Upírka Jodi působila nesmírně impozantně. Připomínala mi Jáel, kterou jsem znala z bible. Tu energickou izraelskou ženu, která vrazila stanový kolík do hlavy nepřátelskému kapitánovi Síserovi, pokud si to dobře pamatuju. Když Jáel ten čin spáchala, Sísera spal, stejně jako spal i Michael, když mu Jodi zlomila ten špičák. Přestože mi Jodiino jméno připadalo komické, spatřovala jsem v ní energickou odhodlanou ženu a okamžitě jsem se postavila na její stranu. Doufala jsem, že se soudci nenechají ovlivnit Michaelovým bědováním nad nějakým zatraceným zubem.
Soud se sice konal ve stejném sále jako včera, ale místnost byla uspořádaná úplně jinak. Soudci (alespoň doufám, že je tak můžu nazývat) seděli na pódiu za dlouhým stolem, čelem k obecenstvu. Byli celkem tři, dva muži a jedna žena, a pocházeli z různých států. Jedním z nich byl můj bývalý přítel Bill a vypadal (jako vždy) klidně a soustředěně. Druhého soudce, statného blonďáka, jsem neznala. Žena byla krásná upírka s těmi nejrovnějšími zády a nejdelšími a nejkudrnatějšími černými vlasy, jaké jsem kdy viděla. Slyšela jsem Billa, že ji oslovuje „Dahlio“. Když soudkyně poslouchala výpovědi obou aktérů sporu − nejdříve Jodiinu a potom Michaelovu −, vypadala, jako kdyby sledovala tenisový zápas. V samém středu bílého ubrusu, který pokrýval soudcovský stůl, stál dřevěný kolík, který byl zřejmě symbolem upíří spravedlnosti.
Ani jednoho z účastníků soudního řízení nezastupoval právník. Oba seděli na svých místech a soudci jim před vynesením verdiktu, na kterém se museli shodnout nejméně dva z nich, kladli nejrůznější otázky. Bylo to jednoduché, ale jen co do formy.
„Mučil jste tu smrtelnici?“ zeptala se Dahlia.
„Ano,“ odpověděl Michael bez mrknutí oka. Rozhlédla jsem se po sále. Byla jsem jediná normální smrtelnice v celém obecenstvu. Není divu, že celý proces probíhal tak neokázale. Upíři se nemuseli snažit své jednání jakkoliv přikrašlovat pro teplokrevné návštěvníky. Chovali se jako upíři mezi upíry. Vedle mě seděli členové naší delegace − Rasul, Gervaise, Cleo − a jejich blízkost možná zastřela můj lidský pach, anebo možná přítomnost jen jediného živého člověka přihlížejícím upírům nevadila.
„Urazila mě. Kromě toho si potrpím právě na takovýhle druh sexu, takže jsem se jí zmocnil násilím a užíval si to,“ prohlásil Michael. „No a pak se na mě vrhla Jodi a zlomila mi zub. Vidíte?“ Michael otevřel ústa právě natolik, aby soudci viděli krátký pahýl špičáku, který mu tam zůstal. (Zajímalo mě, jestli se zastavil u stánku v prodejním prostoru, kde nabízeli ty ohromující umělé zuby.)
Michael měl tvář anděla a vůbec nechápal, že se dopustil něčeho zlého. Chtěl to udělat, a tak to zkrátka udělal. Ne všichni lidé, ze kterých se stanou upíři, jsou na tak obrovskou změnu duševně připravení, takže někteří z nich se pak chovají naprosto bez zábran celá desetiletí nebo staletí. A s lidmi jednají podle toho, jak jim velí jejich zatracené choutky. Využívají možností, které jim nabízí jejich nový stav, a snaží se vyhnout pouze jediné věci − dřevěnému kolíku. A za své výsady nemíní zaplatit ani tím, že budou dodržovat základní pravidla slušného chování.
Mám dojem, že jeden zlomený zub byl příliš mírný trest za Michealovo chování. Nemohla jsem pochopit, kde vzal tolik drzosti, že se s touhle záležitostí vůbec obrátil na soud. A nechápala to zřejmě ani Jodi, která teď vstala a zamířila k němu. Možná mu chtěla zlomit i druhý špičák. Bylo to mnohem lepší než televizní reality show Lidový soud nebo Soudkyně Judy.
Ten blonďatý soudce, který byl mnohem robustnější než ona, jí ale zastoupil cestu a přiskočil k ní. Jodi se zřejmě smířila s tím, že proti němu nemá žádnou šanci. Všimla jsem si, že si Bill odsunul židli dozadu, aby mohl vyskočit, pokud situace bude vyžadovat, aby zasáhl.
Drobná Dahlia řekla: „Jodi, proč jste na Michaelovo chování zareagovala právě takhle?“
„Ta žena byla sestra jedné z mých zaměstnankyň,“ odpověděla Jodi. Hlas se jí třásl vzteky. „Byla pod mou ochranou. A hlupák Michael nám všem působí jen problémy. Jestli nepřestane, zase nás budou všichni pronásledovat. Je nenapravitelný. Nic ho nezastaví, dokonce ani ztráta špičáku. Třikrát jsem ho varovala, aby se držel dál. Ta žena mu normálně odpověděla, když ji zastavil na ulici a začal jí zase dělat návrhy. Ale jeho pýcha znovu převážila nad jeho inteligencí nebo diskrétností.“
„Je to pravda?“ zeptala se malá upírka Michaela.
„Urazila mě, Dahlio,“ odpověděl Michael. „Obyčejná smrtelnice mě veřejně urazila.“
„Je to prosté,“ řekla Dahlia a otočila se k oběma dalším soudcům. „Souhlasíte i vy?“ zeptala se jich. Blonďák, který držel Jodi v šachu, přikývl, stejně jako Bill, který seděl po Dahliině pravici, dosud připravený vyskočit.
„Michaele, ukládáme vám trest za skutek, kterého jste se dopustil, a za neschopnost ovládat své chování,“ řekla Dahlia. „Ignoroval jste výstrahy a ignoroval jste i skutečnost, že ta mladá žena byla pod ochranou upírky.“
„Tohle nemůžete myslet vážně! Kde je vaše hrdost?“ zařval Michael a vyskočil na nohy.
Ze stínu v pozadí vystoupili na pódium dva muži. Byli to samozřejmě také upíři, navíc silní a urostlí. A popadli milého Michaela, přestože se bránil zuby nehty, a dokonce se s nimi chtěl prát. Ta hlučná divoká šarvátka mě docela vyděsila, ale říkala jsem si, že během chvilky oba lamželezové odvedou Michaela do nějakého upířího vězení a soud bude moct v klidu pokračovat.
K mému naprostému ohromení však Dahlia kývla na blonďatého soudce, který dosud seděl těsně vedle Jodi, aby ji udržel v klidu. Upír vstal a pomohl Jodi vstát. Ta se zeširoka usmála, jedním dlouhým skokem se vrhla přes celé pódium ke stolu, popadla dřevěný kolík, umístěný v jeho středu, zprudka se rozmáchla a jedinou prudkou ranou jím bodla Michaela do srdce.
Byla jsem jediná ze všech, koho to šokovalo, takže jsem si oběma dlaněmi bleskově zakryla ústa, abych nahlas nevyjekla.
Michael se na ni zadíval rozzuřeným pohledem, a dokonce se zase pokusil oběma hromotlukům vytrhnout, zřejmě aby si uvolnil ruce a pokusil se vytrhnout si kolík z hrudi, ale jeho odpor byl marný a za chvíli bylo po všem. Oba siláci jeho čerstvou mrtvolu odhodili a Jodi odešla ze stupínku celá rozzářená.
„Další případ!“ řekla Dahlia.
Další případ se týkal upířího dítěte, ale také normálních smrtelníků. Když vešli, cítila jsem se mnohem nejistěji než při projednávání prvního případu. Spatřila jsem rodiče, kteří vypadali jako spráskaní psi, a jejich zástupkyni − upírku. (Je možné, že lidé před tímhle soudem nemohou vypovídat?) Spolu s nimi se před soudci objevila také „matka“ a její „dítě“.
Tento případ byl mnohem delší a smutnější, protože rodiče už na první pohled nesmírně trpěli ztrátou syna, který sice chodil a mluvil, ale už ne s nimi. A nebyla jsem jediná, kdo vykřikl: „Hanba!“, když Cindy Lou přiznala, že jí chlapcovi rodiče na syna každý měsíc pravidelně přispívají. Upírka Kate se za oba rodiče bila jako lvice a z jejího jednání bylo naprosto zřejmé, že Cindy Louovou považuje za upíří odpad a za špatnou matku. Jenomže tři soudci − tentokrát jiní, mně naprosto neznámí upíři − potvrdili platnost písemné smlouvy, kterou podepsali chlapcovi rodiče, a odmítli mu přidělit nového opatrovníka. Zdůraznili však, že smlouva musí být dodržována oboustranně a že chlapec musí trávit dohodnutou dobu se svými biologickými rodiči, a to tak dlouho, dokud to budou požadovat.
Hlavní soudce − upír s orlím nosem a tmavýma očima − chlapce zavolal, aby předstoupil před soud. „Těmhle lidem jsi zavázán úctou a poslušností, a kromě toho jsi tu smlouvu podepsal také,“ řekl. „Podle lidských zákonů jsi ještě nezletilý, ale pro nás máš stejnou zodpovědnost jako… Cindy Lou.“ Bože, muselo ho stát spoustu přemáhání, aby vyslovil jméno, které znají všechny děti z oblíbeného vánočního pohádkového příběhu. „Pokud se své lidské rodiče pokusíš terorizovat, nutit je k něčemu nebo pít jejich krev, usekneme ti ruku. A až ti doroste, usekneme ti ji znovu.“
Chlapec už nemohl být bledší a jeho lidská matka omdlela. Ten kluk se ale tvářil tak nafoukaně a ke svým ubohým rodičům se choval tak pohrdavě, že to varování bylo podle mě naprosto na místě. Přistihla jsem se, že souhlasně pokyvuji hlavou.
Vyhrožovat dítěti, že mu useknou ruku, to tedy bylo něco!
Jenomže kdybyste to dítě viděli, zřejmě byste souhlasili. A Cindy Lou byla pěkný dáreček. Ať už z ní udělal upírku kdokoliv, musel to být duševní i morální chudák.
U soudu jsem vůbec nebyla zapotřebí. Právě jsem uvažovala, co se asi bude dít po zbytek noci, když do dvojitých dveří na protější straně sálu vešla královna v doprovodu Sigeberta a Andreho. Měla na sobě kalhotový kostým z bleděmodrého hedvábí a k němu překrásný diamantový náhrdelník a maličké diamantové náušnice. Vypadala nesmírně nóbl, elegantně, uhlazeně, prostě dokonale. Andre přidal do kroku a zamířil přímo ke mně.
„Já vím,“ řekl. „Tedy… Sophie-Anne mi řekla, že jsem vám ublížil. Nemrzí mě to, protože bych pro ni udělal cokoliv na světě. Na nikom jiném mi nezáleží. Ale lituju, že jsem se nedokázal zdržet čehokoliv, co vám způsobilo těžkosti,“ vypravil ze sebe kostrbatě.
Pokud tohle měla být omluva, pak to byla ta nejpitomější omluva, jakou jsem kdy slyšela. Neřekl mi vlastně vůbec nic. Nedokázala jsem ze sebe vypravit nic jiného než: „Poslouchám vás.“
Jenomže v tu chvíli už přede mnou stála Sophie-Anne a já jsem místo poklony jako obvykle jenom lehce sklonila hlavu a zase se napřímila. „Během několika příštích hodin vás budu potřebovat,“ řekla mi a já jsem odpověděla: „Jistě.“ Pohledem přejela moje šaty, jako kdyby se jí nelíbilo, že nejsem dostatečně nastrojená. Jenomže mě nikdo neupozornil, že bod nočního programu nazvaný „Obchodní jednání“ znamená slavnostní toaletu.
Náhle se ke mně s úsměvem přitočil pan Cataliades v nádherném obleku doplněném tmavě červenou hedvábnou kravatou se zlatým vzorkem. „Moc rád vás vidím, moje milá,“ řekl. „Dovolte mi, abych vám vysvětlil následující bod programu.“
Rozhodila jsem ruce, abych mu naznačila, že jsem připravená. „Kde je Diantha?“ zeptala jsem se.
„Vyřizuje něco dole v hotelu,“ odpověděl a svraštil obočí. „Je to zvláštní. Dole se zřejmě objevily nějaké rakve navíc.“
„Jak je to možné?“ podivila jsem se. Každá rakev někomu patřila. Upíři si s sebou neberou náhradní rakve − jako třeba sváteční rakev a všední rakev. „Proč vás volali?“
„Na jedné byla jmenovka s názvem našeho státu,“ odpověděl.
„Jenomže každý náš upír má svou vlastní rakev, ne?“ Zmocnila se mě podivná nervozita. Potom jsem si všimla, že se mezi hosty zase pohybují číšníci, kteří se rekrutovali z normálních smrtelníků. Jeden z nich se na mě podíval a okamžitě se otočil. Potom jsem zahlédla Barryho, který vcházel dovnitř s králem Texasu. Ten číšník se od nich také odvrátil.
Už už jsem chtěla požádat nejbližšího upíra, aby toho číšníka zadržel a umožnil mi tak podívat se mu do hlavy, ale pak jsem si uvědomila, že se chovám stejně panovačně jako upíři. Číšník mezitím zmizel, aniž jsem se na něj mohla podívat zblízka, takže jsem si vůbec nebyla jistá, jestli bych ho v tom davu stejně oblečeného personálu vůbec poznala. Pan Cataliades stále hovořil, ale já jsem zvedla ruku, abych ho zarazila. „Počkejte chvilku,“ zamumlala jsem. Ten číšníkův rychlý obrat o sto osmdesát stupňů mi něco připomněl. Připomněl mi něco zvláštního.
„Věnujte mi prosím pozornost, slečno Stackhouseová,“ řekl mi pan Cataliades a přerušil nit mých myšlenek. „Potřebujeme od vás jednu věc. Královna se bude snažit získat nezbytnou podporu k obnově státu. Udělejte co bude ve vašich silách, a snažte se zjistit, jestli si všichni, s kým bude jednat, počínají poctivě.“
Nebyl to právě přesný pokyn. „Udělám, co budu moct,“ slíbila jsem. „Ale myslím, že byste měl najít Dianthu, pane Cataliade. Mám dojem, že na té rakvi navíc, o které s vámi hoteloví zaměstnanci mluvili, je něco divného. Tvrdili, že tam máme navíc i kufr,“ řekla jsem. „Přinesla jsem ho nahoru do královnina apartmá.“
Pan Cataliades si mě změřil ledovým pohledem. Viděla jsem na něm, že ho nějaký nicotný problém se zavazadly, která se nečekaně objevují v hotelu, vůbec nezajímá. „Pověděl vám Eric o té zavražděné ženě?“ zeptala jsem se ho. V tu chvíli přece jen zbystřil pozornost.
„Pana Erica jsem dnes vůbec neviděl,“ řekl. „Rozhodně ho vyhledám.“
„Něco se děje. Jenom nevím co,“ zamumlala jsem spíš sama pro sebe a potom jsem se otočila a dohonila Sophii-Anne.
Obchodní jednání se vedlo podobným způsobem jako smlouvání v bazaru. Sophie-Anne se uvelebila za stůl, za nímž o kus dál seděl Bill a prodával svůj počítačový program. Pam mu pomáhala. Tentokrát měla na sobě své obvyklé šaty a já jsem byla ráda, že odložila harémový úbor. Neměla jsem tušení, co se bude dít dál, proto jsem zaujala vyčkávací postoj. Netrvalo dlouho a byla jsem chytřejší. Jako první k Sophii-Anne přistoupil světlovlasý upír, který předtím působil v roli soudce. „Drahá madam,“ řekl a políbil jí ruku. „Jsem nesmírně šťastný, že vás zase vidím. Zkáza vašeho úchvatného města mě velice zasáhla.“
„Jenom části mého úchvatného města,“ odpověděla mu Sophie-Anne s nesmírně líbezným úsměvem.
„Jímá mě zoufalství, když si pomyslím, jakému tlaku teď musíte čelit,“ pokračoval blonďák po krátké odmlce, během níž si uvědomil obsah její poznámky. „Vy, vládkyně tak významného a prosperujícího království… jste se najednou ocitla v úzkých. Doufám, že vám budu moci být ze všech svých skromných sil nápomocen.“
„A jakou formu by ta pomoc mohla mít?“ zeptala se Sophie-Anne.
Po dlouhých okolcích se ukázalo, že pan Květnatý chce dovézt do New Orleansu miliony tun stavebního dříví, pokud mu Sophie-Anne příštích pět let zaručí dvě procenta ze svých zisků. Měl s sebou vlastního finančního poradce. Zvědavě jsem se mu zadívala do očí. Pak jsem ustoupila stranou a Andre se ke mně okamžitě připojil. Otočila jsem se, tak aby mi nikdo nemohl odezírat ze rtů.
„To dříví je kvalitní,“ pošeptala jsem tak tiše, jako když kolibřík zamává křídly.
Než pak dospěli ke konkrétní podobě dohody, trvalo to celou věčnost a bylo to k smrti nudné, nudné, nudné! Někteří potenciální dodavatelé s sebou neměli lidský doprovod, takže jsem byla bezmocná, ale většina ano. Občas některý člověk zaplatil upírovi dost značnou částku jako „sponzorský dar“, jen aby se dostal do sálu a mohl se ucházet o kontrakt při soukromém rozhovoru s panovnicí. Když se ke královně posadil už osmý podnikatel a začal se na ni usmívat, jen stěží jsem potlačovala zívání. Všimla jsem si, že Billovi se zájemci o jeho cédéčka s databází upírů jen hrnou. Na tak zdrženlivého upíra si při propagaci a vysvětlování všech výhod svého zboží vedl nesmírně dobře, zvlášť když vezmu v úvahu, že mnoho upírů na počítače pohlíželo s velkou rezervou. Měla jsem dojem, že jestli ještě jednou uslyším výraz „každoročně aktualizovaný balíček“, zvedne se mi žaludek. Kolem Billa se hemžila také spousta normálních smrtelníků, protože výpočetní technice rozuměli víc než všichni upíři dohromady. Všichni věnovali pozornost jenom jemu, takže jsem se tu a tam pokusila nahlédnout do jejich myslí, jenomže jsem zjistila, že mají plnou hlavu megahertzů, pevných disků a podobných věcí.
Quinna jsem neviděla. Protože byl měňavec, který se převtěloval v tygra, byla jsem přesvědčená, že se mu rána už zahojila. Jeho nepřítomnost jsem tak mohla považovat za určitý signál. Srdce se mi svíralo a byla jsem unavená.
Královna pozvala do svého apartmá na skleničku Dahliu, tu malou krásnou upírku, která vynesla tak striktní rozsudek nad Michaelem. Dahlia pozvání přijala jako velká dáma a naše čtyřčlenná skupinka pak zamířila vzhůru. Připojil se k nám i Christian Baruch, jenž kolem královny kroužil celý večer.
Popravdě řečeno, to jeho dvoření působilo dost těžkopádně. Znovu jsem si vybavila toho mládence na hraní, jehož jsem sledovala včera večer, jak se zlehka dotýká své milenky, jako kdyby po ní lezl pavouk. Věděl, že se jich ta žena bojí, a tak se mohl spolehnout, že se k němu přimkne ještě těsněji. Najednou jsem měla pocit, že se mi v hlavě rozsvítila obrovská žárovka, a skoro jsem dostala strach, že si toho někdo všiml.
Moje mínění o zdejším hoteliérovi se naprosto zhroutilo. Pokud si myslel, že tahle taktika na Sophii-Anne zapůsobí, měl by se nad sebou pořádně zamyslet.
Jakea Purifoye jsem nikde neviděla, takže mě docela zajímalo, jaký úkol mu Andre uložil. Zřejmě to bylo něco neškodného, například aby zkontroloval, jestli je ve všech autech doplněný benzin. Nic náročnějšího mu svěřit nemohl, alespoň zatím ne. Proti Jakeovi hovořilo jeho mládí a původ vlkodlaka, takže se bude muset ještě hodně snažit, aby získal nějaké kladné body. Jake však neměl na nějaké snažení energii. Neustále se díval do minulosti, vzpomínal na svůj někdejší život a byl plný hořkosti.
V Sophiině apartmá bylo dokonale čisto. Všechny upíří pokoje se přirozeně musely uklízet v noci, kdy byli nemrtví hosté venku. Christian Baruch nám začal vykládat, kolik si musel najmout externích pomocníků, aby zvládl nápor spojený s mimořádným přívalem hostů, kteří se zúčastnili konference, i o tom, jak některé z nich znervózňuje už samo pomyšlení, že mají uklízet pokoje po upírech. Můžu říct, že na Sophii-Anne tohle Baruchovo nabubřelé tlachání neudělalo žádný dojem. Byl daleko mladší než ona, takže musel téhle několik set let staré panovnici připadat jako nafoukaný puberťák.
Pak se objevil Jake. Jakmile vzdal hold královně a pozdravil se s Dahlií, posadil se vedle mě. Seděla jsem na strašně nepohodlné židli a on si ke mně přitáhl stejně neforemný kousek.
„Co se děje, Jakeu?“
„Nic zvláštního. Sháním pro královnu a Andreho lístky na zítřejší představení. Je to upíří produkce muzikálu Hello, Dolly!“
Pokusila jsem se představit si to představení, ale nějak se mi to nedařilo. „Co budete dělat? V programu je následující doba označena jako Volno.“
„Nevím,“ odpověděl podivně zdrženlivým tónem. „Celý můj život se tak strašně změnil, že vůbec nedokážu odhadnout, co bude. Jdete zítra během dne ven, Sookie? Třeba na nákupy? Na Widewater Drive jsou nádherné obchody. Je to u jezera.“
Dokonce i já jsem už o Widewater Drive slyšela. „Možná že ano, ale já si na nějaké velké nakupování nepotrpím,“ odpověděla jsem.
„Rozhodně byste se tam měla podívat. Je tam několik skvělých obchodů s obuví a velký obchodní dům Macy’s. Ten by se vám rozhodně líbil. Užijte si to. Snažte se odsud odejít, pokud můžete.“
„Určitě o tom budu uvažovat,“ slíbila jsem mu trochu rozpačitě. „Ehm, neviděl jste dnes Quinna?“
„Zahlídl jsem ho. A prohodil jsem pár slov s Frannie. Mají spoustu práce s přípravou závěrečných ceremoniálů.“
„Aha!“ vydechla jsem. Samozřejmě. Zabere jim to spoustu času.
„Zavolejte mu. A poproste ho, ať vás zítra vezme někam ven,“ řekl mi Jake.
Pokusila jsem se představit si, jak Quinna prosím, aby mě vzal na nákupy. No, nemohla jsem říct, že by to vůbec nepřipadalo v úvahu, ale za pravděpodobné jsem to rozhodně nepovažovala. Pokrčila jsem tedy rameny. „Možná, že někam vyrazím.“
Zatvářil se potěšeně.
„Sookie, můžete jít,“ ozval se vedle mě Andreho hlas. Byla jsem už tak strašně unavená, že jsem ho vůbec neslyšela přijít.
„Tak dobře. A vám oběma přeju dobrou noc,“ řekla jsem a napřímila se. Všimla jsem si, že ten modrý kufr stojí přesně tam, kam jsem ho před dvěma dny postavila. „Ach, Jakeu, vezměte ten kufr dolů do suterénu. Telefonovali mi, že si ho mám dole vyzvednout a vzít ho nahoru, ale nikdo se k němu nehlásí.“
„Zeptám se,“ slíbil neurčitě a zamířil do svého pokoje. Andre zase obrátil pozornost ke královně, která se smála Dahliinu líčení jakési svatby, které se mladá krásná upírka zúčastnila jako host.
„Andre,“ řekla jsem tiše. „Musím vám něco říct. Mám dojem, že pan Baruch má něco společného s tou bombou před královninými dveřmi.“
Andre se zatvářil, jako kdyby mu někdo vytrhl nehet. „Cože?“
„Mám dojem, že chtěl královnu vyděsit,“ odpověděla jsem. „Podle mě jí chtěl naznačit, že je nesmírně zranitelná a že v případě ohrožení potřebuje silného ochránce.“
Andre nebyl typ, který dává své pocity najevo, ale viděla jsem, že se mu v obličeji rychle po sobě vystřídalo hned několik výrazů − nevěřícný údiv, znechucení a nakonec souhlas.
„A podle mě také možná namluvil Henriku Feithovi, že ho chce královna zabít. Je přece majitelem hotelu, ne? Takže má od všeho klíč a mohl se nepozorovaně dostat do královnina apartmá, když jsme si mysleli, že je tam Henrik v bezpečí, ne? Henrik byl připravený pokračovat v procesu proti královně, protože ho někdo přesvědčil, že mu panovnice usiluje o život. A pak by se objevil Christian Baruch jako její šlechetný zachránce. Možná že potom, co Henrika přesvědčil o královniných zlých úmyslech, ho nechal i zabít, aby pak mohl učinit teatrální odhalení a uvést královnu do vytržení, jak skvěle se o ni stará.“
Andre se tvářil, jako kdyby mu dělalo problémy sledovat můj výklad. „Máte nějaké důkazy?“ zeptal se.
„Ani jediný. Ale když jsem dnes ráno mluvila s panem Donatim, naznačil mi, že existuje nějaký záznam z bezpečnostní kamery, na který bych se měla podívat.“
„Podívejte se na něj,“ řekl Andre.
„Když o něj Barucha požádám, Donati dostane padáka. Měl byste přesvědčit královnu, aby se pana Barucha zeptala, jestli by se nemohla podívat na záznam z bezpečnostní kamery z doby, kdy tam někdo uložil tu bombu. Záznam by mohl něco ukázat, i když někdo zalepil objektiv tou žvýkačkou.“
„V tom případě se radši hned vytraťte, aby si vás Baruch s tím nápadem na prověření záznamu nějak nespojil,“ řekl mi Andre. Hoteliér však byl úplně pohroužený do hovoru s královnou, protože jinak by se dovtípil, že o něm mluvíme.
Přestože jsem byla naprosto vyčerpaná, cítila jsem obrovské zadostiučinění, že jsem si své peníze skutečně zasloužila. A zároveň se mi ulevilo, že jsem vyřešila i tu záležitost s plechovkou od limonády Dr. Peppera. Christian Baruch už žádnou bombu nikam neuloží, až zjistí, že se o něj královna zajímá. A pokud jde o nebezpečí, hrozící od skupiny, která se odštěpila od Společenstva… o tom jsem věděla jenom z doslechu a neměla jsem tušení, jakou by mohlo mít podobu. Navzdory smrti té ženy v lukostřeleckém klubu jsem cítila určité uvolnění, protože jsem byla připravená spojit si s Baruchem i toho vraha s šípem. Možná když se přesvědčil, že by Henrik od královny skutečně převzal Arkansas, podlehl své hamižnosti a nechal ho zabít, aby královna dostala úplně všechno. Něco mi na tom sice nesedělo, ale byla jsem příliš unavená, takže jsem si to nemohla pořádně promyslet. Teď mi stačila jen jedna věc − že si můžu konečně jít lehnout a nechat všechno na pozdější dobu, až si odpočinu.
Zamířila jsem úzkou chodbou k výtahu a stiskla tlačítko. Když se otevřely dveře kabinky, vyšel z nich Bill a v rukou držel celý stoh objednávek.
„Dneska večer se ti dařilo,“ poznamenala jsem, protože jsem byla příliš unavená, než abych mu otevřeně projevila svou nenávist.
„Ano. A vyděláme na tom spoustu peněz,“ řekl, ale neznělo to nijak nadšeně.
Čekala jsem, až mi ustoupí z cesty, ale nijak se k tomu neměl.
„Ale všechny bych oželel, jen kdybych mohl vymazat, co se mezi námi stalo. Nemyslím tím tu dobu, kdy jsme se milovali, ale…“
„Tu dobu, kdy jsi mi lhal? Tu dobu, kdy jsi předstíral, že se nemůžeš dočkat našeho dalšího rande, a přitom jsi jenom plnil rozkaz?“
„Ano,“ přiznal a ani na okamžik neuhnul pohledem svých hnědých očí. „Právě tuhle dobu.“
„Strašně jsi mi ublížil. Ale znovu se to už nestane.“
„Miluješ někoho? Quinna? Erica? Nebo toho troubu, s kterým jsi chodila do školy?“
„Nemáš právo se mě na tohle ptát,“ odpověděla jsem. „Pokud jde o mě, nemáš vlastně vůbec žádné právo.“
J. B. du Rone? Jak přišel právě na něj? Byl roztomilý a odjakživa jsem pro něj měla slabost, ale tahle debata nebyla k ničemu. Ještě když jsem jela dolů do poschodí určeného pro normální smrtelníky, nechápavě jsem vrtěla hlavou.
Carlu jsem v pokoji jako obvykle nenašla, a protože bylo pět hodin ráno, měla jsem naději, že se jen tak nevrátí. Oblékla jsem si své růžové pyžamo a položila si vedle postele pantofle, abych je pak nemusela v tmavém pokoji hledat, kdyby se Carla vrátila dřív, než se probudím.
2024 ©