Celé dva dny cesty jsem umírala hrůzou. Bála jsem se, že mě zastaví policie a nebude mi věřit, že mi tohle auto půjčila jeho majitelka. Měla jsem strach, že si Frannie všechno rozmyslí a vybájí si, že jsem ho ukradla. A děsila jsem se, že se mi třeba stane nehoda a budu muset Quinnově sestře vynahradit škodu na autě. Frannie měla starého červeného mustanga, který se skvěle řídil. Nikdo mě nezastavil a celou zpáteční cestu do Louisiany vydrželo pěkné počasí. Myslela jsem si, že uvidím kus Ameriky, ale podél mezistátních dálnic vypadá všechno stejně. Představovala jsem si, že v každém městečku, kterým jsem projížděla, je bar U Merlotta a v něm pracuje další Sookie.
Nespala jsem příliš dobře, protože se mi zdálo o třesoucí se podlaze pod nohama a o tom děsuplném okamžiku, kdy jsme unikli z hotelu otvorem v okně. Viděla jsem hořet Pam. Zdály se mi i další věci, třeba ty, které jsem viděla během dlouhých hodin, kdy jsem v troskách pátrala po tělech obětí.
Když jsem po týdnu nepřítomnosti zase odbočila z hlavní silnice na svoji příjezdovou cestu, rozbušilo se mi srdce, jako kdyby na mě dům už čekal. Amelia seděla na přední verandě a v ruce držela jasně modrou stuhu. Její kocour Bob seděl před ní a černou packou si hrál s vlnící se stuhou. Amelia zvedla oči, aby se podívala, kdo přijel, a když za volantem spatřila mě, vyskočila ze židle. Nezajela jsem za dům, ale zastavila jsem přímo před ním a vyletěla z vozu. Amelia mě ovinula oběma pažemi, jako kdyby to byly šlahouny vinné révy, a zajásala: „Vrátila ses! Och, panenko Maria, ty ses vrátila!“
Z čiré radosti jsme začaly poskakovat a křepčit jako dvě puberťačky.
„Tvoje jméno bylo na seznamech těch, kteří přežili,“ řekla Amelia. „Ale ani den poté jsi nebyla k nalezení. Dokud jsi nezavolala, nebyla jsem si jistá, jestli jsi naživu.“
„Je to dlouhý příběh,“ odpověděla jsem. „Moc, moc dlouhý.“
„Je teď vhodná chvíle na vyprávění?“
„Možná za pár dní.“
„Chceš něco odnést dovnitř?“
„Nic nemám. Když se hotel zřítil, všechny věci shořely.“
„Proboha! Ty nové šaty!“
„Ještě že mi zůstal řidičský průkaz, kreditka a telefon. Baterku ale mám vybitou a o nabíječku jsem přišla.“
„A co to nové auto?“ zeptala se Amelia a zaletěla pohledem k mustangu.
„Je půjčené.“
„Já tedy nemám žádného kamaráda, který by mi půjčil takové auto.“
„Ani půlku?“ opáčila jsem a Amelia se zachechtala.
„Hádej, co se stalo!“ prohodila. „Dva tvoji přátelé se vzali.“
Ztuhla jsem jako socha. „A kteří?“ Rozhodně nemohla mít na mysli dvojitou bellefleurovskou svatbu. Přece zase nemohli změnit datum.
„Och, vlastně jsem ti neměla nic říkat,“ pokračovala Amelia s provinilým výrazem. „Ale my o vlku…“ Vedle červeného mustanga zastavilo další auto.
Vystoupila z něj Tara. „Viděla jsem tě jet kolem obchodu!“ zvolala. „Skoro jsem tě v tom novém autě nepoznala.“
„Je půjčené od známého,“ odpověděla jsem a střelila po ní udiveným pohledem.
„Snad jsi jí to neřekla, Amelie Broadwayová!“ prohlásila Tara rozhořčeně.
„Neřekla,“ odpověděla Amelia. „Už jsem se k tomu chystala, ale včas jsem se zarazila!“
„Co mi chtěla říct?“
„Sookie, vím, že ti to bude připadat šílené,“ začala Tara a já svraštila obočí. „Když jsi byla pryč, všechno do sebe tak nějak zapadlo, jako kdybych to skoro čekala, chápeš mě?“
Zavrtěla jsem hlavou. Ne, nechápala jsem to.
„J. B. a já jsme se vzali!“ zvolala Tara. V její tváři se mísila spousta pocitů: nervozita, naděje, výčitky svědomí a překvapení.
Několikrát jsem si nechala její neuvěřitelné sdělení projít hlavou, dokud jsem si nebyla jistá, že chápu jeho význam. „Ty a J. B.? Manžel a manželka?“ zeptala jsem se.
„Já vím, já vím, může to vypadat divně…“
„Je to skvělé,“ odpověděla jsem a povolala na pomoc veškerou svou upřímnost. Nebyla jsem si jistá, co si o tom myslím, ale přinejmenším jsem svojí kamarádce dlužila vřelý výraz a veselý tón. Obojí jsem jí teď nabídla. V té chvíli jsem vnímala jen tenhle okamžik a upíří špičáky a krev mi v ostrém denním světle připadaly jako sen nebo scéna z filmu, který se mi ani trochu nelíbil. „Moc ti to přeju. Co bys chtěla jako svatební dárek?“
„Jenom tvoje požehnání. Včera jsme dali oznámení do novin,“ odpověděla nadšeně jako spokojeně bublající potůček. „Od té chvíle u nás nepřetržitě zvoní telefon. Všichni jsou tak milí!“
Tara skutečně věřila, že se jí povedlo odsunout všechny nepříjemné vzpomínky do kouta. Byla ochotná přiznat okolnímu světu shovívavost.
O totéž se pokusím i já. Budu se ze všech sil snažit vymazat vzpomínku na okamžik, kdy jsem se ohlédla zpátky a spatřila Quinna, jak se plazí po zemi a opírá se o lokty. Dostal se až k Andremu, který ležel mlčky, úplně ochromený mezi troskami. Quinn se opřel o loket, druhou rukou popadl kus dřeva, ležící vedle Andreho nohy, a zarazil ho upírovi do hrudníku. V tom okamžiku se Andreho dlouhý život ocitl na konci.
Udělal to pro mě.
Jak bych po tomhle mohla být stejná? pomyslela jsem si. Jak bych mohla být šťastná, že se Tara vdala, a zároveň vzpomínat na tu chvíli nikoliv s odporem, ale s nespoutaným potěšením? Přála jsem si Andreho smrt, stejně jako jsem toužila, aby si Tara našla někoho, kdo si ji nebude dobírat kvůli jejím hrůzným zážitkům, komu na ní bude záležet a kdo se k ní bude chovat laskavě. J. B. byl přesně takový typ. Nedalo se s ním sice mluvit o příliš hlubokých tématech, ale s tím se Tara zřejmě smířila.
Teoreticky jsem to oběma svým přátelům skutečně přála a doufala v jejich štěstí. Ale necítila jsem se tak. Viděla jsem a zažila hrozné věci. Připadalo mi, jako by se v mém těle tísnily dvě různé bytosti.
Když se budu od upírů nějakou dobu držet dál, říkala jsem si v duchu a přitom jsem pokyvovala hlavou na Taru a zároveň jsem se usmívala na Amelii, která mě poplácávala po rameni. Když se budu každou noc modlit, zůstanu s lidmi a nebudu se plést ani mezi vlkodlaky, všechno dopadne dobře.
Objala jsem Taru tak pevně, až vypískla.
„Co na to jeho rodiče?“ zeptala jsem se. „Kde jste se vzali? V Arkansasu?“
Tara mi všechno vylíčila. Mrkla jsem na Amelii, která mi mrknutí oplatila a pak se sehnula k zemi a zvedla z ní Boba. Kocour se mi podíval do tváře a zamrkal. Nastavila jsem mu k čumáku ruku a on se k ní okamžitě začal lísat a vrněl. Nakonec jsme se otočili a s hřejivým sluncem za zády jsme vykročili za svými stíny do dveří starého domu.
2024 ©