Když se Amelia vrátila, byli jsme už v kuchyni. Nakrmila jsem Boba, protože se předtím zachoval tak taktně a zasloužil si tedy odměnu. Zato Amelii se taktu občas nedostává.
Bob však svou misku ignoroval a raději sledoval Quinna, jak opéká slaninu, zatímco já jsem krájela rajčata. Přinesla jsem ještě sýr, majonézu, hořčici a nakládanou zeleninu, zkrátka všechno, čím by si kterýkoliv muž rád obložil sendvič. Oblékla jsem si staré šortky a tričko a Quinn vytáhl z kufru auta cestovní kabelu a navlékl si na sebe pracovní oblečení − vestičku a obnošené krátké kalhoty.
Amelia si Quinna změřila od hlavy až po paty a otočila se k plotně. Pak se podívala na mě a široce se zazubila. „Tak co, bylo to fajn shledání, přátelé?“ usmála se a hodila nákupní tašky na kuchyňský stůl.
„Nahoru do pokoje, prosím,“ řekla jsem jí, protože jinak by nás Amelia nutila, abychom obdivovali každý jednotlivý kousek, který si koupila. Amelia se ušklíbla, popadla tašky a odnesla je nahoru, ale hned nato se vrátila a zeptala se Quinna, jestli na ni zbude dost slaniny. „Samozřejmě,“ přisvědčil nenuceně Quinn, vytáhl ještě několik plátků a přidal je na pánev.
Líbí se mi muži, kteří umí vařit. Prostírala jsem stůl a přitom se mi v podbřišku rozléval příjemný pocit. Vůbec celé tělo jsem měla nádherně uvolněné. Vytáhla jsem ze skříňky tři skleničky a zamířila k ledničce, ale Quinn mi zastoupil cestu a vtiskl mi na rty rychlý polibek, takže jsem rázem zapomněla, pro co jsem vlastně šla. Jeho rty byly teplé a pevné a okamžitě mi připomněly něco jiného, také teplého a pevného. Hlavou mi bleskla vzpomínka na okamžik, kdy do mě Quinn poprvé vklouzl. Vzhledem k tomu, že moji předcházející partneři byli upíři, z nichž rozhodně nevyzařuje žádné tělesné teplo, dovedete si asi představit, jak na mě zapůsobil milenec s horkým dechem, tlukoucím srdcem a teplým penisem. Měňavci se vlastně vyznačují ještě vyšší tělesnou teplotou než normální smrtelníci. Dokonce i přes kondom jsem cítila to příjemné teplo.
„Co je?“ zeptal se Quinn. „Co znamená ten pohled?“ pokračoval s tázavým úsměvem.
Také jsem se usmála. „Jen jsem se zamyslela nad tvou teplotou,“ odpověděla jsem.
„Poslyš, vždyť jsi věděla, že jsem celý žhavý,“ zazubil se. „A co čtení myšlenek?“ zeptal se už poněkud vážněji. „Šlo ti dobře?“
Připadalo mi skvělé, že ho něco podobného vůbec napadlo. „Nemůžu říct, že by mi tvoje myšlenky dělaly starosti,“ odpověděla jsem a snažila se, aby mi nezacukaly koutky úst. „Pokud to anoanoanoanoanoprosímprosímprosím považuju za myšlenku.“
„Takže žádný problém,“ řekl bez rozpaků.
„Žádný problém. Pokud jsi šťastný a spokojený, jsem šťastná a spokojená i já.“
„Tak to je zatraceně dobře,“ řekl Quinn a otočil se ke sporáku. „To je paráda.“
Myslela jsem si totéž.
Prostě paráda.
Amelia s chutí snědla svůj sendvič a potom zvedla ze země Boba, aby mu nabídla kousky slaniny, které pro něj odložila stranou. Černobílý kocour předl tak hlasitě, že to připomínalo vichřici.
„Takže,“ začal Quinn, když z jeho talíře překvapivě rychle zmizel první sendvič, „tohle je ten mládenec, kterého jste omylem začarovala?“
„Jo,“ přitakala Amelia a podrbala kocoura za ušima. „To je on.“ Amelia seděla na kuchyňské židli se zkříženýma nohama, což bych já nikdy nedokázala, s pohledem upřeným na Boba. „Můj malý chlap,“ řekla mazlivě. „Moje chundelaté zlatíčko, viď? No řekněte!“ Quinn se zatvářil poněkud znechuceně, ale mě trochu zahryzaly výčitky svědomí, protože když jsem se s Bobem ocitla o samotě, mluvila jsem s ním také jako s malým dítětem. Čaroděj Bob byl totiž poněkud výstřední mladík, který nepostrádal jisté morbidní osobní kouzlo. Amelia mi prozradila, že se před svou proměnou živil jako kadeřník. Pokud je to pravda, určitě pracoval pro nějakou pohřební službu a upravoval účesy nebožtíkům. Černé kalhoty, bílá košile, jízdní kolo… Znáte nějakého kadeřníka, který se po světě prohání takhle oblečený a na bicyklu?
„Takže,“ pokračoval Quinn, „co s tím uděláte?“
„Studuju,“ odpověděla Amelia. „Snažím se zjistit, v čem jsem udělala chybu, abych ji mohla napravit. Všechno by bylo mnohem snazší, kdybych…“ Hlas se jí zlomil pod tíhou výčitek svědomí.
„Kdyby sis mohla promluvit se svou rádkyní?“ pomohla jsem jí s odpovědí.
Zamračila se na mě. „Jo,“ přitakala. „Kdybych si mohla promluvit se svou rádkyní.“
„A proč to neuděláte?“ zajímal se Quinn.
„Zaprvé kvůli tomu, že nejsem oprávněná používat transformační kouzla. To se prostě kategoricky zapovídá. Za druhé kvůli tomu, že ji od Katriny hledám na internetu, na všech diskusních fórech, kam si chodí popovídat čarodějnice, a nikde jsem po ní nenašla ani stopu. Možná se schovala někde v provizorním ubytovacím táboře, možná bydlí u dětí nebo u přátel, ale nemůžu vyloučit, že při tom božím dopuštění zahynula.“
„Pokud vím, hlavní příjem vám plynul z pronájmu domu. Co teď máte v plánu?“ zeptal se Quinn cestou ke dřezu, kam odnášel špinavý talíř. Zřejmě se dnes neostýchal klást velmi osobní otázky. Se zájmem jsem čekala, jak mu Amelia odpoví. Ráda bych se své spolubydlící zeptala na spoustu věcí, ale vždycky mi připadalo netaktní prostě na ni jen tak uhodit. Například mě zajímalo, z čeho teď žije. Přestože vypomáhala v butiku mé kamarádky Tary Thorntonové, pokud to bylo zapotřebí, její výdaje očividně přesahovaly příjem, který tam dostávala. To by znamenalo, že má dobrou kreditní kartu nebo úspory v bance, nebo nějaký jiný zdroj příjmů než peníze z pronájmu domu, které jí teď nechodily, nebo z občasného vykládání tarotových karet v obchodě poblíž Jackson Square v New Orleansu. Nějaké peníze zdědila po matce. Zřejmě to byla pořádná suma.
„No, od té katastrofy jsem byla jednou v New Orleansu,“ odpověděla Amelia. „Setkal jste se někdy s mým nájemcem Everettem?“
Quinn přikývl.
„Když se konečně dostal k telefonu, řekl mi, že je poškozené přízemí, kde mám byt já. Popadaly tam stromy a větve, celé týdny tam nefungovala elektřina a chyběla pitná voda. Ale jinak tam Katrina díkybohu nezpůsobila takovou spoušť jako jinde, takže když se dodávka elektřiny obnovila, hned jsem se tam vypravila.“ Amelia se zhluboka nadechla. Z jejích myšlenek jsem vyčetla, že se bojí vstoupit na území, které nám teď hodlá odhalit. „No, já… Zajela jsem za otcem, jestli by mi nepomohl zabezpečit tu střechu. Krátce nato jsme už měli stejnou modrou střechu jako polovina lidí v našem okolí.“ Modrá fólie teď byla v New Orleansu normálním zjevem.
Bylo to poprvé, co se přede mnou Amelia trochu konkrétněji zmínila o své rodině. Mnohem víc věcí jsem se dozvěděla z jejích myšlenek, než z našich rozhovorů, takže jsem si pak musela dávat dobrý pozor, abych při našich debatách tyto zdroje přísně oddělovala. Věděla jsem, že její myšlenky − láskyplné i záštiplné − se vytrvale točí kolem otce a tvoří v její hlavě zmatený propletenec.
„Ten dům vám opraví váš otec?“ zeptal se Quinn nenuceným tónem. Zkoumal právě plechovou krabici od sušenek, kam jsem ukládala všechny sladkosti, které náhodou pronikly ke mně domů. Nestávalo se to však příliš často, protože kdykoliv jsem měla doma něco sladkého, okamžitě jsem přibrala. Amelia takový problém neznala, takže krabici naplnila několika druhy sušenek a řekla Quinnovi, aby si vzal, na co má chuť.
Na Quinnovu otázku přikývla, ohromená jeho hustým porostem mnohem víc, než ještě před chvilkou. „Jo, sehnal na to celou partu řemeslníků,“ odpověděla.
Tohle pro mě byla novinka.
„Takže, kdo je váš otec?“ Quinn se rozhodl pokračovat v otázkách na tělo. Zatím mu to vycházelo.
Amelia se na kuchyňské židli zavrtěla, na což Bob zareagoval nerudným zvednutím hlavy.
„Copley Carmichael,“ zamumlala.
Oba jsme ohromeně zalapali po dechu. Po chvíli se na nás Amelia podívala. „Co je?“ zeptala se. „Jo, je slavný. Jo, a bohatý. Takže?“
„A co to příjmení?“
„Používám příjmení po matce. Už mě unavovalo, jak se kolem mě pořád točila spousta lidí,“ odpověděla Amelia s kyselým výrazem.
S Quinnem jsme si vyměnili významné pohledy. Copley Carmichael byl v Louisianě pojem. Měl prsty ve všech finančních operacích, a všechny ty prsty byly hodně špinavé. Ale byl to staromódní šíbr, kolem nějž se nikdy nevznášelo žádné tajemno.
„Ví, že jsi čarodějnice?“ zeptala jsem se.
„Na žádná kouzla ani v nejmenším nevěří,“ odpověděla Amelia. Znělo to nešťastně a znechuceně. „Myslí si, že jsem naivka, která se do něčeho jenom stylizuje. Že se stýkám s ujetými lidmi a dělám ujeté věci jenom kvůli tomu, abych na něj vyplázla jazyk. Neuvěřil by, že existují upíři, i kdyby o ně zakopával na každém kroku.“
„A co vaše matka?“ pokračoval v otázkách Quinn a já jsem si dolila čaj. Odpověď jsem už znala.
„Je mrtvá,“ odpověděla Amelia. „Už tři roky. Právě tehdy jsem se odstěhovala od táty do přízemí toho domu v Chloe Street. Táta mi ho dal, když jsem dostudovala střední školu, abych měla nějaký vlastní zdroj příjmů, ale donutil mě, abych se o něj starala a získala tak zkušenosti.“
Připadalo mi to jako dobrý tah. Váhavě jsem se zeptala: „A nebylo to správné? Přimět tě, aby ses něco naučila přímo v praxi?“
„No, jo,“ připustila. „Jenže když jsem se odstěhovala, chtěl mi dávat kapesné… v mém věku! Věděla jsem, že se musím postavit na vlastní nohy. Podařilo se mi to díky penězům z pronájmu, z předpovídání budoucnosti a z kouzlení, které jsem provozovala samostatně. Takže si na sebe vydělám.“ Hrdě zvedla hlavu.
Amelia si neuvědomovala, že nájemné dostává díky otcovu daru a že to není nic, oč by se zasloužila úplně sama. Upřímně se rozplývala nad svou samostatností. Moje nová přítelkyně, k níž jsem přišla vlastně náhodou, byla směsicí protikladů. Protože vysílala jasné a zřetelné myšlenky, mohla jsem v ní číst jako v otevřené knize. Jakmile jsem se s ní ocitla o samotě, musela jsem uvést do pohotovosti všechny své ochranné mozkové štíty, aby mě svými myšlenkami nezahltila. Teď s Quinnem jsem se trochu uvolnila, ale byla to chyba. Z Ameliiny hlavy ke mně proudila neuspořádaná směsice všeho možného.
„A nemohl by vám otec pomoct i s tím hledáním vaší rádkyně?“ zeptal se Quinn.
Amelia se v první chvíli zatvářila ohromeně, jako kdyby jeho nápad v duchu zvažovala. „Nevím jak,“ odpověděla po chvilce. „Má obrovský vliv, ale od Katriny má stejné trable jako většina ostatních lidí.“
Kromě toho, že se topí v penězích. Může jít kam se mu zlíbí, a zase se vrátit, až bude chtít, což většina obyvatel města nemůže. Ale zavřela jsem pusu a nechala si tenhle postřeh pro sebe. Bylo na čase obrátit list.
„Amelie,“ řekla jsem, „jak dobře jsi vlastně znala Boba? Kdo ho teď hledá?“
Zatvářila se vystrašeně, což pro ni nebylo příliš typické. „To by mě taky zajímalo,“ hlesla. „Před tou nocí jsem ho znala jen zběžně. Ale vím, že Bob měl − má − v čarodějnické komunitě spoustu přátel. Nemám tušení, jestli někdo z nich vůbec ví, že jsme se spolu dali dohromady. Tehdy v noci − bylo to dva dny před tím královniným večírkem, kdy propukla ta podělaná mela mezi upíry z Arkansasu a od nás z Louisiany − jsme s Bobem nechali Perry a Patsy v té pizzerii, kam jsme všichni čtyři zašli, a odjeli spolu ke mně domů. Nazítří ráno Bob zavolal do práce, že mu není dobře, což byla pravda, protože jsme oslavovali opravdu důkladně. A celý den pak strávil se mnou.“
„Takže je možné, že rodina už Boba hledá několik měsíců? A láme si hlavu, jestli je živý nebo mrtvý?“
„Hele, brzdi! Taková mrcha zase nejsem. Boba vychovala teta, ale vůbec spolu nevycházejí. Už několik let se nestýkají. Určitě má pár kamarádů, kteří si o něj dělají starosti, a vážně mě to moc mrzí, ale i kdyby věděli, co se s ním stalo, nijak by mu to nepomohlo, viď, Bobe? A od Katriny mají všichni v New Orleansu spoustu vlastních starostí.“
Právě v tomto zajímavém okamžiku zazvonil telefon. Byla jsem nejblíže, takže jsem ho zvedla. Hlas mého bratra Jasona zněl tak vzrušeně, jako by byl nabitý elektřinou.
„Sookie, do hodiny musíš přijet do Hotshotu!“
„Proč?“
„Já a Crystal se bereme. Překvapení!“
I když to pro mě nebyla tak docela rána z čistého nebe (Jason chodil s Crystal už několik měsíců), ten nečekaný obřad mě vyvedl z rovnováhy.
„Crystal je zase těhotná?“ zeptala jsem se podezíravě. Před nedávnem totiž potratila Jasonovo dítě.
„Ano!“ vykřikl Jason, jako kdyby to byla nejlepší zpráva na světě. „A tentokrát už budeme svoji, až se to dítě narodí.“
Jason úplně ignoroval fakta. Přání u něj zřejmě bylo otcem myšlenky. Než totiž Crystal otěhotněla s Jasonem, byla v jiném stavu už jednou, ale o dítě přišla. Obyvatelé Hotshotu byli zkrátka oběťmi dlouhodobého příbuzenského křížení.
„Fajn, budu tam,“ slíbila jsem. „Můžu s sebou vzít i Amelii a Quinna?“
„Jasně,“ řekl Jason. „Bude to pro nás s Crystal čest, že přijedou taky.“
„Můžu něco přivézt?“
„Ne, Calvin a ostatní už chystají jídlo. Všechno se to bude odehrávat venku. Už jsme rozvěsili světla. Mám dojem, že už navařili kotel rizota, to je taková špinavá rýže, a moji kámoši sem vezou lahvinky něčeho tvrdšího. Prostě se jenom hoď do gala a přijeď! Takže se uvidíme za hodinu v Hotshotu. Přijeď včas.“
Zavěsila jsem a chvíli seděla bez hnutí, aniž jsem pustila z ruky sluchátko. To byl celý Jason. Měla jsem za hodinu přijet na svatbu připravovanou na poslední chvíli z toho nejhoršího možného důvodu, a neopozdit se. Ještě že mi neuložil, abych přivezla svatební dort.
„Sookie, jsi v pořádku?“ zeptal se Quinn.
„Můj bratr Jason se dnes žení,“ oznámila jsem jim a snažila se, aby se mi netřásl hlas. „Zve nás na svatbu a máme tam dorazit za hodinu.“ Odjakživa jsem byla přesvědčená, že si Jason nevezme děvče, k němuž bych plála horoucí láskou, protože měl vždycky slabost pro dost těžko stravitelné běhny. Teď jeho volba padla na Crystal, patřící ke smečce měňavců, kteří na sebe brali podobu pum a panterů a žárlivě si střežili svá tajemství. Můj bratr už k těmto kočkovitým šelmám patřil také, protože ho pokousal jeho žárlivý sok, usilující o Crystalinu přízeň.
Jason byl starší než já a jen Bůh ví, kolik žen už v životě dostal. Musela jsem se spolehnout, že pozná, kdy mu nějaká skutečně vyhovuje.
Když jsem se konečně vzpamatovala, zjistila jsem, že Amelia na mě zírá vyplašeným starostlivým pohledem. K smrti ráda vyrážela do společnosti, ale v Bon Temps se jí naskýtalo jen málo příležitostí. Quinn, který se s Jasonem setkal, když ke mně bratr přijel na návštěvu, mě sledoval se skepticky zdviženým obočím.
„Jo, já vím,“ řekla jsem. „Je to šílené a úplně hloupé. Ale Crystal je zase těhotná a Jasona nic nezastaví. Chcete tam jet se mnou? Nemusíte. Mrzí mě to, ale musím se už začít vypravovat.“
„Jéje, to je bezva, můžu si hned vzít ty nové šaty!“ radostně zvolala Amelia a vyběhla po schodech, aby mohla ze svého nového oblečení utrhat visačky.
„Zlato, vážně chceš, abych tam jel s tebou?“ zeptal se mě Quinn.
„Ano, prosím tě,“ přisvědčila jsem. Přistoupil ke mně a ovinul mě svými mohutnými pažemi. Uklidnilo mě to, i když jsem věděla, že Quinn Jasona považuje za pitomce.
Upřímně jsem s ním souhlasila.
2024 ©