Druhé ráno po Jasonově svatbě jsem se už cítila mnohem víc ve své kůži. Pomohlo mi pomyšlení, že mě čeká úkol, který jsem si předsevzala. Hned po desáté hodině, kdy Tara otevírala svůj butik, jsem k ní musela zajet a vybrat si oblečení, které jsem podle Erica potřebovala na tu vrcholnou konferenci. Směna v baru mi začínala až v pět hodin, takže jsem měla příjemný pocit, že mám před sebou skoro celý volný den.
„Nazdar, děvče!“ zavolala na mě Tara, která vyšla ze zadní části obchodu, aby mě uvítala. Její prodavačka McKennaová, která pracovala pouze na částečný úvazek, na mě jenom mrkla a dál přerovnávala oblečení v regálech a na stojanech. Zřejmě vracela zpřeházené kousky na místo. Mám dojem, že touto činností tráví prodavači značnou část pracovní doby. McKennaová nemluvila a klidně bych se vsadila, že se rozhovoru se mnou přímo záměrně vyhýbá. To mě zabolelo, protože když jí před pár týdny operovali slepé střevo, přišla jsem ji navštívit do nemocnice a přinesla jsem jí dárek.
„Bobby Burnham, obchodní společník paní Northmanové, nám volal, že na ten výlet potřebuješ nějaké oblečení,“ řekla mi Tara. Přikývla jsem a snažila se tvářit věcně. „Vyhovovaly by ti nějaké denní šaty? Nebo kostýmky? Něco jako pracovní oblečení do úřadu?“ Vyslala ke mně nucený zářivý úsměv, z něhož jsem okamžitě poznala, že má na mě vztek, protože se o mě bojí. „McKennaová, můžete vzít ty dopisy na poštu,“ zavelela Tara své podřízené. McKennaová se vytratila zadními dveřmi s dopisy v podpaždí, jako kdyby držela jezdecký bičík.
„Taro,“ řekla jsem. „Je to jinak, než si myslíš.“
„Sookie, nic mi do toho není,“ odpověděla Tara. Nesmírně se snažila, aby to znělo klidně.
„Myslím, že je. Jsi moje kamarádka a nechci, aby sis myslela, že si s tou bandou upírů vyrážím na výlet jen tak pro legraci.“
„Tak proč tam jedeš?“ Z Tařiny tváře se vytratila předstíraná rozjařenost. Tvářila se teď smrtelně vážně.
„Dostávám zaplaceno za to, že poletím se skupinou louisianských upírů na jejich vrcholnou konferenci. Budu tam vystupovat… jako jejich lidský Geigerův detektor. Upozorním je, když z nich nějaký člověk bude dělat blbce, a poznám, co si myslí obyčejní smrtelníci, které si s sebou jako členy svého doprovodu přivezou ostatní upíři. Bude to jenom jediná akce.“ Podrobněji jsem jí to už vysvětlovat nemohla. Tara měla větší zkušenosti se světem upírů, než bylo zdrávo, a málem kvůli tomu přišla o život. Nechtěla už s nimi mít nic společného, což jsem jí nemohla mít za zlé. Stejně mi nemohla poradit. Já sama jsem se k tomuto rozhodnutí dopracovala po dlouhém přemýšlení, dokonce ještě před Claudininým varováním, a nechtěla jsem, aby mi je teď někdo rozmlouval. To pořizování nového oblečení mi připadalo v pořádku. Placená práce pro upíry mi taky připadala v pořádku − protože já jsem přece lidi nevysávala, nepřeváděla je na druhou stranu, nezabíjela je.
„Kamarádíme spolu už celou věčnost,“ řekla mi Tara tiše. „V dobrém i ve zlém. Mám tě moc ráda, Sookie, a vždycky budu, ale právě tohle je ten druhý případ.“ Tara zažila tolik zklamání a strachu, že už prostě nedokázala snést další trápení. Proto se teď snažila zachovat si ode mě odstup a uvažovala, že by jí v tom pomohl J. B. Chtěla mu večer zavolat a obnovit někdejší fyzický vztah. A chtěla to podniknout „na mou památku“, jestli to takhle můžu říct.
Trochu zvláštní způsob, jak předem napsat můj epitaf.
„Potřebuju večerní šaty, pak něco jako koktejlky a taky pár pěkných denních šatů,“ řekla jsem a naprosto zbytečně jsem se podívala do seznamu, který jsem si předtím sepsala. Už se s Tarou nebudu otravovat. Ten výlet si užiju, i kdyby se kabonila sebevíc. Nakonec přijde k rozumu, pomyslela jsem si.
Chtěla jsem si to vybírání nové garderoby jaksepatří užít. Začala jsem večerními šaty a koktejlkami. A vybrala jsem si dva vycházkové kostýmy, které by se hodily do zaměstnání (ale nebyly příliš strohé, protože jsem si nedovedla představit, jak si oblékám klasický proužkovaný kostým). A dva kalhotové komplety. A taky punčochy, ponožky, podkolenky a pár nočních košil. A nějakou bižuterii.
Střídavě mě zaplavovaly výčitky svědomí a radost. Utratila jsem totiž víc Ericových peněz, než jsem nezbytně musela. Uvažovala jsem, co by se stalo, kdyby chtěl Eric předvést, co jsem si koupila. Cítila bych se příšerně. Ale připadala jsem si, jako kdyby mě zachvátilo nákupní šílenství; zčásti kvůli tomu, že mi to působilo potěšení, zčásti kvůli tomu, že jsem měla na Taru vztek, a zčásti kvůli tomu, abych potlačila strach, který se mě zmocňoval při představě, že někam pojedu sama s tolika upíry.
S hlubokým povzdechem, tentokrát velice tichým a soukromým, jsem vrátila na stůl noční košile a bižuterii. Nepotřebné zbytečnosti. Loučila jsem se s nimi smutně, ale celkově se mi ulevilo. Nákup šatů pro konkrétní příležitost, no… to bylo v pořádku. Bez nich bych se neobešla. Ale pořídit si k nim spodní prádlo, to už bylo něco úplně jiného. Něco jako sladké koláčky. Nebo čokoládový dezert. Sladké, ale nezdravé.
Místní farář, který začal chodit na setkání Společenstva slunce, mi tvrdil, že udržování přátelských vztahů s upíry, nebo dokonce práce pro ně, je vlastně výrazem touhy po smrti. Řekl mi to minulý týden v baru, nad táckem s hamburgerem, který jsem mu přinesla. Jeho slova se mi vybavila, když jsem stála u pokladny, zatímco Tara markovala celý můj nákup, který se bude platit z upířích peněz. Je možné, že bych skutečně chtěla umřít? Ne, nechci. A pomyslela jsem si, že Společenstvo slunce, které je radikálním protiupírským hnutím a získává v Americe znepokojivé množství stoupenců, je nesmysl. Odsuzovali úplně všechny lidi, kteří se stýkají s upíry, dokonce i ty, kteří s nimi udržují jenom obchodní vztahy, což bylo směšné. Ale proč mě vlastně upíři tak přitahovali?
Nalijme si čistého vína! Měla jsem tak málo příležitostí aspoň se přiblížit životu, který vedly moje spolužačky − životu, který jsem si postupně zvykla považovat za ideální −, že mi připadal zajímavý každý jiný život, který jsem si aspoň trochu dokázala upravit ke svému obrazu. Když jsem nemohla mít manžela a děti a dělat si starosti kvůli tomu, jaké pohoštění přinesu na setkání farníků, nebo kvůli tomu, že náš dům zase potřebuje nalakovat, pak jsem si tedy dělala starosti kvůli tomu, jestli dokážu udržet rovnováhu na skoro osmicentimetrových podpatcích, když na sebe navíc navléknu pár cetek, které zvýší mou tělesnou váhu.
Když jsem byla připravená k odchodu, z pošty se vrátila McKennaová a odnesla mi tašky s nákupem k autu. Tara se mezitím domlouvala o uhrazení nákupu s Ericovým asistentem Bobbym Burnhamem, který pro svého šéfa zařizoval všechno, co bylo zapotřebí udělat během dne. Zavěsila telefon s potěšeným výrazem.
„Využila jsem celou částku?“ zeptala jsem se, protože jsem chtěla vědět, kolik do mě Eric investoval.
„Ne tak docela,“ odpověděla Tara. „Chceš si koupit ještě něco?“
Ale zábava už skončila. „Ne,“ odpověděla jsem. „Mám dost.“ Měla jsem sto chutí jí říct, aby si to všechno zase odnesla. Potom jsem si ale uvědomila, že bych se tím vůči ní dopustila podrazu. „Děkuju, že jsi mi s tím pomohla, Taro.“
„Potěšení je na mojí straně,“ ujistila mě s úsměvem, který mi tentokrát připadal vřelejší a upřímnější. Tara si ráda vydělala peníze, a navíc se na mě nikdy nevydržela dlouho mračit. „Potřebuješ si ještě skočit do Světa obuvi v Clarice a sehnat si tam něco k těm večerním šatům. Mají tam výprodej.“
Odhodlaně jsem se napřímila. Dnešek byl dnem činu. Příští zastávka − Svět obuvi.
Za týden jsem měla odletět a vyhlídky na nadcházející cestu mě naplňovaly stále větším vzrušením, takže jsem celou večerní směnu v baru prožila jako v mrákotách. Ještě nikdy jsem neodjela z domova tak daleko jako do Rhodes, které leží ještě daleko za Chicagem. Vlastně jsem nikdy v životě nepřekročila Mason-Dixonovu linii. Letadlem jsem letěla jen jedinkrát, a to ze Shreveportu do Dallasu. Budu si muset pořídit nějaký kufr, ten na kolečkách. Musím… V duchu jsem viděla dlouhý seznam sestávající z nejrůznějších drobných položek. Věděla jsem, že v některých hotelech mají k dispozici fény na vlasy. Budou je mít i v hotelu Pyramida z Gízy? Hotel Pyramida patřil k nejoblíbenějším hotelům, zaměřeným na upírskou klientelu, které v posledních letech vyrostly ve velkých amerických městech.
Se Samem jsem byla už předem domluvená na mimořádném rozpisu pracovních směn, takže jsem mu večer řekla, kdy mám odletět. Když jsem zaklepala na dveře jeho kanceláře − no, vlastně na zárubeň, protože Sam dveře nikdy nezavíral −, našla jsem svého šéfa usazeného za pracovním stolem. Zvedl oči od účtů, které ležely před ním. Měl radost, že ho někdo vytrhl z práce. Vždycky když se zabral do papírů jako teď, bezmyšlenkovitě si projížděl rusé vlasy štíhlými prsty, takže se mu trochu zelektrizovaly. Sam by mnohem radši obsluhoval u baru, než aby se probíral účty, ale na dnešní večer si najal výpomoc speciálně kvůli tomu, aby si dal všechny doklady do pořádku.
„Pojď dál, Sookie,“ uvítal mě. „Jak to tam jde?“
„Je tam pořádně rušno. Neměla jsem ani chvilku volnou. Jen jsem ti chtěla říct, že odlétám ve čtvrtek.“
Sam se pokusil o úsměv, ale výsledkem byl pouze nešťastný výraz. „Musíš to udělat?“ zeptal se mě.
„Hele, už jsme to spolu probírali,“ odpověděla jsem varovným tónem.
„No, bude se mi po tobě stýskat,“ vysvětlil mi. „A taky se o tebe budu trochu bát. Sama s tolika upíry!“
„Budou tam i lidi, stejní jako já.“
„Ne jako ty. Budou to buď lidi nezdravě omámení upírskou kulturou, nebo podvodníci, kteří se chtějí na mrtvých pořádně napakovat. Ani jedna skupina nejsou normální lidi s vyhlídkou na dlouhý život.“
„Same, ještě před dvěma lety jsem neměla tušení, jak ve skutečnosti vypadá svět, ve kterém žijeme. Nevěděla jsem, co jsi ve skutečnosti zač; nevěděla jsem, že upíři se navzájem liší úplně stejně jako my. Nevěděla jsem, že skutečně existují víly. Vůbec jsem si to nedokázala představit.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Je to úžasný svět, Same. Báječný a zároveň děsivý. S každým dnem se mění. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že budu mít nějaký vlastní život, ale teď ho mám.“
„Jsem ten poslední, Sookie, kdo by ti chtěl upírat místo na slunci,“ řekl Sam a usmál se na mě. Ale neuniklo mi, že jeho slova vyznívají poněkud dvojznačně.
Ten večer přijela do Bon Temps Pam ve světlounce zeleném svetříku a se znuděným výrazem. Na nohou měla tmavomodré, bíle obšívané mokasíny… bez legrace. Vůbec jsem netušila, že se něco takového ještě prodává. Byly nablýskané a vypadaly úplně nově. Posadila se k jednomu ze stolů, které jsem obsluhovala, a trpělivě čekala s rukama položenýma na desce, prsty zaklesnuté do sebe. Připadalo mi, že se dostala do zvláštního stavu, v jakém se ocitají upíři a jenž normální smrtelníky tolik znervózňuje − oči měla otevřené, ale nic jimi neviděla, její nehybné tělo připomínalo sochu a v obličeji se jí usadil prázdný výraz. Vzhledem k jejímu stavu, který připomínal totální výpadek, jsem ještě obsloužila několik hostů a teprve potom jsem zamířila k jejímu stolu. Nevěděla jsem, co ji sem přivedlo, a vůbec jsem se na náš rozhovor netěšila.
„Pam, můžu vám nabídnout něco k pití?“
„Poslyšte, jak je to s tím tygrem?“ začala bez okolků.
„Jmenuje se Quinn a teď s ním chodím,“ odpověděla jsem. „Kvůli jeho práci se moc často nevídáme, ale sejdeme se na té konferenci.“ Quinna si upíři najali, aby jim zorganizoval některé očekávané společenské akce. Bude s tím mít spoustu práce, ale občas ho uvidím. Při té představě mě už teď zaplavila vlna vzrušení. „Po té vrcholné poradě spolu strávíme měsíc,“ řekla jsem Pam.
Možná jsem to s tou sdílností trochu přehnala, protože Pam se z tváře vytratil úsměv.
„Sookie, nemám tušení, do jaké podivné hry jste se s Ericem pustili, ale nijak nám to neprospívá.“
„Já nic nehraju! Nic!“
„Možná vy ne, ale on ano. Od té doby, co jste ho u sebe ukrývala, je z něj někdo úplně jiný.“
„Nevím, co bych s tím mohla udělat,“ vypravila jsem ze sebe ztěžka.
„Já taky ne,“ řekla Pam, „ale doufám, že zjistím, co k vám vlastně cítí. Nevyprovokovává konflikty. Nevychutnává si pocit nadřazenosti. Už to není ten bezstarostný upír jako dřív.“
Pokrčila jsem rameny. „Pam, byla jsem k němu úplně upřímná. Možná má z něčeho strach. Zveličujete mou úlohu v Ericově světě. Pokud ke mně cítí nehynoucí lásku, pak se mi s tím rozhodně nesvěřil. Vůbec se s ním nevídám. A o Quinnovi ví.“
„Přinutil Billa, aby se vám ke všemu přiznal, co?“
„No, Eric u toho byl,“ přitakala jsem nejistě.
„Myslíte si, že by vám to Bill řekl, kdyby mu to Eric neporučil?“
Podnikla jsem všechno, co bylo v mých silách, abych ten večer vytěsnila z paměti. Kdesi hluboko v hlavě jsem si uvědomovala, že mě to načasování Billova doznání dost zarazilo, ale chtěla jsem na celou událost co nejrychleji zapomenout.
„Myslíte si sakra, že by Erica zajímalo, jaké rozkazy Bill dostal, a že by je probíral s nějakou smrtelnicí, kdyby k vám něco necítil?“
Takhle jsem o tom nikdy neuvažovala. Billovo přiznání − že mu královna nařídila, aby mě svedl (pokud to bude nutné) a získal si mou důvěru − mi tak vyrazilo dech, že mě ani nenapadlo zamýšlet se nad tím, proč Eric Billa vmanévroval do situace, kdy mi musel přiznat barvu a promluvit o tom komplotu.
„Pam, já nevím. Poslyšte, já tady pracuju, takže byste si měla objednat něco k pití. A musím obsloužit i ostatní stoly.“
„V tom případě Pravou krev, nulu negativní.“
Odběhla jsem k barovému pultu, vytáhla nápoj z chladničky, ohřála ho v mikrovlnce a jemně s ním zatřepala, abych se ujistila, že má rovnoměrnou teplotu. Obsah se uvnitř nevábně rozlil po celém obvodu sklenice až k hrdlu, ale rozhodně vypadal a chutnal jako nefalšovaná krev. Ještě když jsem chodila s Billem, nalila jsem si pár kapek téhle syntetické krve do sklenice a ochutnala je. A připadalo mi, že je k nerozeznání od skutečné. Billovi vždycky chutnala, i když několikrát poznamenal, že má trochu jinou chuť. Ale upíry vzrušoval hlavně pocit, který zakoušeli, když se zakousli do masa a přitom cítili tlukot lidského srdce. Lokat rudou tekutinu z láhve se s tím zkrátka nedalo srovnávat. Donesla jsem láhev a sklenku na víno ke stolu, u něhož seděla Pam, a postavila je před ni, samozřejmě s ubrouskem.
„Sookie?“ Zvedla jsem hlavu a spatřila Amelii, která právě vešla do baru.
Moje spolubydlící se U Merlotta objevovala dost často, ale dnes mě její příchod překvapil. „Co se děje?“ zeptala jsem se jí.
„Ehm… zdravím,“ pozdravila Amelia upírku. Měla na sobě dokonale vyžehlené khaki kalhoty, běloskvoucí bílé tričko s límečkem a stejně bílé tenisky. Zaletěla jsem pohledem k Pam, která na Amelii zírala tak rozšířenýma očima, jaké jsem u ní nikdy neviděla.
„Tohle je moje spolubydlící Amelia Broadwayová,“ řekla jsem Pam. „Amelie, tohle je upírka Pam.“
„Moc mě těší, že vás poznávám,“ řekla Pam.
„No ne, to je ale parádní model!“ uznale poznamenala Amelia.
Pam se zatvářila potěšeně. „Taky vypadáte kouzelně,“ oplatila Amelii její poklonu.
„Jste místní upírka?“ zajímala se Amelia, která byla všechno možné, jen ne ostýchavá. A taky upovídaná.
„Jsem Ericova zástupkyně,“ odpověděla Pam. „Víte, kdo je Eric Northman?“
„Jasně,“ odpověděla Amelia. „Je to ten blonďatý pomilováníhodný kus chlapa ze Shreveportu, že jo?“
Pam se usmála a poodhalila přitom povysunuté špičáky. Přejela jsem pohledem z Amelie k upírce. Kristova noho!
„Nechtěla byste se někdy večer podívat do baru?“ zeptala se Pam.
„Ach, samozřejmě,“ odpověděla Amelia, ale zase ne bůhvíjak nadšeně. Dělala se vzácnou. Odhadovala jsem, že jí to vydrží nanejvýš deset minut, pokud ji dobře znám.
Odešla jsem od nich, abych obsloužila hosta, který na mě mával od jiného stolu. Koutkem oka jsem si všimla, že si Amelia přisedá k Pam. Po několikaminutovém rozhovoru se Amelia zvedla, došla k barovému pultu a čekala na mě.
„Co tě sem vlastně dneska přivedlo?“ zeptala jsem se jí možná až příliš zhurta.
Amelia zvedla obočí, ale já jsem se jí neomluvila.
„Jen jsem ti chtěla říct, že jsi měla doma telefon.“
„Kdo volal?“
„Quinn.“
Cítila jsem, jak se mi po obličeji rozlévá úsměv. Nefalšovaný. „Co říkal?“
„Že se s tebou sejde v Rhodes. Už se mu po tobě stýská.“
„Děkuju, Amelie. Ale mohla jsi mi to zavolat nebo mi to říct, až přijdu domů.“
„No, trochu jsem se nudila.“
Věděla jsem, že to přijde. Že ji dříve nebo později přepadne nuda. Amelia potřebovala pracovat, pracovat na plný úvazek. Chybělo jí město a stýskalo se jí po jejích přátelích. Přestože z New Orleansu odjela ještě před Katrinou, od té doby, co živel tak zle poničil její domovské město, se kvůli tomu každodenně trápila. A stýskalo se jí také po čarování. Doufala jsem, že se skamarádí s mou kolegyní Holly, která byla nadšenou wiccankou. Ale potom, co jsem je představila a krátce si spolu popovídaly, Amelia mi zachmuřeně sdělila, že jsou každá z jiného čarodějnického těsta. Amelia byla skutečná čarodějnice (alespoň se za ni považovala), kdežto Holly byla wiccanka. Amelia wiccanskou vírou tak trochu opovrhovala. Párkrát se Amelia zúčastnila jejich sabatu, jednak kvůli tomu, aby jí něco neušlo… a jednak protože toužila po společnosti jiných provozovatelů čarodějnického umění.
Zároveň se však bála, aby ji nevystopovaly její kolegyně z New Orleansu a nevystavily jí účet za to, co provedla s Bobem. Zároveň je však dlužno dodat, že po Katrině měla Amelia o své bývalé společnice upřímný strach, protože se jí nepodařilo zjistit, jestli jsou v pořádku, pokud nechtěla prozradit, kde právě pobývá.
Přesto jsem si uvědomovala, že přijde den, kdy Amelia podlehne nutkání vyjít z mého domu a jeho bezprostředního okolí a také od Boba.
Když se pak Amelia vracela ke stolu k Pam, aby s ní pokračovala v hovoru, snažila jsem se nemračit. A okřikla jsem svůj vnitřní varovný hlas s tím, že Amelia je dost stará, aby se o sebe dokázala postarat. Možná. Předtím v Hotshotu jsem si tím však byla mnohem jistější. Když jsem se znovu pustila do práce, zaletěla jsem v myšlenkách ke Quinnovu telefonátu. Litovala jsem, že jsem si s sebou nevzala svůj nový mobilní telefon (díky tomu, že mi Amelia trochu přispívala na chod domácnosti, mohla jsem si ho dovolit), ale nepovažovala jsem za vhodné nosit ho do práce. Quinn věděl, že ho u sebe nenosím a že bych jeho hovor stejně nepřijala, pokud bych právě neměla volno. Toužebně jsem si přála, aby na mě Quinn čekal doma, až mi zhruba za hodinu skončí směna. Ta představa mě tak omámila, že jsem se cítila jako pod vlivem drogy.
Přestože bych se tím pocitem ráda nechala unášet i nadále a vychutnávala si vzrušení ze svého nového vztahu, usoudila jsem, že je na čase vrátit se z oblačných výšin na pevnou zemi a postavit se tváří v tvář realitě. Soustředila jsem se na obsluhu svých stolů, usmívala jsem se, rozmlouvala s hosty a několikrát jsem Pam nenápadně dolila do sklenky Pravou krev, abych nenarušila důvěrný rozhovor, do něhož se upírka pohroužila s mou spolubydlící.
Nakonec uplynula i poslední hodina mé směny a bar se vylidnil. Spolu s ostatními servírkami jsem se pustila do našeho obvyklého zavíracího rituálu. Ujistila jsem se, že jsou všechny stojánky s ubrousky na místě, slánky jsou doplněné a všechno je připravené na následující den, a zamířila jsem po chodbě do malého skladu, abych hodila použitou zástěru do koše na prádlo. Sam konečně vyslyšel naše letité nářky a lamentování a pověsil dovnitř nástěnné zrcadlo. Přistihla jsem se, že proti němu stojím nehybně jako socha a zírám na sebe. Pak jsem se otřásla a začala si rozvazovat zástěru, zatímco si Arlene načechrávala své rudé vlasy. S Arlene jsme si teď už nerozuměly jako dřív. Nechala se zlákat do Společenstva slunce. Společenstvo se prezentovalo jako osvětová organizace, jejímž cílem je šířit „pravdu“ o upírech, ale její řadoví členové byli ve skutečnosti vystaveni vlivu jejího vedení, které zastávalo názor, že upíři jsou ve skutečnosti zosobněním veškerého zla a měli by být násilně vyhlazení. Nejfanatičtější členové tohoto společenstva pak obraceli svůj hněv a strach vůči lidem, kteří se s upíry tak či onak stýkali.
Proti lidem jako já.
Arlene se pokusila zachytit v zrcadle můj pohled. Marně.
„Ta upírka u baru je tvoje kámoška?“ zeptala se mě s nepříjemným důrazem na posledním slově.
„Jo,“ odpověděla jsem. Označila bych Pam za kamarádku, i kdybych ji neměla ráda. Všechno, co nějak souviselo se Společenstvem slunce, mi ježilo chloupky v zátylku.
„Potřebuješ se víc stýkat s normálními lidmi,“ poznamenala Arlene. Ústa měla stažená do tenké pevné čárky a silně nalíčené oči na mě mhouřila, takže tvořily úzkou škvírku. Arlene nikdy nebyla to, čemu by se dalo říct otevřená hlava, ale přesto mi úplně vyrazilo dech, jak rychle a do jaké hloubky se na ní podepsal způsob uvažování toho protiupírského spolku.
„S lidmi trávím devadesát pět procent veškerého času, Arlene.“
„Měla bys to zvýšit na sto procent.“
„Arlene, odkdy si myslíš, že mi do toho můžeš mluvit?“ Moje trpělivost byla napjatá k prasknutí.
„Ty služby si teď měníš kvůli tomu, že někam jedeš s tou upírskou bandou, co?“
„Ptám se tě znovu: Co je ti do toho?“
„Dlouho jsme bývaly kamarádky, Sookie. Dokud do baru nevešel ten Bill Compton. Teď se celou dobu stýkáš už jen s upíry a doma ubytováváš zvláštní osoby.“
„Nejsem povinná zpovídat se ti z toho, jak žiju,“ namítla jsem, ale vztek mě rázem přešel. Nahlédla jsem jí do hlavy a viděla tam aroganci a samolibé přesvědčení o své vlastní pravdě. Naplnilo mě to hořkostí. Hlídala jsem jí děti, utěšovala ji pokaždé, když ji postupně opouštěli všichni její bezectní partneři a ona zůstala úplně na dně, uklízela jsem v jejím mobilním domku a snažila se ji přimět, aby začala randit s někým, kdo by po ní nešlapal. Teď na mě zírala, jako kdyby vůbec nechápala moje rozčilení.
„Zřejmě máš ve svém životě nějaká prázdná místa, když je musíš zaplňovat tím svinstvem, co si říká Společenstvo slunce,“ usadila jsem ji. „Jen se podívej, jaké prvotřídní chlapy sis vybírala, s jakými jsi randila a za jaké ses vdávala.“ S touto krutou poznámkou jsem se otočila na podpatku a vyšla z baru, vděčná, že jsem si vzala kabelku ze Samovy kanceláře už předtím. Nebylo by nic horšího, než se zastavit uprostřed oprávněného odchodu středem.
Najednou, aniž bych si toho vůbec všimla, se vedle mě objevila Pam a připojila se ke mně. Ohlédla jsem se přes rameno. Arlene stála opřená zády o zeď, tvář strhanou bolestí a vztekem. Moje poslední poznámka byla naprosto oprávněná. Jeden z partnerů jí ukradl rodinné stříbro a její manželé… Ani nevím, kde bych měla začít.
Pam i já jsme se ocitly venku, dřív než jsem se stačila pozastavit nad tím, kde se vedle mě tak zčistajasna objevila.
Po Arlenině slovním útoku jsem byla jako zkoprnělá a ochromoval mě i můj vlastní vztek. „Měla jsem mlčet,“ řekla jsem. „Že jeden z Arleniných manželů byl vrah, mi ještě nedává právo být na ni hrubá.“ Prostě jsem dala průchod smutku po své zavražděné babičce. Roztřeseným hlasem jsem se zasmála.
Pam, která byla o trochu menší než já, zvedla hlavu a pátravě se mi zadívala do tváře. Snažila jsem se získat nad sebou kontrolu.
„Je to děvka,“ prohlásila Pam.
Vytáhla jsem z kabelky papírový kapesník, abych si osušila slzy. Když jsem se rozzuřila, obvykle jsem se pak rozplakala. Nesnášela jsem to. Plačící člověk působí jako slaboch, ať už mu slzy vyhrkly z jakéhokoliv důvodu.
Pam mě vzala za ruku a otřela mi slzy palcem. Konejšivý účinek svého gesta pak trochu oslabila tím, že si hned nato vlhký palec strčila do pusy. Ale věděla jsem, že to myslí dobře. „Ani bych neřekla, že je to děvka. Spíš že je strašně neopatrná a měla by si dávat větší pozor na to, s kým chodí,“ namítla jsem.
„Proč ji bráníte?“
„Ze zvyku. Kamarádíme spolu už spoustu let.“
„Co dobrého vám její přátelství přineslo? Jaký jste z něj měla prospěch?“
„Arlene…,“ začala jsem, ale pak jsem se musela zarazit a zamyslet se. „Asi jen jednu věc − mohla jsem si říct, že mám kamarádku. Hlídala jsem jí děti a pomáhala jí s nimi. Když nemohla pracovat, brala jsem si za ni její směny, a když pracovala ona za mě, uklízela jsem jí za to mobilní domek. Když jsem byla nemocná, navštěvovala mě a nosila mi jídlo. A většinou byla tolerantní k mým odlišnostem.“
„Využívala vás, a vy jste jí za to ještě vděčná,“ řekla Pam s kamennou tváří, z níž jsem nedokázala vyčíst, co skutečně cítí.
„Poslyšte, Pam, takhle to nebylo!“
„A jak to tedy bylo, Sookie?“
„Opravdu mě měla ráda. Skutečně jsme spolu zažily příjemné chvíle.“
„Je líná. To se promítá i do jejích vztahů. Pokud to od ní nevyžaduje žádné úsilí, chová se přátelsky. Když se obrátí vítr, přátelství je pryč. A mám dojem, že právě teď vítr vane opačným směrem. Objevila jiný způsob, jak si připadat důležitá − nenávist vůči jiným.“
„Pam!“
„Není to pravda? Sleduju lidi už spoustu let. Mám je přečtené.“
„Je v tom kus pravdy, o které spolu můžeme mluvit, ale také kus pravdy, o které je lepší pomlčet.“
„Kus pravdy, o které byste vy sama radši pomlčela,“ opravila mě.
„Ano. Vlastně… je to tak.“
„V tom případě se s vámi rozloučím a vrátím se do Shreveportu.“ Pam se otočila a zamířila podél budovy ke svému zaparkovanému autu.
„Prr!“ zavolala jsem za ní.
Otočila se. „Ano?“
„Proč jste sem vlastně přijela?“
Pam se nečekaně usmála. „Kromě toho, že jsem vám chtěla položit pár otázek ohledně vašeho vztahu k mému stvořiteli? A že jsem se jako bonus mohla seznámit s vaší rozkošnou spolubydlící?“
„No, ano. Kromě toho.“
„Ráda bych si s vámi promluvila o Billovi,“ odpověděla mi překvapivě. „O Billovi a Ericovi.“
2024 ©