„Jste odsud?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála, a přitom jsem co nejnenápadněji sledovala ostatní hosty. Neměla jsem ponětí, co si s těmihle dvěma počnu, teď když jsem se dozvěděla jejich jména.
„Zřejmě nesledujete zdejší televizi,“ řekla Olive hrdě. „Julian je meteorolog a uvádí zprávy o počasí na stanici Channel 7.“
„To je nesmírně zajímavé,“ řekla jsem upřímně. „Kdybyste teď šli se mnou, představila bych vám někoho, kdo by se s vámi nesmírně rád seznámil.“ Když jsem pak oba manžele táhla za sebou ke královně, trochu jsem zapochybovala. Co když Sophie-Anne zatouží po odplatě? Ale to by nemělo smysl. Nebylo důležité, že existuje nějaký čaroděj a zároveň meteorolog. Důležité je, že někdo Juliana Trouta najal, aby vypracoval předpověď počasí pro Louisianu a někdo pak přeložil vrcholnou konferenci až na dobu, kdy Katrina dokoná své dílo zkázy.
Bála jsem se, aby mi oba manželé neutekli, protože Julian byl velice bystrý a možná z mého výrazu poznal, že mé nadšení poněkud polevuje. Proto se mi nesmírně ulevilo, když jsem zahlédla Gervaiseovu blonďatou hlavu. Zavolala jsem na něj tak rozzářeně, jako kdybych ho neviděla celou věčnost. Než jsme k němu dorazili, byla jsem už skoro u konce s dechem, jak jsem za sebou táhla manžele Troutovy s takovým spěchem a nervozitou.
„Gervaise, Carla,“ představila jsem je. Předložila jsem čaroděje i jeho manželku šerifu Gervaisovi takovým způsobem, jako kdybych je právě vytáhla z vody. „Tohle je Olive Troutová a její manžel Julian. Dělá do počasí.“ No, moc rafinované to ode mě nebylo. Julian zbledl jako stěna, což byl alespoň malý důkaz, že má na svědomí nějakou nekalost.
„Drahoušku, není ti špatně?“ zeptala se ho Olive.
„Musíme domů,“ odpověděl jí manžel.
„Ne, ne, ne!“ zaprotestovala Carla a otočila se ke Gervaiseovi: „Zlatíčko, vzpomínáš si, jak se nás Andre ptal, jestli jsme neslyšeli o nějakém skutečně věhlasném odborníkovi na počasí? Říkal, že by si s ním on a především královna rádi promluvili.“ Ovinula oba manžele paží kolem ramen a rozzářeně se na ně usmála. Olive se zatvářila nejistě.
„Jistě,“ odpověděl Gervaise, kterému konečně svitlo. „Děkuju vám, Sookie. Pojďte prosím s námi.“ A oba pak s Troutovými odešli.
Připadala jsem si jako omámená radostí, že se moje předpoklady vyplnily.
Rozhlédla jsem se kolem dokola a spatřila jsem Barryho, jak ukládá talířek na prázdný podnos.
„Nechcete si zatančit?“ zeptala jsem se ho, protože kapela hrála jednu úžasnou starou písničku Jennifer Lopezové ve skvělé úpravě. Barry zaváhal, ale vzala jsem ho za ruku a zakrátko jsme se už nadšeně vlnili a klouzali po celém parketu. Nic člověka tak rychle a příjemně nezbaví stresu jako tanec. Neuměla jsem sice tak dokonale ovládat svaly jako Shakira, ale možná kdybych víc trénovala…
„Co to vyvádíš?“ uslyšela jsem Ericův chladný hlas, z něhož zazníval odsudek.
„Tančím. Proč?“ odpověděla jsem a mávla na Erica rukou, aby mě nechal na pokoji. Ale Barry už mezitím přestal tančit a zamával mi na rozloučenou.
„Bavila jsem se,“ vyhrkla jsem.
„Natřásala ses před všemi mužskými v sále,“ usadil mě. „Jako nějaká…“
„Nech toho, kamaráde! To už stačilo!“ Zvedla jsem prst a pohrozila mu.
„Dej ten prst pryč,“ řekl.
Spolkla jsem nějakou neomluvitelnou poznámku a poddala se návalu zlosti, která ve mně bublala. Vždyť k němu nejsem napevno připoutaná! Jenomže v té chvíli se kolem mě ovinula pevná mužská paže a neznámý hlas se silným irským přízvukem se mě zeptal: „Zatančíme si, drahoušku?“ Tanečník, který zahajoval slavnostní večer, mě popadl do náruče a okamžitě se se mnou pustil do celé série nesmírně obtížných tanečních kroků. Když jsem se na okamžik ohlédla, zjistila jsem, že tanečníkova krásná partnerka podává ruku Ericovi a provádí s ním totéž.
„Jenom se uklidněte a nechte se ode mě vést, holčičko. Já jsem Sean.“
„Sookie.“
„Těší mě, slečno. Jste skvělá tanečnice.“
„Děkuju. Od vás je to úžasná poklona. Ten váš zahajovací tanec se mi moc líbil.“ Cítila jsem, jak ze mě zlost pomalu vyprchává.
„Je to moje partnerka,“ řekl a usmál se. Zdálo se, že mu ten úsměv dělá trochu potíže, ale proměnil ho z pihovatého muže s úzkou bledou tváří v chlapíka, který má pozoruhodný sexappeal. „Tančit s Laylou je pro mě prostě sen.“
„Je moc krásná.“
„Ano. Navenek i uvnitř.“
„Jak dlouho jste partneři?“
„Jako tanečníci dva roky, v životě přes rok.“
„Podle vašeho přízvuku bych řekla, že pocházíte z opačného konce světa.“ Zaletěla jsem pohledem k Ericovi a úchvatné Layle. Layla se mile usmívala a nenuceně hovořila s Ericem, který dosud vypadal zachmuřeně. Ale ne rozzlobeně.
„Dalo by se to tak říct,“ souhlasil Sean. „Pocházím samozřejmě z Irska, ale tady jsem už…“ Zamyšleně svraštil obočí. Zdálo se mi, že sleduju, jak puká mramor. „Tady jsem už sto let. Občas uvažujeme o tom, že se přestěhujeme do Tennessee, protože odtud pochází Layla, ale ještě jsme se definitivně nerozhodli.“
Na upíra, který vypadal tak málomluvně, to byla docela dlouhá odpověď. „Už vás unavuje městský život?“
„Poslední dobou se tu víc a víc projevují protiupírské nálady. Společenstvo slunce, hnutí Vezměte mrtvým noc… Mám dojem, že tady mají výživné podhoubí.“
„Společenstvo působí úplně všude,“ řekla jsem. Už sám název ve mně vyvolával bezútěšnou náladu. „A co se teprve stane, až se dozvědí o vlkodlacích?“
„Jo. Mám dojem, že to nebude dlouho trvat. Podle toho, co slýchám od vlkodlaků, se to dá čekat každou chvíli.“
Možná byste si mysleli, že aspoň jedna ze všech těch nadpřirozených bytostí, s kterými se stýkám, mi mohla říct, co se chystá. Dříve nebo později se vlkodlaci budou muset svěřit světu se svým obrovským tajemstvím, nebo je z jejich pozic úplně vytlačí upíři − ať už záměrně nebo bezděčně.
„Mohla by dokonce vypuknout občanská válka,“ pokračoval Sean a přinutil mě k zamyšlení.
„Mezi Společenstvem a nadpřirozenými bytostmi?“
Přikývl. „Mám dojem, že by se to klidně mohlo stát.“
„Co byste v tom případě udělal vy?“
„Několik válek jsem už zažil a o žádnou další nestojím,“ odpověděl okamžitě. „Layla ještě neviděla starý kontinent, takže bychom asi odjeli do Británie, kde by se jí určitě líbilo. Mohli bychom tam tančit nebo si jen najít nějaký bezpečný úkryt.“
Byl to nesmírně zajímavý hovor, ale nijak mě nepřiblížil k řešení problémů, které mě teď zaměstnávaly ze všeho nejvíc, a jež bych mohla spočítat na prstech. Kdo nastražil tu bombu v plechovce od limonády Dr. Peppera? Kdo zabil upíří delegaci z Arkansasu? Byla to tatáž osoba, která zabila Henrika? Osoba, která si najala toho vraždícího upíra?
„A jaký je výsledek?“ řekla jsem nahlas, čímž jsem rudovlasého tanečníka naprosto vyvedla z míry.
„Promiňte?“
„Jen si povídám sama pro sebe. Je pro mě nesmírné potěšení, že si vámi můžu zatančit. Ale teď mě omluvte, musím najít jednoho přítele.“
Dotančil k okraji zaplněného parketu a rozloučili jsme se. Sean se okamžitě začal rozhlížet po své partnerce. Upíří páry spolu zpravidla nezůstávají nijak zvlášť dlouho. Například sto let trvající manželství králů a královen jsou založená na tom, že se pár schází pouze jednou ročně. Doufala jsem, že San a Layla jsou v tomto ohledu výjimkou.
Rozhodla jsem se, že zjistím, jak se daří Quinnovi. Mohlo to trvat dost dlouho, protože jsem neměla tušení, kam ho vlkodlaci odnesli. Byla jsem úplně vykolejená kvůli vlivu, který na mne měl Eric, a všechny tyhle nové pocity se mísily s mým začínajícím milostným vztahem ke Quinnovi. Ale dobře jsem věděla, komu jsem zavázaná víc. Quinn mi dnes večer zachránil život. Umínila jsem si, že své pátrání zahájím v jeho pokoji, ale nikdo na mé klepání neodpověděl.
Kdybych byla vlkodlak, kam bych asi tak odnesla tygra? Na žádné veřejně přístupné místo, protože vlkodlaci žijí v utajení. Nechtěli by, aby se o nich dozvěděl hotelový personál, protože by je mohl vyzradit ostatním. Takže Quinna odnesli někam do soukromí, nemám pravdu? A kdo tady má soukromý pokoj a přitom k vlkodlakům chová sympatie?
Samozřejmě Jake Purifoy − bývalý vlkodlak, nyní upír. Quinn by mohl být u něho − nebo někde dole v garáži, nebo v pokoji šéfa ochranky, nebo na ošetřovně, pokud tady něco takového vůbec mají. Někde jsem musela začít. Zeptala jsem se v recepci, kde mi žena, která měla službu, bez problémů řekla číslo Jakeova pokoje, protože jsme oba patřili ke stejné delegaci. Byla jsem ráda, že tam není ten neurvalec, u něhož jsme se zaregistrovali po příjezdu. Při pohledu do hlavy téhle recepční jsem zjistila, že se jí moc líbí moje šaty a že by je chtěla také.
Jakeův pokoj byl o patro výš nad mým, a když jsem zvedla ruku ke dveřím, ze zvyku jsem si chtěla spočítat, kolik je uvnitř osob. Zaznamenala jsem jedno vakuum, které znamenalo upíří mozek (lépe to popsat nedokážu), a pak ještě otisky několika lidských mozků. Ale než jsem stačila zaklepat, ruka mi zamrzla ve vzduchu, protože jsem něco zachytila.
…všichni by měli umřít, zněla část myšlenky, která ke mně doputovala zevnitř. A pak už nic, vůbec nic, co by ten zlověstný útržek nějak rozvinulo nebo objasnilo. Po chvilce jsem tedy zaklepala a myšlenky v místnosti rázem dostaly jiný tvar. Přišel mi otevřít Jake a vůbec se netvářil, že mě rád vidí.
„Nazdar, Jakeu,“ pozdravila jsem ho a snažila se, aby můj úsměv působil co nejupřímněji a nejbezelstněji. „Jak se máš? Přišla jsem se zeptat, jestli tu u tebe není Quinn.“
„U mě?“ Jake se zatvářil ohromeně. „Od té doby, co jsem přešel na druhou stranu, jsem s Quinnem skoro nepromluvil, Sookie. Nemáme si prostě o čem povídat.“ Musela jsem se na něj podívat dost nevěřícně, protože ještě chvatně dodal: „Není to Quinnova vina. Za všechno můžu já. Prostě se nedokážu přenést přes to, kdo jsem býval dřív a kdo jsem teď. Vlastně ani nevím, co jsem teď zač,“ řekl se svěšenými rameny.
Znělo to upřímně. A bylo mi ho strašně líto. „Ale pomáhal jsem ho odnést na ošetřovnu,“ dodal. „Vsadím se, že je pořád tam. Je tam s ním jakási Bettina, která patří k měňavcům, a vlkodlak Hondo.“
Jake se mnou mluvil jenom přes pootevřené dveře. Očividně nechtěl, abych viděla jeho společníky. Netušil, že o lidech v jeho pokoji vím.
Nic mi do toho samozřejmě nebylo, ale trochu mě to zneklidňovalo. Ještě když jsem se otáčela k odchodu a loučila se s ním, nepřestávalo mi to vrtat hlavou. To poslední, po čem jsem toužila, bylo přidělávat Jakeovi další problémy k těm, které ho už trápily, ale pokud byl nějak zapletený do plánu, který se jako had vinul chodbami hotelu Pyramida, musela jsem to zjistit.
Nejdřív jsem se ale chtěla pustit do důležitějších věcí. Odešla jsem k sobě do pokoje a zavolala do recepce, aby mi poradili, jak se dostanu na ošetřovnu. Všechno jsem si pečlivě zapsala do diáře. Potom jsem se nenápadně vytratila ke schodům a vrátila se k Jakeovým dveřím. Zatímco jsem byla mimo sál, hosté se už z večírku začali pomalu vytrácet. Spatřila jsem záda dvou lidí. Zvláštní! Nevěděla jsem to jistě, ale jeden z nich mi připomínal toho mrzoutského Joea, který seděl u počítače v prostoru pro zavazadla v hotelovém suterénu. Jake měl ve svém pokoji schůzku s několika zaměstnanci hotelu. Možná se dosud cítil příjemněji s lidmi než s upíry. Ale kdyby měl možnost volby, určitě by si vybral vlkodlaky…
Zatímco jsem stála na chodbě a s lítostí myslela na Jakea, dveře pokoje se otevřely a na prahu se objevil Jake. Nevšímala jsem si prázdných míst v ovzduší, jen myšlenek živých lidí. Moje chyba! Když mě spatřil, zatvářil se podezíravě, což jsem mu nemohla mít za zlé.
„Nechcete jít se mnou?“ zeptala jsem se.
„Cože?“ V obličeji se mu mihl vyděšený výraz. Na to, aby dokázal zachovat ledově klidnou tvář, byl upírem teprve krátce.
„Za Quinnem,“ doplnila jsem. „Zjistila jsem, jak se dostat na ošetřovnu. Říkal jste, že jste s ním už nějakou dobu nemluvil. Tak mě napadlo, že byste se mnou mohl chtít jít, protože bych vám k němu umetla cestičku.“
„Je to dobrý nápad, Sookie,“ odpověděl. „Ale budu vás muset zklamat. Popravdě řečeno, většina měňavců se už se mnou nechce stýkat. Quinn je určitě lepší než ostatní, ale stejně ze mě má osypky. Zná mého tátu, mámu, bývalou přítelkyni − zkrátka všechny, kteří byli součástí mého dřívějšího života, a teď se mnou nechtějí mít nic společného.“
„Jakeu, moc mě to mrzí,“ vyhrkla jsem v návalu lítosti. „Mrzí mě, že z vás Hadley udělala upíra, přestože vy sám byste radši zemřel. Měla vás ráda a nechtěla o vás přijít.“
„Ale já zemřel, Sookie,“ namítl Jake. „Nejsem už stejný jako dřív. Určitě víte,“ pokračoval, zvedl moji ruku a sklopil oči k jizvě, kterou na ní nechaly jeho špičáky, „že ani vy nebudete stejná.“ Potom odešel. Zřejmě ani on sám netušil, kam má namířeno. Jen se chtěl ode mě dostat co nejdál.
Dívala jsem se za ním, dokud mi nezmizel z dohledu. Ani jednou se za mnou neotočil.
Už tak jsem neměla nijak skvělou náladu a moje setkání s Jackem ji vyslalo na cestu do hlubin. Dovlekla jsem se k výtahu, odhodlaná najít tu zpropadenou ošetřovnu. Královna se mi na pager neozvala, takže jsem předpokládala, že se baví ve společnosti dalších upírů, snaží se zjistit, kdo si najal toho čarodějnického meteorologa a především si užívá pocit úlevy. Nehrozil jí soud, dostala své dědictví a nabízela se jí možnost vložit do Andreho rukou obrovskou moc. Královně Lousiany šlo všechno jako na drátkách, kdežto já se musela snažit potlačit hořkost. Nebo jsem na ni měla právo? Tak se podívejme! Pomohla jsem zastavit soudní proces, ačkoliv jsem nečekala, že ho zastavím tak rázně a definitivně a odnese to chudák Henrik. Královna očistila své jméno a díky tomu dostala dědictví, které jí slibovala manželská smlouva. A kdo přišel s nápadem, aby se provdala za Andreho? Navíc jsem měla pravdu ohledně toho čaroděje. Ale můj vlastní osud mě naplňoval hořkostí. Bez vlastního přičinění jsem se dostala do situace, kdy si zakrátko budu muset vybrat mezi Quinnem a Ericem. Celou věčnost jsem držela v ruce bombu. Starověká Pýthie, kterou všichni upíři bezmezně uctívali, nebyla zrovna nejnadšenějším členem mého fanklubu. Málem mě zabil šíp.
Už jsem zažila i horší noci.
Vypátrala jsem ošetřovnu, která se dala najít snáz, než jsem původně čekala. Dveře byly otevřené a z pokoje se ozýval důvěrně známý smích. Vešla jsem dovnitř a spatřila Quinna, jak mluví s ženou, která mi připadala jako medvědice. Určitě to byla Bettina. Kromě ní u něj stál ještě černoch jménem Hondo a k mému údivu i Clovache. Měla a sobě svou zbroj, ale působila dojmem muže, který si uvolnil kravatu.
„Sookie,“ ozval se Quinn a usmál se na mě, na rozdíl od Bettiny a Honda. Rozhodně jsem tu nebyla vítaná.
Nepřišla jsem ale za nimi, nýbrž za mužem, který mi zachránil život. Došla jsem až ke Quinnovi, nechala na sobě spočinout jeho pohled a lehce se na něj usmála. Posadila jsem se vedle postele a vzala Quinna za ruku.
„Pověz mi, jak ti je,“ řekla jsem.
„Mám pocit, že jsem unikl jenom o vlásek,“ odpověděl. „Ale budu v pořádku.“
„Mohli byste nás na chvíli omluvit?“ zeptala jsem se co nejzdvořileji ostatních tří návštěvníků a podívala se jim do očí.
Clovache prohlásila: „Půjdu hlídat krále!“ a zmizela. Měla jsem však pocit, že ještě předtím na mě mrkla. Bettina se zatvářila rozmrzele, trochu jako studentka, která měla v učitelově nepřítomnosti dohlížet na třídu, ale teď se učitel vrátil a o její výsadu ji připravil. Hondo mě probodl temným zlověstným pohledem. „Chovejte se k němu hezky,“ řekl. „Aby se mu nepřitížilo.“
„To bych nikdy neudělala,“ odpověděla jsem. A protože Honda zřejmě nenapadl žádný důvod, kvůli němuž by mohl zůstat v místnosti, a Quinn si očividně přál zůstat se mnou chvíli o samotě, nakonec odešel i on.
„Řady mých fanoušků se rozrůstají,“ poznamenala jsem a ohlédla se za nimi. Pokud za dveřmi nestál nějaký upír nebo Barry, měli jsme dostatečné soukromí.
„Přišla chvíle, kdy mě pouštíš k vodě kvůli upírovi,“ řekl Quinn. Z jeho tváře zmizely všechny stopy po dobré náladě. Ležel úplně klidně.
„Ne. Přišla chvíle, abych ti řekla, co se stalo. Budeš mě poslouchat a potom si promluvíme.“ Řekla jsem to, jako kdybych si byla jistá, že s tím Quinn bude souhlasit. Pravda však byla docela jiná. Se srdcem v krku jsem čekala na jeho odpověď. Nakonec Quinn přikývl. Ulehčeně jsem zavřela oči a sevřela ve svých dlaních jeho levou ruku. „Dobře,“ řekla jsem, nadechla se a vychrlila na něj všechno, co se odehrálo na chodbě, i všechno, co s tím souviselo. Snad pochopí, že Eric pro mě představoval menší zlo než Andre.
Quinn sice neodtáhl ruku, ale tu mou mi do dlaně nesevřel. „Jsi připoutaná k Ericovi,“ poznamenal.
„Ano.“
„Už nejméně třikrát ses napila jeho krve a on zase tvojí.“
„Ano.“
„Víš, že tě může proměnit v upírku, kdykoliv se mu zachce?“
„To mohou upíři udělat komukoliv, když se jim bude chtít, Quinne. Dokonce i tobě. Stačili by dva, kteří by tě drželi. Třetí by z tebe vysál všechnu krev a dal ti část svojí. Nakonec by se jim to ale povedlo.“
„Kdyby se k tomu rozhodl u tebe, netrvalo by to moc dlouho, když už jste ze sebe pili několikrát předtím. Za všechno může Andre.“
„Nic proti tomu nezmůžu. Kéž bych mohla! Nejradši bych Erica vymazala ze svého života, ale nejde to.“
„Stačí, kdyby ho někdo probodl kolíkem,“ řekl Quinn.
Srdce mi sevřela taková bolest, že jsem se musela hodně držet, abych si nepřiložila dlaň na hrudník.
„Ale to ty nechceš.“ Quinnovy rty byly sevřené do úzké čárky.
„Ne, samozřejmě že ne!“
„Záleží ti na něm.“
Do háje! „Quinne, víš přece, že jsem nějakou dobu s Ericem chodila. Jenomže tehdy trpěl ztrátou paměti a nevzpomíná si na to. No, teď už vlastně ví, že se to stalo, ale vůbec nic si z toho nepamatuje.“
„Kdyby mi to řekl někdo jiný, víš, co bych si o tom myslel?“
„Ale já nejsem někdo jiný, Quinne.“
„Nevím, co ti na to mám říct, kotě. Záleží mi na tobě a je mi s tebou krásně. Rád s tebou chodím spát, rád s tebou jím a rád s tebou vařím. Líbí se mi na tobě úplně všechno, včetně tvého nadání. Ale nerad se o něco dělím.“
„Nikdy nechodím se dvěma najednou.“
„Co tím chceš naznačit?“
„To, že zůstanu s tebou, pokud to chceš.“
„A co uděláš, až ti pan Blonďák řekne, abys s ním šla do postele?“
„Že mám v tobě oporu… pokud o to budeš stát.“
Quinn se na úzké posteli nespokojeně zavrtěl. „Už je mi líp, ale pořád mám bolesti,“ přiznal. Vypadal skutečně unaveně.
„Neobtěžovala bych tě tím, kdyby mi to nepřipadalo důležité,“ odpověděla jsem. „Chci k tobě být upřímná. Naprosto upřímná. Nechal ses kvůli mně zranit šípem a tohle je to nejmenší, co můžu udělat.“
„To vím. Sookie, taky patřím k těm, kteří mají na všechno jasný názor. A jestli mám být upřímný… nevím, co na to říct. Až doteď jsem si myslel, že jsme pro sebe stvoření.“ Quinnovy oči zničehonic zalil ohnivý žár. „Kdyby zemřel, přestal by nám dělat problémy.“
„Kdybys ho zabil, měla bych kvůli tomu problém já,“ odpověděla jsem. Stručněji a jasněji to říct nešlo.
Quinn zavřel oči. „Až se uzdravím a ty se vyspíš a odpočineš si, budeme si o tom muset znovu promluvit,“ řekl. „Musíš se setkat i s Frannie. Už toho…“ V té chvíli se mě zmocnil hrozivý pocit, že se Quinn začíná dusit. Kdybych ho rozplakala, neubránila bych se slzám ani já, ale pláč bylo to poslední, co jsem teď potřebovala. Naklonila jsem se ke Quinnovi tak blízko, až jsem na něj málem spadla, a políbila ho. Jednoduše jsem přitiskla rty na jeho ústa. Quinn mě ale chytil za rameno, přitáhl si mě k sobě a nabídl mi mnohem větší prostor ke zkoumání − své teplo a náruživost… Hned vzápětí však zalapal po dechu. Ze všech sil se ale snažil uklidnit, přestože se mu tvář křivila bolestí.
„Och, omlouvám se!“
„Za takovou pusu se nikdy neomlouvej,“ namítl Quinn. Rozhodně už nevypadal, jako kdyby se o něj pokoušel pláč. „Mezi námi to vážně jiskří, Sookie. Nechci, aby to Andre zničil svými upírskými pletichami.“
„Ani já ne,“ řekla jsem. Nechtěla jsem se Quinna vzdát. Nešlo mi ale jenom o naše vzájemné jiskření. Strašně mě děsil Andre. A kdo mohl vědět, co má ve skutečnosti v úmyslu? Já to rozhodně nevěděla. A měla jsem podezření, že to netuší ani Eric, který nikdy netrpěl odporem k moci.
Jen velice neochotně jsem se s Quinnem rozloučila a vydala se zpět na ples. Považovala jsem za svou povinnost ohlásit se královně a zjistit, jestli mě nepotřebuje, ale byla jsem vyčerpaná. Toužila jsem svléct ze sebe šaty a padnout do postele.
Na chodbě se opírala o zeď Clovache. Zdálo se, jako by na mě čekala. Mladší Britlingenka nebyla tak vznešená jako Batanya, která připomínala útočícího jestřába s tmavými vlnitými vlasy. Clovache působila světlejším dojmem. Její popelavě hnědé vlasy by potřebovaly dobrého kadeřníka a nad velkýma hnědýma očima se jí klenulo vysoké obočí.
„Řekla bych, že je to hodný muž,“ prohlásila s výrazným přízvukem a obě jsme pak zamířily k sálu. Získala jsem poměrně silné přesvědčení, že Clovache je dost přímá bytost.
„I mně tak připadá.“
„Zatímco upír je už ze své podstaty nestálý a prohnaný.“
„Ze své podstaty? Chcete říct, že neexistují žádné výjimky?“
„Ano.“
Zůstala jsem zticha. Neměla jsem dost sil, abych zjistila důvod, proč mi to Clovache říká. Rozhodla jsem se proto zeptat se jí zpříma. „Co se děje, Clovache? Co to má znamenat?“
„Nenapadlo vás, proč jsme tady? Proč chráníme krále Kentucky? Proč se odhodlal vydat za nás takovou astronomickou částku?“
„Ano, napadlo, ale řekla jsem si, že mi po tom nic není.“
„To se ale pletete!“
„Tak mi to povězte. Nechce se mi hádat.“
„Isaiah našel minulý měsíc ve svém doprovodu špionku Společenstva slunce.“
Zůstala jsem stát jako opařená a Clovache se zastavila vedle mě. Nechala jsem si její slova projít hlavou. „To je hrůza,“ řekla jsem, ačkoliv mi bylo jasné, že slova v tomhle případě nestačí.
„Pro tu špionku samozřejmě ano. Než se ale vydala do údolí stínů, prozradila nám několik informací.“
„To jste vážně řekla hezky.“
„Nesmysl! Umřela a vůbec to nebylo hezké. Isaiah je staromódní stvoření. Navenek moderní, ale v jádru tradicionalistický upír. Než to ta ubožačka vzdala, docela hezky si s ní užil.“
„Myslíte, že jejímu tvrzení můžete věřit?“
„Dobrá poznámka! Kdybych věřila, že mě to uchrání před tím, co s ní královi poskoci prováděli, přiznala bych se k čemukoliv.“
Nevěděla jsem, jestli mluví pravdu. Clovache byla z tuhého těsta.
„Ale myslím, že nelhala. Tvrdila, že odštěpenecká skupina Společenstva slunce se dozvěděla o téhle konferenci a usmyslela si, že je to pro ně skvělá příležitost pustit se do otevřeného boje proti upírům. Nechtěli se omezovat na protesty a kázání, mínili vyprovokovat regulérní válku. Ústřední vedení Společenstva v tom nejede… Jejich vůdci vždycky opatrně říkají: ‚Ne, proboha, nechceme, aby se někomu ubližovalo. Jen všechny varujeme, aby si uvědomili, že styk s upíry znamená styk s ďáblem.‘“
„Víte o tomhle světě docela dost věcí,“ poznamenala jsem.
„Ano,“ přitakala Clovache. „Než přijmeme nějakou práci, vždycky si toho zjistím co nejvíc.“
Chtěla jsem se jí zeptat, jak vypadá její svět, jak mezi oběma světy cestuje, kolik si účtuje, jestli v jejím světě patří k válečníkům jen ženy, nebo nepřátelům dávají do těla i muži. Pokud ano, zajímalo mě, jak asi vypadají v těch úžasných kalhotách. Ale na takové otázky nebyl vhodný čas ani místo.
„A jaká je tedy pointa?“ zeptala jsem se.
„Řekla bych, že se Společenstvo připravuje k velkému útoku.“
„Myslíte tu bombu v plechovce s limonádou?“
„Ta je mi záhadou. Odehrálo se to před pokojem louisianské delegace. Pokud to skutečně byla práce Společenstva slunce, museli se dozvědět, že jejich člověk neuspěl.“
„A to nemluvím o třech zavražděných upírech v apartmá přiděleném Arkansasu,“ podotkla jsem.
„Jak říkám, je to záhada,“ řekla Clovache.
„Myslíte, že by zabili Jennifer Caterovou a ty ostatní?“
„Určitě, pokud by k tomu dostali příležitost. Ale namočit se do takovéhle bezvýznamnosti, když podle té špionky plánovali něco mnohem většího… Nepřipadá mi to pravděpodobné. Jak by se navíc někdo mohl dostat do apartmá a zabít tři upíry?“
„Jak to vůbec dopadlo s tou bombou v plechovce?“ zeptala jsem se a mezitím jsem hloubala, kdo za tím mohl stát. S Clovache jsme opět vykročily kupředu a dostaly se až před společenský sál. K uším mi dolehla hudba.
„Zůstalo vám po ní několik nových bílých vlasů,“ poznamenala Clovache s úsměvem.
„O mě jim rozhodně nešlo,“ řekla jsem. „Tak sebestředná zase nejsem.“
Clovache mezitím uvažovala. „Máte pravdu,“ prohlásila. „Společenstvo s tou bombou nemělo nic společného. Nechtěli by upozornit nějakou malou bombou na svůj velký plán.“
„Takže tam byla kvůli něčemu jinému.“
„Ale k čemu?“
„Kdyby ta bomba skutečně vybuchla, královnu by pořádně vyděsila,“ řekla jsem opatrně.
Clovache se zatvářila ohromeně. „Nezabila by ji?“
„Vždyť ani nebyla v místnosti.“
„Měla vybuchnout mnohem dřív,“ řekla Clovache.
„Jak to víte?“
„Od toho velitele ostrahy Donatiho. Tohle mu řekli na policii. Donati v nás vidí kolegyně,“ odpověděla Clovache a zazubila se. „Líbí se mu ženy ve zbroji.“
„A komu ne?“ opáčila jsem s úsměvem.
„Navíc to byla slabá bomba, pokud se o některé bombě vůbec dá říct, že je slabá. Netvrdím, že by nedošlo ke škodám. Určitě ano. Možná by i někoho zabila, třeba vás. Ale všechno to působí jako zbytečný a špatně navržený plán.“
„Pokud ho ten pachatel nevymyslel jenom kvůli tomu, aby někoho postrašil, nebo na sebe upozornil, anebo kohosi odzbrojil.“
Clovache pokrčila rameny.
„Stejně tomu nerozumím,“ pokračovala jsem. „Pokud to nebylo Společenstvo slunce, tak kdo? Co má Společenstvo za lubem? Chtějí snad přepadnout vstupní halu s naostřenými baseballovými pálkami?“
„Zdejší ostraha není moc dobrá,“ odpověděla Clovache.
„Jo, to vím. Když jsem šla královně do sklepa pro kufr, ochranka si mě ani pořádně neproklepla. A mám dojem, že neprohledávají ani přicházející zaměstnance. Spoustu zavazadel pomotají.“
„Přitom si je najali upíři. Neuvěřitelné! Na jednu stranu si uvědomují, že nejsou nezničitelní a je možné je navěky sprovodit ze světa. Jenže na druhou stranu přežili tak dlouho, že jim to dává pocit všemohoucnosti.“ Clovache opět pokrčila rameny. „No, zpátky do práce!“ prohlásila. Tou dobou jsme už stály před sálem. Kapela Mrtvý tanečník stále hrála.
Spatřila jsem královnu s Andrem. Její přítel a strážce už nestál za jejími zády, ale těsně vedle ní. Věděla jsem, že je to důležité gesto, ale nebylo tak nápadné, aby kvůli němu král Kentucky ztratil naději. Christian Baruch také postával nedaleko louisianské panovnice. Tolik se chtěl královně vlichotit do přízně, že kdyby měl ocas, vrtěl by jím ostošest. Přeletěla jsem pohledem další královny a krále i jejich společníky. Ještě jsem je neviděla takhle pohromadě, takže jsem je začala počítat. Královny byly pouze čtyři, zbývající panovníci byli muži. Pokud šlo o královny, ta z Minnesoty zřejmě navázala vztah s králem Wisconsinu. Další pár zřejmě tvořily Ohio a Iowa. Kromě královny Alabamy zůstávala na ocet pouze Sophie-Anne.
Ačkoliv se většina upírů dovede přizpůsobit, pokud jde o pohlaví jejich sexuálního partnera, tolerantní byli jen někteří, kdežto jiní rozhodně ne. Ani jsem se nedivila, že Sophie-Anne celá září, přestože se nad ní ještě nedávno vznášel mrak, který představovala smrt Petera Threadgilla. Upíři se veselých vdov zjevně nebáli.
Chlapec na hraní, kterého si s sebou přivedla královna Alabamy, přejel své velitelce po odhalených zádech a ta v předstíraném úleku zalapala po dechu. „Víš přece, že nesnáším pavouky,“ prohlásila hravě. Přitáhla si ho k sobě a v té chvíli vypadala téměř jako člověk. Přestože se choval, jako kdyby ji chtěl vylekat, i on se k ní přitulil blíž.
Počkat, pomyslela jsem si. Okamžik! Nedokázala jsem ale přivolat tu správnou myšlenku.
Sophie-Anne si mě všimla, jak se krčím v davu, a zavolala mě k sobě. „Většina lidí už podle mě odešla,“ řekla.
Pohled na osazenstvo sálu mi prozradil, že královna má pravdu. „Co si myslíte o Julianu Troutovi?“ zeptala jsem se, abych potlačila strach, že s ním královna provede něco strašného.
„Mám dojem, že si neuvědomuje, co provedl,“ řekla Sophie-Anne. „Alespoň ne úplně. Určitě to spolu nějak vyřešíme,“ dodala s úsměvem. „On i jeho žena jsou v pořádku. Dnes večer už vás nebudu potřebovat. Jděte se bavit,“ prohlásila, aniž to vyznělo blahosklonně. Sophie-Anne opravdu chtěla, abych si večer užila, ačkoliv jí samozřejmě bylo jedno, jak na to půjdu.
„Děkuju,“ odpověděla jsem stručně, i když jsem si uvědomovala, že bych svou odpověď měla ještě nějak opentlit. „Děkuju, madam, a doufám, že i vy se budete dobře bavit. Uvidíme se zítra večer.“
Byla jsem šťastná, že už můžu zmizet. Sál plný upírů na mě upíral hladové pohledy. Upíři se lépe přizpůsobovali umělé krvi, pokud byli o samotě, ale jestliže se jich sešlo tolik najednou, bylo to horší. Vzpomínky na staré dobré časy v nich vyvolávaly touhu po teplé krvi přímo od zdroje a laboratorně vyráběná tekutina, která se ohřívala v mikrovlnné troubě, je příliš nelákala. Právě včas vešel do sálu zadními dveřmi zástup Dobrovolných dárců a seřadil se u zadní stěny. Krátce nato už byli všichni v jednom kole a (zřejmě) spokojení.
Když se ze mě Bill při našem milování napil, řekl mi, že krev z lidského krku mu − po stravě sestávající výhradně ze syntetické Pravé krve − připadá, jako kdyby neustále obědval v McDonald’s a potom si zašel do restaurace Ruth’s Chris Steak House. Všimla jsem si, že se v rohu místnosti ke Carle lísá Gervaise, a napadlo mě, jestli bych jí neměla přijít na pomoc. Výraz v jejím obličeji mi ale řekl, že ne.
Carla se ten večer vůbec nevrátila, a protože mi už nedělal společnost ani Quinn, moje nálada se propadla pod bod mrazu. Měla jsem spoustu námětů k přemýšlení. Připadalo mi, že mě po chodbách hotelu Pyramida pronásledují jenom samé problémy a že mě nakonec dostihnou, ať se vrtnu kamkoliv.
2024 ©