Ve čtyři hodiny ráno jsem konečně usnula a probudila se až v poledne. Těch osm hodin spánku nebylo nijak příjemných. Neustále jsem se probouzela a měla jsem pocit, že nedokážu ovládat svou tělesnou teplotu. Možná to nějak souviselo s tou krví, které jsem se napila… a možná také ne. Sužovaly mě noční můry a dvakrát se mi zdálo, že slyším vcházet do pokoje Carlu. Jenomže když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že nikde není. Podivné světlo, které pronikalo do pokoje skrz výrazně zbarvená skla, jež se nacházela v celém patře vyhrazeném lidem, vůbec nepřipomínalo sluneční paprsky. Děsilo mě.
Po dlouhé sprše se mi trochu ulevilo. Zvedla jsem telefon a chtěla zavolat pokojovou službu, abych si objednala něco k jídlu, ale nakonec jsem se rozhodla sejít do malé restaurace v hotelu. Toužila jsem po společnosti lidí.
Několik jich tam skutečně bylo, ale svoji spolubydlící jsem tam nenašla. Seděly tam jen dvě společnice upírů a Barry, který se na mě zadíval a ukázal na prázdnou židli u svého stolu. Posadila jsem se a rozhlédla se po číšníkovi, abych si objednala kávu. Rázem jsem ji měla na stole a po prvním doušku jsem se zatetelila blahem. Když jsem dopila první šálek, zeptala jsem se − po svém způsobu − Jak se vám vede? Byl jste celou noc vzhůru?
Ne. Stan šel se svou novou přítelkyní brzy spát, takže mě nepotřeboval. Ještě pořád jsou ve stadiu líbánek. Šel jsem si zatancovat a nakonec jsem skončil se stylistkou, kterou si přivedla královna Iowy. Lehce nadzvedl obočí, aby mi dal najevo, že stylistka byla vážně kus.
A co máte v plánu dnes?
Taky vám tohle prostrčili pode dveřmi? zeptal se Barry a položil přede mě svazek papírů. Číšník mi právě nesl anglické muffiny a vajíčka.
Jo, dala jsem si to do kabelky. Páni! Mohla jsem si s Barrym povídat i při jídle. S plnou pusou se snad ani lépe mluvit nedalo.
Podívejte se!
Zatímco si Barry rozřízl housku, aby ji namazal máslem, v rychlosti jsem si prohlédla papíry. Byl to večerní program, což se mi hodilo. Soud se Sophií-Anne byl nejvážnější ze všech případů, protože se jako jediný týkal některého z panovníků. Mělo se jich ale uskutečnit několik. První jednání bylo naplánováno na osmou hodinu večer a mělo se týkat ublížení na zdraví. Upírku z Wisconsinu jménem Jodi žaloval jistý Michael z Illinois. Tvrdil, že Jodi si na něj počíhala a počkala, až se odebere k dennímu spánku, a potom mu zlomila špičák. Kleštěmi.
Páni! To vypadá… zajímavě, poznamenala jsem a zvedla obočí. Proč se o tohle nepostarají šerifové? Upíři jen neradi prali na veřejnosti své špinavé prádlo.
„Je to mezistátní spor,“ odpověděl stroze Barry. Číšník nám právě přinesl celou konvici kávy, takže Barry odsunul můj šálek a dolil si horkou tekutinu do svého.
Obrátila jsem stránku. Další případ se odehrál v Kansas City v Missouri, kde jistá Cindy Lou Suskinová proměnila v upíra malého chlapce. Cindy Lou tvrdila, že dítě stejně umíralo na chorobu krve a ona vždy toužila po potomkovi. Teď k sobě měla připoutaného věčně mladého kluka. Navíc to udělala s písemným souhlasem rodičů. Kate Booková z Kansas City, ovšem pro změnu v Kansasu, kterou státní úřady jmenovaly, aby dohlížela na stav dítěte, si stěžovala, že se chlapec odmítá stýkat se svými lidskými rodiči a porušuje tím dohodu, kterou s nimi uzavřela Cindy Lou.
Připadalo mi to jako příběh z pořadu pro ženy v domácnosti. Hotová Soudkyně Judy.
Takže dnešek je vyhrazený soudům, shrnula jsem si program, když jsem si pročetla papíry. „Budou nás tam potřebovat?“
„Ano, zřejmě budou. U druhého případu vyslechnou lidské svědky. Stan chce, abych tam byl, a vaše královna si to bude určitě taky přát. Bill, její poddaný, bude jedním ze soudců. Krále a královny mohou soudit pouze jiní panovníci, ale případy, které se týkají níže postavených upírů, rozhodují soudci vybraní ze všech přítomných. Billa mezi ně vylosovali.“
„Och, proboha!“
Vy jste s ním něco měla?
Jo. Ale podle mě bude dobrý soudce. Netušila jsem, proč jsem si tím tak jistá. Bill mi koneckonců předvedl, že se umí velice dobře přetvařovat. I tak jsem byla přesvědčená, že se bude snažit zůstat nestranný a spravedlivý.
Všimla jsem si, že „soudní“ případy byly na programu od osmi do jedenácti hodin. Od půlnoci do čtyř hodin ráno mělo probíhat cosi, co bylo označené jako „Obchod“. S Barrym jsme se na sebe podívali a pokrčili rameny.
„Výměnné obchody?“ napadlo mě. „Bleší trh?“
Barry neměl nejmenší tušení.
Čtvrtý večer konference byl i dnem posledním. Jeho první polovina byla označená jako „Volná zábava v Rhodes“. Mezi nabízené možnosti patřilo další vystoupení tanečníků ze studia Modrý měsíc, nebo poněkud obscénnější varianta téhož, kterou zajišťovala pobočka tohoto studia nazvaná Černý měsíc. O rozdílu mezi nimi nepadlo ani slovo, ale tipovala bych, že druhý soubor předváděl sexuálněji laděná čísla. Různé soubory z tohoto studia měly vystupovat na několika odlišných místech. Upírům se také doporučovalo navštívit místní zoo, kde organizátoři domluvili zvláštní noční otevírací dobu, a za stejných podmínek i městské muzeum. Měli možnost navštívit i klub „určený zejména těm, kteří se rádi nechávají unést svou temnou stránkou“. Jmenoval se Polibek bolesti. Připomeňte mi, abych před ním přešla na druhý chodník, poprosila jsem Barryho.
Aspoň malý kousanec by se vám nelíbil? zeptal se Barry a špičkou jazyka se dotkl svých zaoblených špičáků, aby se ujistil, že ho chápu.
Je to moc příjemné, odpověděla jsem, protože jsem to těžko mohla vyvrátit. Ale v tomhle podniku půjde asi o něco jiného než o malé kousance. Máte teď něco na práci? Eric mi zadal jeden úkol a docela by se mi hodila nějaká pomoc.
„Jasně,“ opáčil Barry. „O co jde?“
„Musíme vypátrat lukostřelecké kluby,“ řekla jsem.
„Někdo vám nechal na recepci vzkaz, slečno,“ oznámil v tu chvíli číšník, položil na stůl obálku z konopného papíru a odtáhl se, jako kdyby nás podezíral, že máme vzteklinu. Náš mlčenlivý rozhovor ho zřejmě vyděsil.
Otevřela jsem obálku a našla v ní fotografii Kylea Perkinse. Sponka u ní přidržovala vzkaz napsaný známým Billovým úsporným písmem. „Sookie, podle Erica prý tohle potřebuješ, abys pro něj něco zjistila. Dávej si prosím pozor! William Compton.“ Užuž jsem chtěla číšníka požádat, aby mi přinesl telefonní seznam, ale vtom jsem si v obálce všimla dalšího listu papíru. Bill zapátral na internetu a vytiskl mi seznam všech lukostřeleckých cvičišť ve městě. Nacházela se tu jen čtyři. Snažila jsem se nepřipustit si, že na mě Billova ohleduplnost a pomoc udělala dojem. S Billem a jeho dojímáním jsem skončila.
Zavolala jsem do garáže v hotelu, abych si půjčila nějaké auto, které patřilo arkansaské delegaci. Královna je všechny převzala a Eric mi jedno z nich nabídl.
Barry si odběhl do pokoje pro bundu a já zatím stála u hlavních dveří, čekala, až mi přivezou auto, a uvažovala, jak velké spropitné mám dát hotelovému zřízenci. Náhle jsem spatřila Todda Donatiho. Došel ke mně pomalu a ztěžka, ačkoliv vůbec nebyl při těle. Vypadal dost nezdravě a na temeni, z něhož ustupovaly šedivějící vlasy, se mu třpytily krůpěje potu. Dokonce i knír měl povadlý.
Chvíli stál proti mně, aniž pronesl jediné slovo. Napadlo mě, že si dodává odvahy, nebo se utápí v beznaději. Pokud jsem někdy viděla člověka, jemuž v patách kráčela smrtka, pak to byl Todd Donati.
„Můj šéf se snaží přesvědčit vaši šéfovou, že by to měli dát dohromady,“ prohlásil zčistajasna. Nikdy bych nečekala, že náš rozhovor začne právě touhle větou.
„Ano, jako vdova k sobě přitahuje spoustu pozornosti,“ odpověděla jsem.
„V mnoha věcech je staromódní,“ pokračoval Todd Donati. „Pochází ze staré rodiny a moderní myšlení se mu příčí.“
„Hmm,“ opáčila jsem neutrálně, ale zároveň povzbudivě.
„Nevěří, že by ženy mohly samostatně myslet a samy se bránit,“ dodal velitel ostrahy.
Nedokázala jsem ani předstírat, že chápu, kam Donati míří, protože jsem to skutečně nechápala.
„Dokonce ani upírky,“ řekl a pohlédl mi zpříma do očí.
„Ano,“ odpověděla jsem.
„Popřemýšlejte o tom,“ řekl Donati. „Přesvědčte královnu, ať se ho zeptá, kde je páska z kamer před vchodem do jejího apartmá.“
„Dobře,“ ujistila jsem ho, aniž bych tušila proč. Nemocný muž se otočil na podpatku a odešel. Sálalo z něj přesvědčení, že splnil svoji povinnost.
Potom se za rohem objevilo auto. Barry vyběhl z výtahu a postavil se ke mně. Všechny mé úvahy ohledně setkání s Donatim přehlušil strach z jízdy autem po městě. Erica určitě nenapadlo, jak složité pro mě bude řídit vůz v Rhodes, protože takové problémy mu vůbec nepřicházely na mysl. Kdyby se mnou nejel Barry, pravděpodobně bych to nezvládla. Dokázala jsem buď řídit, nebo se dívat na mapu, ale rozhodně ne obojí zároveň.
Nakonec mi to šlo docela dobře, ačkoliv ulice byly plné a venku panovalo chladné a deštivé počasí. Od příjezdu jsem ještě nevytáhla paty z hotelu, takže mi pohled na okolní svět připadal osvěžující. Zřejmě to bylo také naposledy, kdy jsem si mohla prohlédnout město, proto jsem sledovala všechno, co se mi mihlo před nosem. Co když se sem už nikdy nepodívám? Vždyť město leželo daleko na severu.
Barry naplánoval trasu a společně jsme se vydali na výlet po rhodeských lukostřeleckých klubech.
Jako první jsme navštívili nejvzdálenější podnik, pojmenovaný Rovný šíp. Dům, kde klub sídlil, byl velice úzký, podlouhlý a stál na rušném bulváru. Byl jasně osvětlený a pohybovali se v něm zkušení instruktoři, vybavení spoustou zbraní. Poznala jsem to podle nápisu na tabuli, který to vytruboval do světa. Barryho jižanský přízvuk na muže za přepážkou ani trochu nezapůsobil. Připadal jim hloupý. Ale když jsem promluvila já, pomysleli si o mně, že jsem roztomilá. Nepřipadá vám to divné? Z jejich myšlenek jsem jasně vyčetla, že ženy obecně jsou hloupé, ale jižanský přízvuk jejich hlouposti dodává roztomilý šmrnc. Muži mají podle nich mluvit rázně a zpříma, takže ti z Jihu jim připadali jako pitomci a slaboši.
Kromě pevně vštípených předsudků, které jsem vyčetla z jejich hlav, nám toho ani jeden moc neřekl. Během žádné z večerních hodin nespatřili žádného Kylea Perkinse a nepamatovali si, že by si u nich někdy zamluvil čas na cvičení.
To arogantní jednání, které musel překousnout, Barryho rozčílilo natolik, že už do dalšího podniku ani nechtěl jít. Vyrazila jsem tedy dovnitř s fotografií sama. Muž v obchodě s lukostřeleckým zbožím okamžitě prohlásil: „Ne.“ Vůbec se se mnou o fotce nebavil, nezeptal se mě, odkud znám Kylea Perkinse a ani mi nepopřál hezký den. Neměl tu žádnou tabuli, která by příchozím dávala na srozuměnou, jak dobře je vybavený. Zřejmě každého příchozího jednoduše vyhnal svou nerudností.
Třetí podnik sídlil v budově, která kdysi mohla být bowlingovým barem, a na parkovišti před ním stálo několik aut. Nápis na dveřích s mléčným sklem hlásal: ZASTAVTE A VYSTUPTE Z VOZU. Viděli jsme ho s Barrym už z auta. Působil trochu hrozivým dojmem.
„Už mě stejně nebavilo sedět v autě,“ poznamenal Barry statečně a vystoupil se mnou. Zůstali jsme stát na místě, odkud nás mohli zevnitř vidět. Když jsem nad námi spatřila kameru, upozornila jsem na ni Barryho. Oba jsme se zatvářili co nejpříjemněji. (Barrymu se podařilo vykouzlit na tváři skutečně překrásný výraz. Dokázal hotové divy.) Po několika vteřinách jsme zaslechli hlasité cvaknutí a dveře se odemkly. Podívala jsem se na Barryho. Vzal za kliku těžkých dveří a otevřel je. Jakmile jsem vešla, ustoupila jsem stranou, abych mu uvolnila cestu.
Podél celé protější stěny se táhl dlouhý pult, za nímž stála žena asi v mém věku, s měděnými vlasy a pletí, které vznikly podivuhodným míšením lidských plemen. Obočí měla obarvené načerno, čímž svému jednobarevnému vzhledu dodala na absurdnosti.
Prozkoumala nás stejně pečlivě, jako zřejmě před chvílí přes kameru. Z jejích myšlenek jsem vyčetla, že pohled na Barryho jí byl příjemnější než pohled na mě. Měl by sis ji vzít na starost ty, řekla jsem Barrymu.
Jo, chápu proč, odpověděl mi, takže když jsem položila na pult Kyleovu fotografii, prohlásil: „Řekla byste nám, jestli sem někdy přišel tenhle muž, aby si koupil šípy nebo si zkusmo zastřílel?“
Ani se nezeptala, proč to chceme vědět. Sklonila se k obrázku, možná trochu blíž, než bylo zapotřebí − zřejmě proto, aby si Barry mohl prohlédnout její výstřih. Přejela Kyleovu fotografii pohledem a okamžitě se zašklebila. „Jo, přišel sem včera večer hned po setmění,“ odpověděla. „Ještě nikdy jsme tu upíra neměli. Nechtělo se mi ho obsluhovat, ale co jsem mohla dělat? Měl dost peněz a podle zákona nesmíme nikoho diskriminovat.“ Nepochybovala jsem o tom, že byla diskriminaci nakloněná.
„Přišel s ním ještě někdo?“ zeptal se Barry.
„Počkejte, dejte mi chvilku!“ Zaujala afektovaný postoj a zaklonila hlavu, aby Barrymu udělala radost. Nemyslela si, že jeho jižanský přízvuk zní hloupě. Připadal jí roztomilý a přitažlivý. „Nějak si nemůžu vzpomenout. Víte co? Donesu včerejší záznam z bezpečnostní kamery, ještě ho tu máme. Ukážu vám to, dobře?“
„Šlo by to hned?“ zeptala jsem se a mile se na ženu usmála.
„Víte, nemůžu teď odejít. Kdybych odešla dozadu, neměl by kdo hlídat pult. Pokud ale přijdete, až sem dorazí můj kolega a vystřídá mě,“ řekla a jednoznačně pohlédla na Barryho, aby mi dala najevo, že se nemusím znovu obtěžovat, „ukážu vám to.“
„Kdy mám přijít?“ zeptal se neochotně Barry.
„Co třeba v sedm? Hned potom končím.“
Barry na její narážku nereagoval, ale souhlasil, že se vrátí v sedm hodin.
„Díky, Barry,“ řekla jsem, když jsme se v autě opět připoutali. „Vážně jsi mi pomohl.“ Zavolala jsem do hotelu a nechala královně a Andremu vzkaz. Vysvětlila jsem jí, kde jsem a co dělám, aby se nerozčílili, až se vzbudí a já jim nebudu okamžitě k dispozici. Ta chvíle se kvapem blížila. Vždyť jsem přece poslechla Ericův pokyn.
„Musíte se vrátit se mnou,“ prohlásil Barry. „Sám za touhle ženskou nepůjdu. Sežere mě zaživa. Připadal jsem si jako ve válce Severu proti Jihu.“
„Dobře. Zůstanu v autě, a pokud se vás pokusí osedlat, v duchu na mě zakřičte.“
„Platí!“
Abychom zabili čas, zajeli jsme si do pekárny na šálek kávy a koláče. Chutnaly skvěle. Babička byla přesvědčená, že seveřanky neumí vařit, ale já jsem teď s potěšením zjistila, že se pletla. Moje chuť k jídlu mě uvedla do euforie. S ulehčením jsem si neustále ověřovala, že mám stejný apetit jako obvykle. Nebylo ve mně nic z upíra, to rozhodně ne!
Než jsme natankovali a ověřili si, jak se dostaneme nazpět k hotelu Pyramida, nadešel čas vrátit se za slečnou Měděnou. Oblohu zahalila tma a město se rozzářilo. Když jsme jím projížděli, připadala jsem si jako okouzlující městská dívka. Navíc jsem dostala úkol a úspěšně ho splnila. Nebyla jsem žádná venkovská myška.
Pocit štěstí a převahy mi nevydržel dlouho.
Prvním náznakem, že něco je špatně, byly nakřivo visící těžké kovové dveře střeleckého klubu nazvaného Skalní orel.
„Sakra!“ utrousil Barry, čímž ve zkratce vyjádřil i moje pocity.
Velice váhavě jsme vystoupili z auta a zamířili ke dveřím, abychom si je prohlédli. Celou dobu jsme se rozhlíželi do všech stran.
„Jsou vyražené, nebo je někdo vytrhl z pantů?“ zeptala jsem se.
Barry si klekl na štěrk na chodníku, aby si je prohlédl zblízka.
„Nejsem žádný agent 007,“ poznamenal, „ale podle mě je vytrhli.“
Nevěřícně jsem si dveře prohlédla. Když jsem se k nim ale sklonila a důkladně se na ně zadívala, všimla jsem si zkroucených kovových pantů. Bod pro Barryho.
„Dobře,“ řekla jsem. Teď přišla chvíle, kdy musíme vejít dovnitř.
Barry zaťal čelist. Jo, odpověděl, ale neznělo to moc jistě. Barry nebyl typ, který vyhledává násilí nebo spory. Jeho lákaly jenom peníze. Měl skvěle platícího zaměstnavatele a právě teď přemýšlel, jestli vůbec existuje částka, která by ho za jeho práci dostatečně odměnila. Říkal si, že kdyby s sebou neměl ženu, nastoupil by do auta a odjel.
Mužská pýcha byla občas užitečná. Rozhodně jsem neměla chuť jít dovnitř sama.
Strčila jsem do dveří, které zareagovaly vskutku efektně. Uvolnily se a dopadly na zem posypanou štěrkem.
„Ahoj, jsme tady,“ ozval se tiše Barry. „Jestli jste nás tu předtím nepotkali…“
Když z budovy nevyskočilo nic, co by nás chtělo sežrat, instinktivně jsme napřímili nahrbená záda. Zhluboka jsem se nadechla. Tenhle úkol připadl mně, protože mě sem vyslal Eric. Ponořila jsem se do pruhu světla vycházejícího z prázdných dveří a jedním dlouhým krokem jsem překonala práh. Zběžný průzkum místnosti mi neodhalil žádnou mozkovou aktivitu, takže jsem si domyslela, co tu asi najdu.
Ano, slečna Měděná byla mrtvá. Ležela na pultu s rozhozenými končetinami a hlavou vyvrácenou do strany. Z hrudníku jí vyčníval nůž. Někomu se asi metr od místa, kam jsem došlápla levou nohou, udělalo špatně od žaludku − takže sem přišel nejméně jeden člověk. Za sebou jsem slyšela vcházet Barryho. Zarazil se úplně stejně jako já.
Při první návštěvě jsem si všimla dvojích dveří. Těmi napravo před pultem vcházeli zákazníci na střelnici. Za pultem byly další, jimiž zaměstnanci odcházeli během přestávky a dohlíželi na střílející zákazníky. Věděla jsem, že páska, pro kterou jsme přišli, byla schovaná právě tam vzadu, protože to bylo místo jako stvořené pro uschovávání bezpečnostních zařízení. Ovšem jestli tam zůstala ještě teď, byla velká otázka.
Nejradši bych se otočila a bez ohlédnutí odešla. Byla jsem k smrti vyděšená. Potom jsem si ale uvědomila, že kdybych tuhle šanci nevyužila, vlastně bych tím zneuctila památku té ubohé ženy, která kvůli záznamu z kamery nevědomky přinesla nejvyšší oběť. Nedávalo to sice smysl, ale já jsem to tak zkrátka vnímala.
Nikoho jiného tu necítím, řekl mi Barry.
Já také ne, odpověděla jsem po druhém a důkladnějším průzkumu okolí.
Barry samozřejmě přesně věděl, k čemu se chystám, a zeptal se: Nechcete, abych šel s vámi?
Ne, počkejte prosím venku, odpověděla jsem. Pokud vás budu potřebovat, dám vám vědět. Ve skutečnosti by mě potěšilo, kdyby tu se mnou zůstal, ale na to, aby v místnosti někdo vydržel déle než minutu, se ve vzduchu vznášel příliš odporný zápach. A naše minuta právě uplynula.
Barry se bez námitek vrátil ven. Já jsem mezitím pomalu zamířila podél pultu dál od těla. Nedokážu ani popsat, jak strašidelné mi připadalo přelézat přes pult a přitom se vyhýbat mrtvole slečny Měděné. Kapesníkem jsem otřela místa, kterých jsem se dotkla rukama, a byla jsem ráda, že se její mrtvé oči nedívají mým směrem.
Za pultem byly patrné známky zuřivého souboje. Slečna Měděná se rozhodně bránila. Na několika místech jsem objevila krvavé skvrny a na podlaze ležely poházené papíry. Pod deskou pultu jsem odhalila poplašné tlačítko. Zřejmě neměla dost času, aby je stiskla.
Přes pootevřené dveře jsem zjistila, že i v kanceláři za pultem je rozsvíceno. Opřela jsem se do nich nohou a dveře se s tichým skřípěním otevřely směrem do místnosti. Ani tentokrát na mě nic nevyskočilo. Zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř.
Prostor za dveřmi sloužil jako kancelář, místnost pro ostrahu a také jako místo pro odpočinek. Ke zdi tu byly připevněné pulty a u nich kancelářská křesla na kolečkách. Také jsem tu našla počítače, mikrovlnnou troubu a malou lednici, přesně to, co jsem čekala. Na podlaze ležela čoudící hromada pásků z bezpečnostní kamery. Směsice pachů, která se tady vznášela ve vzduchu, byla nesmírně odpuzující. Vedly odsud další dveře. Ale nepodívala jsem se kam vedou, protože cestu k nim zahrazovalo tělo. Patřilo neznámému muži a leželo tváří k zemi, za což jsem byla vděčná. Nemusela jsem k němu ani chodit a přesvědčovat se, že je mrtvý. Rozhodně byl. Předpokládala jsem, že to byl kolega slečny Měděné.
„Sakra!“ ulevila jsem si nahlas. Potom mě napadlo: Díky Bohu, že odsud můžu zmizet. Spálené pásky z bezpečnostní kamery měly jednu výhodu: společně s nimi zmizely i jakékoliv důkazy o naší předchozí návštěvě.
Cestou zpět jsem předloktím stiskla poplašné tlačítko. Doufala jsem, že se rozezní signál na stanici a policie sem brzy přijede.
Barry na mě čekal venku. Na devadesát devět procent jsem věděla, že tam bude, ačkoliv přiznávám, že by mě nijak nepřekvapilo, kdyby odjel. „Mizíme! Spustila jsem poplach,“ řekla jsem. Bleskově jsme naskočili do auta a pelášili pryč.
Řídila jsem, protože Barry byl v obličeji úplně zelený. Jednou jsme museli zastavit (což na rhodeských silnicích nebyl snadný úkol), aby se mohl vyzvracet. Vůbec jsem mu to nevyčítala. Byli jsme svědky příšerné věci. Já mám naštěstí silný žaludek a už jsem viděla mnohem horší scény.
Do hotelu jsme se vrátili právě tak akorát na začátek soudu. Když jsem poznamenala, že bych se na něj měla připravit, Barry na mě zíral s otevřenou pusou. Neměl sebemenší tušení, o čem jsem celou dobu přemýšlela. Z toho jsem poznala, že je mu skutečně špatně.
„Jak vůbec můžete uvažovat o tom, že na ten soud půjdete?“ zeptal se. „Musíme někomu říct, co se stalo.“
„Zavolala jsem policii, nebo alespoň nějakou bezpečnostní službu, která všechno nahlásí,“ namítla jsem. „Co jiného zmůžeme?“ Mezitím jsme vešli do výtahu a začali stoupat z podzemních garáží do vstupní haly.
„Musíme si s nimi promluvit.“
„Proč?“ Dveře se otevřely a my jsme vyšli do haly.
„Abychom jim to řekli.“
„Co?“
„Že se vás včera někdo pokusil zabít a… vystřelil po vás šíp,“ odpověděl Barry a ztichl.
„Správně. Je zřejmé, že to chápete.“ Slyšela jsem totiž jeho myšlenky a uvědomila si, že došel ke správnému závěru. „Pomohlo by to vyšetřit její vraždu? Pravděpodobně ne, protože ten muž je mrtvý a pásky zničené. Policie by sem přišla a začala se vyptávat vládců upírů z třetiny území Spojených států. Poděkoval by mi za to někdo? Rozhodně nikdo.“
„Nemůžeme jen tak sedět a nic nepodniknout.“
„Vím, že to není ideální řešení. Ale je realistické. A praktické.“
„Takže vy jste teď praktická?“ Barry už téměř řval.
„A vy křičíte na moji − na Sookii,“ ozval se Eric, čímž u Barryho vyvolal další výkřik (tentokrát beze slov). V tu chvíli bylo Barrymu jedno, jestli mě ještě někdy uvidí. Takže ačkoliv moje pocity vůči němu nebyly ani zdaleka tak vyhrocené jako jeho vůči mně, nepředpokládala jsem, že zůstaneme ve styku.
Zjištění, že Eric nedokáže svůj vztah ke mně pojmenovat, ve mně vyvolal úplně stejný údiv jako v něm. „Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se tónem, který ho měl varovat, že na dvojsmyslné řeči nemám náladu.
„Co jsi zjistila?“ zeptal se věcně a můj škrobený tón se rázem vytratil.
„Klidně jděte,“ řekla jsem Barrymu, který nepotřeboval pobízet.
Eric se rozhlédl a zapátral po bezpečném místě, kde bychom si mohli promluvit, ale žádné nenašel. Hala byla plná upírů, kteří mířili na soudní jednání. Další spolu rozmlouvali a jiní laškovali. „Pojď,“ řekl mi. Nevyznělo to tak hrubě, jak by se mohlo zdát. Zamířili jsme spolu k výtahu a vyjeli do jeho pokoje. Eric bydlel v devátém patře, zabírajícím mnohem větší plochu než poschodí, v němž byla ubytovaná královna Louisiany. Na devítce se nacházelo nejméně dvacet pokojů a také mnohem rušnější prostředí. Cestou do pokoje, který Eric sdílel s Pam, jsme prošli kolem pěkné řádky upírů.
Docela mě zajímalo, jak asi vypadá pokoj obyčejného upíra, protože zatím jsem viděla jen obývací pokoj v královnině apartmá. Zklamaně jsem zjistila, že kromě cestovních rakví působil docela normálně. Samozřejmě šlo o velké „kromě“. Rakve patřící Pam a Ericovi spočívaly na ozdobných podstavcích pokrytých zlatými hieroglyfy, které byly vyryté do černě nalakovaného dřeva a na tmavém podkladu působily nesmírně vzdušně. Součástí vybavení byly dvě dvojité postele a skromná koupelna. Přes otevřené dveře jsem zahlédla dva pověšené ručníky. Když žil Eric se mnou, nikdy si v koupelně nepověsil ručník, takže bych byla ochotná se vsadit, že je tam složila a pověsila Pam. Připadalo mi to nesmírně domácké. Pam se o něj starala už déle než sto let. Dobrý Bože! Já to nezvládla ani dva týdny.
Rakve a postele zaplňovaly většinu pokoje. Napadlo mě, co všechno asi musí vytrpět méně významní upíři, například ve dvanáctém patře. Vyráběly se rakve ve formě palandy? Ve skutečnosti jsem se ale těmihle hloupými úvahami snažila odvést svou pozornost od skutečnosti, že jsem s Ericem sama. Posadili jsme se − Eric na jednu postel a já na druhou − potom se ke mně naklonil. „Pověz mi to,“ řekl.
„Není to nic příjemného,“ odpověděla jsem, abych mu hned dala jasně najevo, jak se věci mají.
Ericovu tvář zahalil mrak. Jeho světlé obočí se uprostřed čela setkalo a koutky rtů mu poklesly.
„Našli jsme lukostřelecké cvičiště, kam přišel Kyle Perkins. Barry šel se mnou, aby mi udělal radost. Moc si toho vážím,“ řekla jsem ve snaze uvést ho do obrazu. „Abych celé odpoledne shrnula, tu správnou střelnici jsme vypátrali napotřetí. Žena uvnitř nám slíbila, že nám ukáže kamerový záznam z večera, kdy k nim přišel Kyle. Napadlo mě, že s ním možná uvidíme přicházet někoho, koho známe. Chtěla, abychom se vrátili v sedm hodin. Tehdy jí končila směna.“ Odmlčela jsem se a zhluboka se nadechla. Výraz v Ericově tváři zůstal celou dobu kamenný. „Vrátili jsme se do klubu v dohodnutou dobu a našli ji mrtvou. Zavražděnou. Obešla jsem ji, abych se podívala do kanceláře vzadu, a našla jsem tam spálené pásky.“
„Jak zemřela?“
„Někdo ji bodl a nůž jí nechal v hrudi. Někdo se tam i pozvracel, ať už to byl vrah nebo člověk, který přišel s ním. Zavraždili i dalšího zaměstnance, ale nepodívala jsem se jak.“
„Aha,“ řekl Eric a zamyslel se. „Ještě něco?“
„Ne,“ odpověděla jsem a zvedla se k odchodu.
„Barry byl na tebe naštvaný,“ poznamenal.
„Ano, ale překousne to.“
„Co mu vadí?“
„Podle něj jsem to… Myslel si, že bychom odtamtud neměli odcházet. Možná… já nevím. Myslí si, že jsem necitelná.“
„Podle mě jsi odvedla skvělou práci!“
„To je vážně bezva!“ Pak jsem se uklidnila. „Promiň,“ dodala jsem. „Vím, že jsi mě chtěl pochválit. Smrt té ženy mě docela rozhodila. Nechtělo se mi nechávat ji tam, ačkoliv to bylo ze všeho nejrozumnější.“
„Pochybuješ o sobě.“
„Ano.“
Kdosi zaklepal na dveře, ale Eric se ani nepohnul, a tak jsem je šla otevřít sama. Neřekla bych, že z jeho strany šlo o sexismus, jen mi dával najevo, kde je moje místo. V tomhle pokoji jsem byla podřízená já.
Ani mě nepřekvapilo, když jsem za dveřmi spatřila Billa. Dnešek už nemohl být lepší. Ustoupila jsem, aby mohl vejít dovnitř. Ať se propadnu, jestli bych Erica měla žádat o svolení!
Bill mě přejel pohledem od hlavy až k patě, zřejmě aby se ujistil, že mám upravené šaty, a potom beze slova vešel dovnitř. Když se ke mně otočil zády, protočila jsem panenky. Ale náhle jsem dostala skvělý nápad. Místo abych se vrátila k oběma upírům do pokoje a promluvila si s nimi, odešla jsem a zabouchla za sebou dveře. Rázně jsem odkráčela a bez okolků si přivolala výtah. O dvě minuty později jsem už odemykala dveře svého pokoje.
A bylo po problému.
Byla jsem na sebe pyšná.
V pokoji stála Carla, opět nahá.
„Zdravím,“ řekla jsem. „Vzala byste si prosím župan?“
„Jasně, jestli vám to vadí,“ odpověděla uvolněně a navlékla si župan. Páni! Další problém vyřešený. Jediným správným klíčem ke zpříjemnění života zřejmě byly rázné činy a rozhodná slova.
„Díky,“ řekla jsem. „Nejdete na to soudní líčení?“
„Lidští partneři nebyli přizváni,“ odpověděla. „Máme volno. Večer vyrážíme s Gervaisem do města. Našli jsme jeden skutečně neobyčejný podnik. Jmenuje se Polibek bolesti.“
„Buďte opatrná!“ varovala jsem ji. „V místech, kde je spousta upírů, mezi nimiž se vyskytne několik krvácejících lidí, se můžou stát hrozné věci.“
„Gervaise zvládnu,“ namítla Carla.
„Ne, nezvládnete.“
„Je do mě blázen.“
„Dokud ho to nepřejde. Nebo dokud se nezalíbíte nějakému staršímu upírovi než on, a potom je po Gervaisovi.“
Carla se na okamžik zatvářila zmateně. Podobný výraz se na její tváři určitě neobjevoval často.
„A co vy? Doneslo se mi, že vy sama jste připoutaná k Ericovi.“
„Dlouho to nepotrvá,“ řekla jsem naprosto vážně. „To pouto zakrátko pomine.“
Už nikdy se s upíry nikam nevydám, umínila jsem si. Nechávám se zlákat penězi a vzrušením z cestování. Ale už nikdy to neudělám. Jako že je Bůh mým svědkem… Pak jsem se nahlas rozesmála. Nebyla jsem žádná Scarlet O’Harová. „Už nikdy nepodlehnu hladu,“ ujistila jsem Carlu.
„Proč, přejedla jste se večeře?“ zeptala se. Soustředěně se dívala do zrcadla, protože právě v té chvíli si vytrhávala obočí.
Rozchechtala jsem se a nedokázala jsem přestat.
„Co to s vámi je?“ zeptala se Carla a ustaraně se ke mně otočila. „Nechováte se normálně, Sookie.“
„Jen mě to překvapilo,“ odpověděla jsem a zalapala po dechu. „Za minutku budu v pořádku.“ Než jsem se opět začala úplně ovládat, uběhlo nejméně deset minut. Zanedlouho mě čekalo soudní přelíčení. Upřímně řečeno, docela jsem potřebovala nějaké rozptýlení. Umyla jsem si obličej, nalíčila se a převlékla se do bronzové hedvábné halenky, tabákově hnědých kalhot a pletené vesty ve stejné barvě. K tomu jsem přidala hnědé kožené lodičky. Zasunula jsem si kartu od pokoje do kapsy, s ulehčením se rozloučila s Carlou a vydala se hledat místo, kde se konal soud.
2024 ©