Batanya zabila vraha vrhací hvězdicí. Stála čelem k davu, takže viděla, jak upír opustil své místo hned potom, co všichni ostatní obezřetně zalehli na podlahu. Tenhle upír nevystřeloval šípy z luku, on je prostě vrhal, což byl důvod, proč nevzbudil žádnou pozornost. Dokonce i mezi těmito bytostmi by totiž osoba s lukem vyvolala jistý podiv.
Pouze upír dokázal vrhnout šíp takovou silou, že někoho zabil. A možná jen Britlingenky dovedou vrhat hvězdici tak umně, že jsou s to připravit upíra o hlavu.
Upíry s uťatou hlavou jsem viděla už předtím a není to tak krvavá záležitost, jak byste si možná mysleli. Vůbec se to nedá srovnat se stětím člověka. Ale stejně to není nic příjemného, takže když jsem ze svého místa na podlaze viděla, jak upírovi padá hlava z ramenou, trochu se mi roztřásla kolena a udělalo se mi špatně od žaludku. Pak jsem se po čtyřech vydala ke Quinnovi, abych zjistila, jak na tom je.
„Nic zlého to není,“ řekl mi. „Opravdu není. Je to jenom rameno, ne srdce,“ dodal a převalil se na záda. Všichni louisianští upíři vyběhli na pódium a vrhli se ke královně, ovšem až po Andrem. A jakmile se ujistili, že už nehrozí žádné nebezpečí, obklopili pro změnu nás.
Cleo ze sebe shodila sako od kostýmu, utrhla pruh látky ze své nabírané halenky a poskládala ho do čtverečku takovou rychlostí, až mi oči přecházely. „Podržte to!“ zavelela, vtiskla mi čtvereček do dlaně a přiložila mi ji ke Quinnově ráně. „Připravte se, že pak na to budete tlačit vší silou,“ řekla a ani nepočkala, až pokývám hlavou. „Zatněte zuby,“ řekla Quinnovi a uchopila ho oběma rukama za ramena, zatímco Gervaise vytahoval šíp.
Quinn zařval, což bylo docela pochopitelné. Několik následujících minut bylo hodně zlých. Tiskla jsem čtvereček látky na ránu, zatímco si Cleo na černou krajkovou podprsenku oblékala sako a přitom vyzývala svého přítele Herveho, který byl obyčejný smrtelník, aby i on dal k dispozici svou košili. Musím mu přiznat, že ji ze sebe okamžitě strhl. Pohled na zarostlou mužskou hruď uprostřed těch večerních rób a obleků byl docela zážitek. Ale ještě zvláštnější mi připadalo, že si toho vůbec všímám, potom co jsem viděla, jak nějakému chlapíkovi padá hlava na zem.
Poznala jsem, že se vedle mě objevil Eric, ještě než stačil promluvit, protože jsem si najednou nepřipadala tak vyděšená. Poklekl ke mně. Quinn vynakládal veškeré úsilí jenom na to, aby nekřičel, takže měl oči zavřené, jako kdyby upadl do bezvědomí, a všichni ostatní měli plné ruce práce. Ale Eric byl vedle mě a já jsem cítila… ne přímo klid, ale už jsem nebyla tak vystrašená. Protože byl se mnou.
Ten pocit se mi vůbec nelíbil.
„Zahojí se mu to,“ poznamenal Eric. Neznělo to nijak zvlášť nadšeně, ale ani smutně.
„Ano,“ přitakala jsem.
„Já vím. Neviděl jsem ho přicházet.“
„Vrhl by ses snad přede mě ty?“
„Ne,“ odpověděl Eric prostě. „Protože by mě ta věc mohla zasáhnout do srdce a já bych zahynul. Ale pokud bych k tomu měl dost času, ponořil bych se mezi hosty a odtáhl tě z letové dráhy toho šípu.“
Nenapadla mě žádná odpověď.
„Vím, že mě možná nenávidíš, protože jsem tě zachránil před kousnutím od Andreho,“ řekl tiše. „Ale ze dvou zel jsem to menší skutečně já.“
Odvrátila jsem pohled stranou. „Já vím,“ přisvědčila jsem. Všimla jsem si, že mi na ruce ulpěla krev, která prosákla skrz poskládanou látku halenky použité místo gázy. „Radši bych umřela, než bych se nechala kousnout od Andreho. Ale i tak jsem k tomu neměla daleko.“
Eric se usmál a Quinnovi se zachvěla víčka. „Tygr přichází k vědomí,“ poznamenal Eric. „Miluješ ho?“
„Ještě nevím.“
„A mě jsi milovala?“
Objevila se skupinka mužů s nosítky. Nebyli to přirozeně normální zdravotníci. Běžní zdravotníci nebyli v hotelu Pyramida vítáni. Tohle byli vlkodlaci a měňavci, kteří pracovali pro upíry, a šéfovala jim mladá žena připomínající medvídka. „Uzdraví se v přímo rekordní době, madam. O to se už postaráme.“
„Pak si ho přijdu zkontrolovat,“ odpověděla jsem.
„Bude v dobrých rukou, madam,“ ujistila mě. „U nás se zotaví lépe a rychleji. Je to pro nás obrovská čest, že o Quinna můžeme pečovat,“ dodala.
Quinn pokýval hlavou. „Jsem připravený k převozu,“ řekl, ale mluvil ztěžka, se zaťatými zuby.
„Pak se uvidíme,“ řekla jsem a uchopila ho za ruku. „Jsi ten nejstatečnější ze všech statečných, Quinne.“
„Kotě,“ řekl Quinn a bolestí se kousl do rtu. „Buď opatrná.“
„Nebojte se o ni,“ ozval se černý chlapík s nakrátko zastřiženými kudrnatými vlasy. „Má strážce,“ dodal a změřil si chladným pohledem Erica. Ten natáhl ruku a pomohl mi vstát. Kolena mě po seznámení s tvrdou podlahou bolela.
Když pak Quinna nakládali na nosítka a zvedali ho ze země, měla jsem pocit, že upadl do bezvědomí. Vystrkovala jsem hlavu dopředu, abych na něj viděla, ale ten černý chlapík zvedl paži. Vypadala jako vyřezaná z ebonitového dřeva a dokonale se na ní rýsovaly všechny svaly. „Sestro, zůstaňte tady,“ řekl. „Musíme teď plnit svoje povinnosti.“
Sledovala jsem je, jak Quinna odnášejí. Jakmile se mi ztratil z dohledu, sklopila jsem oči ke svým šatům. Kupodivu byly v pořádku. Čisté, nezakrvácené a téměř nepomačkané.
Eric čekal.
„Jestli jsem tě milovala?“ Věděla jsem, že se Eric nevzdá. „Možná. Svým způsobem. Ale celou dobu jsem věděla, že to ve skutečnosti nejsi ty. A uvědomovala jsem si, že si dříve nebo později vzpomeneš kdo jsi, a upamatuješ se na svou minulost.“
„Zdá se, že pokud jde o muže, nikdy neumíš odpovědět pouhým ano nebo ne.“
„Zdá se, že ty zase nevíš, co máš ke mně vlastně cítit,“ opáčila jsem.
„Jsi pro mě záhada,“ odpověděl. „Kdo byli tvoji rodiče? No jistě, odpovíš mi, že tě vychovali od narození a umřeli, když jsi ještě byla malá. Ale nevím, jestli je to skutečně pravda. A pokud ano, jak se do vaší rodiny dostala ta krev víly? Přes někoho z prarodičů? Předpokládám, že právě takhle.“
„A co je ti po tom?“
„Dobře víš, že je mi po tom dost. Když nás teď spojuje pevné pouto.“
„A uvolní se někdy? Uvolní se, ne? Přece spolu nebudeme takhle spojení navždycky.“
„Mně se to takhle líbí. A ty tomu taky přijdeš na chuť,“ odpověděl, jako kdyby si byl setsakramentsky jistý.
„Co to bylo za upíra, který se nás snažil zabít?“ zeptala jsem se, abych zavedla řeč jinam. Doufala jsem, že se mýlí, a kromě toho jsme si podle mě už nemohli na toto téma říct nic nového.
„Tak to zjistíme,“ odpověděl a vzal mě za ruku. Nechala jsem se od něj vést, protože jsem se to zkrátka chtěla dozvědět.
Vedle upírova těla, které se už začalo rozpadat, stála Batanya. V ruce držela svou vrhací hvězdici a otírala si ji o nohavici kalhot.
„Dobrý zásah,“ poznamenal Eric. „Co byl zač?“
Batanya pokrčila rameny. „Nemám tušení. Vím jen to, že to byl chlapík se šípy. Nic jiného mě nezajímá.“
„Byl sám?“
„Ano.“
„Můžete mi říct, jak vypadal?“
„Seděl jsem vedle něj,“ ozval se jakýsi malý drobný upír. Neměřil víc než metr pětapadesát, byl nesmírně štíhlý a měl dlouhé vlasy, které mu splývaly na záda. Kdyby se ocitl ve vězení, do půl hodiny mu všichni spoluvězni klepou na dveře. Za chvíli by toho samozřejmě hořce litovali, ale pro nezúčastněného pozorovatele vypadal jako nejsnadnější cíl na světě. „Byl to drsný chlapík a neměl na sobě večerní oblečení. Měl khaki kalhoty, pruhované triko… no, vždyť to sami vidíte.“
Přestože tělo černalo a vytrácelo se, jak už to těla upírů dělávají, oblečení samozřejmě zůstávalo netknuté.
„Třeba má řidičský průkaz,“ řekla jsem. Lidé je u sebe mívají běžně, ale upíři ne. Každopádně to stálo za pokus.
Eric se přikrčil a zajel rukou do upírovy přední kapsy kalhot. Nenašel nic, stejně jako v druhé kapse, a tak ho přetočil. Ustoupila jsem o několik kroků dozadu, aby na mně neulpěly částečky popela, který se při tom uvolnil do vzduchu. V zadní kapse cosi objevil: normální náprsní tašku. A v ní samozřejmě řidičský průkaz. Byl vydaný v Illinois a v kolonce „krevní skupina“ bylo zapsáno „NA“. Samozřejmě, bylo to označení krevní skupiny nemrtvých. Zadívala jsem se do něj přes Ericovo rameno a zjistila, že upír se jmenoval Kyle Perkins. V kolonce „věk“ jsem spatřila údaj 3U, což znamenalo, že byl upírem pouhé tři roky.
„Před smrtí se musel věnovat lukostřelectví,“ poznamenala jsem. „Tohle je umění, které se člověk nenaučí ze dne na den, zvlášť ne někdo tak mladý.“
„Souhlasím,“ přitakal Eric. „A chci, abys během dne zkontrolovala všechna zdejší místa, kde se dá provozovat lukostřelba. Musel někde trénovat. Šíp byl speciálně vyrobený. Potřebujeme zjistit, co se tomu Perkinsovi stalo a proč vzal tenhle kšeft − že přijde na naši konferenci a někoho zabije.“
„Takže si myslíš, že to byl… nájemný vrah?“
„Myslím, že jo,“ přitakal Eric. „Někdo s námi nesmírně opatrně manipuluje. Tenhle Perkins byl samozřejmě taková pojistka pro případ, že se ten soudní proces nějak zvrtne. A kdyby nebylo tebe, možná by se skutečně zvrtnul. Někdo vynaložil obrovské úsilí, aby využil strachu Henrika Feitha. A prostoduchý Henrik nám toho dotyčného hodlal odhalit. Kyle měl za úkol tomu zabránit.“
Během chvíle dorazila na místo úklidová četa − skupina upírů s černým pytlem na nebožtíky a s čisticími pomůckami a prostředky. Normální smrtelníky by nikdo nepožádal, aby Kylea setřeli z podlahy. Kromě toho všechny lidské pokojské měly navíc spoustu práce s úklidem upířích pokojů, do nichž se během dne nedostaly.
Zakrátko se Perkinsovy pozůstatky ocitly v pytli a úklidová četa je odnesla. Na místě zůstal jen jediný upír s ručním vysavačem. Jen ať si rhodeská kriminálka troufne něco najít!
Zdálo se mi, že kolem nás nastal nějaký ruch, a když jsem zvedla hlavu, zjistila jsem, že dveře jsou otevřené a hoteloví zaměstnanci odnášejí ze sálu židle. Během necelé čtvrthodinky byly veškeré Quinnovy soudní kulisy pryč za přísného dohledu jeho sestry. Potom se na pódiu usadila hudební skupina a celý sál byl připravený k tanci. Nikdy v životě jsem nic podobného nezažila. Nejdřív soud, potom několik vražd a pak tanec. Život jde dál. Nebo − v tomto případě − smrt trvá.
„Měla by sis o tom promluvit s královnou.“
„Ach jo! Možná by mi k tomu chtěla něco říct.“ Rozhlédla jsem se a téměř okamžitě jsem spatřila Sophii-Anne. Stála uprostřed hloučku a všichni jí blahopřáli k příznivému verdiktu. Se stejným nadšením by samozřejmě sledovali královninu popravu, nebo k čemu by ji to vlastně odsoudili, kdyby nebylo staré Pýthie. Když už je o ní řeč…
„Ericu, kam se poděla ta stařena?“ zeptala jsem se.
„Pýthie je ta dávná vědma, se kterou se radil Alexandr Veliký,“ odpověděl mi klidně. „Ve své době byla nesmírně vážená a uctívaná a tehdejší primitivní upíři ji převedli na druhou stranu. No a nakonec v téhle podobě vydržela na světě mnohem déle než oni.“
Ani jsem nechtěla pomyslet, jak se Pýthie živila před vynálezem syntetické krve, který změnil celý upíří svět. Jak asi lovila své lidské oběti? Možná jí je upíři nosili, stejně jako chovatelé hadů přinášejí svým miláčkům do terária myši.
„A k té tvé otázce − řekl bych, že ji služebné odvezly do jejího apartmá. Berou ji ven jen při výjimečných příležitostech.“
„Jako staré stříbro,“ poznamenala jsem s vážnou tváří, ale hned nato jsem se zahihňala. Eric se kupodivu usmál také a v koutcích úst se mu objevilo několik vrásek.
Zaujali jsme místo za královnou. Nevěděla jsem, jestli mě vůbec zaregistrovala, protože jako hvězda večera měla kolem sebe neustále nějaké hosty. Ale náhle jsem ucítila, jak mě uprostřed nezávazného společenského tlachání s ostatními bere za ruku a lehce ji tiskne. „Potom si promluvíme,“ řekla mi tiše a hned nato se otočila k jakési podsadité upírce v kalhotovém kostýmu pošitém lesklými flitry. „Maude,“ oslovila ji Sophie-Anne. „Jsem tak ráda, že vás vidím! Jak to vypadá v Minnesotě?“
Náhle se z pódia ozvalo klepnutí a všichni obrátili pozornost ke kapele. Ohromeně jsem zjistila, že všichni hudebníci jsou upíři.
Upír s napomádovanými vlasy na pódiu řekl: „Pokud jste vy všichni, nažhavení upíři i upírky, připravení trochu si zatrsat, jsme zase my připravení zahrát vám k tomu! Já jsem Rick Clark a tohle je… hudební skupina Mrtvý tanečník!“
Ozval se zdrženlivý zdvořilý potlesk.
„Dnešní taneční večer zahájí díky laskavosti společnosti Blue Moon Productions nejlepší taneční pár v Rhodes. Prosím Seana a Laylu!“
Pár, který nastoupil do středu tanečního parketu, byl naprosto úchvatný, ať jste se na něj dívali upíříma nebo lidskýma očima. Byli to upíři, ale působili úplně jako lidé. Ale spolehlivě jsem poznala, že muž se stal upírem už dávno, kdežto žena teprve před pár lety. Layla byla jedna z nejkrásnějších žen, jaké jsem v životě viděla. Na sobě měla béžové krajkové šaty, které se jí vlnily kolem prvotřídních nohou jako sníh, zasypávající kmeny stromů. Její partner byl možná jediný pihatý upír, kterého jsem kdy spatřila, a mohl se pochlubit stejně dlouhými vlasy jako jeho partnerka.
Měli oči jen jeden pro druhého a tančili, jako kdyby se pohybovali v nějakém snovém opojení.
Nikdy jsem nic podobného nezažila, a soudě podle pozorných výrazů publika to nezažil ani nikdo z přihlížejících. Když se skladba chýlila k závěru − doteď si nejsem schopná vybavit, co vlastně kapela hrála −, Sean si Laylu podepřel paží, zaklonil ji a kousl. Úplně mě to vykolejilo, ale ostatní to zřejmě očekávali a nijak je to nerozhodilo. Sophie-Anne zvedla hlavu a vrhla dychtivý pohled na Andreho (vlastně hlavu ani moc zvedat nemusela, protože byla jen o málo menší než on) a Eric ke mně vyslal nesmírně žhavý pohled, který mě přinutil k obezřetnosti.
Odhodlaně jsem se zadívala na parket, kde se oba tanečníci ukláněli, a tleskala jsem jako pominutá. Znovu začala hrát hudba a prostor uprostřed sálu začali zaplňovat i další páry. Ze zvyku jsem se rozhlédla, jestli někde neuvidím Billa, ale nebylo po něm ani stopy.
„Pojďme si zatančit,“ navrhl mi Eric a já jsem zjistila, že mu nedokážu říct ne.
Vpluli jsme tedy na parket společně s královnou a jejím potenciálním manželem, ale přitom jsem si všimla, že se k tanci chystá i Russell Edgington se svým novopečeným manželem Bartem. Zdálo se, že jsou ze sebe úplně u vytržení a dívali se na sebe jako dvě hrdličky.
Zpívat neumím, ale tančím dobře a ráda. A Eric už absolvoval v různých stoletích několik tanečních kurzů. Položila jsem mu ruku na rameno, on mi přitiskl dlaň na záda, volné ruce jsme zaklesli do sebe a vykročili jsme. Nebyla jsem si úplně jistá, co je to za tanec, ale Eric mě spolehlivě vedl, takže jsem se mu snadno přizpůsobila. Usoudila jsem, že to nejspíš bude waltz.
„Krásné šaty,“ poznamenala tanečnice Layla, když jsme ji míjeli.
„Děkuju,“ odpověděla jsem a vyslala k ní rozzářený úsměv. Od někoho tak krásného jako byla ona jsem to považovala za úžasnou poklonu. Její partner se k ní naklonil, políbil ji a oba pak odtančili o kus dál a ponořili se do shluku ostatních párů.
„Ty šaty jsou vážně krásné,“ řekl Eric. „A ty jsi nádherná žena.“
Upadla jsem do rozpaků. Nejrůznější lichotky jsem slýchala i dříve − člověk nemůže pracovat v baru, aby se s něčím podobným nesetkal −, ale většinou mě jimi zahrnovali (více či méně podroušení) muži, kteří tvrdili, že jsem „roztomilá“. V jednom případě jsem se dozvěděla, že mám „výstavní melouny“. (Hned nato ho čistě náhodou J. B. du Rone a Hoyt Fortenberry polili pivem.)
„Ericu,“ začala jsem, ale pak jsem se zarazila, protože jsem nevěděla, co mu mám na to vlastně říct. Musela jsem se soustředit na rychlé kroky tance. Kroužili jsme po parketu takovou rychlostí, až se mi zdálo, jako kdybych poletovala. Při jedné otočce mi pak Eric nečekaně pustil ruku, uchopil mě oběma pažemi v pase a já jsem se s jeho pomocí skutečně vznesla do vzduchu. Smála jsem se jako blázen a vlasy mi poletovaly kolem hlavy. Pak mě Eric pustil, ale několik centimetrů nad zemí mě zase chytil a potom to udělal ještě několikrát, dokud hudba nedohrála.
„Děkuju,“ vydechla jsem s pocitem, že určitě vypadám, jako kdybych si přihnula. „Promiň, ale musím si odskočit.“
Proběhla jsem houfem hostů a snažila se nesmát jako hlupák. Měla bych být − ach ano − se svým přítelem. Místo abych tančila s jiným mužem a připadala si šťastná. A nemá smysl vymlouvat se na nějaké krevní pouto.
Sophie-Anne a Andre dotančili a teď stáli v hloučku jiných upírů. Královna mě v té chvíli rozhodně nemohla potřebovat, protože se v její blízkosti nevyskytovali žádní obyčejní smrtelníci, jejichž myšlenky bych měla poslouchat. Zahlédla jsem Carlu, jak tančí s Gervaisem, a připadali mi nesmírně šťastní. Carla na sebe strhávala pohledy spousty jiných upírů, takže se Gervaise mohl dmout pýchou, že vlastní něco, po čem ostatní jenom toužebně vzdychají.
Věděla jsem, jak se Gervaise cítí.
Náhle jsem se zarazila.
Skutečně jsem… Snad jsem si to nepřečetla v Gervaisově hlavě! Nebo ano? Ne, to jsem nemohla. Až do dnešního večera jsem jen několikrát zachytila jakýsi střípek upíří mysli, a ten střípek byl chladný a mlhavý.
Jenomže teď jsem věděla naprosto přesně, jaké má Gervaise pocity. Stejně jako jsem věděla, co se honí hlavou Henrikovi. Vděčila jsem za to pouze své znalosti upírů a jejich reakcí, nebo jsem od toho okamžiku, kdy jsem se potřetí napila Ericovy krve, skutečně dokázala nahlížet do jejich mysli? Anebo se moje schopnost, talent nebo prokletí − ať už to nazvu jakkoliv − rozšířilo díky tomu, že už jsem téměř jednou z nich?
Ne. Ne. Ne! Jsem to pořád já. Člověk. Dýchám. Mám teplou pokožku. Musím chodit na záchod. A mám hlad. Vzpomněla jsem si na vyhlášený koláč paní Bellefleurové a seběhly se mi sliny. Jo, jsem člověk.
Tak dobře, tahle nová schopnost se časem vytratí, stejně jako moje větší síla a odolnost. Vzpomněla jsem si, že jsem se dvakrát napila od Billa. Možná víckrát. A nejméně třikrát od Erica. A pokaždé jsem potom asi dva až tři měsíce cítila obrovský příliv síly a zbystřily se mi všechny smysly. Takže totéž můžu čekat i tentokrát, ne? Pohodila jsem hlavou a napřímila se. Jasně, určitě to tak bude.
Narazila jsem na Jakea Purifoye, jak se opírá o stěnu a sleduje tančící páry. Už předtím jsem si všimla, že na parketu vytáčel jakousi mladou upírku a smál se. Takže to s Jakem není tak tragické, pomyslela jsem si potěšeně.
„Hej!“ zavolala jsem na něj.
„Sookie, ten soud byl tedy něco.“
„Jo, byla to hrůza.“
„Odkud byl ten chlapík?“
„Z Rogue. Aspoň myslím. Eric mi uložil, abych se zítra poohlédla po místech, kde trénují lukostřelci, pokusila se najít nějakou jeho stopu a vypátrat, kdo si ho najal.“
„To je dobře. Měla jste namále. Promiňte,“ řekl rozpačitě. „Vím, že vás to muselo vyděsit.“
Měla jsem hrozný strach o Quinna, a tak jsem si ani nestačila uvědomit, že ten šíp byl vlastně určený mně. „Docela jo. Ale vy si to tady užíváte.“
„Musím se upnout k něčemu jinému, když už teď na sebe nemůžu brát jinou podobu,“ odpověděl Jake.
„Neměla jsem tušení, že jste se o to pokoušel.“ Žádná jiná odpověď mě nenapadla.
„Už mockrát,“ řekl. Pak jsme se na sebe jenom dlouze mlčky dívali. „No, půjdu si teď najít nějakou další partnerku,“ řekl nakonec a zamířil k upírce, která sem přijela s delegací Stana Davise z Texasu. Když si všimla, že se k ní Jake blíží, v očích se jí objevil šťastný výraz.
Zakrátko jsem už vplula na dámské toalety, které byly přirozeně velice malé, protože osoby dámského pohlaví ubytované v hotelu Pyramida toto zařízení většinou nepotřebovaly, pokud se nechtěly jenom učesat. Narazila jsem tam na ženu, která plnila úlohu jakési asistentky. Překvapilo mě to, protože jsem se s takovou službou nikde jinde nesetkala, i když jsem o tom četla v knížkách. Zřejmě se ode mě čekalo, že jí dám spropitné. Měla jsem jenom malou večerní kabelku s elektronickou kartou od pokoje, ale ulevilo se mi, když jsem si vzpomněla, že jsem do ní strčila kromě papírových kapesníčků, mentolových bonbonů a hřebenu také pár dolarů. Pokývala jsem na ženu hlavou a všimla jsem si, že je podsaditá, má tmavou pleť a v obličeji nešťastný výraz.
Vplula jsem do pěkné čisté kabinky a potom jsem zamířila k umyvadlu, abych si opláchla ruce a trochu si uhladila vlasy. Žena, která měla na jmenovce napsáno „Lena“, ke mně přiskočila a pustila mi vodu, což mi připadalo úplně šílené. Chci tím říct, že si s kohoutkem dokážu poradit sama. Ale umyla jsem si ruce a utřela jsem si je do ručníku, který mi podala, v domnění, že je to úplně normální a že bych vypadala jako neotesanec, kdybych jejích služeb nevyužila. Hodila jsem do misky na spropitné dva dolary. Žena se na mě pokusila usmát, ale nějak to se svým zmučeným obličejem nezvládla. Zřejmě měla špatnou noc.
„Děkuju,“ řekla jsem a otočila se k odchodu. Nevím proč, ale než jsem vzala za kliku, zvedla jsem hlavu k zrcadlu zavěšenému na vnitřní straně dveří. Lena stála za mnou a dívala se za mnou pohledem, kterým by mi dokázala vypálit díru do zad. Pochopila jsem, proč se tváří tak nešťastně. Protože se musela ze všech sil přemáhat, aby mi nedala najevo, jak strašně mnou opovrhuje.
Není to příjemný pocit, když zjistíte, že vás někdo nenávidí, a navíc úplně bezdůvodně. Ale její problémy mě nemusely zajímat, a pokud se jí tolik příčí pouštět vodu na mytí ženám, které se přátelí s upíry, může si najít jiné zaměstnání. Stejně jsem o to její zatracené otáčení kohoutku nestála.
Znovu jsem si proklestila cestu davem a zkontrolovala jsem, jestli královna kolem sebe nemá nějaké lidi, jejichž myšlenky by potřebovala prověřit (neměla). Rozhlédla jsem se tedy po nějakém vlkodlakovi nebo měňavci, který by mi mohl podat zprávy o Quinnovi (nenašla jsem nikoho).
Ale naštěstí jsem spatřila jednoho čaroděje, kterého jsem si všimla už dříve. Musím přiznat, že jsem byla docela hrdá, když jsem zjistila, že moje domněnka byla správná. Jeho účast na dnešním slavnostním večeru byla odměnou za jakési služby, ale neměla jsem tušení kdo je ten člověk, který si ho najal. Čaroděj držel v jedné ruce sklenku a do druhé byla zavěšená žena středního věku. Bleskovým pohledem do jeho mozku jsem zjistila, že je to jeho manželka. Doufal, že si jeho drahá polovička nevšimne jeho mimořádného zájmu o nádhernou tanečnici, která zahajovala večer, a o krásnou světlovlasou smrtelnici, jež k němu právě přicházela − tu, která se na něj dívala už předtím, jako kdyby ho znala. Och… to jsem byla já.
Kdybych věděla, jak se jmenuje, hodně by mi to usnadnilo situaci, ale takhle jsem tápala, jak mám vlastně začít. Ale královna by si na tohohle člověka měla dát pozor. Někdo ho využil proti ní.
„Zdravím vás,“ zahlaholila jsem a nasadila svůj nejširší úsměv. Manželka mi ho oplatila, ale poněkud obezřetně, protože mladé svobodné dívky (zaletěla mi pohledem k levé ruce) na okázalých večírcích obvykle neoslovují usedlé manželské páry. Úsměv jejího manžela působil poněkud vystrašeně. „Bavíte se dobře?“ zeptala jsem se.
„Ano, je to úžasný večer,“ přitakala manželka.
„Jmenuju se Sookie Stackhouseová,“ představila jsem se a snažila se, aby to vyznělo co nejšaramantněji.
„Olive Troutová,“ odpověděla žena a podala mi ruku. „Tohle je můj manžel Julian.“ Neměla ponětí, co je její manžel zač.
2024 ©