17. kapitola

Oči se mi otevřely stejně rychle jako rolety s příliš pevným pérkem.

Probuďte se! Probuďte se! Probuďte se! Sookie, něco se stalo.

Barry, kde jste?

Stojím vedle výtahů v patře pro lidské hosty.

Jdu za vámi. Hodila jsem na sebe oblečení, které jsem měla už včera večer, ale místo lodiček jsem si vzala pantofle s gumovou podrážkou. Do jedné kapsy jsem si strčila tenkou peněženku s kartou od pokoje a kreditní kartou, do druhé mobilní telefon a vyběhla jsem z pokoje. Dveře se za mnou zavřely se zlověstným bouchnutím. Hotel působil prázdně a tiše, ačkoliv moje hodinky ukazovaly za deset minut devět.

K výtahům jsem musela projít dlouhou chodbou a na jejím konci odbočit doprava. Nepotkala jsem ani živáčka. V tu chvíli mi došlo, že to není nic, čemu bych se měla divit. Většina lidských hostů v patře určitě ještě spí, protože se řídí podle spánku upírů. Ale nenarazila jsem ani na žádné zaměstnance, kteří by třeba uklízeli chodby.

Tichoučké neklidné hlasy, které se plížily mou myslí jako slimáci přede dveřmi, se spojily do hlasitého vyděšeného jekotu.

Připadala jsem si jako pasažérka Titaniku, která právě zaslechla skřípot trupu otírajícího se o ledovec.

Potom jsem konečně někoho zahlédla. Bylo to tělo ležící na podlaze. To ráno mě Barry vzbudil tak nečekaně a zprudka, že jsem následujícími okamžiky proplouvala jako snem. Proto nemůžu říct, že by mi tělo ležící na chodbě vyrazilo dech.

Jen jsem tiše vyjekla a hned nato se zpoza rohu vyřítil Barry. Společně jsme si k němu sedli do dřepu a já jsem tělo otočila. Byl to Jake Purifoy. Ale za žádnou cenu jsem ho nemohla vzbudit.

Proč není ve svém pokoji? Co tu dělal tak pozdě ráno? Dokonce i z Barryho myšlenek zaznívalo zděšení.

Podívejte se, Barry, je otočený směrem k mým dveřím. Myslíte, že měl namířeno ke mně?

Ano. A zjevně tam nedošel.

Co mohlo být tak důležitého, že se Jake neodebral ke spánku? Napřímila jsem se a rozčileně se zamyslela. Ještě nikdy jsem neslyšela o žádném upírovi, jemuž by instinkty neprozradily, že se blíží rozbřesk. Pak jsem si vybavila svůj rozhovor s Jakem a obraz dvou mužů, kteří vycházeli z jeho pokoje.

„Ty mizero,“ procedila jsem skrz zuby a ze všech sil Jakea kopla.

„Proboha, Sookie!“ vykřikl Barry a zděšeně mě chytil za ruku. Hned nato ale z mé mysli vyčetl, proč jsem to udělala.

„Musím najít pana Cataliada a Dianthu,“ prohlásila jsem. „Nejsou to upíři, takže můžou být během dne vzhůru.“

„Já dojdu pro Cecile. Je to obyčejná smrtelnice a bydlí se mnou na pokoji,“ dodal Barry. Rozešli jsme každý jiným směrem a nechali Jakea tam, kde jsme ho našli. Nic jiného jsme udělat nemohli.

Během pěti minut jsme byli zpátky. Najít pana Cataliada bylo překvapivě snadné. A Diantha bydlela s ním. Z Cecile se vyklubala mladá žena s jednoduchým účesem, která už na první pohled vypadala nesmírně čiperně. Docela mě udivilo, když mi ji Barry představil jako královu asistentku.

Udělala jsem strašlivou hloupost, když jsem − byť jen na okamžik − pustila z hlavy varování, které mi dala Clovache. Tolik jsem se na sebe zlobila, že bych se nejradši neviděla. Ale musela jsem zatnout zuby a pustit se do práce.

„Všichni mě poslouchejte,“ začala jsem. Předtím jsem si všechno důkladně srovnala v hlavě. „Posledních pár dnů se někteří číšníci mně a Barrymu vyhýbali. Začalo to tehdy, když zjistili, co jsme zač.“

Barry přikývl. I on si toho všiml. V obličeji měl zvláštní provinilý výraz, ale na vysvětlování teď nebyl čas.

„Dobře vědí, co umíme. Zřejmě nechtěli, abychom zjistili, co mají v plánu. Předpokládám, že to muselo být něco velkého. A Jake Purifoy v tom jel s nimi.“

Pan Cataliades se až dosud tvářil znuděně, ale teď se zdálo, jako kdyby si začínal dělat starosti. Diantha těkala svýma velkýma očima z jednoho obličeje na druhý.

„Co tedy podnikneme?“ zeptala se Cecile, čímž si u mě výrazně šplhla.

„Nějak s tím musejí souviset ty rakve, které se tady objevily navíc,“ odpověděla jsem. „A ten modrý kufr v královnině apartmá. Barry, vás přece také žádali, abyste jeden vynesl nahoru, že? I když nikomu nepatří.“

„Přesně tak,“ řekl Barry. „Pořád stojí ve vstupní hale králova apartmá, protože tudy procházejí úplně všichni. Mysleli jsme, že se o něj někdo přihlásí. Chtěl jsem ho dneska odnést do skladu zavazadel.“

„Ten, pro který jsem seběhla dolů já, je v královnině obývacím pokoji,“ pokračovala jsem. „Myslím, že byl za něj zodpovědný jistý Joe, který pracuje dole v suterénu v oddělení zavazadel. To on mě zavolal, abych si pro kufr přišla. Nikdo jiný o něm nic nevěděl.“

„Ty kufry mají vybuchnout?“ vyjekla ostrým hlasem Diantha. „A ty rakve ve sklepě, pro které si nikdo nepřišel, taky? Jestli se zbortí sklep, celý hotel se zřítí!“ Ještě nikdy mi Dianthin hlas nepřipadal tak lidský.

„Musíme je probudit,“ prohlásila jsem. „Musíme je dostat ven.“

„Hotel se zřítí,“ snažil se mezitím vstřebat děsivou představu Barry.

„Upíři se nevzbudí,“ namítla prakticky Cecile. „Nedokážou to.“

„Quinn!“ vyjekla jsem. Moji mysl v té chvíli zaměstnávalo tolik věcí, že jsem zůstala stát na místě, jako kdybych tam zapustila kořeny. Sáhla jsem do kapsy, vytáhla telefon, stiskla tlačítko rychlé volby a čekala, až se mi ozve Quinn. „Zmiz odsud!“ vyhrkla jsem. „Quinne, seber svou sestru a zmiz. Vybuchne tu bomba.“ Sice se ke mně doneslo několik vylekaných slov, ale to už jsem končila hovor.

„Musíme zachránit i sami sebe,“ ozval se Barry.

Cecile použila svůj důvtip, doběhla k červené skříňce na stěně chodby a spustila požární poplach. Z jeho kvílení nám téměř praskly bubínky, ale na spící lidské hosty v patře měl skvělý účinek. Během několika vteřin začali vybíhat z pokojů.

„Seběhněte po schodech,“ navigovala je nahlas Cecile a hosté její pokyny do písmene plnili. S úlevou jsem mezi nimi spatřila i Carliny tmavé vlasy. Quinna jsem však nezahlédla, přestože vyčníval v každém davu.

„Královna je úplně nahoře,“ poznamenal pan Cataliades.

„Dají se tahle obrovská skla rozbít zvenčí?“ zeptala jsem se.

„Ve Faktoru strachu se jim to povedlo,“ odpověděl Barry.

„Mohli bychom nechat svézt rakve po schodech.“

„Mohly by se rozbít,“ namítla Cecile.

„Ale upíři by unikli explozi,“ řekla jsem.

„A místo ní by je spálilo slunce,“ prohlásil pan Cataliades. „Půjdu s Dianthou nahoru, zabalíme královnu a její doprovod do přikrývek a pokusíme se je dostat pryč. Vezmeme je do…“ Zoufale ke mně zaletěl pohledem.

„Sanitky! Okamžitě zavolejte 911! Ti už budou vědět, kam je mají odvézt!“

Diantha zavolala záchrannou službu a vychrlila na ně všechno tak nesrozumitelně a zoufale, že je vlastně přivolala k výbuchu, ke kterému ještě ani nedošlo. „Budova hoří,“ řekla jim v tušení budoucích věcí.

„Jděte!“ vybídla jsem pana Cataliada a dokonce do démona šťouchla. Právník rychle vyrazil do královnina apartmá.

„Vy jděte za svým králem a pokuste se ho dostat ven,“ řekla jsem Barrymu. Společně s Cecile se rozběhl k výtahu, který však mohl každým okamžikem selhat.

Udělala jsem všechno pro to, aby se lidští hosté dostali ven. Cataliades a Diantha se postarají o královnu a Andreho. Eric a Pam! Díkybohu jsem věděla, kde je Ericův pokoj, a tak jsem vyběhla do schodů. Cestou jsem narazila na dvojici, která sbíhala dolů: byly to obě Britlingenky, každá s velkým batohem na zádech. Mezi sebou nesly tělo zabalené do přikrývky. Clovache je držela za nohy a Batanya za hlavu. Byla jsem přesvědčená, že plní svou povinnost a odnášejí krále Kentucky. Přitiskla jsem se ke zdi, aby kolem mě mohly projít, a Britlingenky na mě pokývaly hlavou. Působily tak klidně, jako kdyby si vyšly na procházku.

„Spustila jste požární poplach?“ zeptala se Batanya. „Ať už Společenstvo chystá cokoliv, určitě se to stane dneska?“

„Ano,“ odpověděla jsem.

„Díky. Míříme ven. Měla byste to udělat také,“ řekla Clovache.

„Až ho uložíme, vrátíme se k vám,“ dodala Batanya. „Mějte se!“

„Hodně štěstí,“ vydolovala jsem ze sebe hloupě a rozběhla se nahoru, jako kdybych na takový závod trénovala. Když jsem otevírala dveře do devátého patra, funěla jsem jako měch. V dlouhé chodbě jsem zahlédla osamocenou pokojskou, která před sebou tlačila vozík. Doběhla jsem k ní a vylekala ji ještě víc než požární poplach.

„Dejte mi univerzální klíč,“ řekla jsem.

„Ne!“ Byla to Hispánka ve středním věku a rozhodně se nemínila podvolit mému bláznivému požadavku. „Vyhodí mě.“

„Tak alespoň otevřete tyhle dveře,“ řekla jsem a ukázala ke vchodu do Ericova pokoje. „A potom odsud zmizte.“ Bezpochyby jsem vypadala zoufale. Taky že jsem byla zoufalá. „Tahle budova každou chvíli vyletí do povětří.“

Pokojská po mně hodila klíč a vyrazila chodbou k výtahu. Do háje!

V té chvíli se ozvaly výbuchy. V hloubce pod mýma nohama zaznělo několik dunivých ran doprovázených chvěním, jako kdyby se na hladinu vody drala nějaká ohromná mořská příšera. Doklopýtala jsem ke dveřím Ericova pokoje, strčila kartu do zdířky a v nastalém tichu strčila do dveří. Pokoj tonul v naprosté tmě.

„Ericu, Pam!“ vykřikla jsem. Pokusila jsem se ve ztemnělém pokoji nahmatat vypínač, jenomže v té chvíli se budova pode mnou zakymácela. Přinejmenším jedna z náloží umístěných ve vyšších patrech explodovala. Sakra! Sakra! Naštěstí se rozsvítilo světlo. Zjistila jsem, že Eric a Pam si místo do rakví vlezli do postelí.

„Probuďte se!“ Protože Pam ke mně byla blíž, zatřásla jsem s ní. Vůbec nereagovala. Bylo to totéž jako třást s hadrovou panenkou. „Ericu!“ vykřikla jsem mu nakonec do ucha.

Tím jsem vyvolala alespoň nějakou reakci; Eric byl přece jen o dost starší než Pam. Pootevřel oči a pokusil se přijít k sobě. „Co?“ vydechl.

„Musíš vstát. Musíš! Musíš odejít!“

„Den,“ zašeptal a začal se přetáčet na bok.

Uhodila jsem ho tak silně, jako jsem ještě nikdy v životě nikoho neuhodila. „Zvedni se!“ křičela jsem, dokud mi hlasivky nezačaly téměř stávkovat. Eric se konečně probudil a s námahou se narovnal. Díkybohu na sobě měl černé hedvábné kalhoty od pyžama. Přes rakev ležel přehozený černý plášť s kapucí, ve kterém předtím oddával oba krále. Podle všeho ho ještě nevrátil Quinnovi, což bylo ohromné štěstí. Navlékla jsem Erica do černého hábitu a upevnila mu ho kolem krku. „Zakryj si hlavu!“ rozkázala jsem a hned nato se mi nad hlavou ozvala hlasitá rána, pak cinkot tříštícího se skla a nakonec zoufalý křik.

Kdybych Erica neudržovala vzhůru, okamžitě by usnul. Ale přinejmenším se snažil zůstat se mnou. Vybavila jsem si, že Bill dokázal v případě naprosté nouze alespoň několik minut klopýtat. Pam, která byla zhruba stejně stará jako on, se ale nemohla probudit. Dokonce jsem ji zatahala za dlouhé světlé vlasy.

„Musíš mi pomoct vynést Pam ven,“ řekla jsem nakonec v záchvatu zoufalství. „Musíš, Ericu.“ Těsně pod námi opět zaduněla rána, která rozechvěla celou podlahu. Vyjekla jsem a Eric vytřeštil oči. Potom nejistě vstal. Společně jsme z podstavce sundali rakev, jako kdybychom sdíleli stejné myšlenky, a položili ji na koberec. Posunuli jsme ji až k tmavému neprůsvitnému šikmému sklu, které tvořilo venkovní stěnu hotelu.

Všechno kolem nás se otřásalo a vibrovalo. Ericovy oči se zvětšily ještě víc než předtím. Sváděl obrovský vnitřní boj, aby nezůstal stát na místě a neusnul.

„Pam!“ vydechla jsem, abych Erica pobídla k větší aktivitě. Mezitím jsem po dlouhém zápolení otevřela rakev. Eric zamířil ke své spící „dceři“, ale jeho chůze působila takovým dojmem, jako kdyby se mu při každém kroku lepily nohy k podlaze. Vzal Pam za ramena, já za nohy a společně jsme ji i s přikrývkou zvedli. Podlaha se opět otřásla, tentokrát však mnohem mohutněji. Dopotáceli jsme se k rakvi a uložili do ní Pam. Nakonec jsem zavřela víko a zajistila je, ačkoliv z rakve stále čouhal kus noční košile.

Pomyslela jsem na Billa a vybavila si i Rasula. Ani jednomu jsem ale nemohla pomoci a docházel nám čas. „Musíme rozbít sklo!“ zakřičela jsem na Erica. Velice pomalu přikývl. Klekli jsme si, abychom se mohli opřít o konec rakve, a vší silou jsme ji tlačili dopředu, dokud nenarazila na sklo a nerozbila je na tisíc drobných kousků. Kupodivu zůstaly pohromadě, což byla přímo zázračná výhoda bezpečnostního skla. Jenomže já jsem měla takový vztek, že jsem div nevybuchla. Potřebovali jsme otvor, ne skleněnou záclonu. Přikrčili jsme se, zapřeli se prsty nohou o koberec a snažili se nevšímat si lomozu pod námi. Ze všech sil jsme strčili do rakve.

Konečně! S její pomocí se nám podařilo prorazit si cestu. Sklo se vysypalo z rámu a kutálelo se po straně budovy na zem.

Eric v té chvíli poprvé po tisíci letech spatřil sluneční světlo. Výkřik, který se mu vydral z úst, mě tak vyděsil, že se mi stáhl žaludek. Hned nato si Eric pevně přitáhl plášť k tělu. Vzal mě za ruku, nasedl obkročmo na rakev a společně jsme se nohama odrazili od podlahy. Na kratičký okamžik jsme se houpali na kraji otvoru a potom jsme se zvrátili dopředu. Následující chvíle byly zřejmě nejhorší v mém životě. Vyjeli jsme z okna a i s rakví se svezli po zdi hotelu. Zřítili bychom se na zem, kdyby…

Náhle jsme se oddělili od rakve a klopýtavě se vznesli do vzduchu. Eric mě celou dobu odhodlaně držel.

Ulehčeně jsem si oddechla. Eric samozřejmě uměl létat.

V ochromení, které mu přivodilo sluneční světlo, to ale nebyla žádná sláva. Čekala jsem trochu plynulejší cestu; místo ní jsme křivolace klesali k zemi.

Ale rozhodně to bylo lepší než volný pád.

Eric zpomalil pokles natolik, že jsem se před hotelem nerozplácla na zem. Rakev s Pam ale přistála dost tvrdě. Dřevo se rozbilo a její tělo vyletělo na slunce, kde zůstalo ležet, a okamžitě začalo hořet. Eric k ní přiskočil a sebe i ji zahalil přikrývkou. Jednu její nohu, z níž se stále kouřilo, však i nadále spalovaly sluneční paprsky.

K uším se mi doneslo houkání sirény. Mávla jsem na první sanitku, kterou jsem spatřila. Z auta okamžitě vyskočily dvě záchranářky.

Ukázala jsem na těla zakrytá přikrývkou. „Jsou tam dva upíři − hned je odneste do stínu!“ vykřikla jsem.

Záchranářky, obě docela mladé, si vyměnily udivené pohledy. „Co s nimi máme udělat?“ zeptala se tmavší z nich.

„Odneste je někam do sklepa, kde nejsou žádná okna, a upozorněte majitele, ať ho nechají otevřený, protože jim tam brzy přinesete další.“

Vysoko nad námi se v jednom z pokojů ozval další výbuch. Musela to být bomba v kufru. Říkala jsem si, kolik dalších výbušnin nás Joe přiměl propašovat do pokojů. Když jsme zvedli hlavy, ve slunečních paprscích se zatřpytila skleněná sprška a hned nato z hotelu vyletělo několik tmavších předmětů. Záchranářky se profesionálně pustily do práce. Nezpanikařily, ale rozhodně zrychlily tempo a už se začaly rozhodovat, která z okolních budov může mít velký sklep.

„Všem to vyřídíme,“ oznámila tmavá záchranářka. Pam už ležela v sanitce a Eric už téměř také. Tvář měl úplně rudou a ze rtů mu stoupala pára. Och, proboha! „Co budete dělat?“

„Musím se tam vrátit,“ odpověděla jsem.

„Jste blázen,“ řekla záchranářka a naskočila do sanitky, která krátce nato odjela.

Z nebe se snesla další sprška skla a část spodního patra se začala řítit k zemi. Musela to způsobit některá z větších náloží, uložená v rakvích v prostoru pro zavazadla. Nový výbuch přišel z šestého patra, ovšem na opačné straně pyramidy. Pohled na budovu a hluk z explozí mi natolik otupil smysly, že mě ani nepřekvapilo, když jsem ve vzduchu zahlédla padající modrý kufr. Panu Cataliadovi se povedlo rozbít okno v královnině apartmá. Zničehonic mi došlo, že kufr je celý. Nevybuchl a řítil se přímo ke mně.

Dala jsem se na úprk a v duchu se vrátila do doby, kdy jsem hrála softball. Běžela jsem ze třetí na domácí metu a musela na ni sklouznout. Zamířila jsem k parku na protější straně ulice, kde už zablokovala dopravu policejní auta, záchranky a hasiči. Přímo přede mnou stála policistka. Byla ke mně otočená zády a cosi vysvětlovala svému kolegovi. „K zemi!“ vykřikla jsem. „Bomba!“ Policistka se otočila, ale to už jsem do ní narazila a obě jsme se pak svezly k zemi. Mohutná síla mě udeřila do zad a vyrazila mi všechen vzduch z plic. Zůstaly jsme ležet na sobě, dokud jsem se z policistky nesvezla a nejistě se nepostavila na nohy. Bylo překrásné opět se nadechnout, ačkoliv vzduch byl plný palčivě páchnoucího kouře a plamenů. Mám dojem, že mi policistka něco říkala, ale neslyšela jsem ji.

Otočila jsem se k Pyramidě.

Část stavby se řítila k zemi a prostředek se úplně zhroutil dovnitř. Sklo, beton, ocel a dřevo se rozpadly na drobné části a většina zdí vytvářejících vnitřní prostor hotelu − pokoje, koupelny a chodby − se zbortila. Trosky budovy uvnitř uvěznily řadu osob. Všechno se spojilo do jednoho celku: budova, její části a osazenstvo.

Na několika místech zůstaly některé části hotelu netknuté. Patro pro lidské hosty, mezipatro a přízemí kolem vstupní haly se nepoškodily, ačkoliv prostor kolem recepce ležel v troskách.

Zahlédla jsem známý tvar rakve, jejíž víko při dopadu odletělo. Sotva do ní pronikly sluneční paprsky, stvoření vevnitř začalo křičet a já se k němu rozběhla. Vedle rakve se nacházel kus překližky, a tak jsem nešťastníka uvnitř okamžitě přikryla. Jakmile na něj přestalo svítit slunce, upír ztichl.

„Pomoc!“ zaječela jsem. „Pomoc!“

Zamířilo ke mně několik policistů.

„Zůstalo tu naživu několik lidí a upírů,“ řekla jsem. „Musíte ty upíry zakrýt.“

„Nejdřív lidi,“ prohlásil urostlý postarší policista.

„Jistě,“ přitakala jsem instinktivně, ale sotva jsem to dořekla, napadlo mě: Vždyť upíři ty bomby nenastražili. „Jenomže když ty upíry zakryjete, vydrží to, než je záchranka odveze do bezpečí.“

Kus hotelu v jižní části ještě stál. Zvedla jsem oči a v prázdném rámu, z něhož vypadlo sklo, jsem spatřila pana Cataliada. Nějak se mu podařilo sejít do lidského patra. V náručí svíral ranec zahalený přikrývkou a pevně ho tiskl k hrudi.

„Podívejte!“ zavolala jsem, abych si vynutila pozornost jednoho hasiče. „Podívejte.“

Sotva spatřili živou osobu, pustili se do páce. Rozhodně je to těšilo mnohem víc než zachraňování upírů, kteří se škvařili na slunci, ale přitom je stačilo jenom něčím přikrýt. Přála jsem si zlobit se na ně, ale nešlo mi to.

Tehdy jsem si poprvé všimla, že se kolem shromáždili i jiní lidé. Vystupovali z aut, aby pomohli − nebo jen okouněli. Někteří křičeli: „Ať shoří!“

Hasič se nechal vyzvednout jeřábem nahoru, aby dostal démona Cataliada i s jeho nákladem dolů. Otočila jsem se a vydala se zpět mezi trosky.

Po chvíli jsem ochabla. Křik přeživších lidí, kouř, sluneční paprsky zamlžené obrovským mrakem kouře, rachot uklidňujících se trosek budovy, hektický hluk pocházející od záchranářů a jejich techniky, kterou si přivezli a uváděli do chodu… Úplně mě to ochromilo.

Mezitím jsem se díky žluté záchranářské vestě a pevné přilbě, které jsem ukradla, dostala až ke dvěma upírům, z nichž jsem jednoho znala. Leželi v troskách recepce a suť z pater nad nimi je téměř zasypala. Zůstal tu velký kus dřeva, díky němuž jsem poznala, kde stál recepční pult. Jeden z upírů byl tak vážně popálený, že jsem nevěděla, jestli to přežije nebo ne. Druhý upír se ukrýval pod největším kusem dřeva v okolí a měl ožehnuté a zčernalé jenom ruce a chodidla. Zavolala jsem pomoc a záchranáři okamžitě zakryli upíry přikrývkami. „Dva bloky odsud jsme našli dům, do kterého svážíme všechny upíry,“ poznamenala řidička s tmavou pletí, která odvážela v záchrance vážněji zraněného upíra. Uvědomila jsem si, že je to tatáž žena, jejíž sanitka odvezla Pam a Erica.

Kromě upírů jsem v suti objevila i Todda Donatiho, na něhož už dýchala smrt. Než se k němu dostala nosítka, strávila jsem chvíli vedle něj. Nedaleko něj jsem našla i mrtvou pokojskou. Trosky ji rozdrtily.

Do nosu mi pronikl zápach, jehož jsem se nemohla zbavit. Pomyslela jsem si, že se mi vstřebal do plic a že ho po celý zbytek života budu muset vdechovat a vydechovat. Byla to strašně nepříjemná směsice pachů ze spálených stavebních materiálů, sežehnutých mrtvol a rozpadajících se upírů. Čišela z něj nenávist.

Před očima se mi střídaly tak hrůzné výjevy, že jsem je radši okamžitě pouštěla z hlavy.

Nakonec mě ovládl pocit, že dál už pátrat nemůžu. Musela jsem si sednout. Upoutala mě hromada, která náhodně vznikla zřícením potrubí a kusů příčky. Posadila jsem se na ni a rozplakala se. Náhle se potrubí svezlo do strany a já jsem skončila na zemi. Z očí mi stále tryskaly slzy.

Nahlédla jsem do otvoru, který vznikl v hromadě trosek.

Uvnitř se krčil Bill. Polovinu tváře měl spálenou a na sobě šaty, v nichž jsem ho viděla včera večer. Naklonila jsem se nad něj, aby k němu nepronikalo světlo. „Díky,“ hlesl Bill zkrvavenými rozpraskanými rty. Střídavě se probouzel a opět upadal do tvrdého spánku, který je u upírů během dne železným pravidlem.

„Ježíši,“ vyhrkla jsem. „Pomozte mi někdo!“ zavolala jsem a spatřila dva muže s přikrývkou, kteří se ke mně rázem rozběhli.

„Věděl jsem, že mě najdeš,“ hlesl Bill. Nebo jsem si to jen představovala?

Zůstala jsem nad ním skloněná. V okolí nebyl žádný dostatečně velký předmět, kterým bych ho mohla přikrýt. Ze zápachu, který se dosud vznášel ve vzduchu, se mi už zvedal žaludek, ale přesto jsem u Billa zůstala. Tak dlouho přežil jen kvůli tomu, že ho zavalily trosky.

Jeden ze dvou hasičů, kteří mi přišli na pomoc, se sice pozvracel, ale pak on i jeho kolega Billa společnými silami zakryli a odnesli ho.

Krátce poté jsem zahlédla další postavu ve žluté vestě. Překotně se prodírala troskami k záchrance a dařilo se jí to tak rychle a obratně, že si ani nezlomila nohu. Vycítila jsem v ní lidskou mysl a okamžitě jsem také poznala, komu patří. Přelezla jsem hromadu trosek a následovala stopu muže, jehož jsem chtěla najít ze všech nejvíc. Quinn a Frannie leželi napůl pohřbení pod nepříliš těžkou hromadou trosek. Frannie byla v bezvědomí a na hlavě měla zaschlý pramínek krve. Quinn byl omámený, ale přicházel k vědomí. Všimla jsem si, že v prachu na tváři má stopy po vodě, a uvědomila jsem si, že muž, který právě odběhl, dal Quinnovi napít. Teď se zase vracel se dvěma nosítky pro oba zavalené sourozence.

Quinn se na mě pokusil usmát. Klekla jsem si vedle něj. „Možná budeme muset přehodnotit naše plány, kotě,“ řekl. „Pár týdnů se teď budu muset starat o Frannie. Naše máti není žádná Florence Nightingalová.“

Snažila jsem se potlačit pláč, ale jakmile jednou stisknu tlačítko regulace slzných kanálků do polohy „zapnuto“, nejsem schopná přestat. Nevzlykala jsem, ale po tvářích se mi stále kutálely slzy. Já husa! „Udělej, co musíš,“ řekla jsem. „A až to půjde, zavolej mi. Dobře?“ Nesnášela jsem lidi, kteří neustále používali slovo „Dobře?“, jako kdyby žádali o povolení. Jenomže ani já sama jsem si teď nedokázala pomoct. „Jsi naživu, a to je hlavní.“

„Díky tobě,“ odpověděl Quinn. „Kdybys mi nezavolala, byli bychom teď mrtví. Možná ani požární poplach by nás z pokoje nedostal včas.“

Několik metrů od sebe jsem zaslechla zaúpění a závan vzduchu. Quinn to slyšel také. Odsunula jsem se od něj a odstrčila velký kus rozbité záchodové mísy a umyvadla. Pod kusy zřícené příčky ležel Andre. Byl celý zaprášený a v bezvědomí. Letmý pohled mi prozradil, že utrpěl několik vážných zranění, ale ani z jednoho se neřinula krev. Nakonec se mu všechno zahojí. Krucinál!

„To je Andre,“ řekla jsem Quinnovi. „Zraněný, ale naživu.“ Pokud zněl můj hlas zklamaně, pak odrážel mou skutečnou náladu. Vedle Andreho nohy ležel krásný, dlouhý tenký kus odštípnutého dřeva. Na okamžik mě ovládlo obrovské pokušení. Andre ohrožoval moji svobodnou vůli a všechno, co jsem měla v životě ráda. Ten den jsem už ale viděla mrtvých víc než dost.

Přikrčila jsem se vedle něj. Bublala ve mně obrovská nenávist, ale přece jen… vždyť jsem ho znala. Díky tomu by to pro mě mělo být jednodušší, ale opak byl pravdou.

Z malého výklenku, kde Andre ležel, jsem se doplazila zpátky ke Quinnovi.

„Záchranáři už o nás vědí a jdou si pro nás,“ řekl mi. Jeho hlas nabíral s každou minutou na síle. „Můžeš jít.“

„Chceš, abych odešla?“

Jeho oči se mi snažily cosi říct, ale nechápala jsem co.

„Jak chceš,“ opáčila jsem nejistě. „Půjdu.“

„Pomůžou nám,“ dodal tiše. „Ty zatím můžeš hledat další.“

„Tak dobře.“ Netušila jsem, jak si to mám přebrat, ale zvedla jsem se. Ušla jsem možná dva metry, ale vtom jsem zaslechla, že se Quinn pohnul. Po několika vteřinách, kdy zůstal opět klidně ležet, jsem vyrazila dál.

Vrátila jsem se k velké dodávce, která parkovala nedaleko místa, kde si záchranáři zřídili ústředí. Žlutá vesta zatím působila jako kouzelná vstupenka kamkoliv, ale každým okamžikem mohla přestat platit. Za chvíli si někdo může všimnout, že mám na nohou domácí pantofle, které se navíc trhají, protože nejsou určené k prodírání se troskami. Jedna žena mi z dodávky podala láhev vody. Třesoucíma se rukama jsem ji otevřela, několikrát jsem se napila a zbytkem vody si polila tvář a ruce. I přes chladné počasí to byl nádherný pocit.

Tou dobou už od prvního výbuchu uplynuly dvě hodiny (nebo také čtyři či šest). Troskami se prodíraly zástupy záchranářů s příslušným vybavením, přístroji a přikrývkami. Rozhlédla jsem se a očima pátrala po někom, kdo vypadal dostatečně rázně a kvalifikovaně, abych zjistila, kam odvezli normální smrtelníky, kteří tragédii přežili. Náhle jsem v hlavě zaslechla hlas.

Sookie?

Barry!

Jak na tom jste?

Dostala jsem zabrat, ale nejsem moc zraněná. Co vy?

Já také. Cecile je mrtvá.

To je mi líto. Na nic jiného jsem se v té chvíli nezmohla.

Napadlo mě, jak bychom mohli pomoct.

Cože? Zřejmě to neznělo, jako kdyby mě ten nápad příliš zaujal.

Můžeme hledat osoby, které přežily. Společně nám to půjde líp.

Přesně tohle jsem tady celou dobu dělala, odpověděla jsem. Ale máte pravdu, společně nám to půjde líp. Zároveň jsem už ale umírala takovým vyčerpáním, že mě děsilo pouhé pomyšlení na jakoukoliv další činnost. Samozřejmě to uděláme, dodala jsem.

Kdyby byla hromada trosek stejně hrozivě obrovská jako ta, která zůstala ze Světového obchodního centra, nikdy bychom to nezvládli. Tohle místo však bylo daleko menší a trosky se nerozletěly do takové dálky. Pokud se nám tedy povede někoho přesvědčit, aby nám věřil, měli jsme šanci.

Barryho jsem našla nedaleko ústředí záchranářů. Vzala jsem ho za ušmudlanou ruku. Byl mladší než já, ale vůbec tak nevypadal a zřejmě se už tak ani nikdy nebude chovat. Když jsem přejela pohledem řadu těl vyrovnaných na trávníku v přilehlém parčíku, spatřila jsem Cecile a možná také pokojskou, kterou jsem ráno zastavila na chodbě. Leželo tam i několik rozpadajících se hromádek, které vzdáleně připomínaly lidská těla a patřily upírům. Možná jsem některého z nich znala, ale určit se to nedalo.

Připravili jsme se na výsměch a ponižování, ale byli jsme je ochotni podstoupit, protože to byla jen malá cena za záchranu života. A my jsme s Barrym upřímně věřili, že bychom díky svým schopnostem skutečně mohli někoho zachránit.

Zpočátku bylo velice těžké vůbec někoho přimět, aby nás vyslechl. Profesionálové nás neustále odkazovali na ústředí nebo na některou ze sanitek, které stály zaparkované nedaleko a byly připravené okamžitě odvézt přeživší osoby do některé z rhodeských nemocnic.

Nakonec jsem se ocitla tváří v tvář hubenému prošedivělému muži, který si mě poslechl a zachoval naprosto klidný výraz.

„Ani mě nikdy nenapadlo, že budu zachraňovat upíry,“ poznamenal, jako by chtěl vysvětlit svoje rozhodnutí. „Vezměte si s sebou tyhle dva muže a ukažte jim, co umíte. Máte na to čtvrt hodiny jejich drahocenného času. Pokud ho promrháte, můžete mít někoho na svědomí.“

S tím nápadem sice přišel Barry, ale teď nechal veškeré vysvětlování na mně. Tvář měl úplně černou od kouře. Beze slov jsme se domluvili, jak se co nejlépe vypořádat se svým úkolem. Když jsme se dohodli, otočila jsem se k hasičům a řekla: „Vezměte nás na jeřáb.“

Jako zázrakem nás bez okolků poslechli a zvedli nad trosky. Ano, věděli jsme, že je to nebezpečné, a ano, byli jsme připravení nést následky. S Barrym jsme se stále drželi za ruce. Zavřeli jsme oči, začali pátrat a nechali své myšlenky proniknout do okolí.

„Posuňte nás doleva,“ požádala jsem a hasič, který s námi byl v jeřábu, udělal několik posunků na muže v kabině. „Sledujte mě,“ upozornila jsem ho a hasič se ke mně otočil zpátky. „Stát,“ vyhrkla jsem a jeřáb zastavil. Znovu jsme zapátrali. „Přímo pod námi,“ řekla jsem. „Přesně na tomhle místě. Je to žena a jmenuje se Santiagová.“

Po několika minutách se do vzduchu vznesl radostný pokřik. Našli ji živou.

Hned nato jsme se stali populárními a nikdo se nás neptal, jak to děláme. Pokračovali jsme ve svém úsilí. Úkolem záchranářů je zachraňovat. Prozkoumávali trosky za pomoci speciálně vycvičených psů a strkali do trosek mikrofony, ale my s Barrym jsme byli mnohem rychlejší než psi, a navíc jsme okamžitě dokázali komentovat své objevy slovy. A byli jsme přesnější než mikrofony. Našli jsme víc živých lidí než oni. Našli jsme i muže, který zemřel dřív, než se k němu někdo dostal. Jmenoval se Art, byl to číšník, nesmírně miloval svou ženu a až do posledního dechu strašlivě trpěl. Úplně mi to zlomilo srdce, protože záchranáři se strašně snažili vyhrabat ho včas a já jsem jim pak musela říct, že už mu nemohou pomoci. Samozřejmě, že na mě nedali a hrabali dál, ale byl už mrtvý. Tou dobou už byli všichni záchranáři naprosto u vytržení nad našimi schopnostmi a chtěli po nás, abychom pracovali celou noc. Jenomže Barry už kolaboval a já jsem na tom nebyla o nic líp. Kromě toho se na nás snášela tma.

„Upíři začnou vstávat,“ připomněla jsem veliteli hasičů. Přikývl a zadíval se na mě v očekávání nějakého dalšího vysvětlení. „Všichni budou těžce zranění,“ řekla jsem. Dosud nic nechápal. „Okamžitě budou potřebovat krev a nebudou se schopní ovládat. Na to zbořeniště bych už neposílala žádné samotné záchranáře.“ Velitel se zamyslel.

„Myslíte, že nejsou všichni mrtví? Nemůžete je najít?“

„No, popravdě řečeno nemůžeme. Upíry najít nedokážeme, jenom lidi. Ale nemrtvé ne. Nevysílají totiž, ehm… žádné vlny. Teď už musíme jít. Kde jsou ubytovaní ti, kteří to přežili?“

„Všichni jsou tamhle v Thorneově budově,“ řekl a ukázal rukou. „V suterénu.“ Otočili jsme se k odchodu. Barry mi ovinul paži kolem ramen, ale ne kvůli tomu, že by mi chtěl dát najevo nějaké city. Potřeboval oporu.

„Povězte mi, jak se jmenujete, a nadiktujte mi svou adresu, aby vám starosta města mohl poděkovat,“ řekl šedovlasý muž a podal nám pero a psací desku, kterou měl neustále při sobě.

Ne! řekl mi v duchu Barry a já jsem zavřela pusu.

Zavrtěla jsem hlavou. „Klidně se bez toho obejdeme,“ řekla jsem. Bleskově jsem se mu podívala do hlavy a zjistila jsem, že už plánuje, jak by nás ještě mohl využít. Pochopila jsem, proč mě Barry tak zarazil. Ale byl už nesmírně unavený a nedokázal mi to říct sám.

„Pracujete pro upíry, a přitom nechcete, aby vás někdo ocenil za to, že jste dnes pomohli při tak děsivé katastrofě?“

„Ano,“ odpověděla jsem. „Tak nějak.“

Moje odpověď ho moc nepotěšila. V první chvíli jsem měla strach, že proti nám použije násilí − že mi třeba vytrhne z kapsy peněženku s doklady, zavře mě do vězení nebo udělá něco podobného. Ale místo toho jen zdráhavě kývl hlavou k Thorneově budově.

Někdo se to pokusí zjistit, řekl mi Barry. Někdo se nás pokusí využít.

Vzdychla jsem a jenom přikývla, protože jsem už neměla vůbec žádnou energii. Jo, někdo se o to určitě pokusí. Když se teď půjdeme schovat do Thorneovy budovy, někdo nás tam bude sledovat a pak naše jména zjistí od někoho, kdo nás zná. Pak už je to jen otázka času.

Uvažovala jsem, jestli teď skutečně musíme jít do Thorneovy budovy, ale usoudila jsem, že se tomu nemůžeme nijak vyhnout. Museli jsme najít členy naší delegace a zjistit, jak a kdy bychom mohli odjet z města. A také jsme se potřebovali dozvědět, kdo vůbec přežil a kdo ne.

Sáhla jsem do kapsy a kupodivu našla mobil tam, kam jsem ho strčila, dokonce nabitý. Zavolala jsem panu Cataliadovi. Jestliže se kromě mě ještě někdo dostal z hotelu s mobilním telefonem, byl to určitě on.

„Ano,“ zaznělo z mobilu opatrným tónem. „Slečno Stack…“

„Pšššt!“ zarazila jsem ho. „Nevyslovujte moje jméno nahlas.“ Mluvila jsem jako totální paranoik.

„Dobře.“

„Hodně jsme tady pomohli a teď se nás snaží poznat mnohem důkladněji,“ řekla jsem mu, hrdá na své konspirační vyjadřování. Byla jsem strašně unavená. „S Barrym teď stojíme před budovou, ve které jste ubytovaní. Potřebujeme jít někam jinam. Všichni možní lidé tam sepisují nejrůznější seznamy, že ano?“

„To je v takových případech oblíbená činnost.“

„Jste vy i Diantha v pořádku?“

„Ještě ji nenašli. Jsem tady sám.“

V první chvíli jsem se nezmohla na slovo. „To je mi moc líto. Koho jste to nesl, když jsem vás viděla?“

„Královnu. Je tady, ale ošklivě zraněná. A Andreho nemůžeme najít.“

Odmlčel se. Protože jsem mu nemohla pomoct, zeptala jsem se: „Co ostatní?“

„Gervaise je mrtvý. Eric, Pam a Bill… jsou popálení, ale tady. Cleo také. Rasula jsem neviděl.“

„A co Jake Purifoy? Je tam?“

„Toho jsem také neviděl.“

„Protože byste možná rád věděl, že Jake jel v tom spiknutí taky.“

„Och!“ Pan Cataliades to zaznamenal. „Samozřejmě, že bych to rád věděl. Bude to zajímat hlavně Johana Glassporta, protože se už dozvěděl, že má zlomených několik žeber a klíční kost. Strašně zuří.“ Pan Cataliades se zřejmě domníval, že Glassport se dokáže mstít úplně stejně jako kterýkoliv upír, což svým způsobem vypovídalo o jeho krutosti. „Jak jste zjistila, že vůbec existuje nějaké spiknutí, slečno Sookie?“

Řekla jsem mu o rozhovoru s Clovache. Usoudila jsem, že teď už mu to povědět můžu, protože obě Britlingenky se už vrátily tam, odkud pocházejí.

„Ty peníze, které král Isaiah zaplatil za jejich služby, se mu bohatě vyplatily.“ Znělo to spíš zamyšleně než nepřejícně. „Isaiah je tady a naprosto v pořádku.“

„Potřebujeme najít nějaké místo, kde bychom mohli přespat. Můžete vyřídit Barryho králi, že jeho telepat je se mnou?“ požádala jsem ho, protože jsem si uvědomovala, že už musím ukončit hovor a vypracovat nějaký plán.

„Je na tom tak špatně, že to ani nebude vnímat. Není při vědomí.“

„Dobře. Tak to vyřiďte někomu z texaské delegace.“

„Vidím Josepha Velasqueze. Rachel je mrtvá.“ Pan Cataliades si prostě nemohl pomoct. Musel mi říct všechny špatné zprávy.

„Stanova asistentka Cecile je také mrtvá,“ řekla jsem mu.

„Kam půjdete?“ zeptal se pan Cataliades.

„Nevím, co máme dělat,“ odpověděla jsem upřímně. Byla jsem vyčerpaná, připadala jsem si beznadějně, slyšela jsem příliš mnoho špatných zpráv, byla jsem celá potlučená a měla jsem dojem, že se už nikdy nedám dohromady.

„Pošlu pro vás taxi,“ nabídl mi pan Cataliades. „Mám čísla několika schopných dobrovolníků. Povězte řidiči, že jste záchranáři a že se potřebujete dostat do nejbližšího nepříliš drahého hotelu. Máte platební kartu?“

„Ano. A taky svou kreditní kartu,“ přisvědčila jsem. Byla jsem ráda, že jsem si před odchodem z pokoje instinktivně strčila do kapsy peněženku.

„Ne, počkejte! Kdybyste ji použili, snadno by vás vypátrali. Co hotovost?“

Podívala jsem se. Hlavně díky Barrymu jsme dali dohromady sto devadesát dolarů. Řekla jsem panu Cataliadovi, že to zvládneme.

„Tak se tedy ubytujte v hotelu a zítra mi znovu zavolejte,“ řekl nesmírně unaveným hlasem.

„Děkujeme za pomoc.“

„Děkuju vám za to varování. Kdybyste nás s Bellboyem nevzbudili, všichni bychom byli mrtví.“

Zahodila jsem žlutou vestu a helmu. S Barrym jsme pak klopýtali po ulici a navzájem se podpírali. Našli jsme betonovou zídku, opřeli jsme se o ni a jeden druhému jsme ovinuli paže kolem ramen. Pokusila jsem se Barrymu vysvětlit, proč to děláme, ale vůbec mě nevnímal. Bála jsem se, že nás zpozoruje nějaký hasič nebo policista a zeptá se nás, kdo jsme a co tu pohledáváme. Nesmírně se mi proto ulevilo, když jsem si kousek od nás všimla taxíku, který pomalu kroužil kolem dokola a řidič vyhlížel z okénka, jako by někoho hledal. Horečně jsem na něj zamávala volnou rukou. Ještě nikdy v životě jsem si nezastavovala taxi, takže jsem si připadala jako ve filmu.

Řidič, hubený mládenec z Quayany, nebyl očividně nijak nadšený, že mu lezou do vozu dvě podivně vyhlížející individua, ale nemohl tak politováníhodné bytosti odmítnout. Nejbližší „nepříliš drahý hotel“ stál v centru města, na hony daleko od jezera. Kdybychom měli dost sil, klidně bychom k němu došli pěšky. Ale aspoň nás cesta taxíkem nevyšla moc draho.

Dokonce i v hotelu střední kategorie jsme svým zjevem způsobili v recepci rozruch. Ale tento den, kdy došlo k výbuchu, byl ve znamení charity vůči všem, kteří tu tragédii přežili. Dostali jsme pokoj za takovou částku, která by mi vyrazila dech, kdybych nevěděla, v jakých relacích se pohybují ceny v hotelu Pyramida. Sám pokoj nebyl nic moc, ale my jsme ani nic moc nepotřebovali. Hned potom, co jsme vešli dovnitř, na nás zaklepala pokojská a nabídla se, že nám vypere oblečení, protože jsme se neměli do čeho převléknout. Hovořila se mnou se sklopenýma očima, aby mě neuvedla do rozpaků. Zadívala jsem se na svou halenku a kalhoty a souhlasila jsem. Otočila jsem se k Barrymu, ale zjistila jsem, že vůbec nevnímá. Zavedla jsem ho k posteli a uložila ho. Bylo mi to stejně nepříjemné, jako kdybych ukládala některého z upírů, a po celou dobu, co jsem pak svlékala jeho bezvládné tělo, jsem měla pevně stisknuté rty. Potom jsem ze sebe shodila i svoje vlastní oblečení, všechno jsem nastrkala do igelitového pytle, který jsem našla ve skříni, a podala ho pokojské. Potom jsem vzala ručník, otřela jsem jím Barrymu obličej, ruce a nohy a přikryla ho až po bradu.

Musela jsem se osprchovat, takže jsem byla vděčná za hotelové mýdlo, šampon, tekutý prací prášek a pleťovou vodu. Také jsem poděkovala Bohu za teplou a studenou tekoucí vodu, zejména za tu teplou. Pokojská mi dokonce přinesla dva kartáčky a malou pastu, takže jsem si mohla vyčistit zuby a dostat z úst pachuť popela. V umyvadle jsem si pak přeprala kalhotky a podprsenku, vysušila je v ručníku a teprve potom jsem je pověsila, aby uschly. A protože jsem už neměla nic na práci, stočila jsem se v posteli vedle Barryho. Když jsem teď byla osprchovaná a voňavá, uvědomila jsem si, že se o Barrym totéž říct nedá. Ale nezbývalo nic jiného, než se s tím smířit. Za nic na světě bych ho nevzbudila. Otočila jsem se na bok zády k němu a vybavila si dlouhou chodbu v hotelu Pyramida, která mi ráno naháněla takový strach. Není zvláštní, že po tak děsivém dni jsem si vzpomněla právě na tohle?

Hotelový pokoj mi po celodenním hluku, který jsem zažila v troskách Pyramidy, nabízel ticho a klid. Postel byla pohodlná, já jsem příjemně voněla a neutrpěla jsem žádné zranění.

Usnula jsem a vůbec nic se mi nezdálo.