tady byl ten ratlík?
„Prostitutku,“ opravil mě Johan. „Tak znělo obvinění, ale byl jsem samozřejmě naprosto nevinný.“
„Samozřejmě.“
„Můj případ je teď vedlejší, slečno Stackhouseová. Mým úkolem je hájit královnu v případě obvinění, která proti ní byla vznesena, a vy jste důležitý svědek.“
„Jsem jediný svědek.“
„Ovšem − svědek úmrtí.“
„Šlo o několik úmrtí.“
„Na téhle konferenci má význam pouze jediné úmrtí − Petera Threadgilla.“
Při představě Wybertovy hlavy jsem zhluboka vzdychla a potom jsem potvrdila: „Ano, byla jsem tam.“
John byl možná morální odpad, ale ve svém řemesle se vyznal. Následovala dlouhá řada otázek a odpovědí, na jejich základě právník získal mnohem větší přehled o všech událostech než já, která jsem tam byla. Pan Cataliades nás se zájmem poslouchal a jen občas přispěl nějakou vysvětlující poznámkou ohledně průběhu večírku nebo stavebních dispozic královnina kláštera.
Diantha chvíli seděla na podlaze, vykládala si karty a poslouchala, ale asi po půlhodině si sklopila sedadlo a usnula.
Během tříhodinového letu se u nás občas objevila letuška a nabídla nám něco k pití a k zakousnutí. Po skončení rozhovoru s právníkem jsem vstala a odešla na toaletu. Byla to pro mě úplně nová zkušenost, protože jsem nikdy předtím podobné zařízení v letadle nepoužila. Místo abych se pak zase posadila, prošla jsem se po letadle a prohlédla si všechny rakve. K madlům každé z nich byla připevněná visačka se jménem, jaká se používá na zavazadla. Na palubě s námi cestoval Eric, Bill, královna, Andre a Sigebert. Našla jsem i rakev, ve které odpočíval královnin hostitel Gervaise a šerif třetího okrsku Cleo Babbitt. Královniny povinnosti přebírala během její nepřítomnosti šerifka druhého okrsku Arla Yvonne.
Královninu rakev zdobily perleťové intarzie, ale všechny ostatní byly hladké a bez okras, vyrobené z leštěného dřeva. Tito upíři si nepotrpěli na žádné moderní kovové schrány. Přejela jsem rukou po Ericově rakvi a představila si světlovlasého Vikinga, jak leží uvnitř bez jediné známky života.
„Gervaisova partnerka a Rasul odcestovali na místo už v noci, aby se předem ujistili, že je pro královnu všechno připraveno,“ ozval se za mým pravým ramenem hlas pana Cataliada. Trhla jsem sebou a vyjekla, takže královnin právník lehce zrůžověl. A rozchichotal se, jako kdyby už nikdy neměl přestat.
„Pohybujete se jako stín,“ poznamenala jsem s výrazem kyselým jako čerstvě vymačkaný citron.
„Zajímalo vás, kde je šerif pátého okrsku.“
„Ano, ale byl jste o pár myšlenek pozadu.“
„Nejsem telepat jako vy, moje milá. Jenom jsem si všímal vašeho výrazu a řeči těla. Počítala jste rakve a četla visačky.“
„Takže královna není jen panovnice, ale zároveň i šerifka vlastního okrsku.“
„Ano, vylučuje to organizační zmatky. Všichni panovníci k podobnému uspořádání nesahají, ale královna považuje za zbytečné neustále se radit se šerifem, když chce o něčem rozhodnout.“
„To ji přesně vystihuje.“ Zaletěla jsem pohledem k dalším dvěma spolucestujícím. Diantha ani Johan se nenudili − Cataliadova neteř spala, právník četl. Zajímalo by mě, co je to za knížku − jestli jde o nějakou odbornou publikaci plnou diagramů, nebo třeba popis zločinů Jacka Rozparovače, doplněný ilustracemi z jednotlivých míst činu. Nasvědčovala by tomu rychlost, s jakou Johan otáčel stránky.
„Jak to, že si královna najala takového právníka?“ zeptala jsem se co nejtišeji. „Připadá mi jako… jako břídil.“
„Johan Glassport je vyhlášený právník, a navíc bere i takové případy, kterých by se nikdo jiný neujal,“ vysvětlil mi pan Cataliades. „A kromě toho je vrah. Ale kdo z nás není, nemám pravdu?“ řekl a zabodl do mě své tmavé oči.
Jeho dlouhý pohled jsem mu okamžitě vrátila. „V sebeobraně nebo při ochraně života někoho, koho miluju, bych útočníka zabila,“ řekla jsem a přitom vážila každé slovo, které jsem vypouštěla z úst.
„To je nesmírně diplomaticky řečeno, slečno Stackhouseová. Já o sobě totéž říct nemůžu. Několik tvorů jsem zabil nebo roztrhal na kusy jenom proto, že mi to přineslo potěšení.“
Och, jejda! To bylo víc, než jsem chtěla vědět.
„Diantha zbožňuje lov vysoké zvěře a zabíjela lidi, aby mě zachránila. A společně se svou sestrou dokonce zlikvidovala pár ničemných upírů.“
Vryla jsem si do paměti, že se mám k jeho neteři chovat uctivěji. Zabít upíra je nesmírně obtížné. A Diantha je jako neřízená střela.
„A Johan?“ zeptala jsem se.
„Možná bychom měli Johanovy slabůstky na chvíli odložit stranou. V naší přítomnosti se stejně neodváží vystoupit z řady. Ale byla jste spokojená, jak si vedl, když vás prověřoval?“
„Takže o tohle mu šlo? No, myslím, že ano. Byl nesmírně důkladný, což je pro vás asi nejdůležitější.“
„Jistě.“
„Můžete mi prozradit, co se od té vrcholné konference vlastně očekává? O co královně jde?“
„Posaďme se a já vám to vysvětlím,“ řekl pan Cataliades.
Následující hodinu hovořil a já jsem poslouchala a kladla mu otázky.
Než se Diantha probudila a zívla, připadala jsem si připravená na všechny nové události, kterým jsem měla čelit v Rhodes. Johan Glassport zaklapl knihu a zadíval se na nás, jako kdyby byl připraven pustit se s námi do řeči.
„Pane Glassporte, už jste byl někdy v Rhodes?“ zeptal se ho pan Cataliades.
„Ano,“ odpověděl právník. „Míval jsem tam praxi. Vlastně jsem neustále pendloval mezi Rhodes a Chicagem. Bydlel jsem někde uprostřed.“
„Kdy jste odjel do Mexika?“ zajímala jsem se.
„No, asi před rokem nebo před dvěma lety,“ odpověděl. „Dostal jsem se tady do sporu se svými obchodními partnery a připadalo mi, že je vhodná doba…“
„Uprchnout z města?“ napověděla jsem mu ochotně.
„Sebrat peníze a zmizet?“ řekl pan Cataliades.
„Obojí,“ odpověděl Johan Glassport s prchavým úsměvem ve tváři.
2024 ©