„Halleigh, když už si bereš policistu, možná bys mi mohla prozradit… no… jak velký má takový policajt pendrek, když slouží noční šichtu!“ zavtipkovala Elmer Claire Vaudryová.
Seděla jsem vedle budoucí nevěsty Halleigh Robinsonové, protože jsem dostala mimořádně důležitý úkol − zapisovat každý dar spolu se jménem člověka, který ho věnoval, zatímco Halleigh otevírala balíčky zavinuté v bílém a stříbrném ozdobném papíru a dárkové sáčky s květinovým vzorem.
Ta oplzlá otázka, kterou na tomhle setkání ctihodných středostavovských dam položila asi čtyřicetiletá aprobovaná učitelka paní Vaudryová, zřejmě nikoho nepřekvapila.
„A jak bych to mohla vědět, Elmer Claire?“ pípla Halleigh cudně, na což ostatní přítomné ženy zareagovaly sborovým nevěřícným mručením.
„Hele, a co pouta?“ pokračovala Elmer Claire. „Používáte někdy pouta?“
V obývacím pokoji Marcie Albaneseové, hostitelky, která svůj dům propůjčila k posvátnému obětnímu obřadu (loučení budoucí nevěsty se svobodou) se ozvaly hlásky jižanských dam. Ostatní případné hostitelky prý měly jisté problémy s obstaráním zákusků a punče.
„Ty jsi teda číslo, Elmer Claire!“ ozvala se Marcia od stolku s občerstvením. Ale usmívala se. Elmer Claire dnes plnila roli nejdůležitější osoby a ostatní ženy jí s potěšením dovolily, aby si ji patřičně vychutnávala. Elmer Claire by se nikdy neodhodlala k tak vulgárním poznámkám, kdyby se dnešního loučení zúčastnila stará Caroline Bellefleurová, která ovládala veškerý společenský život v Bon Temps. Caroline byla stará milion let a její vzpřímenou postavu by jí mohl závidět leckterý voják. Caroline Bellefleurové by zabránila přijít na tak významnou společenskou událost, která se přímo dotýkala její rodiny, jen jediná věc − a ta se právě stala. K nesmírnému překvapení všech obyvatel Bon Temps ji totiž postihla srdeční příhoda.
Okázalá dvojnásobná svatba Bellefleurových (Andyho s Halleigh a Portie s jejím účetním) se původně měla konat už na jaře. Snoubenci ji chtěli uspořádat co nejdříve vzhledem k neustále se zhoršujícímu zdraví staré paní Bellefleurové. Jenomže jak už to bývá, ještě před tímto uspíšeným termínem Caroline postihl první infarkt. A potom si zase zlomila nohu v kyčli.
Andy a Halleigh po dohodě s Portiou a jejím snoubencem odložili svatbu na konec října. Ale doslechla jsem se, že paní Caroline se nezotavuje tak dobře, jak její vnoučata doufala, a bylo nepravděpodobné, že se ještě někdy dostane do někdejší formy.
Uzardělá Halleigh zápolila se stuhou ovinutou kolem těžké krabice. Podala jsem jí nůžky. Podle jakési tradice, související s předpovídáním počtu dětí, které se novomanželům narodí, se stuha neměla stříhat. Ale vsadila bych se, že Halleigh byla odhodlaná k rychlému řešení. Rozstřihla stuhu na té straně balíku, kterou měla nejblíž, aby si nikdo nevšiml jejího neuctivého přístupu k zakořeněným zvyklostem, a vyslala ke mně vděčný pohled. Na dnešní oslavu jsme všechny samozřejmě přišly ve svých nejlepších šatech a Halleigh v bleděmodrém kalhotovém kostýmu s drobnými kvítky rozházenými po saku vypadala nesmírně roztomile a mladě. Jako ústřední postava dnešního loučení se svobodou si samozřejmě připevnila na klopu květinu.
Měla jsem pocit, jako kdybych sledovala zajímavou kmenovou oslavu v daleké zemi. Oslavu pořádanou úplně cizím kmenem, který jen shodou okolností hovoří stejným jazykem jako já. Pracuju jako servírka, takže na společenském žebříčku stojím o několik příček níž než Halleigh, a jsem telepatka, i když se na to lidé snaží zapomínat, protože tomu při mém naprosto normálním zevnějšku nemohou uvěřit. Ale ocitla jsem se na seznamu pozvaných hostů, takže jsem se snažila obléct přiměřeně této události. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že se mi to podařilo. Měla jsem na sobě bílou halenku bez rukávů, ušitou na míru, dlouhé žluté kalhoty a žlutooranžové páskové střevíčky, a vlasy jsem si nechala rozpuštěné, takže mi na zádech hladce splývaly až pod lopatky. Celý obraz dotvářel zlatý řetízek a žluté náušnice.
I když se valem blížil konec září, venku bylo vedro jako v horoucím pekle. Všechny dámy zvolily sváteční letní šaty a jen pár statečných duší se rozhodlo pro oblečení v podzimních barvách.
Všechny ženy v místnosti jsem znala. Bon Temps je malé městečko a moje rodina v něm žije bezmála dvě století. Ale sama skutečnost, že někoho znáte, ještě neznamená, že jste si blízcí a že se v jeho přítomnosti cítíte ve své kůži. Proto jsem byla vděčná, že jsem dostala za úkol zapisovat všechny dárky. Marcia Albaneseová totiž byla mnohem ostřejší, než za jakou jsem ji považovala.
Přirozeně jsem se dozvídala spoustu věcí. Ačkoliv jsem se usilovně snažila nenahlížet nikomu do hlavy, při čemž mi spolehlivě pomáhal můj úkol, doléhala ke mně spousta cizích myšlenek.
Halleigh se narodila ve štěstí a dostatku. Doma ji zahrnovali dárky, veškerá pozornost se soustřeďovala jenom na ni a teď si brala významného člověka. Nemyslela jsem si, že svého snoubence zná příliš dobře, ale chtěla jsem věřit, že Andy Bellefleur má některé úžasné stránky, které se mi dosud nepodařilo odhalit. Andy vynikal větší představivostí než průměrný příslušník střední třídy v Bon Temps. To jsem bezpečně věděla. A hluboko uvnitř skrýval i obavy a touhy. To jsem věděla také.
Halleighina matka přijela na dnešní oslavu z Mandenvillu a přirozeně se snažila neustále se usmívat, aby svou dceru podpořila. Zřejmě jsem byla jediný člověk, který poznal, že tato žena nesnáší jakékoliv sešlosti, dokonce i tak malé, jako byla ta dnešní. Každá minuta, kterou strávila v Marciině obývacím pokoji, byla pro Linette Robinsonovou doslova utrpením. A ve chvíli, kdy se usmívala další duchaplné poznámce prostořeké Elmer Claire, ve skrytu duše litovala, že teď nemůže sedět doma se zajímavou knížkou v ruce a sklenicí ledového čaje. Užuž jsem se jí chystala pošeptat (s pohledem upřeným na hodinky), že za hodinu nebo nanejvýš za hodinu a čtvrt už bude po všem, ale v poslední chvíli jsem si uvědomila, že bych ji jenom ještě víc vyděsila. Místo toho jsem radši rychle zapsala na seznam dárků položku „utěrky od Selah Pumphreyové“ a napřímila se, připravená zaznamenat další dárek. Selah Pumphreyová, která právě vplula do pokoje, očividně čekala, že na její příchod nějak ohromeně zareaguju, protože už několik týdnů chodila s upírem, kterého jsem zapudila. Selah si neustále představovala, že po ní skočím a praštím ji po hlavě. Měla o mně dost špatné mínění a vůbec mě neznala. Úplně jí unikalo, že upír, o něhož šlo, se už pohybuje mimo dosah mého radaru. Pozvání na dnešní večírek dostala zřejmě jenom díky tomu, že jako realitní makléřka dohodila budoucím novomanželům jejich nový malý domek.
Krajkový spodní komplet od Tary Thorntonové, zapsala jsem a usmála se na svou kamarádku Taru, která dárek pro Halleigh vybrala ve svém butiku. Elmer Claire okamžitě vyrukovala s další vtipnou poznámkou na jeho účet, čímž přispěla k tomu, že se − přinejmenším na tvářích všech přítomných − zračila dobrá nálada. Některým ženám svérázný smysl pro humor Elmer Claire příliš neseděl a přály si, aby už konečně zavřela klapačku. Do této skupinky jsem patřila já, Linette Robinsonová a Halleigh.
Ředitelka školy, v níž Halleigh učila, darovala snoubencům krásné prostírání, a zástupkyně ředitelky jim k němu sehnala barevně sladěné servítky. Zapsala jsem dárky ozdobným písmem a strčila do pytle s odpadky další zmuchlané balicí papíry.
„Děkuju, Sookie,“ řekla mi Halleigh tiše, zatímco Elmer Claire dávala k lepšímu další historku, která se přihodila během její svatby a týkala se nějaké slepice a ženichova svědka. „Moc si vážím vaší pomoci.“
„To nestálo za řeč,“ odpověděla jsem překvapeně.
„Andy mi prozradil, že když mě žádal o ruku, poprosil vás, abyste pro něj schovala zásnubní prsten,“ řekla s úsměvem. „A pomohla jste mi i při jiných příležitostech.“ Takže jí Andy o mně řekl.
„To je v pořádku,“ vypravila jsem ze sebe poněkud rozpačitě.
Halleigh pokradmu zaletěla pohledem k Selah Pumphreyové, která seděla o dvě židle dál. „Ještě chodíte s tím nádherným mužem, kterého jsem viděla u vás doma?“ zeptala se nahlas. „S tím krasavcem s nádhernými černými vlasy?“
Halleigh viděla Clauda, když mě vysadil z auta před mým dočasným domovem ve městě. Bratra mé kmotřičky − víly Claudine. Ano, samozřejmě! Claude byl úchvatný a zhruba šedesát vteřin se dokázal (k ženám) chovat jako okouzlující kavalír. Při setkání s Halleigh se skutečně snažil, za což jsem mu byla nesmírně vděčná, protože Selah měla uši nastražené jako liška.
„Naposledy jsem ho viděla asi před třemi týdny,“ odpověděla jsem popravdě. „Ale už spolu nechodíme.“ Ve skutečnosti jsme spolu nechodili nikdy, protože Claude si ideálního partnera představoval jako fešáka s jednodenním strništěm a s výbavou, na kterou se já nikdy v životě nezmůžu. Ale proč bych to měla každému věšet na nos, že? „Chodím s někým jiným,“ dodala jsem poctivě.
„Ano?“ Z Halleigh vyzařoval upřímný nevinný zájem. Tohle děvče (asi o čtyři roky mladší než já) se mi každým dalším okamžikem líbilo víc a víc.
„Ano, s jedním poradcem z Memphisu.“
„Budete ho muset přivést na svatbu,“ řekla Halleigh. „Nebude to fantastické, Portio?“
Tohle byla úplně jiná káva. Portia Bellefleurová, Andyho sestra a druhá nevěsta na dvojnásobné Bellefleurově svatbě, mě požádala, abych se obřadu a hostiny zúčastnila jako placená síla, která bude společně se svým šéfem Samem Merlottem servírovat hostům alkoholické nápoje. Portia se teď díky tomu ocitla v bryndě. Jako hosta by mě totiž nikdy nepozvala (stejně jako mě nepozvala ani na svůj vlastní předsvatební večírek). Já jsem na ni jenom upírala nevinný pohled, který měl naznačovat, že jsem nesmírně šťastná.
„Jistě,“ přitakala Portia klidně. Právnické vzdělání očividně neabsolvovala nadarmo. „Nesmírně nás potěší, když s sebou přivedete svého přítele.“
V duchu jsem si s gustem představila Quinna, jak se přímo na svatební hostině mění v tygra. Vyslala jsem k Portii ještě zářivější úsměv. „Zjistím, jestli bude mít volno a bude se mnou moct přijít,“ odpověděla jsem.
„Heleďte se,“ ozvala se znovu Elmer Claire. „Jeden ptáček mi našeptal, abych si zapsala, co Halleigh prohlásila, když začala rozbalovat dárky, protože se říká, že totéž pak prohlásí při svatební noci!“ Přitom zamávala žlutým kancelářským bločkem.
Všechny ženy ztichly v napjatém očekávání. Nebo možná strachy.
„První věc, kterou Halleigh řekla, byla: ‚No ne, to je ale krásný obal!‘“ Ozval se sborový smích. „Potom prohlásila, podíváme se: ‚Tohle je přesně ono! Už se nemůžu dočkat!‘“ Hihňání. „‚Přesně tohle jsem potřebovala!‘“ Bujarý smích.
Potom přišly na řadu koláčky, čaj a sýrové kuličky. Všechny jsme se posadily na místo a snažily se udržet v rovnováze šálky a talířky s pohoštěním, když náhle vešla do místnosti Maxine Fortenberryová, přítelkyně mé zemřelé babičky, a otevřela další téma diskuse.
„Jak se vede té tvé nové kamarádce, Sookie?“ zeptala se mě. Stála na protějším konci místnosti, ale působila nepřehlédnutelně. Byla to srdečná podsaditá padesátnice a něco jako náhradní matka mého bratra Jasona, který kamarádil s jejím synem Hoytem. „Tomu děvčeti z New Orleansu.“
„Amelia se má dobře,“ usmála jsem se nervózně, protože mi bylo jasné, že jsem se rázem ocitla v centru všeobecné pozornosti.
„Opravdu při té povodni přišla o dům?“
„Její podnájemník říkal, že je trochu poškozený. Takže Amelia teď čeká, až se jí ozve pojišťovna, a pak se rozhodne, co s ním podnikne dál.“
„Měla obrovskou kliku, že byla tady, když udeřil ten hurikán,“ pokračovala Maxine.
Mám dojem, že přesně tuhle větu slyšela ubohá Amelia od srpna už nejmíň tisíckrát. A že už ji unavovalo neustále se tvářit jako dítě Štěstěny. „No, ano,“ přitakala jsem. „To určitě.“
Příjezd Amelie Broadwayové do Bon Temps byl předmětem všeobecné šuškandy. Je to přirozené.
„Takže zatím tu Amelia zůstane s vámi?“ ozvala se Halleigh snaživě.
„Zatím ano,“ usmála jsem se.
„To je od vás strašně milé,“ řekla Marcia Albaneseová uznale.
„Ach, Marcio, víte, že mám nahoře hnízdo, které vůbec nepoužívám. Vlastně mi to tam zvelebila. Pořídila mi klimatizaci, takže je uvnitř daleko příjemněji. Nijak mi nepřekáží.“
„Ale spousta lidí by někoho cizího nesnesla doma tak dlouho. Já si třeba říkám, že bych měla vzít k sobě některého z těch ubožáků, kteří jsou ubytovaní tady v hostinci, ale nemůžu se k tomu přinutit, protože si nedovedu představit, že bych měla doma někoho cizího.“
„Mám ráda společnost,“ odpověděla jsem. Většinou jsem to tak skutečně cítila.
„Už se byla na ten svůj dům podívat, aby ho zkontrolovala?“
„No, jenom jednou.“ Amelia musela dojet do New Orleansu a zase se vrátit strašně rychle, aby ji její čarodějnické kolegyně náhodou nevystopovaly. Pro Amelii byla totiž tamní čarodějnická půda příliš horká.
„Toho svého kocoura musí opravdu milovat,“ pokračovala Elmer Claire. „Onehdy jsem ji s ním potkala u veterináře, když jsem tam zašla se svou Chundelkou.“ Chundelka byla její bílá perská kočka, stará nejmíň milion let. „Zeptala jsem se jí, proč ho nenechá vykastrovat, ale ona mu přitiskla dlaň na uši, jako kdyby mi mohl rozumět, a poprosila mě, abych o tom před Bobem nemluvila. Jako kdyby to byl člověk!“
„Má Boba moc ráda.“ Nevěděla, jestli si mám při pomyšlení na veterináře, který kastruje Boba, přitisknout dlaň na ústa, nebo se rozchechtat nahlas.
„Jak ses s tou Amelii vlastně poznala?“ zajímala se Maxine.
„Pamatujete si mou sestřenici Hadley?“
Všechny ženy v místnosti přikývly, až na Halleigh, která se přistěhovala teprve nedávno, a její matku.
„Takže když Hadley žila v New Orleansu, pronajala si od Amelie horní patro jejího domu,“ vysvětlila jsem jim.
„Když Hadley zemřela…,“ teď všechny přítomné vážně pokývaly hlavou, „odjela jsem do New Orleansu, abych vyklidila její věci. A setkala jsem se s Amelii, spřátelily jsme se a ona se rozhodla, že na nějaký čas odjede do Bon Temps.“
Všechny dámy na mě upřely pohled plný očekávání, jako kdyby se nemohly dočkat, co bude následovat. Vždyť tohle přímo volá po nějakém dalším vysvětlení, ne?
Ameliin příběh byl skutečně mnohem spletitější, ale zdejší ženy rozhodně nebyly připravené vyslechnout, jak Amelia strávila vášnivou noc se svým kolegou Bobem a pak ho při jakémsi sexuálním experimentu omylem proměnila v kocoura. Nikdy jsem se Amelie nezeptala na konkrétní okolnosti té události, protože jsem se bála, že bych pak tu scénu neustále viděla před očima. Všechny dámy však čekaly na nějaké další vysvětlení. Jakékoliv vysvětlení.
„Amelia zažila strastiplný rozchod se svým přítelem,“ řekla jsem tiše, jako bych jim sdělovala tajemství. Na všech tvářích se objevil vzrušený a zároveň účastný výraz.
„Byl to mormonský misionář,“ pokračovala jsem. No, v těch svých tmavých kalhotách a v bílé košili s krátkým rukávem tak Bob skutečně vypadal, a dokonce přijel k Amelii na kole. Ve skutečnosti však byl čaroděj, stejně jako Amelia. „Ale zaklepal Amelii na dveře a skončilo to velkou láskou.“ Ve skutečnosti to skončilo v posteli, ale pro účely tohoto příběhu to není podstatné.
„Věděli to jeho rodiče?“
„Zjistila to jeho církev?“
„Nemusí mít ti mormoni několik žen?“
Záplava otázek byla vydatnější, než jsem dokázala zvládnout, takže jsem počkala, až se všechny zklidní a znovu zaujmou vyčkávací pozici. Nebyla jsem žádný expert na vymýšlení fiktivních historek, a pravdivé údaje, kterými bych celou historku završila, mi docházely. „O mormonské církvi toho bohužel moc nevím,“ odpověděla jsem poslední tazatelce. To byla pravda pravdoucí. „Ale mám dojem, že od moderních mormonů se už neočekává, že by měli víc než jednu manželku. Ale jim dvěma se přihodilo něco jiného. Jeho příbuzní se o jejich vztahu dozvěděli a málem z toho zešíleli, protože si mysleli, že pro něj Amelia není dost dobrá. Odtáhli milého mládence pryč a donutili ho, aby se vrátil domů. Proto chtěla odjet z New Orleansu, změnit prostředí a zapomenout na minulost, víte?“
Všechny pokývaly hlavou, úplně u vytržení z Ameliiných dramatických zážitků. Trochu mě zahryzaly výčitky svědomí. V několika následujících minutách pak každá z přítomných dam připojila k této smutné historce nějakou osobní poznámku. Nakonec všechno shrnula Maxine Fortenberryová.
„Chudák holka!“ povzdychla si. „Měla se jim vzepřít.“
Podala jsem Halleigh k rozbalení další dárek. „Halleigh, vám se nic podobného nestane,“ usmála jsem se na ni ve snaze vrátit debatu k její nadcházející svatbě. „Andy je do vás úplný blázen, to každý vidí na první pohled.“
Halleigh zrůžověla, její matka prohlásila: „Máme Andyho moc rádi!“ a předsvatební večírek se zase vrátil tam, kde měl být. Následující debata se pak točila už jen kolem svatby a také kolem pokrmů, které střídavě vařily jednotlivé církevní kongregace pro lidi evakuované z oblastí postižených hurikánem. Katolíci byli na řadě zítra večer a Maxine nám s úlevou oznámila, že se počet strávníků snížil na pětadvacet.
Když jsem se pak vracela autem domů, cítila jsem se po té nezvyklé společenské akci trochu unavená. Kromě toho mě čekal rozhovor s Amelií, které jsem musela vysvětlit, jakým příběhem jsem opředla její odjezd z New Orleansu. Když jsem však před domem spatřila známý pikap, všechny plány se mi okamžitě vypařily z hlavy.
Byl tu Quinn. Quinn − můj přítel měňavec, který se převtěluje v tygra a vydělává si na živobytí organizováním společenských a jiných akcí pro nadpřirozené bytosti. Quinn − můj miláček. Zajela jsem dozadu, doslova vystřelila z auta a nervózně se mrkla do bočního zrcátka, abych se ujistila, že se mi nikde nerozmazal make-up. Právě ve chvíli, kdy jsem vybíhala po schodech k zadnímu vchodu, Quinn vyrazil ze dveří a já jsem poskočila. Chytil mě do náruče, zatočil se se mnou dokola, a když mě pak vracel zpátky na zem, dlouze mě políbil a vzal mi hlavu do svých mohutných dlaní.
„Vypadáš nádherně,“ řekl a zhluboka se nadechl. „A překrásně voníš,“ dodal a znovu mě políbil.
Po chvíli jsme se konečně od sebe odtrhli.
„Bože, tak dlouho jsem tě neviděla!“ vzdychla jsem. „Jsem tak šťastná, že jsi tady!“ S Quinnem jsem se nesešla už několik týdnů, pokud nepočítám jedno krátké setkání, kdy cestou na Floridu projížděl Shreveportem s obrovským nákladem nejrůznějších rekvizit na oslavu, kterou pro svou dceru pořádal vůdce jakési smečky.
„Strašně se mi po tobě stýskalo, zlato,“ řekl Quinn a odhalil dvě řady běloskvoucích zubů. Jeho vyholená hlava na slunci svítila, což mi tak pozdě odpoledne připadalo dost zvláštní. „Když jsi byla na tom loučení se svobodou, chvilku jsem si povídal s tvou spolubydlící. Jak to tam vypadalo?“
„Jako na všech podobných sešlostech. Spousta dárků a spousta klepů. Byl to už druhý předsvatební večírek, který jsem s touhle nevěstou absolvovala, a jako svatební dar jsem jim dala tác k jejich jídelní soupravě, takže jsem se jim dostatečně zavděčila.“
„To je tady zvykem? Přijít na víc než jednu předsvatební oslavu jedné a téže osoby?“
„V tak malém městě, jako je tohle, ano. V létě nevěsta zajela domů do Mandenvillu, kde uspořádala také jedno odpolední posezení a pak ještě večírek. Takže mám pocit, že Halleigh s Andym už mají skvěle vybavenou domácnost.“
„Měl jsem dojem, že tu svatbu plánovali na duben.“
Vysvětlila jsem mu všechny problémy kolem infarktu Caroline Bellefleurové. „A když se stará paní trochu zotavila a mladí zase začali mluvit o svatbě, upadla a zlomila si nohu v krčku.“
„No tohle!“
„Doktoři už ani nepředpokládali, že se z toho dostane, ale navzdory všemu úraz přežila. Takže mám pocit, že ještě nikdo v Bon Temps nečekal na svou svatbu tak dramaticky jako Halleigh s Andym a Portia s Glenem. Koná se příští měsíc a zvou na ni i tebe.“
„Vážně?“
Zamířili jsme dovnitř, protože jsem si chtěla zout boty a zároveň zjistit, co má v plánu moje spolubydlící. Usilovně jsem se pro ni snažila vymyslet nějakou dlouhou pochůzku, na niž bych ji mohla poslat, protože Quinna − který je můj kluk, jestli ho ve svých sedmadvaceti letech můžu takhle nazvat − vídám jen zřídka.
Domnívala jsem se, že bych ho mohla považovat za svého kluka, kdyby dokázal trochu zpomalit a držet se u mě.
Jenomže Quinnova práce v jeho firmě, která organizuje nejrůznější společenské události, pokrývá obrovskou oblast, a to doslova i v přeneseném smyslu toho slova. Od té doby, co jsme se rozloučili v New Orleansu − poté, co jsme se vysvobodili ze zajetí vlkodlaků, kteří nás unesli −, jsem Quinna viděla jen třikrát. Jednou o víkendu se zastavil ve Shreveportu cestou za pracovními povinnostmi. Tehdy jsme si spolu vyrazili na večeři do oblíbené restaurace Ralph and Kacoo’s. Byl to příjemný večer, ale skončil tím, že mě Quinn odvezl domů, protože musel už v sedm hodin ráno vyrazit na cestu. Podruhé jsme se setkali, když se objevil v baru U Merlotta, kde jsem právě měla službu. Protože byl v podniku naštěstí klid, vzala jsem si na hodinku volno. Celou dobu jsme seděli vedle sebe, povídali si a drželi se za ruce. Potřetí jsem mu dělala společnost, když v jednom pronajatém skladu nakládal do své dodávky nezbytné potřeby na už zmíněnou oslavu. Bylo to uprostřed léta a oba jsme se příšerně potili. Ta spousta potu, mraky prachu, rozlehlý sklad, občas nějaký náklaďák, který zajížděl dovnitř nebo vyjížděl ven… zkrátka žádná romantika.
A přestože teď Amelia s kabelkou přes rameno ohleduplně scházela ze schodů s jasným úmyslem vydat se do města, aby nám poskytla trochu soukromí, nechtělo se mi věřit, že bychom teď pro sebe mohli urvat aspoň chvíli, abychom naplnili náš vztah, který neustále narážel na nedostatek času.
Amelia na nás zavolala: „Nashle!“ a na tváři se jí rozlil široký úsměv. A protože měla ty nejbělejší zuby na světě, vypadala jako kočka Šklíba z Alenky v říši divů. Krátké vlasy jí trčely do všech stran (tvrdila, že v Bon Temps nikdo neumí jaksepatří stříhat) a na jejím opáleném obličeji nebyla ani nejmenší stopa po make-upu. Amelia vypadá jako mladá mamina z předměstí, která má na zadním sedadle dodávky připevněnou dětskou sedačku s potomkem. Jako matka, která si vždycky najde čas na plavání, běh pro zdraví a tenis. Popravdě řečeno, Amelia skutečně třikrát v týdnu běhala a vzadu na zahradě cvičila taj-či, ale cachtání ve vodě nesnášela a tenis považovala za sport pro (teď cituju) „idioty, který dýchají pusou“. Já sama jsem tenisty odjakživa obdivovala, ale Amelia na svém názoru trvala, protože prostě měla v povaze stát za všech okolností za svým názorem.
„Jedu do nákupního střediska v Monroe,“ oznámila nám. „Musím si něco nakoupit.“ Zamávala nám výmluvným gestem, kterým jako kdyby chtěla říct: „To jsem ale bezvadná spolubydlící, co?“ Skočila do svého mustangu, zmizela… a nechala nás s Quinnem o samotě zírat jednoho na druhého.
„To je celá Amelia,“ vykoktala jsem.
„Je… jako dítě,“ hlesl Quinn stejně zaraženě jako já.
„Jde o to…,“ řekla jsem, ale ve stejném okamžiku otevřel ústa i Quinn. „Poslyš, měli bychom…,“ vypravil ze sebe. Oba jsme však uprostřed věty zmlkli.
„Na jak dlouho jsi přijel?“ zeptala jsem se.
„Musím odjet zítra,“ odpověděl. „Mohl bych zůstat v Monroe nebo ve Shreveportu.“
Chvíli jsme na sebe znovu jen mlčky zírali. Číst myšlenky měňavcům neumím. Přinejmenším ne tak jako lidem. Ale dokážu vycítit jejich pocity. Třeba napětí, jako v tomto případě.
„Takže…,“ řekl a poklekl na jedno koleno. „Prosím.“
Musela jsem se usmát, ale potom jsem odvrátila hlavu stranou. „Jde jenom o to,“ začala jsem znovu. Amelia, která je mimořádně otevřená osoba, by si v mé situaci poradila mnohem lépe. „Víš, že mezi námi je… spousta…“ Mávla jsem rukou.
„Chemie,“ doplnil mě.
„Správně,“ přitakala jsem. „Ale kdybychom se neměli vídat častěji než během uplynulých šesti měsíců, nejsem si jistá, jestli bych chtěla udělat další krok.“ Nerada jsem mu to říkala, ale musela jsem. „Cítím strašnou touhu,“ pokračovala jsem. „Obrovskou, obrovskou touhu. Ale nejsem děvče na jednu noc.“
„Na podzim si udělám na hodně dlouho volno,“ prohlásil Quinn a znělo to nesmírně upřímně. „Na měsíc. Přijel jsem, abych se tě zeptal, jestli bys ho mohla strávit se mnou.“
„Vážně?“ Nemohla jsem se přinutit, aby to neznělo nevěřícně. „Vážně?“
Usmál se na mě. Quinn měl hladce vyholenou hlavu, olivovou pleť, výrazný nos, úsměv, při kterém se mu v koutcích úst objevovaly dolíčky, a oči purpurové jako macešky. Byl mohutný jako zápasník ve volném stylu a dokázal působit hrůzostrašně. Zvedl mohutnou ruku, jako kdyby skládal přísahu. „Na celý stoh biblí,“ prohlásil.
„Ano,“ přitakala jsem po krátkém rozmýšlení, během něhož jsem v duchu bleskově prověřila všechny své pochybnosti, abych se ujistila, že jsou bezvýznamné. Nemám sice vnitřní detektor lži, ale poznala bych, kdyby si myslel: Říkám to jen kvůli tomu, abych se jí dostal do kalhotek. Myšlenky měňavců se dají číst jen stěží, protože jsou nejasné, takže jsem se musela spolehnout jen na svůj úsudek. „V tom případě… ano.“
„Páni!“ Quinn se zhluboka nadechl a jeho úsměv prozářil celý pokoj. Vzápětí však jeho oči dostaly ten typický soustředěný výraz, jaký se objevuje u mužů při konkrétní představě sexu. A hned nato, doslova v mžiku, se Quinn vymrštil a ovinul kolem mě paže tak pevně, až jsem měla pocit, jako kdyby nás spojilo pevné lano.
Jeho ústa našla mé rty a pokračovali jsme v líbání přesně tam, kde jsme předtím skončili. Měl velice šikovná ústa a teplý jazyk, a jeho ruce začaly zkoumat mou topografii − od zátylku až ke křivce boků a pak zase zpátky k ramenům. Potom mi na chvilku vzal obličej do dlaní, ale krátce nato mi konečky prstů škádlivě přejel po krku. A pak tytéž konečky prstů našly má ňadra a nakonec mi povytáhly z kalhotek lem tílka a začaly pátrat v místech, která předtím navštívil jen velice krátce. Zřejmě byl s tím, co tam objevil, spokojen, pokud mohu jeho „Mmmm!“ považovat za výraz potěšení.
„Chci tě vidět,“ vzdychl. „Chci tě vidět úplně celou!“
Za denního světla jsem se nikdy předtím ještě nemilovala, takže mi připadalo (lákavě) hříšné zápolit s knoflíčky před západem slunce. V duchu jsem si však blahořečila, že mám na sobě mimořádně pěknou krajkovou podprsenku a titěrné kalhotky. Když si beru nějaké parádní svršky, mám pocit, že stejně nastrojená musím být i pod nimi.
„Och!“ vydechl Quinn, když spatřil sněhobílou podprsenku, která krásně kontrastovala s mou bronzově opálenou pokožkou. „Och, páni!“ Nešlo o slova, ale o jejich tón. Byl to výraz nejhlubšího obdivu. Střevíčky jsem si už zula. Naštěstí jsem si ráno nenavlékla praktické, ale naprosto nepřitažlivé podkolenky, a radši jsem vyrazila ven naboso. Quinn mi chvíli laskal krk a razil si svými polibky cestu k podprsence, zatímco já jsem se mu snažila rozepnout přezku na opasku, ale protože se ke mně nakláněl stále hlouběji, šlo mi to dost ztuha.
„Sundej si košili,“ řekla jsem skoro stejně chraptivým hlasem, jaký se dral z hrdla jemu. „Já žádnou košili na sobě nemám, takže bys ji neměl mít ani ty.“
„Fajn,“ souhlasil a košile byla rázem ta tam. Čekali byste, že Quinn bude mít zarostlou hruď, ale nemá. Co naopak má, jsou svaly. Spousta svalů. A pak ještě hladkou, nádherně opálenou kůži. Překvapily mě jeho nezvykle tmavé bradavky, které byly navíc tvrdé jako kámen (což mě už tolik nepřekvapilo). A páni, byly přesně ve výši mých očí! Začala jsem jednu z nich laskat ústy a druhou dráždit rukou, zatímco Quinn teď zápolil s přezkou na tom svém zatraceném opasku místo mě. Náhle mu celým tělem projela prudká křeč a nechal opasek opaskem. Zajel mi rukou do vlasů, vzal mou hlavu do dlaní, prudce se zachvěl a z úst se mu vydral vzdech, který připomínal spíš zachroptění. Volnou rukou jsem mu zajela k pasu a znovu jsem se pokusila − zmateně, jako smyslů zbavená − uvolnit opasek.
„Pojď do ložnice,“ zašeptala jsem. Nevyznělo to jako klidný rozvážný návrh, ale jako roztřesený požadavek.
Zvedl mě do náruče a já jsem mu ovinula paže kolem krku a znovu jsem ho políbila na jeho nádherná ústa.
„To není fér,“ zamumlal. „Mám plné ruce.“
„Postel,“ vypravila jsem ze sebe a Quinn mě položil na lůžko a hned nato mě zalehl.
„Prádlo,“ připomněla jsem mu, ale v té chvíli už měl ústa plná krajek a mého ňadra, takže mi neodpověděl. „Och!“ vydechla jsem. Možná, že jsem to „och“ vydechla několikrát za sebou, a pak ještě „ano“. Náhle mě ale přepadla nečekaná myšlenka.
„Quinne, máš, vždyť víš…“ Nikdy předtím jsem tu věc nepotřebovala, protože upíři nemohou ženu přivést do jiného stavu, ani ji nakazit nějakou pohlavně přenosnou nemocí.
„Proč myslíš, že jsem si ještě nesvlékl kalhoty?“ řekl a vytáhl ze zadní kapsy malý balíček. Tentokrát mi jeho úsměv připadal mnohem živočišnější.
„To je dobře,“ řekla jsem a spadl mi kámen ze srdce. Asi bych se vrhla z okna, kdybychom teď museli přestat. „Takže teď už by sis ty kalhoty mohl svléknout.“
Quinna jsem viděla nahého už dřív, ale pokaždé za situace, kdy jsme byli vystaveni obrovskému napětí − jako třeba uprostřed bažin, za deště, když nás unesli vlkodlaci. Teď stál vedle postele a odkládal boty, ponožky a nakonec i kalhoty. Dával si pěkně na čas, abych si ho mohla pořádně prohlédnout. Nakonec vystoupil z kalhot, které si předtím spustil na zem, a objevil se přede mnou jen v boxerkách − teď také vystavených obrovskému napětí. Pak se prudkým pohybem zbavil i jich. Měl pevné, krásně modelované hýždě, a při pohledu na křivku jeho boků a stehen se člověku sbíhaly sliny. Tu a tam se mu na pokožce rýsovaly tenké bílé jizvy, ale zdálo se, že tvoří přirozenou součást jeho mohutného těla a nijak ho nehyzdí. Klečela jsem na posteli a sledovala ho obdivným pohledem. „Teď ty,“ vyzval mě.
Rozepnula jsem si podprsenku a nechala ji sklouznout z ramen. „Ach, Bože, jsem ten nejšťastnější muž na světě,“ rozplýval se. „A teď ten zbytek,“ dodal po chvilce.
Postavila jsem se vedle postele a stáhla jsem ze sebe poslední krajkový kousek prádla.
„Připadám si, jako kdybych stál před plným bufetovým stolem,“ vzdychl. „Nevím, čím začít.“
Dotkla jsem se svých ňader. „První chod, prosím.“
Zjistila jsem, že Quinnův jazyk je drsnější, než je u normálních mužů obvyklé. Když přejížděl od mého pravého ňadra k levému, jako kdyby se nemohl rozhodnout, které z nich mu chutná líp, lapala jsem po dechu a vyrážela ze sebe neartikulované výkřiky. Ta jeho nerozhodnost mi docela vyhovovala, protože než se zaměřil na mé pravé ňadro, zprudka jsem se k němu přimkla a přitom vydávala zvuky, které se daly označit jen jediným slovem − zoufalé.
„Mám dojem, že vynecháme druhý chod a přejdeme hned k dezertu,“ zašeptal hlubokým rozechvělým hlasem. „Jsi připravená, zlato? Mám pocit, že ano.“
„Jsem naprosto připravená,“ přitakala jsem, zajela rukou mezi naše klíny a vzala do ruky jeho pevný penis. Jakmile jsem se ho dotkla, Quinn se zachvěl po celém těle a nasadil si kondom.
„Teď!“ zachroptěl. „Teď!“ Zavedla jsem ho rukou ke své bráně a nadlehčila jsem hýždě ve snaze vyjít mu vstříc. „O tomhle jsem snil,“ vzdychl a pronikl až na dno mého klína. To byla poslední slova, na která jsme se zmohli.
Quinnův apetit byl stejně ohromující jako jeho mužná výbava. A dezert mu zachutnal natolik, že si zakrátko dopřál přídavek.
2024 ©