Vím, že existuje spousta horších věcí než vzbudit se v posteli vedle člověka, kterého moc neznáte. Když jsem však to ráno váhavě otevřela oči, celých pět dlouhých minut mě žádná z nich nenapadla. Cítila jsem, že Barry je vzhůru. Poznám, když mysl přijde k vědomí. K mé úlevě beze slova vylezl z postele a odešel do koupelny. Po chvíli se ke mně doneslo bubnování kapek vody ve sprchovém koutu.
Na vnitřní klice dveří visely igelitové tašky s čistým oblečením a k němu byl přiložen i výtisk deníku USA Today. Rychle jsem se oblékla, uvařila si vodu na instantní kávu, která byla v hotelovém pokoji k dispozici v malých sáčcích, a na malý stolek jsem si rozložila noviny. Vzala jsem také tašku s Barryho svršky, strčila ji do koupelny a upustila na podlahu. Předtím jsem na svého spolubydlícího zamávala, abych ho na ni upozornila.
Prohlédla jsem si nabídku jídel pokojové služby. Na žádné z nich jsme neměli peníze. Museli jsme si nechat něco na taxi, protože jsme ještě nevěděli, kam se vůbec vydáme. Barry vyšel z koupelny se stejně svěžím výrazem, jaký jsem já měla už včera večer. K mému údivu mě políbil na tvář. Pak se posadil na protější stranu stolku s hrnkem kávy, kterou si zalil sám. Tmavá tekutina uvnitř však kávu připomínala jen vzdáleně.
„Z včerejšího večera si moc nepamatuju,“ poznamenal. „Osvěžte mi paměť.“
Okamžitě jsem mu vyhověla.
„To jsem tedy vykoumal dobře,“ řekl. „Jsem na sebe pyšný.“
Rozesmála jsem se. Zvadl sice dřív než já, takže jeho mužská ješitnost utrpěla značnou ránu, ale byl aspoň schopný zasmát se sám sobě.
„Takže hádám, že bychom měli zavolat tomu vašemu právníkovi, co?“
Přikývla jsem. Tou dobou už bylo jedenáct hodin, takže jsem sáhla po mobilu.
Pan Cataliades se ozval téměř okamžitě. „Spousta věcí tady má uši,“ prohlásil bez okolků. „A zjistil jsem, že tyhle telefony nejsou dvakrát bezpečné. Tedy ty mobilní.“
„Jak myslíte.“
„Za chvíli se u vás zastavím a přinesu vám pár věcí, které budete potřebovat. Kde jste?“
Trochu jsem znejistěla, protože pan Cataliades byl démon a lidé si ho určitě všimnou. Řekla jsem mu jméno hotelu a číslo našeho pokoje a právník mě poprosil, abych byla trpělivá. Předtím jsem byla docela klidná, ale po rozhovoru s panem Cataliadem se mě zmocnila nervozita a začala jsem si připadat jako uprchlík na útěku, přestože jsme si to s Barrym vůbec nezasloužili. Přečetla jsem si noviny. Článek o hotelu Pyramida líčil katastrofu jako důsledek „série výbuchů“, které podle Dana Brewera, velitele státní protiteroristické jednotky, způsobilo několik bomb. Velitel hasičů byl mnohem méně sdílný. „Vyšetřování stále pokračuje,“ řekl. To tedy rozhodně doufám.
„Mezitím si to spolu můžeme rozdat,“ navrhl Barry.
„Když jste byl mimo, cítila jsem se příjemněji,“ řekla jsem. Ale bylo mi jasné, že se Barry jen snaží zaměstnat mysl něčím jiným. Ale i tak…
„Včera večer jste mě svlékla vy?“ zeptal se s chlípným úsměvem.
„Jo, já. Jsem to ale klikařka,“ odpověděla jsem a usmála se na něj, čímž jsem překvapila i sama sebe. Kdosi zaklepal na dveře. Oba jsme se na ně podívali jako vyděšené srny.
„To bude ten váš démon,“ řekl Barry, poté co si ho v duchu proklepl.
„Jistě,“ přisvědčila jsem a zvedla se, abych otevřela.
Pan Cataliades neměl k dispozici žádnou laskavou pokojskou jako my, takže se musel spokojit se stejným špinavým oblečením, jaké měl na sobě už včera. Ale ruce a obličej měl umyté, a dokonce se mu podařilo nasadit důstojný výraz.
„Prosím vás, povězte mi, jak se všem vede?“ zeptala jsem se.
„Sophie-Anne přišla o obě nohy a nevím, jestli se jí někdy obnoví,“ odpověděl.
„Och, proboha!“ vydechla jsem a škubla sebou.
„Sigebert se po setmění vydrápal z trosek,“ pokračoval právník. „Schoval se v bezpečí podzemního parkoviště, ve kterém se ocitl po výbuchu. Mám takový pocit, že našel nějakou oběť, z níž se nakrmil, protože na tom byl mnohem lépe, než by se dalo čekat. Pokud je to pravda, zřejmě pak hodil mrtvolu do ohně. Kdyby někdo našel tělo vysáté do poslední kapky, dozvěděli bychom se to.“
Doufala jsem, že se dárcem stal některý z členů Společenstva slunce.
„Váš král,“ oslovil pan Cataliades Barryho, „je na tom tak zle, že mu může trvat celé desetiletí, než se zotaví. Dokud se všechno neuklidní, zastupuje ho Joseph, ale někdo určitě brzy vznese nárok na jeho funkci. Králova Rachel je mrtvá. Už vám to Sookie řekla?“
„Moc mě to mrzí,“ řekla jsem. Těch špatných zpráv bylo tolik, že mi jejich příval připadal téměř nekonečný.
„Sookie mi pověděla, že Cecile je mrtvá.“
„Co Diantha?“ zeptala jsem se, přestože jsem s touhle otázkou váhala. Už jen sám fakt, že se pan Cataliades o své neteři nezmínil, musel něco znamenat.
„Je nezvěstná,“ odpověděl stručně. „A ten špinavec Glassport přežil.“
„Oboje mě moc mrzí,“ řekla jsem.
Barry vypadal otupěle. Jeho prostořeká nálada byla ta tam. Seděl na kraji postele a vypadal mnohem menší než normálně. Domýšlivý parádivý mladík, na něhož jsem po příletu narazila ve vstupní hale hotelu Pyramida, byl ten tam.
„O Gervaiseovi jsem vám už říkal,“ pokračoval pan Cataliades. „Dnes ráno jsem identifikoval tělo jeho přítelkyně. Jak se jmenovala?“
„Carla. Na příjmení si nevzpomínám, ale určitě si je vybavím.“
„Křestní jméno jim k identifikaci pravděpodobně bude stačit. U jednoho z těl v uniformě hotelových zaměstnanců našli sjetinu z počítačové tiskárny se seznamem všech hotelových hostů.“
„Všichni hosté na něm nebyli,“ namítla jsem sebejistě.
„Samozřejmě že ne,“ přidal se Barry. „Bylo jich tam jen pár.“
Já i pan Cataliades jsme se na něj podívali.
„Jak to víte?“ zeptala jsem se.
„Zaslechl jsem to.“
„Kdy?“
„Večer před útokem.“
Pevně jsem se zakousla do jemné sliznice na vnitřní straně tváře.
„Co jste slyšel?“ zeptal se klidně pan Cataliades.
„Byl jsem se Stanem na… vždyť víte, na tom obchodním jednání, kde se nabízelo a nakupovalo. Všiml jsem si, že se mi číšníci vyhýbají, a tak jsem sledoval, jestli se stejně chovají i před Sookií. Napadlo mě: ‚Vědí, co jsi zač, Barry, a nechtějí, abys něco zjistil. Měl bys to prověřit.‘ Našel jsem si dobré místečko za několika umělými palmami a skrčil se. Bylo nedaleko vchodu pro zaměstnance, takže jsem dobře slyšel všechny jejich myšlenky. Neřekli to přímo, chápete? Znělo to třeba takhle: ‚Fajn, zlikvidujeme ty upíry, ať táhnou k čertu, a když přitom zabijeme i ty jejich otroky, mají smůlu, nám to vadit nebude. Jejich chyba, že se s nimi dali dohromady.‘“
Vůbec na nic jsem se nezmohla. Jen jsem seděla a civěla na něj.
„Nevěděl jsem, co přesně chystají. Když jsem si pak šel lehnout, pořád se mi to honilo hlavou a přemýšlel jsem, co můžou mít v plánu. Nemohl jsem vůbec usnout, takže jsem to nakonec vzdal a zavolal vám. Potom jsme se pokusili dostat všechny ven z hotelu,“ dořekl Barry a z očí mu vytryskly slzy.
Posadila jsem se vedle něj a objala ho kolem ramen. Netušila jsem, co mu na to mám říct. Barry samozřejmě poznal, na co myslím.
„Ano, samozřejmě lituju, že jsem na to neupozornil dřív,“ poznamenal přidušeně. „Ano, udělal jsem hloupost. Myslel jsem si, že když s tím vyrukuju, aniž bych měl naprostou jistotu, upíři se na ty zaměstnance vrhnou a vysají je do poslední kapky krve. Nebo že po mně budou chtít, abych ukázal prstem na viníky a odlišil je od nevinných. Tohle bych nedokázal.“
Nastalo dlouhé ticho.
„Pane Cataliade, neviděl jste Quinna?“ zeptala jsem se, abych prolomila mlčení.
„Je v nemocnici pro lidi. Nedokázal záchranářům zabránit, aby ho tam odvezli.“
„Musím za ním.“
„Je podle vás velká pravděpodobnost, že se vás úřady pokusí přinutit, abyste tancovali podle toho, jak budou pískat?“
Barry zvedl hlavu a podíval se na mě. „Dost velká,“ odpověděli jsme oba současně.
„Je to úplně poprvé, kdy jsem někomu ukázala co umím, pokud nepočítám nejbližší lidi ze svého okolí,“ odpověděla jsem.
„Já taky,“ řekl Barry a hřbetem ruky si otřel oči. „Měl byste vidět, jak se ten člověk tvářil, když mu konečně došlo, že skutečně dokážeme objevit živé lidi. Myslel si o nás, že jsme nějací fyzici nebo něco podobného, a nechápal, že neděláme nic jiného, než že vnímáme otisky lidské mysli. Není v tom žádná mystika.“
„Když nám pak konečně uvěřil, byl z toho úplně u vytržení,“ řekla jsem. „Z jeho myšlenek jsme pak vyčetli, že už uvažuje o stovce dalších způsobů, jak by nás mohl využít − při záchranných pracích, vládních akcích, policejních výsleších.“
Pan Cataliades si nás změřil zkoumavým pohledem. Nedokázala jsem rozluštit úplně všechny spletité myšlenky tohoto démona, ale hlavou se mu jich honilo nesmírné množství.
„Ztratili jsme kontrolu nad svým životem,“ řekl Barry. „Ale mám ho rád.“
„Asi bych dokázala zachránit spoustu lidí,“ poznamenala jsem. Dříve jsem o tom takhle nikdy neuvažovala. Nikdy jsem se totiž nedostala do takové situace, které jsme museli čelit právě včera. A doufala jsem, že se už nikdy nebude opakovat. Jaká vůbec existovala pravděpodobnost, že se znovu ocitnu v dějišti takové katastrofy? Byla jsem snad povinna vzdát se zaměstnání, které jsem měla tolik ráda, i lidí, na kterých mi záleželo, a pracovat s úplně cizími záchranáři na různých místech země? Jen jsem si to představila a otřásla jsem se po celém těle. Když jsem si připomněla, jak mě využil Andre, a uvědomila si, že by to mohl být jen začátek, cosi se ve mně vzepřelo. Ti ostatní by si mě chtěli přivlastnit stejně jako on.
„Ne,“ prohlásila jsem. „Neudělám to. Možná je to sobecké a rozhodně na to nejsem pyšná, ale neudělám to. Myslím, že vůbec nepřeháníme, když vám teď říkáme, že by to pro nás bylo strašně těžké.“
„V tom případě byste do té nemocnice neměla chodit. Není to dobrý nápad,“ řekl pan Cataliades.
„Já vím, ale stejně tam musím.“
„Můžete se tam zastavit cestou na letiště.“
Já i Barry jsme se zprudka napřímili.
„Za tři hodiny startuje letadlo společnosti Anubis. Nejdřív do Dallasu a odtud do Shreveportu. Platí ho společným dílem královna a Stan. Na palubě budou všichni členové obou delegací, kteří ten útok přežili. Rakve nám na cestu darovali místní obyvatelé Rhodes.“ Pan Cataliades protáhl obličej, ale vůbec jsem mu to neměla za zlé. „Tady je nějaká hotovost, kterou teď můžeme postrádat,“ pokračoval a vložil mi do ruky svazek bankovek. „Stihněte to k terminálu včas a oba poletíte domů s námi. Když se vám to nepodaří, pochopím, že se přihodilo něco nečekaného, co vám znemožnilo přijet, a budete mi pak muset zatelefonovat, abychom vymysleli nějaký náhradní plán. Uvědomujeme si, že jsme vašimi dlužníky, ale sami teď máme problémy s návratem domů a královniny kreditní karty zničil požár. Budu teď muset zavolat do její banky, aby nám nějak vypomohli, ale snad to nepotrvá dlouho.“
Jeho vysvětlení mi připadalo poněkud chladné, ale nebyl to koneckonců náš nejlepší kamarád, a navíc měl jako královnin blízký spolupracovník, pověřený vyřizováním všech nezbytných záležitostí za denního světla, spoustu jiných povinností a dalších problémů.
„Dobře,“ řekla jsem. „Poslyšte, je tam s vámi i Christian Baruch?“
Právníkova tvář náhle nabyla ostrých rysů. „Ano. Sice je popálený, ale teď, v Andreho nepřítomnosti, se pořád točí kolem královny, jako kdyby chtěl Andreho nahradit.“
„Taky že chce. Touží se stát příštím oficiálním partnerem louisianské královny.“
„Baruch?“ Cataliades by se zřejmě netvářil pohrdavěji, ani kdyby u něj požádal o místo zlý skřítek.
„Už kvůli tomu zašel příliš daleko.“ Vysvětlila jsem to už Andremu, ale teď jsem to musela zopakovat panu Cataliadovi. „Proto na chodbu umístil tu plechovku od Dr. Peppera,“ řekla jsem po pětiminutovém výkladu.
„Jak jste na to přišla?“ zeptal se pan Cataliades.
„Dala jsem si to dohromady z různých poznatků,“ odpověděla jsem skromně a vzdychla jsem. Teď přijde ta nejodpornější část. „Včera jsem ho viděla ukrytého pod recepčním pultem. Byl tam s ním ještě jeden upír, velice těžce zraněný. Ani nevím, o koho šlo. A docela blízko nich jsem spatřila i Todda Donatiho, toho šéfa hotelové ostrahy − živého, ale ve špatném stavu −, a pak ještě mrtvou pokojskou.“ Znovu jsem zažívala ten pocit naprostého vyčerpání, znovu jsem cítila ten odporný zápach, znovu jsem se snažila nadechnout čerstvého vzduchu. „Baruch v tomhle samozřejmě nejel.“
Nebyla jsem na sebe příliš pyšná, proto jsem sklopila oči. „Ale přesto jsem se pokusila proniknout do hlavy Todda Donatiho, abych zjistila, jak těžce je zraněný. Byl plný nenávisti vůči Baruchovi a v duchu ho obviňoval. Když jsem s Toddem Donatim mluvila naposledy, snažil se totiž jednat poctivě. Už se nebál o zaměstnání. Několikrát si projel záznamy bezpečnostní kamery a nakonec si uvědomil, co vlastně vidí. Jeho šéf se vznesl vzhůru a zalepil objektiv kamery žvýkačkou, aby mohl na chodbu nainstalovat bombu. A došlo mu, že Baruch chtěl vylekat královnu, vyvolat v ní pocit, že je v nebezpečí, a tak ji vlastně přimět, aby si začala hledat nového manžela. A tím by měl být Christian Baruch. Ale víte, proč si ji chce vzít?“
„Nedovedu si to představit,“ odpověděl pan Cataliades s nelíčeným úžasem.
„Protože chce otevřít nový upíří hotel v New Orleansu. Ten starý v centru města vzala velká voda a Baruch si umínil, že ho znovu vystaví a uvede do provozu.“
„Ale s těmi dalšími bombami už Baruch neměl nic společného?“
„Myslím že ne, pane Cataliade. Mám za to, že tohle byla práce Společenstva, jak už jsem říkala včera.“
„Kdo tedy zabil upíry z Arkansasu?“ zeptal se Barry. „Zřejmě taky Společenstvo, co? Ne, počkejte… Proč by to dělali? Ne že by ty upíry nedokázali zabít, ale věděli, že při té obrovské explozi zahynou.“
„Máme tady spoustu darebáků,“ řekla jsem. „Pane Cataliade, nemáte tušení, kdo by mohl mít na svědomí ty arkansaské upíry?“ zeptala jsem se královnina advokáta na rovinu.
„Ne,“ odpověděl Cataliades. „A pokud bych nějaké tušení měl, nikdy bych je nevyslovil nahlas. Myslím, že byste se měla soustředit na svého zraněného přítele, vrátit se do svého městečka a nedělat si starosti kvůli třem mrtvým, kteří jsou jen zlomkem z té spousty dalších obětí.“
Nijak jsem se kvůli těm třem mrtvým netrápila. A připadalo mi rozumné vzít si k srdci právníkovu radu. Jenomže když jsem se nad úmrtím tří arkansaských upírů zamyslela, zmocnil se mě zvláštní pocit. Nakonec jsem usoudila, že nejlepší řešení zpravidla bývá to nejjednodušší.
Kdo měl největší šanci vyhnout se soudnímu řízení, pokud by někdo Jennifer Caterovou umlčel?
Kdo si jediným telefonátem připravil cestu do pokoje Jennifer Caterové?
Kdo měl dostatek času telepaticky se domluvit se svými potomky, zatímco se naoko okázale připravoval na narychlo ohlášenou návštěvu?
Čí tělesný strážce se objevil ve dveřích na schodiště, když jsme vycházeli z apartmá?
Věděla jsem stejně dobře jako pan Cataliades, že Sophie-Anne Sigebertovi zajistila přístup do pokoje Jennifer Caterové, když jí zavolala, že k ní jde. Jennifer se podívala kukátkem ve dveřích, spatřila Sigeberta a usoudila, že královna stojí hned za ním. A jakmile se Sigebert ocitl vevnitř, tasil meč a všechny přítomné zlikvidoval.
Potom znovu vyběhl do schodů a objevil se na chodbě právě včas, aby mohl královnu doprovodit do sedmého podlaží. Nato znovu vešel do apartmá, aby pak mohl vysvětlit, proč se v místnosti vznáší jeho pach.
A já jsem tehdy vůbec nic netušila.
Sophie-Anne pak asi musela zažít pořádný šok, když zjistila, že Henrik Feith zůstal naživu. Ale rozlouskla i tenhle problém − tím, že mu nabídla svou ochranu.
Jenomže pak se vynořily další potíže, když Henrika někdo přemluvil, aby pokračoval v soudním řízení.
Ale i tohle se nakonec vyřešilo, když malý upír přišel o život přímo před očima soudců.
„Zajímalo by mě, kdo a jak najal Kylea Perkinse,“ řekla jsem. „Musel přece vědět, že je to sebevražedná mise.“
„Možná,“ začal pan Cataliades opatrně, „že se prostě rozhodl vyjít na slunce. Možná hledal nějaký teatrální způsob odchodu ze světa a zároveň chtěl po sobě zanechat svým lidským potomkům nějaké peníze.“
„Připadá mi divné, že na výzvědy ohledně právě tohohle člověka mě poslal člen naší delegace,“ poznamenala jsem klidným hlasem.
„Není zapotřebí, aby každý věděl úplně všechno,“ odpověděl mi pan Cataliades stejně nevzrušeným hlasem.
Barry mi samozřejmě četl myšlenky, ale nechápal, co mi vlastně pan Cataliades říká, což bylo dobře. Bylo to asi hloupé, ale přesto mě těšilo, že Eric ani Bill neměli o královnině vysoké temné hře nejmenší tušení. Ne že by nedokázali hrát podobně jako ona, ale nevěřila jsem, že by mě Eric poslal jako návnadu do klubu, kde Kyle Perkins trénoval, kdyby věděl, že si toho lukostřelce najala sama královna.
Ta ubohá žena za pultem zemřela jenom proto, že královna neřekla své pravé ruce, co dělá levá ruka. Zajímalo mě, co se stalo s člověkem, který se objevil na místě činu − s člověkem, jehož si královna najala, aby Sigeberta nebo Andreho odvezl do toho střeleckého klubu… potom, co jsem jim tak důvtipně nechala zprávu, že se tam s Barrym večer vracíme pro důkazy. Tou telefonickou zprávou jsem sama zpečetila osud nebohé ženy s měděnými vlasy.
Pan Cataliades se připravil k odchodu, potřásl nám rukama a obdařil nás širokým úsměvem, takže vypadal téměř jako dřív. A naléhavě nám připomněl, abychom na letiště přišli včas.
„Sookie?“ ozval se Barry.
„Jo.“
„Já chci to letadlo skutečně stihnout.“
„Já vím.“
„A co vy?“
„Myslím, že to nemůžu udělat. Sednout si tam s nimi.“
„Všichni jsou zranění,“ připomněl mi Barry.
„Ano, ale to mi nestačí.“
„O to jste se snad postarala, ne?“
Nezeptala jsem se ho, jak to myslí. Dobře jsem věděla, co se asi tak mohl dozvědět z mých myšlenek.
„Podle svých možností,“ odpověděla jsem.
„Možná, že já nechci sedět ve stejném letadle s vámi,“ řekl Barry. Přirozeně mě to zabolelo, ale asi jsem si to zasloužila.
Pokrčila jsem rameny. „Rozhodnutí je na vás. Každý z nás má určité věci, se kterými může žít, a se kterými ne.“
Barry se nad tím zamyslel. „Ano. Já vím. Ale teď bych byl radši, kdyby se tady a teď každý z nás vydal jiným směrem. Já vyrazím na letiště a zůstanu tam, dokud se nedostanu na palubu. Půjdete do té nemocnice?“
Byla jsem už natolik obezřetná, že jsem mu to nepřiznala. „Nevím,“ odpověděla jsem. „Ale půjdu se poohlédnout po nějakém autu nebo autobusu, kterým bych se dostala domů.“
Objal mě, i když ho moje rozhodnutí vykolejilo. Cítila jsem, že mu srdce překypuje sympatiemi a lítostí. Objala jsem ho také. Byla to jeho vlastní volba.
Při odchodu z pokoje jsem nechala pokojské deset dolarů. A asi pět minut potom, co Barry odjel taxíkem, jsem se pustila do města pěšky. Když jsem ušla asi dva bloky, zeptala jsem se jednoho kolemjdoucího, jak se dostanu do nemocnice svatého Kosmy. Dozvěděla jsem se, že je to asi deset bloků. Byl nádherný den, sice chladný, ale slunečný. A cítila jsem se příjemně, že jsem zase sama sebou. Na nohou jsem sice měla pantofle s gumovými podešvemi, ale jinak jsem byla dobře oblečená a čistá. Cestou jsem snědla párek v rohlíku, který jsem si koupila na rohu u pouličního prodavače, což jsem ještě nikdy v životě neudělala. Kromě toho jsem si u jiného pouličního prodavače koupila beztvarou čapku a zastrčila si pod ni všechny vlasy. Tentýž mladík mi prodal i zlevněné sluneční brýle. Vzhledem k tomu, že slunce jasně svítilo a od jezera vál dost chladný vítr, nevypadala jsem nijak zvlášť podezřele.
Nemocnice svatého Kosmy byla stará budova s bohatě zdobenou fasádou. A také nesmírně rozlehlá. Zeptala jsem se na Quinnův zdravotní stav a jedna z žen, které měly službu za recepčním pultem, mi odpověděla, že mi nemůže podat žádnou informaci. Ale když se dívala do záznamů, jestli je vůbec hospitalizovaný v téhle nemocnici, přečetla si i číslo Quinnova pokoje a já jsem ho zase vyčetla z její hlavy. Počkala jsem si, až se všechny tři ženy u recepce budou věnovat dalším návštěvníkům, vklouzla jsem do výtahu a vyjela nahoru.
Quinn ležel v desátém podlaží. Ještě nikdy v životě jsem neviděla tak obrovskou nemocnici a v žádné jsem nezažila tak horečný ruch. Nebylo vůbec těžké rázovat po chodbě, jako kdybych mířila ke konkrétnímu cíli, který dobře znám.
Před Quinnovým pokojem nikdo nehlídkoval.
Zlehka jsem zaklepala na dveře, ale nikdo mi neodpověděl. Jemně jsem tedy do nich strčila a vešla dovnitř. Quinn spal na posteli a byl připojený ke spoustě hadiček a trubiček. Vzhledem k tomu, že byl měňavec, který by se měl velice rychle zotavovat, jeho zranění musela být mimořádně těžká. Vedle něj seděla jeho sestra a rukou si podpírala ovázanou hlavu. Jakmile si uvědomila, že jsem vešla dovnitř, lehce sebou trhla.
„Vy!“ řekla.
„Ano, jsem to já, Sookie. Mimochodem, Frannie je zkrácená podoba jakého jména?“
„Ve skutečnosti se jmenuju Francine, ale všichni mi říkají Frannie.“ Připadala mi teď mnohem mladší, než když jsem ji viděla v hotelu. Okamžitě jsem si sundala čapku a sluneční brýle.
Přestože mě potěšilo, že se ke mně nechová nepřátelsky, raději jsem zůstala stát u dveří. „Jak je mu?“ zeptala jsem se a pohodila hlavou ke spícímu muži.
„Chvílemi se probírá a zase upadá do bezvědomí,“ odpověděla. Pak se zase odmlčela a uchopila plastový kelímek, který stál na stolku vedle lůžka. „Když jste ho probudila, zburcoval i mě,“ vyhrkla náhle. „Okamžitě jsme vyběhli ke schodům a pustili se dolů. Jenomže cestou na Quinna spadl velký kus stropu a pak se pod námi zřítila podlaha. Potom si už pamatuju jenom to, že mě našli hasiči a pokládali mi nejrůznější otázky. A Quinn mi říkal, že se o mě postará, dokud se neuzdravím. Později jsem se dozvěděla, že má obě nohy zlomené.“
V pokoji stála ještě jedna židle. Zhroutila jsem se na ni, protože mi nohy vypovídaly službu. „Co říká doktor?“
„Který?“ zeptala se Frannie mdle.
„Kterýkoliv. Všichni.“ Vzala jsem Quinna za ruku, k níž neměl připojené žádné hadičky, a chvíli jsem ji podržela v dlani. Frannie sebou v první chvíli podvědomě trhla, protože se bála, abych mu neublížila, ale hned nato se uklidnila.
„Nemůžou uvěřit, že se jeho stav tak výrazně zlepšuje,“ odpověděla Frannie, když už jsem si myslela, že se její odpovědi nedočkám. „Vlastně mluví o zázraku. Budeme teď muset někoho uplatit, aby jeho lékařskou zprávu vymazal ze systému.“ Světlé vlasy s tmavými konečky měla pocuchané a dosud se nezbavila špíny, která na ní ulpěla po výbuchu hotelu.
„Běžte si koupit nějaké oblečení a dejte si sprchu,“ řekla jsem jí. „Počkám u něj.“
„Opravdu jste jeho přítelkyně?“
„Ano, jsem.“
„Řekl mi, že jste měla nějaké neshody.“
„To je pravda, ale ne s ním.“
„Tak dobře. Půjdu. Máte u sebe nějaké peníze?“
„Moc toho není, ale bez tohohle se obejdu.“
Podala jsem jí pětasedmdesát dolarů z částky, kterou mi přinesl pan Cataliades.
„Fajn, to bude stačit,“ odpověděla. „Díky.“ Řekla to sice bez valného nadšení, ale aspoň to řekla.
Téměř hodinu jsem zůstala sedět ve ztichlém pokoji a držela Quinna za ruku. Během té doby váhavě otevřel oči, všiml si mě a znovu je zavřel. Nakrátko se jeho rty zvlnily v lehkém úsměvu. Věděla jsem, že během spánku se celé jeho tělo zotavuje, a až se vzbudí, možná se už postaví na nohy. Nejradši bych si lehla vedle něj a na chvíli se k němu přitulila, ale mohla bych mu přitížit; třeba bych do něj šťouchla nebo se ho nějak jinak nešetrně dotkla.
Po chvíli jsem na něj začala mluvit. Vysvětlila jsem mu, proč podle mě byla za dveřmi královnina apartmá ta primitivní bomba, a také důvod, proč podle mě zahynuli ti tři upíři z Arkansasu. „Musí ti přece být jasné, že to dává smysl,“ řekla jsem a potom mu vyprávěla, co si myslím o vraždě Henrika Feitha a popravě jeho vraha. Řekla jsem mu o mrtvé ženě ve střeleckém klubu. Svěřila jsem se mu s podezřením ohledně výbuchu.
„Je mi líto, že se do toho zapletl i Jack,“ dodala jsem. „Vím, že jsi ho měl rád. Ale on se nedokázal smířit s životem upíra. Nevím, jestli oslovil Společenstvo slunce sám, nebo jestli za ním přišli. Měli svého člověka u počítačů − toho, který na mě byl tak hrubý. Řekla bych, že si zavolal vždy některého ze zástupců všech států, aby si přišel vyzvednout kufr. Někteří ho neposlechli, protože byli příliš chytří, nebo líní. Jiní mu kufr zase přinesli nazpět, když se o něj nikdo nepřihlásil. Já ale ne, já husa ho postavila přímo do královnina obývacího pokoje,“ pokračovala jsem a zavrtěla hlavou. „Zřejmě do toho bylo zapojeno jen pár zaměstnanců, protože jinak bychom já nebo Barry něco slyšeli mnohem dřív, než se to Barrymu povedlo.“
Několik dalších minut jsem zřejmě prospala, protože když jsem se rozhlédla, v pokoji seděla Frannie, v klíně držela pytlík od McDonald’s a jedla. Byla umytá a měla mokré vlasy.
„Milujete ho?“ zeptala se a upila brčkem kolu.
„To vám ještě neřeknu. Na to je moc brzy.“
„Budu ho muset odvézt domů do Memphisu,“ poznamenala.
„Jo, to je mi jasné. Možná ho nějakou dobu neuvidím. Taky se budu muset nějak dostat domů.“
„Dva bloky odsud je stanice dálkového autobusu.“
Otřásla jsem se. Představa dlouhé, předlouhé cesty autobusem ve mně nevyvolávala žádné velké nadšení.
„Nebo si vezměte moje auto,“ navrhla Frannie.
„Cože?“
„No, přijeli jsme sem každý zvlášť. Quinn přivezl všechny věci a propriety v autě s přívěsem, a já odjela od mámy ve svém sporťáku. Takže tu máme dvě auta a potřebujeme jen jedno. Pojedu s Quinnem domů a chvíli u něj zůstanu. Musíte se vrátit do práce, ne?“
„Přesně tak.“
„Tak odjeďte domů mým autem, a až to půjde, vyzvedneme si ho.“
„To byste byla moc hodná,“ řekla jsem. Její štědrost mě překvapila. Měla jsem totiž dojem, že Frannie nechce, aby její bratr měl přítelkyni. A já jsem se jí už vůbec nelíbila.
„Jste v pohodě. Když jste nám volala, abychom zmizeli, bylo to jen taktak. Navíc vás má moc rád.“
„Jak jste to zjistila?“
„Protože mi to řekl.“
Bylo mi jasné, že rodina dala Frannii do vínku část své upřímnosti.
„Dobře,“ odpověděla jsem. „Kde parkujete?“