„K tomu nemám co říct.“ Odemkla jsem auto a hodila dovnitř kabelku. Potom jsem se otočila k Pam, přestože jsem měla sto chutí posadit se za volant a odjet domů.
„Nevěděli jsme to,“ řekla upírka. Došla ke mně pomalým krokem, abych ji mohla sledovat. Sam nechal před svým mobilním domkem dvě zahradní židle, které obvykle stály vzadu za barovým pultem. Zvedla jsem je a přenesla k autu. Pam se okamžitě dovtípila, co tím myslím, a uvelebila se na jedné z nich. Já jsem se posadila na druhou.
Z úst se mi vydral hluboký tichý vzdech. Od svého návratu z New Orleansu jsem si kladla otázku, jestli upíři ze Shreveportu věděli, že Bill dostal za úkol dvořit se mi.
„I kdybych tehdy věděla, že Bill dostal nějaký zvláštní úkol, neřekla bych vám to, protože… upíři jsou pro mě na prvním místě.“ Pokrčila rameny. „Ale přísahám, že jsem to netušila.“
Chápavě jsem pokývla hlavou a napětí, které mě kdesi hluboko svíralo, náhle povolilo. Ale neměla jsem ponětí, jak bych jí měla odpovědět.
„Sookie, musím vám říct, že jste v našem okrsku způsobila obrovské problémy,“ řekla Pam, ale nezdálo se, že by ji to nějak trápilo. Prostě mi oznamovala holou skutečnost. Neměla jsem pocit, že bych se měla omlouvat. „Teď Bill zuří, ale neví, koho má nenávidět. Tíží ho výčitky svědomí a to se nelíbí nikomu. Eric se užírá kvůli tomu, že si vůbec nepamatuje ty dny, kdy se ukrýval u vás doma, a že neví, co vám vlastně dluží. Má zlost, že si vás královna Billovým prostřednictvím uchvátila pro své vlastní cíle. Vidí to tak, že tím vlastně pytlačila na jeho území. Felicia vás považuje za hotový postrach, protože řada našich barmanů zahynula v době, kdy jste se vyskytovala někde poblíž. Dlouhý Stín, Chow.“ Usmála se. „Och, a váš přítel Charles Twining!“
„Nebyla to moje vina.“ Poslouchala jsem Pam se stupňující se nervozitou. Je nebezpečné, když se na vás upíři zlobí. Dokonce i nynější barmanka v Transfusii − Felicia − byla mnohem silnější, než bych kdy mohla být já, přestože na upířím žebříčku zaujímala jednu z nejnižších příček.
„Myslím, že na tom vůbec nezáleží,“ poznamenala Pam podivuhodně zjihlým hlasem. „Když teď díky Andremu víme, že v sobě máte krev víly, bude mnohem snazší všechno tohle odepsat. Ale mám dojem, že v tom to není, nemám pravdu? Poznala jsem už hodně lidí pokrevně spřízněných s nadpřirozenými bytostmi, ale nikdo z nich neměl telepatické schopnosti. Myslím, že je to prostě ve vás. Vědomí, že ve vás koluje trocha krve z víly, nás samozřejmě naplňuje zvědavostí, jak byste asi chutnala. Musím přiznat, že ten doušek, který jsem okusila, když vás omámila ta menáda, mi připadal nesmírně lahodný, i když byl přiotrávený jejím jedem. Víly totiž milujeme, jak víte.“
„Milujete je k smrti,“ zašeptala jsem sama pro sebe, ale Pam to samozřejmě slyšela.
„Občas,“ přitakala s pousmáním. To byla celá Pam.
„Tak o co vlastně jde?“ Chtěla jsem už jet domů a zůstat člověkem. Zůstat sama sebou.
„Když vám říkám, že jsme o Billově dohodě s královnou nevěděli, myslím tím samozřejmě i Erica,“ řekla Pam prostě.
Sklopila jsem oči ke špičkám bot a snažila se zachovat klidný výraz.
„Právě tohle Erica nejvíc rozčiluje,“ pokračovala Pam, která nyní pečlivě volila každé slovo. „Zuří, že neprohlédl Billův plán. Zlobí se na vás, že jste se mu dostala pod kůži. Má vztek na královnu, protože je mnohem prohnanější než on. Díky tomu je samozřejmě královnou. Eric se nikdy nestane králem, pokud se nenaučí líp kontrolovat.“
„Vážně si o něj děláte starosti?“ Nikdy jsem si nevšimla, že by se Pam kvůli něčemu trápila. Když přikývla, vyklouzla mi z úst otázka: „Kde jste se s Ericem seznámila?“ Vždycky mě to zajímalo a teď jsem viděla, že Pam je ve sdílné náladě.
„Setkala jsem se s ním v Londýně tu noc, kdy jsem zemřela.“ Její hlas, který ke mně přicházel ze tmy plné stínů, zněl klidně. V matném světle bezpečnostní lampy jsem jí viděla do obličeje, který vypadal naprosto nevzrušeně. „Riskovala jsem všechno pro lásku. Asi je vám to k smíchu.“
Ke smíchu jsem měla hodně daleko.
„Svého času jsem byla strašná divoška. Tehdy se neslušelo, aby mladé dámy zůstávaly se šlechtici o samotě. Vlastně s žádnými muži. Dnes je to úplně jinak.“ Pam se zvlnily rty v letmém úsměvu. „Ale byla jsem romantická a odvážná. Pozdě večer jsem se vykradla z domu na schůzku s bratrancem mé nejlepší přítelkyně, která bydlela vedle nás. Ten bratranec k nim přijel z Bristolu na návštěvu a okamžitě jsme se navzájem začali přitahovat. Moji rodiče ho nepovažovali za vhodného nápadníka, protože nepatřil do naší společenské třídy, takže jsem věděla, že mu nepovolí, aby se o mě ucházel. A uvědomovala jsem si, že kdyby mě s ním někdo přistihl o samotě, byl by to můj konec. Nemohla jsem počítat se svatbou, leda by ho moji rodiče dokázali přimět, aby zabránil skandálu a vzal si mě. Takže nás nečekala žádná budoucnost.“ Pam potřásla hlavou. „Když na to teď myslím, připadá mi to šílené. Tehdy prostě ženy neměly na vybranou. Je ironické, že ta naše schůzka byla úplně nevinná. Pár polibků, spousta sentimentálních řečiček, nesmrtelná láska. Bla bla bla.“
Usmála jsem se na ni, ale Pam nezvedla hlavu a můj úsměv nezachytila.
„Domů jsem se vracela přes zahradu a snažila se pohybovat jako duch. Cestou jsem potkala Erica. Nepodařilo se mi kolem něj proklouznout natolik tiše, aby si mě nevšiml.“ Pam se nadlouho odmlčela. „A to byl můj skutečný konec,“ dodala po chvíli.
„Proč vás proměnil?“ Schoulila jsem se na židli a zkřížila nohy. Byl to nečekaný, fascinující rozhovor.
„Mám dojem, že si připadal osamělý,“ odpověděla a v jejím hlase zaznělo překvapení. „Jeho poslední společnice se vydala svou vlastní cestou, protože potomci nesmějí zůstat se svými stvořiteli příliš dlouho. Po několika letech se prostě musí postavit na vlastní nohy. Ale můžou své stvořitele občas navštěvovat. A musí za nimi přijít, kdykoliv je k sobě povolají.“
„Zlobila jste se na něj?“
Pam se zatvářila, jako kdyby pátrala v paměti. „Zpočátku jsem byla šokovaná,“ odpověděla. „Když mě vysál, položil mě na postel v mé vlastní ložnici. Moji rodiče si samozřejmě mysleli, že jsem zemřela na nějakou záhadnou nemoc, a pohřbili mě. Eric mě vykopal, takže jsem se neprobudila v rakvi a nemusela se ze země vyhrabávat sama. To mi nesmírně pomohlo. Držel mě v objetí a všechno mi vysvětlil. Až do té osudné noci, kdy jsem zemřela, se pod mou výbojnou slupkou skrývala naprosto konvenční duše. Byla jsem zvyklá nosit spoustu vrstev oblečení. Ty šaty, ve kterých jsem umřela, by vás překvapily: široké rukávy, spousta ozdob a tak. Látka, ze které byla ušitá sukně, by vystačila na troje šaty!“ Pam pokývala hlavou. V obličeji měla trochu nostalgický výraz, ale nic víc.
„Po probuzení jsem zjistila, že se ve mně uvolnila jakási divoká stránka mé osobnosti.“
„Neměla jste chuť zabít ho?“
„Ne,“ odpověděla okamžitě. „Chtěla jsem se s ním pomilovat a taky jsem to udělala. Sex jsme spolu provozovali bezpočtukrát.“ Zasmála se. „Pouto, které spojuje stvořitele a jeho potomka, nemusí být nezbytně sexuální, ale v našem případě bylo. To se však brzy změnilo s tím, jak se rozšířily moje choutky. Chtěla jsem vyzkoušet všechno, co mi bylo upřeno, když jsem žila jako člověk.“
„Takže se vám to vlastně líbilo? Že se z vás stala upírka? Byla jste ráda?“
Pam pokrčila rameny. „Ano. Vždycky jsem byla ráda tím, čím jsem. Několik dní mi trvalo, než jsem pochopila svou novou podstatu. O upírech jsem nevěděla vůbec nic, dokud jsem se nestala jednou z nich.“
Nedovedla jsem si představit, jaký šok musela Pam zažít po svém probuzení. Její tvrzení, že si na svůj nový stav okamžitě zvykla, mě zaráželo.
„Vrátila jste se někdy domů a navštívila jste svou rodinu?“ zeptala jsem se. Byla to však netaktní otázka a okamžitě jsem zalitovala, že jsem ji vypustila z úst.
„Viděla jsem je z dálky, zhruba o deset let později. Víte, každý nový upír se ze všeho nejdřív musí dostat co nejdál od místa, kde žil. Jinak hrozí riziko, že ho někdo pozná a začne ho pronásledovat. Teď se upíři mohou promenádovat všude, kde je napadne. Ale tehdy jsme se drželi v naprostém utajení a museli si počínat strašně opatrně. Takže jsme s Ericem co nejrychleji zamířili do Londýna, a po krátké době, kterou jsme strávili na severu Anglie, kde jsem si zvykala na svou novou existenci, jsme zamířili na kontinent.“
Bylo to děsivé, ale vzrušující. „Milovala jste ho?“
Pam se zatvářila poněkud překvapeně. Uprostřed hladkého čela se jí objevila tenoučká rýha. „Milovala? Ne. Byli jsme dobří společníci a sex i lov s ním se mi líbil. Ale láska? Ne.“ V záři bezpečnostního osvětlení, které vrhalo stíny do tmavých koutů parkoviště, jsem si všimla, že se tvář mé společnice vyhladila a vypadá stejně dokonale jako vždy. „Jsem mu zavázaná,“ řekla Pam. „Musím ho poslouchat, ale dělám to dobrovolně. Eric je inteligentní, ctižádostivý a nesmírně zábavný. Kdyby mě nesledoval, jak se vracím ze schůzky s tím bláhovým mladíkem, ležela bych teď v hrobě a už by ze mě nezbylo vůbec nic. Na mnoho, mnoho let jsem se pak vydala svou vlastní cestou, ale když Eric otevřel tenhle bar a povolal mě k sobě, byla jsem šťastná, že mu můžu sloužit.“
Je vůbec možné, že někdo dokáže zůstat tak nad věcí, když jde o jeho vlastní zabití? Pam si ale svou přeměnu v upírku nepochybně vychutnávala a udržovala si jistý opovržlivý odstup vůči lidem; vlastně je svým způsobem považovala za zábavné. Když dal Eric poprvé najevo, že ke mně chová určité city, připadalo jí to legrační. Je možné, že se Pam skutečně natolik vzdálila svému někdejšímu já?
„Kolik vám bylo let, Pam?“
„Když jsem umřela? Devatenáct.“ V obličeji se jí neobjevil ani náznak nějakého hnutí mysli.
„Nosila jste každý den vlasy vyčesané nahoru?“
Její tvář na okamžik roztála. „Ano. Nosila jsem nesmírně složitý účes. Musela mi pomáhat komorná. Vycpávala jsem si je, abych jim dodala objem. A to prádlo! Potrhala byste se smíchy, kdybyste mě viděla, jak se do něj soukám.“
Přestože byla naše debata strašně zajímavá, pokoušela se o mě únava a nejradši bych se už rozjela domů. „Takže jde v podstatě o to, že jste oddaná Ericovi, a chcete, abych věděla, že jste o Billově tajném poslání, se kterým přijel do Bon Temps, neměli nejmenší tušení,“ řekla jsem a Pam pokývala hlavou. „Takže jste sem dnes večer přijela…“
„Poprosit vás, abyste se nad Ericem slitovala.“
Nikdy mě nenapadlo, že by Eric potřeboval můj soucit. „To je stejně směšné jako to vaše lidské spodní prádlo,“ prohlásila jsem. „Pam, vím, že jste Ericovi zavázaná, přestože vás zabil − zlato, on vás zabil −, ale já mu nic nedlužím.“
„Záleží vám na něm,“ namítla a vůbec poprvé z jejího hlasu zazněla zlost. „Vím to. Ještě nikdy ho tak neovládaly emoce. Ještě nikdy nebyl v takové nevýhodě.“ Zdálo se mi, že se Pam už chystá k odchodu a že je naše debata u konce. Vstaly jsme a já jsem vrátila Samovy židle na místo.
Nevěděla jsem, co říct.
Naštěstí jsem nemusela nic vymýšlet. Ze stínů obklopujících parkoviště vystoupil Eric.
„Pam,“ řekl důrazně. „Nemohl jsem se tě dočkat, takže jsem se za tebou vypravil, abych se ujistil, že je všechno v pořádku.“
„Můj pane,“ otočila se k němu Pam. Tohle oslovení jsem od ní ještě nikdy neslyšela.
„Jdi pryč!“ přikázal jí Eric a hned nato už po Pamele nezůstalo ani stopy.
Nepromluvila jsem. Eric mě provrtával svým typickým upřeným pohledem a jeho myšlenky mi zůstávaly utajené. Ale bylo mi jasné, že je úplně bez sebe. Ale kvůli čemu, kvůli komu a do jaké míry? Právě tohle bylo na upírech zábavné a zároveň děsivé.
Eric se rozhodl, že za něj nebudou hovořit slova, ale činy. Zčistajasna se ocitl přímo přede mnou, prstem mi zvedl bradu a přitáhl si můj obličej k sobě. Jeho oči, které byly v matném světle nezvykle tmavé, na mě hleděly vzrušeně a zároveň bolestně. Tihle upíři a jejich směsice citů! Jeden jako druhý.
Když mě políbil, ani mě to nepřekvapilo. Pokud má někdo několikasetleté zkušenosti s líbáním, je v tom dost dobrý, takže bych lhala, kdybych tvrdila, že jsem vůči tak výraznému líbacímu talentu imunní. Moje tělesná teplota poskočila nejmíň o deset stupňů. Nemohla jsem udělat nic jiného než pokročit těsně k němu, ovinout ho pažemi a přimknout se k němu. K mrtvému člověku, který se mohl pochlubit tou nejživější chemií a rozbouřil všechny mé hormony, dosud zjitřené po noci, kterou jsem strávila s Quinnem. Při pomyšlení na Quinna mě však zaplavil pocit, jako kdyby mě někdo polil ledovou vodou.
Neochotně, takřka bolestně jsem se od Erica odtáhla. V obličeji měl soustředěný výraz, jako kdyby v duchu něco ochutnával a rozhodoval se, jestli je ta věc natolik dobrá, aby si ji nechal.
„Ericu,“ řekla jsem roztřeseným hlasem. „Nevím proč jsi sem přišel, a nemám tušení, k čemu jsou všechny ty scény.“
„Patříš teď Quinnovi?“ Oči se mu zúžily.
„Patřím sama sobě,“ odpověděla jsem. „Rozhoduju se.“
„A už ses rozhodla?“
„Ericu, tohle už překračuje všechny meze. Nechodíš se mnou. Nedal jsi mi ani v nejmenším najevo, že bys o tom vůbec uvažoval. Nejednáš se mnou, jako kdybych v tvém životě hrála nějakou významnější roli. Netvrdím, že bych byla něčemu podobnému přístupná, ale říkám ti, že jsem nic takového nezaznamenala. A jako člověk bez závazků jsem se rozhodla pro jiného, ehm… společníka. A zatím mi Quinn naprosto vyhovuje.“
„Neznáš ho o nic líp, než jsi znala Billa.“
Tohle mě zasáhlo na citlivém místě a zabolelo to.
„Přinejmenším jsem si zatraceně jistá, že mu nikdo nepřikázal, aby mě dostal do postele z politických důvodů!“
„Je lepší, že ses to o Billovi dozvěděla,“ poznamenal Eric.
„Ano, je to lepší. To ale neznamená, že se mi líbil ten způsob, jak jsem se to dozvěděla.“
„Uvědomoval jsem si, že to bude těžké. Ale musel jsem ho donutit, aby se ti přiznal.“
„Proč?“
Eric se zatvářil ohromeně. Nemohu najít jiné slovo, které by lépe vystihovalo jeho výraz. Zaletěl pohledem stranou, daleko do tmy zahalující stromy. „Nebylo to od něj správné.“
„To je pravda. Možná ses jen chtěl ujistit, že ho už nikdy nebudu milovat.“
„Možná obojí.“
Nastalo tíživé ticho.
„Fajn,“ řekla jsem. Celý náš rozhovor mi připadal jako praktická lekce psychoterapie. „Ericu, už několik měsíců se ke mně chováš nevrle. Od té doby, co jsi… vždyť víš… Od té doby, co jsi nebyl sám sebou. Co to s tebou je?“
„Od té noci, co mě ta čarodějnice zaklela, si kladu otázku, proč jsem se ocitl na té silnici, která vede k tobě domů.“
Ustoupila jsem o dva kroky dozadu a snažila se na jeho bledé tváři najít nějaké vodítko, nějakou známku toho, co se mu honí hlavou, ale marně.
Předtím mě nikdy nenapadlo zkoumat, proč Eric prchal právě po téhle silnici. Tehdy jsem si lámala hlavu kvůli spoustě jiných věcí a okolnosti té noci, kdy jsem časně ráno na Nový rok objevila Erica osamělého, polonahého a naprosto bezradného, mi pak vytlačila z hlavy krvavá bitva s čarodějnicemi, která se odehrála jen o málo později.
„A našel jsi odpověď?“ zeptala jsem se, ale okamžitě jsem si uvědomila, že to byla naprosto nesmyslná otázka.
„Ne,“ hlesl tichounce. „Ne. A ta čarodějnice, která mě tehdy začarovala, je mrtvá, takže mi už nemůže prozradit, co všechno to kouzlo − teď už zlomené − zahrnovalo. Měl jsem hledat osobu, kterou jsem nenáviděl? Miloval? Byla to náhoda, že jsem se ocitl uprostřed prázdnoty… ale prázdnoty, která ležela na cestě ke tvému domu?“
Na chvíli zavládlo tíživé ticho. Nevěděla jsem co říct, a Eric očividně čekal na odpověď.
„Zřejmě za to může ta krev víly,“ hlesla jsem mdle, přestože jsem si celé hodiny vtloukala do hlavy, že tvoří tak nepatrný podíl mé krve, že u upírů, které jsem znala, nemůže způsobit žádné hlubší city než jen mírnou náklonnost.
„Ne,“ řekl a hned nato zmizel.
„Fajn,“ řekla jsem nahlas. Moc se mi nelíbilo, že se mi zachvěl hlas. „Pokud jde o odchody, tenhle byl vážně vydařený.“ Mít v rozhovoru s upírem poslední slovo bylo setsakramentsky těžké.
2024 ©